City člověka zaměřené na okolí

22. ledna 2018 v 19:54 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Je marné prosit toho, kdo je bez citu (Publilius Syrus)

Zaměřené city
Jsou to duševní pochody, které jsou zaměřeny k vnějšímu světu. Svět se objevuje v jejich horizontu ne jako neutrální předmět, nýbrž jako něco, co má hodnotu, co se nás dotýká. Zaměřené city jsou přitom v úzkém integračním vztahu k pocitům života a sebecitu. Jsou také více či méně propojené s s vůlí a intelektem člověka.
V zaměřených citech vzniká zvláštní vztah mezi světem a člověkem. Svět se objevuje s tváří hodnot a my jsme v prožívání citově tangováni (zasahováni) těmito hodnotami a zaujímáme k nim určitý postoj. Lze tedy rozlišit, rozdělit city jednak z hlediska hodnot, jednak z hlediska niterného prožívání a resonance těchto hodnot.
City obohacení a ochuzení existence(zaměřené na přítomnost)
Jsou to zaměřené city, při nichž je dotčen základní životní pocit, ale ne ve sféře citů tělových. Patří sem city označované např. jako attachment (mimořádně intenzivní a pevné, bytostné pouto), radost, potěšení, mrzutost apod.
Bezprostředně u nich pociťujeme extenzitu já, obohacení nebo ochuzení sebe.
Attachment
Bazální bezpečné přilnutí, intenzivní emoční vazba, psychosomatické přimknutí, připoutání, základní interpersonální citová vazba, vztah, interakce (např. emoční, citové, afektivní pouto a interakce matky i dalších blízkých osob a malého dítěte) zajišťující jistotu, pocit bezpečí, spokojenost a mající vliv i na sociální komunikaci jedince během celého jeho ontogenetického vývoje. Nejsilnější je asi do dvou let věku dítěte.
Radost
Je to cit, v němž jsme zaměřeni na něco ve světě, co nás naplňuje povznášejícím světlem a jasem, takže vnímáme svět barevněji. Radost vede k optimistickému a nadějnému očekávání budoucnosti. Vědomí jako by přitom chtělo zplna nasát existenci přítomného, radost a rozmach vzbuzujícího předmětu. K radosti patří potřeba "otevřít se" a "rozdávat se". Je ve velmi úzkém integrativním vztahu k základnímu pocitu života.
Potěšení
Na rozdíl od radosti je povrchnější. Radost je hluboká v tom smyslu, že zasahuje naše duševní těžisko. Potěšení zasahuje člověka v jedné části jeho bytosti. Je také rozdíl v chápání objektu. Při potěšení nemá objekt onu závažnost jako u radosti, jde spíše o nahodilý předmět, který se dá relativně snadno zaměnit.
Zármutek, žal
V horizontu zármutku stojí bolestný pocit neexistence (ztráty) něčeho, a tento fakt je prožíván intenzivně jakožto ztráta nepodmíněná a neodvolatelná. Život postrádá jas, světlo, jeví se chudý, prázdný, zbytečný. Je prožíván ve stínu ztráty. Myšlení i volní rozhodování je ochablé. Zármutek může vyústit až v depresi.
Mrzutost
Také mrzutost je reakcí endotýmního základu na neexistenci nějaké hodnoty, avšak nebere ztrátu jako neodvolatelnou, nýbrž zaujímá postoj protestu, ovšem s vědomím osobní bezmocnosti. Energie, která by se mohla vybít vnějším protestem, se hromadí uvnitř, sžírá člověka a projevuje se jako nespokojenost, labilita, nevrlost, rozmrzelost, zatrpklost, rozháranost, zahořklost. V mrzutosti je tedy zasažen nejen základní pocit života, nýbrž i sebecit a jeho nároky a požadavky. Dochází k nepřátelskému napětí mezi "já a světem". Od mrzutosti pomáhá pozitivní konverzace, obrácení pozornosti a zaměření činnosti na příjemné nebo alespoň indiferentní věci (hygiena, tělocvik atp.). Mrzutost je cit ochuzující naši existenci v přítomnosti. Souvisí se strádáním (deprivací).
City z pocitu omezování
Mezi city omezující naši existenci v přítomnosti řadíme hněv a podrážděnost.
Hněv
V aktu hněvu se člověk rozhořčeně, s nevolí pozvedá k protestu proti něčemu, co je prožíváno jako omezování (křivda), a přitom je tento protest provázen soustředěním sebedůvěry a sebevědomí. Rozdíl mezi vztekem a hněvem spočívá v tom, že v hněvu zůstává uchován jasný noetický horizont, vidíme předměty v jejich hodnotě, a vědomě (ať formulovaně nebo neformulovaně) vznášíme svůj požadavek na instanci, která je odpovědna za status quo. I když není člověk přímo osobně dotčen, může se octnout v afektu hněvu, když např. jde o hodnotu nadosobní ("nepřímé" sebevědomí). Člověk spravedlivý může např. pociťovat hněv (resp. rozhořčení), když vidí, že se někomu děje křivda.
Podrážděnost
Když je vztah člověka k okolí prožíván v kvalitě nepřátelského omezování, vzniká v člověku s nejistým pocitem vlastní moci a osobní ceny citová reakce podrážděnosti. Často vidíme podrážděnost u dospívající mládeže. Dospívající reagují podrážděností velmi snadno i na malé podněty.

City překvapení při nenadálém nebezpečí

Patří sem zážitky úleku, zděšení a hrůzy. Jsou to city, v nichž je člověk zaměřen na něco, co na něho působí jako přesila a co jej uvádí do strnulé bezmocnosti.
Úlek
V úleku nás přepadá přítomná životní situace jako nečekané ohrožení a podstatně přitom zasahuje sebecit. Nenadálost prožíváme ochromením všech pohybů, ve sféře duševní vzniká "aperceptivní šok". Člověk se sklonem k úleku je vydán nebezpečí, že v neustále se měnících životních situacích se velmi snadno octne ve stavu náhlého šoku, zaraženosti, že ztratí převahu myšlení, volnost v pohybu a jistotu v jednání. Může činit dojem člověka méně inteligentního, než je tomu ve skutečnosti (např. student u zkoušky).
Zděšení a hrůza
Ve srovnání s úlekem má při zděšení a hrůze objekt, na který jsme zaměřeni, nejen znak něčeho náhlého a nepředvídaného, ale i rys tajemné či magické síly, která nás ohrožuje. Tuto sílu obvykle přeceňujeme, a ztrácíme tak pocit vlastní moci a mohoucnosti.

City osudové

V této skupině jsou shrnuty zaměřené city, které se liší ode všech dosud jmenovaných tím, že v jejich předmětném horizontu stojí budoucnost, kdežto ostatní city jsou zaměřeny buď na přítomnost nebo na minulost.
Osudovými se nazývají proto, že se vztahují k tomu, co není dosud pevně stanoveno, co nás potká, že trvá nejistota, zda to bude štěstí či neštěstí, že se tomu nemůžeme vyhnout. Jsou to city zaměřené na představy a očekávání.
Očekávání
Očekávání je nejobecnější a většinou jaksi neutrální cit zaměřený na budoucí události a stavy, které si v představách "zpřítomňujeme". Některé druhy očekávání však mohou být spjaty se značným vnitřním napětím (např. v oblasti psychosexuální).
Typickou poruchou z očekávání je tréma; očekávání je spojeno s obavou ze selhání, se strachem z osobní insuficience zřejmé okolí. Někdy se hovoří i o neuróze z očekávání. Např. očekávání přísné zkoušky je provázeno negativními dysfunkcemi (zvýšeným pocením, průjmem, zvracením, zvýšeným krevním tlakem).
Očekávání má také širší význam: i když nemáme představu budoucnosti, máme ve vztahu k ní připraveny určité způsoby chování.
Očekávání probíhá ve dvou základních formách: ve formě trpělivosti a netrpělivosti. Obojí je postojem k chodu, průběhu, času a události. Trpělivost se projevuje jednak v pouhém umění čekat na něco (pasivní trpělivost), snášet nedostatek, strádání, utrpení apod., je však také trpělivost v jednání (aktivní trpělivost): neúnavnost námahy, vynakládané pro očekávaný úspěch.
Zklamané očekáváníse často projevuje snižováním úrovně kultivovanosti a kulturnosti výrazových projevů osobnosti (dekultivací chování), tendencí k abreakci, k redukci vnitřního napětí (např. zvýšeným pohybem, koprolálií atp.).
Naděje
Naděje je zaměřený cit, v jehož horizontu vystupuje budoucnost jako pole uskutečnění hodnot, k nimž člověk lne.
V duševním životě náleží naději velký význam: vůle k životu se živí představami budoucích možností. Je základním rysem mladistvé existence. Naděje může být rysem, který charakterizuje člověka: jsou lidé, kteří se vyznačují silnou nadějí po celý život, kdežto u jiných je puls naděje stále ochablý.
S nadějí souvisí zklamání. Kdo doufá, může být zklamán. O tom, jak silně působí na člověka právě prožívané zklamání, rozhoduje síla naděje.
Člověk bez naděje má blízko k pesimistickému až nihilistickému pohledu na život. Každý pesimistický a nihilistický projev nám signalizuje neuspokojení v oblasti citového života.
Rezignace
Rezignace patří do okruhu těžkomyslné základní životní nálady. Je pro ni charakteristické, že se budoucnost jeví jako pole, v němž není možno uskutečnit hodnoty. Čas je prožíván jako břímě. Celému způsobu života chybějí spontánní bezprostřední popudy. Rezignovaný člověk se musí více méně nutit k jednání.
Zoufalství
V zoufalství se jeví budoucnost jako absolutní beznaděj, a to má hlubokou odezvu ve vůli k životu, která je zasažena v nejhlubších kořenech. Je to radikální otřes a krize existence. Jestliže naděje znamená směřování do budoucna, znamená zoufalství svým popřením budoucnosti obrácení tohoto pohybu zpět a vede v nejkrajnějším důsledku ke zničení vlastní existence.
Strach
vnímá budoucnost jako přímé ohrožení existujících hodnot i života. Je charakterizován váháním na prahu budoucnosti, nechutí vyjít ven z bezpečné přítomnosti. Neznamená to však nemožnost ohrožené hodnoty uskutečnit.
Se strachem souvisí starost, akt, v němž chceme zabezpečit nějakou hodnotu proti budoucímu ohrožení. Připravujeme svůj organismus na zvýšenou činnost. Dochází ke zvýšení aktivační úrovně a selektivity vnímání.
Zvláštní formou je osudový strach, stojící v centru astenického pocitu vlastní moci. Není zaměřen na jednotlivou věc v budoucnosti, nýbrž vůbec na všechny možné způsoby podlehnutí v boji o existenci fyzickou i společenskou, nemoc, zchudnutí, neúspěch apod. Lidové rčení přiléhavě uvádí: "Strach mu svázal ruce, nohy, jazyk". Patologický strach, jehož nesmyslnost postižený chápe, ale který nemůže potlačit, je tzv. fobie.
Důvěra
Důvěra je citová jistota, že od budoucího vývoje věcí a chování okolí se dá očekávat v podstatě jen dobré, že nejsou ohroženy hodnoty, které člověk má.
O slepé důvěře mluvíme tam, kde se důvěra vzdává veškerého rozumového přezkoumání dojmu přízně a blahovůle, ve kterých se jeví okolní svět a lidé.
Podezíravost
Podezíravost je stupňovaná forma nedůvěry. V nedůvěře chybí pouze víra v přízeň poměrů a blahovůli lidí, podezíravost však jde dále. Počítá s tím, že události, popř. lidé připravují nástrahy proti člověku. Zásadní nedůvěra může pramenit ze zklamání a špatných zkušeností. Zásadní podezření je časté u lidí, kteří sami mají něco proti druhému, číhají stále v záloze. Jde často o mechanismus projekce. Lidé egoisticky a hamižně orientovaní podezřívají ostatní lidi z téhož zaměření.
Pesimismus
Pesimismus vyznačuje charakteristické negativní cítění, které provází nepříznivé posouzení okolností a poměrů, na nichž závisí naše existence.
Zatímco optimismus se dívá na nevypočitatelné faktory budoucnosti s nadějí a důvěrou, pesimismus počítá jen se špatnými možnostmi.
Od situačního pesimismu odlišujeme pesimismus zásadní, který se vyznačuje trvalým nepříznivým posuzováním očekávaného.
Pesimismus personální (osobní) hodnotí pesimisticky budoucí události, týkající se vlastní osoby. Univerzální pesimismus vyjadřuje subjektivní jistotu, že existence lidí v tomto světě vůbec je jen řetěz bídy a utrpení.

City zaměřené na bližní

Počítáme sem: lásku, nenávist, úctu, výsměch, vážnost, soucit, účast na radosti, škodolibost, závist. Charakterizuje je kladný příklon k ostatním lidem (apetence) nebo záporný odklon od nich (averze). Citově nás v nich tanguje duševní situace druhých lidí.
Láska
Je cit komplexní (komplex citů). Citovou odezvu lásky vyvolává v nás fakt, že jiná osoba stojí v horizontu našeho bytí s rysem zvláštní hodnoty.
Porovnáváme-li lásku s tím, co označujeme za zamilovanost, shledáváme, že v zamilovanosti nevnímáme člověka celého tak, jaký ve skutečnosti je, celou jeho osobnost, nýbrž vidíme na něm pouhé výseky, určité půvaby, a to tak, že půvaby (které jsou většinou smyslové povahy) zastiňují ostatní stránky jeho osobnosti, a proto zamilovanost na rozdíl od lásky nikdy nemůže vystihnout celou osobnost.
Citové zaměření na půvaby oslabuje schopnost poznat skutečnou hodnotu dané osoby, a tím se uvolňuje v době zamilovanosti místo iluzím. Bývá to typické v mládí, kdy v důsledku iluzí člověk přehlédne mnohé nedostatky druhého člověka, na což se až příliš často doplácí.
Snadno a často se zamilovávají lidé, pro něž je typický sklon k afektům rozčilení, extáze, a lidé citově strádající. Přitom se však příjemnosti z půvabů, jako konečně všechny opakované zážitky, za kratší či delší dobu většinou "vyčerpají", otupí, a tak dochází k nepříjemnému vystřízlivění.
V lásce na rozdíl od zamilovanosti milujeme celého člověka, nejenom jeho půvaby. Milující člověk se cítí jako znovuzrozen, cítí v sobě nový hřejivý pramen života, životní rozmach, radost z přítomné komunikace s milovanou osobou a z perspektiv dalších setkání. Láska úzce souvisí i s úctou. Zakládá se na vědomí a uznání lidské důstojnosti partnera či partnerky, ale také hodnoty jeho současné i budoucí individualizované osobnosti.
V počáteční fázi lásky vnímá milující každý okamžik v přítomnosti milovaného jako nový. Později je vztah lásky charakterizovaný stabilizovaným pocitem životního naplnění a životního uspokojení. Projevy lásky přitom dodávají pocity radosti i síly k boji se životními překážkami.
Láska etická je ovládána vědomím, že žiji pro milovaného člověka, cítím jakési splynutí své osobnosti s jeho osobou. Jejími typickými a podstatnými projevy a postoji jsou vedle věrnosti projevy péče, odevzdanosti až sebeobětování. Nejdokonaleji je etická láska ztělesněna v matce. Může však být obsažena v různé míře i v lásce erotické.
Při posuzování lidí a při výchově musíme zjistit, do jaké míry je určitý jedinec schopen lásky. Rozlišujeme jedince lásky schopné a jedince lásky neschopné. Aby vznikl v člověku nějaký cit, nestačí k tomu jen vnější popud, nýbrž i určitá duševní schopnost. Mluvíme-li o schopnosti člověka prožívat lásku, máme na mysli, že může prožít pocit hodnoty druhého člověka. Mezi lidmi s malou schopností prožívat lásku rozlišujeme jednak lidi, kteří si tuto svoji nedostatečnost uvědomují a lidi, kteří si tuto svoji neschopnost neuvědomují.
Nenávist (hostilita)
V předmětném horizontu nenávisti se objevuje druhý jako negativní hodnota, a to taková, že se nás dotýká v té míře, že si přejeme její zničení.
V nenávisti protestuje člověk (ne pouze teoreticky) proti faktu, že může existovat nenáviděná bytost, a dožaduje se jejího zničení, přičemž se vůbec neptá, zda tím neohrozí svou vlastní existenci.
Nenávist zasahuje nejhlubší základy existence. Je to cit destruktivní, vysoce nelibý, který mučí, trápí, rve nitro člověka, který nenávidí, a nutí ho k jednání. Má často dlouhodobý charakter.
Vážnost a nevážnost
Vážnost se liší od lásky v tom, že má objektivující charakter: dá se odůvodnit (můžeme uvést objektivní příčiny vážnosti), a toto odůvodňování je pro ni podstatné. Vážíme si člověka pro tu nebo onu vlastnost, milujeme však proto, že milujeme, že je to právě on, ona. Jiným znakem vážnosti je, že vždy zachovává určitý odstup od svého předmětu.
Analogický rozdíl je mezi nenávistí a nevážností k někomu. Nevážíme-li si někoho, přehlížíme ho, avšak takové vyjmutí z pole pozornosti je kvalitativně jiný zážitek než nenávist, která s sebou přináší snahu po zničení existence jedince, kterého nenávidíme.
Rytířskost
označuje takové chování k druhému, v němž si vážíme jeho důstojnosti, a ani když je v pozici slabšího, mu nepřipisujeme nic, co by bylo neslučitelné s jeho důstojností.

Použitá literatura:
Kohoutek, R.Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama