ÚVOD DO PATOPSYCHOLOGIE PRO PEDAGOGY

20. září 2018 v 18:39 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Psychologické vědy se zabývají zákonitostmi psychických jevů, procesů a stavů, vznikem, vývojem, funkcemi a průběhem individuálního i společenského chování a prožívání organismů, především člověka, a to zdravého a normálního i nemocného a abnormálního.
Psychologické vědy základní i aplikované, teoreticko-praktické i prakticko-teoretické můžeme tedy definovat jako vědy získávající systémové poznatky o psychických jevech, o duševním životě, duševnu.

Patopsychologii jako teoreticko-praktickou psychologickou vědu zajímají především problémy stavu a vývoje méně závažných psychických narušení, maladaptací, akcentací, anomalií, odchylek, deficitů, simplexností, retardací, deprivací, regresů, depravací, deviací, konfliktů, stresů, frustrací, psychických traumat i akcelerací.
Jsou přitom zkoumány endogenní (např. genetické, metabolické) a exogenní (např. konflikty, stresy, deprivace) příčiny závad chování a prožívání u různých postižení, defektů a chorob.

Není správné považovat patopsychologii za synonymum psychopatologie či obecné psychiatrie. Naše pojetí patopsychologie je v souladu s koncepci slovenského poradenského a klinického psychologa a vysokoškolského pedagoga profesora Ladislava Košča (1924-2016), která byla definovaná a publikovaná již již v roce 1974 a 1975, avšak dosud nebyla všeobecně akceptovaná.

Patopsychologie je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto psychické jevy a způsoby chování a prožívání jsou z různých příčin vyvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti.
Patopsychologie se zabývá touto problematikou i průzkumně a vědecko výzkumně.

Patopsychologie tedy primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost.
Zaměřuje se na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně nějak postižených osob a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání. Výrazně patologické a abnormální psychické jevy přitom zkoumá psychopatologie.
Patopsychologie- tedy zkoumá primárně širší normu, lehči anomalie a abnormity, anormativní tendence a závady učení a chování (dificility) i hraniční odchylky, abnormity osobnosti a jejich symptomatiku i determinanty a vývoj.

Nejbližšími a příbuznými vědeckými disciplinami patopsychologie jsou psychologie zdraví, duševní hygiena či psychohygiena, psychopatologie, obecná a speciální psychiatrie, speciální a sociální pedagogika, klinická psychologie a psychologické, pedagogické, manželské a předmanželské a výchovné poradenství. Patopsychologie se opírá i o genetiku, obecnou psychologii, vývojovou psychologii , psychologii osobnosti a sociální psychologii.

Anormativita znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí.Tato odchylka může přesahovat buď rozpětí běžné základní normy, ale ještě ne tzv. širší (okrajové) normy (např. lehčí závada či dificilita, která ještě není patologická) nebo odchylka i od širší normy (např. těžká porucha chování nebo osobnosti, která je již patologická).
Jestliže člověk trvale, průběžně přestává být schopen udržovat přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním, morálním i právním normám v dané společnosti, pak ho můžeme považovat za porušenou, abnormální osobnost.Na pomezí abnormálních osobností patří závady (dificility) chování a prožívání a mezi abnormálních osobnosti patří osoby s poruchami chování a osobnosti.

Dificilitám chování a prožívání je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože jejich včasné podchycení může znamenat zamezení rozvoje vážných poruch chování, poruch osobnosti a chorob u dětí a mládeže.
Pedagog má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti , závady a poruchy chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí.
Od pedagoga takové děti se závadami a poruchami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu počtu problémových dětí v posledních letech.

Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil E. Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí. Obdobný názor zastává např. i Stanislav Bendl (2005) ve své publikaci Ukázněná třída.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.
Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenomenem posledních let.

V České republice vyšla první monografie Závady a poruchy chování v dětském věku od lékaře Pavla Vodáka a pedagoga Antonína Šulce v Praze v roce 1964. Poruchami psychického vývoje se zabýval také Josef Švancara (Brno: FF UJEP, 1974). Dílčí problémy z oblasti závad a poruch chování dětí zpracoval Pavel Říčan v knize Agresivita a šikana mezi dětmi (Praha: Portál, 1995). V roce 2004 vydala Marie Vágnerová přehlednou Psychologii problémového dítěte školního věku. Stručnou monografii o dětské agresi vydal rovněž Ivo Čermák (1998).
První pomoc při řešení výchovných problémů vydala v roce 1998 pro učitele Bohumíra Lazarová.
Richard Jedlička a Jaroslav Koťa publikovali Aktuální problémy výchovy s podtitulem Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v roce 1990.
Na Slovensku vyšla první významná monografie na toto téma od Ladislava Košča, Julia Marka a Ladislava Požára a kol. v roce 1975 pod názvem Patopsychológia (Poruchy učenia a správania). V roce 1995 vyšla ve Slovenské republice ještě Všeobecná psychopatológia od J. Jakabčice a L. Požára.
Z anglosaských odborných autorů stojí za zmínku práce britského speciálního pedagoga a ředitele školy pro děti s emočními potížemi a poruchami chování a učení A. Traina: Nejčastější poruchy chování u dětí (Praha: Portál, 2001).
Z periodik se řešením problematiky závad a poruch chování u dětí a mládeže nejvíce zabýval časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Speciální pedagogika, Pedagogika a Pedagogická orientace.
Problémové děti a mládež bychom mohli v řadě případů diagnostikovat jako dificilní.
Za dificility považujeme shodně s profesorem Vladimírem Smékalem ty výchovné a výukové těžkosti, které jsou ještě v rámci širší normy: nejsou tedy primárně organické, psychopatické, psychotické, ani mentálně retardované.
Dificility (diskózy) jsou částečně nebo zcela reverzibilní. Jsou to sice vývojově nepřiměřené (dysontogenetické), avšak nepatologické a nedefektní stavy psychiky, jež se projevují společensky (případně i subjektivně) nepříznivě hodnocenými způsoby chování a prožívání.
Všechny dificility jsou přitom podmíněny multikondicionálně, polyetiologicky, což je důležité jak pro jejich diagnostiku (ta by měla být osobnostní, komplexní), tak pro nápravu.
Při diagnostice dificilit vycházíme z projevů chování a prožívání dětí a mládeže. Podle vzdálenosti konkrétní formy chování od vlastní podstaty osobnosti můžeme projevy chování dítěte seřadit v určitém odstupňování, kterého je možné využít v diagnostice.

Jde o symptomy (příznaky):
-nahodilé-zcela necharakteristické pro danou osobnost;
-sekundární - častěji se vyskytující nepodstatné projevy, spíše skupinové nebo věkové, vedlejší;
-centrální-projevy, které přesně vyznačují specifickou individualitu osobnosti ( a jež mají význam pro bližší určení případné závady );
-kardinální-projevy velmi významné, signifikantní, trvalé, rozhodující pro poznání dominujících vlastností dané osobnosti, vytvářející syndrom chování, který odkazuje přímo na podstatné rysy osobnosti.
Kdykoliv se tedy setkáváme u dětí s projevy dificilit chování, musíme si klást otázku, zda je pozorované chování nahodilé, sekundární, centrální nebo kardinální.
Na rozdíl od poruch osobnosti a poruch chování se dificility častěji projevují symptomy spíše nahodilými nebo sekundárními.
Tyto úrovně (roviny) symptomů bývají úžeji spojeny s vnějšími, především sociálními podmínkami a jsou méně kotveny v osobnosti samotné.

Poruchy osobnosti a poruchy chování jsou podmíněny trvalejšími osobnostními rysy, případně i geneticky.

Příznaky, projevy, známky nemoci se nazývají symptomy. Jsou buď specifické (příznačné právě pro danou chorobu) nebo nespecifické (mohou být příznakem i jiných chorob).
Charakteristické seskupení několika příznaků pro danou chorobu či psychickou poruchu se nazývá syndrom. Je to jakýsi symptomatokomplex. Např. pro depresi je charakteristické trias symptomů neboli syndrom skládající swe ze smutné nálady, zpomaleného myšlení a útlumu psychomotoriky. Naproti tomu u hypomanie, resp. mánie je typická trias: veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení syptomatologického, syndromologického či etilogického ,,obrazu" poruchy či choroby pod určitou oficiální (úřední) a odbornou a statistickou klasifikační jednotku se nazývá diagnóza.

V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.

Dificility (závady v chování aprožívání) ve srovnání s poruchami chování a poruchami osobnosti:
- nesplňují závazná kriteria, uvedená pro poruchy chování a poruchy psychiky - jsou sice dysontogenetické, tedy vývojově nepřiměřené, avšak nepatologické a nedefektní;
- jsou krátkodobější než poruchy chování a osobnosti;
- jejich projevy jsou méně intenzivní (mírnější, lehčí);
- jsou společensky méně závažné, i když nepříznivě hodnocené způsoby chování a prožívání;
- jsou podmíněné spíše situačně a sociálně než osobnostně;
- prognosticky jsou častěji částečně nebo i zcela reverzibilní (tedy optimističtější);
- reagují již na adekvátní pedagogickou nápravnou péči.
Dificility můžeme napravovat v podstatě jak psychologickými prostředky, tak speciálně
pedagogickým nebo léčebně pedagogickým vedením rodičů, učitelů a vychovatelů. Každá dificilita vyžaduje specifický nápravný, výchovný a léčebně pedagogický přístup.

Teorií dificilit se zabývá patopsychologie jako věda o hraničních duševních procesech, stavech a vlastnostech mezi normou a patologií a jako věda o psychických průvodních jevech, které mají podíl na vzniku, průběhu a důsledcích jakékoliv životní nedostačivosti, nedosahující však kvantity ani kvality duševní abnormality nebo patologie.
Zvláštní skupinu (z hlediska výchovného velmi obtížnou) tvoří kombinované závady, poruchy a vady (např. slepota a hluchota, poruchy hybnosti a řeči, intelektu a chování atp.).

Podle symptomatologie, tj. projevovaných příznaků, která nám může pomoci jako metodika vyhledávání, identifikace jednotlivých typů dětí, si můžeme problémovou mládež rozdělit do jedenácti skupin:

1. zvýšená psychická tenze,
2. psychomotorická instabilita,
3. infantilismus,
4. disociální vývoj osobnosti,
5. intropunitivní zaměření osobnosti,
6. disharmonický vývoj osobnosti,
7. parciální nedostatky poznávacích procesů,
8. závady motoriky, lokomoce, praxie a laterality,
9. sociální a edukativní zanedbanost,
10. subnorma intelektových schopností a dovedností,
11. maladaptivní profesní a studijní orientace.

Hlavní metodou stanovení těchto kategorií byla analýza kazuistické dokumentace pedagogicko-psychologických a psychiatrických poraden pro děti a mládež. Byla využita také Delfská metoda s experty.
Jednotlivé děti mohou mít příznaky nejenom jednoho druhu dificility, ale i několika typů těchto závad chování současně. Je třeba brát v úvahu, že dificility se mohou kombinovat nebo přecházet v jinou závadu, nebo dokonce v poruchu chování. Jedno dítě může vykazovat projevy i více dificilit současně.
K diagnóze dificility nejenom že nemusí být zjištěn výskyt všech uváděných symptomů, ale v některých případech dokonce stačí symptom jediný, je-li dostatečně signifikantní a intenzivní. Některé symptomy přitom mají nespecifickou povahu - mohou se vyskytovat i u několika typů dificilit.

Příčiny vzniku problémového chování, závad a poruch chování i psychických chorob se často kombinují. Mohou být biogenní, např. dědičné, vývojové, typologické zvláštnosti; somatogenní, např. poškození mozku a analyzátorů během života, tělesné choroby ovlivňující psychiku a osobnost; psychogenní a sociogenní, např. vnitřní konflikty, stresy, nepříznivé sociální prostředí, výchovné závady, psychické infekce vyvolané soužitím s duševně narušenými lidmi atp.
Chceme-li určit správný individuální, resp. reedukační přístup, správný typ výchovných incentiv, stimulace, motivace a aktivace dítěte, musíme si nejprve uvědomit, o jaký typ závad chování, poruch chování nebo poruch osobnosti jde. Jiné typy výchovné stimulace budeme užívat u dětí se zakomplexovanou osobností, jiné u dětí se sníženými či disharmonickými mentálními schopnostmi, u dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, u dětí neurotických atd.. U různých typů problémových dětí je nutno utvářet žádoucí a kladné postoje, názory a vlastnosti jejich osobnosti diferencovaně.

Výuka patopsychologie pro speciální a sociální pedagogy by mohla obsahovat tyto moduly:

1. Předmět, základní pojmy, teorie a a metody patopsychologie (klinické i psychometrické).
Patotopsychologie u některých osob se závadami a s postižením (např. zrakovým, sluchovým, s narušenou komunikační schopností a dovedností /zejména řečovou/, s tělesným postižením, s onemocněním nebo tělesným oslabením nebo s parciálním nebo globálním mentálním postižením).
2. Biologické a psychosociální determinanty vzniku závad (dificilit) a poruch duševního vývoje, chování i prožívání.
3. Náročné životní situace a události, včetně nemocí, úrazů a operací a jejich vliv na způsoby adaptace, psychiku a osobnost různých typů.
4. Identifikace a možnosti intervencí, nápravy jednotlivých závad a poruch chování a prožívání člověka a stabilizace jeho duševního zdraví a normality.


Literatura

CABANOVÁ, Katarína- SOKOLOVÁ, Lenka- KARAFTOVÁ, Eva (eds.) PATOPSYCHOLÓGIA - vznik, vývin a ...(Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie). Vydala Univerzita Komenského v Bratislave v r. 2012. ISBN 978-80-223-33325-2.

KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Masarykova univerzita.
Brno, 2007. 260 stran. ISBN 978-80-210-4434-0.

KOŠCO, L. Patopsychológia: poruchy učenia a správania, Slovenské pedagogické nakladateteĺstvo, Bratislava 1975. 270 stran.

VÁGNEROVÁ, M. Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum, 2004.172 stran.
ISBN 80-7148-488-8.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | E-mail | 6. listopadu 2018 v 19:42 | Reagovat

Na tento článek jsem narazil čistě jen náhodou a tak jsem si ho pročetl.
Nevím komu je ten článek určen. Doufám, že JEN studentům psychologie. Učitelům to určitě nepomůže, protože je to čistě teoretické. V názvu je napsáno pro pedagogy, tak usuzuji, že to je asi pro studenty pedagogiky a tak trochu to popisuje výuku "společného základu" na pedagogických fakultách - kvanta teoretických informací - naučit, udělat státnice a zapomenout... množství využitelné v praxi minimum. Holt se to bude muset naučit až v té škole :-)
Ještě jednou připomenu, že jsem to otevřel náhodou a dle názvu jsem čekal něco využitelného v praxi.
Hezký den všem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama