CITY ZAMĚŘENÉ NA SEBE

22. ledna 2018 v 17:03 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Pocity nejsou argumenty (Alfred Adler).

Problematikou citů se zabývá převážně psychologie, ale také pedagogika a estetika.
Cit se obvykle definuje jako ta součást duševních jevů, v níž převládá hodnocení zážitků podle libosti a nelibosti, příjemnosti a nepříjemnosti. City jsou subjektivní stavy, které ovlivňují postoje a vztahy člověka ke skutečnosti.
Německý zakladatel vědecké experimentální psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920) k této charakteristice (příjemnost-nepříjemnost) přidal ještě protiklady napětí a uvolnění, vzrušení a uklidnění (uspokojení). Trvání citů je velmi různé (od vteřiny po roky).
Přestože se city vyskytují ve spojení s vjemy, představami a myšlenkami, nelze je na ně převést. Cit je charakteristický jakousi autonomií, samostatností. Vjem, představa a pojem mohou být nositeli citu.
Individuálnost a subjektivnost citů způsobuje, že je musíme prožít, máme-li jim dokonale porozumět. Charakterizuje je též naše pasivnost vůči nim, fakt, že jim podléháme. Přestože hovoříme o ovládání citů, ve skutečnosti vlastně nejde o ovládání citů (hlavně jejich projevů), jako o spíše jejich zeslabování. City mají často výrazný vliv na směr duševní činnosti i jednání člověka.
Pokud jde o význam citů, charakterizuje ho skutečnost, že ve svém myšlení a jednání jsme nakloněni řídit se více city než rozumem (přestože rozum je nejdokonalejším nástrojem poznání). Lidé, kteří jsou při svém rozhodování vedeni především emocí, jednávají ovšem neuváženě, a proto často chybně, neboť prudké hnutí mysli, silné citové vzruchy, afekty vyřazují rozvahu a zdravý úsudek, způsobují útlum rozumové činnosti. Sumace afektů, zvláště netrvá-li pouze krátce, může velmi poškodit psychonervovou soustavu; přebytek citů působí negativně na duševní harmonii, právě tak jako jeho nedostatek.
Při vzniku emocí, citů a afektů se mění tzv. tělové schéma a extenzivnost i intenzivnost pocitu našeho já. Mění se často i pocit barevnosti vnímání a schopnost volního rozhodování.
Pro citové procesy a stavy mají důležitý význam zákonitosti tzv. proxemického chování. Každý člověk disponuje jakousi "bublinou osobního prostoru", která má i určité kvantitativní parametry. Tuto bublinu pokládá za své výsadní soukromé teritorium. Narušení tohoto prostoru nějakým "vetřelcem" prožívá s velkým napětím a někdy i s výraznými zápornými emočními reakcemi. Teprve od určité vzdálenosti je mu kontakt s druhými lidmi příjemný nebo dokonce milý. Většinou se rozlišují čtyři typy sfér vzdáleností (distance) mezi komunikujícími osobami: intimní sféra (distance do 50 centimetrů), osobní sféra (distance od 50 cm do 120 cm), sociální, společenská sféra (distance od 120 do 350 cm) a veřejná sféra (distance od 350 cm do 800 cm a více).
Intimní sféra je typická pro komunikaci rodičů a dětí a manželů (partnerů). Osobní sféra je častá u komunikace dobrých přátel a známých. Sociální sféra je vzdáleností služebních kontaktů a veřejná sféra je vhodná např. pro posluchače přednášky.
Cenné podrobné klasifikace a definice vitálních citů, sebecitu a předmětných citů jsou obsaženy ve spisu německého psychologa Philippa Lersche (1898-1972) "Der Aufbau des Charakters", který řadí city do tzv. endotýmního základu osobnosti. V naší práci se právě o teoretickou koncepci Lersche opíráme. V letech 1950 až 1970 vydal jedenáctkrát svou publikaci Aufbau der Person (664 stran).
Lersch (podobně jako německý filozof, psycholog a grafolog Ludwig Klages (1872-1956)) uplatňuje při řešení otázky osobnosti jako základní hledisko vrstvení. Podle tohoto principu jsou vyšší vrstvy osobnosti neseny a fundovány nižšími. V tomto pojetí mluví o endotýmním základu a personální nadstavbě. V podstatě se shoduje s I. P. Pavlovem (1849-1936), neboť ten také klade cit do nižší, starší vrstvy mozku člověka-do jeho podkoří.
Životní pocit, sebecit a zaměřené city jsou podle Lersche vůči sobě v integrativním vztahu. Procesy a stavy v jedné oblasti emocí spoluurčují procesy a stavy v obou zbývajících oblastech. Představme si koncert tří hudebních nástrojů, z nichž jeden hraje motiv a druhé dva nástroje se tímto motivem nechají vést a doplňují jej.
Také rakouský lékař a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud(1856-1939) se přikláněl k teorii vrstev osobnosti. Endotýmní základ u Lersche je nejnižší vrstva osobnosti, níže už vědomí nesahá. Patří sem psychické děje a stavy jako afekty, nálady, pudy apod. Někdy se tato složka osobnosti označuje za vegetativní či hlubinnou. Vyšší vrstva je např. kortikální, produkující rozumovou strategii chování. Philip Lersch (1898-1972) považoval za nejvyšší noeticko volní vrstvu osobnosti.
Rozlišování vrstev duševního života je akcentové. I když některá vrstva převažuje, ostatní nemizí. Myšlenka psychického vrstvení je velice stará. Objevila se již u řeckých filozofů Platona a Aristotela.

City zaměřené na sebe

Tělové city(pocity, nižší city)

Prvotní formou životního citu jsou tělové city. Jde o tělesnou libost (ve svěžesti, při jídle, pití, v teple atp.) nebo nelibost (při únavě, nevolnosti, hladu, zimě, ve vlhku atp.). Jde tedy o pocity sytosti, mrazení, horkosti, hladu, žízně, bolesti při zranění nebo nemoci, únavy, ospalosti a čilosti, o pocit tělesné síly nebo slabosti, tělesného napětí nebo uvolnění, nevolnosti, churavosti. Tělové city se vyznačují tím, že si v nich uvědomujeme svou závislost na těle a vnitřním tělesném dění. Je to důležité zjištění, když se u někoho životní pocit vyčerpává, omezuje převážně na tělesné city (bývá to časté u lidí vyžívajících se v oblasti tělesných požitků, nebo u lidí trpících tělesnou bolestí v nemoci nebo stáří). Při tělových pocitech je horizont vědomí zúžen na sféru tělovosti.
(S tělovými pocity úzce souvisejí pudové tlaky.) Často se hovoří o citech smyslových, protože jde o city spojené se zážitky chuťovými, čichovými, hmatovými. Patří sem i sexuálně vzrušující city tělesného doteku, příjemnost, ale i odpor a hnus. Smyslové city patří do skupiny zaměřených citů, u nichž věci, které vzbuzují citovou odezvu, leží v úzkém okruhu tělesného organismu (jde vždy o zážitky "taktilní", dotekové). Niterné endotýmní prožívání je rovněž úzce vázáno na tělo. Věci jsou z hlediska smyslových citů buď příjemné nebo nepříjemné (libé nebo nelibé).
Lidé, jejichž životní pocit, odezva na okolí se vyčerpává převážně smyslovými city, mají sklon k infantilnosti, nezralosti, protože u nich smyslové city převažují nad vyššími city sociálními, estetickými, etickými, i nad jejich intelektem.

Sebecit

Sebecitem označujeme onu formu endotýmního základu, ve které si bezprostředně uvědomujeme nejen naši životní existenci, nýbrž i svou individuální odlišnost a protiklad vůči ostatnímu světu. Mezi životním citem a sebecitem je úzká souvislost. Sebecit člověka musíme vždy hodnotit podle vztahu k okolí a podle závislosti na okolí. Je to dáno pocitem vlastní mohoucnosti (moci) a pocitem osobní hodnoty (ceny).

Pocitem vlastní mohoucnosti označujeme míru bezprostředního pocitu subjektivní síly, odvahy a zdatnosti vzhledem k úkolům a překážkám, které sebou přináší životní boj, tedy sebedůvěru a sebevědomí.

Jsou osobnosti, které při většině překážek pociťují, že je zmohou, že je zvládnou, že na ně stačí. P. Lersch to označuje za stenický pocit vlastní moci. Lidé s tímto pocitem se s jakousi samozřejmostí cítí být pány situace. Jsou činorodí, někdy také nekritičtí nebo démoničtí. Stenický pocit vlastní moci může být buď parciální (pocit mohoucnosti v oblasti speciální) nebo totální (pocit osobní zdatnosti a síly i mimo oblast speciálních znalostí a dovedností). Tento pocit může ovšem kolísat v čase.

Osoby s astenickým pocitem vlastní moci trpí nedostatkem sebedůvěry, nemají pocit, že na vše stačí samy a jsou povětšinou ochotny ustoupit nebo se vyhnout obtížím. Nemají dostatek odvahy jít za svými cíli přes překážky, bývají nerozhodní a nesamostatní. Náladu mají zpravidla neradostnou, rozmrzelou a těžkomyslnou. Když jsou ohroženi, reagují často úzkostmi, rozčilením nebo nervózní podrážděností než nevolí a hněvem. Z nedostatku sebedůvěry se obávají samostatně nést rizika a odpovědnost. Svět se jim jeví jako něco, co je ohrožuje, a proto mají sklon k pesimismu, chybí jim optimismus a schopnost radovat se i veselit se a bavit se. Volní život takových lidí je charakterizován váhavostí, nerozhodností, slabým a labilním odhodláním. Nemají dost vnitřní síly a energie, aby si samostatně určili cíle, nepovažují samy sebe za dostatečnou autoritu. Chybí jim odvaha postavit se na odpor, jsou to lidé povolní. Na nepředvídané události často zaražeností, šokem, ztrátou duševní rovnováhy. Ve vystupování se zračí plachost, nejistota, rozpaky a ustrašenost. Mají potřebu přimknutí se k někomu, potřebu závislosti. Bývají šetrní, skromní a nenároční. Skutečnému reálnému světu se víceméně vzdalují. Astenický pocit vlastní moci je často motivován vědomím nějakého nedostatku buď duševního nebo tělesného. Krystalizuje také v závislosti na neúspěších a určitých negativních zážitcích, zejména v dětství.

Naproti tomu u osob se stenickým pocitem vlastní moci se setkáváme s opačnými osobnostními znaky.
Jsou to osobnosti, které při většině překážek pociťují, že je zmohou, že je zvládnou, že na ně stačí. P. Lersch to označuje za stenický pocit vlastní moci. Lidé s tímto pocitem se s jakousi samozřejmostí cítí být pány situace. Jsou činorodí, někdy také nekritičtí nebo démoničtí.
Stenický pocit vlastní moci může být buď parciální (pocit mohoucnosti v oblasti speciální) nebo totální (pocit osobní zdatnosti a síly i mimo oblast speciálních znalostí a dovedností). Tento pocit může ovšem kolísat v čase.
Philip Lersch (1898-1972) psal ve své publikaci Aufbau des Charakters o dvou formách stenického pocitu vlastní mohoucnosti: reaktivní a aktivní.

U reaktivní formy se projevuje schopnost čelit klidem a sebejistotou vůči strastem, překážkám a nebezpečím a vnějším požadavkům. U aktivní formy pozorujeme více spontánních impulsů k jednání. Jsou to lidé podnikaví a odhodlaní. Mají dostatek osobní sebedůvěry a odvahy. Umí se bezstarostně radovat, užívat života a příjemně se bavit. Jejich postoj vůči budoucnosti je výrazně optimistický, někdy dokonce až opovážlivě a nerozvážně smělý. Příčinou sklonu k absolutní sebejistotě je buď naivně nekritický pocit sebedůvěry (nevnímá a neuvědomuje si možná nebezpečí) nebo démonický pocit vlastní moci, kdy je člověk přesvědčen, že je nesen mocí nadosobní síly.
Ve vystupování je člověk stenického pocitu vlastní mohoucnosti sebejistý, rozhodný, bez zjevných rozpaků. Většinou u něho nelze pozorovat známky nejistoty, rozčilení a nervozity. Má smysl pro fakta a reálnou skutečnost. Při obtížích reaguje nevolí a hněvem. Jeho sklon k samostatnosti a nezávislosti se může stupňovat až v odmítavost. Jejich pocit vlastní moci patrně závisí do značné míry na jejich biotonu, vitálním turgoru (napětí) a nevědomých motivech. Kromě toho je ovšem ovlivňován také řadou motivů vědomých (majetek, vzdělání, znalosti, sociální inteligence, výhodný vzhled, tělesná síla, praktické dovednosti a rutina, úspěchy v práci a v životě jako důkaz vlastní zdatnosti a osobní převahy). Samotná tělesná síla nemusí být vždy nezbytným základem stenického pocitu vlastní moci. Existují atletičtí obři, kteří po charakterologické stránce patří k astenikům.
Postavení člověka vzhledem k okolí je určeno nejen mocí a silou s jakou se dovede prosadit v životním boji, nýbrž i jeho specifickou osobní hodnotou (důstojností), kterou si je vědom on sám i jeho okolí. Sebedůvěra spočívá na pocitu osobní ceny. Člověk, který uznává vysoké mravní hodnoty, ale neřídí se podle nich ve svém chování, postrádá pocit osobní hodnoty a sebedůvěry. Člověk, který si věří, má adekvátní či optimální pocit osobní hodnoty, což se projevuje např. tím, že spoléhá na vlastní síly a je samostatný a nezávislý, sebevědomý. Má těžisko v pocitu své osobní hodnoty, nikoliv mimo vlastní osobu. Pocit osobní hodnoty a pocit osobní mohoucnosti na sebe vzájemně dialekticky působí, jsou ve vztahu závislosti, jsou navzájem velmi úzce spojeny a v běžné řeči se příliš nerozlišují.
Vlivem nesprávné výchovy v dětství a mládí dochází často k deformacím pocitu osobní hodnoty, např. k jeho snížení. Člověk postižený sníženým pocitem osobní hodnoty se snaží vědomě či podvědomě takový pocit vykompenzovat. Žene ho to někdy např. k donchuanství nebo naopak k moralizování, k intenzivní snaze o úspěch, k vyhledávání lichotníků a pochlebníků atp.
Důležité je těžisko pocitu osobní hodnoty. Pokud je tento pocit ctižádostivě závislý hlavně na ocenění druhými lidmi, tedy odvislé od uznání, pozornosti, vážnosti, lásce, úctě, slávě, obdivu a pochvale, jde o tzv. zrcadlový či heteronomní způsob sebehodnocení.

Pro vývoj a rozvoj osobnosti je vhodnější autonomní způsob sebehodnocení, kdy rozhodující je pro člověka pocit, který má sám před sebou, před svým svědomím. Těžisko jeho pocitu osobní důstojnosti a cti je tedy uvnitř jeho osoby.

Philipp Lersch se nesprávně domníval, že je to typické jenom pro některé rasy (např. nordickou), kdežto jiné rasy mají pocit vlastní hodnoty vně své vlastní osoby či osobnosti.

Pokud jde o stupně pocitu osobní hodnoty, lze rozlišovat jedince s přiměřeným, zvýšeným a sníženým sebehodnocením. O osobách se zúženým horizontem hodnot mluvíme jako o lidech s nekritickým pocitem vlastní hodnoty.
O lidech se sníženým pocitem vlastní hodnoty mluvíme jako o lidech s pocitem či dokonce komplexem méněcennosti. Pocit méněcennosti je někdy obsažen i v zážitcích žárlivosti, lítostivosti a studu. Je-li habituální, je důležitým znakem některých osobností. Pocit méněcennosti může vzniknout na základě osobního hodnocení sebe sama nebo na základě hodnocení naší osobnosti jinými. Lítost a vědomí viny jsou zážitky mající vztah k hodnocení sebe sama. Přitom platí, že čím více se pocity méněcennosti dotýkají sféry hodnocení sebe sama, tím obtížněji se dají odstranit domluvou, chválou a povzbuzováním.
Snažme se rozpoznat, jakým způsobem se člověk vypořádává s pocitem méněcennosti.
Mnozí lidé se snaží redukovat či likvidovat pocit tím, že na něj resignují. K povahovým vlastnostem takových lidí patří nesmělost, nejistota, utlumenost, rozpačitost, přehnaná skromnost a ostýchavost. Často bývají malomyslní, sklíčení, skleslí, příliš vážní, mají smutnou, těžkomyslnou, depresivní, pesimistickou základní životní náladu. Jejich pocit osobní hodnoty je velmi malý, poničený, mají sklon k masochistickým způsobům chování a pohrdání sebou. Tyto osobnostní vlastnosti mají často rozhodující záporný vliv na jejich situační intelektové i praktické (např. manuální) výkony, které by jinak mohly být adekvátnější či dokonce optimální. Toho by si měli být dobře vědomi pedagogové.
Další typ lidí se však pocitům méněcennosti nepoddává, nýbrž protestuje, bojuje proti němu aktivně. Může to vést k věcně cenným a hodnotným výkonům, pokud člověk začne vědomě cvičit a rozvíjet své faktické vlohy, svůj subjekt možný (potenciální). Dochází tak k přirozené, věcné kompenzaci.
Avšak postoj protestu může také vést na nesprávnou cestu, když chce člověk neadekvátními a nevěcnými prostředky za každou cenu nabýt hodnotu v očích druhých. To je kompenzace nevěcná, pochybená, nepřirozená. Často je v rozporu se skutečnými schopnostmi takto voluntaristicky zaměřeného člověka.

Důležité jsou také rozdíly mezi lidmi vzhledem k citlivosti (senzitivitě) s jakou reagují na události v okolí, a to výkyvem nahoru nebo dolů.
Citlivost, s jakou reaguje sebecit směrem dolů se nazývá labilita či narušitelnost sebecitu. V oblasti pocitu vlastní moci si všímáme, do jaké míry se dá ovlivnit sebedůvěra úspěchem či neúspěchem, sliby, vyhrožováním atp. a do jaké míry je vůči těmto stimulům rezistentní. Labilita sebecitu se projevuje buď formou stáhnutí se do vlastního nitra nebo nepřátelsky agresivním postojem vůči okolí.
V oblasti pocitu vlastní hodnoty rozlišujeme lidi, kteří jsou přecitlivělí nebo bez citlivosti vůči hodnocení zvenčí (např. na chválu, uznání, napomenutí, pokárání). Někteří lidé reagují na hodnocení zvenčí i vlastní sebekritiku jako seismograf, jiní jsou bez citlivosti vůči vnějšímu hodnocení i vůči hlasu vlastního svědomí.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.
263 stran.
LERSCH, Ph. Der Aufbau des Charakters. J.A. Barth Verlag, 1938.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hotmail.com hotmail.com | E-mail | Web | 14. července 2018 v 11:53 | Reagovat

That’s best ever!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama