Afekty člověka

22. ledna 2018 v 20:05 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Stejné afekty jsou u mužů a žen přece jen odlišné tempem. Proto si muž a žena neustále nerozumějí (Friedrich Nietzsche).

Afekty můžeme definovat jako krátkodobá silná hnutí mysli a vzrušení, která ovlivňují uspořádanost duševního života v určitých životních situacích.
Projevují se výraznými vegetativními změnami (např. zrychlením dechu, zvýšenou potivostí, zblednutím, ale i mimikou a gestikulací). Mají výbušný charakter. Jsou vyvolány často neočekávaným emočním podnětem.
Afekty provokují člověka k akci (aktivizují ho), udržují určité indukované vzorce chování člověka, které se opakují, dále determinují kladné či záporné chování a vedou k formaci vzorců chování, které se stávají naučenými způsoby chování. Osobnost je afekty vyšinuta ze svého pravidelného způsobu života.
Všem stavům vzrušení je společný jeden znak: noetický horizont (tzn. představy a myšlenky, kterými člověk uspořádává svoje odrážení světa a kterými tvoří základ vědomého, zaměřeného životního stylu) se zatemňuje, popř. zcela mizí; dochází k odbourání noetické vrstvy a poklesu osobnosti do před intelektuální a předtuchové sféry života.
Stupeň afektivní vzrušivosti je ukazatelem pevnosti kognitivní, poznávací (noetické) a volní vrstvy osobnosti. Velký sklon k afektůmznamená nepevnost noeticko-volní nadstavby. Mají ho lidé se slabě organizovanou, uspořádanou, harmonicky propracovanou, vyváženou osobností, lidé málo racionalizovaní a socializovaní, málo rozvážní a málo voluntaristicky založení. Čím je člověk rozvážnější, rozumnější, vyrovnanější, tím menší má sklon k afektům. Vedle stupně afektivní vzrušivosti nás však] zajímá také forma afektů. Hovoříme zejména o afektech vzteku, rozčilení, úzkosti, extáze. Vztek (zuřivost) patří do třídy afektů stenických, má útočný, agresivní ráz, je spojen s pocitem síly, kdežto úzkost a rozčilení jsou charakterizovány reakcí úniku, slabostí patří mezi afekty astenické).
Jak v afektu vzteku, tak v afektu rozčilení a úzkosti se člověk cítí nějak ohrožen, ale reaguje na toto nebezpečí různě podle svého založení. Sklon k tenznímu prožívání nových situací je diagnosticky velmi významný.
Afekty, které jsou člověkem považovány za společensky nepřijatelné, jsou často vytěsňovány do podvědomí, ale svou nevybitou energií ovlivňují prožívání a jednání osobnosti a mohou být zdrojem neurotických poruch a poruch chování. Mohou být vyvolány i některými farmaky a přímým drážděním určitých mozkových oblastí. Dají se zvládnout jen v počátečním stádiu. Násilné potlačení afektogenních obsahů vede k městnání afektu s možným pozdějším "výbuchem" i pro nepatrné příčiny. Každý afekt má tendenci k vybití, přičemž může někdy dojít k tzv. přesunutí afektu na jinou osobu nebo věc.
Afekt vzteku
Vztek je reakce na omezování formou protiúderu a protestu, který se vlivem nahromaděného intrapsychického napětí explozivně vybíjí jako ničivý pud. Tento pud je slepý, bez rozvahy, působí i proti věcem, které nic nezavinily. Při vzteku je utlumeno jasné myšlení a vědomé chtění, jde o afektogenní krátký spoj. Osoby, které mají výrazný sklon k afektu vzteku, patří k jednoduchým (simplexním) až primitivním osobnostem. Také další formy afektů vycházejí z vývojově starších, nižších vrstev duševna. Dispozice k afektům vzteku a zuřivosti někdy vznikají např. po otřesech mozku (úrazech hlavy, po dlouhodobé frustraci atd.).
Vztek je často provázen zvýšenou pohybovou aktivitou, zvýšeným sliněním, křikem, verbální i brachiální agresivitou, přičemž je snížena lucidita vědomí.
Afekt rozčilení
Můžeme jej pozorovat ve formě chaotické hyperprodukce pohybů již u nižších organismů. U člověka jde o takovou poruchu duševní rovnováhy, při níž je otřesena rozumová a volní vrstva osobnosti. Sklon k afektu rozčilení úzce souvisí se schopností člověka snášet zátěže (s jeho frustrační tolerancí). Člověk se sníženou frustrační tolerancí těžce nese každý svůj neúspěch a prožívá v zátěžových situacích silné vnitřní napětí.
Za normálních okolností se liší člověk od primitivních organismů tím, že díky noetické nadstavbě a vědomé volbě dovede najít cestu z nebezpečné či obtížné situace rozumovou činností. Přehlédne racionálně situaci a vědomě hledá logické a vhodné východisko.
V rozčilení však ztrácí rozumová a volní vrstva duševna převahu a uvolňuje se místo pohybovému neklidu (chaotickému, překotnému zmatku všech možných pohybů), a to jak v oblasti tělesné, tak ve vědomí. Jde o chaos, zmatek v průběhu představ a myšlenkových pochodů, ztrátu cílových představ, nakupení neuvědomělých pohybů, narušení vegetativní rovnováhy, ztrátu duševního klidu.
Za určitých situací jsou k rozčilení náchylní všichni lidé. (Představme si paniku v divadle, ve kterém hoří.) Sklon k rozčilení je významný tehdy, když se projevuje i při takové míře zatížení, kterou normální člověk dobře, klidně zvládne. Je především příznakem konstituční neurózy (u osob náchylných k afektům rozčilení často pozorujeme také lehce narušitelný sebecit a sklon k dysforickým náladám).
Úzkost (anxiozita)
Je charakterizována stísněním, tenzí, animozitou (nepříjemnou zaujatostí, zápornou předpojatostí) pronikající až do sféry tělových pocitů. Se stavem rozčilení má společný neklid (bušení srdce, zrychlení pulzu a chvění orgánů). Trvalý stav úzkostlivosti bývá někdy nazýván skrupulozitou. Souvisí s psychofyziologickou reakcí na signály tělesného či duševního ohrožení. Úzkost a strach mohou vést až k panickým reakcím.
I při úzkosti odpadá vrstva noeticko-volní: z psychiky se ztrácí obraz světa jako oblast souvislostí a vztahů, které lze přehlédnout a uspořádat. Člověk se cítí bezprostředně ohrožen anonymní mocí, jde o jakési setkání s ničím. Úzkost je svou podstatou vždy úzkost ze zániku. Pocit úzkosti je elementárním otřesem životního pocitu, promítá se také do snů. Sklon ke stavům úzkosti je velmi příbuzný sklonu k rozčilení a je rovněž příznačný pro lidi nervově vyčerpané.
Projevuje se pocitem sucha v ústech, pocením, třesem, rozšířením zornic, změnou dechového rytmu, krevního tlaku, elektrického odporu kůže, impotencí, poruchou žaludečně střevní funkce.
Extáze
Extáze znamená vyvrcholení životního pocitu, zásadní změnu vědomí sebe a vědomí světa. Podle líčení mystiků extáze ruší všechny hranice individuálnosti. Jde o jakýsi "duchovní orgasmus".
V extázi zažíváme nekonečnou plnost jasu, světla, osvobození od všech hranic, nejvyšší rozmach, máme zážitek nekonečnosti, rozšíření, na život nazíráme bezprostředně. Kategorie Já a ne-Já v extázi mizí. Tento stav se vyskytuje např. při kultických zážitcích primitivních národů, které stojí ještě bezprostředně blízko základům života. Stavy extáze bývají vyvolány mj. narkotickými nápoji, monotónní hudbou apod.
Neextatický postoj rozumového člověka znamená ochuzení a zúžení bytí, života, jsoucnosti. Schopnost extatického vzrušení je někdy poslední oblast, ve které člověk hledá smysl svého bytí.
Souvislost emocí s činností celého lidského organismu je průkazná registrací fyziologických změn (krevního oběhu, dýchání, činností zažívacích orgánů atp.). Značná část těchto změn je podmíněna podrážděním sympatické složky nervového systému a vylučováním adrenalinu z nadledvinek, což má za následek větší přívod krve do kosterních svalů a zvýšený přívod cukru do krve. Organismus se tak připravuje na zvýšenou námahu, na větší výdaj energie. Cukr v krvi umožňuje zvýšenou činnost svalů, adrenalin pak obnovuje pracovní schopnost unaveného svalu. Tyto procesy mají ráz doprovodu emocí.
Závady a poruchy afektů
City mohou být např. zvýšeně intenzivní nebo sníženě intenzivní, ploché, nedostatečně rozvinuté nebo porušené na vrozené bázi nebo při organických postiženích centrální nervové soustavy.
Disociální porucha se projevuje emoční plochostí, nedostatkem soucitu a empatie až bezcitností (anetičností), extrémním egoismem, nezdrženlivostí, nedostatkem ohledů a pochopení pro sociální okolí, nelítostností, bezohledností vůči zdraví i životu ostatních lidí a vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, absencí pocitu viny a neschopností poučit se z trestů.
Histriónská porucha se projevuje výraznou emoční nezralostí, nadměrnou povolností a závislostí na jedné straně a krajním egocentrismem a hostilitou na straně druhé. Histrión touží být co nejvíce a často středem pozornosti, životní příběhy druhých lidí ho příliš nezajímají, má navenek velmi výraznou, ale mělkou, a hlavně labilní emotivitu a afektivitu. Snaží se o svůdný a přitažlivý zjev, chová se často teatrálně a hystericky.
Afekty mohou být někdy i patické. Projevují se chorobně přehnanými afektivními reakcemi (např. zlosti, vzteku) na i jen mírně nepříjemné, stresové vnější podněty. Afektivní reakce jsou provázeny bouřlivými motorickými výboji, poruchami vědomí (např. mrákotným stavem) a následnou amnézií na vyvrcholení afektu.
Jde např. o tyto afekty:
patická afektivní iritabilita - projevuje se sklonem k nadměrně silným afektům a extrémní dráždivosti a podrážděnosti např. u osob mentálně retardovaných a dementních. Příčinou afektů jsou organické mozkové poruchami, ale i intoxikace.
Paroxysmální afekty -krátkodobé a prudké afektivní záchvaty např. velké úzkosti, někdy i zlosti. Mohou být způsobeny organickým onemocněním.
Afektivní a emoční inkontinence - neschopnost zadržet nebo ovládnout výrazové projevy afektů a emocí, a to ani na v podstatě málo emoční nebo neemoční podněty, rychlé střídání kladných i záporných reakcí. Jde často o organicky podmíněnou psychickou poruchu.
Fobie - vtíravé chorobné strachy, např.:
z pavouků (arachnofobie),
z myší (musofobie),
ze včel (apifobie),
z cizinců (xenofobie),
z lidí (antropofobie), která bývá spojena s depresí a panickou poruchou,
sociální fobie,tj. strachmluvit, psát či i jíst před lidmi, vázána na určitou sociální situaci, kontakt s lidmi; vede k nízkému sebehodnocení až sociální izolaci,
mužů z žen (gynekofobie),
žen z mužů (androfobie),
ze červenání, ze zrudnutí (ereutofobie),
z krve, z krvácení (hematofobie)
z konkrétního onemocnění (nozofobie), choroby (např. z rakoviny, tj. karcinofobie),
z infekce, bacilů (bacilofobie).
ze zvířat (zoofobie),
ze psů (kynofobie),
z koček (ailurofobie),
z hadů, plazů (herpetofobie).
Afektivní poruchy bez psychotických příznaků se dělí např. na manickou epizodu, bipolární afektivní poruchu, depresivní epizodu, periodickou (rekurentní) depresivní poruchu.
Manickou epizodu
charakterizuje hypománie nebo mánie, rozjařená nálada, zvýšená aktivita nebo neklid, zvýšená hovornost, utrácení, nadměrná familiárnost bez psychotických příznaků.
Bipolární afektivní poruchu charakterizuje
periodické střídání různě dlouhých manických (chorobně povznesených) a depresivních (chorobně smutných) epizod, úvahy o sebevraždě i dokonané pokusy os sebevraždu po různě dlouhých intervalech zdraví (remisích), bez psychotických příznaků.
Depresivní epizoda
je poměrně častá afektivní porucha: smutná až zoufalá nálada v trvání alespoň dvou týdnů, pokles energie, stupor nebo agitovanost, úzkost, úvahy o sebevraždě, avšak bez psychotických příznaků.
Pokud obsahují afektivní poruchy psychotické symptomy popisuje je psychiatrie jako schizoafektivní poruchy depresivního typu, manického typu a smíšeného typu.
U manického typu je typická expanzivní nálada se zvýšeným sebevědomím, vzrušením, někdy agresivitou. Současně jsou přítomny megalomanické nebo perzekuční bludy a halucinace.
U depresivního typu je depresivní nebo úzkostně depresivní nálada, ztráta životního elánu, autoakuzace (sebeobviňování a sebepodceňování) i autoakuzační nebo hypochondrické bludy, resp. bludy perzekuční (pronásledování).
Uvádí se odhady, že afekty:
úzkosti působí nejvíce na funkci srdce a plic.
Úleku (děsu) působí nejvíce na funkci štítné žlázy.
Hněvu působí na mozkové arterie.
Zlosti působí nejvíce na kardiovaskulární systém.
Lakoty a skrblictví působí na zažívací trakt se žaludkem.
Afektivita dominuje u mnoha lidí zejména v zátěžových situacích. Může se jevit jako výrazná nebo nevýrazná, dobře ovládaná rozumem a vůlí nebo charakterizovaná sklonem k častým afektům, málo regulovaná, impulsivní.
Emotivní konzumace jídel a nápojů. Nadměrné přejídání se a zapíjení až přepíjení záporných afektů a emocí jako jsou pocity nepohody, subdeprese, deprese, pocity zvýšeného vnitřního napětí, stresu, frustrace a pocitů osamocenosti, opuštěnosti. Není vyloučeno, že predispozice k zajídání a zapíjení záporných emocí je někdy u těchto emotivních konzumentů (emotional eaters) i geneticky podmíněna.
Čím je člověk kulturně vyspělejší, tím lépe dovede (alespoň navenek, výrazově) ovládat své afekty a emoce, nejedná ukvapeně a pouze pod jejich vlivem, ale až po kognitivní rozvaze, s rozmyslem, kortikálně. Diencefalické prožívání často není dobrým rádcem pro jednání. Ví, že emoční reakce jsou fylogeneticky starší a méně dokonalé než reakce rozumové.
Mezi emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství patří např.:
separační úzkostná porucha v dětství (dítě se např. obává, že ztratí nejbližší osoby);
fobická úzkostná porucha v dětství (dítě má strachy a úzkosti);
sociálně úzkostná porucha v dětství (dítě se vyhýbá neznámým dospělým i vrstevníkům);
porucha sourozenecké rivality (dítě projevuje negativní emoce k mladšímu sourozenci).
Jiné poruchy chování a emocí, začínající obvykle v dětství a v adolescenci
neorganická enuréza-pomočování u dětí starších pěti let;
neorganická enkopréza-nevhodné kálení (defekace) u dětí starších čtyř let;
poruchy příjmu jídla-trvalé odmítání jídla, ruminace - přežvykování již jednou polknuté potravy, která se navrátila (regurgitovala) zpět ze žaludku do hltanu a úst;
poruchy se stereotypními pohyby;
koktavost-zadrhávání v řeči trvající nejméně tři měsíce;
breptavost-extrémně rychlá řeč s porušením plynulosti.

[
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yveta Yveta | E-mail | 21. března 2018 v 17:11 | Reagovat

Dobrý den,
chtěla bych se zeptat na Váš názor. V testu byla otázka :
domnívám se, že správné odpovědi jsou 2 afekt i vztek. Protože vztek je vlastně jedním z typů afektů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama