Leden 2018

Životní styl a sloh člověka

23. ledna 2018 v 15:35 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Sloh je člověk sám
(Georges Louis Buffon).

Německý psycholog Hans Thomae(1915-2001) užívá pro životní sloh označení "tematika života" či "vnitřní tematika" a její význam vidí ve směřování ke komplexu hodnot. Životní sloh, způsob, styl může být vyjádřen buď hodnotami, k nimž člověk směřuje, nebo metodami, jichž při dosahování svých cílů používá. Někteří psychologové kladou důraz na cíle (hodnoty), jiní na metody dosahování těchto hodnot. Životní sloh, styl a způsob zahrnuje vztahy člověka k lidem, zacházení s věcmi, cíle do budoucna.
Životní styl či způsob může být stanoven podle různých kritérií. Budeme-li považovat za kritérium interpersonální tendence můžeme podle Dotazníku interpersonální diagnózy (ICL) amerického psychologa Timothy Learyho(1920-1996) a kol. rozlišovat 8 životních stylů:
dominantní (vedoucí), responzibilní (zodpovědný), kooperativní (spolupracující), konformní (přizpůsobivý), submisivní (podřídivý), rázný až agresivní, alfiliantní (laskavý) a individuální (nezávislý).
Pokud za kritérium budeme považovat preferované životní hodnoty člověka (pravdu, užitek, krásu, dobro, moc, víru) můžeme diferencovat tyto typy životního stylu:
Teoretický, ekonomický, estetický, sociální, politický (mocenský), náboženský.
Jednodušší je třídění na životní styl expresivní: upřímný, ryzí, pravdivý a na životní styl adaptivní: přizpsobivý, účelový, neupřímný, rafinovaný.
Zdravotníci, např. Vladimír Kebza (1953-2017) často uvádějí, že životní sloh či styl má rozhodující vliv) na zdraví člověka (z cca 50-60%), dále na zdraví člověka údajně působí úroveň a dostupnost poskytované zdravotní péče (z cca 15%), vnější vlivy, jako je životní prostředí, sociální vlivy (z cca 15-20%) a vnitřní, genetická predispozice organismu (z cca 10-15%). Poslední odhad se nám jeví jako minimalizující.
Závady a poruchy osobního životního stylu mají především vliv na. poškozování sebe sama, protože např. nerespektuje zásady správné osobní péče o své psychosomatické zdraví, nedodržuje zásady správné výživy, pohybového režimu, hygieny, práce a odpočinku. Jde o tzv. egogenii. Závady, deficity a poruchy vlastního životního stylu mají vliv i na psychickou, sociální i tělesnou pohodu ostatních lidí se kterými je člověk se závadami a poruchami životního stylu v sociální interakci a komunikaci.
Mezi odborné psychologické diagnostické metody zjišťující stav motivovanosti patří vedle pozorování a rozhovoru především testy hodnot, potřeb, zájmů a postojů.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné.
Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání, která pomáhá odhalovat hodnotové zaměření na sebe (autotelické), na druhé osoby (heterotelické) i nadosobní (hypertelické). Existuje ovšem množství podrobnějších testů a dotazníků na zjišťování hodnotového systému.
Slovenský psycholog Ján Vonkomersestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (jde o emotivní, kognitivní a konativní složku). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti a motivační prostředky jsou podněty v taktické rovině. J. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy rozloučit? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové (1888-1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazník zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926-1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům. Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou: 1. studium na gymnáziu, 2. studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní, 3. hornictví a hutnictví, 4. zemědělství, lesnictví a rybářství, 5. stavebnictví a zeměměřičství, 6. dřevoobory, 7. kovoobory, 8. elektrotechnika a telekomunikace, 9. chemická výroba, 10. kožedělná a gumárenská výroba, 11. textilní výroba a oděvnictví, 12. potravinářství, 13. obchod, služby a doprava, 14. umělecko-řemeslná výroba a umění. Po malých úpravách by bylo možno tento dotazník používat i středoškoláky. Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim(1893-1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky).
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.
Širší využití, než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor již není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20 a Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost.
Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup. Variantu tohoto životopisu vytvořil pedagogický psycholog R. Kohoutek.
Škálu k měření dominantních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.
Známí slovenští psychologové Tomáš Pardel (1918-1998), L. Maršálová a A. Hrabovská zkonstruovali Dotazník motivace výkonu (D-M-V) vhodný pro oblast psychologie práce, organizace a řízení a pro poradenské psychology.

Zájmy, hodnoty a ideály

23. ledna 2018 v 15:18 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
  1. Zájmy
Zájem je charakterizován jak kladným citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. V zájmech se odráží základní zaměření osobnosti člověka a jeho dřímající schopnosti. Ze zájmu mohou vznikat i sklony (tj. zaměření konat určité činnosti).Český psycholog a profesor Univerzity Karlovy v Praze Josef Stavěl (1901-1986) rozlišoval deset zájmových směrů:
poznávací,estetický,sociální,o přírodu,obchodní,technický,rukodělný,o hmotný materiál, výtvarný,sportovní.
  1. Zájmy a koníčky úzce souvisejí s hodnotovým systémem člověka. Zájmy jsou vlastně také hodnoty, které uspokojují určitou potřebu člověka.
    Hlubší, než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk schopen již také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu.
    U zájmů můžeme rozlišit:
    - šíři nebo jednostrannost;
    - aktivitu nebo pasivitu;
    - sílu nebo slabost;
    - hloubku nebo povrchnost;
    - stálost nebo přelétavost zájmů-dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická přelétavost, nestálost, proměnlivost zájmů;
    - jejich hodnotu.
    Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky. Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích. Ty mohou převážně směřovat na sebe sama (vzhled, oblečení, úspěch), k předmětnému světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné, umělecké) nebo do oblasti společenské (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové-všechny profese, u nichž stojí v popředí práce s člověkem), nebo může jít o orientaci na svět idejí a tvorby (filozofové, ideologové, teoretici). Zájem je velmi důležitý faktor, který podmiňuje úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost.
    Zájmy jsou často náplní volného času. Tři základní funkce volného času jsou: relaxace, zábava a rozvoj osobnosti.
    Poznávání zájmů lze realizovat různými katalogovými dotazníky zájmů, které obsahují široký seznam titulů knih z pevně stanovených oborů. Dotazovaná osoba např. označí knihy o které má zájem a o které nemá zájem, resp. které by si vypůjčila či koupila nebo ani nevypůjčila ani nekoupila.
    Důležité jsou také odpovědi na tyto otázky:
    - Máte nějakého koníčka? Jakého?
    - Co děláte nejraději ve volném čase?
    - Kdyby Vám někdo mohl vyplnit jakékoliv tři přání, co byste si vybral?
    Důležité pro poznání pracovních zájmů jsou jejich seznamy. Zkoumaná osoba má sestavit jejich pořadí (např. od 1 do 15). Seznam může obsahovat: řízení a vedení lidí, rukodělnou činnost, práci na strojích a přístrojích, kreslení, rýsování, malování, výpočty, práci v přírodě, vyměřování, tvoření, provozování hudby, modelování, administrativa, ošetřování, péče o malé děti, práci o samotě, práci s ostatními lidmi, kontrolování, plánování, opravování a údržba strojů nebo přístrojů, opravy televizorů, počítačů, telefonů, nákup a prodej, elektrické nebo vodárenské či plynové instalace, modelování.
    Poznání mimopracovních zájmů také pomáhají odhalit jejich seznamy, které zkoumaná osoba seřadí podle důležitosti pro její osobu: sport, příroda, turistika, politika, zahrádkaření, umění, historie, hrady a zámky, jazyky, přátelská setkání, tanec, bary, vinné sklepy, hudba, malířství, móda, technika, výchova dětí a komunikace s nimi, dobrodružná, riskantní či adrenalinová činnost, kulinářská činnost, studijní činnost, cestování v tuzemsku nebo v zahraničí, moře, hory, krásná literatura, společenské kontakty.
    Mezi závady a poruchy zájmů řadíme např. hazardní hráčství (gambling), ztrátu zájmu o školu a profesi, extrémní zájmovou závislost na televizních pořadech, videu, počítačových hrách, pornografii, nedostatek zájmů a koníčků nebo jejich extrémní nadbytek.

2. Hodnoty a ideály

Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné, a co je špatné, nežádoucí. Věc, člověka nebo ideu, která je někomu drahá, potřebná, nebo na níž lpí, cíl, kterého chce dosáhnout, nazýváme hodnotou. Různí lidé mají rozličné hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Přijaté hodnoty souvisejí s emocemi i s vyššími city.
Ideály jsou vysoké, často obtížně dosažitelné cíle, dokonalé vzory a modely.
Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i to, co společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol). Jako ideály se někdy označují morálně uznávané hodnoty. Sem patří i politické, filozofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje. Osobní hierarchie hodnot je zčásti stálá a částečně se mění.

Osobní systém hodnot má u každého člověka několik subsystémů, např. pro hodnoty ideové (pravda, svoboda, vlast, víra), dále pro hodnoty sociálně emoční (např. životní partner, vlastní děti, rodiče, přátelé, uspokojivá komunikace ve společnosti ), profesní a zájmově činnostní (práce, sport, fit centra, vědecká činnost, umělecká a manuální činnost, poznávání krajiny a přírody apod.), osobně ctižádostivé (ambiciózní) hodnoty (společenské postavení, pracovní zařazení, úspěšnost, oblíbenost), materiální hodnoty (auto, vlastní byt či dům, chata či chalupa, možnost cestovat, sbírání starožitností, elegantní oblékání, úspory apod.), tělesné hodnoty (krása vlastního těla, dobré jídlo a pití, dobré zdraví, pohodlí, bohatý intimní život apod.).

Hodnotový systém a stav sebehodnocení bývá označován za jádro struktury osobnosti.

Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, inteligence, vzdělání, výchova, profese, rodina, společenské zařazení).

Pro každou činnost je příznačná hodnotová orientace a v ní zahrnutý cíl. Cílem může být např. nová znalost, dovednosti, postoje, ale i zisk či majetek.

Hodnotové orientace je možno ve shodě s americkým psychologem a filozofem německého původu Williamem Sternem (1871-1938) podle základních směrů rozlišovat na autotelické, heterotelické a hypertelické.

Autotelické hodnoty zdůrazňují vlastní "já" (z řeckého autos-sám, telos-cíl, účel), heterotelické hodnoty směřují k druhým lidem (z řeckého heteros = druhý) a hypertelické jsou zaměřené na nadosobní cíle, na ideály (z řeckého hyper = nad).

Podrobnější třídění hodnot je na hodnoty ideové: pravda, svoboda, náboženská víra, užitečnost společnosti, dobrá politická situace ve státě, dobrá politická situace ve světě, dále sociálněemoční: osobní emoční zázemí, jádrová rodina, prožitek lásky, sourozenci, partner či manžel, vlastní rodina, děti, soukromí, rodiče, přátelé, dobré rodinné vztahy, soulad mezi příbuznými, soulad v pracovní skupině, dobré mezilidské vztahy, společenská zábava a rekreace, zájmově činnostní: vzdělanost, zejména ve svém oboru, práce, studium, četba, umělecká činnost, koníčky a záliby, sport, osobně ambiční: úspěch, vzestupná pracovní kariéra, vedoucí místo, uplatnění ve společnosti, oblíbenost, společenské postavení, vlivnost, sláva, úcta, respekt, všeobecný přehled, kulturní přehled, ekonomický přehled, materiální: byt, bytové zařízení, elegantní oblečení a obutí, auto, chata, peníze, soulad vlastní osoby s módními trendy, celkové materiální a finanční zajištění i do budoucnosti, tělesné: výhodný vzhled, jídlo, pití, zdraví, pohodlí, pohlavní život.

Často citovanou klasifikací 36 hodnot podle jejich funkce je klasifikace M. Rokeache (1968,1973). Rozlišuje dvě základní kategorie hodnot, které označuje za dva základní hodnotové systém jedince, a to hodnoty instrumentální (instrumental values) a hodnoty cílové (terminal values).

Cílové hodnoty ovlivňující a usměrňující chování osob:

pohodlný život (prosperující život);
vzrušující život (aktivní život);
pocit, že bylo něčeho dosaženo (trvalý příspěvek);
svět v míru (bez válek nebo konfliktů);
rovnost (bratrství, stejné šance pro každého);
jistota pro rodinu (starat se o své milované);
svoboda (nezávislost, svoboda rozhodování);
štěstí (spokojenost);
vnitřní harmonie (soulad se sebou samým);
zralá láska (duchovně-sexuální důvěrnost);
národní jistota (jistota před útoky);
příjemnost (příjemný, slastiplný život);
spasení (k věčnému životu);
sebeúcta (respekt k sobě samému);
společenské uznání (respekt, obdiv);
pravé přátelství (úzké kamarádství);
moudrost (hluboké porozumění životu).

Instrumentální hodnoty usnadňující dosahování cílových hodnot.:
ambice (píle, aspirace);
tolerance(otevřenost);
kompetence (schopnost, účinnost);
radost (veselost);
čistota (pořádkumilovnost);
odvaha (stát za přesvědčením);
shovívavost (být připraven jiným promíjet);
pomoc (starat se o blaho druhých);
čestnost (upřímnost, pravdivost);
fantazie (smělost, tvořivost);
nezávislost (soběstačnost, sebedůvěra);
intelekt (inteligence, reflexivnost);
logičnost (konzistentnost, racionalita);
láska (něžnost, oddanost);
poslušnost (vědomí povinnosti, respekt);
zdvořilost (dobré vychování);
odpovědnost (spolehlivost);
ovládání se (zdrženlivost, disciplinovanost).

3. Životní strategie můžeme třídit na primárně materiální (orientované na hmotnou stránku života), primárně výkonové (orientované na vysoký pracovní výkon, často až workoholický) a primárně statusové (orientované na vzdělání, kultivaci sebe sama a společenské postavení).
  1. Cílem výchovy je dosáhnout primární dominantní hodnotové orientace na morálně pozitivní a duchovní hodnoty. Jde o proces axiologizace osobnosti, tj. formování správných hodnotových orientací, jako je dobro, pravda, láska, čestnost, vstřícnost, spravedlnost, tolerance.
    Hodnotové orientace charakterizoval německý vývojový psycholog Hans Thomae(1915-2001) technikami, jimiž se snaží jedinec svou existenci uplatnit, prožít, vystupňovat a rozšířit.
    Techniky uplatnění existencejsou:
    výkon (vytvoření objektivního přírůstku hodnoty);
    přizpůsobení (kompromis mezi útočnou reakcí a úzkostí);
    bezohledné sebeprosazování;
    vyhýbání se dané situaci;
    zlehčování nezdaru;
    tvoření iluzí.
    Techniky prožitku existence:
    práce v okruhu předem daném;
    lehké přizpůsobování;
    bezohledné prosazování působící prožitek;
    hravý styk s lidmi a se světem;
    opozice pro pouhý požitek z opozice;
    obrácení člověka ke světu a k člověku;
    slepé podřízení osudu.
    Techniky stupňování existence:
    vytvoření díla; utváření sebe;
    získávání moci;
    opozice a boj;
    obětavost a pomoc druhým;
    prohloubené obrácení se k Bohu a ke světu.
    Techniky rozšířené existence:
    vytváření díla pro uznání kvality;
    přizpůsobení;
    zdůraznění vnější formy;
    koketerie, lichocení, svádění;
    uspokojení a štěstí z úspěchů druhých lidí.


Motivace a stimulace v životě člověka

23. ledna 2018 v 13:04 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách jeho chování, provádíme motivační analýzu. Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat-tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy. Člověk navíc dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně nežádoucí. Nejčastějšími motivy jsou: zájmy, afekty, hodnoty, ideály a potřeby.
Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní ( intrinsické) a vnější (extrinsické). Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu. Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz.
Na motivy působí incentivy (pobídky). Jsou to vnější stimulační podmínky zaměřenosti. Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Synonymně se užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb. Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy.
Potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vztahy a tendence všeho druhu se v psychologii nazývají motivy neboli pohnutky, protože jsou příčinami jednání. Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí, např. strach před obtížemi nebo potřebu odpočinku. Motivy jsou všechny síly, které přímo či nepřímo uvádějí naše chování do pohybu-proto bývají také nazývány rysy dynamickými či tendencemi. Pojem tendence zahrnuje směrový moment-vždy jde o zaměření k něčemu; pojem dynamický rys zahrnuje silový moment - např. intenzitu potřeby. Všechny motivy nejsou vědomé. Týká se to např. některých složitých instinktivních a emočních reakcí, majících svoji výraznou podmíněně reflexní komponentu, která se neuvědomuje vždy plně a jasně. Reálné "vědomí" je jednotou uvědomovaného a neuvědomovaného. Motivace je tedy komplexní, složitá. Představa jediného působícího motivu je nereálnou abstrakcí. Motivy způsobují stav určitého vnitřního napětí, neklidu, který člověka determinuje.
Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Uspokojení potřeb vlastně znamená redukci, uvolnění motivačního napětí.
Jednání je obvykle zapříčiněno více motivy. Všechny motivy mají určitý cíl, určitý směr, intenzitu, trvalost a míru variability vzhledem k zaměřenosti na cílový objekt.
Každý motiv má kvalitativní a kvantitativní charakteristiku (sílu motivace lze měřit překážkou, kterou je jedinec schopen překonat pro dosažení možného cíle). Primární tendence živočichů jsou "chutě" (apetence) a "averze". Apetence jsou (často) cyklické. Hlavní lidské averze jsou strach (vede k vyhýbání se zdrojům strachu) a bojovnost (vede k útoku).
Za velmi důležitou vlastnost člověka se považuje jeho motivační šíře, tj. možnost aktivizovat a realizovat motivy. Každý člověk má svůj motivační horizont, v jehož šíři na něho lze působit.
Motivační programy řeší otázku, jak by měl řídící systém v konkrétních případech nakládat s jednotlivými organizačními odměnami, jimiž jsou např. společenské postavení, peníze, uznání, symboly postavení, pracovní režim a situační hodnoty.
Operováním s organizačními odměnami všech typů se současně působí nejenom na daného pracovníka, ale i na jeho spolupracovníky. Udělením individuální odměny či trestu vytváří vedoucí pracovník situaci aktivního sociálního učení pro celou pracovní skupinu.
Úspěch pracovní motivace (výkon) je závislý především na schopnostech člověka a na jeho pracovních vlastnostech. Motivy práce se u jednotlivých lidí liší.
Vztah k práci je motivován hlavně těmito faktory:
pracovní jistotou, že pracovník má stálé povolání, že ve své práci bude moci pokračovat;
příležitostí k pracovnímu postupu, povýšení;
vedením;
mzdou;
vnitřním charakterem práce, tvořivostí, pestrostí, odpovědností, jednoduchostí;
bezprostředním nadřízeným;
společenskými aspekty pracovní činnosti (úroveň spolupráce, porozumění, přátelství, hrdost na členství ve skupině);
komunikací (informace o smyslu plánů i úkolů);
pracovními podmínkami (pracovní dobou);
požitky (dovolená, důchodové a nemocenské zabezpečení aj.);
možností odborného růstu.
Dobře motivovaný pracovník často pracuje více, než je jeho povinností, nedá se odradit těžkostmi a překážkami, má lepší systém vlastní kontroly práce i pracovní výsledky, práce jej těší.
Nedostatečně motivovaný, resp. demotivovaný zaměstnanec pracuje často pouze pod přímým dohledem nadřízených, je nesvědomitý, povrchní, nestálý. Příčina nedostatečné motivace může být v nesprávné volbě povolání (odtud plyne důležitost poradenství pro volbu povolání), v různých konfliktových situacích, v málo objektivním hodnocení pracovníků a ve mzdové nivelizaci.
Ve vztahu k nadosobním hodnotám připomeňme alespoň vztah k věcem a k penězům, který může být charakterizován štědrostí nebo marnotratností až bezohledností.
V současné společnosti se pro posedlou starost o prostředky často zapomíná na cíle. Lidé se všemožně snaží vydělat peníze-prostředek k získání příjemných věcí-a "radost ze života se ztrácí" uvádí např. německý a americký psychoanalytik, sociální psycholog a humanistický filozof Erich Fromm (1900-1980).
Velmi hodnotná a vnitřně mimořádně bohatá je kultivovaná osobnost "tvůrce", který přistupuje osobitě jak k vytváření hodnot, tak ke tvořivé komunikaci mezi lidmi a usiluje o estetické a etické sebevyjádření ve světě idejí. Hledání pravdy a lidská solidarita patří mezi nejvyšší lidské ideály.
Zdá se, že typologické rozlišování lidí podle převahy a kvality jejich orientace na věci, lidi a ideje je nosné.
Určitý směr myšlení, cítění a jednání člověka určují také jeho postoje.
Postoj je stanovisko, které člověk zaujal. Projevuje se připraveností plnit určité úkoly a cíle. Postoj, v němž převládá představa o něčem, se nazývá názor, postoj, v němž převládá racionální složka, je smýšlení, iracionální složka převládá u víry.
Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit, oč vlastně ve svém životě usiluje. Existují již také škály pro hodnocení dominantních zájmů, postojů a hodnot osobnosti. Jednou z nich je Study of Values Gordona Willarda Allporta(1897-1967), Philipa Erwarta Vernona(1905-1987) a Gardnera Edmunda Lindzeye(1920-2008).
Mezi závady a poruchy hodnotového systému člověka řadíme např. přeceňování velmi bohatých lidí, materiálních hodnot, drahých a luxusních předmětů, automobilů, chat, domů, bankovních kont a přeceňování kamarádů a závadových part, osobní obdiv vůči hedonistickému, prospěchářskému, bohémskému, siláckému, agresivnímu i disociálnímu a kriminálnímu chování svých vzorů a nedoceňování či dokonce odmítání adekvátní výchovné stimulace ze strany rodiny a školy.

Nejdůležitějším druhem motivů jsou potřeby.
Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Ihned se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Své potřeby si člověk nemusí přesně uvědomovat. Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní, na potřeby biologické a sociálně psychologické, resp. na potřeby základní a vyšší. Každý člověk má určitou strukturu potřeb. Tato struktura je složitý dynamický celek. Na jeho vývoj má vliv např. věk, pohlaví, vzdělání, výchova, povolání, rodinný stav, životní standard.
Potřeby biologické jako je potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd., jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.Uspokojování základních potřeb nestačí samo zajistit zdravý vývoj osobnosti člověka. Teorie psychické deprivace poukázala na fakt, že i když dítě dostane jíst, pít, je oblečeno, v teple a v hygienických podmínkách (ale nic víc), přesto se vyvíjí neuspokojivě.
Potřeby sociálně-psychologické jsou do jisté míry získané (např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, senzorické stimulace, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání).
Potřeba citového vyžití (lásky, afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Bývá příčinou přecitlivělosti (hypersenzitivity) nebo slabé a malé citlivosti (hyposenzitivity). Proto je zdůrazňováno normo senzitivní emoční zakotvení jako předpoklad zdravého vývoje osobnosti.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských a životních úspěchů, touhou po uznání a obdivu druhých lidí. Podle Adlerovy tzv. individuální psychologie je touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci, dominantní, nejhlubší pohnutkou veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebe utváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu.Potřeba sebeuplatnění se uspokojuje také vlastněním finančních prostředků, zisků a určitých předmětů, např. auta, domu atp. Toto vlastnictví představuje nonverbální komunikaci, je symbolem úspěšnosti a zdrojem prestiže.Na pracovišti může dojít někdy k nedostatečnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka.
Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku, je nejdůležitějším nebo výlučným faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však ení jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka.
Potřeba sociálního kontaktu, společenského styku se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, komunikace, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, být někomu nablízku.
Patří sem i potřeba nechat se vést osobami s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám.
Potřeba prožívat, resp. užívat, je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Malou schopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků a u workoholiků.Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry, experimentování a pracovní činnosti.Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus.Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby. Strádání v oblasti uspokojování potřeb nazýváme deprivací(sociální, emocionální, kognitivní apod.). Sociální determinace a autoregulace psychiky může za příznivých okolností vést ke kultivaci způsobů uspokojování biologických potřeb a ke vzniku specificky lidských potřeb (např. krásna, tvoření).Pokud jde o vznik nových potřeb, je pozoruhodné, že děti je často přejímají z rodinného prostředí, stejně jako způsob jejich uspokojování.
Často je citovaná hierarchie potřeb podle amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908-1970), který jako by sestavil lidské potřeby do pyramidy od břicha k hlavě. Jeden z duchovních vůdců Indie Mahátma Gándhí (1869-1948)napsal že hladovějícímu se zjevuje Bůh v podobě jídla. A.H. Maslow dal fyziologické potřeby, hlad, žízeň, sex, spánek apod., zejména potřebu být nasycen do základny, tj. do prvního stupně pyramidy potřeb. Další, druhý stupeň pyramidy zaujímá potřeba mít své místo (tj. potřeba ochrany, bezpečí a jistoty, řádu, pravidelnosti, rytmu), třetí stupeň zaujímá potřeba někam patřit (potřeba sdružování, náklonnosti, přátelství, identifikace, lásky), čtvrtý stupeň zaujímá potřeba dosáhnout uznání (potřeba ocenění, úspěchu, prestiže) a konečně nejvyšší stupeň je potřeba seberealizace (aktualizace a prezentace sebe sama). Pokud nejsou alespoň do jisté míry uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojení potřeb vyšších.
Pocit celkové životní spokojenosti či nespokojenosti člověka je ovlivněn jeho očekáváními (expektacemi), přáními (aspiracemi) a skutečností (realitou). Rozdíl mezi realitou a aspiracemi (tím, co člověk chce), rozdíl mezi jeho osobními materiálními podmínkami a tím, co mají druzí, má největší vliv na jeho spokojenost či nespokojenost (míru jeho zklamání).U většiny lidí nároky rostou v souvislosti s ekonomickým vzestupem dané společnosti. Lidem nestačí pouze to, co skutečně potřebují ke své existenci, nestačí jim uspokojit základní bazální životní, subsistenční potřeby. Lidé se stále sociálně komparují, porovnávají s ostatními. Srovnávají se také s tím, co oni sami měli v minulosti (je o tzv. historickou komparaci).
Mezi nejčastější závady a poruchy potřeb patří extrémní závislost na některých nežádoucích a nezdravých potřebách jako jsou např. cigarety, alkohol a drogy, což vede k nikotinismu, alkoholismu, narkomanii.

Použitá literatura:
Kohoutek R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.






Myšlení a kreativita

23. ledna 2018 v 10:46 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Nikdo se moudrým nerodí, nýbrž stává se jim
(Seneca).

Myšlení je zprostředkované zobecněné poznání skutečnosti, vytváření vztahů (souvislostí) mezi vjemy, představami, pojmy a soudy, a to jak ve směru horizontálním, tak i ve směru vertikálním (to znamená jak mezi vjemy, pojmy, představami, soudy a úsudky navzájem, tak mezi vjemy a představami, mezi vjemy a pojmy, mezi vjemy a soudy, mezi představami a pojmy atd.). Často se rozlišuje myšlení praktické a teoretické či kategoriální. Když dítě na obrázek čtverce reaguje slovem "okénko", jde o případ myšlení praktického. Pokud popíše obrázek jako čtverec, jde o myšlení kategoriální.
Podle švýcarského lékaře a zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga (1875-1961) lze myšlení třídit na empirické, intuitivní a spekulativní. Myšlení může vysoce zefektivňovat činnost člověka. I když nejčastěji patrně myslí člověk ve slovech, tedy verbálně, existuje i vizuální myšlení. Jde o schopnost vytvářet ve vědomí nové vizuální představy a myslet v představách. S termínem vizuální myšlení souvisí pojem vizuální gramotnost. Je to soubor schopností a dovedností porozumět vizuálnímu materiálu (slovu, znaku, symbolu, ikoně, grafu, diagramu, schématu, tabulce aj.).
Pojem je výsledek odrazu obecných, podstatných vlastností předmětů a jevů v našem vědomí. Jinými slovy: pojem je pochopení podstatných vlastností (podstaty) předmětů a jevů. Na rozdíl od představy je nenázorný. Každý předmět má mnoho vlastností. Některé z nich musí mít, jinak by nebyl, čím je. To jsou tzv. vlastnosti obecné. Pochopíme-li, jaké podstatné vlastnosti má předmět, máme pojem tohoto předmětu (např. strom). Pojem vyjadřujeme slovem nebo skupinou slov (termíny).
Soud vyjadřuje vztah mezi pojmy. To, čeho se soud týká, je subjekt soudu. To, co se o subjektu tvrdí, je predikát soudu. Např. v soudu "tráva je zelená" je "tráva" subjekt a "je zelená" predikát. Soud je často vyjádřen větou.
Úsudek je nový soud vyvozený z jiných známých soudů nebo je to vyjádření vztahu mezi soudy. Soudy, z nichž vycházíme, se nazývají premisy. Nový soud je závěr.
Rozlišujeme tyto druhy úsudku:
induktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou indukce) je ten, při kterém docházíme k obecnému závěru na základě poznání jednotlivých konkrétních případů. Z jednoho nebo několika případů určité třídy soudíme na všechny případy třídy. Zjistíme například, že měď vodí elektřinu, železo vodí elektřinu, stříbro vodí elektřinu atd., učiníme tedy závěr, že kovy vodí elektřinu. Induktivní úsudky vedou k hypotézám nebo obecným tvrzením, zdůvodněným pravděpodobnostně.
Deduktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou dedukce) je ten, při němž z obecného soudu vyvozujeme závěr pro jednotlivé případy. Např. z obecného pravidla o obsahu kvádru vyvodíme závěr o množství vzduchu v pracovně.
Úsudek z analogie (per analogiam) je dosahován formou myšlení zvanou analogizace. Je to úsudek založený na podobnosti dvou jevů. Zjistíme-li, že dva předměty mají několik shodných vlastností, usuzujeme z toho, že mají i některé další vlastnosti stejné. Metody analogie se používá např. při projektování nových organizačních struktur.
Induktivní a deduktivní úsudky i úsudky z analogie patří stejně jako myšlenková analýza a syntéza mj. mezi základní metody řízení (managementu).
Analýza (rozbor) je racionální postup myšlenkových pochodů založený na rozboru celku i jeho částí s cílem oddělit podstatné prvky od nahodilých, obecné od jedinečných, a tak proniknout k podstatě jevu, případně jeho příčinných zákonitostí a souvislostí. Bývá zdrojem důkazu, který je označován za základ vědy.
Základem tzv. hodnotové analýzy je vyhledávání hlavních, vedlejších a neužitečných funkcí sledovaného objektu. Určuje např. neužitečné, nadbytečné náklady.
Systémová analýza pomáhá přesně formulovat cíle jak vyšších orgánů řízení, tak i jejich podsystémů. Jejím charakteristickým rysem je podřízení cílů podsystému cíli nadsystému.
Síťová analýza stanoví grafickou formou optimální průběh současných nebo budoucích akcí v daném čase. Používá se např. při plánování velkých staveb.
Organizační analýza rozebírá současný stav dané organizace a zjišťuje její nedostatky. Vede k návrhu změn do budoucnosti.
Syntéza (sjednocení) je myšlenkový postup spočívající ve spojování jednotlivých druhů materiálních nebo ideálních systémů (resp. kooperačních celků) v jeden celek. Často navazuje na analytické práce. Podstatou syntetických prací je zásada, že se spojuje to, co existuje jako jednota i ve skutečnosti. Syntetické informace zpravidla ústí do návrhu na opatření. Analyticko-syntetická metoda se využívá pravidelně např. při kontrolní činnosti na pracovištích.
Důležité je také prognostické myšlení člověka, tj. myšlení předvídavé, předpovídající, předvídající např. varianty vývoje dané problematiky v budoucnosti, též prediktivní myšlení a anticipační myšlení.
V současné době je v centru zájmu také kreativita (z lat. creo = tvořím), tvořivost člověka. Je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Tvořivost bývá označována jako faktor C (creativity).
Podle amerického psychologa, psychometrika inteligence Joy Paula Guilforda (1897-1987) jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení. Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje Guilford 18 faktorů. Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity. Faktor flexibility, pružnosti je schopnost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů. Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací.
Zavedení nového způsobu symbolizace, stručnějšího, ekonomičtějšího, lakoničtějšího má také tvořivý, originální charakter a vyžaduje nestandardní myšlení. Velmi podstatná je také schopnost aplikovat dovednost získanou při řešení jedné úlohy na řešení úlohy jiné, tj. umění oddělit specifické "jádro" problému a přenést je do jiných oblastí. Je to v podstatě schopnost elaborovat, rozpracovávat zevšeobecňující strategie. Jde o hledání analogií - např. bionika přenáší do techniky, čeho si technici všimli ve stavbě živých organismů.
Faktor citlivosti na problémy, senzitivita je schopnost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Z proudu vnějších podnětů vnímají lidé obyčejně jen to, co zapadá do mozaiky či koordinátní sítě jejich dosavadních vědomostí a představ, ostatní informace podvědomě zavrhují. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též věrnost všeobecně přijatým názorům. Schopnost nezávisle pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, je víc než jen pozorovací schopnost. Tak svěžest pohledu a "citlivost" nejsou spojeny s bystrým zrakem nebo se zvláštnostmi sítnice, ale jsou kvalitou myšlení, protože člověk nevidí jen očima, ale především mozkem, podobně jako nepíše jen rukou, ale především mozkem.
Tvořivé myšlení je dáno specifickými schopnostmi, které jsou v různé míře závislé na výši inteligence. Při nízké inteligenci se vysoká úroveň tvořivosti těžko projeví, ale ani vysoké inteligenci automaticky nemusí odpovídat vysoká tvořivost.
Rozvíjením poznávacích procesů se zabývá rozumová výchova. Hlavními úkoly rozumové výchovy jsou: vytváření vědomostí, dovedností a návyků, rozvoj tvořivosti a myšlení.
Problematikou stylů učení žáků a studentů se u nás monograficky zabývá např. Jiří Mareš (1998).
Velmi rozšířenými metodami tvůrčího myšlení jsou brainstormingové metody. Vycházejí ze zásady upřednostnění optimálního řešení před respektováním autorit. Jejich základním prvkem je odložení kritiky nápadu na pozdější dobu, plné využití představivosti a poznání, že i "nejdivočejší" nápady mohou inspirovat k dobrému řešení. Brainstormingové metody jsou založeny na vzájemném obohacování nápadů. Umožňují zapojení i méně zkušených a kvalifikovaných pracovníků.
Brainstormingovou metodou, při níž paralelně pracuje několik týmů, které řeší stejný problém je possession. Nejlepší nápady se projednávají v plenárním zasedání.
Zpětný brainstorming zjišťuje, ve kterém směru může zvolená myšlenka zklamat.
Často se používá i metod modelování.Modelem rozumíme myšlenkový nebo reálný systém, který zobrazuje originál, případně jiný reálný systém. Model umožňuje rozpoznat včas některé problémy budoucích rozhodnutí. Při tvorbě modelu je nutné vyloučit všechny nepodstatné prvky, protože jejich zařazením je v podstatě prohlašujeme za rozhodující. Z hlediska zobrazení originálu rozeznáváme modely izomorfní a homomorfní.
U modelů izomorfních je tvarová i funkční jednota mezi originálem a modelem (modely měst, aut, strojů atd.). U modelů homomorfních existuje mezi originálem a modelem pouze podobnost. Jde o jednosměrné přiřazení prvků a jejich vlastností, případně vazeb (např. mapy).
Podle způsobu realizace mohou být modely materiální a ideální. U modelů materiálních je model zpracován podle fyzických prvků (maketa sídliště, letadla atd.). Modely ideální vyžadují větší odbornou představivost a kvalifikační přípravu.
Modely analogové zobrazují pomocí předem stanovené soustavy znaků (čar a jiných symbolů) dynamické nebo statické jevy (grafy, mapy, výkresy).
Symbolické modely zobrazují originál pomocí slov nebo jiných symbolů a mohou být popisné, logické nebo matematické.
Vypracováním formalizovaných, matematických, grafických nebo jiných modelů se souborně zabývá metoda organizačního modelování. Jako organizační modely se zpracovávají i organizační vztahy, nejen organizační struktura.
Existují vlastnosti myšlení, které poukazují na určitá spojení myšlení a inteligence. Zde jsou příklady.
Šíře myšlení se projevuje schopností obsáhnout široký okruh dané problematiky.
Hloubka myšlení je charakterizována schopností vnikat do podstaty problému, zjišťovat příčiny jevů.
Samostatnost myšlení je typická pro člověka, který hledá nová fakta a zákonitosti, objasnění a teorie.
Pružnost myšlení je schopnost změnit obvyklý způsob řešení, jestliže se ukázal nesprávným a najít nové metody zkoumání.
Hbitost myšlení je nutná, kdykoli se vyžaduje rychlé řešení. Přitom nemá dojít k újmě její kvality, hloubky, důslednosti a správnosti. Pomalé myšlení bývá často kvalitní, důsledné, hluboké a správné.
Závady a poruchy myšlení
Nejčastější poruchy myšlení jsou dány tím, že jde o nesprávnou syntézu z nesprávné analýzy, o nepřiměřený výklad skutečnosti, který je však provázen přesvědčením o správnosti závěrů. Také sníženou či zvýšenou kritičnost myšlení můžeme zařadit mezi závady a poruchy myšlení.
Jednou ze skupin poruch myšlení jsou bludy. Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Dalším typem poruch myšlení jsou ty poruchy, kde převládá jeden z obou základních nervových procesů (vzruch nebo útlum) a dochází buď k myšlení chorobně zrychlenému nebo chorobně utlumenému.
Při chorobně zrychleném (až překotném) myšlení (tachypsychismu) může dojít až k myšlenkovému trysku. Postižený člověk nestačí zpracovat myšlenky, nedokončuje věty. Je zesílena dynamická složka myšlení. Nastává silný tok, příliv myšlenek, zrychlená výbavnost představ často s náhodnými či povrchními asociacemi. Determinující tendence zde sice nechybí, ale nemůže se dobře uplatnit, neboť postižený často nedovede myšlenku do konce. Další myšlenka vždy navazuje na předchozí pouze povrchní podobou. Tok řeči je zrychlen. Kvantita a halasnost je zvýšena na úkor kvality. Člověk se nechává odvádět ve svém usuzování okamžitými nápady a emočními vlivy.
Útlum myšlení (bradypsychismus, bradyfrenie, bradyfázie, bradyfrázie) - bývá obyčejně spojen s útlumem tělesným a se zpomaleným tempem psychických aktivit. Dynamický element je oslaben, odpovědi přicházejí pomalu, po latencích, nemocný nemá potřebu myslet, je duševně unaven, ulpívá na tématu, je těžkopádný při vybavování asociací. Často se zarazí v myšlení, neboť ho nic nenapadá. Úplný myšlenkový útlum (mutismus) je charakteristický tím, že postižený neodpovídá ani na otázky životně důležité.
Při roztržitém myšlení se člověk nedovede dostatečně soustředit na určitý myšlenkový komplex, a následkem toho nedokáže udržet determinující tendenci. Řeč je podobná jako u překotného myšlení.
Při zabíhavém myšlení jedinec nevolí kroky myšlení podle důležitosti a determinující tendence, odbočuje k vedlejším myšlenkám, které sice souvisejí s hlavním tématem, ale nejsou podstatné pro to, co chtěl právě říci, opakuje se. Není schopen spontánně se vrátit k původní myšlence. Toto myšlení se vyskytuje hlavně u dětí, primitivů, starých lidí a slabomyslných.
Perseverace (ulpívání v myšlení) znamená, že člověk opakuje stejné slovo nebo skupinu slov. Normálně se vyskytuje při únavě, v opilosti, při oslabené pozornosti apod. Někdy člověk vkládá do řeči parazitní výrazy. Perseverace se vyskytuje hlavně u encefalopatií, mozkových arterioskleróz, afázií, různých organicit, které postihly mozek z větší části, či jako difuzní proces a u duševně nemocných se známkami demence.
Nevýpravnost myšlení působí, že postižený člověk se nemůže dostat v myšlení dál, protože se točí kolem jedné myšlenky či tématu. Chceme-li, aby se dostal k jinému předmětu, musíme mu pomoci otázkami. Někdy odpoví správně, ale zase se vrací ke svému původnímu tématu. Je to typické pro epilepsie, výskyt je častý též u starších lidí, zejména u senilní demence. Též slabomyslní, zvláště imbecilové jsou nevýpravní.
Myšlenkový záraz znamená, že člověk se náhle bez zjevné příčiny zarazí, někdy i uprostřed slova nebo věty. Někdy lze stěží rozhodnout, zda jde o záraz v řeči či v myšlení. Tento patologický jev souvisí i s jednáním, bývá pozorovatelný např. u schizofrenie. Bývá doprovázen i útlumem motoriky. Subjektivně mívá člověk pocit úniku myšlenek, prázdné hlavy, není schopen spontánně pokračovat ve sdělování myšlenek.
Inkoherentní myšlení je nesouvislé, myšlenky nejsou logicky a obsahově spojené, řeč se skládá z jednotlivých vět, úryvků, eventuálně slov, která nejsou vázána obsahovým poutem. Inkoherentní myšlení má dvě varianty odlišující se vznikem, patogenezí a zevní formou, a to myšlení zmatené a roztříštěné.
Zmatené myšlení je projevem obluzeného vědomí. Pozornost nedokáže řídit myšlení daným směrem, determinující tendence není zachována. Při obluzeném vědomí jsou i všechny vjemy nejasné, často se mění v iluzi, střídají se emoce, soudnost je otupena. Nejasné vjemy, iluze i vlastní představy se ve vědomí spojují v nejasné a nesouvislé myšlenky, protože jim chybí řídící element. Člověk nemá vliv na vznik představ, přijímá jednotlivé představy pasivně, a ty se pak spojují bez pravidel do nesouvislých myšlenek. Je to stav podobný snům, proto nazýváme tuto změnu snové či oneirické vědomí a představy vzniklé v tomto stavu jako oneirické (snové).
Roztříštěné (rozbíhavé) myšlení nelze subjektivně pochopit. Logická stavba vět zaniká, věty jsou pronášené bez obsahové souvislosti. Asociace jsou rozvolněny (slovní salát). Typické je toto myšlení u schizoformních psychóz.
Autistické (dereistické) myšlení znamená, že člověk se nechá v myšlenkách volně unášet svojí fantazií bez ohledu na skutečnost a vlastní zkušenost. Látku dodávají obyčejně přání emočně vyhovující, ale těžko uskutečnitelná.
Přání určí směr, ale tento směr není dále řízen logickými zákony, zkušenostmi či skutečnými možnostmi. Někdy bývá předmětem autistického myšlení nějaká záliba, zřídka obavy. Každý z nás se občas oddává autistickému myšlení. Patické je autistické myšlení teprve tehdy, je-li příliš časté, takže narušuje společenský kontakt a nedovoluje člověku přizpůsobit se prostředí. Patická je také ztráta schopnosti rozlišovat mezi skutečností a jejím fantastickým přehodnocením.
Magické (symbolické) myšlení má blízko k pověrám. Přisuzuje jevům jakýsi tajemný, symbolický význam.
Katatýmní myšlení-je ovládáno emocemi, afekty, předsudky, subjektivními, osobními důvody.
Patří sem i sebe ospravedlňování a bezděčná tendence připisovat příčinám vlastního chování, jednání i prožívání pozitivnější motivy, než jak to odpovídá realitě (jde o racionalizaci). Je zde souvislost s tzv. základní atribuční (interpretační a příčinnou) chybou.
Dominující myšlenka- silně emočně a afektivně zabarvená, obvykle obava z budoucnosti, nepřiměřené starosti často preferovaně ventilované (sdělované a svěřované) ostatním atd.
Vztahovačné (paranoidní) myšlení, domnívá se, že sledován(a), že mu (jí) někdo chce ublížit
V oblasti poruch myšlení a poruch osobnosti zaujímají specifické místo bludy.
Jsou to především nesprávné soudy a úsudky, vzniklé z chorobných předpokladů, které neodpovídají skutečnosti, o jejichž reálnosti je však postižený mylně, ale nevývratně emočně až afektivně přesvědčen a které mají zpravidla nežádoucí vliv na jeho rozhodování i jednání (konativitu).
Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Bludy jsou i chorobná a nevývratná přesvědčení neodpovídající realitě, ale svědčící nejen o poruše myšlení, ale i percepce, emocionality a celé osobnosti.
Vyvracet nemocnému blud znamená ztratit jeho důvěru a tím i možnost mu pomoci.

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno.

Pamět´ člověka

23. ledna 2018 v 10:44 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Moudrý není ten, který mnoho ví, ale který ví, čeho je potřeba ((přísloví).


Paměť je schopnost organismu přijímat, uchovávat a vyvolávat minulé informace, zkušenosti, vjemy a představy, a to i po odeznění vyvolávajících podnětů.
Můžeme rozlišovat několik druhů či typů paměti.
Eidetická (ultrakrátká, vizuálně senzorická, fotografická).
Echoická-krátká, okamžitá, auditivně senzorická paměť pro sluchové vjemy zachycující např. na dvě až tři vteřiny zvuk.
Genetická (tj. dědičnost, druhová paměť, která zabezpečuje stálostbiologických forem a funkcí a je i podkladem instinktivního chování).
Imunologická (tj. obranná např. protiinfekcím), která
umožňuje organismus rozpoznat své vlastní buňky a diferencovat je od buněk cizích, dovoluje např. úspěšně se bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se organismus již dříve setkal a umožňuje očkování proti nakažlivým chorobám.
Orgánová paměť(některé vnitřní orgány lidského organismu si pamatují své minulé aktivity, což má vliv na jejich aktivity budoucí).
Často se užívá třídění paměti na mechanickou, logickou a smíšenou.
Fylogenetická (instinkty, nepodmíněné reflexy).
Ontogenetická (deklarativní, tj. vědomá a nedeklarativní, tj. nevědomá).
Často se užívá třídění paměti na mechanickou, logickou a smíšenou.
Základní fáze procesu pamatováníjsou:
převod přijímaných informací do mozkové tkáně
podržení informací v příslušné podobě v mozku
vybavení těchto informací při další činnosti.
Třem fázím paměťového procesu odpovídají dílčí paměťové schopnosti: impregnace, retence a reprodukce.
Impregnace (vštípivost je schopnost ukládací. Procesy, které proběhly v mozkové kůře, zanechávají po sobě více nebo méně trvalé "stopy". Jedná se o zapamatování. I bezděčné zapamatování má za normálních okolností výběrový ráz. Je určeno vztahem subjektu k okolí. Záměrné zapamatování je složitá rozumová činnost, podřízená úkolu zapamatovat si. Úkolový charakter zapamatování velmi zvyšuje jeho produktivnost. Při vštěpování se tvoří analyticko-syntetické struktury, nejde o pouhý pasivní proces. Každá nová vědomost se buď zařazuje do již vytvořené struktury vědomostí, nebo se vytvoří nová tvůrčí struktura. Vštípení rozsáhlé látky je samozřejmě obtížnější než vštípení informace malého rozsahu. Významný odborník na problematiku paměti, (jíž se zabýval i výzkumně) byl německý filozof a psycholog, jeden ze zakladatelů experimentální psychologie Hermann Ebbinghaus (1850-1909), který při zkoumání paměti užíval smyslu prostých slabik.
Schopnost udržení, uchování, zapamatování, ukládání vštípeného v paměti (retence)-překlenuje časový odstup mezi vštípením a vybavením (reprodukcí), udává úroveň pamatování. Je tedy pro paměť nejcharakterističtější. Ze schopnosti retence se ještě vyčleňuje konzervační schopnost paměti. Uchování se posiluje používáním a občasným vybavováním (na to by neměli zapomínat zejména starší lidé). Podobně jako pozornost vykazuje i paměť selektivní aktivitu.
Schopnost a dovednost reprodukce (vybavení informace, obsahu) je určována zaměřením činnosti, které paměť slouží. Je ovlivněna emocionálním stavem, trémou a dalšími činiteli. Z běžné zkušenosti je známo, že afekt (např. rozčilení) ztěžuje vybavování. Retence může být úplná a správná, avšak pamatované nelze přechodně vybavit. Při reprodukci se můžeme opírat o asociační zákonitosti, podle dotyku, tj. současnosti, podle následnosti, číselné řady, podle příčiny.
Vedle aktivního vybavování existuje druhá, jednodušší a vývojově dřívější forma reprodukce, a to znovupoznání. Při vnímání objektu, se kterým jsme již dříve měli zkušenost, máme více či méně určitý pocit známosti.
Zapomínání je vyhasínánípaměťové stopy (engramu) a překrývání engramu novými obsahy, což někdy vede k interferenci, negativnímu transferu.
Typy paměti rozlišujeme buď podle toho, zda si člověk pamatuje lépe slova (typ slovně logický) či věci a obrazy, schémata, nákresy (typ názorně obrazný-performační), nebo podle analyzátoru, jehož prostřednictvím si nejlépe pamatuje (typ vizuální /zrakový/, auditivní /sluchový/, haptický /hmatový/, motorický/pohybový/, olfaktorický (čichový), chuťový, typ smíšený). Nosné je rozlišování paměti slovní (verbální) a neslovní (nonverbální). Nonverbální paměť obsahuje např. některé minulé příjemné i nepříjemné zážitky lidského organismu.
Také v dané době prožívaná emoce má vliv na zapamatování. Uvažuje se i o tzv. paměti emoční či citové (např. při vzpomínce na neštěstí znovu prožíváme strach).
Další třídění je z časového hlediska (z hlediska doby uchování obsahu) na paměť ultrakrátkou, krátkodobou a dlouhodobou:
ultrakrátkou (vteřinovou, okamžitou či senzorickou);
krátkodobá (recentní) paměť je také nazývaná pamětí operativní či pracovní (minuty a hodiny);
dlouhodobá paměť (léta) se dále dělí na deklarativní a nedeklarativní.
Deklarativní (explicitní) - vědomá:
sémantická, tj. významová-pro obecná fakta, významy pojmů, termínů, vědomosti, znalosti.;
lexikální, slovní, slovníková, týkající se slovní zásoby;
epizodická, pro příběhy a události-co, komu, kdy, kde.
Nedeklarativní (implicitní, reflexní) - nevědomá (je starší a odolnější než paměť vědomá):
procedurální (pamatování si dovedností a pravidel, např. i prelinguálních motorických dovedností, např. jízdy na kole);
paměť, která nevědomě, podprahově orientuje a ovlivňuje, stimuluje chování a prožívání člověka (priming);
navykání na velmi známé podněty a předměty, např. na tikot budíku a jejich ignorování vědomým vnímáním (habituace);
zesilování odpovědi na nové, zejména emočně sycené podněty (senzitizace).
Biologové rozpracovávají problematiku vnitřní paměti imunologické, díky níž se organismus dokáže úspěšně bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se již dříve setkal. Umožňuje také očkování proti nakažlivým chorobám. Rozlišujeme také vnitřní paměť genetickou, která zabezpečuje např. stálost tělesných forem živých tvorů, stálost jejich fyziologických pochodů a je podkladem instinktivního chování živočichů a paměť vnější, tedy to, co lidé udělali, vymysleli, vytvořili (chrámy, knihy, teorie, předměty atd.). Interiorizace části vnější paměti je součástí osobnostního rozvoje. Jsou lidé s vysokou úrovní zapamatování, s vysokým memory kvocientem a s nízkým pamětním kvocientem. Tento kvocient nemusí být v těsné korelaci s inteligenčním kvocientem. Podle toho, do jaké míry se zapojují do zapamatování myšlenkové pochody, rozlišujeme paměť mechanickou a logickou. Často se uvádí více méně kvalifikované odhady, že si člověk zapamatuje 10 % z toho, co četl, 30 % z toho, co viděl, 20 % z toho, co slyšel a 50 % z toho, co současně viděl a slyšel. Asi 70 % lidí dává přednost zrakovému vnímání a podstatně méně jich vnímá především akusticky. Zapamatování je úzce vázáno na motivaci člověka. Obsahy se záporným citovým nábojem se přitom zapomínají více než obsahy s kladným citovým nábojem. Neutrální obsahy se zapomínají nejvíce. Zapomínání lze znázornit exponenciálou, která se nikdy nedostane až k nule.
Kapacita krátkodobé paměti bývá vyjádřena číslem 7. V průměru si zapamatujeme sedmimístné číslo, z velkého počtu slov sedm atp. Americký kognitivní psycholog Georgie A. Miller(1920-2012) popsal tzv. magické číslo což je průměrný počet prvků, které člověk udrží v krátkodobé paměti tj. 7 plus minus 2.
Jen nevelká část vstupních informací se dostává do tzv. dlouhodobé paměti. Jde např. o informace, k jejichž zapamatování došlo častým opakováním, např. v procesu učení a výchovy. Do dlouhodobé paměti se dostávají i podněty, které sice působily např. pouze zlomek vteřiny, ale vyvolaly silnou emoci (afekt). Čím je emocionální význam informace větší, tím déle trvá aktivace nervového systému.
Informace, které si člověk pamatuje, můžeme třídí na hlavní (kardinální), středové (centrální), vedlejší (sekundární), okrajové (málo významné) a nadbytečné (redundantní). Někteří lidé tyto informace od sebe nedovedou dobře diferencovat a nezřídka je zaměňují.
V současné době se rozpracovává již zmíněná teorie epizodické a sémantické paměti. Epizodická paměť se soustřeďuje na události a ukládá je podle prostorově časových hledisek. Sémantická paměť se týká verbálních symbolů, pojmů, vztahů mezi pojmy, významů slov.
Závady a poruchy paměti
Deteriorace paměti- celkové oslabení, redukce paměti, v únavě (vyčerpání) nebo organického původu, progredující a ireverzibilní proces, oslabena může být každá složka paměti (nejčastěji vštípivost) nebo všechny složky.
Palimpsest = alkoholické okénko - výpadek paměti vlivem intoxikace, drogy, narkózy.
Amnézie je totální (úplná) nebo parciální (dílčí, ostrůvkovitá) závada, porucha či ztráta deklarativní paměti (absence vzpomínky na určitý časový úsek).
Retrográdní amnézie-ztráta paměti vztahující se na časový úsek před úrazem hlavy, otřesem mozku, kómatem.
Anterográdní amnézie-závada či porucha paměti pro nové informace (např. po úrazu), a tobuď
totální(úplná) amnézie nebo
parciální (dílčí, ostrůvkovitá) amnézie.
Hypermnézie je zvýšení pamětních schopností (totální nebo selektivní).
Hypomnézie je celkové nebo částečné snížení výkonu paměti (např. zapomínání při únavě).
Paramnézie jsou vzpomínkové klamy.
Ekmnézie je nesprávná časová lokalizace vybavené vzpomínky. Např. minulý zážitek je pokládán za současný.
Paramnézie - porucha konzervace paměti, zkreslení zapamatovaných obsahů.
Vzpomínkový klam- neskutečná událost se jeví být ve vzpomínce skutečnou, nezvratné přesvědčení o správnosti vzpomínky.
Druhem vzpomínkového klamu je kryptomnézie-postižený se domnívá, že nejde o vzpomínku, ale o novou originální myšlenku (možnost neúmyslného plagiátorství).
Konfabulace-doplňování chybějících vzpomínek údaji smyšlenými či vymyšlenými ad hoc.
Bájivá lhavost(pseudologia phantastica) - sdělování vybájených zážitků, obvykle dramatické popisy, kde je postižený hlavním hrdinou.
Zapomínání (vyhasínání spojů) je poplatné několika podmínkám. První je časový interval zapomínání (po delším čase zapomeneme více než po kratším). Druhá je druh, typ osvojené látky (smysluplná látka se pamatuje déle než látka bez logiky), třetí je metoda (látka, které jsme porozuměli a měla vztah k našim zkušenostem, se pamatuje déle). Čtvrtá podmínka se týká počtu opakování. Další jsou subjektivní činitelé, věk učícího se, jeho vlastnosti, motivace a zvláštní okolnosti (např. silně afektivní situace, onemocnění apod.).
Pokles výkonnosti paměti bývá projevem únavy, vyčerpání, neurotičnosti, organického postižení mozku, např. arteriosklerotickými změnami mozku u osob vyššího věku.
Staří lidé si pamatují, co prožívali před mnoha lety, ale méně si pamatují, události čerstvého data, např. z posledního dne. Jejich novopaměť je poškozena.
Adekvátní a optimální úroveň paměti je nutná pro úspěšnost člověka v řadě profesích, např. pedagogických, hereckých, politických, manažerských.

Pozornost, představivost a obrazotvornost

23. ledna 2018 v 8:29 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Pozornost jsou ty jediné dveře do naší duše, kterými bezprostředně prochází vše, co je ve vědomí (K.D. Ušinskij).


Pozornost je zaměřenost vědomí na určitý podnět. Může být bezděčná(neúmyslná, orientační reflex) nebo záměrná(mající cílevědomý, výběrový charakter). Zaměřenost vědomí je způsobována vnitřními faktory (např. zájmy, potřebami, ideály) i faktory vnějšími (zejména silou působícího podnětu).
Základními vlastnostmi pozornosti jsou:
koncentrace (soustředění) - schopnost a dovednost zaměřit se na jednotlivý jev a vyloučit vše, co s tímto jevem přímo nesouvisí.
Kapacita (rozsah) - určuje se podle toho, kolik jevů dovedeme současně postřehnout ve velmi krátkém časovém úseku.
Tenacita-schopnost a dovednost obírat se po dlouhou dobu jedním předmětem (koncentrace v čase).
Vigilita (čilost) - jasnost a bdělost vědomí, schopnost a dovednost přecházet od jednoho předmětu k druhému a orientovat se v místě, čase a situaci.
Selektivita-schopnost a dovednost vybrat si ze shluku jevů vždy jen jev určitého druhu-barvy, tvaru apod.
Distribuce-schopnost a dovednost pozorovat několik jevů současně.
Oscilace-střídavé oslabování a opětné oživování pozornosti.
Stabilita-opak oscilace, schopnost a dovednost zabývat se jedním předmětem stejnoměrně po delší dobu.
Podmínkou efektivní orientace v místě, čase a situaci i kontroly průběhu prožívání a jednání je lucidita, tj. jasnost, bdělost a ostrost vědomí.
Hyperlucidita může být na překážku tam, kde je podmínkou optimální činnosti automatizace dovedností. Nadměrná kontrola vědomí někdy ruší spontánní, přirozený průběh aktivity, např. ve sportu, při jízdě autem apod.

Mezi lidmi jsou zřetelné interindividuální rozdíly v šíři pole (úžině) vědomí. Úzké pole vědomí souvisí spíše s detailním (analytickým) způsobem vnímání, kdežto široké pole vědomí je spjato s globálním poznávacím (kognitivním) stylem. Lidé s úzkým polem vědomí mívají méně pohotovou a chudší nabídku představ než lidé se širokým polem vědomí. Záleží ovšem i na temperamentu a dalších složkách osobnosti.

Pro vývoj a výchovu pozornosti je nutno vědět, že pozornost připoutává každý motivačně relativně silný podnět (stimul) a vše, co přináší změnu.

Podle teorie filtru pozornosti od anglického kognitivního a experimentálního psychologa Donalda Erica Broadbenta (1926-1993) veškeré informace zaznamenané senzorickými vstupy jsou ihned filtrovány nebo oslabovány. K úrovni vnímání jsou pak připuštěny jen některé, ostatní stimuly pak do úrovně vnímání nedojdou.

Řada aktů chování je tak prováděna automaticky, tj. bez vědomí pozornosti (Broadbent, 1958 in Sternberg, 1999).

Selektivní pozornost pak může zapříčiňovat závady a poruchy např. v komunikaci.


Psychologickou diagnostikou pozornosti se zabývá např. Bourdonův test pozornosti, který upravili slovenští psychologové J. Ch. Raiskup a také J. Kuruc, J. Senkaa M. Čečer.

Využíván je i Koncentračně-výkonový test (KVT) vyvinutý původně D. Abelsem a upravený J. Velkoborským. Také brněnský psycholog M. Kučera sestavil Test koncentrace pozornosti (TKP). Používají se též různé korekturní testy.

Závady a poruchy pozornosti

Paraprosexie je pozornost zaměřená nesprávným směrem (např. na něco patologického).

Hyperprosexie je výrazně zvýšená pozornost věnovaná např. sebepozorování, mimořádná pozornost věnovaná jednomu problému či předmětu nebo ději.

Hypoprosexie je výrazně snížená pozornost (v jedné nebo ve všech jejich složkách).

Aprosexie je úplná neschopnost soustředit se, např. v důsledku fyzického a psychického vyčerpání.

Tyto poruchy souvisejí se stavem sensoria (vědomí), tj. schopnosti vnímat a poznávat vzájemné vztahy mezi vlastní osobou a životním prostředím. V praxi se místo termínu vědomí často používá pojmu časoprostorová orientace, osobní orientace, situační orientace, místní orientace. Úroveň těchto orientací však může pouze zprostředkovaně informovat o stavu vědomí.

V běžném životě se často setkáváme se špatnou koncentrací (soustředěním) a špatnou distribucí (rozdělováním) pozornosti, což se projevuje roztržitostí. Roztržitost se vyskytuje např. v rozčilení, u zastřeného vědomí, u somnolence (chorobné dřímoty), u narkolepsie (neodolatelných záchvatů spánku), v deliriu (obluzeném vědomí, ztrátě orientace provázené zmateností), u obnubilací (mrákotných stavů, ve kterých si postižený počíná jako v hypnóze), u depersonalizace (lehkých poruch vědomí, při nichž vlastní osoba připadá postiženému cizí).

Někdy rozlišujeme roztržitost zdánlivou ("profesorskou") a skutečnou. Zdánlivě roztržitý člověk je natolik zaujatý jednou věcí, že nemůže věnovat pozornost věci jiné. Skutečně roztržitý člověk není schopen soustředit se na cokoliv.

Častou poruchou pozornosti je absence bezděčné pozornosti.

Vážnou poruchou pozornosti je ADD, tj. Attention Deficit Disorder.

Porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou se diagnostikuje jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder).

Pro vývoj a výchovu pozornosti je nutno vědět, že pozornost připoutává každý motivačně relativně silný podnět (stimul) a vše, co přináší změnu.

Představaje vybavený obraz předmětu nebo jevu na základě vnímané skutečnosti uchované v paměti.

Představivost vybavuje obraz předmětu nebo jevu na základě zrakově, sluchově nebo kinesteticky vnímané skutečnosti uchované v paměti.

Vizuospaciální schopnosti a dovednosti

se týkají se zrakově prostorové představivosti a prostorové orientace zrakem.

Ve srovnání s vjemy jsou představy:
méně jasné (např. představy barev předmětů jsou matné);
méně zřetelné (např. představa kytice je nepřesná v porovnání s vjemem kytice);
úryvkovité, fragmentární-odrážejí obyčejně jen nápadné vlastnosti předmětů, kdežto detaily jim chybějí;
nestálé (vnímat můžeme určitý předmět i několik hodin, avšak trvání představy můžeme počítat jen na vteřiny);
chybí jim přesvědčení o skutečnosti (představíme-li si např. dům, víme, že jde jen o představu, a ne o vjem domu).

Tyto vlastnosti představ platí jen obecně pro většinu lidí. Ve výjimečných případech se např. u dětí může představa velmi blížit vjemu (tzv. eidetická vloha).

Eidetismus je nadměrná senzitivita, živá představivost, dokonalá představa, exaktní paměťová stopa vjemu, fotografická paměť.

Uvádí se, že ji má asi 4-5 % osob.

Eidetické vlohy jsou vyvinuty hlavně u dětí, jsou důležité pro vývoj (učení), získáváním zkušenosti se vytrácí, v dospělosti nahrazena živou představivostí (méně věrná reprodukce); např. u hysterických značně senzitivních osob může přejít do stavu, kdy člověk ztrácí náhled, co je skutečnost a co je fantazie.

Představy mají velmi důležitou úlohu při regulaci činnosti. Zejména představy o morálním jednání.

Představy úzce souvisejí se všemi psychickými procesy, především s pamatováním. Ovlivňují vnímání, poskytují materiál pro vytváření obrazů předtím nikdy nevnímaných, tj. imaginace, obrazotvornosti či fantazie, pro tvoření pojmů, vyvolávají určité city apod.

Obrazotvornost (fantazie, imaginace) tvoří obrazy předem nikdy nevnímané.

Fantazie na jedné straně může svými subjektivními přístupy zkreslovat informace, na druhé straně může být zdrojem kreativity (fantazie tvůrčí, konstrukční). Zvláštním druhem fantazie je snění.

Ovlivňování vlastní osobnosti (včetně biologických dějů organismu) navozováním určitých představ a obrazotvorností se nazývá vizualizace. Je významná např. v oblastech, které zkoumá psychoimunologie. Např. vizualizace úspěšného zápasu vlastních bílých krvinek s mikroby a viry (včetně onkovirů) může vést ke zlepšení zdravotního stavu.

Vnímání a vědomí člověka

23. ledna 2018 v 8:17 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Uvědomte si, že vaše vnímání světa je odrazem stavu vašeho vědomí (Eckhart Tolle).


Vnímání patří mezi základní procesy orientace člověka; je to proces odrazu předmětů a jevů, které v daném okamžiku působí na smyslové orgány (oko, ucho, hmatová tělíska v kůži, chuťové pohárky aj.), které jsou receptory čili přijímači podnětů. Jejich vlastností je, že jsou citlivé na různé vlnové délky světla, na různé chemické látky, na tlak, teplo apod.
V současné době se uvádí smysl: zrakový, sluchový, čichový, pro dotyk, pro teplo, pro chlad, pro tlak, pro bolest, statický či polohový, kinestetický (svalový, kloubní, šlachový), vibrační. Mnoho našich vjemů vzniká za účasti několika smyslů. Tak vznikají složitější struktury (vjemové celosti), splynuliny.
Někdy se stává, že počitek či vjem jednoho smyslu vyvolává počitek či vjem jiného smyslu. Jde o tzv. synestezie. U hudebníků bývá např. barevné slyšení.
Rozlišují se také smysly, které nás informují na dálku, tzv. distanční analyzátory, tj. zrak a sluch, a analyzátory kontaktní, kde máme možnost analyzovat to, co přichází do styku s lidským tělem (chuť, čich, hmat). Ve svalech existují gama receptory, které nás informují, jak je určitý sval napjat. Nejvíce informací získáváme zrakovým vnímáním (kolem 80 %). Proto je nutno zrakovému vnímání věnovat maximální pozornost. Přestane-li podnět působit na sítnici oka, vzruch ještě krátce trvá, a tím vzniká pozitivní stopa v téže kvalitě nebo negativní stopa v jiné kvalitě. (Např. místo zelené barvy vidíme ve stopě červenou.)
Zrakem si uvědomujeme barvy a světlo, sluchem tóny, šelesty a zvuky a základními chuťovými kvalitami jsou sladké, kyselé, slané a hořké.
Nejjednodušší kvalitou vědomí je počitek. Vzniká přímým podrážděním smyslového orgánu (receptoru). Je odrazem určité jednoduché vlastnosti okolních jevů a skutečností nebo změn v tělesných dějích (např. změna v žaludku při hladovění). Každý další údaj určující blíže tuto vlastnost, např. i tak jednoduchý, jako že si uvědomíme lokalizaci počitku, je již znakem vjemovým. Obsahem počitku jsou výlučně stejnorodé danosti jednotlivých smyslů, jako např. barvy, tóny, chutě (hořká, slaná, kyselá), vůně a pachy, teplo, chlad, bolest, hluk apod.
Vjemyjsou výsledkem vnímání. Jde o složité komplexní obrazy, které představují souhrn vlastností daného předmětu nebo jevu jako celku. Vjem je vždy v určité míře doplňován a zprostředkován naší zaměřeností, znalostí, našimi dosavadními zkušenostmi a postoji i vztahy, tj. motivací. Vnímání je výběrové. Konstantní domněnka, že stejným popudům odpovídají stejné počitky a vjemy, se dnes neuznává. Např. lidské oko nevidí jako fotografický aparát. Při vnímání nejde o pouhé kopírování skutečnosti, ale i o produkty mozku (často značně subjektivní), a může dokonce docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
Pro udržení normální činnosti mozku má pravděpodobně značný význam neustálý přívod, proud zevních podnětů (patří mezi ně i doteky), jinak dochází k tzv. senzorické deprivaci (strádání v oblasti smyslové). Smyslová deprivace vede např. k únavě, depresím, nespokojenosti. Jestliže vnímáme více smysly, není výsledný vjem pouze aritmetickým součtem jednotlivých vjemů, ale vjemy se vzájemně ovlivňují. Navíc na ně působí naše apriorní postoje, které často vnímání subjektivizují a deformují.
Vnímání je druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje očekává a
tím co fakticky v okolním světě nachází.
Zákonitost německého lékaře (považovaného za jednoho ze zakladatelů experimentální psychologie) Ernsta Heinricha Webera(1795-1878) vystihuje fakt, že po silnějším dojmu si slabý dojem neuvědomujeme, ač o sobě si jej uvědomíme. Trváním se počitky a vjemy pozměňují.
Smyslové orgány jsou přizpůsobeny jen určitým popudům. Psychologie se zabývá hledáním tzv. minimálních (dolních) prahů vnímání, tj. jaká minimální energie je zapotřebí k tomu, aby člověk přijal určitou informaci.
Naproti tomu horní prahy vnímání znamenají, co ještě je člověk schopen vnímat.
Teorie barevného vidění.
Jde především o trichromatickou teorii Young-Helmholtzovu.
Mezi tři základní barvy zařadili červenou, zelenou a modrou.
Hermann von Helmholtz (1821-1894) byl německý přírodovědec.
Thomas Young (1773-1829) byl anglický vědec.
Naproti tomu německý chemik Friedrich Wilhelm Ostvald(1853-1932), nositel Nobelovy ceny za chemii, rozlišoval čtyři základní barvy: červenou, modrou, zelenou a navíc žlutou.
Mezi zvláštní projevy vnímání patří eidetismus, paobrazy a pareidolie.
Eidetismus je schopnost a dovednost navodit si představu, která má živost vjemu. Jde o určitou formu nadání, ne o patologii.
Eidetik je schopen vybavovat si určité obrazy s neuvěřitelnou věrností a s detaily. Tato schopnost a dovednost bývá rozvinuta zvláště u dětí, postupně s věkem se redukuje.
Paobrazy jsou převládající vjemy v době, kdy vyvolávající podnět již nepůsobí. Vznikají krátce po vjemu a mohou být černobílé nebo barevné, komplementární nebo pozitivní. Trvají jen krátkou dobu.
Pareidolie je schopnost a dovednost z nepřesně ohraničených počitků vytvářet jasné a ucelené vjemy. Pareidolik např. vidí v mracích, vzorcích látek postavy, předměty a výjevy. Vnímající někdy i slyší v neurčitých zvucích a šelestech smysluplná slova.
V současné době je studována také tzv. extrasenzorická percepce, tj. mimosmyslové vnímání. Zkoumá se např. tzv. prekognice, tj. vnímání budoucích událostí. Pravděpodobnější je spíš tzv. telepatická percepce, tedy vnímání na dálku, která má řadu stupňů (počínaje neklidem).
Každý jedinec podléhá jevu sociální percepce, tzn. že jeho vnímání je závislé na sociálních faktorech, resp. na sociální zkušenosti vůbec. Sociální percepce je jakýmsi druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje na základě své zkušenosti očekává, a tím, co se fakticky, skutečně v okolním světě nachází. Sociální percepce se projevuje selektivitou, fixací, organizací a akcentací vnímání. Tyto čtyři funkce sociální percepce lze demonstrovat na pokusu, který provedl německý tvarový psycholog Karl Duncker(1903-1940). Předložil pokusným osobám při kašírovaném červeném světle ze zelené látky vystřižený stromový list a požádal je, aby zhodnotily jeho barvu. Pak je nechal v téže situaci posuzovat barvu z téže látky vystřižené figury oslíka. Barva listu byla shledávána zelenější než barva oslíka. Barvová diference mezi oběma figurami je projevem fixace, "mnemicky (pamětně) zhodnoceného očekávání". Organizace vnímání se projevila v preferenci kontur obou figur (list, oslík) před jejich barvou.
Selekce se projevila v tom, že z míry možných očekávání se uskutečnila taková, která vedla k závěru o rozdílu v barvách obou objektů. Konečně akcentace se projevila v tom, že byl zdůrazněn, dominoval určitý způsob vnímání na úkor jiného způsobu. Nevnímáme realitu zcela objektivně, ale podle jejího významu pro nás.
Sociální percepce především znamená, že mezi vnímaným objektem a subjektem, který vnímá tento objekt, existuje jakýsi sociální filtr. Člověk často vidí svět z části očima druhých lidí. Nevnímáme vždy skutečnou objektivní realitu.
S tím úzce souvisí teorie kognitivních stylů Hermana A. Witkina(1916-1979).Tento americký kognitivní a pedagogický psycholog rozlišoval kognitivní styl globální, který je značně závislý na vjemovém poli, na okolí, na lidech, příp. na alkoholu a drogách, a kognitivní styl diferencovaný (artikulovaný), který je relativně nezávislý na vjemovém poli (okolí), lidech atd. Diferencovaný styl je analyticky rozčleněný do detailů, má nezávislé myšlení a vnímání.
Synestezie vnímání (automatické asociace vjemů z různých čidel bez adekvátního podnětu):
Fonismy jsouzrakové vjemy doprovázené sluchovýmí představami, iluzemi nebo pseudoiluzemi, jde o tzv. zvukové vidění bez adekvátního podnětu na akustický smyslový orgán.
Fotismy jsou sluchové vjemy doprovázené zrakovými (barevnými) představami, iluzemi či pseudoiluzemi, jde o tzv. barevné slyšení (audition coloreé) bez adekvátního podnětu na optický orgán.
Synestezie jsou označovány jako subjektivní typ vnímání, protože probíhá bez adekvátních podnětů na smyslové orgány. Naproti tomu vnímání, které je v souladu s adekvátními podněty na smyslové orgány se označuje jako objektivní typ vnímání.
Americký sociolog a teoretik vědeckého poznání japonského původu Magoroh Maruyama je zakladatelem paradigmatologie, oboru, který zkoumá většinou neuvědomované ustálené způsoby myšlení a vnímání u různých civilizací, ras, národů, sociálních skupin, profesí i jednotlivců, a navrhuje způsoby, jak zlepšit vzájemné dorozumění mezi lidmi s odlišnými paradigmaty.
Zajímavým jevem v psychologii je vnímání podprahových podnětů, reakce na podněty, které nejsou vědomě vnímány v takové míře, abychom o nich mohli vypovídat (jde o jev subcepce). Využívá např. v propagaci a reklamě (reklamy se někdy ve filmu či televizním vysílání promítají tak rychle, že si toto promítnutí ani neuvědomujeme, ale pravděpodobně občas jednáme i podle takového reklamního doporučení).
Podle teorie nativismu je naše vnímání závislé na jeho vrozené organizaci. Naproti tomu podle teorie empirismu je naše vnímání závislé především na osobních zkušenostech.
Závady a poruchy vnímání
K závadám a poruchám vnímání patří především defekty způsobené kvantitativními a kvalitativními odlišnostmi čidel, ať je to krátkozrakost, dalekozrakost, šeroslepost, nedoslýchavost atp.
Kvantitativní jsounapř.:
- nedoslýchavost a hluchota,
- přecitlivělost na zvuky (hyperakuze),
- dvojité, zdvojené slyšení (diplakuze);
- slabozrakost až slepota;
- částečná či úplná ztráta schopnosti a dovednosti vnímat chuťové podněty (dysgeuzie, hypogeuzie až ageuzie);
- opakem je pozitivní a subjektivní hédonická chuťová reakce na vůni, vzhled, konzistenci a strukturu konzumovaných nápojů a jídel (palatabilita);
- závada či porucha čichového vnímání (parosmie).
Kvalitativní(v oblasti zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové) jsou:
-Zkreslený vjem, nesprávná interpretace zevního podnětu (iluze)
Vjem je vyvolán skutečným podnětem, ale plně mu neodpovídá, vnímající si nereálnosti může být vědom, ale nedokáže ji korigovat, např.:
zrakové iluze-člověk v šeru má dojem, že pohybující se strom je útočník, který ho může ohrozit,
sluchové - štěkot psa vnímá jako nadávky člověka,
tělové - např. iluze gravidity u žen. Iluze se může objevit i u zcela zdravých jedinců.
Pokud si člověkuvědomuje nereálnost vnímané interpretace, jde o pseudoiluzi.
Občas se setkáváme s úplnou barvoslepostí, neschopností a nedovedností rozeznávat barvy, s černobílým viděním (je o achromatopsychii).
Barvoslepost bývá u mužů častější než u žen.
Dichromatopsie (dichromazie)- ječástečná barvoslepost např. protanopie (pro červenou barvu a červené světlo) a lehčí protanomálie (pro červené světlo), deuteranopie či achloroblepsie (pro zelenou barvu) a lehčí deuteranomálie (pro zelenoubarvu a zelené světlo), tritanopie (pro modrofialovou barvu) a lehčí tritanomálie (pro modrou barvu).
Vysoký výskyt výrazné selektivní percepce pod vlivem afektů, emocí nebo stáří může signalizovat percepční obranu, stres nebo i vážnější poruchu znemožňující objektivní vnímání a hodnocení reality.
Mezi tzv. percepční dysfunkce patří tendence k zrcadlovému vidění, nižší úroveň tvarové diferenciace, nedotváření celosti tvaru z organizovaně strukturovaných částí.
Vážnou poruchou vnímání je daltonismus, což je úplná nebo částečná barevná slepota. Místo barev vidí postižený odstíny šedi.
Nejvážnější poruchou vnímání jsou halucinace, klamné, šalebné vjemy. Při nich objektivně nepůsobí na čidla zvenčí určitý podnět, člověk však má přesto nejen dojem, ale nevývratné přesvědčení, že jde o skutečný vjem. Halucinace mohou být akustické (sluchové), např. akoasmata (jednoduchové sluchové halucinace jako jsou záslechy, zvonění, skřípání, praskání, hukot), dále optické (zrakové), např. záblesků, barevných skvrn, jisker, tj. fotomy, dále mikropsie
(zrakové vnímání předmětů ve zmenšených rozměrech, než je tomu ve skutečnosti), čichové(odorace či olfakce), chuťové (gustace), např. mladý psychotik tvrdil, že ho jeho matka chtěla otrávit pomocí cyankali, které mu dala do jídla, které mělo chuť jader meruněk, hmatové (taktilní), verbálně motorické, intrapsychické, kombinované. Nemocní mají zvýšený pocit pravdivosti zážitku a nejsou schopni kritického ověření jeho pravosti. Halucinace se vyskytují také u intoxikací.
Pseudohalucinace jsou zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu, kdy však člověk připouští omyl, nereálnost vnímaného a je schopen kritické opravy.
Při vnímání prostorových vlastností předmětů mohou vznikat zrakové klamy. Mnohé z nich se vysvětlují tzv. centrací, což je soustředění vnímání na jednu část zorného pole, na tzv. figuru. To, co vnímáme nejasně, je tzv. pozadí. Figura se ovšem za určitých okolností může stát pozadím a naopak.
Jiným klamem je tzv. fí-fenomén jednoho ze zakladatelů tvarové psychologieMaxeWertheimera(1880-1943). Podněty vyskytující se současně nebo objevující se rychle po sobě nejsou vnímány jako elementy vedle sebe, ale vzájemně na sebe působí a vytvářejí tvar (Gestalt), tj. celek, který se nedá redukovat na součet částí.
Pro diagnostiku různých poruch je důležitá např. mydriáza, rozšířením zornic.
Vědomí
Vědomí je v psychologii označováno jako stav bdělosti a pozornosti, (arousal, resp. vigilita). Je to vlastně hladina úrovně aktivace a pohotovosti duševní reaktivity na podněty. Nadměrná nabuzenost, zvýšená aktivace, vzrušenost až podrážděnost je zvýšený arousal. Útlum, ospalost, snížená aktivační úroveň je snížený arousal.
Jasnost vědomí se označuje jako lucidita.
Závady a poruchy vědomí, spánku a dýchání
Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.
Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.
Závady a poruchy vědomí mohou být kvantitativní (krátkodobé a dlouhodobé) nebo kvalitativní.
Kvantitativní poruchy vědomí jsou např.:
snížená bdělost, ospalost, chorobná dřímota (somnolence);
strnulost, malátnost, ochablost, ochromenost (torpor);
krátká mdloba, krátkodobá ztráta vědomí (synkopa);
středně těžká forma bezvědomí (sopor);
těžká ztráta vědomí (koma).
Kvalitativní poruchy vědomíjsou např.:
obluzené vědomí (delirium);
obluzené vědomí s neklidem, s afektivní labilitou (delirium foribundní);
obluzení bez výraznějšího neklidu a afektů (delirium blandní);
obluzení s mírnými automatickými produkcemi vyvolanými halucinacemi (delirium musitující);
stav zmatenosti (amence);
mrákotné stavy (obnubilace);
vzácnější forma obnubilace, např. u vězňů se nazývá Ganserův syndrom, resp. syndrom pseudodemence;
odcizení okolí, ztráta reálnosti vnějšího světa (derealizace).

Závady a poruchy spánku jsou např.:
nedostatečná hloubka spánku, mělký spánek, postiženou osobu lze velmi snadno probudit (dysnytaxis);
narušení kvantity spánku (dyssomnie);
krátké trvání spánku (hyposomnie);
nespavost (insomnie totéž co agrypnie);
nadměrná spavost i ve dne (hypersomnie);
spaní hlavně ve dne, bdění v noci (inverzní spánek);
náměsíčnost (lunatismus, somnambulismus);
noční děs provázený křikem (pavor nocturnus);
živý úzkostný sen, který si jedinec pamatuje (noční můra).

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.

Afekty člověka

22. ledna 2018 v 20:05 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Stejné afekty jsou u mužů a žen přece jen odlišné tempem. Proto si muž a žena neustále nerozumějí (Friedrich Nietzsche).

Afekty můžeme definovat jako krátkodobá silná hnutí mysli a vzrušení, která ovlivňují uspořádanost duševního života v určitých životních situacích.
Projevují se výraznými vegetativními změnami (např. zrychlením dechu, zvýšenou potivostí, zblednutím, ale i mimikou a gestikulací). Mají výbušný charakter. Jsou vyvolány často neočekávaným emočním podnětem.
Afekty provokují člověka k akci (aktivizují ho), udržují určité indukované vzorce chování člověka, které se opakují, dále determinují kladné či záporné chování a vedou k formaci vzorců chování, které se stávají naučenými způsoby chování. Osobnost je afekty vyšinuta ze svého pravidelného způsobu života.
Všem stavům vzrušení je společný jeden znak: noetický horizont (tzn. představy a myšlenky, kterými člověk uspořádává svoje odrážení světa a kterými tvoří základ vědomého, zaměřeného životního stylu) se zatemňuje, popř. zcela mizí; dochází k odbourání noetické vrstvy a poklesu osobnosti do před intelektuální a předtuchové sféry života.
Stupeň afektivní vzrušivosti je ukazatelem pevnosti kognitivní, poznávací (noetické) a volní vrstvy osobnosti. Velký sklon k afektůmznamená nepevnost noeticko-volní nadstavby. Mají ho lidé se slabě organizovanou, uspořádanou, harmonicky propracovanou, vyváženou osobností, lidé málo racionalizovaní a socializovaní, málo rozvážní a málo voluntaristicky založení. Čím je člověk rozvážnější, rozumnější, vyrovnanější, tím menší má sklon k afektům. Vedle stupně afektivní vzrušivosti nás však] zajímá také forma afektů. Hovoříme zejména o afektech vzteku, rozčilení, úzkosti, extáze. Vztek (zuřivost) patří do třídy afektů stenických, má útočný, agresivní ráz, je spojen s pocitem síly, kdežto úzkost a rozčilení jsou charakterizovány reakcí úniku, slabostí patří mezi afekty astenické).
Jak v afektu vzteku, tak v afektu rozčilení a úzkosti se člověk cítí nějak ohrožen, ale reaguje na toto nebezpečí různě podle svého založení. Sklon k tenznímu prožívání nových situací je diagnosticky velmi významný.
Afekty, které jsou člověkem považovány za společensky nepřijatelné, jsou často vytěsňovány do podvědomí, ale svou nevybitou energií ovlivňují prožívání a jednání osobnosti a mohou být zdrojem neurotických poruch a poruch chování. Mohou být vyvolány i některými farmaky a přímým drážděním určitých mozkových oblastí. Dají se zvládnout jen v počátečním stádiu. Násilné potlačení afektogenních obsahů vede k městnání afektu s možným pozdějším "výbuchem" i pro nepatrné příčiny. Každý afekt má tendenci k vybití, přičemž může někdy dojít k tzv. přesunutí afektu na jinou osobu nebo věc.
Afekt vzteku
Vztek je reakce na omezování formou protiúderu a protestu, který se vlivem nahromaděného intrapsychického napětí explozivně vybíjí jako ničivý pud. Tento pud je slepý, bez rozvahy, působí i proti věcem, které nic nezavinily. Při vzteku je utlumeno jasné myšlení a vědomé chtění, jde o afektogenní krátký spoj. Osoby, které mají výrazný sklon k afektu vzteku, patří k jednoduchým (simplexním) až primitivním osobnostem. Také další formy afektů vycházejí z vývojově starších, nižších vrstev duševna. Dispozice k afektům vzteku a zuřivosti někdy vznikají např. po otřesech mozku (úrazech hlavy, po dlouhodobé frustraci atd.).
Vztek je často provázen zvýšenou pohybovou aktivitou, zvýšeným sliněním, křikem, verbální i brachiální agresivitou, přičemž je snížena lucidita vědomí.
Afekt rozčilení
Můžeme jej pozorovat ve formě chaotické hyperprodukce pohybů již u nižších organismů. U člověka jde o takovou poruchu duševní rovnováhy, při níž je otřesena rozumová a volní vrstva osobnosti. Sklon k afektu rozčilení úzce souvisí se schopností člověka snášet zátěže (s jeho frustrační tolerancí). Člověk se sníženou frustrační tolerancí těžce nese každý svůj neúspěch a prožívá v zátěžových situacích silné vnitřní napětí.
Za normálních okolností se liší člověk od primitivních organismů tím, že díky noetické nadstavbě a vědomé volbě dovede najít cestu z nebezpečné či obtížné situace rozumovou činností. Přehlédne racionálně situaci a vědomě hledá logické a vhodné východisko.
V rozčilení však ztrácí rozumová a volní vrstva duševna převahu a uvolňuje se místo pohybovému neklidu (chaotickému, překotnému zmatku všech možných pohybů), a to jak v oblasti tělesné, tak ve vědomí. Jde o chaos, zmatek v průběhu představ a myšlenkových pochodů, ztrátu cílových představ, nakupení neuvědomělých pohybů, narušení vegetativní rovnováhy, ztrátu duševního klidu.
Za určitých situací jsou k rozčilení náchylní všichni lidé. (Představme si paniku v divadle, ve kterém hoří.) Sklon k rozčilení je významný tehdy, když se projevuje i při takové míře zatížení, kterou normální člověk dobře, klidně zvládne. Je především příznakem konstituční neurózy (u osob náchylných k afektům rozčilení často pozorujeme také lehce narušitelný sebecit a sklon k dysforickým náladám).
Úzkost (anxiozita)
Je charakterizována stísněním, tenzí, animozitou (nepříjemnou zaujatostí, zápornou předpojatostí) pronikající až do sféry tělových pocitů. Se stavem rozčilení má společný neklid (bušení srdce, zrychlení pulzu a chvění orgánů). Trvalý stav úzkostlivosti bývá někdy nazýván skrupulozitou. Souvisí s psychofyziologickou reakcí na signály tělesného či duševního ohrožení. Úzkost a strach mohou vést až k panickým reakcím.
I při úzkosti odpadá vrstva noeticko-volní: z psychiky se ztrácí obraz světa jako oblast souvislostí a vztahů, které lze přehlédnout a uspořádat. Člověk se cítí bezprostředně ohrožen anonymní mocí, jde o jakési setkání s ničím. Úzkost je svou podstatou vždy úzkost ze zániku. Pocit úzkosti je elementárním otřesem životního pocitu, promítá se také do snů. Sklon ke stavům úzkosti je velmi příbuzný sklonu k rozčilení a je rovněž příznačný pro lidi nervově vyčerpané.
Projevuje se pocitem sucha v ústech, pocením, třesem, rozšířením zornic, změnou dechového rytmu, krevního tlaku, elektrického odporu kůže, impotencí, poruchou žaludečně střevní funkce.
Extáze
Extáze znamená vyvrcholení životního pocitu, zásadní změnu vědomí sebe a vědomí světa. Podle líčení mystiků extáze ruší všechny hranice individuálnosti. Jde o jakýsi "duchovní orgasmus".
V extázi zažíváme nekonečnou plnost jasu, světla, osvobození od všech hranic, nejvyšší rozmach, máme zážitek nekonečnosti, rozšíření, na život nazíráme bezprostředně. Kategorie Já a ne-Já v extázi mizí. Tento stav se vyskytuje např. při kultických zážitcích primitivních národů, které stojí ještě bezprostředně blízko základům života. Stavy extáze bývají vyvolány mj. narkotickými nápoji, monotónní hudbou apod.
Neextatický postoj rozumového člověka znamená ochuzení a zúžení bytí, života, jsoucnosti. Schopnost extatického vzrušení je někdy poslední oblast, ve které člověk hledá smysl svého bytí.
Souvislost emocí s činností celého lidského organismu je průkazná registrací fyziologických změn (krevního oběhu, dýchání, činností zažívacích orgánů atp.). Značná část těchto změn je podmíněna podrážděním sympatické složky nervového systému a vylučováním adrenalinu z nadledvinek, což má za následek větší přívod krve do kosterních svalů a zvýšený přívod cukru do krve. Organismus se tak připravuje na zvýšenou námahu, na větší výdaj energie. Cukr v krvi umožňuje zvýšenou činnost svalů, adrenalin pak obnovuje pracovní schopnost unaveného svalu. Tyto procesy mají ráz doprovodu emocí.
Závady a poruchy afektů
City mohou být např. zvýšeně intenzivní nebo sníženě intenzivní, ploché, nedostatečně rozvinuté nebo porušené na vrozené bázi nebo při organických postiženích centrální nervové soustavy.
Disociální porucha se projevuje emoční plochostí, nedostatkem soucitu a empatie až bezcitností (anetičností), extrémním egoismem, nezdrženlivostí, nedostatkem ohledů a pochopení pro sociální okolí, nelítostností, bezohledností vůči zdraví i životu ostatních lidí a vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, absencí pocitu viny a neschopností poučit se z trestů.
Histriónská porucha se projevuje výraznou emoční nezralostí, nadměrnou povolností a závislostí na jedné straně a krajním egocentrismem a hostilitou na straně druhé. Histrión touží být co nejvíce a často středem pozornosti, životní příběhy druhých lidí ho příliš nezajímají, má navenek velmi výraznou, ale mělkou, a hlavně labilní emotivitu a afektivitu. Snaží se o svůdný a přitažlivý zjev, chová se často teatrálně a hystericky.
Afekty mohou být někdy i patické. Projevují se chorobně přehnanými afektivními reakcemi (např. zlosti, vzteku) na i jen mírně nepříjemné, stresové vnější podněty. Afektivní reakce jsou provázeny bouřlivými motorickými výboji, poruchami vědomí (např. mrákotným stavem) a následnou amnézií na vyvrcholení afektu.
Jde např. o tyto afekty:
patická afektivní iritabilita - projevuje se sklonem k nadměrně silným afektům a extrémní dráždivosti a podrážděnosti např. u osob mentálně retardovaných a dementních. Příčinou afektů jsou organické mozkové poruchami, ale i intoxikace.
Paroxysmální afekty -krátkodobé a prudké afektivní záchvaty např. velké úzkosti, někdy i zlosti. Mohou být způsobeny organickým onemocněním.
Afektivní a emoční inkontinence - neschopnost zadržet nebo ovládnout výrazové projevy afektů a emocí, a to ani na v podstatě málo emoční nebo neemoční podněty, rychlé střídání kladných i záporných reakcí. Jde často o organicky podmíněnou psychickou poruchu.
Fobie - vtíravé chorobné strachy, např.:
z pavouků (arachnofobie),
z myší (musofobie),
ze včel (apifobie),
z cizinců (xenofobie),
z lidí (antropofobie), která bývá spojena s depresí a panickou poruchou,
sociální fobie,tj. strachmluvit, psát či i jíst před lidmi, vázána na určitou sociální situaci, kontakt s lidmi; vede k nízkému sebehodnocení až sociální izolaci,
mužů z žen (gynekofobie),
žen z mužů (androfobie),
ze červenání, ze zrudnutí (ereutofobie),
z krve, z krvácení (hematofobie)
z konkrétního onemocnění (nozofobie), choroby (např. z rakoviny, tj. karcinofobie),
z infekce, bacilů (bacilofobie).
ze zvířat (zoofobie),
ze psů (kynofobie),
z koček (ailurofobie),
z hadů, plazů (herpetofobie).
Afektivní poruchy bez psychotických příznaků se dělí např. na manickou epizodu, bipolární afektivní poruchu, depresivní epizodu, periodickou (rekurentní) depresivní poruchu.
Manickou epizodu
charakterizuje hypománie nebo mánie, rozjařená nálada, zvýšená aktivita nebo neklid, zvýšená hovornost, utrácení, nadměrná familiárnost bez psychotických příznaků.
Bipolární afektivní poruchu charakterizuje
periodické střídání různě dlouhých manických (chorobně povznesených) a depresivních (chorobně smutných) epizod, úvahy o sebevraždě i dokonané pokusy os sebevraždu po různě dlouhých intervalech zdraví (remisích), bez psychotických příznaků.
Depresivní epizoda
je poměrně častá afektivní porucha: smutná až zoufalá nálada v trvání alespoň dvou týdnů, pokles energie, stupor nebo agitovanost, úzkost, úvahy o sebevraždě, avšak bez psychotických příznaků.
Pokud obsahují afektivní poruchy psychotické symptomy popisuje je psychiatrie jako schizoafektivní poruchy depresivního typu, manického typu a smíšeného typu.
U manického typu je typická expanzivní nálada se zvýšeným sebevědomím, vzrušením, někdy agresivitou. Současně jsou přítomny megalomanické nebo perzekuční bludy a halucinace.
U depresivního typu je depresivní nebo úzkostně depresivní nálada, ztráta životního elánu, autoakuzace (sebeobviňování a sebepodceňování) i autoakuzační nebo hypochondrické bludy, resp. bludy perzekuční (pronásledování).
Uvádí se odhady, že afekty:
úzkosti působí nejvíce na funkci srdce a plic.
Úleku (děsu) působí nejvíce na funkci štítné žlázy.
Hněvu působí na mozkové arterie.
Zlosti působí nejvíce na kardiovaskulární systém.
Lakoty a skrblictví působí na zažívací trakt se žaludkem.
Afektivita dominuje u mnoha lidí zejména v zátěžových situacích. Může se jevit jako výrazná nebo nevýrazná, dobře ovládaná rozumem a vůlí nebo charakterizovaná sklonem k častým afektům, málo regulovaná, impulsivní.
Emotivní konzumace jídel a nápojů. Nadměrné přejídání se a zapíjení až přepíjení záporných afektů a emocí jako jsou pocity nepohody, subdeprese, deprese, pocity zvýšeného vnitřního napětí, stresu, frustrace a pocitů osamocenosti, opuštěnosti. Není vyloučeno, že predispozice k zajídání a zapíjení záporných emocí je někdy u těchto emotivních konzumentů (emotional eaters) i geneticky podmíněna.
Čím je člověk kulturně vyspělejší, tím lépe dovede (alespoň navenek, výrazově) ovládat své afekty a emoce, nejedná ukvapeně a pouze pod jejich vlivem, ale až po kognitivní rozvaze, s rozmyslem, kortikálně. Diencefalické prožívání často není dobrým rádcem pro jednání. Ví, že emoční reakce jsou fylogeneticky starší a méně dokonalé než reakce rozumové.
Mezi emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství patří např.:
separační úzkostná porucha v dětství (dítě se např. obává, že ztratí nejbližší osoby);
fobická úzkostná porucha v dětství (dítě má strachy a úzkosti);
sociálně úzkostná porucha v dětství (dítě se vyhýbá neznámým dospělým i vrstevníkům);
porucha sourozenecké rivality (dítě projevuje negativní emoce k mladšímu sourozenci).
Jiné poruchy chování a emocí, začínající obvykle v dětství a v adolescenci
neorganická enuréza-pomočování u dětí starších pěti let;
neorganická enkopréza-nevhodné kálení (defekace) u dětí starších čtyř let;
poruchy příjmu jídla-trvalé odmítání jídla, ruminace - přežvykování již jednou polknuté potravy, která se navrátila (regurgitovala) zpět ze žaludku do hltanu a úst;
poruchy se stereotypními pohyby;
koktavost-zadrhávání v řeči trvající nejméně tři měsíce;
breptavost-extrémně rychlá řeč s porušením plynulosti.

Nálady člověka

22. ledna 2018 v 20:02 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Se špatnou náladou se stárne velmi rychle (I.S. Turgeněv).

Náladami nazýváme citové stavy tvořící jakési déletrvající celkové duševní emočně podbarvené pozadí všem ostatním duševním procesům, chování i představivosti.

Důležité jsou zejména základní, tzv. převládající nálady. Pro někoho je typická nálada radostná, nálada jasu, pro jiného nálada smutná nebo rozmrzelá. Nálada je jakési osobní počasí člověka.

Nálada a celá dynamika duševní činnosti je do značné míry podmíněna zdravotním stavem a únavou. Existuje také vztah mezi rysy osobnosti a stavem vnitřních orgánů člověka. Někdo má náladu vyrovnanou, jiný snadno narušitelnou. U některých lidí se objevuje nepředvídatelné střídání nálad (často bez zjevné příčiny).
Na nálady člověka i jeho zdravotní stav může mít vliv sluneční i měsíční svit, teplo, chlad, vlhkost, atmosférický tlak.
Také nemoci všeho druhu, hormonální změny, ale i obtížené svědomí mají vliv na nálady a afekty. Mimoto působí špatný zdravotní stav zprostředkovaně tím, že vyvolává pocity nedostatečnosti, méněcennosti (zejména tělesné vady, deformace po úrazech, diabetes, vyrážky, epilepsie aj.). Nedostatečné zásobování organismu kyslíkem u kardiaků a astmatiků může vést k úzkostným stavům.
Existující nálada představuje určitou dispozici pro vznik afektu.
Radostná nálada
se vyznačuje zážitkem vnitřního jasu, který vyzařuje také do výrazových projevů. Člověk necítí tíži života, ale vnitřní rozmach a má zvláštní vztah k času: je klidný, bezstarostný, budoucnost v něm nevyvolává neklid.
Lidé s touto náladou mívají kladný postoj k okolí. Neprožívají je jako něco nepřátelského, ale jako něco, čemu je možno důvěřovat, mají pocit životní plnosti a barvitosti. Vůči lidem jsou otevření, jsou připraveni brát věci a události jako hodnoty; této náladě je velmi afinní smysl pro humor. Jedinec, který se dovede radovat z věcí a užívat jich, není ovšem totožný s požitkářským člověkem. Je společenský, družný. Nálada jasu má také vysokou afinitu vůči dobrotě a blahovůli. Vylučuje negativní postoj k okolí: resentiment, nevraživost, nedůvěru, nenávist, a také všechny tendence, které vyznačuje napětí a neklid, jako je ctižádost a snaha po sebeuplatnění.
Nálada jasu má integrativní význam. Pro lidi, kteří jsou touto náladou charakterizováni, je typická síla a pevnost sebecitu a určitá distance vůči sobě. Těžko bychom náladu jasu hledali u dospělých i dětí, jakkoliv citově strádajících a postižených pocitem méněcennosti. Takoví lidé se příliš zabývají sami sebou. Nálada jasu také není typická pro neurotiky, kteří se příliš vyčerpávají bojem se životními obtížemi a starostmi. Nedostatek radosti ze života je vedle úzkosti a strachu příznakem nepříznivých životních podmínek nebo deprese.
Veselá nálada
Její rozdíl od nálady radostné je dán především vztahem k okolí. Je také charakterizována vnitřním jasem, vzpruhou, ale člověk si ji nedovede nadlouho udržet bez vlivu okolí, zatímco člověk s náladou radostnou sám svou náladou okolí obdarovává. Člověk veselý žije více přítomností, kdežto radostná nálada přetrvává horizont okamžiku. Projasněný člověk je zdrženlivější, méně horlivý v činnosti navenek, má těžisko svého jasu ve vlastním nitru. Veselý člověk se více vrhá do víru života, nerozdává tolik dobrotu, lehko se odvrací od lidí, kteří jeho náladu nepodporují, nemá mnoho porozumění, blahovůle a spoluúčasti pro ostatní lidi.
Nálada veselá je tedy více přijímající než obdarovávající. Je rozptýlenější, méně uvážlivá, mělčí, okamžitá. Veselá (euforická) nálada může být snadno ovlivněna také farmaky, alkoholem, kofeinem či jídlem. Chorobně vystupňovaná euforická nálada může být významným symptomem mánie, která je provázena i patologicky zvýšeným sebevědomím a expanzivitou.
Nálada zádumčivá
Podstatný pro tuto náladu je zážitek vnitřní temnoty, strádání, tíže, zármutku, smutku, skleslosti, těžkomyslnosti, stísněnosti a prázdnoty. Svoje fyzické bytí prožívá člověk jako přítěž, která jej unavuje, tlačí dolů, prožívá pocity nicoty, apatie. To se odráží i v jeho představivosti (zejména fantazijní svět je chudý) a motorice vůbec. Od pravé zádumčivé nálady však musíme odlišovat nepravou, neryzí (sentimentální) formu zádumčivé nálady. Takoví lidé se snaží předstíráním zádumčivé nálady něco vyzískat. Sentimentální forma zádumčivé nálady má vždy ve svém horizontu nějaký účel. Člověk bývá zamilován do patosu této nálady a koketuje s ním. Někdy na sebe pouze upozorňuje.
U pravé zádumčivé nálady není vzácné jisté oslabení sebecitu: spontaneita je nižší, přirozený optimismus je ochromen, objevuje se nerozhodnost, nezájem o okolní svět. Zádumčivý člověk není schopen požitku, i když v požitcích někdy hledá vysvobození ze svého stavu. Nesmíme se však domnívat, že člověk s bytostně trvalým zádumčivým laděním není schopen účasti a dobroty. Takový člověk na rozdíl od člověka rozmrzelého dovede pochopit lidi s náladou jasu, dovede je snášet. Je schopen úsměvu, smíchu i humoru. Je známo, že profesionální humoristé bývají někdy v hloubi duše melancholicky laděni.
Smutný člověk dovede svoji náladu skrývat a kvůli druhým lidem se navenek dovede třeba i radovat. Tím se liší nálada zádumčivého člověka od nálady člověka rozmrzelého.
Nálada rozmrzelá
Nálada rozmrzelá má mnoho styčných bodů s náladou smutnou (např. vnitřní prázdnotu); rozdíl mezi zádumčivou náladou a rozmrzelostí je opět ve vztahu ke světu: rozmrzelému člověku chybí dobrota, je zlostný, má nepřátelské postoje vůči okolí, cítí stále osten nespokojenosti, je roztrpčen, není družný, chová zášť nebo i nenávist (hostilitu) vůči všem, kteří jsou veselí, radostní, pohodoví. Je zahořklý, zatrpklý. K náladě zádumčivé patří rezignace, kdežto k náladě rozmrzelé patří resentiment, rozmrzelý člověk je jakoby "otrávený". Rozmrzelost se dostavuje, je-li k ní člověk jaksi potenciálně náchylný a ztrácí-li naději, že se mu podaří dosáhnout jistých vytoužených životních hodnot. Uvolňuje se pak tím, že snižuje a ničí hodnoty, jež jsou jeho vlastnímu prožívání nedosažitelné. Z toho vyplývá také nedostatek humoru, který bývá nahrazen nanejvýš ironií, sarkasmem, cynismem.
Vztah ke světu není charakterizován nezájmem (jako je tomu u nálady smutné), ale aktivním negativismem, který je zřejmý i z jeho výrazových projevů (zejména z řeči a z výrazu obličeje). Zahořklým duším chybí také patos vnitřní tíhy.
Nálady radosti, veselosti, zádumčivosti a rozmrzelosti je nutno chápat jako čtyři hlavní druhy základního životního ladění. Okruh aktuálních nálad je ovšem značně větší.
Nálada vážná
Mezi habituální nálady můžeme řadit ještě náladu vážnou. Má nejblíže k náladě zádumčivé. Je také temná, ale existenci necítí jen jako tíži, spíše jako úkol a práci, v žádném případě však ne jako volný rozlet. Letargie zádumčivosti je v této náladě překonána vědomím odpovědnosti, která zavazuje člověka k jednání (je zde tedy i jistá naděje). Sám pojem vážnost označuje hlavně vnější chování, nejenom vnitřní stav.
Mezi lidmi neexistují pouze rozdíly ve formě základní životní nálady, ale také v její intenzitě a průběhu.
Všichni lidé nejsou dispozičně náchylní k jednomu životnímu ladění. U mnohých lidí se životní pocit mění, pohybuje mezi určitými druhy nálad. Hodnotíme-li lidi podle průběhu jejich nálad, můžeme na jedné straně rozlišovat lidi s poměrně stálou, pevnou, stabilní náladou, a na druhé straně lidi s proměnlivými náladami. U lidí, jejichž nálady se mění, se může tato proměna dít náhle, bezprostředně (pak hovoříme o labilitě nálady), nebo se proměny dějí pozvolna a periodicky, a pak hovoříme o periodičnosti nálady.
Někdy se hovoří také o nakažlivosti nálad; tou trpí zejména lidé heteronomní, sugestibilní a senzibilní.
K náladově labilním povahám patří především hysterické osobnosti, pro něž je "náladovost" typická. Pozorujeme na nich náhlé vrtošivé, bezdůvodné zvraty nálady. Jejich životní nálada je narušitelná, labilní, vratká a bezprostředně ovlivňuje a určuje způsob jednání s lidmi. Hysterik je pasivní vůči změnám své nálady, a tyto změny také rozhodují o jeho chování k lidem: není objektivní, spravedlivý, nemá vědomí odpovědnosti. Člověk s labilními náladami se nepohybuje mezi náladou jasu a smutku, ale spíše mezi náladou veselou (euforickou) a rozmrzelou. Nálada jasu i smutku totiž předpokládá jistou toleranci vůči okolí a distanci od požadavků, nároků vlastního já, od vlastní "důležitosti".
Pokud jde o duševně-strukturní souvislosti, náladová labilita velmi úzce souvisí s labilitou sebecitu. Lidem, jejichž těžisko vlastní hodnoty tkví v mínění druhých, chybí náladová vyváženost. Potřebují stále, aby je někdo ujišťoval, že jsou váženi, obdivováni, respektováni atd.
Kvalita a kvantita nálady do značné míry záleží na uspokojeném či neuspokojeném pocitu vlastní hodnoty.
Nálady mohou být vyvolány také dozníváním afektů nebo takovými procesy a stavy, jako jsou nemoci, únava, obtížené svědomí, hormonální změny apod. Labilita nálad bývá typická pro lidi s endokrinními poruchami, s cerebrálními dysfunkcemi, pro jedince s disharmonickým rozvojem osobnosti (emočně deprivované) a pro jedince psychopatické. Při melancholické náladě bývá maximum potíží v ranních hodinách (ranní pesima).
Od labilnosti, při níž se nálada mění skokem, liší se periodičnost zřetelně tím, že se změna děje pozvolna, ne na vnější popud, nýbrž z nevědomé hloubky životního základu: vzniká kolísavý (cyklotymní) průběh nálad, jehož chorobné vystupňování nalézáme u manio-melancholické psychosomatické poruchy.

Nálady mohou být patické, což znamená, že jsou většinou extrémně intenzivní, mají hluboký vliv na jednání, chování, prožívání a osobnost postiženého i na jeho životní funkce. Nejsou přístupné logickému a racionálnímu přesvědčování okolí.
Mezi patické nálady patří např.:
manická-chorobně rozjařená a povznesená, provázená extrémní podnikavostí a hyperaktivitou, tachypsychismem (zrychlením duševní reaktivity) a tachymotorikou (zrychlením pohyblivosti);
hypomanická-bujará nálada, zvýšená aktivita, zvýšený optimismus do budoucna;
depresivní - chorobně smutná, extrémně pesimistická, často provázená myšlenkami na sebevraždu, ztrácející perspektivy do budoucnosti;
apatická - netečná, lhostejná, znechucená, emotivně plochá (častá u demencí);
explozivní - výbušná, třaskavá, vyskytující se např. u epileptiků;
expanzivní - arogantní, podrážděná, hyperkritická, netrpělivá;
euforická - povznesená, blažená, a to často neadekvátně dané situaci.

Trvalé poruchy nálady jsou ty, jejichž trvání je např. delší než dva roky. Řadí se sem cyklotymie a dystymie.
Cyklotymie trvale střídá stavy smutku a hypománie. Nesplňuje podmínky na diagnózu depresivní ani manické epizody.
Dystymie znamená trvalou, mírnou, ale chronickou depresi.

City člověka zaměřené na svět

22. ledna 2018 v 19:59 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením (A.S.Puškin).

Úcta
Úcta se liší od vážnosti vzhlížením k druhému, tedy podřazeností vlastní hodnoty a důstojnosti hodnotě druhého; bývá spojena s bázní a trémou.
Je příznačné pro některé lidi, že pozitivní hodnotu druhých lidí prožívají pouze ve formě respektu (věcně, s udržovaným odstupem); nejsou (anebo jsou jen málo) schopni lásky a ve styku s lidmi jsou chladní a objektivně korektní. Tento jev je častý u lidí schizotymního typu.
Posměch
je pocit naší převahy, jejž vyvolává osoba s rysy směšnosti. Odlišujeme tento cit od pouhého úmyslu zesměšnit někoho, aniž je skutečně směšný. Posměch je vlastně negativ úcty.
Soucítění (účast na zármutku a radosti druhého)
V soucitu nás duševní situace druhého dojímá, dotýká se nás. Soucítění předpokládá pochopení, v němž se nám odhaluje duševní situace druhého, aniž jsme citově stejně zasaženi. Spolupůsobí zde také smysl pro sociální povinnosti.
Soucit je rysem lidskosti a přesahu JÁ směrem k TY.
Je předpokladem činu ve prospěch těch, kteří potřebují pomoc. Je třeba rozlišovat mezi soucítěním a vcítěním. Rovněž je důležité odlišit opravdovou srdečnost (laskavost) od pouhé společenské zdvořilosti a povrchní přívětivosti jakožto techniky společenského styku.
Něco jiného, než soucítění je také "citová nákaza". Je to simplexní reakce spočívající na sugestibilitě. Spíše, než o pravé soucítění jde při ní o citový přenos pohnutí či dojetí. Při soucítění nepodléháme citové vlně, ale jsme zřetelně zaměřeni na jiného člověka jakožto na bližního. Soucítění se projevuje pohotovostí k aktivní pomoci a souvisí s vlastnostmi jako jsou dobrota, srdečnost, ohleduplnost.
Naopak je také důležité uvědomit si, že člověk, který nemá schopnost soucítění, nemusí být nutně bezohledný. Může racionálně dodržovat zásady spravedlnosti a ohleduplnosti, i bez srdečnosti může být korektní.
Brutalita (hrubost)
je charakterizována nedostatkem soucítění a zároveň nedostatkem fantazie. Brutální člověk si nedovede přestavit následky svého jednání, takže nemá zábrany. Hrubost může být také následkem nevhodné identifikace.
Tvrdost
je vlastnost chování. Vyjadřuje takový postoj k lidem, který není určován a ovlivňován soucítěním (soucitem). Přitom však schopnost soucítění nemusí chybět.
V případě, že soucítění se neprojevuje navenek z důvodů věcných, neosobních, mluvíme o přísnosti.
Mírnost
označuje vlastnost člověka sociabilního či prosociálního, který neumí být ani příliš kritický k druhým, ani příliš přísný, je neschopen odolat soucítění, které je nejvyšší pohnutkou pro jeho jednání.
Taktnost
označuje ohleduplné společenské chování. Taktností rozumíme pozornost, citlivost k okolí, která se projevuje nabídnutím pomoci, dávání přednosti, nabídnutím podpory, "přehlédnutím" nedostatku či vady apod. Společenský takt je slušné, vybrané, šetrné, jemné chování.
Antipatie
Dotýká-li se nevhodné chování druhého přímo naší osobnosti, pociťujeme antipatii, nesouhlas, odpor, vášnivé zaujetí, nežádáme si však jeho zničení jako u nenávisti.
Závist a škodolibost
Závist je rozmrzelost nad radostí druhého a nad vlastnictvím jeho hodnot. Závist se do jisté míry podobá žárlivosti. Je to pocit nelibosti např. nad majetkem, úspěchem (ať je to výhra, výdělek, společenské postavení nebo atraktivní partner) druhého člověka. Může se projevovat soutěživostí, řevnivostí, rivalitou, konkurenčním bojem, vede ke snaze dosáhnout týchž výsledků jako osoba, která je předmětem závisti. Závist patří mezi velmi časté vlastnosti a značně znepříjemňuje sociální komunikaci, zejména v malých skupinách. Je v podstatě přáním, aby druhý neměl hodnoty, které nemá ten, kdo závidí.
Škodolibost je potěšení z utrpení a neúspěchu druhého. Je to opak soucitu.
Hnus
Je značně biologicky podmíněn, a to útrobními a nitro žlázovými stavy. Mívá za následek zvracení, třes, chvění, ztrnulost apod.
Nelibost
je něco jiného než pouhý nedostatek libosti. Má v sobě kus odporu. Je často podmíněna biologicky.
Vyšší city zaměřené na neosobní hodnoty
Náboženské prožívání
V předmětném horizontu náboženského citu se objevuje něco, co má rys absolutna, co je nejvyšší plností bytí bez znaku pomíjejícnosti, problematičnosti a nejistoty. Charakter absolutna v konkrétním jevu se nás citově dotýká.
Absolutno se stává náboženským zážitkem (dostává božskou tvář). Není vydedukováno myšlením jako v metafyzice, nýbrž má podobu bytosti, nalézající se v horizontu citového dojetí. Náboženským citem se pevně zakotvuje lidská existence v Bohu. Proto má věřící člověk zvláštní stálost, důvěru ve smysl světa a života. Je odolný vůči všem ohrožením. Základním prvkem komunikace člověka s absolutnem (transcendentnem) je modlitba. Druhem modlitby jsou i formy a akty charitativní (obětavé) lásky, kdy člověk nachází hluboké uspokojení v práci a oběti pro druhé.
Estetické cítění
V předmětném horizontu estetického prožívání stojí nejčastěji konkrétní obraz, smysly vnímatelný jev. Je vnímán tak, že neodkazuje na žádnou jinou smyslovou skutečnost: má smysl sám v sobě. Silně se nás dotýká také duchovní krása, která má charakter absolutna v konkrétním estetickém jevu (vznešenost, pravdivost, tragičnost atp.).
Estetická výchova by měla člověka učit vnímat umělecké tvoření jako prostředek k obohacení života. Umění by mělo ukazovat, co je krásné a co je ošklivé, co vznešené a co malicherné, co komické a co tragické. Estetika by měla zahrnovat celý životní styl.
Lidé by měli pracovat a tvořit ve shodě se zákony krásna.
Noetické (intelektuální, poznávací) city
Patří sem: údiv, obdiv, pochybnost a přesvědčení. V těchto citech prožíváme jevy z hlediska jejich poznání. Tyto city ukazují, jak i myšlení a poznání svými kořeny tkví v endotymním základu. Nejde o pouhý racionální odraz skutečnosti v zrcadle našeho vědomí.
Nejlépe je patrná souvislost myšlení a poznávání s endotymním základem na údivu, který je pramenem a základním zážitkem filozofie.
Noetické city jsou charakteristické pro člověka, který má tendenci pochopit svět jako strukturu, v níž vládne řád a smysl.
Etické city
Etické (mravní) city (např. cit pro povinnost, cit pro rozlišování dobra a zla, cit pro spravedlnost) jsou bezprostředním zážitkem výzvy vycházející z objektu. Nejde o uvažování a konstatování, nýbrž o bezprostřední citovou rezonanci.
Proto nedostatek citu pro povinnost a spravedlnost není nedostatkem v noeticko-volní nadstavbě, nýbrž je nedostatkem citového založení. Jde i o nedostatek extenzity sebecitu. Má-li mít člověk smysl pro oprávněné požadavky okolí, pro plnění slibů a povinností a pro spravedlnost, musí v situacích, které tyto city vyžadují, citově rezonovat. Nedostatek těchto citů neznamená nedostatek vědomostí o tom, co a jak by člověk měl v dané situaci udělat, co se patří nebo nepatří, ale jde o absenci této citové resonance. Jde o nedostatek pocitu vázanosti na obecnou a abstraktní ideu spravedlnosti a povinnosti. Snazší je být vázán na konkrétní osobu. Pocit vázanosti, který vzniká v etických citech, je vzbuzen obecnou a abstraktní ideou. Tím se liší od pocitu vázanosti, který můžeme prožívat i v jiných citech, např. lásce a soucítění. Ovšem city sympatie (láska a soucítění) se s etickými city nevylučují, ale ani se nepodmiňují.
Máme-li správně postupovat při posuzování i výchově citové stránky osobnosti člověka, musíme mít stále na vědomí, že city nejsou závislé pouze na podnětech z prostředí, ale také na osobních dispozicích, schopnostech a vlohách, a že mezi lidmi existují rozdíly:
- v citové zralosti;
- ve schopnosti citového prožívání;
- v hloubce citového prožívání;
- ve snadnosti citové rezonance;
- v míře otevřenosti(expresivity) výrazových projevů citu.
Jednou z nejdůležitějších vlastností rozvinuté osobnostije citová zralost. Můžeme ji charakterizovat jako oproštění od záporných citů, které brání jedinci v adekvátním přizpůsobení prostředí, samostatnost a nezávislost, relativní stabilitu chování, sexuální vývoj směřující k odpovědnému citovému vztahu k partnerovi a k potomstvu.
Zatímco intelektové vlohy jsou ve svém bohatství a intenzitě rozloženy v populaci celkem rovnoměrně, existují v citových vlohách daleko větší věkové a individuální rozdíly. Je velký rozdíl v tom, jak se, u koho rychle, hluboce, natrvalo rozvíří hladina citového života. Jsou lidé citliví, kteří na každou událost reagují rychle, popř. bouřlivě. Je to dáno i věkovými rozdíly. Jsou však i lidé citově chladní a chudí, a s těmi si těžko poradíme. Chování, které není v souladu se společenskými a morálními pravidly, je zpravidla způsobeno citovým defektem, a to nejčastěji citovou chladností nebo chudobou, nedostatkem schopností a nadání v citové oblasti.
Aby vznikl v člověku zaměřený cit, k tomu nestačí jen existence vnějšího popudu (stimulu), nýbrž je nutná i určitá duševní schopnost, potence, dispozice (hovoříme např. o osobní dispozici pro etickou lásku, která vždy nemusí obsahovat aktuální prožitky).
Chybí-li někomu taková schopnost, pak jej označujeme za apatického, citově lhostejného, tupého, citově chudého, popř. jako člověka bez citu.
Neschopnost citového prožívání je povětšině dána insuficientní vlohou.
Někdy může být neschopnost citového prožívání následkem zvláštních životních událostí. Ztrátu schopnosti citového prožívání po silném psychickém otřesu zasahujícím nejhlubší vrstvy osobnosti označujeme termínem citové ochromení.
Člověk může být z hlediska hloubky emočního prožívání hypertymní, normotymní nebo hypotymní.
Hypertymní člověk má silně vyvinutou emocionalitu, je vášnivý, dychtivý, vroucný, emocionální reakce, které v něm probíhají, jsou intenzivní a jejich mechanismy ovlivňují jeho vědomí, chování i jeho vegetativní děje.
Normotymní člověk má přiměřené vyzrálé a diferencované emocionální reakce, je obvykle vyrovnaný, harmonický, bez výkyvů a napětí.
Hypotymní člověk má nepatrně vyvinutou emocionalitu, je obyčejně lhostejný, chladný, emočně tupý, emoční procesy, které v něm probíhají, ovlivňují jen nepatrně vědomí, chování a vegetativní děje.
Mezi lidmi s malou schopností prožívání je důležité rozlišit dvě skupiny. Lidé si buď svou impotenci uvědomují nebo si ji neuvědomují.
Nejsou-li si lidé vědomi své neschopnosti, nemůže u nich vzniknout ani touha po prožívání. Chorobně vystupňovanou pozorujeme tuto radikální citovou lhostejnost u schizofrenie.
Avšak i u osob duševně normálních se vyskytuje pocit neschopnosti prožívat hodnoty. U takových lidí je důležité všimnout si, jak zpracovávají pocit citové neschopnosti.
Nejradikálnější formou je sebezničení. Jindy může být tento pocit motivem k zásadně znehodnocující kritice, která bývá často doprovázena ironií a cynismem. Jedinci s nepravým sebevědomím mají tendenci snižovat jiné. Také blazeovanost (demonstrativní lhostejnost ke světu) má být spíše poukazem na nedostatky a vady světa. Specifickým způsobem zpracování vlastního pocitu citové neschopnosti je ulpívání na prázdných formách (pedantství) a tendence ke strojově bezduché neustálé zaměstnanosti a zaneprázdněnosti.
Jednotlivé city se liší hloubkou: radost, láska, nenávist jsou zajisté hlubší než veselí, zamilovanost, posměch. Láska, radost a nenávist ovlivňují všechny vrstvy osobnosti, kdežto zamilovanost či potěšení ulpívají pouze na povrchu.
U člověka hlubokého prožívání se dostává citová sféra do centra duševního života a horizont hodnot vyvolávajících hluboké city je úzce spjat s jeho existencí, člověk na něm lpí celou osobností.
Cit označený přívlastkem hluboký má trvalý nebo alespoň dlouhotrvající motivační účin na volní stránku duševního života, a tím na jednání člověka (síla snahy je přímo úměrná síle citu, který ji žene). Cit označený přívlastkem mělký nemá dlouhotrvající motivační vliv na jednání člověka, i když třeba během prožívání je doprovázen výraznými vnějšími projevy. Značná část lidí má malou hloubku citového prožívání.
Snadnost citové rezonance
udává stupeň citové rezonance v závislosti na velikosti podnětu. Není možné ji zaměňovat se schopností citového prožívání. Nelze nazvat neschopným citu člověka, který potřebuje silnější podněty než druzí, aby věc na něj zapůsobila citově, který však může být dojat mocněji.
Děti se většinou vyznačují větší snadností citové rezonance (citové odezvy) než dospělí. Velká snadnost citové rezonance bývá obyčejně afinní labilnosti nálad. Snadná citová rezonance bývá také u dětí citově strádajících (deprivovaných). Jejich emotivita však bývá poměrně mělká.
Senzitivnost je zvláštní forma zvýšené citové vzrušivosti. Citové prožívání, reagující na nejjemnější odstíny dojmů, se zde pojí s jakousi neschopností klást odpor, pasivností vůči dojmům. Snadnost citové rezonance je třeba odlišovat od nízké frustrační tolerance v emocionálně vypjatých situacích.

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.

City člověka zaměřené na okolí

22. ledna 2018 v 19:54 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Je marné prosit toho, kdo je bez citu (Publilius Syrus)

Zaměřené city
Jsou to duševní pochody, které jsou zaměřeny k vnějšímu světu. Svět se objevuje v jejich horizontu ne jako neutrální předmět, nýbrž jako něco, co má hodnotu, co se nás dotýká. Zaměřené city jsou přitom v úzkém integračním vztahu k pocitům života a sebecitu. Jsou také více či méně propojené s s vůlí a intelektem člověka.
V zaměřených citech vzniká zvláštní vztah mezi světem a člověkem. Svět se objevuje s tváří hodnot a my jsme v prožívání citově tangováni (zasahováni) těmito hodnotami a zaujímáme k nim určitý postoj. Lze tedy rozlišit, rozdělit city jednak z hlediska hodnot, jednak z hlediska niterného prožívání a resonance těchto hodnot.
City obohacení a ochuzení existence(zaměřené na přítomnost)
Jsou to zaměřené city, při nichž je dotčen základní životní pocit, ale ne ve sféře citů tělových. Patří sem city označované např. jako attachment (mimořádně intenzivní a pevné, bytostné pouto), radost, potěšení, mrzutost apod.
Bezprostředně u nich pociťujeme extenzitu já, obohacení nebo ochuzení sebe.
Attachment
Bazální bezpečné přilnutí, intenzivní emoční vazba, psychosomatické přimknutí, připoutání, základní interpersonální citová vazba, vztah, interakce (např. emoční, citové, afektivní pouto a interakce matky i dalších blízkých osob a malého dítěte) zajišťující jistotu, pocit bezpečí, spokojenost a mající vliv i na sociální komunikaci jedince během celého jeho ontogenetického vývoje. Nejsilnější je asi do dvou let věku dítěte.
Radost
Je to cit, v němž jsme zaměřeni na něco ve světě, co nás naplňuje povznášejícím světlem a jasem, takže vnímáme svět barevněji. Radost vede k optimistickému a nadějnému očekávání budoucnosti. Vědomí jako by přitom chtělo zplna nasát existenci přítomného, radost a rozmach vzbuzujícího předmětu. K radosti patří potřeba "otevřít se" a "rozdávat se". Je ve velmi úzkém integrativním vztahu k základnímu pocitu života.
Potěšení
Na rozdíl od radosti je povrchnější. Radost je hluboká v tom smyslu, že zasahuje naše duševní těžisko. Potěšení zasahuje člověka v jedné části jeho bytosti. Je také rozdíl v chápání objektu. Při potěšení nemá objekt onu závažnost jako u radosti, jde spíše o nahodilý předmět, který se dá relativně snadno zaměnit.
Zármutek, žal
V horizontu zármutku stojí bolestný pocit neexistence (ztráty) něčeho, a tento fakt je prožíván intenzivně jakožto ztráta nepodmíněná a neodvolatelná. Život postrádá jas, světlo, jeví se chudý, prázdný, zbytečný. Je prožíván ve stínu ztráty. Myšlení i volní rozhodování je ochablé. Zármutek může vyústit až v depresi.
Mrzutost
Také mrzutost je reakcí endotýmního základu na neexistenci nějaké hodnoty, avšak nebere ztrátu jako neodvolatelnou, nýbrž zaujímá postoj protestu, ovšem s vědomím osobní bezmocnosti. Energie, která by se mohla vybít vnějším protestem, se hromadí uvnitř, sžírá člověka a projevuje se jako nespokojenost, labilita, nevrlost, rozmrzelost, zatrpklost, rozháranost, zahořklost. V mrzutosti je tedy zasažen nejen základní pocit života, nýbrž i sebecit a jeho nároky a požadavky. Dochází k nepřátelskému napětí mezi "já a světem". Od mrzutosti pomáhá pozitivní konverzace, obrácení pozornosti a zaměření činnosti na příjemné nebo alespoň indiferentní věci (hygiena, tělocvik atp.). Mrzutost je cit ochuzující naši existenci v přítomnosti. Souvisí se strádáním (deprivací).
City z pocitu omezování
Mezi city omezující naši existenci v přítomnosti řadíme hněv a podrážděnost.
Hněv
V aktu hněvu se člověk rozhořčeně, s nevolí pozvedá k protestu proti něčemu, co je prožíváno jako omezování (křivda), a přitom je tento protest provázen soustředěním sebedůvěry a sebevědomí. Rozdíl mezi vztekem a hněvem spočívá v tom, že v hněvu zůstává uchován jasný noetický horizont, vidíme předměty v jejich hodnotě, a vědomě (ať formulovaně nebo neformulovaně) vznášíme svůj požadavek na instanci, která je odpovědna za status quo. I když není člověk přímo osobně dotčen, může se octnout v afektu hněvu, když např. jde o hodnotu nadosobní ("nepřímé" sebevědomí). Člověk spravedlivý může např. pociťovat hněv (resp. rozhořčení), když vidí, že se někomu děje křivda.
Podrážděnost
Když je vztah člověka k okolí prožíván v kvalitě nepřátelského omezování, vzniká v člověku s nejistým pocitem vlastní moci a osobní ceny citová reakce podrážděnosti. Často vidíme podrážděnost u dospívající mládeže. Dospívající reagují podrážděností velmi snadno i na malé podněty.

City překvapení při nenadálém nebezpečí

Patří sem zážitky úleku, zděšení a hrůzy. Jsou to city, v nichž je člověk zaměřen na něco, co na něho působí jako přesila a co jej uvádí do strnulé bezmocnosti.
Úlek
V úleku nás přepadá přítomná životní situace jako nečekané ohrožení a podstatně přitom zasahuje sebecit. Nenadálost prožíváme ochromením všech pohybů, ve sféře duševní vzniká "aperceptivní šok". Člověk se sklonem k úleku je vydán nebezpečí, že v neustále se měnících životních situacích se velmi snadno octne ve stavu náhlého šoku, zaraženosti, že ztratí převahu myšlení, volnost v pohybu a jistotu v jednání. Může činit dojem člověka méně inteligentního, než je tomu ve skutečnosti (např. student u zkoušky).
Zděšení a hrůza
Ve srovnání s úlekem má při zděšení a hrůze objekt, na který jsme zaměřeni, nejen znak něčeho náhlého a nepředvídaného, ale i rys tajemné či magické síly, která nás ohrožuje. Tuto sílu obvykle přeceňujeme, a ztrácíme tak pocit vlastní moci a mohoucnosti.

City osudové

V této skupině jsou shrnuty zaměřené city, které se liší ode všech dosud jmenovaných tím, že v jejich předmětném horizontu stojí budoucnost, kdežto ostatní city jsou zaměřeny buď na přítomnost nebo na minulost.
Osudovými se nazývají proto, že se vztahují k tomu, co není dosud pevně stanoveno, co nás potká, že trvá nejistota, zda to bude štěstí či neštěstí, že se tomu nemůžeme vyhnout. Jsou to city zaměřené na představy a očekávání.
Očekávání
Očekávání je nejobecnější a většinou jaksi neutrální cit zaměřený na budoucí události a stavy, které si v představách "zpřítomňujeme". Některé druhy očekávání však mohou být spjaty se značným vnitřním napětím (např. v oblasti psychosexuální).
Typickou poruchou z očekávání je tréma; očekávání je spojeno s obavou ze selhání, se strachem z osobní insuficience zřejmé okolí. Někdy se hovoří i o neuróze z očekávání. Např. očekávání přísné zkoušky je provázeno negativními dysfunkcemi (zvýšeným pocením, průjmem, zvracením, zvýšeným krevním tlakem).
Očekávání má také širší význam: i když nemáme představu budoucnosti, máme ve vztahu k ní připraveny určité způsoby chování.
Očekávání probíhá ve dvou základních formách: ve formě trpělivosti a netrpělivosti. Obojí je postojem k chodu, průběhu, času a události. Trpělivost se projevuje jednak v pouhém umění čekat na něco (pasivní trpělivost), snášet nedostatek, strádání, utrpení apod., je však také trpělivost v jednání (aktivní trpělivost): neúnavnost námahy, vynakládané pro očekávaný úspěch.
Zklamané očekáváníse často projevuje snižováním úrovně kultivovanosti a kulturnosti výrazových projevů osobnosti (dekultivací chování), tendencí k abreakci, k redukci vnitřního napětí (např. zvýšeným pohybem, koprolálií atp.).
Naděje
Naděje je zaměřený cit, v jehož horizontu vystupuje budoucnost jako pole uskutečnění hodnot, k nimž člověk lne.
V duševním životě náleží naději velký význam: vůle k životu se živí představami budoucích možností. Je základním rysem mladistvé existence. Naděje může být rysem, který charakterizuje člověka: jsou lidé, kteří se vyznačují silnou nadějí po celý život, kdežto u jiných je puls naděje stále ochablý.
S nadějí souvisí zklamání. Kdo doufá, může být zklamán. O tom, jak silně působí na člověka právě prožívané zklamání, rozhoduje síla naděje.
Člověk bez naděje má blízko k pesimistickému až nihilistickému pohledu na život. Každý pesimistický a nihilistický projev nám signalizuje neuspokojení v oblasti citového života.
Rezignace
Rezignace patří do okruhu těžkomyslné základní životní nálady. Je pro ni charakteristické, že se budoucnost jeví jako pole, v němž není možno uskutečnit hodnoty. Čas je prožíván jako břímě. Celému způsobu života chybějí spontánní bezprostřední popudy. Rezignovaný člověk se musí více méně nutit k jednání.
Zoufalství
V zoufalství se jeví budoucnost jako absolutní beznaděj, a to má hlubokou odezvu ve vůli k životu, která je zasažena v nejhlubších kořenech. Je to radikální otřes a krize existence. Jestliže naděje znamená směřování do budoucna, znamená zoufalství svým popřením budoucnosti obrácení tohoto pohybu zpět a vede v nejkrajnějším důsledku ke zničení vlastní existence.
Strach
vnímá budoucnost jako přímé ohrožení existujících hodnot i života. Je charakterizován váháním na prahu budoucnosti, nechutí vyjít ven z bezpečné přítomnosti. Neznamená to však nemožnost ohrožené hodnoty uskutečnit.
Se strachem souvisí starost, akt, v němž chceme zabezpečit nějakou hodnotu proti budoucímu ohrožení. Připravujeme svůj organismus na zvýšenou činnost. Dochází ke zvýšení aktivační úrovně a selektivity vnímání.
Zvláštní formou je osudový strach, stojící v centru astenického pocitu vlastní moci. Není zaměřen na jednotlivou věc v budoucnosti, nýbrž vůbec na všechny možné způsoby podlehnutí v boji o existenci fyzickou i společenskou, nemoc, zchudnutí, neúspěch apod. Lidové rčení přiléhavě uvádí: "Strach mu svázal ruce, nohy, jazyk". Patologický strach, jehož nesmyslnost postižený chápe, ale který nemůže potlačit, je tzv. fobie.
Důvěra
Důvěra je citová jistota, že od budoucího vývoje věcí a chování okolí se dá očekávat v podstatě jen dobré, že nejsou ohroženy hodnoty, které člověk má.
O slepé důvěře mluvíme tam, kde se důvěra vzdává veškerého rozumového přezkoumání dojmu přízně a blahovůle, ve kterých se jeví okolní svět a lidé.
Podezíravost
Podezíravost je stupňovaná forma nedůvěry. V nedůvěře chybí pouze víra v přízeň poměrů a blahovůli lidí, podezíravost však jde dále. Počítá s tím, že události, popř. lidé připravují nástrahy proti člověku. Zásadní nedůvěra může pramenit ze zklamání a špatných zkušeností. Zásadní podezření je časté u lidí, kteří sami mají něco proti druhému, číhají stále v záloze. Jde často o mechanismus projekce. Lidé egoisticky a hamižně orientovaní podezřívají ostatní lidi z téhož zaměření.
Pesimismus
Pesimismus vyznačuje charakteristické negativní cítění, které provází nepříznivé posouzení okolností a poměrů, na nichž závisí naše existence.
Zatímco optimismus se dívá na nevypočitatelné faktory budoucnosti s nadějí a důvěrou, pesimismus počítá jen se špatnými možnostmi.
Od situačního pesimismu odlišujeme pesimismus zásadní, který se vyznačuje trvalým nepříznivým posuzováním očekávaného.
Pesimismus personální (osobní) hodnotí pesimisticky budoucí události, týkající se vlastní osoby. Univerzální pesimismus vyjadřuje subjektivní jistotu, že existence lidí v tomto světě vůbec je jen řetěz bídy a utrpení.

City zaměřené na bližní

Počítáme sem: lásku, nenávist, úctu, výsměch, vážnost, soucit, účast na radosti, škodolibost, závist. Charakterizuje je kladný příklon k ostatním lidem (apetence) nebo záporný odklon od nich (averze). Citově nás v nich tanguje duševní situace druhých lidí.
Láska
Je cit komplexní (komplex citů). Citovou odezvu lásky vyvolává v nás fakt, že jiná osoba stojí v horizontu našeho bytí s rysem zvláštní hodnoty.
Porovnáváme-li lásku s tím, co označujeme za zamilovanost, shledáváme, že v zamilovanosti nevnímáme člověka celého tak, jaký ve skutečnosti je, celou jeho osobnost, nýbrž vidíme na něm pouhé výseky, určité půvaby, a to tak, že půvaby (které jsou většinou smyslové povahy) zastiňují ostatní stránky jeho osobnosti, a proto zamilovanost na rozdíl od lásky nikdy nemůže vystihnout celou osobnost.
Citové zaměření na půvaby oslabuje schopnost poznat skutečnou hodnotu dané osoby, a tím se uvolňuje v době zamilovanosti místo iluzím. Bývá to typické v mládí, kdy v důsledku iluzí člověk přehlédne mnohé nedostatky druhého člověka, na což se až příliš často doplácí.
Snadno a často se zamilovávají lidé, pro něž je typický sklon k afektům rozčilení, extáze, a lidé citově strádající. Přitom se však příjemnosti z půvabů, jako konečně všechny opakované zážitky, za kratší či delší dobu většinou "vyčerpají", otupí, a tak dochází k nepříjemnému vystřízlivění.
V lásce na rozdíl od zamilovanosti milujeme celého člověka, nejenom jeho půvaby. Milující člověk se cítí jako znovuzrozen, cítí v sobě nový hřejivý pramen života, životní rozmach, radost z přítomné komunikace s milovanou osobou a z perspektiv dalších setkání. Láska úzce souvisí i s úctou. Zakládá se na vědomí a uznání lidské důstojnosti partnera či partnerky, ale také hodnoty jeho současné i budoucí individualizované osobnosti.
V počáteční fázi lásky vnímá milující každý okamžik v přítomnosti milovaného jako nový. Později je vztah lásky charakterizovaný stabilizovaným pocitem životního naplnění a životního uspokojení. Projevy lásky přitom dodávají pocity radosti i síly k boji se životními překážkami.
Láska etická je ovládána vědomím, že žiji pro milovaného člověka, cítím jakési splynutí své osobnosti s jeho osobou. Jejími typickými a podstatnými projevy a postoji jsou vedle věrnosti projevy péče, odevzdanosti až sebeobětování. Nejdokonaleji je etická láska ztělesněna v matce. Může však být obsažena v různé míře i v lásce erotické.
Při posuzování lidí a při výchově musíme zjistit, do jaké míry je určitý jedinec schopen lásky. Rozlišujeme jedince lásky schopné a jedince lásky neschopné. Aby vznikl v člověku nějaký cit, nestačí k tomu jen vnější popud, nýbrž i určitá duševní schopnost. Mluvíme-li o schopnosti člověka prožívat lásku, máme na mysli, že může prožít pocit hodnoty druhého člověka. Mezi lidmi s malou schopností prožívat lásku rozlišujeme jednak lidi, kteří si tuto svoji nedostatečnost uvědomují a lidi, kteří si tuto svoji neschopnost neuvědomují.
Nenávist (hostilita)
V předmětném horizontu nenávisti se objevuje druhý jako negativní hodnota, a to taková, že se nás dotýká v té míře, že si přejeme její zničení.
V nenávisti protestuje člověk (ne pouze teoreticky) proti faktu, že může existovat nenáviděná bytost, a dožaduje se jejího zničení, přičemž se vůbec neptá, zda tím neohrozí svou vlastní existenci.
Nenávist zasahuje nejhlubší základy existence. Je to cit destruktivní, vysoce nelibý, který mučí, trápí, rve nitro člověka, který nenávidí, a nutí ho k jednání. Má často dlouhodobý charakter.
Vážnost a nevážnost
Vážnost se liší od lásky v tom, že má objektivující charakter: dá se odůvodnit (můžeme uvést objektivní příčiny vážnosti), a toto odůvodňování je pro ni podstatné. Vážíme si člověka pro tu nebo onu vlastnost, milujeme však proto, že milujeme, že je to právě on, ona. Jiným znakem vážnosti je, že vždy zachovává určitý odstup od svého předmětu.
Analogický rozdíl je mezi nenávistí a nevážností k někomu. Nevážíme-li si někoho, přehlížíme ho, avšak takové vyjmutí z pole pozornosti je kvalitativně jiný zážitek než nenávist, která s sebou přináší snahu po zničení existence jedince, kterého nenávidíme.
Rytířskost
označuje takové chování k druhému, v němž si vážíme jeho důstojnosti, a ani když je v pozici slabšího, mu nepřipisujeme nic, co by bylo neslučitelné s jeho důstojností.

Použitá literatura:
Kohoutek, R.Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno.

City člověka zaměřené na sebe

22. ledna 2018 v 17:03 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Pocity nejsou argumenty (Alfred Adler).

Problematikou citů se zabývá převážně psychologie, ale také pedagogika a estetika.
Cit se obvykle definuje jako ta součást duševních jevů, v níž převládá hodnocení zážitků podle libosti a nelibosti, příjemnosti a nepříjemnosti. City jsou subjektivní stavy, které ovlivňují postoje a vztahy člověka ke skutečnosti.
Německý zakladatel vědecké experimentální psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920) k této charakteristice (příjemnost-nepříjemnost) přidal ještě protiklady napětí a uvolnění, vzrušení a uklidnění (uspokojení). Trvání citů je velmi různé (od vteřiny po roky).
Přestože se city vyskytují ve spojení s vjemy, představami a myšlenkami, nelze je na ně převést. Cit je charakteristický jakousi autonomií, samostatností. Vjem, představa a pojem mohou být nositeli citu.
Individuálnost a subjektivnost citů způsobuje, že je musíme prožít, máme-li jim dokonale porozumět. Charakterizuje je též naše pasivnost vůči nim, fakt, že jim podléháme. Přestože hovoříme o ovládání citů, ve skutečnosti vlastně nejde o ovládání citů (hlavně jejich projevů), jako o spíše jejich zeslabování. City mají často výrazný vliv na směr duševní činnosti i jednání člověka.
Pokud jde o význam citů, charakterizuje ho skutečnost, že ve svém myšlení a jednání jsme nakloněni řídit se více city než rozumem (přestože rozum je nejdokonalejším nástrojem poznání). Lidé, kteří jsou při svém rozhodování vedeni především emocí, jednávají ovšem neuváženě, a proto často chybně, neboť prudké hnutí mysli, silné citové vzruchy, afekty vyřazují rozvahu a zdravý úsudek, způsobují útlum rozumové činnosti. Sumace afektů, zvláště netrvá-li pouze krátce, může velmi poškodit psychonervovou soustavu; přebytek citů působí negativně na duševní harmonii, právě tak jako jeho nedostatek.
Při vzniku emocí, citů a afektů se mění tzv. tělové schéma a extenzivnost i intenzivnost pocitu našeho já. Mění se často i pocit barevnosti vnímání a schopnost volního rozhodování.
Pro citové procesy a stavy mají důležitý význam zákonitosti tzv. proxemického chování. Každý člověk disponuje jakousi "bublinou osobního prostoru", která má i určité kvantitativní parametry. Tuto bublinu pokládá za své výsadní soukromé teritorium. Narušení tohoto prostoru nějakým "vetřelcem" prožívá s velkým napětím a někdy i s výraznými zápornými emočními reakcemi. Teprve od určité vzdálenosti je mu kontakt s druhými lidmi příjemný nebo dokonce milý. Většinou se rozlišují čtyři typy sfér vzdáleností (distance) mezi komunikujícími osobami: intimní sféra (distance do 50 centimetrů), osobní sféra (distance od 50 cm do 120 cm), sociální, společenská sféra (distance od 120 do 350 cm) a veřejná sféra (distance od 350 cm do 800 cm a více).
Intimní sféra je typická pro komunikaci rodičů a dětí a manželů (partnerů). Osobní sféra je častá u komunikace dobrých přátel a známých. Sociální sféra je vzdáleností služebních kontaktů a veřejná sféra je vhodná např. pro posluchače přednášky.
Cenné podrobné klasifikace a definice vitálních citů, sebecitu a předmětných citů jsou obsaženy ve spisu německého psychologa Philippa Lersche (1898-1972) "Der Aufbau des Charakters", který řadí city do tzv. endotýmního základu osobnosti. V naší práci se právě o teoretickou koncepci Lersche opíráme. V letech 1950 až 1970 vydal jedenáctkrát svou publikaci Aufbau der Person (664 stran).
Lersch (podobně jako německý filozof, psycholog a grafolog Ludwig Klages (1872-1956)) uplatňuje při řešení otázky osobnosti jako základní hledisko vrstvení. Podle tohoto principu jsou vyšší vrstvy osobnosti neseny a fundovány nižšími. V tomto pojetí mluví o endotýmním základu a personální nadstavbě. V podstatě se shoduje s I. P. Pavlovem (1849-1936), neboť ten také klade cit do nižší, starší vrstvy mozku člověka-do jeho podkoří.
Životní pocit, sebecit a zaměřené city jsou podle Lersche vůči sobě v integrativním vztahu. Procesy a stavy v jedné oblasti emocí spoluurčují procesy a stavy v obou zbývajících oblastech. Představme si koncert tří hudebních nástrojů, z nichž jeden hraje motiv a druhé dva nástroje se tímto motivem nechají vést a doplňují jej.
Také rakouský lékař a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud(1856-1939) se přikláněl k teorii vrstev osobnosti. Endotýmní základ u Lersche je nejnižší vrstva osobnosti, níže už vědomí nesahá. Patří sem psychické děje a stavy jako afekty, nálady, pudy apod. Někdy se tato složka osobnosti označuje za vegetativní či hlubinnou. Vyšší vrstva je např. kortikální, produkující rozumovou strategii chování. Philip Lersch (1898-1972) považoval za nejvyšší noeticko volní vrstvu osobnosti.
Rozlišování vrstev duševního života je akcentové. I když některá vrstva převažuje, ostatní nemizí. Myšlenka psychického vrstvení je velice stará. Objevila se již u řeckých filozofů Platona a Aristotela.

City zaměřené na sebe

Tělové city(pocity, nižší city)
Prvotní formou životního citu jsou tělové city. Jde o tělesnou libost (ve svěžesti, při jídle, pití, v teple atp.) nebo nelibost (při únavě, nevolnosti, hladu, zimě, ve vlhku atp.). Jde tedy o pocity sytosti, mrazení, horkosti, hladu, žízně, bolesti při zranění nebo nemoci, únavy, ospalosti a čilosti, o pocit tělesné síly nebo slabosti, tělesného napětí nebo uvolnění, nevolnosti, churavosti. Tělové city se vyznačují tím, že si v nich uvědomujeme svou závislost na těle a vnitřním tělesném dění. Je to důležité zjištění, když se u někoho životní pocit vyčerpává, omezuje převážně na tělesné city (bývá to časté u lidí vyžívajících se v oblasti tělesných požitků, nebo u lidí trpících tělesnou bolestí v nemoci nebo stáří). Při tělových pocitech je horizont vědomí zúžen na sféru tělovosti.
(S tělovými pocity úzce souvisejí pudové tlaky.) Často se hovoří o citech smyslových, protože jde o city spojené se zážitky chuťovými, čichovými, hmatovými. Patří sem i sexuálně vzrušující city tělesného doteku, příjemnost, ale i odpor a hnus. Smyslové city patří do skupiny zaměřených citů, u nichž věci, které vzbuzují citovou odezvu, leží v úzkém okruhu tělesného organismu (jde vždy o zážitky "taktilní", dotekové). Niterné endotýmní prožívání je rovněž úzce vázáno na tělo. Věci jsou z hlediska smyslových citů buď příjemné nebo nepříjemné (libé nebo nelibé).
Lidé, jejichž životní pocit, odezva na okolí se vyčerpává převážně smyslovými city, mají sklon k infantilnosti, nezralosti, protože u nich smyslové city převažují nad vyššími city sociálními, estetickými, etickými, i nad jejich intelektem.
Sebecit
Sebecitem označujeme onu formu endotýmního základu, ve které si bezprostředně uvědomujeme nejen naši životní existenci, nýbrž i svou individuální odlišnost a protiklad vůči ostatnímu světu. Mezi životním citem a sebecitem je úzká souvislost. Sebecit člověka musíme vždy hodnotit podle vztahu k okolí a podle závislosti na okolí. Je to dáno pocitem vlastní mohoucnosti (moci) a pocitem osobní hodnoty (ceny).
Pocitem vlastní mohoucnosti označujeme bezprostřední pocit subjektivní síly, odvahy a zdatnosti vzhledem k úkolům a překážkám, které sebou přináší životní boj, tedy sebedůvěru a sebevědomí. Jsou osobnosti, které při většině překážek pociťují, že je zmohou, že je zvládnou, že na ně stačí. P. Lersch to označuje za stenický pocit vlastní moci. Lidé s tímto pocitem se s jakousi samozřejmostí cítí být pány situace. Jsou činorodí, někdy také nekritičtí nebo démoničtí (např. Bismarck). Stenický pocit vlastní moci může být buď parciální (pocit mohoucnosti v oblasti speciální) nebo totální (pocit osobní zdatnosti a síly i mimo oblast speciálních znalostí a dovedností). Tento pocit může ovšem kolísat v čase.
Naproti tomu osoby s astenickým pocitem vlastní moci trpí nedostatkem sebedůvěry, nemají pocit, že na vše stačí samy a jsou povětšinou ochotny ustoupit nebo se vyhnout obtížím. Nemají dostatek odvahy jít za svými cíli přes překážky, bývají nerozhodní a nesamostatní. Náladu mají zpravidla neradostnou, rozmrzelou a těžkomyslnou. Když jsou ohroženi, reagují často úzkostmi, rozčilením nebo nervózní podrážděností než nevolí a hněvem. Z nedostatku sebedůvěry se obávají samostatně nést rizika a odpovědnost. Svět se jim jeví jako něco, co je ohrožuje, a proto mají sklon k pesimismu, chybí jim optimismus a schopnost radovat se i veselit se a bavit se. Volní život takových lidí je charakterizován váhavostí, nerozhodností, slabým a labilním odhodláním. Nemají dost vnitřní síly a energie, aby si samostatně určili cíle, nepovažují samy sebe za dostatečnou autoritu. Chybí jim odvaha postavit se na odpor, jsou to lidé povolní. Na nepředvídané události často zaražeností, šokem, ztrátou duševní rovnováhy. Ve vystupování se zračí plachost, nejistota, rozpaky a ustrašenost. Mají potřebu přimknutí se k někomu, potřebu závislosti. Bývají šetrní, skromní a nenároční. Skutečnému reálnému světu se víceméně vzdalují. Astenický pocit vlastní moci je často motivován vědomím nějakého nedostatku buď duševního nebo tělesného. Krystalizuje také v závislosti na neúspěších a určitých negativních zážitcích, zejména v dětství.
Naproti tomu u osob se stenickým pocitem vlastní moci se setkáváme s opačnými osobnostními znaky. Philip Lersch (1898-1972) psal ve své publikaci Aufbau des Charakters o dvou formách stenického pocitu vlastní mohoucnosti: reaktivní a aktivní.
U reaktivní formy se projevuje schopnost čelit klidem a sebejistotou vůči strastem, překážkám a nebezpečím a vnějším požadavkům. U aktivní formy pozorujeme více spontánních impulsů k jednání. Jsou to lidé podnikaví a odhodlaní. Mají dostatek osobní sebedůvěry a odvahy. Umí se bezstarostně radovat, užívat života a příjemně se bavit. Jejich postoj vůči budoucnosti je výrazně optimistický, někdy dokonce až opovážlivě a nerozvážně smělý. Příčinou sklonu k absolutní sebejistotě je buď naivně nekritický pocit sebedůvěry (nevnímá a neuvědomuje si možná nebezpečí) nebo démonický pocit vlastní moci, kdy je člověk přesvědčen, že je nesen mocí nadosobní síly.
Ve vystupování je člověk stenického pocitu vlastní mohoucnosti sebejistý, rozhodný, bez zjevných rozpaků. Většinou u něho nelze pozorovat známky nejistoty, rozčilení a nervozity. Má smysl pro fakta a reálnou skutečnost. Při obtížích reaguje nevolí a hněvem. Jeho sklon k samostatnosti a nezávislosti se může stupňovat až v odmítavost. Jejich pocit vlastní moci patrně závisí do značné míry na jejich biotonu, vitálním turgoru (napětí) a nevědomých motivech. Kromě toho je ovšem ovlivňován také řadou motivů vědomých (majetek, vzdělání, znalosti, sociální inteligence, výhodný vzhled, tělesná síla, praktické dovednosti a rutina, úspěchy v práci a v životě jako důkaz vlastní zdatnosti a osobní převahy). Samotná tělesná síla nemusí být vždy nezbytným základem stenického pocitu vlastní moci. Existují atletičtí obři, kteří po charakterologické stránce patří k astenikům.
Postavení člověka vzhledem k okolí je určeno nejen mocí a silou s jakou se dovede prosadit v životním boji, nýbrž i jeho specifickou osobní hodnotou (důstojností), kterou si je vědom on sám i jeho okolí. Sebedůvěra spočívá na pocitu osobní ceny. Člověk, který uznává vysoké mravní hodnoty, ale neřídí se podle nich ve svém chování, postrádá pocit osobní hodnoty a sebedůvěry. Člověk, který si věří, má adekvátní či optimální pocit osobní hodnoty, což se projevuje např. tím, že spoléhá na vlastní síly a je samostatný a nezávislý, sebevědomý. Má těžisko v pocitu své osobní hodnoty, nikoliv mimo vlastní osobu. Pocit osobní hodnoty a pocit osobní mohoucnosti na sebe vzájemně dialekticky působí, jsou ve vztahu závislosti, jsou navzájem velmi úzce spojeny a v běžné řeči se příliš nerozlišují.
Vlivem nesprávné výchovy v dětství a mládí dochází často k deformacím pocitu osobní, např. k jeho snížení. Člověk postižený sníženým pocitem osobní hodnoty se snaží vědomě či podvědomě takový pocit vykompenzovat. Žene ho to někdy např. k donchuanství nebo naopak k moralizování, k intenzivní snaze o úspěch, k vyhledávání lichotníků a pochlebníků atp.
Důležité je těžisko pocitu osobní hodnoty. Pokud je tento pocit ctižádostivě závislý hlavně na ocenění druhými lidmi, tedy odvislé od uznání, pozornosti, vážnosti, lásce, úctě, slávě, obdivu a pochvale, jde o tzv. zrcadlový či heteronomní způsob sebehodnocení.
Pro vývoj a rozvoj osobnosti je vhodnější autonomní způsob sebehodnocení, kdy rozhodující je pro člověka pocit, který má sám před sebou, před svým svědomím. Těžisko jeho pocitu osobní důstojnosti a cti je tedy uvnitř jeho osoby. Philipp Lersch se nesprávně domníval, že je to typické jenom pro některé rasy (např. nordickou), kdežto jiné rasy mají pocit vlastní hodnoty vně své vlastní osoby či osobnosti.
Pokud jde o stupně pocitu osobní hodnoty, lze rozlišovat jedince s přiměřeným, zvýšeným a sníženým sebehodnocením. O osobách se zúženým horizontem hodnot mluvíme jako o lidech s nekritickým pocitem vlastní hodnoty.
O lidech se sníženým pocitem vlastní hodnoty mluvíme jako o lidech s pocitem či dokonce komplexem méněcennosti. Pocit méněcennosti je někdy obsažen i v zážitcích žárlivosti, lítostivosti a studu. Je-li habituální, je důležitým znakem některých osobností. Pocit méněcennosti může vzniknout na základě osobního hodnocení sebe sama nebo na základě hodnocení naší osobnosti jinými. Lítost a vědomí viny jsou zážitky mající vztah k hodnocení sebe sama. Přitom platí, že čím více se pocity méněcennosti dotýkají sféry hodnocení sebe sama, tím obtížněji se dají odstranit domluvou, chválou a povzbuzováním.
Snažme se rozpoznat, jakým způsobem se člověk vypořádává s pocitem méněcennosti.
Mnozí lidé se snaží redukovat či likvidovat pocit tím, že na něj resignují. K povahovým vlastnostem takových lidí patří nesmělost, nejistota, utlumenost, rozpačitost, přehnaná skromnost a ostýchavost. Často bývají malomyslní, sklíčení, skleslí, příliš vážní, mají smutnou, těžkomyslnou, depresivní, pesimistickou základní životní náladu. Jejich pocit osobní hodnoty je velmi malý, poničený, mají sklon k masochistickým způsobům chování a pohrdání sebou. Tyto osobnostní vlastnosti mají často rozhodující záporný vliv na jejich situační intelektové i praktické (např. manuální) výkony, které by jinak mohly být adekvátnější či dokonce optimální. Toho by si měli být dobře vědomi pedagogové.
Další typ lidí se však pocitům méněcennosti nepoddává, nýbrž protestuje, bojuje proti němu aktivně. Může to vést k věcně cenným a hodnotným výkonům, pokud člověk začne vědomě cvičit a rozvíjet své faktické vlohy, svůj subjekt možný (potenciální). Dochází tak k přirozené, věcné kompenzaci.
Avšak postoj protestu může také vést na nesprávnou cestu, když chce člověk neadekvátními a nevěcnými prostředky za každou cenu nabýt hodnotu v očích druhých. To je kompenzace nevěcná, pochybená, nepřirozená. Často je v rozporu se skutečnými schopnostmi takto voluntaristicky zaměřeného člověka.
Důležité jsou také rozdíly mezi lidmi vzhledem k citlivosti (senzitivitě) s jakou reagují na události v okolí, a to výkyvem nahoru nebo dolů.
Citlivost, s jakou reaguje sebecit směrem dolů se nazývá labilita či narušitelnost sebecitu. V oblasti pocitu vlastní moci si všímáme, do jaké míry se dá ovlivnit sebedůvěra úspěchem či neúspěchem, sliby, vyhrožováním atp. a do jaké míry je vůči těmto stimulům rezistentní. Labilita sebecitu se projevuje buď formou stáhnutí se do vlastního nitra nebo nepřátelsky agresivním postojem vůči okolí.
V oblasti pocitu vlastní hodnoty rozlišujeme lidi, kteří jsou přecitlivělí nebo bez citlivosti vůči hodnocení zvenčí (např. na chválu, uznání, napomenutí, pokárání). Někteří lidé reagují na hodnocení zvenčí i vlastní sebekritiku jako seismograf, jiní jsou bez citlivosti vůči vnějšímu hodnocení i vůči hlasu vlastního svědomí.

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.

Procesy a stavy vůle člověka

22. ledna 2018 v 13:33 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Je lépe radit se před činy, než potom o nich přemýšlet
(Demokritos).

Kde vůle neschází, cesta se nachází
(J. Tolkien).


Vůle je základní organizující činitel lidského jednání. Je to schopnost zaměřeně zmobilizovat a vydávat energii organismu na překonání vnějších nebo vnitřních překážek při dosahování cíle. Projevuje se jednáním, životní praxí.
Vůle je tedy specificky lidská schopnost vědomého a cíleného jednání. Ve volním jednání se velkou měrou uplatňuje autoregulace. Rozvíjí se především v pracovní činnosti člověka. To, co člověk chce, jeho zaměřenost, jeho cíle, projevy jeho vůle by měly být nástrojem optimální integrace osobnosti jednotlivce.
Vůle je komplex vlastností, jež tvoří samostatnou duševní funkci, která se nedá převést na jiné duševní procesy a která často stojí v relativním protikladu k nižším vrstvám osobnosti. Někdy jsou volní procesy úzce spojeny s emočními, hovoříme proto o procesech emočně snahových. Větší či menší míra propojení vůle s city a rozumem bývá pro člověka specifická a typická.
Podstatou vůle je schopnost sebeovládání. Podstatou silné vůle je suverénní autonomie vůči pudovým a afektivním emočním stavům, značná intenzita vědomého chtění.
Vůle tvoří oporu našemu "já", našemu sebecitu a sebevědomí. Může být orientována aktivně (na provedení něčeho) nebo pasivně (na potlačení něčeho).
Funkcí vůle je, aby dynamiku, plnost, hloubku, sílu našeho duševního života, našich vznětů a temperamentu nenechala působit bez kontroly, nýbrž aby rozhodovala, co se bude dít a co ne. Je součástí odpovědnosti za vlastní jednání.

U volních procesů můžeme z hlediska časového průběhu stanovit hlavní fáze:
- vznik pohnutky (uvědomění si potřeby určité činnosti, tj. motivace);
- volba mezi motivy (tj. rozhodování);
- rozhodnutí a stanovení cílů;
- realizace rozhodnutí.

Někdy rozlišujeme nepravé a pravé rozhodování.
Nepravé rozhodování je návykové, vázané většinou na skupinové mínění a postoje. Člověk je od někoho heteronomně přejímá.
Pravé rozhodování je autonomní a mnohem obtížnější. Je nutné např. tam, kde člověk nezná normu své referenční skupiny.

Tendence (snahy)

Obdobně jako minulost ovlivňuje při prožívání přítomnosti, tak přítomnost sama je určitým způsobem zacílená do budoucnosti. Duševní život je značně určován popudy, snahami, tendencemi, které směřují k uskutečnění určitého stavu.
Od ostatních psychických jevů se snahy liší tím, že obsahují:
- impuls (jenž je ovlivňován citovým zážitkem, resp. deprivací potřeby);
- úsilí (jež je úměrné citovému zaujetí).
Snahy směřují k uskutečnění dosud neexistujícího stavu. Snažení je tedy aktivita směřující k cíli. Snahy nejsou omezeny jen na člověka. I u ostatních živočichů existují významné dynamické impulsy. Jsou to pudy, resp. pudové pružiny, které mají dynamicko-teleologický ráz. U zvířat však směřují tyto impulsy k cíli, aniž se tento cíl nebo cesty k němu jasněji objeví ve vědomých představách. U člověka vystupují většinou ve formě cíle a poznání vztahů a souvislostí, proto hovoříme o snahách (tendencích).
Tendence jsou integrativní (jednotícím způsobem) spojeny s city a základním životním pocitem, sebecitem, zaměřenými city. Kdyby nebylo tendencí, nebylo by ani citů, neboť v citech prožíváme splnění, popř. nesplnění tendencí.
Tendence jsou velmi rozmanité, dají se však podle německého psychologa Philippa Lersche(1898-1972) přehledně roztřídit do tří skupin: na snahy vitální, individuální a transitivní. Tyto snahy odpovídají vitálním citům, sebecitům a předmětným citům.

Vitální snahy

Ve vitálních snahách se projevuje bezprostředně dynamika duševního života jako pud prostě žít, existovat, niterně pociťovat život jako proces a funkci. Hovoří se také o "vůli k životu". V extázi a opojení touha po životě vrcholí, v úzkosti prochází tento pud krizí, ve smutku je silně redukován.
Jelikož konkrétním výrazem vitální tendence je činnost nebo požitek, rozlišujeme dvě stránky pudu k životu: tendenci (nutkání) k činnosti a touhu po požitku.
Tyto dvě stránky se k sobě mají jako výdech a vdech a obyčejně se u člověka rytmicky doplňují. Jejich poměr však u lidí není stejný, jsou lidé, kteří se vyžívají více činností, jiní jsou více poživační.
Všechny formy snah se neobjevují vývojově současně, nýbrž postupně. Nejdříve se objevují vitální snahy (např. libost z činnosti ve hře) a některé individuální snahy, teprve později se objeví vyšší transitivní snahy, např. ideály (jde tu o obsahovou stránku zážitků).
Cílem nutkání k činnosti je činnost sama o sobě. Je u různých lidí různě silná. U lidí rozjímavých je nutkání k činnosti slabé. Opakem je člověk, který se stále musí něčím zabývat. Jeho cílem často není výkon, nýbrž činnost sama. Nutkání k činnosti může být samozřejmě spojeno i s tendencí po výkonu. Pak hovoříme o nutkání k práci, neboť v pojmu "práce" je obsažen jak moment činnosti, tak i moment výkonu.

Snaha po požitku směřuje k prožití určitých niterných nebo tělesných stavů. Hovoří se o intelektuálním požitku, např. o vtipu, estetickém požitku (přičemž požitek je pouhou složkou estetického prožívání) a o tělesných požitcích, které vznikají podrážděním chuťových, čichových, zažívacích, pohlavních aj. orgánů. Snaha po požitku je do značné míry přirozená a biologicky opodstatněná. Stane-li se však výhradním cílem bytí, vystupňuje-li se v převažující sklon, hovoříme o požitkářství.
Požitkář se soustřeďuje výhradně na dosažení libých stavů vzruchu, ztrácí smysl pro zodpovědnost, odmítá práci, povinnost a výkon, nerad se namáhá. Jeho píle, vytrvalost a podnikavost jsou minimální, je pohodlný a líný. Nerad se k něčemu zavazuje, je svévolný, náladový a nezná soucit.
Cílem tendence prožívat je zakoušení stavů, jako je např. extáze, opojení, dobrodružství, děs, hrůza i bolest.
Jde o prožívání jako takové. Snaha po zážitku nemůže být ztotožňována s nutkáním k činnosti, ačkoliv např. v chtivosti dobrodružství se obě snahy vyskytují pospolu.
Intenzita snahy prožívat je velmi důležitá pro posouzení osobnosti. U lidí práce a u lidí s tranzitivními tendencemi bývá snaha prožívat méně intenzivní.
Naproti tomu jsou lidé, u nichž může být snaha po zážitcích vystupňována v hlad, zvědavost, senzacechtivost. Na objektivní hodnotě obsahu zážitku nezáleží, jde jen o subjektivní, impresionistickou hodnotu zážitkového stavu, jehož půvab spočívá v silném vzruchu. Tito lidé upadají však snadno v nudu, kterou pociťují jako hlodající prázdnotu, a snaží se ji překlenout novými zážitky.
Chtivost prožívání je buď projevem původní elementární životní síly (jako je tomu např. u povah přirozených a nekomplikovaných), nebo je průvodním jevem a známkou dekadence. Dekadentní lidé touží po stálé změně, jejich zážitky jsou však povrchní a mělké, nemají stálost, často se nudí a mají pocit prázdnoty. Jejich život kolísá mezi stavy vzruchu a nudy. Snaha prožívat a snaha po požitku mohou individuální existenci člověka škodit.

Individuální tendence

Řadíme sem všechny snahy, které směřují k upevnění, zajištění a rozšíření vlastního bytí.
Neomezují se jenom na získávání materiálních hodnot (včetně potravy). Také hodnoty duševní, např. vědomosti, dovednosti, hodnoty kulturní, morální apod. se mohou stát předmětem individuálních snah, egoismů.
Egoismy se objevují v různé podobě, především jako snaha po sebezáchově, snaha uplatnit se a snaha zajistit se. Jde o snahu prosadit vlastní osobu (vlastní "já") a o rozšíření vlastní pozice a moci.
Určitá dávka egoismu je v každé osobnosti. Rozdíl v míře egoismu u jednotlivců je příznačný pro rozdílnost povah.
Proti extrémní sobeckosti stojí absence sobeckosti (vyhraněný altruismus) a mezi těmito krajnostmi jsou lidé se zdravou dávkou egoismu.
Od stabilního postoje nesobeckosti nebo sobeckosti musíme odlišovat postoje situační, které ovšem jsou rovněž závislé na celkovém zaměření osobnosti. U sobce je veškeré jednání, myšlení, cítění a chtění hamižnými, chtivými, lačnými (avidními), egocentrickými (sobeckými) impulsy (motivy) prosyceno. V osobním profilu sobce vystupuje především zištnost, touha po majetku, hrabivost, prospěchářství, lakomství.
Sobectví je časté u lidí, kteří byli v mládí zhýčkáni tím, že jim každé přání bylo splněno, a oni se nenaučili zříkat se něčeho nebo něco obětovat.
Čím více místa zaujímají v osobnosti sobecké snahy, tím méně zbývá pro city a snahy tranzitivní. Vůči bližním se projevuje tento postoj nedostatkem blahovůle, soucitu, lásky, ohledu a porozumění. Sobci mívají sklon k nesvědomitému zneužívání a vykořisťování, závisti, nepřejícnosti, chladu a tvrdosti. Poněvadž je sobec zaměstnán sám sebou, nemůže se věnovat ani lidem, ani věcem. Nerad se k něčemu zavazuje, není schopen nadšení. Své povinnosti plní jen do té míry, pokud to vyžadují jeho sobecké zájmy, resp. zájmy jeho rodiny a přátel.
Projevy sobectví se liší podle toho, s jakým pocitem vlastní moci jsou spjaty. Je-li pocit vlastní moci silný, projevuje se sobectví agresivně, např. surovostí, hrubostí, bezohledností, svévolí, násilnictvím. Hrubci a násilníci nezastírají své sklony, kdežto lidé lstiví volí vzhledem k všeobecně platným etickým požadavkům prostředky, kterými své sobecké sklony zakrývají.
Sobec se slabým pocitem moci je provázen stálou úzkostí o vlastní blaho a zajištění. Jeho chování má defenzivní charakter, je opatrný, bdělý, vypočítavý, nedůvěřivý, podezřívavý, bázlivý. Pro jistotu se zajišťuje i vícekrát (má vždy několik želízek v ohni). Patří sem i typ šplhouna.
Čím více dokáže člověk sobectví potlačit, tím lépe může rozvinout jiné snahy: vědomí zodpovědnosti, povinnosti, vůli k oběti, nadšení, lásku, přátelství, soucit apod.

Nezištnost může mít formu pasivní a aktivní. Pasivní nezištnost se vyznačuje povolností, dobromyslností, skromností a nenáročností. Tyto rysy pramení buď z přirozené vlohy, nebo jsou vypěstované (nejčastěji u lidí, kteří v dětství snášeli příkoří nebo byli vedeni k nenáročnosti).
Aktivní forma nezištnosti má buď ráz charitativní (mateřský, femininní) nebo heroický (otcovský, maskulinní). Charitativní forma se projevuje v péči o jiné, heroická forma se vyznačuje odvahou k "nebezpečnému životu", k riskování pro druhé. Heroický člověk se nevyhýbá boji (a riskantním podnikům) v úsilí pomoci, být prospěšný bližním.
Mezi oběma póly je průměr tzv. zdravý egoismus pozůstávající z potřebné míry egoismu, nezbytné v životním boji a vhodně vyvážené s věcností, ochotou zasadit se o něco, se spravedlností, objektivitou apod.
Egoismy mají jakousi obdobu i u zvířat. I v jejich chování je patrná tendence k sebezachování a k zajištění sebe. Naproti tomu jen u člověka je tendence sebehodnocení a ocenění sebe sama, neboť předpokládá vědomí sebe jako nositele určité hodnoty a důstojnosti.
Oceňování sebe sama má rovněž dvě formy (vědomí vlastního významu, vědomí vlastní hodnoty) a jemu odpovídající tendence se může také projevovat dvěma způsoby:
- jako snaha po osobní hodnotě
- jako snaha po sebeuplatnění (snaha něco znamenat).
U snahy po osobní hodnotě jde subjektu o to, mít cenu, hodnotu sám před sebou (odtud práce na sobě samém-sebevýchova, autoregulace).
U snahy o sebeuplatnění jde subjektu o souhlas, úctu, uznání, obdiv, respekt ostatních lidí. Kde není příliš vyvinuta, jsou dány předpoklady skromnosti, prostoty a zdrženlivosti. Naproti tomu zvýšená potřeba sebeuplatnění vzniká tam, kde silnému nároku něco znamenat nemůže být učiněno zadost skutečnými výkony, takže nárok zůstává spojen s přiznaným nebo nepřiznaným pocitem méněcennosti. Následkem jsou různé nevěcné a scestné postoje a praktiky vůči světu a lidem, např. upevňování vlastní pozice nebo předstírání hodnot (snaha zdát se důležitý, ješitnost, pýcha, chlubivost, chvástavost, afektovanost). Také tendence znehodnocovat druhé lidi, svéhlavost, vzdorovitost, vrtošivost, samotářství, neochota podřídit se autoritě mohou pramenit ze zvýšené potřeby něco znamenat a z toho rezultující přecitlivělosti na osobní prestiž.
Vedle těchto spíše aktivních praktik může člověk se zvýšenou potřebou uplatňování sebe využívat i slabosti, např. nemoci, jakožto prostředku ke zvýšení vlastního významu, nebo může použít i masky pokory, skromnosti, podřazenosti (submisivity).
Úporná potřeba sebeuplatnění vede k zakrnění sociálních citů a snah, k egocentrismu, k citové izolaci od okolí, k neschopnosti opravdového nadšení, ke snaze budit stále zdání něčeho. Takový člověk sobě i jiným stále něco předstírá s cílem uplatnit, zvýšit osobní účin na druhé. Člověk se zvýšenou potřebou uplatňování sebe sama má sklon zkreslovat skutečnost.
Snahu po sebeuplatnění nesmíme zaměňovat s vůlí k moci (snahou ovládat okolí). Je-li vůle k moci dominantou duševního života, mluvíme o panovačnosti. Pokud se nárok na ovládání druhých zakládá na sebepřeceňování, hovoříme o aroganci a vypínavosti.
Vůle k moci se může projevovat různým způsobem: jak tendencí působit bolest, tak i tendencí činit dobro, nebo zase pedantstvím, principiálností, tyranizováním okolí, sociální průbojností.
Značnou vůli k moci má tzv. typ maskulinní, který má rád boj, je dominantní, rád vede druhé, je ascendentní.

Tranzitivní tendence

Patří sem tvůrčí snahy, snahy po výkonu a snahy normativní, sociální vztahy a svědomí.
Tvůrčí snahy
Tvůrčí snahy se projevují tendencí vytvořit něco mimo sebe, něco, co znamená určitou nadindividuální hodnotu.
S tvůrčím pudem souvisí píle. I pro ni je typické uskutečňování určité nadindividuální hodnoty.
Snahu po výkonu
je nutno odlišit od ctižádosti výkonu. Snaha po výkonu je primárně zaměřená k vytvoření mimo individuální, resp. nadosobní hodnoty, kdežto ctižádosti výkonu jde v podstatě o uplatnění vlastního "já" a výkon je pouze prostředkem.

Normativní snahy

Pojem norma vyjadřuje pravidlo, předpis nebo směrnici, kterou se buď ukládá nebo zakazuje nějaké jednání či konání. Charakteristickým znakem norem je míra jejich závaznosti.
Dodržování stanovených norem poskytuje vědomí vyváženosti, pocit klidu, vymezuje hranice vlastních možností. Vyžaduje to ovšem dovednost sebekontroly, která je založena na vlastní zpětné vazbě.
Případ člověka se silně vyvinutými a hluboce prožívanými normativními snahami je člověk povinnosti-jeho bytí je ovládáno vědomím, že je nutno plnit povinnost, a z toho pramení vlastnosti jako vážnost, spravedlnost, přesnost, pravdivost, ale i sklon k askezi.
Normativní snahy patří k tranzitivním tendencím. Jsou to snahy, které jsou vždy spojeny s určitou identifikací a oddaností vůči významným hodnotám a normám.

Sociální snahy

V rámci sociálních snah rozlišujeme snahu sdružovat se a snahu po pospolitosti.
Snaha sdružovat se má obdobu ve stádním pudu zvířat, je snahou nebýt sám, obcovat s druhými a nacházet u nich odezvu.
Snaha po pospolitosti je sociální snahou v užším slova smyslu, souvisí s hlubším vědomím solidarity a se zřetelem k osobnosti druhého, s tzv. sociální formovatelností (tvárností) a konformitou.
Snaha sdružovat se je individuálně různě vyvinuta. Mluvíme o různých stupních potřeby sociálního kontaktu, což má též podstatný význam typologický. Potřeba kontaktu a vztahu k lidem patří k podstatným rysům typu cyklotymního a extravertovaného.
Malá potřeba kontaktu bývá ve formě distancovanosti u osob hrdých a pyšných, ale také u lidí s narušeným sebevědomím a neukojenou potřebou sebeuplatnění-zde jde spíše o určitou formu uzavřenosti, přičemž potřeba kontaktu nemusí být primárně slabá, nýbrž spíše potlačena. Tam, kde je primárně slabá, kde je tedy původní potřeba být sám, lze mluvit o plachosti, odcizenosti, vyhýbání se kontaktu s lidmi. Tyto vlastnosti souvisejí s typem schizotymním a introvertovaným.
Snaha sdružovat se předpokládá nejen potřebu kontaktu a ochotu k němu, nýbrž též schopnost tohoto kontaktu, která je podmíněna schopností vžít se do druhých, tedy jistým druhem psychologické fantazie, intuice, vhledu, empatie.
Snaha po pospolitosti souvisí se sociálním cítěním (smýšlením), jež je charakterizováno pojmem blahovůle; projevuje se jako takt, ohleduplnost, účast a ochota pomoci. Ve srovnání s dobrotou má blahovůle ráz spíše reaktivní než spontánní.
Zatímco sociální smýšlení snahu po pospolitosti posiluje, smýšlení asociální má na ni destruktivní vliv. Může se projevovat různě-od pouhé necitelnosti až po aktivní snahu škodit, kterou označujeme jako zlovůli.

Zlovůle se projevuje hlavně zlomyslností, pomstychtivostí a resentimentem.

Zlomyslnost je primární, dále neredukovatelná zlovůle (jejím projevem je ponejvíce škodolibost). Naproti tomu pomstychtivost a resentiment jsou sekundární reakcí na frustraci (ohrožení) tendencí z oblasti sebecitu a sebevědomí. Resentiment se projevuje tendencí ke znehodnocování hodnot druhých lidí, v jejich snižování. Nespokojenost s lidmi a se světem mívá často v pozadí nespokojenost se sebou samým a se zaujímanou společenskou pozicí.
K formám zlovůle patří také cynismus. Projevuje se jako pohrdání hodnotami druhých s tendencí urazit jejich city. Od cynismu musíme odlišovat sarkasmus. I on problematizuje hodnoty druhých, ale může spočívat na vůli k pravdě.

Pocit zodpovědnosti za neosobní a nadosobní hodnoty má svůj bezprostřední výraz ve svědomí, jehož hnutí odrážejí splnění nebo nesplnění nadosobních závazků, a to jednak závazků citových, jednak závazků normativního rázu. Člověk, který není přístupný vůči nadosobním závazkům, není tedy přístupný ani hnutím svědomí. Tím je dán i pojem nesvědomitosti.

Souhrn snah (tendencí) ovlivňujících chování člověka působí buď konvergentně nebo divergentně.
Konvergencí rozumíme harmonickou spolupráci tendencí ve smyslu slučování jejich energie směrem k určitému cíli. Divergentní snahy naopak vyvolávají niterný rozpor, duševní konflikt, který se může stupňovat. Z hlediska konvergence, resp. divergence tendencí je možno lidi dělit na povahy integrované (jednotné), harmonické a dezintegrované (rozložené), disharmonické.
V případě, že tendence nemohou být naplněny, může dojít ke dvěma možnostem:
- člověk se s nemožností realizovat je vyrovná a vzdá se jich;
- nedovede se vyrovnat s jejich neúspěšností, a pak jejich energii převede např. do toužebných fantazií. Tu pak často dochází k poruše vztahu ke skutečnosti.

Je třeba rozlišovat též intenzitu a trvalost jako dvě možné vlastnosti snah. Nemusí spolu korelovat. Např. pro mladistvé je charakteristická velká intenzita snah a popudů při malé vytrvalosti. Kde je intenzita a trvalost vystupňována, mluvíme o náruživosti, vášni a fanatismu.

Heteronomním lidem většinou vštěpují cíle a snahy jejich činnosti skupiny, ve kterých se tito lidé pohybují. Lhostejné jednání je skupinou odmítáno stejně jako jednání příliš horlivé, přehnané. Referenční skupiny poskytují vzory chování, kterými mají dosáhnout skupinou uznávané cíle, a předpisují jim normy jednání.

Úspěch v dosahování cílů závisí jak na volních vlastnostech člověka, tak i na dalších vlastnostech jeho osobnosti (schopnosti, temperament) i na fyzickém a psychickém stavu, úrovni dovedností a vědomostí a na okolnostech.


Závady a poruchy jednání a vůle

Může jít o kvalitativní nebo kvantitativní závady a poruchy jednání a poruchy vůle.

Mezi kvalitativní závady a poruchy jednání a vůle patří např.:

katatonické symptomy, katalepsii (strnulost svalstva), zárazy jednání, negativismus, povelový automatismus (postižený reaguje na výzvy a doporučení jako na rozkaz), iterace (opakování, stereotypie), manýrování, raptus (prudký záchvat zuřivosti), impulzivní (frenoleptické) jednání, jako je např. chorobná toulavost (dromomanie), chorobné krádeže (kleptomanie), chorobná záliba v ohni a sklon ke žhářství (pyromanie), ataky alkoholismu (dipsomanie), chorobné, nezdrženlivé nakupování (oniomanie, shopaholismus).

Mezi kvantitativní závady a poruchy jednání patří:

Malá aktivnost, spontánnost a snaživost (hypoagilnost) a snížené, oslabené volní úsilí, tj. hybobulie až úplná ztráta schopnosti a dovednosti zahájit nějakou činnost, tj. abulie);
Extrémně velká aktivita, spontaneita a snaživost (hyperagilnost) a přebujelost volní aktivity, extrémní volní úsilí nepřiměřené situacím (hyperbulie);
Chorobně neklidná aktivita (agitovanost).

Použitá literatura:
Kohoutek, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM.Brno.

Systém psychologických věd

22. ledna 2018 v 10:37 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Cílem psychologických věd je vědecky poznat a popsat duševní jevy, jejich zákonitosti, psychickou regulaci činnosti a chování, seřadit získaná fakta do logické soustavy, vysvětlit je, a na základě toho předvídat a ovlivňovat (regulovat) chování a prožívání člověka, případně i jiných živočichů.
Psychologické vědy jsou na hranici mezi vědami přírodními a společenskými. Původně byla psychologie součástí filozofie. Zákonitosti psychiky mají většinou stochastickou (pravděpodobnostní) povahu.
Psychologické vědy zkoumají formy, projevy, výtvory a zákonitosti psychické reaktivnosti organismu v podmínkách dědičnosti, prostředí přírodního i sociálního a výchovy i sebevýchovy. Počítají přitom s faktem specifického vnitřního světa vlastního či osobního já každého člověka. Tozpůsobuje, že se lidé nechovají k ostatním lidem a přítomným i budoucím událostem podle jejich skutečného a objektivního významu, ale podle toho, jak je sami hodnotí a interpretují.

Psychiku a osobnost nelze redukovat na soubor funkcí. V každé duševní činnosti se totiž projevuje celá psychika a osobnost jako systém, celek. Jednotlivé duševní funkce jsou v podstatě nesamostatné, jsou navzájem jednotně spjaté a časově kontinuitní (přítomná duševní dění jsou vždy spojená s minulostí a také s představami o budoucnosti). Jsou spjaté i strukturálně, tedy určitým organizujícím principem osobního já, který zaujímá pozici v centrální vrstvě osobnosti.
Je třeba zkoumat duševno ve všech jeho souvislostech se světem, pozorovat každý psychický jev ve vývoji, poněvadž duševní zákonitosti se odhalují v procesu vývoje.
Všechny psychologické vědy můžeme roztřídit do dvou skupin: na vědy základní, které studují zákonitosti duševna převážně (ale nejenom) teoreticky a na vědy užité, které studují duševní jevy převážně (ale nejenom) se zřetelem k potřebám praxe.

Mezi základní (teoreticko-praktické) psychologické vědy patří:

obecná psychologie-studuje zákonitosti duševní činnosti normálního dospělého člověka současné civilizace. Poskytuje ostatním psychologickým vědám pojmový a poznatkový aparát.
Psychologie osobnosti-zkoumá strukturu a dynamiku osobnosti i její utváření.
Psychopatologie-zkoumá symptomatiku a determinanty takových vážných poruch duševna a osobnosti, které např. způsobují dočasnou či trvalou ztrátu pracovní schopnosti a normální psychosociální komunikativnosti.
Patopsychologie-zkoumá primárně širší normu, anormativní tendence a závady učení a chování (dificility) i hraniční abnormity osobnosti a jejich symptomatiku i determinanty a vývoj.
Ontogenetická psychologie-studuje zákonitosti vývoje lidského duševna a osobnosti.
Biologická psychologie-studuje utváření duševna biologickými činiteli (např. dědičností, chorobami apod.).
Sociální psychologie-studuje vliv společenských činitelů a skupin (seskupení) na utváření individuálního duševna.
Srovnávací a interkulturní psychologie (diferenční) - zjišťuje rozdíly mezi lidmi, např. vzhledem k pohlaví, národní a rasové příslušnosti apod.
Zoopsychologie (etologie) - zkoumá duševno zvířat na různých stupních vývoje.

Mezi aplikované či užité (prakticko-teoretické) psychologické vědy bývají zařazovány např.:

Psychologie práce, organizace a řízení zkoumá duševno a osobnost člověka v pracovní činnosti a v řízené skupině.
Inženýrská psychologie-zkoumá vztahy lidské psychiky a strojů.
Pedagogická psychologie-studuje změny v duševní činnosti a osobnosti člověka způsobené výchovně vzdělávacím procesem.
Klinická psychologie studuje duševní činnost a osobnost v průběhu léčení.
Forenzní a soudní psychologie studuje např. věrohodnost svědeckých výpovědí a doporučuje soudu, komu má předat děti do výchovy a výživy při rozvodu rodičů.
Poradenská psychologie se zabývá např. příčinami a odstraňováním školní neúspěšnosti, maladaptace ve studiu a v povolání, diagnostikou a nápravou závad a poruch chování, řešením předmanželských a manželských konfliktů atp.
Klasifikace různých věd a odvětví psychologie není statickou záležitostí. Jde o otevřený a stále upřesňovaný i doplňovaný odborný a vědecký systém.

Nejbližšími a příbuznými vědeckými disciplínami patopsychologie a psychopatologie jsou psychologie zdraví, duševní hygiena či psychohygiena, obecná a speciální psychiatrie, speciální a sociální pedagogika, klinická psychologie a psychologické, pedagogické, manželské a předmanželské a výchovné poradenství. Patopsychologie i psychopatologie se opírají i o genetiku, psychiatrii, obecnou psychologii, vývojovou psychologii, psychologii osobnosti a sociální psychologii.

Psychologie se snaží přispět k teorii normální, duševně zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biologickém systému a sociálním systému, tak ve vlastním psychickém systému.
Duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem.

Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:

řídící sebe sama, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
jednotnou (integrovanou), tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.

Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.

Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.

Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrární (normativní), nebo se tyto významy mohou kombinovat.

Individuální normalita znamená subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi.

Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nad normalitu.

Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přibližovat.

Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti.

Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost.

Arbitrární (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků.

Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např.:

přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.

Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.

Je duševně odolný, psychicky zdatný.

Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku.

Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí.

Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici, a to i tehdy, když mu nevyhovuje.

Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.

Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.

Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.

Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění.

Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.

Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).

Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.

Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.

Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.

Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.

Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy.

Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.

Umí se zdravě prosadit (je asertivní).

Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.

Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.

Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.

Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem širší norma. Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani výrazně patologické.

Anormalita však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi anormality můžeme zařadit např. poruchy chování a osobnosti, mentální retardace apod.

V současné době bývá zdůrazňována jako hlavní cíl výchovy normální, zdravá, asertivní a prosociální osobnost.

Prosociální osobnost je ochotna kooperativně udělat pro druhé něco bez očekávání protihodnoty nebo odměny.

Prosociální zaměření osobnosti je považována za základní podmínku stability a rozvoje společnosti,

harmonických mezilidských vztahů, klíčovou otázku hodnotové orientace

a klíčovou kompetenci člověka.


Psychologické vědy získávají systémové poznatky o duševnu, o duševních jevech.

Psychika tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu a s prostředím kulturním, sociálním i přírodním.

Psychické jevy jsou do určité míry konstantní, ale i dynamické a proměnlivé v čase a v prostoru. Jsou prožívány individuálně diferencovaně, více či méně u jednotlivých osob rozdílně, s jinak utvářenou konfigurací a směsí (mixem) kognice, emocionality a interakčního chování.

Na úroveň jednotnosti (integrity) chování a prožívání působí jak konkrétní biologické a psychosociální determinanty, tak vlastní autoregulace z centrální vrstvy psychiky, z osobního já, které má ovšem u jednotlivých lidí odlišný vývojový stav a různou úroveň.

Psychologické vědy lze dělit na základní (sem patří např. obecná psychologie, psychologie osobnosti, psychologie duševního vývoje a psychopatologie) a na vědy aplikované, užité (mezi ně patří např. psychologie práce, organizace a řízení, pedagogická psychologie, klinická psychologie, neuropsychologie aj.). Základní i aplikované psychologické vědy tvoří otevřený systém. V budoucnosti lze očekávat vznik a rozvoj dalších psychologických věd a jejich novou diferenciaci.

Psychologické vědy studují stavbu (strukturu) duševna, jeho vývoj a rozvoj a také jeho funkce, a to ve vědomých i nevědomých složkách.

Psychologie se zabývá rovněž tím, jak se osobnost a zejména její sociabilita, individualita a kreativita utváří podle biologických a sociálních determinant i určitých kulturních vzorů, které jsou odrazem daného kulturního prostředí. To, co je v jednom kulturním prostředí přirozené a normální, může být v jiném kulturním prostředí nepřirozené a nenormální.

Patopsychologie zkoumá stav a vývoj různých anomálií, abnormalit, odchylek, zejména těch, které jsou ještě v rámci širší normy.

Psychopatologie zkoumá symptomatiku a determinanty takových vážných poruch duševna a osobnosti, které např. způsobují dočasnou či trvalou ztrátu pracovní schopnosti a normální psychosociální komunikativnosti i svéprávnosti.