ZÁJMY, HODNOTY A IDEÁLY

23. ledna 2018 v 15:18 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
  1. ZÁJMY
Zájem je charakterizován jak kladným citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. V zájmech se odráží základní zaměření osobnosti člověka a jeho dřímající schopnosti. Ze zájmu mohou vznikat i sklony (tj. zaměření konat určité činnosti).Český psycholog a profesor Univerzity Karlovy v Praze Josef Stavěl (1901-1986) rozlišoval deset zájmových směrů:
poznávací,estetický,sociální,o přírodu,obchodní,technický,rukodělný,o hmotný materiál, výtvarný,sportovní.Zájmy a koníčky úzce souvisejí s hodnotovým systémem člověka. Zájmy jsou vlastně také hodnoty, které uspokojují určitou potřebu člověka.Hlubší, než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk schopen již také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu.U zájmů můžeme rozlišit:
- šíři nebo jednostrannost;
- aktivitu nebo pasivitu;
- sílu nebo slabost;
- hloubku nebo povrchnost;
- stálost nebo přelétavost zájmů-dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická přelétavost, nestálost, proměnlivost zájmů;
- jejich hodnotu.

Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky. Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích. Ty mohou převážně směřovat na sebe sama (vzhled, oblečení, úspěch), k předmětnému světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné, umělecké) nebo do oblasti společenské (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové-všechny profese, u nichž stojí v popředí práce s člověkem), nebo může jít o orientaci na svět idejí a tvorby (filozofové, ideologové, teoretici). Zájem je velmi důležitý faktor, který podmiňuje úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost.
Zájmy jsou často náplní volného času. Tři základní funkce volného času jsou: relaxace, zábava a rozvoj osobnosti.

Poznávání zájmů lze realizovat různými katalogovými dotazníky zájmů, které obsahují široký seznam titulů knih z pevně stanovených oborů. Dotazovaná osoba např. označí knihy o které má zájem a o které nemá zájem, resp. které by si vypůjčila či koupila nebo ani nevypůjčila ani nekoupila.
Důležité jsou také odpovědi na tyto otázky:
- Máte nějakého koníčka? Jakého?
- Co děláte nejraději ve volném čase?
- Kdyby Vám někdo mohl vyplnit jakékoliv tři přání, co byste si vybral?
Důležité pro poznání pracovních zájmů jsou jejich seznamy. Zkoumaná osoba má sestavit jejich pořadí (např. od 1 do 15). Seznam může obsahovat: řízení a vedení lidí, rukodělnou činnost, práci na strojích a přístrojích, kreslení, rýsování, malování, výpočty, práci v přírodě, vyměřování, tvoření, provozování hudby, modelování, administrativa, ošetřování, péče o malé děti, práci o samotě, práci s ostatními lidmi, kontrolování, plánování, opravování a údržba strojů nebo přístrojů, opravy televizorů, počítačů, telefonů, nákup a prodej, elektrické nebo vodárenské či plynové instalace, modelování.Poznání mimopracovních zájmů také pomáhají odhalit jejich seznamy, které zkoumaná osoba seřadí podle důležitosti pro její osobu: sport, příroda, turistika, politika, zahrádkaření, umění, historie, hrady a zámky, jazyky, přátelská setkání, tanec, bary, vinné sklepy, hudba, malířství, móda, technika, výchova dětí a komunikace s nimi, dobrodružná, riskantní či adrenalinová činnost, kulinářská činnost, studijní činnost, cestování v tuzemsku nebo v zahraničí, moře, hory, sběratelství předmětů (např. obrazů, minci, medailí, figurek /ze skla, z porcelánu, z kovu atp./ známek, modelů automobilů, nožů , zbraní, odznaků, řádů, vyznamenání, starožitností ), krásná literatura, společenské kontakty. Mezi závady a poruchy zájmů řadíme např. hazardní hráčství (gambling), shromažďování bezcenných, zbytečných, nepotřebných a nehygienických věcí, ztrátu zájmu o sebevzdělávání, školu a profesi, extrémní zájmovou závislost na telefonování, televizních pořadech, videu, počítačových hrách, pornografii, nedostatek zájmů a koníčků nebo jejich extrémní nadbytek.

2. HODNOTY A IDEÁLY

O hodnotě člověka nerozhoduje co zná, ale co koná
J.G. Fichte ( 1762-1814).
Politováníhodný je ten, kdo žije bez ideálů
I.S. Turgeněv (1818-1889).

Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné, a co je špatné, nežádoucí. Věc, člověka nebo ideu, která je někomu drahá, potřebná, nebo na níž lpí, cíl, kterého chce dosáhnout, nazýváme hodnotou. Různí lidé mají rozličné hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Přijaté hodnoty souvisejí s emocemi i s vyššími city.
Ideály jsou vysoké, často obtížně dosažitelné cíle, dokonalé vzory a modely.
Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i to, co společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol). Jako ideály se někdy označují morálně uznávané hodnoty. Sem patří i politické, filozofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje. Osobní hierarchie hodnot je zčásti stálá a částečně se mění.

Osobní systém hodnot má u každého člověka několik subsystémů, např. pro hodnoty ideové (pravda, svoboda, vlast, víra), dále pro hodnoty sociálně emoční (např. životní partner, vlastní děti, rodiče, přátelé, uspokojivá komunikace ve společnosti ), profesní a zájmově činnostní (práce, sport, fit centra, vědecká činnost, umělecká a manuální činnost, poznávání krajiny a přírody apod.), osobně ctižádostivé (ambiciózní) hodnoty (společenské postavení, pracovní zařazení, úspěšnost, oblíbenost), materiální hodnoty (auto, vlastní byt či dům, chata či chalupa, možnost cestovat, sbírání starožitností, elegantní oblékání, úspory apod.), tělesné hodnoty (krása vlastního těla, dobré jídlo a pití, dobré zdraví, pohodlí, bohatý intimní život apod.).

Hodnotový systém a stav sebehodnocení bývá označován za jádro struktury osobnosti.

Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, inteligence, vzdělání, výchova, profese, rodina, společenské zařazení).

Pro každou činnost je příznačná hodnotová orientace a v ní zahrnutý cíl. Cílem může být např. nová znalost, dovednosti, postoje, ale i zisk či majetek.

Hodnotové orientace je možno ve shodě s americkým psychologem a filozofem německého původu Williamem Sternem (1871-1938) podle základních směrů rozlišovat na autotelické, heterotelické a hypertelické.

Autotelické hodnoty zdůrazňují vlastní "já" (z řeckého autos-sám, telos-cíl, účel),
heterotelické hodnoty směřují k druhým lidem (z řeckého heteros = druhý)
a hypertelické jsou zaměřené na nadosobní cíle, na ideály (z řeckého hyper = nad).

Podrobnější třídění hodnot je na hodnoty ideové: pravda, svoboda, náboženská víra, užitečnost společnosti, dobrá politická situace ve státě, dobrá politická situace ve světě, dále sociálněemoční: osobní emoční zázemí, jádrová rodina, prožitek lásky, sourozenci, partner či manžel, vlastní rodina, děti, soukromí, rodiče, přátelé, dobré rodinné vztahy, soulad mezi příbuznými, soulad v pracovní skupině, dobré mezilidské vztahy, společenská zábava a rekreace, zájmově činnostní: vzdělanost, zejména ve svém oboru, práce, studium, četba, umělecká činnost, koníčky a záliby, sport, osobně ambiční: úspěch, vzestupná pracovní kariéra, vedoucí místo, uplatnění ve společnosti, oblíbenost, společenské postavení, vlivnost, sláva, úcta, respekt, všeobecný přehled, kulturní přehled, ekonomický přehled, materiální: byt, bytové zařízení, elegantní oblečení a obutí, auto, chata, peníze, soulad vlastní osoby s módními trendy, celkové materiální a finanční zajištění i do budoucnosti, tělesné: výhodný vzhled, jídlo, pití, zdraví, pohodlí, pohlavní život.

Často citovanou klasifikací 36 hodnot podle jejich funkce je klasifikace M. Rokeache (1968,1973). Rozlišuje dvě základní kategorie hodnot, které označuje za dva základní hodnotové systém jedince, a to hodnoty instrumentální (instrumental values) a hodnoty cílové (terminal values).

Cílové hodnoty ovlivňující a usměrňující chování osob:

pohodlný život (prosperující život);
vzrušující život (aktivní život);
pocit, že bylo něčeho dosaženo (trvalý příspěvek);
svět v míru (bez válek nebo konfliktů);
rovnost (bratrství, stejné šance pro každého);
jistota pro rodinu (starat se o své milované);
svoboda (nezávislost, svoboda rozhodování);
štěstí (spokojenost);
vnitřní harmonie (soulad se sebou samým);
zralá láska (duchovně-sexuální důvěrnost);
národní jistota (jistota před útoky);
příjemnost (příjemný, slastiplný život);
spasení (k věčnému životu);
sebeúcta (respekt k sobě samému);
společenské uznání (respekt, obdiv);
pravé přátelství (úzké kamarádství);
moudrost (hluboké porozumění životu).

Instrumentální hodnoty usnadňující dosahování cílových hodnot:

ambice (píle, aspirace);
tolerance(otevřenost);
kompetence (schopnost, účinnost);
radost (veselost);
čistota (pořádkumilovnost);
odvaha (stát za přesvědčením);
shovívavost (být připraven jiným promíjet);
pomoc (starat se o blaho druhých);
čestnost (upřímnost, pravdivost);
fantazie (smělost, tvořivost);
nezávislost (soběstačnost, sebedůvěra);
intelekt (inteligence, reflexivnost);
logičnost (konzistentnost, racionalita);
láska (něžnost, oddanost);
poslušnost (vědomí povinnosti, respekt);
zdvořilost (dobré vychování);
odpovědnost (spolehlivost);
ovládání se (zdrženlivost, disciplinovanost).

3. ŽIVOTNÍ STRATEGIE

Můžeme tje řídit na primárně materiální (orientované na hmotnou stránku života), primárně výkonové (orientované na vysoký pracovní výkon, často až workoholický) a primárně statusové (orientované na vzdělání, kultivaci sebe sama a společenské postavení).

Cílem výchovy je dosáhnout primární dominantní hodnotové orientace na morálně pozitivní a duchovní hodnoty. Jde o proces axiologizace osobnosti, tj. formování správných hodnotových orientací, jako je dobro, pravda, láska, čestnost, vstřícnost, spravedlnost, tolerance.
Hodnotové orientace charakterizoval německý vývojový psycholog Hans Thomae(1915-2001) technikami, jimiž se snaží jedinec svou existenci uplatnit, prožít, vystupňovat a rozšířit.
Techniky uplatnění existence jsou:
výkon (vytvoření objektivního přírůstku hodnoty);
přizpůsobení (kompromis mezi útočnou reakcí a úzkostí);
bezohledné sebeprosazování;
vyhýbání se dané situaci;
zlehčování nezdaru;tvoření iluzí.
Techniky prožitku existence:
práce v okruhu předem daném;
lehké přizpůsobování;
bezohledné prosazování působící prožitek;
hravý styk s lidmi a se světem;
opozice pro pouhý požitek z opozice;
obrácení člověka ke světu a k člověku;
slepé podřízení osudu.
Techniky stupňování existence:
vytvoření díla; utváření sebe;
získávání moci;
opozice a boj;
obětavost a pomoc druhým;
prohloubené obrácení se k Bohu a ke světu.
Techniky rozšířené existence:
vytváření díla pro uznání kvality;
přizpůsobení;
zdůraznění vnější formy;
koketerie, lichocení, svádění;
uspokojení a štěstí z úspěchů druhých lidí.


Literatura

KOHOUTEK, R. Psychologie osobnosti a zdraví žáka. Brno: Masarykova univerzita, 2006.167 stran.
55-972A-2006 02/58 6/PedF

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama