MOTORIKA dětí, mládeže i dospělých osob

5. dubna 2019 v 12:41 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Normální pohybové funkce, schopnosti a dovednosti člověka hrají pro jeho spokojenost a úspěšnost v životě mimořádně důležitou roli nejen v dospělosti a stáří, ale již v dětském věku a v mládí.
Nadprůměrné motorické schopnosti i a dovednosti jsou nejen obdivovány, ale i vyžadovány v řadě povolání.

MOTORIKA člověka je souhrnem lidských pohybových projevů a předpokladů, jejichž výsledkem je pohybová činnost. Motorická činnost je proces řízený centrální nervovou soustavou a je uskutečňovaný ve vzájemném působení člověka s jeho okolím za pomoci pohybové soustavy. Její závady a poruchy ovlivňují výrazně spokojenost a úspěšnost dětí ve škole i v životě.

Znaky lidské motoriky (antropomotoriky, antropokinetiky, hybnosti):

odlišná hybnost dolních a horních končetin,
precizní uchopování předmětů,
vzpřímené držení těla a chůze,
lateralita (bočnost, přednostní užívání jednoho z párových orgánů pohybového nebo smyslového ústrojí),
dovednostní pohyby,
spojení s řečí (např. při gestikulaci).
Motorika člověka vyjadřuje také vztah člověka k činnosti, kterou vykonává. V motorice lidí se často nápadně projevují citové stavy, např. strach, ale i odvaha. Hodnocením směru, energie, velikosti a dalších parametrů pohybů můžeme zjistit typ vztahů člověka k jiným osobám, k sobě samému, k práci i věcem.
Pohyb patří k základním atributům lidského bytí. Specifikuje jednotlivá vývojová období. Reflexní pohybový projev novorozence se postupně vyvíjí k dokonalosti a mnohotvárnosti jako všechny psychické funkce. V období stárnutí a stáří zase podléhá involučním změnám, ztrácí svou flexibilitu, jistotu, koordinovanost, je provázen dyskinézami (závadami a poruchami pohybových schopností a dovedností). Pohyb je významný také z hlediska individuálních rozdílů mezi lidmi. Patří k podstatným charakteristikám osobnosti člověka.

Můžeme rozlišit pohyb vyvolaný činností svalů, který nazýváme pohybem aktivním. Pohybem pasivním se pak rozumí pohyb způsobený vnější silou (např. přemístění těla autem, přenášení). Potřeba pohybu má u člověka charakter biologický, ale i sociální.
Pohyby lokomoční jsou pohyby z jednoho místa na jiné místo (např. lezení, plazení, chůze, běh).
Pohyby nelokomoční jsou ty pohyby, které způsobují změnu polohy nebo vzájemného postavení jednotlivých částí těla. Patří sem pohyby při zvedání a přemisťování nebo při překonávání síly druhého (přetahování, přetlačování).
Pohyby manipulační jsou pohyby např. s různými předměty při hře nebo jiných činnostech (uchopení, házení, chytání).
Základní pohyby a manipulaci s předměty si dítě osvojuje již v předškolním věku. V průběhu vývoje dochází postupně k jejich zdokonalování. Tím, že dochází k osvojování a rozvíjení pohybových dovedností, dítě tak získává základ pro pohybovou činnost v dalším životě, jako je např. práce, sport. Pohyby také ovlivňují běžné denní potřeby a sebeobsluhu.
Pohybová aktivita je u lidí různá, záleží na jejich vztahu k pohybu, možnostem a na jejich věku. Lidé se liší svým vztahem k tělesnému pohybu většinou už od dětství. U některých dětí můžeme sledovat jejich přirozenou pohyblivost, jiné dávají naopak přednost sedavým aktivitám, jako při čtení nebo u počítače, což je v současné době častější. Nedostatek pohybu se často projevuje nadměrnou hmotností, a to nejen u dětí, ale je to častý problém i v dospělosti.
Na úrovni motorických schopností a dovedností člověka do značné míry závisí jeho sebevědomí a sociální uspokojení. Lidé málo motoricky zdatní mívají také menší fyzickou sílu. Vznikají u nich snadněji pocity méněcennosti a potřeba jejich kompenzace. Existuje dokonce odborný názor, že výchovou těla a motoriky lze docílit i změn psychických.
Při konkrétním popisu motorických schopností a dovedností člověka zachycujeme živost, klid, koordinaci pohybů, obratnost, přiměřenost věku, hbitost, uspořádanost, pružnost, jistotu, pohybové nadání, které se projevuje nápadnou motorickou obratností a lehkostí v osvojování manuálních a pohybových dovedností.
Závady motoriky se týkají pohybových schopností a dovedností, lokomoce, tj. osobního svalového pohybu v prostoru, praxie neboli obratnosti, zručnosti a laterality-dominance či preference jedné strany těla.
Závady či poruchy praxie (dyspraxie až apraxie) patří podle školské odborné literatury mezi specifické poruchy chování a učení. Jedná se o vývojovou poruchu motorických funkcí definovanou jako postižení či nezralost v plánování a organizaci pohybů. Postižený je pak často označován jako nemotora či nešika. Navenek se může takové dítě jevit jako líné, bez zájmu, nevychované či neukázněné.
Mezi některé typické projevy dyspraxie patří:
  • v předškolním věku
    • neobratnost při dětských hrách (např. při jízdě na koloběžce)
    • potíže v oblasti sebeobsluhy (stolování, oblékání apod.)
  • v mladším školním věku
    • pohybová neobratnost a špatná koordinace zejména v tělocviku a praktické výuce
    • potíže s psaním (pomalé tempo psaní, neúhledný rukopis)
    • motorický neklid (dítě se stále vrtí)
  • ve starším školním věku
    • vyřazení ze sportovních aktivit a některých zájmových činností
    • zvýšená unavitelnost
Apraxie je ztráta schopnosti a dovednosti vykonávat koordinované, účelné a naučené pohyby i přesto, že handicapovaný má fyzickou schopnost takové úkony provést a chce je provádět. To znamená, že existuje rozpor mezi myšlenkou (postižený ví, co by měl udělat) a skutkem (postrádá kontrolu své činnosti). Jde o výrazné potíže provést určité úkony, když jsou k tomu vyzváni, ale mohou je učinit spontánně bez vyzvání.
Zdravotníci i pedagogičtí pracovníci, zejména učitelé a vychovatelé se v diagnostice motoriky opírají o popis Specifické vývojové poruchy motorických funkcí v Mezinárodní klasifikaci nemocí 10 (F 82).
Specifická vývojová porucha motorických funkcí je zde uvedena jako porucha '
jejímž hlavním rysem je vážné poškození vývoje motorické koordinace, které není
vysvětlitelné celkovou mentální retardací nebo nějakým vrozeným nebo získaným
neurologickým onemocněním. Nicméně ve většině případů ukáže pečlivé klinické vyšetření
zřetelné známky vývojové nervové nezralosti, jako jsou choreiformní pohyby nepodepřených
končetin nebo zrcadlové pohyby a jiné současné motorické poruchy, včetně známek postižení
jemné a hrubé motorické koordinace.
Od poruch motoriky, lokomoce a praxie je třeba diferencovat Poruchu se stereotypními pohyby uvedenou také v Mezinárodní klasifikaci nemocí 10 pod značkou F 98.4. Tato porucha chování se projevuje tak, že dítě (mladistvý), produkuje stereotypní pohyby v takové míře, že si způsobuje tělesné poškození nebo výrazně postihuje normální aktivity. Porucha přitom trvá nejméně měsíc. Postižený přitom jinou duševní poruchou ani poruchou chování netrpí.
Je třeba odlišit rovněž poruchy, které vznikají na organickém či somatickém základě, např. následky dětské mozkové obrny.
Specifické jsou Obtíže v oblasti neslovního učení (Nonverbal Learning Disability zkratka NLD, resp NVLD.) Jde o psychonervový syndrom projevující se potížemi, závadami či poruchami (dysabilitou) v neslovním učení.
Patří sem např. potíže v motorice, nemotornost, potíže v grafomotorice, dysgrafie, potíže ve vizuální paměti, vnímání prostoru, obtíže ve vizuálně prostorové orientaci a organizaci, potíže v matematice, potíže v nonverbální sociální komunikaci a interakci.
Osoby s tímto syndromem přitom mívají velmi dobré slovní vyjadřování, bývají výřečné, mají velmi dobrou slovní paměť a bývají pracovité.
Pokud jde o lateralitu
je třeba respektovat metodické pokyny, jak učit leváky (u nich nemusí jít o závadu ani poruchu) psaní levou rukou.
Držení těla: žák sedí rovně v mírném předklonu. Opírá předloktí o desku zcela symetricky. Střední rovina těla je dána páteří a nosem. Od této roviny se při psaní neodchyluje ani tělo, ani hlava. Dítě se dívá přes ruku, a ne pod rukou.
Položení a sklon papíru: tak jako pravák si dává papír k pravé straně od střední roviny těla se sklonem pravého okraje vzhůru, tak u leváka je papír položen vlevo od střední roviny těla se sklonem pravého rohu dolů. Sklon se určí tak, že čára, kterou opíše levá ruka opřená o loket, je shodná s linkami sešitu.
Psací náčiní: drží dítě v levé ruce zcela obdobně (zrcadlově) jako pravák v ruce pravé. To znamená: tužka či pero přidržované neohnutým ukazováčkem, směřuje zpět přibližně k rameni. Ruka se otáčí spíš hřbetem vzhůru, opírá se o předloktí tak, aby především zápěstní kloub byl uvolněn. Prsty píšící ruky zůstávají pod linkou řádky. Psací náčiní, předlohu apod. odkládá žák k levé straně. Osvětlení zepředu zleva není na závadu.
Při psaní: postupuje žák tak, aby neustále viděl celý text napsaný na řádce. Tím si udržuje kontinuitu výkonu a zabraňuje rozmazávání napsaného textu. Záleží tu též na správném, individuálně voleném sklonu papíru.
Směr písma: jde odleva doprava, tedy k sobě, tj. až ke střední rovině těla, přes kterou sešit nepřesahuje doprava. Kdyby žák psal přes střední rovinu těla, začal by se křivit a ohýbal by ruku v zápěstním kloubu.
Sklon písma: levorucí žáci vždy nedodržují předepsaný sklon a s oblibou píší stojatě. Takový způsob je pro některého leváka snazší, pohodlnější a rychlejší. Z toho plyne, že nebudeme trvat za každou cenu na písmu ležatém, pokud by to některému levákovi činilo obtíže.
Vhodná psychologická příprava je nezbytná, to znamená, že psaní levoruké pokládáme za stejně přirozené jako u ostatních žáků psaní pravoruké.
Postoj učitele: levoruké psaní přijímá jako věc samozřejmou, nikoliv neobvyklou. Pak ani při klasifikaci nečiní žádné výjimky.
Postoj třídy k levorukému žákovi vhodně usměrní učitel.
Spolupráce s rodinou je velmi žádoucí. Jde o to, aby se žákovi dostalo psychologické podpory, ne aby se mu znechutilo psaní z přílišného nucení k procvičování.
Leváctví žáka se nesmí stát omluvou pro případné jiné nedostatky.
Diagnostika motoriky, lokomoce a praxie
Používají se např. vývojové škály motorického nadání, tzv. motometrické škály podle ruského psychologa N. Oseretzkého. Nejprve se přitom zjišťuje lateralita. Opožděnost o jeden až dva roky se hodnotí jako lehká, opožděnost o dva-tři roky jako střední a opožděnost tři až pět let jako těžká.
Modifikace: Bruininks-Oseretzky Test of Motor Proficiency.
Popis: 46 položek rozdělených do 8 subtestů; měří se hrubá a jemná motorika.
Krátká forma na 15-20 minut, kompletní baterie 45-60 minut.
Administrace: úkoly se stoupající obtížností, použití od 4,0 - 21let.
Hodnocení a interpretace: body, které slouží k výpočtu 3 skórů: komplexní skór hrubé motoriky, komplexní skór jemné motoriky, celkový skór; důležité je celkové pozorování dítěte.
Motometrickou škálu N. Oseretzkého a Gerharda Göllnitze (1920-2003), německého psychiatra a neurologa přeložila do češtiny PhDr. Lea Švancarová. Test měří motorické dovednosti od čtyř do šestnácti let. Pro každý rok se měří šest úkolů.
Klasický test psychomotorické zralosti podle N. Oseretzkého má po 6 položkách pro věkové rozpětí 5-16 let,
zjišťuje zvlášť statickou a dynamickou koordinaci rychlost, přesnost, sílu pohybů a
schopnost kontrolovat synkinézy (tj. tendenci k simultánním pohybům různých svalových skupin těla).
Tato diagnostická psychologická zkouška měří jemnou i hrubou motoriku. Několik úkolů je
určeno pro každou věkovou kategorii. Dítě plní podle instrukcí různé pohybové úkoly, u nichž se
zvyšuje obtížnost. Výsledky ukazují celkovou úroveň motorického vývoje, dále v oblasti hrubé
motoriky a jemné motoriky. Většinou se tento test užívá u dětí s podezřením na opoždění
motorického vývoje.
Ke zhodnocení schopnosti pohybové koordinace byly vytvořeny různé testy, například test sdružených
pohybů (dvěma pákami současně se řídí pohyb hrotu, který má sledovat zakřivenou čáru) nebo
audiokinetron R. Anderthubera, kde člověk s pomocí jedné otáčecí kliky a jedné páky má
"běžet" za zvukem, který má tendenci mizet. Studie ukázaly, že existuje těsný vztah mezi úspěchem
při těchto zkouškách a ovládáním strojů).
Důležité je rovněž zjištění preference laterality dítěte.
K laterální preferenci, např. k dextralitě, tj. praváctví nebo k sinistralitě (leváctví) dochází postupně; dosažení určitého stupně lateralizace je důležitým vývojovým mezníkem.
Hodnocení a interpretace: vypočítává se koeficient pravorukosti, což je vhodné doplnit dotazováním rodičů i vyšetřovaného dítěte; děti s tzv. zkříženou lateralitou, tj. s odlišnou dominancí ruky a oka, mívají potíže ve čtení i v různých činnostech vyžadujících senzomotorickou koordinaci.
Vyšetření laterality může probíhat ve formě pozorování a záznamu, zda dítě reaguje pravou, levou nebo oběma končetinami, když ho necháme: vkládat korály do lahvičky; navléknout niť do jehly;
opřít se silou o jednu ruku; plácnout si jednou rukou do nastavené dlaně; sáhnout si na nos, ucho, vlasy; ukázat jak nejvýš dosáhne; mnout si ruce; jakoby strouhat mrkvičku; tleskat jednou rukou do druhé; opakovaně tlesknout dvakrát do rukou a pak jednou rukou do kolena; vsunout ukazováček jedné ruky do kroužku vytvořeného opozicí palce a ukazováčku druhé ruky; jakoby navíjet niť na cívku; sepnout ruce (jako dominantní ruka se hodnotí ta, jejíž palec je nahoře); házet míč a sbírat ho; jako ořezávat tužku; zapínat a rozepínat knoflík; jakoby mlít kávu v ručním mlýnku, utírat prach jednou rukou, zatloukat hřebík; preferenci končetiny zjišťujeme: vystoupit jednou nohou na stoličku; postavit se na jednu nohu; skákat po jedné noze; vsedě zvednout jednu nohu jak nejvíce dokáže; preferenci oka zjišťujeme: podívat se na nás trubičkou a přes širší průhled monoskopu a nakonec projevit i subjektivní přání, kterou rukou chce ve škole psát a malovat.
Orientační test dynamické praxe (OTDP)
Vytvořil Míka podle teoretického základu ruského neuropsychologa Alexandra Romanovče Luriji (1902-1977).
Popis: 8 položek zaměřených na pohyb rukou, nohou a jazyka; dítě napodobuje pohyby.
Administrace: individuální, třeba vyhnout se podrobnější verbální instrukci, určeno pro děti batolícího až raného školního věku.
Hodnocení a interpretace: test je určen k posouzení přesnosti unilaterálních a bilaterálních pohybů horních a dolních končetin s pohybů jazyka; bodové, ale provádí se i kvalitativní hodnocení.
Test ohýbání drátu
Často je pro diagnostiku manuální zručnosti a jemné motoriky horních končetin používána např. zkouška ohýbání drátu podle F. Baumgartenové-Tramerové (1888-1971). Pokusná osoba obdrží drát o délce 45 cm a o průřezu 1 mm. Předloží se jí nákres klepáče na koberce, podle kterého má vzor jak podle tvaru, tak podle velikosti přesně napodobit.
Popis: výkonový test, v němž zkoušený manuálně zpracovává určitý materiál podle předem daného vzoru, testový materiál se skládá z předloh a drátu, kvalita výrobku je hodnocena podle předem daných kritérií. Využitelný je zejména pro oblast profesního poradenství
Administrace: zkoušený či vyšetřovaný (proband) má z drátu vytvořit stejný vzor, jako je na předloze, pro mládež od 14 let, lze administrovat individuálně i skupinově.
Hodnocení a interpretace: podle šesti hodnotících kritérií: míra dodržování rovnosti, délka úseček, správnost úhlů, rovnoběžnost linií, kvalita oblouků, celkové provedení; podle každého kritéria lze získat 1-3 body, hrubý skór se převádí na hodnotu percentilu.
Diagnostické i intervenční metody pro oblast motoriky se stále zdokonalují a inovují.
Odborné psychologické či speciálně pedagogické vyšetření by mělo vždy vycházet
z osobní a rodinné anamnézy, zpráv ze školy a od rodičů, zjištění úrovně intelektu, dále pak vyšetření grafomotoriky, úrovně školních dovedností (čtení, psaní, pravopisu, počítání apod.),
ale také z pozorování podmiňujících funkcí (pozornosti, úrovně zrakového a
sluchového vnímání, pravolevé a prostorové orientace, motoriky, hrubé i jemné, řeči atd.).
Důležitou součástí odborného poradenského vyšetření je také vyšetření laterality,
která se může ve svých rizikových typech (např. zkřížená lateralita) rovněž stát faktorem podporujícím závady a poruchy učení. Podle individuálních obtíží se na základě uvážení odborného poradenského pracovníka
pak zařazují i další specializované zkoušky (kresba postavy, hodnocení sebepojetí apod.), případně se zajišťuje další odborné šetření (např. neurologické, psychiatrické).
Děti s touto specifickou poruchou jsou inkluzivně vzdělávány a integrovány v hlavním vzdělávacím proudu základního školství.
Speciální vzdělávací potřeby žáků i v oblasti motoriky zjišťují školská poradenská zařízení /ŠPZ/ (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum, středisko výchovné péče). Tyto děti a žáci mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní a na poradenskou pomoc školského poradenského zařízení.
Při přijímání a ukončování vzdělávání se stanoví vhodné podmínky odpovídající potřebám žáka.
Je možnost zřízení místa asistenta pedagoga ve třídě, ve které se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami na základě písemného vyjádření školského poradenského zařízení. (§ 16 Školského zákona č. 561/2004 Sb.)
Na základě žádosti zákonného zástupce a písemného doporučení školského poradenského zařízení může ředitel školy povolit žáku se speciálními vzdělávacími potřebami vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu /IVP/ (Školský zákon č. 561/2004 Sb. § 18). Náležitosti IVP stanoví prováděcí předpis (Vyhláška č. 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných).

Literatura

Kirbyová, A. Nešikovné díte. Dysgrafie a další poruchy motoriky. Praha: Portál, 2000. 206 stran.
ISBN 80-7178-424-9.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama