MOTIVACE A STIMULACE ČLOVĚKA

23. ledna 2018 v 13:04 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Motivace je vnitřní elán
(Denis Waitley).

MOTIVY
Ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách jeho chování, provádíme motivační analýzu. Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat-tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy. Člověk navíc dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně nežádoucí. Nejčastějšími motivy jsou: zájmy, emoce, afekty, pudy, hodnoty, ideály a potřeby.
Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní ( intrinsické) a vnější (extrinsické). Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu. Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz.
Na postoje a vztahy člověka působí často celý komplex motivů. Velmi intenzivně působí často neuvědomované motivy z hlubin nevědomí.

INCENTIVY
Na motivy působí incentivy (pobídky). Jsou to vnější stimulační podmínky zaměřenosti. Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Synonymně se užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb. Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy.

Potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vztahy a tendence všeho druhu se v psychologii nazývají motivy neboli pohnutky, protože jsou příčinami jednání. Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí, např. strach před obtížemi nebo potřebu odpočinku. Motivy jsou všechny síly, které přímo či nepřímo uvádějí naše chování do pohybu-proto bývají také nazývány rysy dynamickými či tendencemi. Pojem tendence zahrnuje směrový moment-vždy jde o zaměření k něčemu; pojem dynamický rys zahrnuje silový moment - např. intenzitu potřeby. Všechny motivy nejsou vědomé. Týká se to např. některých složitých instinktivních a emočních reakcí, majících svoji výraznou podmíněně reflexní komponentu, která se neuvědomuje vždy plně a jasně. Reálné "vědomí" je jednotou uvědomovaného a neuvědomovaného. Motivace je tedy komplexní, složitá. Představa jediného působícího motivu je nereálnou abstrakcí. Motivy způsobují stav určitého vnitřního napětí, neklidu, který člověka determinuje.
Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Uspokojení potřeb vlastně znamená redukci, uvolnění motivačního napětí.
Jednání je obvykle zapříčiněno více motivy. Všechny motivy mají určitý cíl, určitý směr, intenzitu, trvalost a míru variability vzhledem k zaměřenosti na cílový objekt.
Každý motiv má kvalitativní a kvantitativní charakteristiku (sílu motivace lze měřit překážkou, kterou je jedinec schopen překonat pro dosažení možného cíle). Primární tendence živočichů jsou "chutě" (apetence) a "averze". Apetence jsou (často) cyklické. Hlavní lidské averze jsou strach (vede k vyhýbání se zdrojům strachu) a bojovnost (vede k útoku).
Za velmi důležitou vlastnost člověka se považuje jeho motivační šíře, tj. možnost aktivizovat a realizovat motivy. Každý člověk má svůj motivační horizont, v jehož šíři na něho lze působit.
Motivační programy řeší otázku, jak by měl řídící systém v konkrétních případech nakládat s jednotlivými organizačními odměnami, jimiž jsou např. společenské postavení, peníze, uznání, symboly postavení, pracovní režim a situační hodnoty.
Operováním s organizačními odměnami i postihy všech typů se současně působí nejenom na daného pracovníka, ale i na jeho spolupracovníky. Udělením individuální odměny i trestu vytváří vedoucí pracovník situaci aktivního sociálního učení pro celou pracovní skupinu.

Úspěch pracovní motivace (výkon) je závislý především na schopnostech člověka a na jeho pracovních vlastnostech. Motivy práce se u jednotlivých lidí liší.

Vztah k práci je motivován hlavně těmito faktory:
pracovní jistotou, že pracovník má stálé povolání, že ve své práci bude moci pokračovat;
příležitostí k pracovnímu postupu, povýšení;
vedením;
mzdou;
vnitřním charakterem práce, tvořivostí, pestrostí, odpovědností, jednoduchostí;
bezprostředním nadřízeným;
společenskými aspekty pracovní činnosti (úroveň spolupráce, porozumění, přátelství, hrdost na členství ve skupině);
komunikací (informace o smyslu plánů i úkolů);
pracovními podmínkami (pracovní dobou);
požitky (dovolená, důchodové a nemocenské zabezpečení aj.);
možností odborného růstu.
Dobře motivovaný pracovník často pracuje více, než je jeho povinností, nedá se odradit těžkostmi a překážkami, má lepší systém vlastní kontroly práce i pracovní výsledky, práce jej těší.
Nedostatečně motivovaný, resp. demotivovaný zaměstnanec pracuje často pouze pod přímým dohledem nadřízených, je nesvědomitý, povrchní, nestálý. Příčina nedostatečné motivace může být v nesprávné volbě povolání (odtud plyne důležitost poradenství pro volbu povolání), v různých konfliktových situacích, v málo objektivním hodnocení pracovníků a ve mzdové nivelizaci.
Ve vztahu k nadosobním hodnotám připomeňme alespoň vztah k věcem a k penězům, který může být charakterizován štědrostí nebo marnotratností až bezohledností.
V současné společnosti se pro posedlou starost o prostředky často zapomíná na cíle. Lidé se všemožně snaží vydělat peníze-prostředek k získání příjemných věcí-a "radost ze života se ztrácí" uvádí např. německý a americký psychoanalytik, sociální psycholog a humanistický filozof Erich Fromm (1900-1980).
Velmi hodnotná a vnitřně mimořádně bohatá je kultivovaná osobnost "tvůrce", který přistupuje osobitě jak k vytváření hodnot, tak ke tvořivé komunikaci mezi lidmi a usiluje o estetické a etické sebevyjádření ve světě idejí. Hledání pravdy a lidská solidarita patří mezi nejvyšší lidské ideály.
Zdá se, že typologické rozlišování lidí podle převahy a kvality jejich orientace na věci, lidi a ideje je nosné.
Určitý směr myšlení, cítění a jednání člověka určují také jeho postoje.

Postoj je stanovisko, které člověk zaujal. Projevuje se připraveností plnit určité úkoly a cíle. Postoj, v němž převládá představa o něčem, se nazývá názor, postoj, v němž převládá racionální složka, je smýšlení, iracionální složka převládá u víry.
Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit, oč vlastně ve svém životě usiluje. Existují již také škály pro hodnocení dominantních zájmů, postojů a hodnot osobnosti. Jednou z nich je Study of Values Gordona Willarda Allporta(1897-1967), Philipa Erwarta Vernona(1905-1987) a Gardnera Edmunda Lindzeye(1920-2008).
Mezi závady a poruchy hodnotového systému člověka řadíme např. přeceňování velmi bohatých lidí, materiálních hodnot, drahých a luxusních předmětů, automobilů, chat, domů, bankovních kont a přeceňování kamarádů a závadových part, osobní obdiv vůči hedonistickému, prospěchářskému, bohémskému, siláckému, agresivnímu i disociálnímu a kriminálnímu chování svých vzorů a nedoceňování či dokonce odmítání adekvátní výchovné stimulace ze strany rodiny a školy.

Nejdůležitějším druhem motivů jsou potřeby.
Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Ihned se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Své potřeby si člověk nemusí přesně uvědomovat. Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní, na potřeby biologické a sociálně psychologické, resp. na potřeby základní a vyšší. Každý člověk má určitou strukturu potřeb. Tato struktura je složitý dynamický celek. Na jeho vývoj má vliv např. věk, pohlaví, vzdělání, výchova, povolání, rodinný stav, životní standard.
Potřeby biologické jako je potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd., jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.Uspokojování základních potřeb nestačí samo zajistit zdravý vývoj osobnosti člověka. Teorie psychické deprivace poukázala na fakt, že i když dítě dostane jíst, pít, je oblečeno, v teple a v hygienických podmínkách (ale nic víc), přesto se vyvíjí neuspokojivě.
Potřeby sociálně-psychologické jsou do jisté míry získané (např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, senzorické stimulace, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání).
Potřeba citového vyžití (lásky, afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Bývá příčinou přecitlivělosti (hypersenzitivity) nebo slabé a malé citlivosti (hyposenzitivity). Proto je zdůrazňováno normo senzitivní emoční zakotvení jako předpoklad zdravého vývoje osobnosti.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských a životních úspěchů, touhou po uznání a obdivu druhých lidí. Podle Adlerovy tzv. individuální psychologie je touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci, dominantní, nejhlubší pohnutkou veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebe utváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu.Potřeba sebeuplatnění se uspokojuje také vlastněním finančních prostředků, zisků a určitých předmětů, např. auta, domu atp. Toto vlastnictví představuje nonverbální komunikaci, je symbolem úspěšnosti a zdrojem prestiže.Na pracovišti může dojít někdy k nedostatečnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka.
Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku, je nejdůležitějším nebo výlučným faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však ení jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka.
Potřeba sociálního kontaktu, společenského styku se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, komunikace, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, být někomu nablízku.
Patří sem i potřeba nechat se vést osobami s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám.
Potřeba prožívat, resp. užívat, je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Malou schopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků a u workoholiků.Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry, experimentování a pracovní činnosti.Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus.Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby. Strádání v oblasti uspokojování potřeb nazýváme deprivací(sociální, emocionální, kognitivní apod.). Sociální determinace a autoregulace psychiky může za příznivých okolností vést ke kultivaci způsobů uspokojování biologických potřeb a ke vzniku specificky lidských potřeb (např. krásna, tvoření).Pokud jde o vznik nových potřeb, je pozoruhodné, že děti je často přejímají z rodinného prostředí, stejně jako způsob jejich uspokojování.

Často je citovaná hierarchie potřeb podle amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908-1970), který jako by sestavil lidské potřeby do pyramidy od břicha k hlavě. Jeden z duchovních vůdců Indie Mahátma Gándhí (1869-1948)napsal že hladovějícímu se zjevuje Bůh v podobě jídla. A.H. Maslow dal fyziologické potřeby, hlad, žízeň, sex, spánek apod., zejména potřebu být nasycen do základny, tj. do prvního stupně pyramidy potřeb. Další, druhý stupeň pyramidy zaujímá potřeba mít své místo (tj. potřeba ochrany, bezpečí a jistoty, řádu, pravidelnosti, rytmu), třetí stupeň zaujímá potřeba někam patřit (potřeba sdružování, náklonnosti, přátelství, identifikace, lásky), čtvrtý stupeň zaujímá potřeba dosáhnout uznání (potřeba ocenění, úspěchu, prestiže) a konečně nejvyšší stupeň je potřeba seberealizace (aktualizace a prezentace sebe sama). Pokud nejsou alespoň do jisté míry uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojení potřeb vyšších.

Pocit celkové životní spokojenosti či nespokojenosti člověka je ovlivněn jeho očekáváními (expektacemi), přáními (aspiracemi) a skutečností (realitou). Rozdíl mezi realitou a aspiracemi (tím, co člověk chce), rozdíl mezi jeho osobními materiálními podmínkami a tím, co mají druzí, má největší vliv na jeho spokojenost či nespokojenost (míru jeho zklamání).U většiny lidí nároky rostou v souvislosti s ekonomickým vzestupem dané společnosti. Lidem nestačí pouze to, co skutečně potřebují ke své existenci, nestačí jim uspokojit základní bazální životní, subsistenční potřeby. Lidé se stále sociálně komparují, porovnávají s ostatními. Srovnávají se také s tím, co oni sami měli v minulosti (je o tzv. historickou komparaci).

Mezi nejčastější závady a poruchy potřeb patří extrémní závislost na některých nežádoucích a nezdravých potřebách jako jsou např. cigarety, alkohol a drogy, což vede k nikotinismu, alkoholismu, narkomanii.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.
263 stran. ISBN 80-7204-156-8.





 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama