City člověka zaměřené na svět

22. ledna 2018 v 19:59 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením (A.S.Puškin).

Úcta
Úcta se liší od vážnosti vzhlížením k druhému, tedy podřazeností vlastní hodnoty a důstojnosti hodnotě druhého; bývá spojena s bázní a trémou.
Je příznačné pro některé lidi, že pozitivní hodnotu druhých lidí prožívají pouze ve formě respektu (věcně, s udržovaným odstupem); nejsou (anebo jsou jen málo) schopni lásky a ve styku s lidmi jsou chladní a objektivně korektní. Tento jev je častý u lidí schizotymního typu.
Posměch
je pocit naší převahy, jejž vyvolává osoba s rysy směšnosti. Odlišujeme tento cit od pouhého úmyslu zesměšnit někoho, aniž je skutečně směšný. Posměch je vlastně negativ úcty.
Soucítění (účast na zármutku a radosti druhého)
V soucitu nás duševní situace druhého dojímá, dotýká se nás. Soucítění předpokládá pochopení, v němž se nám odhaluje duševní situace druhého, aniž jsme citově stejně zasaženi. Spolupůsobí zde také smysl pro sociální povinnosti.
Soucit je rysem lidskosti a přesahu JÁ směrem k TY.
Je předpokladem činu ve prospěch těch, kteří potřebují pomoc. Je třeba rozlišovat mezi soucítěním a vcítěním. Rovněž je důležité odlišit opravdovou srdečnost (laskavost) od pouhé společenské zdvořilosti a povrchní přívětivosti jakožto techniky společenského styku.
Něco jiného, než soucítění je také "citová nákaza". Je to simplexní reakce spočívající na sugestibilitě. Spíše, než o pravé soucítění jde při ní o citový přenos pohnutí či dojetí. Při soucítění nepodléháme citové vlně, ale jsme zřetelně zaměřeni na jiného člověka jakožto na bližního. Soucítění se projevuje pohotovostí k aktivní pomoci a souvisí s vlastnostmi jako jsou dobrota, srdečnost, ohleduplnost.
Naopak je také důležité uvědomit si, že člověk, který nemá schopnost soucítění, nemusí být nutně bezohledný. Může racionálně dodržovat zásady spravedlnosti a ohleduplnosti, i bez srdečnosti může být korektní.
Brutalita (hrubost)
je charakterizována nedostatkem soucítění a zároveň nedostatkem fantazie. Brutální člověk si nedovede přestavit následky svého jednání, takže nemá zábrany. Hrubost může být také následkem nevhodné identifikace.
Tvrdost
je vlastnost chování. Vyjadřuje takový postoj k lidem, který není určován a ovlivňován soucítěním (soucitem). Přitom však schopnost soucítění nemusí chybět.
V případě, že soucítění se neprojevuje navenek z důvodů věcných, neosobních, mluvíme o přísnosti.
Mírnost
označuje vlastnost člověka sociabilního či prosociálního, který neumí být ani příliš kritický k druhým, ani příliš přísný, je neschopen odolat soucítění, které je nejvyšší pohnutkou pro jeho jednání.
Taktnost
označuje ohleduplné společenské chování. Taktností rozumíme pozornost, citlivost k okolí, která se projevuje nabídnutím pomoci, dávání přednosti, nabídnutím podpory, "přehlédnutím" nedostatku či vady apod. Společenský takt je slušné, vybrané, šetrné, jemné chování.
Antipatie
Dotýká-li se nevhodné chování druhého přímo naší osobnosti, pociťujeme antipatii, nesouhlas, odpor, vášnivé zaujetí, nežádáme si však jeho zničení jako u nenávisti.
Závist a škodolibost
Závist je rozmrzelost nad radostí druhého a nad vlastnictvím jeho hodnot. Závist se do jisté míry podobá žárlivosti. Je to pocit nelibosti např. nad majetkem, úspěchem (ať je to výhra, výdělek, společenské postavení nebo atraktivní partner) druhého člověka. Může se projevovat soutěživostí, řevnivostí, rivalitou, konkurenčním bojem, vede ke snaze dosáhnout týchž výsledků jako osoba, která je předmětem závisti. Závist patří mezi velmi časté vlastnosti a značně znepříjemňuje sociální komunikaci, zejména v malých skupinách. Je v podstatě přáním, aby druhý neměl hodnoty, které nemá ten, kdo závidí.
Škodolibost je potěšení z utrpení a neúspěchu druhého. Je to opak soucitu.
Hnus
Je značně biologicky podmíněn, a to útrobními a nitro žlázovými stavy. Mívá za následek zvracení, třes, chvění, ztrnulost apod.
Nelibost
je něco jiného než pouhý nedostatek libosti. Má v sobě kus odporu. Je často podmíněna biologicky.
Vyšší city zaměřené na neosobní hodnoty
Náboženské prožívání
V předmětném horizontu náboženského citu se objevuje něco, co má rys absolutna, co je nejvyšší plností bytí bez znaku pomíjejícnosti, problematičnosti a nejistoty. Charakter absolutna v konkrétním jevu se nás citově dotýká.
Absolutno se stává náboženským zážitkem (dostává božskou tvář). Není vydedukováno myšlením jako v metafyzice, nýbrž má podobu bytosti, nalézající se v horizontu citového dojetí. Náboženským citem se pevně zakotvuje lidská existence v Bohu. Proto má věřící člověk zvláštní stálost, důvěru ve smysl světa a života. Je odolný vůči všem ohrožením. Základním prvkem komunikace člověka s absolutnem (transcendentnem) je modlitba. Druhem modlitby jsou i formy a akty charitativní (obětavé) lásky, kdy člověk nachází hluboké uspokojení v práci a oběti pro druhé.
Estetické cítění
V předmětném horizontu estetického prožívání stojí nejčastěji konkrétní obraz, smysly vnímatelný jev. Je vnímán tak, že neodkazuje na žádnou jinou smyslovou skutečnost: má smysl sám v sobě. Silně se nás dotýká také duchovní krása, která má charakter absolutna v konkrétním estetickém jevu (vznešenost, pravdivost, tragičnost atp.).
Estetická výchova by měla člověka učit vnímat umělecké tvoření jako prostředek k obohacení života. Umění by mělo ukazovat, co je krásné a co je ošklivé, co vznešené a co malicherné, co komické a co tragické. Estetika by měla zahrnovat celý životní styl.
Lidé by měli pracovat a tvořit ve shodě se zákony krásna.
Noetické (intelektuální, poznávací) city
Patří sem: údiv, obdiv, pochybnost a přesvědčení. V těchto citech prožíváme jevy z hlediska jejich poznání. Tyto city ukazují, jak i myšlení a poznání svými kořeny tkví v endotymním základu. Nejde o pouhý racionální odraz skutečnosti v zrcadle našeho vědomí.
Nejlépe je patrná souvislost myšlení a poznávání s endotymním základem na údivu, který je pramenem a základním zážitkem filozofie.
Noetické city jsou charakteristické pro člověka, který má tendenci pochopit svět jako strukturu, v níž vládne řád a smysl.
Etické city
Etické (mravní) city (např. cit pro povinnost, cit pro rozlišování dobra a zla, cit pro spravedlnost) jsou bezprostředním zážitkem výzvy vycházející z objektu. Nejde o uvažování a konstatování, nýbrž o bezprostřední citovou rezonanci.
Proto nedostatek citu pro povinnost a spravedlnost není nedostatkem v noeticko-volní nadstavbě, nýbrž je nedostatkem citového založení. Jde i o nedostatek extenzity sebecitu. Má-li mít člověk smysl pro oprávněné požadavky okolí, pro plnění slibů a povinností a pro spravedlnost, musí v situacích, které tyto city vyžadují, citově rezonovat. Nedostatek těchto citů neznamená nedostatek vědomostí o tom, co a jak by člověk měl v dané situaci udělat, co se patří nebo nepatří, ale jde o absenci této citové resonance. Jde o nedostatek pocitu vázanosti na obecnou a abstraktní ideu spravedlnosti a povinnosti. Snazší je být vázán na konkrétní osobu. Pocit vázanosti, který vzniká v etických citech, je vzbuzen obecnou a abstraktní ideou. Tím se liší od pocitu vázanosti, který můžeme prožívat i v jiných citech, např. lásce a soucítění. Ovšem city sympatie (láska a soucítění) se s etickými city nevylučují, ale ani se nepodmiňují.
Máme-li správně postupovat při posuzování i výchově citové stránky osobnosti člověka, musíme mít stále na vědomí, že city nejsou závislé pouze na podnětech z prostředí, ale také na osobních dispozicích, schopnostech a vlohách, a že mezi lidmi existují rozdíly:
- v citové zralosti;
- ve schopnosti citového prožívání;
- v hloubce citového prožívání;
- ve snadnosti citové rezonance;
- v míře otevřenosti(expresivity) výrazových projevů citu.
Jednou z nejdůležitějších vlastností rozvinuté osobnostije citová zralost. Můžeme ji charakterizovat jako oproštění od záporných citů, které brání jedinci v adekvátním přizpůsobení prostředí, samostatnost a nezávislost, relativní stabilitu chování, sexuální vývoj směřující k odpovědnému citovému vztahu k partnerovi a k potomstvu.
Zatímco intelektové vlohy jsou ve svém bohatství a intenzitě rozloženy v populaci celkem rovnoměrně, existují v citových vlohách daleko větší věkové a individuální rozdíly. Je velký rozdíl v tom, jak se, u koho rychle, hluboce, natrvalo rozvíří hladina citového života. Jsou lidé citliví, kteří na každou událost reagují rychle, popř. bouřlivě. Je to dáno i věkovými rozdíly. Jsou však i lidé citově chladní a chudí, a s těmi si těžko poradíme. Chování, které není v souladu se společenskými a morálními pravidly, je zpravidla způsobeno citovým defektem, a to nejčastěji citovou chladností nebo chudobou, nedostatkem schopností a nadání v citové oblasti.
Aby vznikl v člověku zaměřený cit, k tomu nestačí jen existence vnějšího popudu (stimulu), nýbrž je nutná i určitá duševní schopnost, potence, dispozice (hovoříme např. o osobní dispozici pro etickou lásku, která vždy nemusí obsahovat aktuální prožitky).
Chybí-li někomu taková schopnost, pak jej označujeme za apatického, citově lhostejného, tupého, citově chudého, popř. jako člověka bez citu.
Neschopnost citového prožívání je povětšině dána insuficientní vlohou.
Někdy může být neschopnost citového prožívání následkem zvláštních životních událostí. Ztrátu schopnosti citového prožívání po silném psychickém otřesu zasahujícím nejhlubší vrstvy osobnosti označujeme termínem citové ochromení.
Člověk může být z hlediska hloubky emočního prožívání hypertymní, normotymní nebo hypotymní.
Hypertymní člověk má silně vyvinutou emocionalitu, je vášnivý, dychtivý, vroucný, emocionální reakce, které v něm probíhají, jsou intenzivní a jejich mechanismy ovlivňují jeho vědomí, chování i jeho vegetativní děje.
Normotymní člověk má přiměřené vyzrálé a diferencované emocionální reakce, je obvykle vyrovnaný, harmonický, bez výkyvů a napětí.
Hypotymní člověk má nepatrně vyvinutou emocionalitu, je obyčejně lhostejný, chladný, emočně tupý, emoční procesy, které v něm probíhají, ovlivňují jen nepatrně vědomí, chování a vegetativní děje.
Mezi lidmi s malou schopností prožívání je důležité rozlišit dvě skupiny. Lidé si buď svou impotenci uvědomují nebo si ji neuvědomují.
Nejsou-li si lidé vědomi své neschopnosti, nemůže u nich vzniknout ani touha po prožívání. Chorobně vystupňovanou pozorujeme tuto radikální citovou lhostejnost u schizofrenie.
Avšak i u osob duševně normálních se vyskytuje pocit neschopnosti prožívat hodnoty. U takových lidí je důležité všimnout si, jak zpracovávají pocit citové neschopnosti.
Nejradikálnější formou je sebezničení. Jindy může být tento pocit motivem k zásadně znehodnocující kritice, která bývá často doprovázena ironií a cynismem. Jedinci s nepravým sebevědomím mají tendenci snižovat jiné. Také blazeovanost (demonstrativní lhostejnost ke světu) má být spíše poukazem na nedostatky a vady světa. Specifickým způsobem zpracování vlastního pocitu citové neschopnosti je ulpívání na prázdných formách (pedantství) a tendence ke strojově bezduché neustálé zaměstnanosti a zaneprázdněnosti.
Jednotlivé city se liší hloubkou: radost, láska, nenávist jsou zajisté hlubší než veselí, zamilovanost, posměch. Láska, radost a nenávist ovlivňují všechny vrstvy osobnosti, kdežto zamilovanost či potěšení ulpívají pouze na povrchu.
U člověka hlubokého prožívání se dostává citová sféra do centra duševního života a horizont hodnot vyvolávajících hluboké city je úzce spjat s jeho existencí, člověk na něm lpí celou osobností.
Cit označený přívlastkem hluboký má trvalý nebo alespoň dlouhotrvající motivační účin na volní stránku duševního života, a tím na jednání člověka (síla snahy je přímo úměrná síle citu, který ji žene). Cit označený přívlastkem mělký nemá dlouhotrvající motivační vliv na jednání člověka, i když třeba během prožívání je doprovázen výraznými vnějšími projevy. Značná část lidí má malou hloubku citového prožívání.
Snadnost citové rezonance
udává stupeň citové rezonance v závislosti na velikosti podnětu. Není možné ji zaměňovat se schopností citového prožívání. Nelze nazvat neschopným citu člověka, který potřebuje silnější podněty než druzí, aby věc na něj zapůsobila citově, který však může být dojat mocněji.
Děti se většinou vyznačují větší snadností citové rezonance (citové odezvy) než dospělí. Velká snadnost citové rezonance bývá obyčejně afinní labilnosti nálad. Snadná citová rezonance bývá také u dětí citově strádajících (deprivovaných). Jejich emotivita však bývá poměrně mělká.
Senzitivnost je zvláštní forma zvýšené citové vzrušivosti. Citové prožívání, reagující na nejjemnější odstíny dojmů, se zde pojí s jakousi neschopností klást odpor, pasivností vůči dojmům. Snadnost citové rezonance je třeba odlišovat od nízké frustrační tolerance v emocionálně vypjatých situacích.

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama