SYSTÉM PSYCHOLOGICKÝCH VĚD

22. ledna 2018 v 10:37 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.



PSYCHOLOGICKÉ VĚDY jsou na hranici mezi vědami přírodními a společenskými (humanitními).
Původně byla psychologie součástí filozofie. Zákonitosti psychiky mají většinou stochastickou (pravděpodobnostní) povahu.
Cílem psychologických věd je vědecky a výzkumně poznat a popsat duševní jevy, jejich zákonitosti, psychickou regulaci činnosti a chování, seřadit získaná fakta do logické soustavy, vysvětlit je, a na základě toho předvídat a ovlivňovat (regulovat) chování a prožívání člověka, případně i jiných živočichů.
Zkoumají formy, projevy, výtvory a zákonitosti psychické reaktivnosti organismu v podmínkách dědičnosti, prostředí přírodního i sociálního a výchovy i sebevýchovy. Počítají přitom s faktem specifického vnitřního světa vlastního či osobního já každého člověka. To způsobuje, že se lidé nechovají k ostatním lidem a přítomným i budoucím událostem podle jejich skutečného a objektivního významu, ale podle toho, jak je sami hodnotí a interpretují.
Psychologické vědy získávají systémové poznatky o duševnu, o duševních jevech.
Psychika tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu a s prostředím kulturním, sociálním i přírodním.

Psychické jevy jsou do určité míry konstantní, ale i dynamické a proměnlivé v čase a v prostoru. Jsou prožívány individuálně diferencovaně, více či méně u jednotlivých osob rozdílně, s jinak osobně utvářenou konfigurací a směsí (mixem) kognice, emocionality a interakčního konativního chování.

Na úroveň jednotnosti (integrity) chování a prožívání působí jak konkrétní biologické a psychosociální determinanty, tak vlastní autoregulace z centrální vrstvy psychiky, z osobního já, které má ovšem u jednotlivých lidí odlišný vývojový stav a různou úroveň.

Psychologické vědy studují stavbu (strukturu) duševna, jeho vývoj a rozvoj a také jeho funkce, a to ve vědomých i nevědomých složkách.

Psychologie se zabývá rovněž tím, jak se osobnost a zejména její sociabilita, individualita a kreativita utváří podle biologických a sociálních determinant i určitých kulturních vzorů, které jsou odrazem daného kulturního prostředí. To, co je v jednom kulturním prostředí přirozené a normální, může být v jiném kulturním prostředí nepřirozené a nenormální.


Psychiku a osobnost nelze redukovat na soubor funkcí. V každé duševní činnosti se totiž projevuje celá psychika a osobnost jako systém, celek a individuální mix vnímání, myšlení, cítění, kognitivity, prožívání a chování či konativity. Jednotlivé duševní funkce jsou v podstatě nesamostatné, jsou navzájem jednotně spjaté a časově kontinuitní (přítomná duševní dění jsou vždy spojená s minulostí člověka a také s představami o jeho budoucnosti). Jsou spjaté i strukturálně, tedy určitým organizujícím principem osobního já, který zaujímá pozici v centrální vrstvě osobnosti.
Je třeba zkoumat duševno ve všech jeho souvislostech se světem, pozorovat každý psychický jev ve vývoji, poněvadž duševní zákonitosti se odhalují v procesu vývoje.
Všechny psychologické vědy můžeme roztřídit do dvou skupin: na vědy základní, které studují zákonitosti duševna převážně (ale nejenom) teoreticky a na vědy užité, které studují duševní jevy převážně (ale nejenom) se zřetelem k potřebám praxe.

Mezi základní psychologické vědy patří:

obecná psychologie-studuje zákonitosti duševní činnosti normálního dospělého člověka současné civilizace. Poskytuje ostatním psychologickým vědám pojmový a poznatkový aparát.

Psychologie osobnosti-zkoumá strukturu a dynamiku osobnosti i její utváření.

Psychopatologie-zkoumá symptomatiku a determinanty takových vážných poruch duševna a osobnosti, které např. způsobují dočasnou či trvalou ztrátu pracovní schopnosti a normální psychosociální komunikativnosti.

Patopsychologie-zkoumá primárně širší normu, anormativní tendence a závady učení a chování (dificility) i hraniční abnormity osobnosti a jejich symptomatiku i determinanty a vývoj.
Zkoumá stav a vývoj různých anomálií, abnormalit, odchylek, zejména těch, které jsou jen dočasné a v rámci širší normy.

Nejbližšími a příbuznými vědeckými disciplínami patopsychologie a psychopatologie jsou psychologie zdraví, duševní hygiena či psychohygiena, obecná a speciální psychiatrie, speciální a sociální pedagogika, klinická psychologie a psychologické, pedagogické, manželské a předmanželské a výchovné poradenství. Patopsychologie i psychopatologie se opírají i o genetiku, psychiatrii, obecnou psychologii, vývojovou psychologii, psychologii osobnosti a sociální psychologii.

Ontogenetická psychologie-studuje zákonitosti vývoje lidského duševna a osobnosti.

Biologická psychologie-studuje utváření duševna biologickými činiteli (např. dědičností, chorobami apod.).

Sociální psychologie-studuje vliv společenských činitelů a skupin (seskupení) na utváření individuálního duševna.

Srovnávací a interkulturní psychologie (diferenční) - zjišťuje rozdíly mezi lidmi, např. vzhledem k pohlaví, národní a rasové příslušnosti apod.

Zoopsychologie (etologie) - zkoumá duševno zvířat na různých stupních vývoje.

Mezi aplikované či užité psychologické vědy jsou zařazovány např.:

Psychologie práce, organizace a řízení zkoumá duševno a osobnost člověka v pracovní činnosti a v řízené skupině.
Inženýrská psychologie-zkoumá vztahy lidské psychiky a strojů.

Pedagogická psychologie-studuje změny v duševní činnosti a osobnosti člověka způsobené výchovně vzdělávacím procesem.

Klinická psychologie studuje duševní činnost a osobnost v průběhu léčení.

Forenzní a soudní psychologie studuje např. věrohodnost svědeckých výpovědí a doporučuje soudu, komu má předat děti do výchovy a výživy při rozvodu rodičů.

Poradenská psychologie se zabývá např. příčinami a odstraňováním školní neúspěšnosti, maladaptace ve studiu a v povolání, diagnostikou a nápravou závad a poruch chování, řešením předmanželských a manželských konfliktů atp.

Klasifikace různých věd a odvětví psychologie není statickou záležitostí. Jde o otevřený a stále upřesňovaný i doplňovaný odborný a vědecký systém.
V budoucnosti lze očekávat vznik a rozvoj dalších psychologických věd a jejich novou diferenciaci.

Psychologie se snaží přispět k teorii normální, duševně zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biologickém systému a sociálním systému, tak ve vlastním psychickém systému.
Duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, morální, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem.

Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:

řídící sebe sama, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
jednotnou (integrovanou), tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.

Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.

Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.

Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrární (normativní), nebo se tyto významy mohou kombinovat.

Individuální normalita znamená subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi.

Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nad normalitu.

Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přibližovat.

Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti.

Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost.

Arbitrární (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků.

Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např.:

přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.

Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.

Je duševně odolný, psychicky zdatný.

Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací a aktivit přiměřených jeho kvalifikaci a věku.

Bere v úvahu při svém jednání přítomnost, minulost i prognózovanou budoucnost.

Akceptuje pracovní a životní zkušenosti a snaží se plnit životní role i náročné pozice, a to i tehdy, když mu plně nevyhovují.

Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.

Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.

Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.

Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne pouze v nereálném snění.

Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.

Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je neustále ospravedlňovat (racionalizovat).

Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.

Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.

Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.

Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.

Projevuje přiměřeně své city, pocity a prožitky.

Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.

Umí se zdravě prosadit (je asertivní).

Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.

Dokáže soustředit energii na dosažení vytyčeného cíle.

Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.

Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem širší norma. Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani výrazně patologické.

Anormalita však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi anormality můžeme zařadit např. poruchy chování a osobnosti, mentální retardace apod.

V současné době bývá zdůrazňována jako hlavní cíl výchovy normální, zdravá, asertivní a prosociální osobnost.

Prosociální osobnost je ochotna kooperativně udělat pro druhé něco bez očekávání protihodnoty nebo odměny.

Prosociální zaměření osobnosti je považována za základní podmínku stability a rozvoje společnosti,

harmonických mezilidských vztahů, klíčovou otázku hodnotové orientace

a klíčovou kompetenci člověka.




Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama