Červenec 2018

MALADAPTIVNÍ PROFESNÍ A STUDIJNÍ ORIENTACE

31. července 2018 v 16:05 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Maladaptivní profesní a studijní orientaci prokazuje jedinec, který:

- prosazuje neadekvátnost a nereálnost volby povolání (studia), a to buď z hlediska osobních schopností, nebo motivace;
- má nereálné představy o vybraném studiu nebo profesi;
- má nízkou úroveň identifikace se zvoleným oborem profese či studia;
- velmi málo se angažuje při volbě povolání (studia);
- je pasivní nebo lhostejný (á) k vlastní profesní budoucnosti;
- když žák či žákyně končící povinnou školní docházku projevuje vysokou nerozhodnost v zom, jaké povolání nebo školu si má vybrat;
- nemá k oboru patřičně kladný vztah;
- chce přestoupit na jiný obor nebo z oboru odejít.

V procesu sebepoznání a sebepochopení i dozrávání
pro volbu (výběr) povolání (studia) hraje velkou roli profesní orientace na školách a také psychologické kariérové poradenství. Psychologické vyšetření osobnosti žáka a předpověď, prognóza úspěchu žáka (studenta) ve škole a později i v povolání (srovnáním vlastností osobnosti žáka s profesiogramem) má často vysokou hodnotu.
Školní a poradenské psychology především zajímá, jak jsou děti spokojeny se zvoleným oborem práce či studia a jak jsou spokojeni v pracovní skupině nebo školní třídě.
V případě nespokojenosti s povoláním, resp. oborem studia je třeba zjistit příčiny nespokojenosti a pokusit se je odstranit.
Většina lidí může zastávat celou řadu různých povolání, neboť existují rozsáhlé možnosti kompenzace, vyrovnání nedostatků přednostmi a zejména výcviku specifických profesních dovedností a návyků.
Informace o výsledcích psychologického vyšetření může sehrát významnou úlohu při poznávání žáka (studenta) pedagogy a také v procesu sebepoznání a sebehodnocení žáka (studenta).
Žák, který sám sobě dobře rozumí, má větší předpoklad dobrého přizpůsobení se než žák, jehož úroveň sebepoznání a sebepochopení je nízká. Sebepoznání a sebepochopení vlastně znamená, že člověk dovede přesně popsat své klady, nedostatky, zkušenosti, potřeby a cíle, dovede předvídat své chování a snadněji své chování řídí a kontroluje. Sebepoznání a sebepochopení přispívá k jeho přiměřené akceptaci sebe sama, což je jeden z cílů psychologického poradenství. Vždyť podstatou poradenství je informovat zkoumanou osobu o úrovni jednotlivých znaků její osobnosti se zřetelem k ovlivňování (psychokorekci) a sebevýchově jejích mezilidských vztahů, vztahu k sobě samému a úspěšnosti ve zvoleném povolání (resp. studiu).

Důležité jsou teorie, které rozlišují typy osobnosti pracovníků ve vztahu k hlavním druhům pracovního prostředí.
Je to např. teorie amerického psychologa Johna Lewise Hollanda (1919-2007), který rozlišuje šest typů pracovního prostředí a osobností:
motorické,
podpůrné,
konformní,
přesvědčující,
estetické (např. hudebníci, výtvarníci)
a intelektuální (matematici, fyzici, atd.).

Osoby s větší informovaností o své osobnosti a o pracovních prostředích si lépe volí povolání než lidé s menší informovaností. Adekvátnost volby povolání je částečně také funkcí věku, protože čas nám poskytuje více příležitostí pro shromažďování informací. Osoby s adekvátnější volbou povolání mají diferencovanější vědomosti o povoláních, znají i profesiografické nároky povolání.
Americký psycholog M. Nickel (1975) stanovil tři typy volby povolání mládeže. Typ A volí povolání podřídivě na základě rozhodnutí rodičů nebo jiných významných osob a vnějších okolnosti, typ B - střední sice má nějaké své profesní cíle a plány, ale nechá si např. dospělými pomoci specifikovat konkrétní výběr povolání a typ C je iniciativní má svůj osobní plán, své cíle si autonomně prosazuje.
Problematika závad a poruch profesní a studijní orientace a adaptace se často objevuje u dětí parvuloidních, nezralých, s infantilními rysy osobnosti a mentálně retardovaných.
Zdá se, že existuje úzké sepětí mezi mírou sociálního a profesního přizpůsobení.
Schopnost a dovednost vřadit se adekvátně do sociálních poměrů a skutečností v pracovním procesu hraje velkou roli v profesní adjustaci i pro osoby mentálně retardované.

Mentálně postižené osoby však vždy mají užívat podle deklarace OSN v co největší míře základních lidských práv:

-právo na léčebnou péči, vzdělání, pracovní přípravu a rekvalifikaci, aby mohly maximálně rozvinout své schopnosti a zájmy;
-právo na ekonomické zajištění a přiměřený životní standard. Podle schopností mají právo na produktivní práci nebo jinou zájmovou činnost;
-právo na život v kruhu své rodiny, jestliže je to možné. Pokud je nutné umístění v ústavu, má ústavní prostředí být co nejbližší podmínkám normálního života;
-právo na služby kvalifikovaného ošetřovatele, je-li to nezbytné k zajištění mentálně postiženého;
-právo na ochranu před vykořisťováním a zneužíváním;
-právo na ochranu a pomoc druhých osob a institucí, jestliže mentálně retardovaný není schopen v důsledku těžkého stupně postižení domáhat se sám těchto práv.

Pro vysokoškolsky kvalifikované odborné psychology zajišťuje tuzemské i zahraniční diagnostické metody, testy, zkoušky a psychorehabilitační pomůcky např. firma Psychodiagnostika s.r.o., Brno.


Literatura

KOŠČO J. a kolektiv: Poradenská psychológia. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateĺstvo, 1987. 446 stran.

ZÁVADY MOTORIKY, LOKOMOCE A PRAXIE U DĚTÍ

30. července 2018 v 14:22 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Život záleží v pohybu (Aristoteles).


U dětí se závadami (dificilitami) motoriky se vyskytují některé z těchto obtíží:

- přes veškeré úsilí mimořádně neúhledný písemný a kresebný projev;
- nápadně kostrbaté písmo s nepřiměřeným tlakem;
- značná neobratnost a nesamostatnost v sebeobsluze;
- výrazná manuální nezručnost (dyspraxie až apraxie);
- velká neobratnost v tělocviku;
- nápadná neuspořádanost pohybů při chůzi;
- časté upadnutí, úrazy, poranění;
- částečně ochrnutá ruka, noha, kulhání;
- přecvičená levá ruka, protože nelze používat pravou;
- překřížená lateralita;
- nevyhraněná lateralita;
- zhoršené vnímání vlastního těla;
- nápadné grimasování;
- třesy, záškuby;
- jinak nezvládnuté pohyby;
- diskoordinace pohybů, tj. porucha uspořádání, plynulosti a souhry aktivních volních pohybů;
-jinak nezvládnuté pohyby.

Se závadami a poruchami motoriky souvisí NLD syndrom, resp. NVLD syndrom (Nonverbal Learning Disability.)
Jde o psychonervový syndrom projevující se potížemi, závadami či poruchami (dysabilitou) v neslovním učení.
Patří sem např. potíže v motorice, nemotornost, potíže v grafomotorice, dysgrafie, potíže ve vizuální paměti, ve vnímání prostoru, obtíže ve vizuálně prostorové orientaci a organizaci, potíže v matematice, potíže v nonverbální sociální komunikaci a interakci.
Osoby s tímto syndromem přitom mívají velmi dobré slovní vyjadřování, bývají výřečné, mají velmi dobrou slovní paměť, jsou pracovité, cílevědomé, vytrvalé.

Diagnostika motoriky, lokomoce, praxie a laterality

Používají se např. vývojové škály motorického nadání, tzv. motometrické škály např. podle Oseretzkého. Nejprve se přitom zjišťuje lateralita. Opožděnost o jeden až dva roky se hodnotí jako lehká, opožděnost o dva-tři roky jako střední a opožděnost tři až pět let jako těžká.
Modifikace: Bruininks-Oseretzky Test of Motor Proficiency.
Popis: 46 položek rozdělených do 8 subtestů; měří se hrubá a jemná motorika.
Krátká forma na 15-20 minut, kompletní baterie 45-60 minut.
Administrace: úkoly se stoupající obtížností, použití od 4,0-21let.
Hodnocení a interpretace: body, které slouží k výpočtu 3 skórů: komplexní skór hrubé motoriky, komplexní skór jemné motoriky, celkový skór; důležité je celkové pozorování dítěte.

Motometrickou škálu N. Oseretzkého a Gerharda Göllnitze (1920-2003), německého psychiatra a neurologa přeložila do češtiny PhDr. Lea Švancarová. Test měří motorické dovednosti od čtyř do šestnácti let. Pro každý rok se měří šest úkolů.
Klacický test psychomotorické zralosti podle N. Osereztkého má po 6 položkách pro věkové rozpětí 5-16 let,
zjišťuje zvlášť statickou a dynamickou koordinaci rychlost, přesnost, sílu pohybů a
schopnost kontrolovat synkinézy (tj. tendenci k simultánním pohybům různých svalových skupin těla).
Tato diagnostická psychologická zkouška měří jemnou i hrubou motoriku. Několik úkolů je
určeno pro každou věkovou kategorii. Dítě plní podle instrukcí různé pohybové úkoly, u nichž se
zvyšuje obtížnost. Výsledky ukazují celkovou úroveň motorického vývoje, dále v oblasti hrubé
motoriky a jemné motoriky. Většinou se tento test používá u dětí s podezřením na opoždění
motorického vývoje.
Ke zhodnocení schopnosti pohybové koordinace byly vytvořeny různé testy, například test sdružených
pohybů (dvěma pákami současně se řídí pohyb hrotu, který má sledovat zakřivenou čáru) nebo
audiokinetrou R. Anderthubera (1972), kde člověk s pomocí jedné otáčecí kliky a jedné páky má
"běžet" za zvukem, který má tendenci mizet. Studie ukázaly, že existuje těsný vztah mezi úspěchem
při těchto zkouškách a ovládáním strojů (Sillamy, 2001).
Podrobně se problematikou diagnostiky či terapie motoriky dětí zabývá anglická dětská lékařka A. Kirbyová v knize Nešikovné dítě (vydáno v roce 2000 nakladatelstvím PORTÁL v Praze). Také její syn trpěl touto poruchou.

Od závad motoriky, lokomoce a praxie je třeba diferencovat poruchu se stereotypními pohyby uvedenou v Mezinárodní klasifikaci nemocí pod značkou F98.4. Tato porucha chování se projevuje tak, že dítě (mladistvý), produkuje stereotypní pohyby v takové míře, že si způsobuje tělesné poškození nebo výrazně postihuje normální aktivity. Porucha přitom trvá nejméně měsíc. Postižený přitom jinou duševní poruchou ani poruchou chování netrpí.

Důležité je rovněž zjištění preference laterality dítěte.
K laterální preferenci (praváctví ( např. k dextralitě tj. praváctví, sinistralitě tj.leváctví) dochází postupně; dosažení určitého stupně lateralizace je důležitým vývojovým mezníkem, který se projevuje nejen rozvojem motoriky končetin, ale má svůj význam i pro rozvoj řečových dovedností a pro úspěšné zvládnutí čtení a psaní; existuje značné množství zkoušek laterality (Sovák; Z. Matějček, Z. Žlab: Test laterality vydala Psychodiagnostika Bratislava).
Hodnocení a interpretace: vypočítává se koeficient pravorukosti, což je vhodné doplnit dotazováním rodičů i vyšetřovaného dítěte; děti s tzv. zkříženou lateralitou, tj. s odlišnou dominancí ruky a oka, mívají potíže ve čtení i v různých činnostech vyžadujících senzomotorickou koordinaci.
Pro děti i pro dospělé se nezřídka používají testy navlékání korálků za určitý časový úsek.
Vyšetření laterality může probíhat ve formě pozorování a záznamu, zda dítě reaguje pravou, levou nebo oběma končetinami, když ho necháme: vkládat korály do lahvičky; navléknout niť do jehly;
opřít se silou o jednu ruku; plácnout si jednou rukou do nastavené dlaně; sáhnout si na nos, ucho, vlasy; ukázat jak nejvýš dosáhne; mnout si ruce; jakoby strouhat mrkvičku; tleskat jednou rukou do druhé; opakovaně tlesknout dvakrát do rukou a pak jednou rukou do kolena; vsunout ukazováček jedné ruky do kroužku vytvořeného opozicí palce a ukazováčku druhé ruky; jakoby navíjet niť na cívku; sepnout ruce (jako dominantní ruka se hodnotí ta, jejíž palec je nahoře); házet míč a sbírat ho; jako ořezávat tužku; zapínat a rozepínat knoflík; jakoby mlít kávu v ručním mlýnku, utírat prach jednou rukou, zatloukat hřebík; preferenci končetiny zjišťujeme: vystoupit jednou nohou na stoličku; postavit se na jednu nohu; skákat po jedné noze; vsedě zvednout jednu nohu jak nejvíce dokáže; preferenci oka zjišťujeme: podívat se na nás trubičkou a přes širší průhled monoskopu a nakonec projevit i subjektivní přání, kterou rukou chce ve škole psát a malovat.
Ve škole je třeba respektovat metodické pokyny, jak učit leváky (u nich nemusí jít o závadu ani poruchu) psaní levou rukou:
Držení těla: žák sedí rovně v mírném předklonu. Opírá předloktí o desku zcela symetricky. Střední rovina těla je dána páteří a nosem. Od této roviny se při psaní neodchyluje ani tělo, ani hlava. Dítě se dívá přes ruku, a ne pod rukou.
Položení a sklon papíru: tak jako pravák si dává papír k pravé straně od střední roviny těla se sklonem pravého okraje vzhůru, tak u leváka je papír položen vlevo od střední roviny těla se sklonem pravého rohu dolů. Sklon se určí tak, že čára, kterou opíše levá ruka opřená o loket, je shodná s linkami sešitu.
Psací náčiní: drží dítě v levé ruce zcela obdobně (zrcadlově) jako pravák v ruce pravé. To znamená: tužka či pero přidržované neohnutým ukazováčkem, směřuje zpět přibližně k rameni. Ruka se otáčí spíš hřbetem vzhůru, opírá se o předloktí tak, aby především zápěstní kloub byl uvolněn. Prsty píšící ruky zůstávají pod linkou řádky. Psací náčiní, předlohu apod. odkládá žák k levé straně. Osvětlení zepředu zleva není na závadu.
Při psaní: postupuje žák tak, aby neustále viděl celý text napsaný na řádce. Tím si udržuje kontinuitu výkonu a zabraňuje rozmazávání napsaného textu. Záleží tu též na správném, individuálně voleném sklonu papíru.
Směr písma: jde odleva doprava, tedy k sobě, tj. až ke střední rovině těla, přes kterou sešit nepřesahuje doprava. Kdyby žák psal přes střední rovinu těla, začal by se křivit a ohýbal by ruku v zápěstním kloubu.
Sklon písma: levorucí žáci vždy nedodržují předepsaný sklon a s oblibou píší stojatě. Takový způsob je pro některého leváka snazší, pohodlnější a rychlejší. Z toho plyne, že nebudeme trvat za každou cenu na písmu ležatém, pokud by to některému levákovi činilo obtíže.
Vhodná psychologická příprava je nezbytná, to znamená, že psaní levoruké pokládáme za stejně přirozené jako u ostatních žáků psaní pravoruké.
Postoj učitele: levoruké psaní přijímá jako věc samozřejmou, nikoliv neobvyklou. Pak ani při klasifikaci nečiní žádné výjimky.
Postoj třídy k levorukému žákovi vhodně usměrní učitel.
Spolupráce s rodinou je velmi žádoucí. Jde o to, aby se žákovi dostalo psychologické podpory, ne aby se mu znechutilo psaní z přílišného nucení k procvičování.
Leváctví žáka se nesmí stát omluvou pro případné jiné nedostatky.

Orientační test dynamické praxe (OTDP)
Vytvořil Jiří Míka podle teoretického základu Lurii.
Popis: 8 položek zaměřených na pohyb rukou, nohou a jazyka; dítě napodobuje pohyby.
Administrace: individuální, třeba vyhnout se podrobnější verbální instrukci, určeno pro děti batolícího až raného školního věku.
Hodnocení a interpretace: test je určen k posouzení přesnosti unilaterálních a bilaterálních pohybů horních a dolních končetin s pohybů jazyka; bodové, ale provádí se i kvalitativní hodnocení.

Test ohýbání drátu
Často je pro diagnostiku manuální zručnosti (praxie) a jemné motoriky horních končetin používána např. zkouška ohýbání drátu podle F. Baumgartenové - Tramerové (1888 - 1971). Pokusná osoba obdrží drát o délce 45cm a o průřezu 1mm. Předloží se jí nákres klepáče na koberce, podle kterého má vzor jak podle tvaru, tak podle velikosti přesně napodobit.
Popis: výkonový test, v němž proband manuálně zpracovává určitý materiál podle předem daného vzoru, testový materiál se skládá z předloh a drátu, kvalita výrobku je hodnocena podle předem daných kritérií. Využitelný je zejména pro oblast profesního poradenství
Administrace: proband má z drátu vytvořit stejný vzor, jako je na předloze, pro mládež od 14 let, lze administrovat individuálně i skupinově.
Hodnocení a interpretace: podle šesti hodnotících kritérií: míra dodržování rovnosti, délka úseček, správnost úhlů, rovnoběžnost linií, kvalita oblouků, celkové provedení; podle každého kritéria lze získat 1-3 body, hrubý skór se převádí na hodnotu percentilu.

PSYCHOSOCIÁLNÍ A EDUKATIVNÍ ZANEDBANOST

30. července 2018 v 14:19 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Nejen přirozenost, ale také výchova utváří povahu (Columella).


Dítě s dificilitou (závadou) SOCIÁLNÍ A EDUKATIVNÍ ZANEDBANOSTI projevuje např.:

- těžkosti s učením;

- výukové nedostatky, ač je normálně rozumově nadané;

- těžko chápe výklad nové látky pro velké mezery v učivu, ve znalostech (didaktický deficit);

- primitivní a vulgární formy sociální komunikace, nedostatky v etiketě chování;

- malou slovní zásobu;

- poruchy vývoje řeči;

- nedbalou úpravu, nepečuje dostatečně o svůj zevnějšek;

- nedostatky v osobní hygieně (zápach, nečistota);

- nepořádek v osobních věcech;

- neplní své povinnosti bez pobízení;

- nedovede vyvinout patřičné úsilí a setrvat v něm;

- příznaky závad a poruch výživy v rodině;

- často i opožděný somatický vývoj (nižší vzrůst, nižší hmotnost atd.).

Celková výkonnost sociálně a edukativně zanedbaných dětí ve škole by mohla být lepší, kdyby jim byla v rodině věnována větší péče.
Rodina sociálně zanedbaných dětí však bývá často primitivní (simplexní), málo psychosociálně a kulturně podnětná, nebo dokonce defektní (alkoholismus, drogy, trestná činnost, duševní choroba aj.) a výchovně pravidelně nedostačivá (insuficientní).

Narušená rodina (neúplná, defektní, krizová atp.) vytváří horší předpoklady pro utváření osobnosti dětí než rodina úplná a nenarušená. Neúplnost rodiny, zejména pro rozvod, koreluje pozitivně např. se symptomy úzkosti.
Při utváření osobnosti dítěte hrají důležitou roli konflikty, stresy, frustrace a náročné situace.
Vážný a chronický konflikt v rodině může být škodlivější než fyzická nepřítomnost jednoho z rodičů.

Problematikou rodinných poruch z hlediska socializačně výchovné funkce se
zabýval výzkumně český pediatr J. Dunovský.
Uvádí např., že rodiče z afunkčních rodin dávají přednost v hierarchii svého hodnotového systému jiným hodnotám než dětem. Své děti percipují jako nechtěné, nežádoucí: uvádějí např., že jim děti pokazily život. Nezájem takových rodičů o dítě a jeho psychosociální rozvoj může dostoupit takové intenzity, že prospěch dítěte je vážně ohrožován a jeho vývoj je poškozován. Dítě musí být nezřídka z takového rodinného prostředí odňato a předáno do pěstounské péče, k osvojení, do dětského domova či dětské vesničky. Dítě z těchto rodin se stává jakýmsi sociálním "sirotkem", i když ve skutečnosti své biologické rodiče má. Vývoj dítěte zde nebývá postižen jen v oblasti sociální, ale též v oblasti psychické a somatické.
K projevům psychosociální zanedbanosti se často přidružují další poruchy: zvýšená psychická tenze až neuróza, antisociální chování atp.
Hostilní (nepřátelský) vztah rodičů a dítěte vede často k týrání dětí, k jejich zneužívání (např. pohlavnímu), někdy dokonce až k jejich fyzické likvidaci.

Psychologické diagnostické metody
Za základní metodickou pomůcku při šetření problémových dětí považujeme podrobný záznamových arch odborného psychologického vedení dítěte, který obsahuje základní údaje o dítěti, vyplněný školní dotazník, anamnestické údaje a chronologické záznamy pro záznam diagnostického a psychagogického sledování dalšího vývoje osobnosti a psychiky dítěte. V záznamovém archu by neměl chybět ani přehled výsledků vyšetření a nápravného vedení. Přiložen by měl být i odborný psychologický nález a v závěrečných údajích by mělo být uvedeno, komu byly poslány odborné nálezy a jiné zprávy a kdo prováděl odborná šetření a vedení dítěte. V přílohách by měly být také protokoly dílčích vyšetření.

Mezi oblíbené psychopatologické diagnostické metody se ve specializovaných poradnách používá vedle pozorování a analýzy výsledků činnosti buď dotazníkově, nebo vhodněji metodou standardizovaného rozhovoru test Woodworth-Mathewsové, který zjišťuje úroveň neurotické emotivity, psychastenie, schizoidních tendencí, paranoidních tendencí, depresivních a hypochondrických tendencí, impulzivních a záchvatovitých tendencí, sklonů k instabilitě a disociálních sklonů.

Dobře využitelný je také H. J. Eysenckův (1916-1997) dotazníkový test MMQ, který zjišťuje počet neurotických symptomů a upřímnost zkoumané osoby, a jeho osobnostní dotazník (E. P. I. resp. E. O. D., pro děti J.E.P.I.), který zjišťuje míru extraverze, resp. introverze a psychonervové stability, resp. neuroticismu. Neuroticismus přitom není totéž jako neuróza, ale pouze tendence k této chorobě.

Samozřejmou součásti každého seriózního odborného vyšetření osobnosti a psychiky je ovšem podrobná anamnéza, zjištění individuální, sociální, zdravotní i ekonomické životní historie od početí do současné doby,
případně katamnéza (tj. zjištění stavu a vývoje zkoumané osoby po aplikované diagnostické,i korektivní či rehabilitační intervenci (v určitém časovém odstupu).

Speciální psychologické diagnostické testy jsou užitečnou diagnostickou pomůckou pouze pro vysokoškolsky vzdělaného, odborného, kvalifikovaného a kompetentního psychologa.
Pro vysokoškolsky kvalifikované odborné psychology zajišťuje tuzemské i zahraniční diagnostické metody a psychorehabilitační pomůcky např. firma Psychodiagnostika s.r.o., Brno.



Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

STÁŘÍ a jeho normalita i patologie

27. července 2018 v 18:09 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Stáří není nemoc, ale určitý stav organismu (Galén).
Již od mládí je třeba mít před očima stáří (Gaius Lucilius).

Období počínajícího stáří (presenium, senescence) trvá od 60 do 75 let.

Základním rysem období počínajícího procesu stárnutí (gerontogeneze, senescence, presenia ) je vedle životní zralosti také postupující involuce jednotlivých orgánů i celé psychiky a osobnosti. poznatky o normálním i patologickém průběhu stárnutí nám pomáhají najít přiměřenou a správnou formu sociální komunikace i prožívání a hodnocení komunikace se starými osobami.
Rychlost stárnutí je podmíněna geneticky a kladný i i zápornými vlivy vnějšího i vnitřního prostředí organismu.
Během stárnutí dochází k multidimenzionálním postupným a individuálně diferencovaným psychosomatickým změnám osobnosti při kterých se redukují výkonové a přizpůsobovací schopnosti a dovednosti a ubývají rezervy organismu.
Příhoda
Staří lidé nezřídka hůře vidí a často i špatně slyší. Zmenšuje se odolnost vůči nepříznivým vlivům. Přibývá postupně narůstajících psychických i somatických dificilit (obtíží), dysfunkcí až poruch a chorobných stavů. Stárnoucí člověk se poměrně rychle unaví a vyčerpá. Chápavost a porozumění sdělovaným informacím a reakční psychosomatické tempo se zpomaluje, paměť se horší, termíny a jména se zpomaleně vybavují, počet chyb narůstá jak v oblasti psychiky, tak motoriky, zejména té jemné. Je třeba výsledky pracovní aktivity po sobě kontrolovat vícekrát než pouze jedenkrát.
Involuční změny jsou však zpomalovány zákonem biologické setrvačnosti. I při značných morfologických změnách pokračují základní funkce organismu jakoby zvykově, automaticky. Někdy je toto období nazýváno pozdní dospělost.

Významným českým odborníkem na problematiku ontogeneze psychiky a osobnosti byl pražský profesor psychologie Václav Příhoda (1889-1979).
Odchod do důchodu v tomto období vede často k nižšímu sociálnímu a ekonomickému statusu, a proto často i k poruchám sebevědomí, sebehodnocení, k pocitům nedostačivosti (insuficience), nedoceněnosti, a proto např. i ke zvýšené urážlivosti, depresím a subdepresím. Pokud si však starý člověk při svém bilancování dosavadního života uvědomuje hodnotu svých životních a pracovních zkušeností a životní moudrosti, nepodléhá tak snadno zoufalství z projevů stárnutí organismu. Jeho osobnost je integrovaná.
Někteří lidé v tomto období mají tendenci minimalizovat své psychické i somatické potíže, popírají např. příznaky subdeprese, deprese, poruch zraku a sluchu, bolesti při pohybech, závratí, pádů, dušnost, stenokardie, synkopy. Snaží se na své potíže co nejvíce adaptovat, nesvěřují se s nimi a považují je za pouhé zákonité projevy stáří, takže jejich závady a poruchy zdraví zůzanou nerozpoznány a dostávají se někdy i do inoperabilního stadia (např. v případě aortální stenózy).

Období vlastního stáří (senia) trvá od 75 do 89 roků.

Dbejme, aby nám stáří nedělalo vrásky také na duši, když nám je dělá na tváři (Michel de Montaigne).

Časté jsou postupující vážné závady a poruchy smyslů (zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu), bolesti kloubů, a motorické potíže (závratě, pády). Chyby ve stravování seniorů a málo pohybu způsobuje do jisté míry i zvyšování tělesné hmotnosti a obezitu. Dochází k redukci přesnosti a objektivnosti pozorování a vnímán. Zpomaluje se osobní reakční tempo a rychlost porozumění slyšenému a čtenému. I proto si dotazy na ně často nechají senioři a seniorky opakovat.
Motorickým pohybům a výkonům ubývá na přesnosti a přibývá na drobné či větší chybovosti. Časté jsou projevy únavy až vyčerpání a závady a poruchy spánku.
Objevují se menší, ale často i stále větší závady, ale i poruchy pozornosti, přehlédnutí i napsaného úkolu, paměti, zrakového, sluchového, taktilního, čichového a chuťového vnímání a někdy i porozumění řeči a závady a poruchy myšlení. Poruchy pozornosti a zpomalení osobních reakcí souvisí s chybami v pracovní činnosti, úrazy a s potížemi při v řízení motorových vozidel. Potíže s pamatováním si jmen si staří lidé často snaží překonat tím, že si v potichu i hlasitě opakují abecedu. Někdy se skutečně zapomenuté jméno vybaví.
Často se objevují v tomto věku stavy subdeprese, deprese a pocity nedostačivosti až méněcennosti.
Je třeba smířit se s více či méně rychle postupujícím specifickými degenerativními procesy, morfologickými a funkčními změnami organismu člověka ve stáří.
Konflikty v sociální komunikaci (zejména s mladší generací) může někdy způsobovat i spontánní, nevyžádaná snaha starých osob podrobně sdělovat své vědomosti, názory, prožitky a zkušenosti z minulosti a předávat podrobné rady ostatním (zejména mladým), aniž by si o to oni sami požádali. Takové nevyžádané komentáře, opakované rady a doporučení a instrukce nebo dokonce příkazy od seniorů nebývají vždy přijímány s porozuměním, pochopením a vděčností.

Období dlouhověkosti (od devadesáti let věku).

Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek (Francouzské přísloví).
Vědomí dobře prožitého života a vzpomínka na mnohé dobré činy je nejpříjemnější (M.T.Cicero).
Grave senectus est hominibus pondus (Těžkým břemenem je lidem stáří).

Osoby devadesátileté a starší jsou dlouhověké. Otázkami stárnutí a prodlužování kvalitního lidského života se zabývá např. gerontologie, ontogenetická psychologie stáří a geriatrie. Jde např. o předcházení depresím a pocitům inferiority.
Doba a intenzita stárnutí je u různých lidí odlišná a závisí např. na genetických vlivech, na způsobu života, na včasném předcházení (prevenci) stárnutí, na předchozích podmínkách, ve kterých lidé žili, a na úspěších a činorodosti jejich dosavadního pracovního i soukromého života i na úrovni jejich soustavy hodnot a cílů do budoucna, které by měly zahrnovat i společenské kontakty a aktivity.
Ve stáří je třeba počítat s s výraznou redukcí a kolísáním somatické i psychické výkonnosti, s větší pomalostí, s potížemi při zvládání nových činností (zejména těch, které vyžadují rychlé rozhodování), s tendencí opakovat svá sdělení, se zaměřením do minulosti (časté vzpomínání), s prohlubující se introvertizací, s opakovaným bilancováním dosavadního života (jež buď přispívá k integraci osobnosti nebo k zoufalství), tedy i s rizikem ne zcela přiměřených reakcí a postojů na objektivní realitu. Hybnost se postupně redukuje (časté jsou artrotické bolesti kloubů), psychosomatická výkonnost a výdrž také, imunita se snižuje, často klesá úroveń frustrační tolerance, zhoršuje se výkonnost v oblasti pohybové, smyslových orgánů, paměťi a úrovně kognitivity vůbec.
Psychosomatická reaktivita se zvolňuje. S věkem související úbytek kognitivních funkcí se týká nejen paměti, ale i pozornosti, myšlení a reakčních časů vnímání a chápání. Často se zpomaluje osobní psychosomatické tempo. Paměť podle pravidla, které stanovil francouzský psycholog a filozof Theodule Armand Ribot (1839-1916) a popsal ve své knize Nemoci paměti z roku 1871, vykazuje větší postižení, úbytek pro nedávné události a informace, zatímco vzpomínky na starší, minulé a vzdálenější události bývají uchovávány. V nepatologických případech pozorujeme pouze mírnou kognitivní závadu (dificilitu), poruchu či dysfunkci.
Důležité je, aby starý člověk četl, sledoval denní tisk, rozhlas a televizi, případně se i dále systematicky vzdělával (nebo alepoň luštil křížovky), protože tyto aktivity stimulují a udržují psychické schopnosti a dovednosti. Důležité jsou i přiměřené tělesné aktivity, cvičení a procházky (nejen při nákupech) a také individuální i společenská herní aktivita.
Pro spokojenost starého člověka jsou významné různé pravidelné rodinné akce (např. oslavy narozenin, jmenin, vánočních svátků, ukončení škol dětí nebo vnuků a vnuček, návštěvy a společné rodinné výlety).
Mnoho potíží zaviňuje arterioskleróza cerebri, spojená s oběhovými poruchami mozkových cév a s výpadovými projevy v oblasti psychických funkcí (např. snížení paměťové výkonnosti, nízká koncentrace pozornosti, odtlumenost nebo utlumenost, fluktuace volního úsilí). Také smysly (zejména sluch, zrak a čich) bývají již defektní, stejně jako motorika.
Poměrně časté jsou menší či větší závady a poruchy psychické. např. pocity ukřivděnosti, zvýšená kritičnost, extrapunitivita a vztahovačnost.
Ztratí-li starý člověk (zejména osamělý, např. vdovec) motivaci k adekvátnímu udržování pořádku,
čistoty a osobní hygieny vůbec a je-li znatelně po této stránce zanedbaný, páchnoucí atp., hovoříme o Diogenově syndromu, který bývá nezřídka spojen s tendencí nadměrně hromadit i neužitečné a nepotřebné věci (jde o tzv. syllogomanii).
Ve stáří dochází někdy k nekultivovaným a hlasitým konfliktům mezi starými rodiči a jejich dospělými dětmi, které mívají více či častěji méně přesný nebo závistivý pocit, že rodiče nedávají např. své dary na narozeniny, jmeniny a vánoce (ale např. i byty a zařízení bytů), všem svým dětem spravedlivě, stejně a nabádají rodiče, aby pro ně např. sepsali včas různé dohody nebo výhodnou závěť. Nejsou neobvyklé ani extrémně záporné kritiky osobnosti starých rodičů ze strany jejich dcer a synů, ale i některých vnuků a vnuček, které sugestibilně přebírají hyperkritické hodnocení prarodičů od svých rodičů. Velká zklamání stárnoucí rodiče prožívají např při neúspěších svých dětí v jejich vlastních rodinách a kvůli rozvodům. Na druhé straně se mnoho starších rodičů raduje z úspěchů svých dětí (např. ve studiu, v práci, ve vlastních rodinách) a z kontaktů s vnuky a vnučkami.
Generalizující přesvědčení o nízké psychosomatické a hodnotové úrovní a nekompetentnosti většiny starých lidí (ageismus) je však nepravdivé, nesprávné a nežádoucí.
Muži se stále v České republice (i v řadě dalších států) dožívají nižšího průměrného věku než ženy, ale v čase se i průměrný věk zvyšuje. Muži a ženy se obtížně adaptují na úmrtí své partnerky a partnera, na osamocenost. Zvlášť večery v prázdném bytě jsou na přiměřenou adaptaci mnoha lidí velmi náročné.
Odchod do důchodu bývá často spojen s pocity či dokonce komplexy dehonestace, neužitečnosti, a to zejména u mužů. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen jsou i v tomto ohledu značné.
Psychické dění, i když je v interakci s děním tělesným, je značně autonomní. Tělesné deteriorace nemusí automaticky působit sníženou úroveň prožívání a chování. Vývoj fyziologický, psychický a sociální neprobíhá patrně v senescenci a v seniu vždy paralelně.
Vážným psychologickým problémem je osamělost některých starých osob.

Kategorizace seniorů z aspektu funkčnosti postihuje situaci starší populace třemi kategoriemi :
1. zdatní (fit) - senioři s dobrou funkčností, kondicí a fyzickou zdatností. Odborný přístup by u nich měl být stejný, jako je platný pro dospělé středního věku.
2. nezávislí (autonomní) - nevyžadují zvláštní péči ani speciální služby. Za běžných podmínek mohou být soběstační a vést relativně nezávislou domácnost, selhávají (např. se situačně infantilizují) jen při větší zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie, extrémní výkyvy počasí, náhlá změna sociální situace - úmrtí partnera, osamění, přestěhování atp.). Sem patří většina seniorů.
3. křehcí ( se syndromem fragility) - jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, příp. dlouhodobě upoutáni na lůžko. Patří sem osoby se zvýšeným rizikem pádů, značně špatnou mobilitou (se syndromem hypomobility až s imobilizačním syndromem), pokročilými somatickými chorobami (např. kardiaci s opakovaným srdečním selháním), senioři s poruchami orientace (závažné poruchy zraku a sluchu), se syndromem dekondice, s těžkou poruchou mentálních funkcí (demence), se závažnými psychickými a osobnostními poruchami a chorobami, senioři v sociálně komplikované situaci a ve věku nad 85 roků, zvlášť pokud navíc žijí zcela nebo částečně osaměle.

V současné době v důsledku stárnutí světové populace nově vznikla medicínská specializace Anti-aging medicina, lékařství proti stárnutí. Cílem je dosáhnout dobrého zdravotního stavu senirů a seniorek a zároveň zbrzdit proces stárnutí jejich organismu, omladit lidský organismus zevnitř i navenek, zajistit pro staré lidi přijatelně spokojený život s přiměřenou mírou nezávislosti a soběstačnosti.

Čím je člověk starší, tím více zátěží všeho druhu by se měl postupně zbavovat a dopřát svému životu způsoby chování a prožívání založené na adekvátních a osvědčených tradicích (i konzervativních), zdravotních pravidlech, normách a stereotypech (rituálech) a na pevném životním řádu.

Tělo a duši (celou psychosomatiku) je třeba stále akceptovat, i když už jsou někdy staré a opotřebované.
Moudré stáří má dar vidět vše z ptačí perspektivy.

Příklad diagnostické metody úrovně základních činnosti seniorů:

Základní činnosti denního života
(ADL - Activities of Daily Living - autorka: Dorothea W. Barthelová, 1965)
Jméno …………………………………………………………………………
Datum narození (věk): ………………………………………………………..
Činnost
Provedení činnosti
Bodové skóre*
1.
Příjem potravy a tekutin
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
2.
Oblékání
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
3.
Koupání
samostatně nebo s pomocí
neprovede
5
0
4.
Osobní hygiena
samostatně nebo s pomocí
neprovede
5
0
5.
Kontinence moči
plně kontinentní
občas inkontinentní
trvale inkontinentní
10
5
0
6.
Kontinence stolice
plně kontinentní
občas inkontinentní
trvale inkontinentní
10
5
0
7.
Použití WC
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
8.
Přesun lůžko - židle
samostatně bez pomoci
s malou pomocí
vydrží sedět
neprovede
15
10
5
0
9.
Chůze po rovině
samostatně nad 50 m
s pomocí 50 m
na vozíku 50 m
neprovede
15
10
5
0
10.
Chůze po schodech
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
Celkem
Hodnocení stupně závislosti:
ADL 4 0 - 40 bodů vysoká závislost
ADL 3 45 - 60 bodů závislost střední
ADL 2 65 - 95 bodů mírná či lehká závislost
ADL 1 96 - 100 bodů nezávislost


Geriatrická škála deprese
(dle Jerome A. Yesavage)
1. Jste spokojen/a s tím, jak nyní žijete?
ANO - 0, NE - 1
2. Jaké jsou Vaše činnosti a zájmy-stejné jako dříve nebo jste většiny z nich zanechal/a/?
STEJNÉ - 0, ZANECHAL/A/ - 1
3. Máte někdy pocit nicoty a prázdnosti Vašeho života?
ANO - 1, NE - 0
4. Často se nudíte?
ANO - 1, NE - 0
5. Jaká je převážně Vaše nálada, dobrá nebo špatná?
DOBRÁ-0, ŠPATNÁ-1
6. Bojíte se často, že se Vám přihodí něco zlého?
ANO - 1, NE - 0
7. Cítíte se většinou spokojený až i šťastný/á/ nebo nespokojený až nešťastný/á/?
ŠŤASTNÝ/Á/- 0, NEŠŤASTNÝ/Á/ -1
8. Míváte často nebo převážně pocit bezmoci?
ANO - 1, NE - 0
9. Zůstáváte raději doma nebo máte raději společnost?
DOMA - 1, SPOLEČNOST - 0
10. Máte problémy s pamětí, které jsou podle Vašeho názoru horší než u Vašich vrstevníků?
ANO - 1. NE - 0
11. Myslíte si, že žijeme v hezké, přijatelné době?
ANO - 0, NE - 1
12. Míváte někdy nebo dokonce často pocity, že jste pro ostatní bezcenný, že si Vás neváží,
nerespektují Vás, nemají Vás rádi?
ANO, mívám ten pocit - 1, NE - 0
13. Cítíte se převážně dobře, plný/á energie, chuti do života?
ANO - 0, NE - 1
14. Míváte pocity beznaděje ze situace své, ze svého okolí či ze svého osudu?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0
15. Myslíte si, že se většině lidí daří lépe než Vám?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0

Hodnocení:
0-7 bodů odpovídá normě
8-12 bodů mírná deprese
13-15 bodů těžká deprese

Literatura

KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. 127 stran.
ISBN 778-10-7375-185-2.