Psychická traumatizace vysokoškolských studentů

29. května 2017 v 5:53 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Psychická traumatizace prožívaná studenty na českých vysokých školách nemá většinou ráz extrémních makrotraumat (jako je např. prožitek přímého ohrožení života nebo zdraví ), ale spíše méně nápadných mikrotraumat.
Psychická mikrotraumata ( prožitky neúspěšnosti, podceňování, posměchu, urážení, ponižování, veřejné skandalizace, dehonestace), zejména mají-li chronický ráz, mohou mít nepříznivý dopad na vývoj a rozvoj osobnosti i na psychické, sociální i somatické zdraví.
V rozhovorech poradenských psychologů s vysokoškolskými studenty se objevují nejčastěji stížnosti studentů na dehonestaci ze strany učitelů a jejich ,,cholerický" nebo chladně distancovaný způsob jednání se studenty.
Studenti většinou hovoří o tom, že někteří učitelé mají ,,cholerické jednání" nebo cholerický temperament, provázený sklonem ke křiku, nadávkám, posměchu, ironii, svévoli a dehonestování studentů, které takový učitel považuje za nějak problémové.
Dalo by se říci, že učitelé se stabilizovaným hyperexitovaným chováním považují někdy
toto chování a jednání za užitečnou přizpůsobovací techniku, která redukuje značnou část hyperaktivit, asertivit až agresivit ze strany aktivních a sebevědomých studentů, protože u nich vyvolává úzkostné reakce nebo dokonce pocit strachu z učitele.
Mikrotraumatizaci na vysokých školách si můžeme rozdělit na:
primární
a sekundární.
Primární psychická traumatizace znamená situaci , v níž je student přímo osobně, sám obětí ponižování, prožívá emoční nepohodu (např. úzkosti, strach, děs, ponížení, stud), bezmoc, neúspěšnost, dehonestaci, hostilitu ze strany okolí, averzi, pocity
nespravedlivosti, posměch, ironii, uštěpačnost, ztrapňování, mocenskou manipulaci, perzekuci.
Primární psychotraumatizace poškozuje duševní a emoční pohodu nejintenzivněji.
Může být způsobena úmyslně, intencionálně i nezáměrně, neúmyslně.
Ilustrativní příklad primární psychotraumatizace
studentů popisuje jedna z posluchaček vysoké školy:
,, Profesorka středních let
už od pohledu působí přísným a chladným dojmem. U druhých budí respekt a nikdo si k ní jen tak něco nedovolí a to nemyslím jen studenty. Je to typ člověka, který si drží od druhých odstup. Už od první společné vyučovací hodiny zavedla určitá pravidla, která se musela bez výjimky dodržovat a kdo těmto požadavkům nestačil, měl prostě smůlu. V jejich hodinách jsem si často připadala jako na základní škole, kdy musím být poslušná žačka, jinak se paní učitelka rozzlobí a bude zle. V poslední době se pořád prosazuje partnerský vztah učitele a žáka a myslím, že zvlášť na vysoké škole má tento partnerský vztah platit, jenže v tomto případě to mělo k partnerství daleko. Když jsme v semináři dělali cvičení a něco se nám nevydařilo a udělali jsme chybu, hned jsme si poslechli delší proslov, jak jsme se s takovými znalostmi mohli dostat na vysokou školu, a že pokud se naše výkony nezlepší, tak můžeme jít prodávat do zeleniny a nemáme na vysoké škole co dělat. Tento výrok mne téměř šokoval.Všichni jsme však mlčeli. Když jsme se na ni kolikrát nechápavě dívali, tak se jen otázala jestli máme nějaký problém, ale řekla to takovým tónem, že každý raději řekl, že žádný problém nemá. Opravdu s námi mnohokrát jednala jako s dětmi, které se snaží převychovat a ne jako s dospělými lidmi, které by měla respektovat."
Za sekundární psychotraumatizaci považujeme situaci, když studenti nejsou
přímo vystaveni traumatizaci své vlastní osoby, nejsou přímou obětí, ale byli svědky přímé traumatizace někoho, kdo je jim blízký, např. spolužáka, přítele, příbuzného, kolegy či kolegyně. Sociálně percipovali jejich traumatizaci, což mělo nepříznivý vliv na jejich vlastní prožívání a i na jejich vlastní psychickou nepohodu.
Ta však bývá většinou méně intenzivní než psychotraumatizace primární.
Uveďme příklad:
,,Při jednom ze semináři jsme probírali témata našich bakalářských prací. Každý měl říct jakým způsobem zpracovával praktickou část. Jako jedna z prvních vystoupila spolužačka, jejíž téma bakalářské práce bylo Taneční terapie u dětí s tělesným postižením. Měla jedno z nejtěžších témat, protože k této problematice existuje málo literatury. A praktická část probíhala tak, že si spolužačka vymýšlela a sestavovala jednotlivé hodiny taneční terapie pro svůj zájmový kroužek, do kterého se mohli dobrovolně přihlásit žáci s tělesným postižením. Inspirovala se pro svou tvorbu dostupnou literaturou o taneční terapii, vycházela také z vlastních zkušeností s tancem z tanečního souboru a jednotlivé hodiny přizpůsobovala individuálním možnostem žáků. Myslím si, že to celé bylo velmi časově náročné na přípravu a realizace vyžadovala velkou dávku odvahy, kreativity, zodpovědnosti a dobré organizační schopnosti. Spolužačka referovala, že její kroužek navštěvuje pravidelně, zcela dobrovolně a s nadšením několik žáků s tělesným postižením a někteří i s velmi těžkým tělesným postižením. Spolužačka zařazovala různé pohybové aktivity na hudbu, libovolné vyjadřování hudby tělem, společný tanec, i uvolňující relaxace při relaxační hudbě.
Poté, co spolužačka odprezentovala a popsala tento svůj projekt, učitel začal velmi negativně hodnotit vše, co udělala. Řekl, že je velmi nevhodné použít taneční terapii zrovna u tělesně postižených. Odsuzoval spolužačku, že žáky jistě během tohoto kroužku velmi frustrovala, protože tělesně postižení nikdy nemohou tancovat a pohybovat se esteticky na hudbu a že tímto jím srážela sebevědomí. Zavrhnul tento její projekt s tím, že je to nesmyslné. Nereagoval na její argumenty, že ti žáci tam chodili s nadšením a ze své vlastní vůle, protože je to bavilo, bylo to pro ně něco nového a nešlo ani tak o estetiku, ale o radost z pohybu podle hudby a rytmu a o určitou formu relaxace. Prosazoval svůj subjektivní názor a snažil se, aby sama spolužačka uznala svou chybu. Myslím, že si ani neuvědomoval své necitlivé jednání. Bylo to celé velmi stresující, smutné a demotivující. Ve třídě bylo napětí, všichni tiše nesouhlasili, ale neodvažovali jsme se raději protestovat. Poté jsme se nikdo už raději nepouštěli do polemik nad našimi bakalářskými pracemi s tímto učitelem."
Prvním a nejčastějším projevem psychické traumatizace je u studentů hyperarousal, hyperexitace, hypervigilita, tj. nadměrné vzrušení, nadměrná bdělost a aktivace až hyperaktivace, psychická tenze, nabuzenost, vylekanost, vyplašenost, stálé očekávání nebezpečí, konfliktu, nového stresu, frustrace. Může být pouze situační, krátkodobá nebo i dlouhodobá.
Druhým nejčastějším příznakem psychické traumatizace bývá intruzivní chování a prožívání, které je tvořeno otravnými, neodbytnými, obsesně se vracejícími pocity z psychické traumatizace a někdy dokonce i sklony ke kompulzím. Neustále představování si traumatické situace a přemýšlení o tom co se stalo, bývá provázeno tzv. flashbacky, zpětnými záblesky, které vedou k podobným prožitkům jako vyvolala původní skutečná traumatická situace.
Třetím častým příznakem psychické traumatizace bývá tzv. psychická konstrikce, jakési vnitřní duševní stažení, sevření, jakési psychické imobilizující zaškrcení, zúžení, které
může mít nejen akutní, ale i chronický ráz. Jde o deformované vnímání, které má ráz pasivního obranného přizpůsobovacího mechanismu. Způsobuje i jakousi dočasnou anestezii vůči prožívané psychické traumatizaci. Jde o únikovou reakci.
Studenti často uváděli tyto konkrétní symptomy své psychotraumatizace:
redukci vlastní sebedůvěry a sebejistoty když byla zesměšňována jejich inteligence nebo vzhlednost, hmotnost či oblečení,
averzi vůči učiteli a jeho předmětu,
blok logického uvažování a
myšlení,
chronický strach z chování ,, cholerického" učitele,
strach až fobie
ze zkoušení a nespravedlivého
známkování,
bolesti hlavy,
zvýšená potivost,
poruchy spánku,
bolesti břicha, zvracení,
střevní problémy,
celkovou nevolnost až mdloby,
celkově zvýšenou neurotičnost.
Všichni lidé nemají stejnou úroveň psychické zranitelnosti (vulnerability), a to ani aktuální, ani dlouhodobé, setrvalé.
Někteří studenti jsou odolnější, zdolnější , resilientnější. Mají tzv. hroší kůži, ale jiní jsou senzitivní nebo dokonce hypersenzitivní. Odolnost vůči zátěžím, osobnostní nezdolnost, vzdornost, hardiness je ovšem vhodné trénovat a rozvíjet.
S touto skutečností by se mělo počítat zejména ve školství.
K psychickým traumatům jsou náchylnější studenti citliví až přecitlivěli (senzitivní až hypersenzitivní), vyčerpaní po prodělaných chorobách nebo úrazech a operacích, s malou sebedůvěrou a sebejistotou, málo psychicky integrovaní. Jejich počet odhadujeme na 10-15 % z populace studentů.
Do jisté míry může jít i o vrozenou, geneticky podmíněnou záležitost.
Senzitivní osobnost často prožívá sama psychické trauma, když nechtěně, nezáměrně traumatizovala někoho ve svém okolí.

Prevence psychické traumatizace studentů ze strany vysokoškolských učitelů podle našeho názorů tkví především v selfmanagementu, autoregulaci, sebeovládání vysokoškolského učitele, v ovládání vlastního temperamentu, svých emocí, afektů a případných verbálních agresivních tendencí, ve zvyšování své frustrační tolerance a v trénování vlastní empatie, vnímavosti k příznakům hypersenzitivity a psychické traumatizace studentů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 GVKB GVKB | E-mail | Web | 29. května 2017 v 7:10 | Reagovat

Moc celebrit je vždy spojená a bohatstvím, je to klasické manželství, pokud by zde byl globálně každý chudý, tak by celebrity byli zde zcela zbytečné, čím větší jsou zde rozdíly mezi bohatými a chudými, tím více je potřebné divadlo s celebritami. V okamžiku kdy vzniklo bohatství a bída, tak vznikla i víra v zázraky, v budoucnosti nebo po smrti. Ano, bude lépe, to je klasická víra v zázraky, jenže sliby se slibují a jenom blázni se radují. Lépe vždy bude jenom bohatým lidem, nadbytek existuje díky nedostatku.

Celebrity to jsou kaskadéři, co zde na mediálním jevišti zastupují milionáře, jak milionáři pískají tak celebrity na jevišti skáčou. Vše je o parazitování, horních deset tisíc dolarových milionářů, zde všemu vládne díky celebritám, co jim otrocky slouží, v konzumní kultuře je i charakter jenom zboží, a celebrity to jsou jenom inteligentní prostitutky, které milionářům prodávají svoji inteligenci a svůj charakter.

Za vším jsou peníze, a vše vyřeší peníze, to platí zde od té doby, co existují peníze, které jsou lakomcům návykovou drogou. Proč politici neodhlasují zvýšení minimální mzdy tak, aby byla u nás stejná minimální mzda, jako je třeba ve Švýcarsku. To by znamenalo odchod mnoha obchodníků a podnikatelů z naší republiky na Slovensko aby tam mohli v klidu parazitovat.

Následovala by veliká nezaměsnaost a tím by se zhroutil stát, protože by se dostal do platební neschopnosti, jak je možné že se ve Švýcarsku stát nedostane do platební neschopnosti, i když tam jsou vysoké minimální mzdy? Ve Švýcarsku není ekonomická zaostalost jako u nás, ale je tam vše moderní a optimalizované, ve Švýcarsku by si nikdy za prezidenta nezvolili starého soudruha Miloše Zemana!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama