CITY ZAMĚŘENÉ NA JINÉ OSOBY A NA NEOSOBNÍ HODNOTY

22. ledna 2018 v 19:59 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením
(A.S.Puškin).



CITY ZAMĚŘENĚ NA JINÉ OSOBY

Počítáme sem: lásku, nenávist, vážnost a nevážnost, džentlmenství, úctu, výsměch či posměch, vážnost, soucit, účast na radosti, brutalitu, hrubost, tvrdost, mírnost, taktnost, antipatii, škodolibost, závist, hnus a nelibost.

City zaměřené na jiné osoby charakterizuje je kladný příklon k ostatním lidem (apetence) nebo záporný odklon od nich (averze). Citově nás v nich tanguje duševní situace druhých lidí.


Láska

Je cit komplexní (komplex citů). Citovou odezvu lásky vyvolává v nás fakt, že jiná osoba stojí v horizontu našeho bytí s rysem zvláštní hodnoty.
Porovnáváme-li lásku s tím, co označujeme za zamilovanost, shledáváme, že v zamilovanosti nevnímáme člověka celého tak, jaký ve skutečnosti je, celou jeho osobnost, nýbrž vidíme na něm pouhé výseky, určité půvaby, a to tak, že půvaby (které jsou většinou smyslové povahy) zastiňují ostatní stránky jeho osobnosti, a proto zamilovanost na rozdíl od lásky nikdy nemůže vystihnout celou osobnost.
Citové zaměření na půvaby oslabuje schopnost poznat skutečnou hodnotu dané osoby, a tím se uvolňuje v době zamilovanosti místo iluzím. Bývá to typické v mládí, kdy v důsledku iluzí člověk přehlédne mnohé nedostatky druhého člověka, na což se až příliš často doplácí.
Snadno a často se zamilovávají lidé, pro něž je typický sklon k afektům rozčilení, extáze, a lidé citově strádající. Přitom se však příjemnosti z půvabů, jako konečně všechny opakované zážitky, za kratší či delší dobu většinou "vyčerpají", otupí, a tak dochází k nepříjemnému vystřízlivění.
V lásce na rozdíl od zamilovanosti milujeme celého člověka, nejenom jeho půvaby. Milující člověk se cítí jako znovuzrozen, cítí v sobě nový hřejivý pramen života, životní rozmach, radost z přítomné komunikace s milovanou osobou a z perspektiv dalších setkání. Láska úzce souvisí i s úctou. Zakládá se na vědomí a uznání lidské důstojnosti partnera či partnerky, ale také hodnoty jeho současné i budoucí individualizované osobnosti.
V počáteční fázi lásky vnímá milující každý okamžik v přítomnosti milovaného jako nový. Později je vztah lásky charakterizovaný stabilizovaným pocitem životního naplnění a životního uspokojení. Projevy lásky přitom dodávají pocity radosti i síly k boji se životními překážkami.
Láska etická je ovládána vědomím, že žiji pro milovaného člověka, cítím jakési splynutí své osobnosti s jeho osobou. Jejími typickými a podstatnými projevy a postoji jsou vedle věrnosti projevy péče, odevzdanosti až sebeobětování. Nejdokonaleji je etická láska ztělesněna v matce. Může však být obsažena v různé míře i v lásce erotické.
Při posuzování lidí a při výchově musíme zjistit, do jaké míry je určitý jedinec schopen lásky. Rozlišujeme jedince lásky schopné a jedince lásky neschopné. Aby vznikl v člověku nějaký cit, nestačí k tomu jen vnější popud, nýbrž i určitá duševní schopnost. Mluvíme-li o schopnosti člověka prožívat lásku, máme na mysli, že může prožít pocit hodnoty druhého člověka. Mezi lidmi s malou schopností prožívat lásku rozlišujeme jednak lidi, kteří si tuto svoji nedostatečnost uvědomují a lidi, kteří si tuto svoji neschopnost neuvědomují.

Nenávist (hostilita)

V předmětném horizontu nenávisti se objevuje druhý jako negativní hodnota, a to taková, že se nás dotýká v té míře, že si přejeme její zničení.
V nenávisti protestuje člověk (ne pouze teoreticky) proti faktu, že může existovat nenáviděná bytost, a dožaduje se jejího zničení, přičemž se vůbec neptá, zda tím neohrozí svou vlastní existenci.
Nenávist zasahuje nejhlubší základy existence. Je to cit destruktivní, vysoce nelibý, který mučí, trápí, rve nitro člověka, který nenávidí, a nutí ho k jednání. Má často dlouhodobý charakter.

Vážnost a nevážnost

Vážnost se liší od lásky v tom, že má objektivující charakter: dá se odůvodnit (můžeme uvést objektivní příčiny vážnosti), a toto odůvodňování je pro ni podstatné. Vážíme si člověka pro tu nebo onu vlastnost, milujeme však proto, že milujeme, že je to právě on, ona. Jiným znakem vážnosti je, že vždy zachovává určitý odstup od svého předmětu.
Analogický rozdíl je mezi nenávistí a nevážností k někomu. Nevážíme-li si někoho, přehlížíme ho, avšak takové vyjmutí z pole pozornosti je kvalitativně jiný zážitek než nenávist, která s sebou přináší snahu po zničení existence jedince, kterého nenávidíme.

Rytířskost (džentlmanství)

označuje takové chování k druhému, v němž si vážíme jeho důstojnosti, a ani když je v pozici slabšího, mu nepřipisujeme nic, co by bylo neslučitelné s jeho důstojností.

Úcta

Úcta se liší od vážnosti vzhlížením k druhému, tedy podřazeností vlastní hodnoty a důstojnosti hodnotě druhého; bývá spojena s bázní a trémou.
Je příznačné pro některé lidi, že pozitivní hodnotu druhých lidí prožívají pouze ve formě respektu (věcně, s udržovaným odstupem); nejsou (anebo jsou jen málo) schopni lásky a ve styku s lidmi jsou chladní a objektivně korektní. Tento jev je častý u lidí schizotymního typu.

Posměch (výsměch)

je pocit naší převahy, jejž vyvolává osoba s rysy směšnosti. Odlišujeme tento cit od pouhého úmyslu zesměšnit někoho, aniž je skutečně směšný. Posměch je vlastně negativ úcty.

Soucítění (účast na zármutku a radosti druhého)

V soucitu nás duševní situace druhého dojímá, dotýká se nás. Soucítění předpokládá pochopení, v němž se nám odhaluje duševní situace druhého, aniž jsme citově stejně zasaženi. Spolupůsobí zde také smysl pro sociální povinnosti.
Soucit je rysem lidskosti a přesahu JÁ směrem k TY.
Je předpokladem činu ve prospěch těch, kteří potřebují pomoc. Je třeba rozlišovat mezi soucítěním a vcítěním. Rovněž je důležité odlišit opravdovou srdečnost (laskavost) od pouhé společenské zdvořilosti a povrchní přívětivosti jakožto techniky společenského styku.
Něco jiného, než soucítění je také "citová nákaza". Je to simplexní reakce spočívající na sugestibilitě. Spíše, než o pravé soucítění jde při ní o citový přenos pohnutí či dojetí. Při soucítění nepodléháme citové vlně, ale jsme zřetelně zaměřeni na jiného člověka jakožto na bližního. Soucítění se projevuje pohotovostí k aktivní pomoci a souvisí s vlastnostmi jako jsou dobrota, srdečnost, účastna radostiohleduplnost.
Naopak je také důležité uvědomit si, že člověk, který nemá schopnost soucítění, nemusí být nutně bezohledný. Může racionálně dodržovat zásady spravedlnosti a ohleduplnosti, i bez srdečnosti může být korektní.

Brutalita (hrubost)

je charakterizována nedostatkem soucítění a zároveň nedostatkem fantazie. Brutální člověk si nedovede přestavit následky svého jednání, takže nemá zábrany. Hrubost může být také následkem nevhodné identifikace.

Tvrdost

je vlastnost chování. Vyjadřuje takový postoj k lidem, který není určován a ovlivňován soucítěním (soucitem). Přitom však schopnost soucítění nemusí chybět.
V případě, že soucítění se neprojevuje navenek z důvodů věcných, neosobních, mluvíme o přísnosti.

Mírnost

označuje vlastnost člověka sociabilního či prosociálního a vstřícného, který neumí být ani příliš kritický k druhým, ani příliš přísný, je neschopen odolat soucítění, které je nejvyšší pohnutkou pro jeho jednání.

Taktnost

označuje ohleduplné společenské chování. Taktností rozumíme pozornost, citlivost k okolí, která se projevuje nabídnutím pomoci, dávání přednosti, nabídnutím podpory, "přehlédnutím" nedostatku či vady apod. Společenský takt je slušné, vybrané, šetrné, jemné chování.

Antipatie

Dotýká-li se nevhodné chování druhého přímo naší osobnosti, pociťujeme antipatii, nesouhlas, odpor, vášnivé zaujetí, nežádáme si však jeho zničení jako u nenávisti.

Závist

Jde o rozmrzelost nad radostí druhého a nad vlastnictvím jeho hodnot. Závist se do jisté míry podobá žárlivosti. Je to pocit nelibosti např. nad majetkem, úspěchem (ať je to výhra, výdělek, společenské postavení nebo atraktivní partner) druhého člověka. Může se projevovat soutěživostí, řevnivostí, rivalitou, konkurenčním bojem, vede ke snaze dosáhnout týchž výsledků jako osoba, která je předmětem závisti. Závist patří mezi velmi časté vlastnosti a značně znepříjemňuje sociální komunikaci, zejména v malých skupinách. Je v podstatě přáním, aby druhý neměl hodnoty, které nemá ten, kdo závidí.

Škodolibost

Projevuje se potěšením z utrpení a neúspěchu druhého. Je to opak soucitu.

Hnus

Je značně biologicky podmíněn, a to útrobními a nitro žlázovými stavy. Mívá za následek zvracení, třes, chvění, ztrnulost apod.

Nelibost

je něco jiného než pouhý nedostatek libosti. Má v sobě kus odporu. Je často podmíněna biologicky.


CITY ZAMĚŘENÉ NA NEOSOBNÍ HODNOTY

Estetické cítění

V předmětném horizontu estetického prožívání stojí nejčastěji konkrétní obraz, smysly vnímatelný jev. Je vnímán tak, že neodkazuje na žádnou jinou smyslovou skutečnost: má smysl sám v sobě. Silně se nás dotýká také duchovní krása, která má charakter absolutna v konkrétním estetickém jevu (vznešenost, pravdivost, tragičnost atp.).
Estetická výchova by měla člověka učit vnímat umělecké tvoření jako prostředek k obohacení života. Umění by mělo ukazovat, co je krásné a co je ošklivé, co vznešené a co malicherné, co komické a co tragické. Estetika by měla zahrnovat celý životní styl.
Lidé by měli pracovat a tvořit ve shodě se zákony krásna.

Noetické (intelektuální, poznávací) city

Patří sem: údiv, obdiv, pochybnost a přesvědčení. V těchto citech prožíváme jevy z hlediska jejich poznání. Tyto city ukazují, jak i myšlení a poznání svými kořeny tkví v endotymním základu. Nejde o pouhý racionální odraz skutečnosti v zrcadle našeho vědomí.
Nejlépe je patrná souvislost myšlení a poznávání s endotymním základem na údivu, který je pramenem a základním zážitkem filozofie.
Noetické city jsou charakteristické pro člověka, který má tendenci pochopit svět jako strukturu, v níž vládne řád a smysl.

Etické city

Etické (mravní) city (např. cit pro povinnost, cit pro rozlišování dobra a zla, cit pro spravedlnost) jsou bezprostředním zážitkem výzvy vycházející z objektu. Nejde o uvažování a konstatování, nýbrž o bezprostřední citovou rezonanci.
Proto nedostatek citu pro povinnost a spravedlnost není nedostatkem v noeticko-volní nadstavbě, nýbrž je nedostatkem citového založení. Jde i o nedostatek extenzity sebecitu. Má-li mít člověk smysl pro oprávněné požadavky okolí, pro plnění slibů a povinností a pro spravedlnost, musí v situacích, které tyto city vyžadují, citově rezonovat. Nedostatek těchto citů neznamená nedostatek vědomostí o tom, co a jak by člověk měl v dané situaci udělat, co se patří nebo nepatří, ale jde o absenci této citové resonance. Jde o nedostatek pocitu vázanosti na obecnou a abstraktní ideu spravedlnosti a povinnosti. Snazší je být vázán na konkrétní osobu. Pocit vázanosti, který vzniká v etických citech, je vzbuzen obecnou a abstraktní ideou. Tím se liší od pocitu vázanosti, který můžeme prožívat i v jiných citech, např. lásce a soucítění. Ovšem city sympatie (láska a soucítění) se s etickými city nevylučují, ale ani se nepodmiňují.

Náboženské prožívání

V předmětném horizontu náboženského citu se objevuje něco, co má rys absolutna, co je nejvyšší plností bytí bez znaku pomíjejícnosti, problematičnosti a nejistoty. Charakter absolutna v konkrétním jevu se nás citově dotýká.
Absolutno se stává náboženským zážitkem (dostává božskou tvář). Není vydedukováno myšlením jako v metafyzice, nýbrž má podobu bytosti, nalézající se v horizontu citového dojetí. Náboženským citem se pevně zakotvuje lidská existence v Bohu. Proto má věřící člověk zvláštní stálost, důvěru ve smysl světa a života. Je odolný vůči všem ohrožením. Základním prvkem komunikace člověka s absolutnem (transcendentnem) je modlitba. Druhem modlitby jsou i formy a akty charitativní (obětavé) lásky, kdy člověk nachází hluboké uspokojení v práci a oběti pro druhé.


Máme-li správně postupovat při posuzování i výchově citové stránky osobnosti člověka, musíme mít stále na vědomí, že city nejsou závislé pouze na podnětech z prostředí, ale také na osobních dispozicích, schopnostech a vlohách, a že mezi lidmi existují rozdíly:

- v citové zralosti;
- ve schopnosti citového prožívání;
- v hloubce citového prožívání;
- ve snadnosti citové rezonance;
- v míře otevřenosti(expresivity) výrazových projevů citu.

Jednou z nejdůležitějších vlastností rozvinuté osobnostije citová zralost. Můžeme ji charakterizovat jako oproštění od záporných citů, které brání jedinci v adekvátním přizpůsobení prostředí, samostatnost a nezávislost, relativní stabilitu chování, sexuální vývoj směřující k odpovědnému citovému vztahu k partnerovi a k potomstvu.
Zatímco intelektové vlohy jsou ve svém bohatství a intenzitě rozloženy v populaci celkem rovnoměrně, existují v citových vlohách daleko větší věkové a individuální rozdíly. Je velký rozdíl v tom, jak se, u koho rychle, hluboce, natrvalo rozvíří hladina citového života. Jsou lidé citliví, kteří na každou událost reagují rychle, popř. bouřlivě. Je to dáno i věkovými rozdíly. Jsou však i lidé citově chladní a chudí, a s těmi si těžko poradíme. Chování, které není v souladu se společenskými a morálními pravidly, je zpravidla způsobeno citovým defektem, a to nejčastěji citovou chladností nebo chudobou, nedostatkem schopností a nadání v citové oblasti.
Aby vznikl v člověku zaměřený cit, k tomu nestačí jen existence vnějšího popudu (stimulu), nýbrž je nutná i určitá duševní schopnost, potence, dispozice (hovoříme např. o osobní dispozici pro etickou lásku, která vždy nemusí obsahovat aktuální prožitky).
Chybí-li někomu taková schopnost, pak jej označujeme za apatického, citově lhostejného, tupého, citově chudého, popř. jako člověka bez citu.
Neschopnost citového prožívání je povětšině dána insuficientní vlohou.
Někdy může být neschopnost citového prožívání následkem zvláštních životních událostí. Ztrátu schopnosti citového prožívání po silném psychickém otřesu zasahujícím nejhlubší vrstvy osobnosti označujeme termínem citové ochromení.
Člověk může být z hlediska hloubky emočního prožívání hypertymní, normotymní nebo hypotymní.
Hypertymní člověk má silně vyvinutou emocionalitu, je vášnivý, dychtivý, vroucný, emocionální reakce, které v něm probíhají, jsou intenzivní a jejich mechanismy ovlivňují jeho vědomí, chování i jeho vegetativní děje.
Normotymní člověk má přiměřené vyzrálé a diferencované emocionální reakce, je obvykle vyrovnaný, harmonický, bez výkyvů a napětí.
Hypotymní člověk má nepatrně vyvinutou emocionalitu, je obyčejně lhostejný, chladný, emočně tupý, emoční procesy, které v něm probíhají, ovlivňují jen nepatrně vědomí, chování a vegetativní děje.
Mezi lidmi s malou schopností prožívání je důležité rozlišit dvě skupiny. Lidé si buď svou impotenci uvědomují nebo si ji neuvědomují.
Nejsou-li si lidé vědomi své neschopnosti, nemůže u nich vzniknout ani touha po prožívání. Chorobně vystupňovanou pozorujeme tuto radikální citovou lhostejnost u schizofrenie.
Avšak i u osob duševně normálních se vyskytuje pocit neschopnosti prožívat hodnoty. U takových lidí je důležité všimnout si, jak zpracovávají pocit citové neschopnosti.
Nejradikálnější formou je sebezničení. Jindy může být tento pocit motivem k zásadně znehodnocující kritice, která bývá často doprovázena ironií a cynismem. Jedinci s nepravým sebevědomím mají tendenci snižovat jiné. Také blazeovanost (demonstrativní lhostejnost ke světu) má být spíše poukazem na nedostatky a vady světa. Specifickým způsobem zpracování vlastního pocitu citové neschopnosti je ulpívání na prázdných formách (pedantství) a tendence ke strojově bezduché neustálé zaměstnanosti a zaneprázdněnosti.

Hloubka citů
Jednotlivé city se liší hloubkou: radost, láska, nenávist jsou zajisté hlubší než veselí, zamilovanost, posměch. Láska, radost a nenávist ovlivňují všechny vrstvy osobnosti, kdežto zamilovanost či potěšení ulpívají pouze na povrchu.
U člověka hlubokého prožívání se dostává citová sféra do centra duševního života a horizont hodnot vyvolávajících hluboké city je úzce spjat s jeho existencí, člověk na něm lpí celou osobností.
Cit označený přívlastkem hluboký má trvalý nebo alespoň dlouhotrvající motivační účin na volní stránku duševního života, a tím na jednání člověka (síla snahy je přímo úměrná síle citu, který ji žene). Cit označený přívlastkem mělký nemá dlouhotrvající motivační vliv na jednání člověka, i když třeba během prožívání je doprovázen výraznými vnějšími projevy. Značná část lidí má malou hloubku citového prožívání.

Snadnost citové rezonance
udává stupeň citové rezonance v závislosti na velikosti podnětu. Není možné ji zaměňovat se schopností citového prožívání. Nelze nazvat neschopným citu člověka, který potřebuje silnější podněty než druzí, aby věc na něj zapůsobila citově, který však může být dojat mocněji.
Děti se většinou vyznačují větší snadností citové rezonance (citové odezvy) než dospělí. Velká snadnost citové rezonance bývá obyčejně afinní labilnosti nálad. Snadná citová rezonance bývá také u dětí citově strádajících (deprivovaných). Jejich emotivita však bývá poměrně mělká.
Senzitivnost je zvláštní forma zvýšené citové vzrušivosti. Citové prožívání, reagující na nejjemnější odstíny dojmů, se zde pojí s jakousi neschopností klást odpor, pasivností vůči dojmům. Snadnost citové rezonance je třeba odlišovat od nízké frustrační tolerance v emocionálně vypjatých situacích.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.
LERSCH, Ph. Der Aufbau des Charakters. J.A.Barth Verlag, 1938.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama