Září 2018

Možnosti využití díla Jaroslava Foglara v práci s dětmi

22. září 2018 v 10:44 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
vat dobrý příklad je jedna z největších a nejradostnějších věcí,
jež může hoch dokázat (J.Foglar)



Jaroslav FOGLAR (06. 07. 1907 - 23. 01. 1999) byl vynikající český dětský prozaický spisovatel a praktický vychovatel, sociální pedagog a psycholog, který měl mimořádně kladný a rozsáhlý výchovný vliv na rozvoj psychiky a osobnosti normálních i problémových především českých, ale i zahraničních dětí několika generací. Jaroslav Foglar byl ve 20. století v tehdejším Československu významným a z hlediska edukativního vlivu na psychiku a osobnost působivým československým spisovatelem pro děti a mládež. Předával mládeži rozvojové cíle, předkládal ji příklady, ideály a vzory k následování (Rikitan, Rychlé šípy) a metodickou cestu, jak těchto cílů dosáhnout.
V roce 1934 se úspěšně zúčastnil s publikací Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich.
Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o založení nového časopisu pro mládež. V červnu 1935 vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s tímto časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor.
Období jeho interního redaktorského působení v Melantrichu nastalo brzy poté, kdy 8.května 1937 vyšla v Mladém hlasateli jeho výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele. V létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince 1938 začal vycházet na pokračování komiksový seriál Rychlé šípy, kreslený tehdy dr.Janem Fišerem. Jaroslav Foglar mu přitom dával podle svých vlastních představ příslušné pokyny. Jaroslav Foglar měl totiž vždy velký smysl pro detaily a souvislosti.
V polovině roku 1941 bylo vydávání Mladého hlasatele zastaveno.
Komiksový seriál Rychlé šípy krátce pokračoval až po druhé světové válce v časopisu Vpřed, a to od roku 1946 do roku 1948.
Foglarův masový výchovně kultivující vliv byl maximální.
Měl však jako úspěšný autor hodně rivalů, kteří vymýšleli o Foglarovi řadu polopravd, lží, pomluv a rafinovaností, aby ho poškodili.
Foglarova koncepce výchovy a prevence závad a poruch chování a osobnosti je nesporně originální a stále efektivní. Úzce souvisí s jeho instruktážní beletrií pro děti a mládež, ze které je zřejmý smysl pedagogicky a psychologicky orientovaného spisovatele pro děti Jaroslava Foglara pro individuální přístup k dětem, využívající při výchově touhy dětí po tajemství, romantice a dobrodružství, jejich soutěživosti a snahy po vyniknutí, potřeby mít dosažitelný idol a vzor k napodobování a k identifikaci, respektovat ho a zapojovat se v kolektivu blízkých kamarádů a přátel.
Jaroslav Foglar vycházel ve svém díle ze snahy uspokojovat správně předpokládané potřeby sdružovací intimity, dětské organizační svéráznosti, tajnůstkářství a idealistické romantiky a touhy po dobrodružství dětí tohoto životního údobí.
Oddíly dětí, které vedl můžeme chápat jako předchůdce dnešních sociálně psychologických výcvikových skupin využívajících sociálního učení při formování osobnosti dětí. Stejně jako tyto skupiny v současnosti už Jaroslav Foglar dosahoval u dětí ve svých skupinách dětí zážitky komunity na základě společných zájmů a osobních vztahů, zvýšení aktivní sociální angažovanosti členů skupin (oddílů) při dosahování vytýčených skupinových i individuálních cílů.

J. Foglar usiloval o optimalizaci sociálního chování a etické sociální komunikace dětí v interakci s jinými dětmi, což patří i mezi hlavní cíle současných sociálně psychologických výcvikových skupin. Trpělivě, systematicky, plánovitě a vytrvale ovlivňoval skupinové procesy a skupinové chování. v oddílech, které vedl a řídil. Dosahoval u značného počtu dětí ve svých oddílech a na táborech, které organizoval silné zážitky skupinové komunity, radosti a potěšení ze sociální komunikace, spokojenosti, pohody, pohybového vyžití a zodpovědnosti vůči druhým i sobě.
Tím docházelo i k prevenci problémového chování a prožívání dětí, které se ovšem sporadicky u jednotlivců vyskytovalo i během života v oddílu i na táboře. Výskyt agresivity u mnoha problémových dětí se v průběhu času redukoval.
Jeho seriály, články, knihy i přednášky a velmi bohatá osobní korespondence i jeho hromadné dopisy pro veřejnost byly výrazně pedagogicky i duševně hygienicky účinné, zejména z hlediska sebevýchovy a prevence závadových part, kriminality mládeže, alkoholismu, nikotinismu, narkomanie. Edukativně a terapeuticky pro děti stále využitelný je i kreslený seriál Rychlé šípy. Jeho první příběh vyšel časopisecky v Mladém hlasateli 17. prosince 1938.
V současné době se rozpracovává problematika edukační a terapeutické korespondence. Také pro tuto formu působení na děti, mládež i dospělé měl Foglar stále využitelné praktické podněty a náměty.
Jaroslav Foglar dokázal mistrně a zřejmě empaticky a intuitivně využít zákonitosti přenosu z vnějška do nitra a Komenského principu skloubení výchovy a vzdělávání s hrou. Učil přitom především vnímat co nejvíce krásu přírody.
Princip přenosu z vnějška do nitra uplatňoval Foglar zdůrazňováním vzorně upraveného zevnějšku, slušného vyjadřování mluvou i písmem, zdvořilosti, společenského taktu, humoru. Smysl pro užitečné spojení estetické výchovy a výchovy etické při prevenci delinkvence, alkoholismu a toxikománie je pro Foglara příznačný. Své zásady optimálního životního stylu předával dětem ve formě pevného řádu, který se poměrně snadno dodržuje, a který nazval modrý život.
Foglarův modrý život a lov třinácti bobříků souvisí s moderní praktickou a užitečnou osobnostní výchovou, pohybovou výchovou a výchovou ke zdraví
Foglar jako by anticipoval i moderní psychologickou teorii etického a pozitivního myšlení, což vyplývá ze sedmi zcela konkrétních a edukativně nosných zákonů modrého života, které Foglar uveřejnil např. v knize Přístav volá a Kronika ztracené stopy:
1) ráno budeš důkladně cvičit nejméně čtvrt hodiny. (Nepodaří-li se ti to někdy výjimečně pro nedostatek času, můžeš si cvičení odbýt v jinou dobu téhož dne).
2) Ráno a večer si pořádně vyčistíš zuby.
3) Umyješ se celý studenou vodou.
4) Nepromluvíš během dne ani jedno hrubé či dokonce neslušné slovo.
5) Neuděláš nic nečestného: nebudeš lhát, nikoho neošidíš, neurazíš, nikomu ani slovem neublížíš, nepoškodíš žádný majetek, ať veřejný nebo osobní.
6) Každý den vykonáš alespoň jeden, byť třeba nepatrný dobrý skutek.
7) Každý den se pokusíš zažít něco radostného - přečteš si kousek nějaké knížky, příjemně se pobavíš s dobrými kamarády, dozvíš se nějakou dobrou zprávu, někdo o tobě řekne něco hezkého, ve škole dostaneš pěknou známku, prožiješ báječnou výpravu nebo schůzku se svým klubem nebo oddílem apod.
Zvláštní pozornost věnoval J. Foglar právem slušné mluvě. Zdůrazňoval, že slušná mluva zjemňuje a uhlazuje mysl. Jemná řeč a chování získá přátelství a obdiv. Člověk hrubě mluvící a jednající-jinak velmi schopný, pracovitý-ztrácí část své ceny!
Moderní psychologie považuje jazyk za primární kulturní nástroj, který zprostředkovává rozvoj osobnosti. Jazyk jakožto kulturní znakový systém a řeč jako jeho aktualizace v reálných procesech mezilidské komunikace má mimořádný vliv na kvalitu rozvoje osobnosti každého jednotlivce.
Třináct Foglarových bobříků (mrštnosti, míření, záchrany, plavce, dobrých činů, odvahy, květin, velkého mlčení, osamělosti, zručnosti, síly, hladu, ušlechtilosti) jako by vycházelo z behavioristických teorií učení a výchovy i léčení. Jenom některé jejich normy je vhodné přehodnotit.
Podařilo se mu zvláště zdařile skloubit prvky pohybové, ekologické a morální výchovy a výchovy ke zdraví během volnočasových aktivit dětí a mládeže. Byl opakovaně vyznamenáván za zásluhy o rozvoj československé tělovýchovy. Zasloužil se také o rozvoj dětské turistiky.

Dokázal se mimořádně vcítit do psychiky a osobnosti dětí (zejména v období prepuberty či jak se dnes uvádí rané adolescence) a rozdávat dětem pohodu, radost a potěšení.
Projevil se jako mimořádně talentovaný praktický zážitkový pedagog, který zkonstruoval řadu původních edukativních metodik a her rozvíjejících nejen fantazii, myšlení a postoje dětí, ale globálně celou jejich psychiku a osobnost.
Velmi úspěšné bylo i jeho korespondenční působení, a to jak prostřednictvím individuálních, tak hromadných dopisů. Jeho dopisy měly edukativní i psychoterapeutický dopad.
Výchovně preventivně jsou zvláště významné jeho tzv. dlouhodobé hry, které probíhají po celý rok a vrcholí na prázdninovém táboře.

Inspirovativní byly i čtenářské kluby Jaroslava Foglara, kde bylo využito vývojového faktu, že děti v určitém věku (zejména chlapci) se sdružují do part. Každá skupinka má již svého vůdce. Tyto spontánní a neformální dětské organizace mají pro děti zvláštní kouzlo. Tohoto faktu dovedl při výchově využít právě Jaroslav Foglar. Jeho literární klub Rychlé šípy přitom soupeřil s partou Dlouhého Bidla, Štětináče a uplakaného Bohouše. Osudy těchto skupinek byly komiksovou formou publikovány v časopisu Mladý hlasatel a Vpřed a těšily se mimořádně velké oblibě dětí, chlapců i dívek.

Na rozdíl od Foglarových čtenářských klubů však tréninkové sociálně psychologické skupiny pro děti v poradnách jsou vedeny dospělými psychology a pedagogy. Vedení klubů stejně starými nebo dokonce mladšími členy klubu patří mezi rizika a slabiny klubů, a proto se vždy nedožilo delšího trvání.

Jaroslav Foglar upoutával děti, motivoval je dobrodružnou hrou, která působila na fantazii dětí a jejich potřebu prožívat tajemství. Do her vždy vkládal maximum nenápadných, indirektivních výchovných, reedukativních a psychoterapeutických vlivů, přičemž vlastní výchovné působení zůstávalo skryto.
Snad v tom je právě jedno z hlavních tajemství Foglarovy výchovné, převýchovné i psychicky léčebné úspěšnosti u dětí.
Působil vždy nejenom tím, co přímo napsal, ale i tím co pouze naznačil, napověděl, nenápadně podnítil, vzbudil, čím rozněcoval dětskou fantazii a tvořivost, dětské zájmy, potřeby a motivaci vůbec.
Foglar zastával myšlenku, že výchova je snadná věc, když se jí člověk cele věnuje. Suploval mnoha dětem ve svém oddílu Hoši od Bobří řeky (původně pražská skautská dvojka), který vedl celých šedesát let, často jejich insuficietní rodinnou výchovu.
Jeho cílem bylo přivést děti od výchovy k sebevýchově vlastní osobnosti, k její individuální a morální kultivaci, což je velmi moderní pojetí této problematiky v současné pedagogické teorii.
Jeho výchovný systém směřoval k maximální autonomii etické osobnosti.
Obecný či kolektivní souhlas s určitým chováním a prožíváním nepovažoval vždy za rozhodující míru správnosti jednání.

Nezdůrazňoval pedagogickou tezi o výchově jedince pro kolektiv, i když tuto tezi nepodceňoval. Věřil však, že jenom osobnostně kvalitní jednotlivci mohou utvořit kvalitní kolektivy. Byl v minulosti kritizován za určitou abstraktnost svých výchovných postulátů, které měly ráz ideálů.
Stálo by za to hlouběji se zabývat faktem, že dnes je Foglarovo dílo vyhledáváno a čteno již mladšími dětmi, než tomu bylo dříve. Jeho kreslené seriály se zaujetím čtou již děti šestileté. Není výjimkou, že i děti předškolního věku si nechají předčítat příběhy pětice Rychlých šípů a jejich pozornost je při tom neobvykle vytrvalá.
Foglarův výchovný systém je inspirativní nejen pro práci s normálními, ale snad ještě více pro práci s problémovými dětmi. V osobním rozhovoru mi Jaroslav Foglar v roce 1987 sdělil, že právě problémových dětí (se závadami a poruchami chování), nejenom dětí s andělskou povahou, vychovával také značné množství.
Mnoho podnětů z díla J. Foglara lze využívat v odborné pedagogicko-psychologické poradenské práci s normálními i problémovými dětmi. Dokazují to dnes již početné závěrečné a diplomní práce pedagogů a psychologů.

V Pedagogicko-psychologické poradně města Brna se využívaly některé myšlenky a metody Jaroslava Foglara již před revolucí v roce 1989, a to zejména v chlapeckých a dívčích výchovných skupinách problémové mládeže, tedy mládeže se závadami a poruchami chování. V práci dívčích skupin během školního roku i během prázdninových psychorehabilitačních táborů měla největší úspěch Ing. Anna Machová a Věra Sláviková. V práci chlapeckých skupin to byl PhDr. Mgr. Jaroslav Štěpaník, PhDr. Tomáš Novák a PhDr. Drahomír Balaštík.
PhDr. Drahomír Balaštík propracoval činnost s problémovými chlapci do největších podrobností. Svou chlapeckou skupinu nazval Argonauti.

Mnozí poradenští pracovníci využívali a využívají např. modifikací myšlenky bodování, kterou J. Foglar úspěšně propracoval. Jaroslav Foglar bodoval docházku, přesnost, vzorný kroj, upravený zevnějšek, závody v nejrůznějších vědomostech a schopnostech, kázeň, skládání zkoušek, práci pro oddíl, úroveň slovního vyjadřování (mluvy), školní prospěch, vedení různých osobních i oddílových písemností (deníků, kronik), umístění v různých užitečných hrách, plnění umluvených povinností atd. Vyhodnocování probíhalo většinou po měsíci.
A kolik bodů a za co dával? Za účast na oddílové či družinové schůzce a nedělním podniku po osmi bodech, za opoždění či předčasný odchod byly strženy dva body. Za různé drobné i větší dobrovolné práce pro oddíl dával od jednoho do tří bodů, nejvýše však jen deset bodů měsíčně. (Říkal jim Dobrovolná Desítka).
Cílem Foglarovy nenápadné a skryté výchovné koncepce bylo vychovávat zdravé a otužilé děti a mládež, ze kterých by rostli duchovně a morálně silní dospělí, dobří lidé s dobrou a silnou vůlí, s úctou ke člověku a jeho životu a s láskou k přírodě. Chtěl vychovávat lidi odolné pro boj se zlem a s nepravostmi a podvody všeho druhu. Chtěl pomoci učinit svět humánnějším.
Hlavním argumentem svědčícím pro kvality Foglarova díla je, že je dětmi stále vyhledáváno a čteno. Dokud tomu tak bude, budou jeho dílo a jeho výchovný systém stále živé. Foglarova výchovná koncepce i jeho spisovatelské dílo je moderní tím, že slouží spravedlnosti mezi lidmi a bojuje se vším, co dehonestuje, znehodnocuje individuální osobnost dítěte i dospělého.
Foglar se snažil vždy o tělesnou, duševní i společenskou obrodu a výchovu k všelidsky žádoucím mravním ctnostem.
Mezi oblíbenými citáty J. Foglara je i E.T.S etonovo: Měj v úctě každé uctívání VELKÉHO DUCHA.
Měl blízko i ke křesťanské morálce vyjádřené pozdravem: POKOJ A DOBRO!

Literatura:

BARTÍKOVÁ, H. Důvěrné rozhovory. Praha, 1999.
FOGLAR, J. Přístav volá. Praha, 1934.
FOGLAR, J. Boj o první místo. Praha, 1935.
FOGLAR, J. Mladý hlasatel. Praha, 1935-1941.
FOGLAR, J. Hoši od Bobří řeky. Praha, 1937.
FOGLAR, J. Přístav volá. Praha, 1937 (II. vydání).
FOGLAR, J. Tábor smůly. Praha, 1938
FOGLAR, J. Tábor ve Sluneční zátoce. Praha, 1939.
FOGLAR, J. Pod junáckou vlajkou. Praha, 1940.
FOGLAR, J. Historie svorné sedmy. Praha, 1940.
FOGLAR, J. Záhada hlavolamu. Praha, 1941.
FOGLAR, J. Zápisník třinácti bobříků. Praha, 194l.
FOGLAR, J. Když duben přichází. Praha, 1944 (II. vydání).
FOGLAR, J. Stínadla se bouří. Praha, 1947.
FOGLAR, J. Tajemná Řásnovka. Praha, 1965.
FOGLAR, J. Poklad Černého Delfína. Praha, 1966.
FOGLAR, J. Kronika ztracené stopy. Praha, 1967 (II. vydání).
FOGLAR, J. Devadesátka pokračuje. Praha, 1969.
FOGLAR, J. Dobrodružství v zemi nikoho. Praha, 1969.
FOGLAR, J. Dobrodružství v temných uličkách, 199.
FOGLAR,J. Život v poklusu, 1990
FOGLAR, J. Tajemství Velkého Vonta, 1992.
FOGLAR,J. Náš oddíl, 1992.
FOGLAR,J. Modrá rokle,1994.
HELUS, Z. Pojetí žáka a perspektivy osobnosti. Praha: SPN, 1982.
KOHOUTEK, R. Psychologie mládí. Brno: KKS, 1972.
MIKULKA, L. Causa: Jaroslav Foglar. Ostrava, 1991.
MRVA, J. Úloha literatury pro mládež v prevenci alkoholismu a toxikománie se zaměřením na dílo Jaroslava Foglara. Kroměříž: OÚNZ-PL, 1988.
MRVA, J. Vliv literatury pro mládež na formování osobnosti. Brno FFMU, 1986 (diplomní práce).
NOSEK, V. Jestřábí perutě. Praha: Olympia, 1999.
Slovník českých spisovatelů. Praha, 2000.
ŠAJNER, D. Paměti uličníka. Praha, 1945.
ŠRAMOVÁ, B. - HAMRANOVÁ, A. - SELVEK, P. Práca školského psychológa při riešení porúch správania. Zborník medzinárodnej konferencie a 8. sjezdu Asociácie školskéj psychologie SR a ČR. Ďuričove dni. Nitra, 2004.
ŠRAMOVÁ, B. - POLIAKOVÁ, E. Násilie v rodine a škole II. Nitra: FSVUKF, 2004.

ÚVOD DO PATOPSYCHOLOGIE PRO PEDAGOGY

20. září 2018 v 18:39 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Psychologické vědy se zabývají zákonitostmi psychických jevů, procesů a stavů, vznikem, vývojem, funkcemi a průběhem individuálního i společenského chování a prožívání organismů, především člověka, a to zdravého a normálního i nemocného a abnormálního.
Psychologické vědy základní i aplikované, teoreticko-praktické i prakticko-teoretické můžeme tedy definovat jako vědy získávající systémové poznatky o psychických jevech, o duševním životě, duševnu.

Patopsychologii jako teoreticko-praktickou psychologickou vědu zajímají především problémy stavu a vývoje méně závažných psychických narušení, maladaptací, akcentací, anomalií, odchylek, deficitů, simplexností, retardací, deprivací, regresů, depravací, deviací, konfliktů, stresů, frustrací, psychických traumat i akcelerací.
Jsou přitom zkoumány endogenní (např. genetické, metabolické) a exogenní (např. konflikty, stresy, deprivace) příčiny závad chování a prožívání u různých postižení, defektů a chorob.

Není správné považovat patopsychologii za synonymum psychopatologie či obecné psychiatrie. Naše pojetí patopsychologie je v souladu s koncepci slovenského poradenského a klinického psychologa a vysokoškolského pedagoga profesora Ladislava Košča (1924-2016), která byla definovaná a publikovaná již již v roce 1974 a 1975, avšak dosud nebyla všeobecně akceptovaná.

Patopsychologie je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto psychické jevy a způsoby chování a prožívání jsou z různých příčin vyvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti.
Patopsychologie se zabývá touto problematikou i průzkumně a vědecko výzkumně.

Patopsychologie tedy primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost.
Zaměřuje se na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně nějak postižených osob a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání. Výrazně patologické a abnormální psychické jevy přitom zkoumá psychopatologie.
Patopsychologie- tedy zkoumá primárně širší normu, lehči anomalie a abnormity, anormativní tendence a závady učení a chování (dificility) i hraniční odchylky, abnormity osobnosti a jejich symptomatiku i determinanty a vývoj.

Nejbližšími a příbuznými vědeckými disciplinami patopsychologie jsou psychologie zdraví, duševní hygiena či psychohygiena, psychopatologie, obecná a speciální psychiatrie, speciální a sociální pedagogika, klinická psychologie a psychologické, pedagogické, manželské a předmanželské a výchovné poradenství. Patopsychologie se opírá i o genetiku, obecnou psychologii, vývojovou psychologii , psychologii osobnosti a sociální psychologii.

Anormativita znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí.Tato odchylka může přesahovat buď rozpětí běžné základní normy, ale ještě ne tzv. širší (okrajové) normy (např. lehčí závada či dificilita, která ještě není patologická) nebo odchylka i od širší normy (např. těžká porucha chování nebo osobnosti, která je již patologická).
Jestliže člověk trvale, průběžně přestává být schopen udržovat přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním, morálním i právním normám v dané společnosti, pak ho můžeme považovat za porušenou, abnormální osobnost.Na pomezí abnormálních osobností patří závady (dificility) chování a prožívání a mezi abnormálních osobnosti patří osoby s poruchami chování a osobnosti.

Dificilitám chování a prožívání je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože jejich včasné podchycení může znamenat zamezení rozvoje vážných poruch chování, poruch osobnosti a chorob u dětí a mládeže.
Pedagog má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti , závady a poruchy chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí.
Od pedagoga takové děti se závadami a poruchami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu počtu problémových dětí v posledních letech.

Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil E. Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí. Obdobný názor zastává např. i Stanislav Bendl (2005) ve své publikaci Ukázněná třída.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.
Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenomenem posledních let.

V České republice vyšla první monografie Závady a poruchy chování v dětském věku od lékaře Pavla Vodáka a pedagoga Antonína Šulce v Praze v roce 1964. Poruchami psychického vývoje se zabýval také Josef Švancara (Brno: FF UJEP, 1974). Dílčí problémy z oblasti závad a poruch chování dětí zpracoval Pavel Říčan v knize Agresivita a šikana mezi dětmi (Praha: Portál, 1995). V roce 2004 vydala Marie Vágnerová přehlednou Psychologii problémového dítěte školního věku. Stručnou monografii o dětské agresi vydal rovněž Ivo Čermák (1998).
První pomoc při řešení výchovných problémů vydala v roce 1998 pro učitele Bohumíra Lazarová.
Richard Jedlička a Jaroslav Koťa publikovali Aktuální problémy výchovy s podtitulem Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v roce 1990.
Na Slovensku vyšla první významná monografie na toto téma od Ladislava Košča, Julia Marka a Ladislava Požára a kol. v roce 1975 pod názvem Patopsychológia (Poruchy učenia a správania). V roce 1995 vyšla ve Slovenské republice ještě Všeobecná psychopatológia od J. Jakabčice a L. Požára.
Z anglosaských odborných autorů stojí za zmínku práce britského speciálního pedagoga a ředitele školy pro děti s emočními potížemi a poruchami chování a učení A. Traina: Nejčastější poruchy chování u dětí (Praha: Portál, 2001).
Z periodik se řešením problematiky závad a poruch chování u dětí a mládeže nejvíce zabýval časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Speciální pedagogika, Pedagogika a Pedagogická orientace.
Problémové děti a mládež bychom mohli v řadě případů diagnostikovat jako dificilní.
Za dificility považujeme shodně s profesorem Vladimírem Smékalem ty výchovné a výukové těžkosti, které jsou ještě v rámci širší normy: nejsou tedy primárně organické, psychopatické, psychotické, ani mentálně retardované.
Dificility (diskózy) jsou částečně nebo zcela reverzibilní. Jsou to sice vývojově nepřiměřené (dysontogenetické), avšak nepatologické a nedefektní stavy psychiky, jež se projevují společensky (případně i subjektivně) nepříznivě hodnocenými způsoby chování a prožívání.
Všechny dificility jsou přitom podmíněny multikondicionálně, polyetiologicky, což je důležité jak pro jejich diagnostiku (ta by měla být osobnostní, komplexní), tak pro nápravu.
Při diagnostice dificilit vycházíme z projevů chování a prožívání dětí a mládeže. Podle vzdálenosti konkrétní formy chování od vlastní podstaty osobnosti můžeme projevy chování dítěte seřadit v určitém odstupňování, kterého je možné využít v diagnostice.

Jde o symptomy (příznaky):
-nahodilé-zcela necharakteristické pro danou osobnost;
-sekundární - častěji se vyskytující nepodstatné projevy, spíše skupinové nebo věkové, vedlejší;
-centrální-projevy, které přesně vyznačují specifickou individualitu osobnosti ( a jež mají význam pro bližší určení případné závady );
-kardinální-projevy velmi významné, signifikantní, trvalé, rozhodující pro poznání dominujících vlastností dané osobnosti, vytvářející syndrom chování, který odkazuje přímo na podstatné rysy osobnosti.
Kdykoliv se tedy setkáváme u dětí s projevy dificilit chování, musíme si klást otázku, zda je pozorované chování nahodilé, sekundární, centrální nebo kardinální.
Na rozdíl od poruch osobnosti a poruch chování se dificility častěji projevují symptomy spíše nahodilými nebo sekundárními.
Tyto úrovně (roviny) symptomů bývají úžeji spojeny s vnějšími, především sociálními podmínkami a jsou méně kotveny v osobnosti samotné.

Poruchy osobnosti a poruchy chování jsou podmíněny trvalejšími osobnostními rysy, případně i geneticky.

Příznaky, projevy, známky nemoci se nazývají symptomy. Jsou buď specifické (příznačné právě pro danou chorobu) nebo nespecifické (mohou být příznakem i jiných chorob).
Charakteristické seskupení několika příznaků pro danou chorobu či psychickou poruchu se nazývá syndrom. Je to jakýsi symptomatokomplex. Např. pro depresi je charakteristické trias symptomů neboli syndrom skládající swe ze smutné nálady, zpomaleného myšlení a útlumu psychomotoriky. Naproti tomu u hypomanie, resp. mánie je typická trias: veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení syptomatologického, syndromologického či etilogického ,,obrazu" poruchy či choroby pod určitou oficiální (úřední) a odbornou a statistickou klasifikační jednotku se nazývá diagnóza.

V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.

Dificility (závady v chování aprožívání) ve srovnání s poruchami chování a poruchami osobnosti:
- nesplňují závazná kriteria, uvedená pro poruchy chování a poruchy psychiky - jsou sice dysontogenetické, tedy vývojově nepřiměřené, avšak nepatologické a nedefektní;
- jsou krátkodobější než poruchy chování a osobnosti;
- jejich projevy jsou méně intenzivní (mírnější, lehčí);
- jsou společensky méně závažné, i když nepříznivě hodnocené způsoby chování a prožívání;
- jsou podmíněné spíše situačně a sociálně než osobnostně;
- prognosticky jsou častěji částečně nebo i zcela reverzibilní (tedy optimističtější);
- reagují již na adekvátní pedagogickou nápravnou péči.
Dificility můžeme napravovat v podstatě jak psychologickými prostředky, tak speciálně
pedagogickým nebo léčebně pedagogickým vedením rodičů, učitelů a vychovatelů. Každá dificilita vyžaduje specifický nápravný, výchovný a léčebně pedagogický přístup.

Teorií dificilit se zabývá patopsychologie jako věda o hraničních duševních procesech, stavech a vlastnostech mezi normou a patologií a jako věda o psychických průvodních jevech, které mají podíl na vzniku, průběhu a důsledcích jakékoliv životní nedostačivosti, nedosahující však kvantity ani kvality duševní abnormality nebo patologie.
Zvláštní skupinu (z hlediska výchovného velmi obtížnou) tvoří kombinované závady, poruchy a vady (např. slepota a hluchota, poruchy hybnosti a řeči, intelektu a chování atp.).

Podle symptomatologie, tj. projevovaných příznaků, která nám může pomoci jako metodika vyhledávání, identifikace jednotlivých typů dětí, si můžeme problémovou mládež rozdělit do jedenácti skupin:

1. zvýšená psychická tenze,
2. psychomotorická instabilita,
3. infantilismus,
4. disociální vývoj osobnosti,
5. intropunitivní zaměření osobnosti,
6. disharmonický vývoj osobnosti,
7. parciální nedostatky poznávacích procesů,
8. závady motoriky, lokomoce, praxie a laterality,
9. sociální a edukativní zanedbanost,
10. subnorma intelektových schopností a dovedností,
11. maladaptivní profesní a studijní orientace.

Hlavní metodou stanovení těchto kategorií byla analýza kazuistické dokumentace pedagogicko-psychologických a psychiatrických poraden pro děti a mládež. Byla využita také Delfská metoda s experty.
Jednotlivé děti mohou mít příznaky nejenom jednoho druhu dificility, ale i několika typů těchto závad chování současně. Je třeba brát v úvahu, že dificility se mohou kombinovat nebo přecházet v jinou závadu, nebo dokonce v poruchu chování. Jedno dítě může vykazovat projevy i více dificilit současně.
K diagnóze dificility nejenom že nemusí být zjištěn výskyt všech uváděných symptomů, ale v některých případech dokonce stačí symptom jediný, je-li dostatečně signifikantní a intenzivní. Některé symptomy přitom mají nespecifickou povahu - mohou se vyskytovat i u několika typů dificilit.

Příčiny vzniku problémového chování, závad a poruch chování i psychických chorob se často kombinují. Mohou být biogenní, např. dědičné, vývojové, typologické zvláštnosti; somatogenní, např. poškození mozku a analyzátorů během života, tělesné choroby ovlivňující psychiku a osobnost; psychogenní a sociogenní, např. vnitřní konflikty, stresy, nepříznivé sociální prostředí, výchovné závady, psychické infekce vyvolané soužitím s duševně narušenými lidmi atp.
Chceme-li určit správný individuální, resp. reedukační přístup, správný typ výchovných incentiv, stimulace, motivace a aktivace dítěte, musíme si nejprve uvědomit, o jaký typ závad chování, poruch chování nebo poruch osobnosti jde. Jiné typy výchovné stimulace budeme užívat u dětí se zakomplexovanou osobností, jiné u dětí se sníženými či disharmonickými mentálními schopnostmi, u dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, u dětí neurotických atd.. U různých typů problémových dětí je nutno utvářet žádoucí a kladné postoje, názory a vlastnosti jejich osobnosti diferencovaně.

Výuka patopsychologie pro speciální a sociální pedagogy by mohla obsahovat tyto moduly:

1. Předmět, základní pojmy, teorie a a metody patopsychologie (klinické i psychometrické).
Patotopsychologie u některých osob se závadami a s postižením (např. zrakovým, sluchovým, s narušenou komunikační schopností a dovedností /zejména řečovou/, s tělesným postižením, s onemocněním nebo tělesným oslabením nebo s parciálním nebo globálním mentálním postižením).
2. Biologické a psychosociální determinanty vzniku závad (dificilit) a poruch duševního vývoje, chování i prožívání.
3. Náročné životní situace a události, včetně nemocí, úrazů a operací a jejich vliv na způsoby adaptace, psychiku a osobnost různých typů.
4. Identifikace a možnosti intervencí, nápravy jednotlivých závad a poruch chování a prožívání člověka a stabilizace jeho duševního zdraví a normality.


Literatura

CABANOVÁ, Katarína- SOKOLOVÁ, Lenka- KARAFTOVÁ, Eva (eds.) PATOPSYCHOLÓGIA - vznik, vývin a ...(Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie). Vydala Univerzita Komenského v Bratislave v r. 2012. ISBN 978-80-223-33325-2.

KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Masarykova univerzita.
Brno, 2007. 260 stran. ISBN 978-80-210-4434-0.

KOŠCO, L. Patopsychológia: poruchy učenia a správania, Slovenské pedagogické nakladateteĺstvo, Bratislava 1975. 270 stran.

VÁGNEROVÁ, M. Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum, 2004.172 stran.
ISBN 80-7148-488-8.