Květen 2015

Kariérové poradenství a John Lewis Holland

16. května 2015 v 13:19 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Nejdůležitější věcí v životě je volba povolání (Blaise Pascal).

Koncepce profesního (nyní kariérového) poradenství vznikla již před začátkem 20. století a získávala na intenzitě v době, kdy se ve světě ukázaly první možnosti diferencovaného psychologického studia psychiky a osobnosti člověka a kdy se formovala obecná kriteria kvalitativního a kvantitativního hodnocení individuálních rozdílů mezi lidmi a kdy se rovněž exaktněji formulovaly předpoklady pro úspěch v povolámích, tzn. koncem 19. století našeho letopočtu.
Pro využití v praxi kariérového poradenství jsou cenné teorie, které rozlišují typy osobnosti pracovníků ve vztahu k hlavním druhům pracovního prostředí.

Je to např. teorie profesního poradenství amerického psychologa a sociologa Johna Lewise Hollanda (1919 - 2008), který rozlišoval prostředí a osobnosti:
- motorické - patří sem zemědělští pracovníci, strojníci, letci, řidiči nákladních aut, tesaři, maséři, opraváři, švadleny, malíři a natěrači, zedníci, slévači, bagristé, elektroinstalatéři, topenáři atd.;
- podpůrné - suportivní - patří sem např. učitelé, poradci, sociální pracovníci, diplomaté;
- konformní - administrativní pracovníci, účetní, sekretáři aj.;
- přesvědčující - persuasivní - patří sem např. státní funkcionáři, řídící pracovníci, úředníci pojišťoven, právníci, obchodníci;
- estetické - patří sem hudebníci, výtvarníci, aranžéři, sochaři, malíři, spisovatelé, básníci aj.;
- intelektuální - matematici, chemici, fyzici, biologové, kybernetici atd..
Nedomyšlené přesuny jednotlivce mezi pracovními prostředími může mít záporný dopad na osobnost a psychiku pracovníka.
Vždy je třeba přihlížet ke vzdělání (základní, vyučen, středoškolské a vysokoškolské) , délce praxe, věku, dosavadnímu příjmu a k dalším kompetencím.
Každý z nás má podle své hierarchie hodnot sklon preferovat povolání patřící do jedné z těchto šesti velikých skupin pracovního prostředí. Tento sklon se projevuje již v době první volby povolání. Každý člověk je podle této teorie orientován především motoricky nebo intelektuálně, supportivně, konformně, persuasivně nebo esteticky.
Modální orientace mohou být u dané osobnosti zařazeny v jakési hierarchii podle své relativní síly. Hlavní směr volby povolání nebo úsilí člověka jsou pak určovány životním stylem, který je v čele hierarchie. Tato intropersonální hierarchie může být definována kódovanými "zájmovými inventáři".
Každý člověk je jiný než jsou ostatní lidé. Ke každému proto musíme volit individuální přístup, má-li být naše komunikace úspěšná.
Hollandovy typy modálních orientací osobnosti lze připodobnit k typologii německého duchovědného psychologa
Eduarda Sprangera (1882-1963),
který rozlišuje rovněž šest typů osobnosti:
náboženský,
teoretický,
sociální,
estetický,
ekonomický,
mocenský.
Nyní k podrobnější charakteristice modálních orientací osobnosti podle Johna L. Hollanda:
Typ motorické orientace - realistický typ
Lidé patřící k tomuto typu orientace milují aktivity, které vyžadují fyzickou sílu, maskulinní až agresivní akci, motorickou koordinaci a obratnost, preferují tedy tzv. mužské role. Dávají přednost konkrétním dobře definovaným problémům před abstraktní problematikou. Raději úkol manuálně "dělají", provedou, vyřeší, než aby o něm přemýšleli. Vyhýbají se situacím, které vyžadují verbální a interpersonální obratnost, protože jim často chybí. Jsou často ohrožováni blízkými vztahy k jiným, nebo to tak alespoň pociťují.
Chápou sami sebe většinou jako agresivní, silné a tzv. maskulinní typy s konvenčními politickými a ekonomickými hodnotami. Jsou tedy typizováni svou mužností, fyzickou silou a obratností, konkrétními a praktickými způsoby, jak jednají s životními problémy a nedostatkem sociální obratnosti a vnímavosti. Do povolání, která patří pod povolání v motorickém prostředí (jde např. o zemědělství, stavebnictví a řemesla), by pak měli být vybíráni ti jedinci, kteří jsou motoricky orientovaní.
Typ intelektuální orientace - kognitivní typ
Lidé patřící k tomuto typu jsou zaměřeni spíše na to, aby problémy teoreticky promýšleli, než aby je řešili v praxi. Mají výrazné sklony pochopit a myšlenkově organizovat tento svět. Mají rádi nejasné, obtížné úkoly a introceptivní činnosti a jsou jim vlastní poněkud nekonvenční hodnoty a postoje. Vyhýbají se zhusta interpersonálním problémům, které vyžadují častý kontakt se skupinami lidí a s mnohými lidmi vůbec. Je pro ně typická abstrakce v protikladu ke konkrétnosti, analýza v protikladu k verbalizaci, "oralitě", introcepce v protikladu k extracepci, asociálnost v protikladu k sociabilitě. Hlavní rysy tohoto zaměření připomíná také Sternovo pojetí intelektuálního typu. Horneyová v tomto smyslu hovoří o odtažitém typu.
Typ suportivní, podpůrné orientace - sociální typ
Lidé tohoto typu mají rádi učitelské nebo terapeutické role. Jsou verbálně a interpersonálně obratní. Jejich orientace patrně odráží jejich touhu po socializaci a přesně definovaném, a proto běžném zázemí a po pozornosti ostatních lidí. Jsou zodpovědní, sociálně orientovaní, mají tendenci přijímat i tzv. feminní impulsy a úkoly. Hlavní hodnoty v jejich osobním hodnotovém systému jsou hodnoty humanistické. Cítí se ohrožováni situacemi, které vyžadují intelektuální způsob řešení problematiky nebo fyzickou obratnost, činnostem se vyhýbají. Dávají přednost řešení problémů vysoce řízenou interpersonální manipulaci. Obdoba tohoto typu je receptivní orientace u Fromma a poddajný typ Horneyové.
Existují již seznamy povolání vhodných pro sociální typ osobnosti, např.:
asistentka hygienické služby, ošetřovatel/ka, dětská sestra, dietní sestra, fyzioterapeut/ka, hosteska, instruktor autoškoly, kastelán/ka, klinický psycholog, knihovník (knihovnice), knihkupec, kurátor/ka, lektor/ka, letuška, masér/ka, pedagog, pečovatel/ka, personalista, porodní asistentka, psycholog, recepční, rehabilitační pracovník, sanitář/ka, sociální pracovník, street -worker, trenér/ka, učitel/ka, zdravotní sestra.
Typ konformní orientace - konvenční, přizpůsobivý typ
Lidé tohoto typu dávají přednost stabilizovaným a přesně definovaným strukturálním a verbálním administrativním činnostem a podřízeným rolím. Docilují svých cílů komformitou. Tímto způsobem získávají uspokojení a vyhýbají se konfliktům a úzkostem, které vyplývají z nejasných situací nebo problémů, které jsou spojeny s interpersonálními vztahy a činnostmi vyžadujícími fyzickou obratnost. Podřízenost jejich osobních potřeb je patrně činí zvlášť vhodnými pro práci na dobře definovaných a více méně automatizovaných úkolech. Charakterizuje je extracepce. Pro své zhusta úplné přijetí kulturních hodnot a postojů posuzují svůj život podle toho, jak je soudí jejich okolí, což je u nich spojeno s nadměrnou sebekontrolou. Vyvíjí se v nich potřeba po konformnosti, mají zájem o pravidla a regulace pro život. Stern nazývá tento typ stereopatickým. Můžeme sem zařadit např. práci úředníka, sekretářky, tajemníka.
Typ estetické orientace - umělecký typ
Lidé tohoto typu dávají přednost nepřímým vztahům k ostatním lidem. Řeší si své problémy pomocí sebevyjádření uměleckým způsobem. Vyhýbají se problémům vyžadujícím interpersonální interakci, vysoký stupeň "strukturnosti" nebo fyzické obratnosti. Připomínají osoby s intelektuální orientací ve své introceptivitě a nedostatku sociability. Liší se však od nich tím, že mají větší potřebu pro individuální vyjádření, jsou feminněji založeni a zdají se mít méně sebekontroly a větší potřebu přímého emočního vyjádření a pravděpodobně trpí víc emočními poruchami. Špatně adaptovaní studenti měli tendenci k většímu skóre v uměleckých, literárních a hudebních škálách. Šlo o škály Kudera. Tuto orientaci obráží také komplexní osoba na dimenzi komplexnost - jednoduchost.
Typ persuasivní - přesvědčující, motivační, podnikavý typ
Lidé tohoto typu preferují použití svých verbálních obratností v situacích, které poskytují příležitosti pro ovládání druhých. Jde o osoby, které rovněž často usilují o všechny možné typy změn u lidí na jejich pracovištích, např. o změny poznatků, změny v přístupu k pracovní činnosti (tj. změny v motivaci), změny v chování jednotlivců (např. aby přestali kouřit) i změny v chování skupin. Usilují o překonání odporu lidí ke změnám, o překonání tendence k setrvačnosti. Lidé persuasivní modální orientace osobnosti mívají silné dominantní, mocenské a maskulinní tendence. Vyhýbají se přesně definovanému jazyku nebo jednostranným a přesně definovaným pracovním situacím, jakož i situacím, které vyžadují dlouhá a vytrvalá období, ve kterých je nutno vyvinout intelektuální úsilí koncentrované na dílčí problematiku; ačkoliv se s konformním typem lidí podílejí o společnou extraceptivní orientaci, liší se od lidí konformní orientace ve své potřebě obtížných, náročných a nejasných verbálních úkolů a jim příbuzných dovedností svou sociabilitou a svým větším zájmem o sebeuplatnění, o moc, význačné společenské postavení a vůdčí roli vůbec. Tento typ je přiléhavě určen Weinsteinovým souslovím: "člověk s orálně agresivní orientací". Weinstein toto terminologické spojení užil ve své studii o právnících. Erich Fromm hovoří o tržní, prodejní orientaci a Hornby o agresivním typu. Patří sem manažeři všech typů, a to od nejvyšších, tzn. top manažerů (ti se zabývají převážně strategií, pak taktikou a velmi málo operativou), přes střední (middle) manažery (ti se zabývají nejvíce taktickými přístupy, méně strategickými záležitostmi a operativou) k manažerům první (lower) linie (ti se zabývají převážně operativou, méně taktikou a nejméně strategií).
Persuasivní typ se dobře uplatňuje při řešení procesů personálního managementu, tj. při vyhledávání, náboru, přijímání a rozmisťování pracovníků, při řešení otázek pracovní a sociální adaptace, výchově a vzdělávání, motivaci a stimulaci, hodnocení, profesní kariéře a uvolňování pracovníků.
Základní cíle, zásady, formy a metody personálního managementu přitom určuje podniková kultura.
Personální management se v rámci náboru, výběru a přijímání pracovníků zabývá také problematikou zjišťování pracovní způsobilosti a kompetence pracovníků.
Všimněme si nyní metodického postupu při vyšetřování, psychologické diagnostice osob z hlediska předpovědi úspěšnosti v určitých povoláních. J. L. Hollandovi vlastně jde o to, aby v tomto směru nalezl stupně podobnosti zkoumané osoby k jedné ze šesti jeho modálních orientací. Rozvinul teorii, podle které jsou lidé přímo determinováni a poháněni k preferování jedné z jeho modálních orientací. Hovoří se proto vtipně o teorii či hypotéze "vrána k vráně sedá".
Pokud jeden typ modální orientace u člověka výrazně převládá nad ostatními, je profesní orientace jednoduchá. Pokud však dochází k rovnováze dvou nebo více orientací, dochází ke kariérovým rozporům a konfliktům.
Holland proto používá jako hlavní metodu svůj inventář preference povolání a Strongův seznam zájmů. Nabádá k dalšímu rozšíření vyšetřování ve směru zjišťování zájmů a hodnot. Hollandův test profesního typu byl publikován např. v příručce Osobní kariéra od Františka Bělohlávka. Vydala ji Grada v Praze 1994. Jako další metody doporučuje Holland zkoušky inteligence, vyšetření sebehodnocení a pojetí sebe sama a testy vědomostí, informovanosti o povoláních, které vlastně budou také obrazem o síle zájmů a úrovně selektivní percepce informací v oblasti jednotlivých povolání. Mezi výsledky jednotlivých metodických postupů pak chce Holland hledat příslušné vztahy.
Na základě svých dosavadních šetření vyslovil Holland několik hypotéz: osoby s větší informovaností o pracovních prostředích si lépe volí povolání než lidé s menší informovaností. Adekvátnost volby povolání je částečně funkcí věku, protože čas sám poskytuje více příležitostí pro shromažďování informací. Osoby s adekvátnější volbou povolání mají diferencovanější a organizovanější vědomosti o povoláních než osob s méně adekvátní volbou povolání. Množství vědomostí o zaměstnáních bude pozitivně korelovat s vývojovou hierarchií člověka.
Člověk bude více vědět o povoláních, která jsou v čele jeho vývojové hierarchie, než o povoláních, která jsou vespod, na dně jeho osobní hierarchie hodnot. Právě tato vývojová hierarchie je zkoumána pomocí kódovaných zájmových inventářů. Lidé s nepřesnou znalostí sebe sama, zahrnujíce v to i sebehodnocení, mohou dělat neadekvátní rozhodnutí vzhledem k rozsahu i úrovni volby. Osoby, jejichž znalosti o sobě jsou omezeny v rozsahu, směru i úrovni (např. v relativní úrovni inteligence), budou představovat extrémy v neadekvátní volbě povolání; naproti tomu osoby s relativně přesnou znalostí sebe sama budou dělat adekvátnější volby.
Spojitost mezi typologickými zvláštnostmi lidí a typy lidské činnosti se považuje za teoretický základ profesijního či kariérového poradenství.
Pro profesijní poradenství je optimální přístup kasuistický, strukturální, který zevrubně, všestranně a dlouhodobě studuje jednotlivé případy z kauzálního a prognostického hlediska a srovnává je s profesiografickými rozbory. Je třeba poznávat člověka komplexně, týmově, integrovat jednotlivé poznatky o jeho organismu a o složkách tvořících strukturu jeho osobnosti a předvídat i další vývoj - perspektivu jeho zdravotního stavu, osobnostních rysů a jeho chování včetně výkonnosti.
Při výběru a rozmisťování lidí na pracoviště bychom např. neměli člověka nestálého a neklidného (cholerika) přidělovat na pracoviště s převážně monotónní prací, vyžadující velké soustředění a houževnatost nebo naopak člověka vytrvalého, ale pomalejšího bychom neměli pověřovat prací vyžadující velkou přizpůsobivost (adaptabilitu) a distributivní pozornost.
Zakladatel tzv. technokratické školy americký sociolog a ekonom Thorstein Veblen (1857 - 1929) viděl rozvoj společnosti v aplikaci sociálně psychologických poznatků. S rostoucím významem techniky vzniká nová sociální skupina - technokraté. Ovládají technické a administrativní řízení výroby. Docenění psycho-sociálních podmínek nacházíme u teoreticko-praktického směru nazvaného human relation, který založil profesor harwardské univerzity Elton Mayo (1880 - 1949).
Problémové okruhy poradenství jsou vnitřně spjaty kauzální souvislostí, která je skryta za jevovou souvislostí problémů. Např. neurotické rysy osobnosti, závady či poruchy osobnosti nebo povrchní zájem o povolání, který se ještě nestal složkou žákovy osobnosti, vede často k maladaptaci na povolání, k selhání v povolání nebo ve studiu. Naproti tomu může být dificilita napravena pomocí zájmové činnosti orientované na adekvátní volbu povolání nebo studia.
V roce 1994 byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy zřízen Institut pedagogicko-psychologického poradenství České republiky. Řeší aktuální otázky pedagogicko-psychologického poradenství, zajišťuje koordinaci poradenského systému, další vzdělávání poradenských pracovníků a přenos odborných a metodických informací z oblasti pedagogicko-psychologického poradenství. Informace o problematice poradenských služeb jsou publikovány i ve zpravodaji Institutu pedagogicko-psychologického poradenství České republiky s názvem Výchovné poradenství.
Současný systém pedagogicko-psychologického poradenství je tvořen nejenom výchovnými poradci a státními, církevními a soukromými pedagogicko psychologickými poradci, ale od r. 1990 také speciálně pedagogickými centry se zaměřením na péči o děti a mladistvé se smyslovým, tělesným a mentálním postižením a o děti a mládež s vadami řeči a tzv. středisky výchovné péče, zajišťujícími prevenci a terapii sociálně patologických jevů u dětí a mládeže a poradenství v této oblasti, a to nejen ambulantní, ale i internátní formou.
S účinností od 1. 4. 1998 byly poskytovány poradenské služby na školách a výchovných zařízeních podle metodického listu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 13409/98-24 .
Od 9. února 2005 platí pro školské poradny Vyhláška č. 72 / 2005 Sb. o poskytování
poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.
V současné době používají psychologové při své práci v poradnách podle svého založení v různém rozsahu jak psychometrický, tak klinicko- psychologický (kasuistický) přístup.
Hlavní metodou při tvorbě psychologické případové diagnózy by podle našeho názoru měla být metoda kazuistická. V konkrétních jednorázových akcích by mohla převládat metoda poradenská. Vedle kazuistického vedení a porad (konzultací) by přitom měla mít všechna poradenská zařízení k dispozici řadu dalších technik, včetně laboratorních pomůcek.
Odborná porada (konzultace) přitom musí splňovat několik nezbytných předpokladů, má-li být efektivní a mít praktický význam: především předpokládá někoho, kdo o takovou radu skutečně stojí, dále předpokládá, že je schopen radu správně pochopit a má snahu i dovednost ji realizovat a konečně předpokládá, že radu dokáže důsledně realizovat.
Psychologové pracující ve školském poradenství musí vedle psychologie znát i pedagogiku a příslušnou školu, podobně jako psychologové ve zdravotnictví musí mít orientační informace o medicíně a zdravotnickém zařízení.
Od února 2005 pracují pedagogicko-psychologické poradny podle Vyhlášky č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb na školách a školských zařízeních.
Mezi současné postmoderní psychology významné pro poradenství lze zařadit kritika hlavního proudu klasické a tradiční psychologie anglického filozofa a sociálně konstrukcionistického psychologa Roma Harré, který vydal s P. F. Secordem v roce 1972 knihu Výklad sociálního chování a od té doby ještě řadu publikací, v nichž se snaží navrhnout zcela novou, tzv. etogenickou psychologii či etogeniku, která navazuje např. na mikrosociologii zkoumající mikrostruktury, např. rodinu, školní třídu, pracovní skupinu, partu, klan, etnometodologickou školu Harolda Garfinkela (nar. 1917), dramaturgický interakcinonizmus kanadského sociologa Ervinga Goffmana (1922-1982), který používá na vysvětlování sociálních interakcí teatrologických pojmů a analogií mezi psychosociálním životem a divadlem a na teorii personálních (osobnostních) konstruktů amerického psychologa
Georga Alexandra Kellyho (1905 -1967), který upozornil na subjektivní, individuální
a specifické vnímání, představování, myšlení a cítění jednotlivých osob,
jejichž náplň i běžných osobních pojmů (termínů, konstruktů) a jejich protikladů
se často liší od náplně těchto pojmů a jejich protikladů u druhých lidí.
Filozof a psycholog Horace Romano Harré (nar. 1927) zejména kritizuje tato východiska psychologie:
mechanistický model člověka, humovskou koncepci příčinnosti a pozitivistickou metodologii.
Doporučuje poradcům respektovat jeho antropomorfní model člověka, který přístupuje k jedinci jako k autonomní lidské bytosti (ne jako ke stroji, mechanismu či počítači nebo jako ne-lidskému živému organismu), která žije v určitém ne vždy sociálně spravedlivém ekonomickém, sociologickém a politickém systému.
Postmoderní psychologové (např. britská vývojová psycholožka Erica Burmanová /nar.1960/) mají mimořádný zájem na
emancipaci mužů a žen a mají dojem, že tradiční psychologie byla příliš patriarchální (androcentristická) a dehumanizovaná. Jde také o to, aby psychologie byla sociálně užitečnější a zvyšovala osobní potenciály jednotlivců v daném sociálním a kulturním kontextu a v případě nutnosti, aby přispívala i ke změnámi sociálně-ekonomických a mocenských systémů.
Tradiční psychologie je kritizována za preferování pozitivistických a kvantitativních přírodovědných metod, za údajně nedostatečný respekt k rozmanitým kulturním a sociálním kontextům daných skupin a společenství, k úrovni sociální a politické spravedlnosti, za malý důraz na úsilí o sociální užitečnost a případně i změnu sociálních systémů.
Postmoderní psychologové doporučují odklon od tradičních kvantitativně zaměřených poznávacích metod psychologie a příklon k novému, a to kvalitativního pohledu na sociální život lidí a na využívání imetody diskurzivní analýzy (popisování a vysvětlování konkrétního sociálního chování, jednání, stavu věcí a jevů) a k semiologickému využití narativ (příběhů, vyprávění), k intenzivnímu zkoumání přirozených sociálních interakcí, každodenních konverzací na pracovištích i v rodinách. Mají pozitivnější vztah k dosavadní praktické psychologii než k psychologii teoretické.
K pozitivnímu sebepojetí a rozvoji sebe sama, uvědomování si svých limitů i možností, formování schopností, využití osobních kapacit a zkušeností, nacházení správného životního stylu, sociálních kontaktů, systému žádoucích osobních hodnot ve všech životních etapách vede koncepce týmového, komplexního a biodromálního rozvíjejícího poradenství.
Zdá se, jak uvádí český psycholog práce, organizace a řízení Zbyněk Bureš (1982), že se rozšiřuje zóna těch profesí,
jejichž psychické i somatické nároky zvládne každý průměrně zdravý člověk, pokud má o danou profesi zájem .
Výchovu k většině takových povolání budou provádět hlavně školy a školní profesní psychologové.

Odborná a kompetetní psychologická diagnostika a odborné psychologické intervenční poradenství měla, má a bude mít prvořadý význam u některých problémových skupin a jedinců z celkové populace mládeže i dospělých a starých osob.

Jaroslav Foglar a česká pedagogika a psychologie

16. května 2015 v 13:10 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Jaroslav Foglar ( narozen 06. 07.1907 v Praze - zemřel 23. 01.1999 rovněž v Praze)
byl vynikající český dětský prozaický spisovatel, redaktor časopisů pro děti a mládež (např. Mladého hlasatele a Vpředu). Měl mimořádně kladný a rozsáhlý výchovný vliv na rozvoj psychiky a osobnosti normálních i problémových především českých, ale i slovenských a některých zahraničních dětí několika generací.

Jaroslav Foglar byl ve 20. století v tehdejším Československu významným praktickým zážitkovým pedagogem-vychovatelem, praktickým psychologem a z hlediska edukativního vlivu na psychiku a osobnost největším českým národním spisovatelem pro děti a mládež. Předával mládeži rozvojové cíle, předkládal ji vzory k následování (Rikitan, Rychlé šípy) a metodickou cestu jak těchto cílů dosáhnout.
Jeho masový výchovně kultivující vliv byl maximální.
Foglarova koncepce výchovy a prevence závad poruch chování a osobnosti je nesporně originální a stále kladně působící. Úzce souvisí s jeho instruktážní beletrií pro děti a mládež, ze které je zřejmý mimořádný smysl pedagogicky a psychologicky orientovaného populárního spisovatele dobrodružných próz pro děti a publicisty pro individuální přístup k dětem, využívající při výchově touhy dětí po tajemství, romantice a dobrodružství, jejich soutěživosti a snahy po vyniknutí, touhy mít dosažitelný vzor k napodobování a k identifikaci, potřebu respektovat ho a potřeby zapojení se v neformálním kolektivu blízkých kamarádů a přátel.
Jaroslav Foglar vycházel ve svém díle ze snahy uspokojovat správně předpokládané potřeby sdružovací intimity, sebeuplatnění, dětské organizační svéráznosti, tajnůstkářství a idealistické romantiky a touhy po dobrodružství dětí tohoto životního údobí.
Oddíly dětí, které vedl můžeme chápat jako předchůdce dnešních sociálně psychologických výcvikových skupin využívajících sociálního učení při formování osobnosti dětí. Stejně jako tyto skupiny v současnosti už Jaroslav Foglar dosahoval u dětí ve svých skupinách dětí zážitky komunity na základě společných zájmů a osobních vztahů, zvýšení aktivní sociální angažovanosti členů skupin (oddílů) při dosahování vytýčených skupinových i individuálních cílů.
V současné době se rozpracovává problematika edukační a terapeutické korespondence. Také pro tuto formu působení na děti, mládež i dospělé měl Jaroslav Foglar mnoho stále využitelných praktických kreativních originálních podnětů a námětů.
Jeho korespondenční působení, a to jak prostřednictvím individuálních, tak hromadných dopisů bylo velmi úspěšné. Jeho dopisy měly edukativní i terapeutický dopad.
Dokázal mistrně a zřejmě empaticky a intuitivně využít zákonitosti přenosu z vnějška do nitra a Komenského principu skloubení výchovy a vzdělávání s hrou. Učil přitom především vnímat co nejvíce krásu přírody a vznešenost stvoření.
Princip přenosu z vnějška do nitra uplatňoval zdůrazňováním vzorně upraveného zevnějšku, slušného vyjadřování mluvou i písmem, zdvořilosti, společenského taktu, humoru apod. Smysl pro užitečné spojení estetické výchovy a výchovy etické při prevenci alkoholismu a toxikománie je pro J. Foglara příznačný. Své zásady optimálního životního stylu (,,modrý život")předával dětem ve formě pevného řádu, který se poměrně snadno dodržuje a který si děti snadno kontrolují
Foglarův modrý život a lov třinácti bobříků souvisí s moderní praktickou a užitečnou pohybovou výchovou, výchovou ke zdraví i psychiky a osobnosti. Jakoby anticipoval i moderní psychologickou teorii etického a pozitivního myšlení.
Vyplývá to ze sedmi zcela konkrétních a edukativně nosných pravidel modrého života, které uveřejnil např. v knize Přístav volá a Kronika ztracené stopy :
1) ráno budeš důkladně cvičit nejméně čtvrt hodiny. (Nepodaří-li se ti to někdy výjimečně pro nedostatek času, můžeš si cvičení odbýt v jinou dobu téhož dne).
2) Ráno a večer si pořádně vyčistíš zuby.
3) Umyješ se celý studenou vodou.
4) Nepromluvíš během dne ani jedno hrubé či dokonce neslušné slovo.
5) Neuděláš nic nečestného: nebudeš lhát, nikoho neošidíš, neurazíš, nikomu ani slovem neublížíš, nepoškodíš žádný majetek, ať veřejný nebo osobní.
6) Každý den vykonáš alespoň jeden, byť třeba nepatrný dobrý skutek.
7) Každý den se pokusíš zažít něco radostného - přečteš si kousek nějaké knížky, příjemně se pobavíš s dobrými kamarády, dozvíš se nějakou dobrou zprávu, někdo o tobě řekne něco hezkého, ve škole dostaneš pěknou známku, prožiješ báječnou výpravu nebo schůzku se svým klubem nebo oddílem apod.
Zvláštní pozornost věnoval Jaroslav Foglar právem slušné mluvě. Zdůrazňoval, že slušná mluva zjemňuje a uhlazuje mysl. Jemná řeč a chování získá všude přátelství a obdiv. Člověk hrubě mluvící a jednající - jinak velmi schopný, pracovitý - ztrácí část své ceny ! Propagoval vlastně i později rozpracovávanou verboterapii.
Moderní psychologie považuje jazyk za primární kulturní nástroj, který zprostředkovává rozvoj osobnosti. Jazyk jakožto kulturní znakový systém a řeč jako jeho aktualizace v reálných procesech mezilidské komunikace má nesporně mimořádný vliv na kvalitu rozvoje osobnosti každého jednotlivce.
Třináct bobříků (mrštnosti, míření, záchrany, plavce, dobrých činů, odvahy, květin, velkého mlčení, osamělosti, zručnosti, síly, hladu, ušlechtilosti) jakoby vycházelo z behavioristických teorií učení a výchovy i léčení. Jenom některé jejich normy je vhodné přehodnotit.
Podařilo se mu zvláště zdařile skloubit prvky pohybové, ekologické a morální výchovy a výchovy ke zdraví během volnočasových aktivit dětí a mládeže. Byl opakovaně (dokonce i za totality) vyznamenáván za zásluhy o rozvoj československé tělovýchovy. Zasloužil se také o rozvoj dětské turistiky. Vedl v dobách totality alespoň turistický oddíl dětí a mládeže.
Dokázal se mimořádně intuitivně vcítit do psychiky a osobnosti dětí (zejména v období prepuberty či ve stadiu rané adolescence) a rozdávat dětem radost a potěšení.
Projevil se jako mimořádně talentovaný praktický dětský psycholog a pedagog , který zkonstruoval řadu původních edukativních metodik a her rozvíjejících nejen fantazii, myšlení a postoje dětí, ale globálně celou jejich psychiku a osobnost.
Výchovné jsou zvláště významné jeho tzv. dlouhodobé hry, které probíhají po celý rok a vrcholí na prázdninovém táboře.
Jaroslav Foglar upoutával děti, motivoval je dobrodružnou hrou, která působila na fantazii dětí a jejich potřebu prožívat tajemství. Do her vždy vkládal maximum nenápadných, indirektivních výchovných, reedukativních a psychoterapeutických vlivných intervencí, přičemž vlastní výchovné působení zůstávalo skryto.
Snad v tom je právě jedno z hlavních tajemství výchovné, převýchovné i psychicky léčebné úspěšnosti u dětí.
Podle vzoru a metodických podnětů Jaroslava Foglara pracovaly v České i Slovenské republice
řada pedagogicko-psychologických poraden.
Odborné poradny byly inspirovány i hlasatelskými a vpředovskými čtenářskými kluby Jaroslava Foglara, kde bylo využito vývojového faktu, že děti v určitém věku (zejména chlapci) se sdružují do part. Každá skupinka má již svého vůdce. Tyto spontánní a neformální dětské organizace mají pro děti zvláštní kouzlo. Tohoto faktu dovedl při výchově využít právě Jaroslav Foglar. Jeho klub Rychlé šípy přitom soupeřil s partou Dlouhého Bidla, Štětináče a uplakaného Bohouše. Osudy těchto skupinek byly publikovány v časopisu Mladý hlasatel a Vpřed a těšily se mimořádně velké oblibě dětí, chlapců i dívek.
Na rozdíl od čtenářských klubů však tréninkové sociálně psychologické skupiny pro děti v poradnách byly vedeny dospělými psychology a pedagogy. Vedení čtenářských klubů stejně starými nebo dokonce mladšími členy klubu patří mezi slabiny klubů, a proto se jich mnoho nedožilo delšího trvání.
Jaroslav Foglar působil vždy nejenom tím co přímo napsal, ale i tím co pouze naznačil, napověděl, nenápadně podnítil, vzbudil, čím rozněcoval dětskou fantazii, dětské zájmy, potřeby a motivaci vůbec.
Foglar zastával myšlenku, že výchova je snadná věc, když se jí člověk cele věnuje. Suploval mnoha dětem ve svém oddílu Hoši od Bobří řeky (původně pražská skautská dvojka), který vedl celých šedesát let často insuficietní rodinnou výchovu.
Jeho cílem bylo přivést děti od výchovy k sebevýchově vlastní osobnosti, k její individuální kultivaci, což je velmi moderní pojetí této problematiky v současné pedagogické teorii.
Jeho výchovný systém směřoval k maximální autonomii prosociální a etické osobnosti.
Obecný souhlas s určitým chováním a prožíváním přitom nepovažoval vždy za rozhodující míru správnosti jednání.
Věřil, že jenom kvalitní jednotlivci mohou utvořit kvalitní kolektivy.
Stálo by za to hlouběji se zabývat také faktem, že dnes je Foglarovo dílo vyhledáváno a čteno již mladšími dětmi, než tomu bylo dříve. Jeho kreslené seriály se zaujetím čtou již děti šestileté. Není výjimkou, že i děti předškolního věku si nechají předčítat příběhy pětice
Rychlých šípů a jejich pozornost je při tom překvapivě vytrvalá.
Foglarův výchovný systém je inspirativní nejen pro práci s normálními, ale i pro práci s problémovými dětmi. V osobním rozhovoru mi Jaroslav Foglar v roce 1987 sdělil, že právě problémových dětí, nejenom dětí s ,,andělskou povahou", vychovával také značné množství.
Poměrně velký počet pražských dětí (zejména ze Žižkova) v jeho skupinách měl závady i poruchy chování a pocházel často i z rodin více či méně edukativně insuficientních.
J. Foglar usiloval i o optimalizaci sociálního chování a sociální komunikace problémových dětí v interakci s jinými dětmi, což patří i mezi hlavní cíle současných sociálně psychologických výcvikových skupin. Trpělivě, systematicky, plánovitě a vytrvale ovlivňoval skupinové procesy a skupinové chování oddílech, které vedl a řídil. Dosahoval u značného počtu dětí ve svých oddílech a na táborech, které organizoval, silné zážitky skupinové komunity, radosti a potěšení z prosociální komunikace, spokojenosti, pohody, pohybového vyžití a zodpovědnosti vůči druhým i sobě. Tím docházelo i k prevenci problémového chování a prožívání dětí, které se ovšem sporadicky u jednotlivců vyskytovalo i během života v oddílu i na táboře. Např. výskyt agresivity u značné části problémových dětí se v průběhu času redukoval.
Jeho seriály, články, knihy i přednášky a velmi bohatá osobní korespondence i jeho hromadné dopisy pro veřejnost byly výrazně edukativně, pedagogicky i duševně hygienicky a psychoterapeuticky účinné, zejména z hlediska sebevýchovy a prevence závadových part, kriminality mládeže, alkoholismu, nikotinismu, narkomanie apod..
Reedukativně a i terapeuticky pro děti využitelný byl zejména kreslený seriál Rychlé šípy, jehož první příběh vyšel časopisecky v Mladém hlasateli 17. prosince 1938.
Mnoho podnětů z díla J. Foglara lze stále využívat v odborné pedagogicko-psychologické poradenské práci s normálními i problémovými dětmi. Dokazují to dnes již početné závěrečné a diplomní práce pedagogů a psychologů.
V Pedagogicko- psychologické poradně města Brna se využívaly myšlenky a metody Jaroslava Foglara, a to zejména v chlapeckých a dívčích výchovných skupinách problémové mládeže, tedy mládeže se závadami a poruchami chování.
V práci dívčích skupin během školního roku i během prázdninových psychorehabilitačních táborů měla největší úspěch Ing. Anna Machová a Věra Sláviková. V práci chlapeckých skupin to byli psychologové Jaroslav Štěpaník, Tomáš Novák a Drahomír Balaštík, který systematicky propracoval redukační činnost s problémovými chlapci.
Svou chlapeckou skupinu nazval Argonauti.
Mnozí poradenští pracovníci využívali a využívají např. modifikací myšlenky bodování, kterou J. Foglar, velmi úspěšně propracoval. Bodoval např. docházku, přesnost, upravený zevnějšek, závody v nejrůznějších vědomostech a schopnostech, kázeň, skládání zkoušek, práci pro oddíl, úroveň slovního vyjadřování ( mluvy), školní prospěch, vedení různých osobních i oddílových písemností (deníků, kronik), umístění v různých užitečných hrách, plnění umluvených povinností atd.. Vyhodnocování probíhalo většinou po měsíci.
A kolik bodů za co dával? Za účast na oddílové či družinové schůzce a nedělním podniku po osmi bodech, za opoždění či předčasný odchod byly strženy dva body. Za různé drobné i větší dobrovolné práce pro oddíl dával od jednoho do tří bodů, nejvýše však jen deset bodů měsíčně. (říkal jim dobrovolná desítka).
Cílem Foglarovy nenápadné až skryté výchovné koncepce bylo vychovávat zdravé a otužilé děti a mládež, ze kterých by rostli duchovně a morálně silní dospělí, dobří lidé s dobrou vůlí, s úctou ke člověku a jeho životu a s láskou k přírodě. Chtěl vychovávat lidi odolné pro boj se zlem a s nepravostmi a podvody všeho druhu. Chtěl pomoci učinit svět humánnějším.
Hlavním argumentem svědčícím pro kvality Foglarova díla je, že je dětmi stále vyhledáváno a čteno. Dokud tomu tak bude, budou jeho dílo a jeho výchovný systém stále živé. Foglarova výchovná koncepce i jeho spisovatelské dílo je moderní tím, že slouží spravedlnosti a dobrým vztahům mezi lidmi a bojuje se vším co dekultivuje, dehonestuje, znehodnocuje individuální osobnost dítěte i dospělého.
Je třeba podporovat aktivity uspokojující v mimorodinném, mimoškolním a mimopracovním prostředí potřebu přiměřeného sociálního začlenění, potřebu kvalitních psychosociálních podnětů a jejich řádu, potřebu jistoty a bezpečí, kladných emočních vztahů, úspěšného životního stylu, sebeuplatnění, seberealizace a adekvátní životní perpektivy.

Praktická pedagogika a psychologie efektivně využívá řadu konkrétních výchovných zkušenosti Jaroslava Foglara, a to zejména pokud jde o edukaci a rozvoj psychiky a osobnosti dětí v prepubertálním období vývoje.

Doporučená literatura:
Kohoutek, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita.
Jirásek Ivo (editor). Fenomén Foglar. Praha, 2007.