Červen 2014

Psychologie zdraví a patopsychologie

30. června 2014 v 16:29 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Jazyk moudých hojí (Kniha přísloví 12,18).

Psychologie zdraví a nemoci zkoumá životní styly podporující zdravý tělesný, duševní, duchovní a sociální vývoj a naopak vývoj vedoucí k chorobám.
Zkoumá osobnostní proměnné i vnější podmínky prostředí spolupůsobící při vzniku nemocí i úrazů a doporučuje duševně hygienické zásady a opatření zaměřená primárně na prevenci závad a poruch zdraví, psychiky a osobnosti.
Patopsychologii v našem pojetí zajímají především problémy stavu a vývoje méně závažných psychických akcentací, anomalií, abnormalit, odchylek, deficitů, simplexností, retardací, deprivací, regresů, depravací, deviací, konfliktů, stresů, frustrací i akcelerací. Jsou přitom zkoumány endogenní (např. genetické, metabolické) a exogenní (např. konflikty, stresy, deprivace) příčiny závad chování a psychiky.

Mezi základní pojmy důležité pro psychologii zdraví a patopsychologii patří:
ZDRAVÍ je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby nebo poruchy či vady. Jde o holistickou koncepci, teorii, paradigma. Tato velmi obecná definice umožňuje podílet se na zdravotnické diagnostice i terapii také odborníkům primárně nezdravotnického zaměření, včetně např. pedagogů, psychologů, sociologů.
DUŠEVNÍ POHODA znamená, že duševní pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátním až optimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspojojení ze svých činností. Je to i cíl nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti.
NORMÁLNÍ OSOBNOST lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, zdatnou.
DETERMINANTY NORMÁLNÍ OSOBNOSTI jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole.
NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada.Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp.obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech.
Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou:
l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti)
2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor
chronických a provleklých událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět, atˇjiž biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy.
3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci).
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. cefalgie, bolest hlavy).
Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U manie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného , kauzálního, patogenetického, etiologického ,,obrazu" odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza.
Léčba nemocí zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty);
2) psychologický (např. emoce);
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje:
1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus.
Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku.
Postoje člověka k nemoci mohou být:
Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.
Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.
Repudiační: popírající nemoc, disimulující.
Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.
Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy).
Každý postoj má přitom svou složku racionální emoční a konativní.
Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím.Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody).
Průběh choroby může být jedním z pěti D:
1.Smrt (Death).
2.Chronická nemoc (Disease).
3.Invalidita (Disability).
4.Dyskomfort (Discomfort).
5.Nespokojenost (Dissatisfaction).
Prognózy jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být několikeré:
Prognosis bona znamená dobrou předpověď.
Prognosis dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď.
Prognosis incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď.
Prognosis infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní).
Prognosis mala znamená prognózu špatnou (maligní).
Prognosis pessima znamená předpověď velmi špatnou.
Prognosis letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí pacienta.
Rozlišují se také prognosis quod restitutionem (týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu).
TRAUMA
je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby).
Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom.
Diagnóza postkomoční syndrom ( F07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění m ozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaů až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů:
(1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk,
(2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti,
(3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy),
(4) nespavost,
(5) snížená tolerance alkoholu,
(6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného.
V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru.
Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce.
PSYCHICKÁ ANOMÁLIE, ABNORMALITA
Jde o hraniční odchylku od toho, co je typické nebo normální, ale bez toho, aby šlo o výrazný patologický stav. Jde např.o handicapovanou osobu se speciálními potřebami.
PSYCHICKÝ DEFICIT
Jde o stav osoby, jejíž výkonnost v některém speciálním aspektu nebo celkově spadá do nižší úrovně, než se to od této osoby odůvodněně očekává. Její výkon je nižší např. v porovnání s typickými jednotlivci jejího věku nebo v porovnání s některými ukazateli jejího minulého chování.
DIDAKTICKÝ DEFICIT
Mezera ve školských vědomostech, dovednostech a návycích.
RETARDACE
Jde o zpomalení nebo opoždění tělesného, sociálního nebo psychického vývoje. Pokud se retardace vztahuje nejen na tělesný vývoj, ale i na souhrn duševních jevů, tedy na vývoj celé osobnosti, hovoříme o psychosomatické retardaci.
DEMENCE
Přerušení a zaostávání normálně začatého duševního (mentálního) vývoje, ztráta již získaných duševních schopností. Hovoříme o demenci např. u dětí, které se do jistého věku např. do l0 let vyvíjely normálně, dosáhly přiměřený stupeň psychického vývoje, ale pak se z nějakého vážného důvodu (např.pro úraz mozku při autonehodě) jejich mentální vývoj přerušil či narušil.
REGRESE
Dočasný, krátkodobý nebo i trvalý návrat, zvrat vývoje, sestup či úpadek na dřívější vývojové období, někdy doprovázené trvalými ztrátami již rozvinutých schopností a dovedností a znovuobjevením forem chování a prožívání typickým pro nižší vývojové fáze (např. infantilní , dětinské, parvuloidní chování u starších lidí, agresivní primitivní sociální chování u opilců apod.).
PSYCHICKÁ DEPRIVACE
Jde o duševní stav, ke kterému dochází následkem takových životních situací, kdy subjektu není poskytnutá příležitost či možnost na uspokojení některé jeho základní (vitální) potřeby v dostatečné míře a po dost dlouhý čas. Podle Lagmeiera a Matějčka (1998), jde o stav duševního strádání, který však není neměnný a trvalý. Nemusí se týkat jenom strádání v oblasti emotivního života, ale i strádání pohybového, prostorového, kognitivního, konativního atd.
FRUSTRACE
Frustrací rozumíme zmaření aktivity směřující k určitému cíli. Vzniká tehdy, když se organismu, resp. osobnosti kladou více-méně nepřekonatelné překážky nebo omezení, Podle toho, jak organismus, resp. osobnost zareaguje, můžeme posoudit úroveň její frustrační tolerance. Rosenzweig (1998) rozlišuje také lidí typu s tendencí extrapunitivních, intropunitivních a impunitivních reakcí na frustrační situaci.
PUNITIVITA
Člověk má v zátěžových situacích tendenci reagovat buď : extrapunitivně (vinit druhé), intropunitivně (vinit sebe) nebo impunitivně (svádět vše na vyšší moc).
AKCELERACE
Představuje zrychlení psychického, tělesného nebo sociálního vývoje v určitých vývojových obdobích nebo celkového vývoje osobnosti. Ve většině případů jde o pozitivně hodnotitelnou změnu psychiky a osobnosti, ale může jít i o patologické případy, kdy např. dochází již u dítěte předškolního věku k předčasné sexuální zralosti.
DUŠEVNÍ PORUCHA
Zdá se že je pojem duševní porucha postupně nahrazuje pojem duševní choroba, nemoc, onemocnění. Duševní porucha jako zřetelná odchylka od normy je v současné době preferována. Zjevná porucha duševní činnosti je natolik specifická ve svých projevech, že je spolehlivě rozeznatelná podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že způsobuje ztrátu pracovní schopnosti nebo sociální kapacity( nebo obou), a to v takové míře, že se může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo neschopnosti zúčastnit se na různých právních či jiných sociálních činnostech . Duševní poruchy mají etiopatogenezu složenou z endogenních příčin, exogenních příčin nebo z jejich kombinace.
ETIOPATOGENEZA DUŠEVNÍCH ZÁVAD A PORUCH (endogenní a exogenní příčiny). Mezi endogenní příčiny lze zařadit genetiku, vrozené poruchy vývoje plodu, poruchy látkové vbýmněny, tj. metabolismu, poruchy nervové činnosti, hormonální poruchy. Mezi exogenní příčiny patří např. stres, frustrace, konflikt, deprivace, agresivita, klima.
DEFEKT
je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či primární poruchu osobnosti (dříve nazvanou psychopatii), tedy zejména o stavy po úrazech, po operacích nebo o stavy vrozené (zděděné).
DIFICILITA
relativně drobná a reverzibilní závada v chování nebo prožívání; závada v chování, která však nesplňuje závazná kriteria pro patologickou poruchu chování a poruchu psychiky. Závada je v širší normě, krátkodobější, méně intenzivní a zcela nebo alepoň částečně reverzibilní.
ÚZDRAVA
může být: úplná (aktivní nebo praktické zdraví), s přetrvávající závadou, s přetrvávající poruchou nebo s tendencí k opakování nemoci (resp. závady nebo poruchy) v budoucnosti.

Někteří odbornící (např. psychologové a psychiatři) považují patopsychologii za synonymum psychopatologie, jiní pojem patopsychologie zúžují na problematiku širší normy, další zase mají koncepci patopsychologie podstatně širší.
Naše pojetí patopsychologie se blíží koncepci slovenského psychologa L. Košča (1975, 1987).
Patopsychologie v našem pojetí je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto procesy, stavy a vlastnosti jsou z různých příčin rozvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti.Zabývá se přitom touto problematikou i výzkumně.
Patopsychologie primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost.
Patopsychologie se zaměřuje na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně postižených a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání. Výrazně patologické a abnormální psychické jevy přitom zkoumá psychopatologie.

Publikováno v návaznosti na řešení výzkumného záměru PF MU Škola a zdraví pro 21. století MSM 002 1622421

Předpoklady a podmínky zdravého a účinného studia

21. června 2014 v 10:47 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Obdivování je daleko nejdůležitějším součástí studia (N.F. Quintilianus).


Předpokladů a podmínek zdravého a úspěšného studia je celá řada. Často uváděný vzorec pro mentální výkon je sice poměrně jednoduchý: V (výkon) S (schopnosti) x (násobený) Z (zájem, motivace). Skutečnost je však složitější. V každém případě bychom měli vzorec doplnit o položku plus minus ostatní vnitřní a vnější vlivy (např. volní, zdravotní, vlivy a podmínky pracovního prostředí atp.). Úspěšní studenti se totiž od neúspěšných (neprospívajících) liší častěji úrovní motivace než úrovní inteligence.
Úspěch ve studiu je podmíněn celou osobností. Úspěšné studium předpokládá vedle přiměřeného nadání také dobrý vztah ke studiu, samostatnost a vytrvalost, schopnost vyvíjet patřičnou míru volního úsilí, které musí být tím větší, čím má posluchač relativně menší schopnosti.

Každé studium se lépe zvládá, je-li člověk cílevědomý, má-li stanoveny perspektivní, dlouhodobé i střední a krátkodobé, resp. dílčí cíle, postupuje-li při vzdělávání a sebevzdělávání plánovitě. Rozumně sestavený autoprogram, plán vlastního rozvoje a jeho pravidelná kontrola pomáhá, aby člověk úkoly, které má před sebou, zdárně zvládl. Samozřejmě, že plány musí být vždy pouze našimi pomocníky, nikoliv otrocky dodržovanými směrnicemi.
Především však musíme znát své výkonnostní normy, musíme vědět, v kterou denní a noční dobu se nám nejlépe učí, v které dny a v které hodiny míváme většinou největší, nejlepší práceschopnost své psychonervové soustavy. Podle toho zvolíme systém svého studia a jeho pravidelný řád, pořádek. Jiný systém bude mít typ skřivánka, kterému se nejlépe pracuje brzy ráno a jiný systém bude mít typ "sovy", kterému se nejlépe pracuje večer.
V prvé řadě si musíme uvědomit termín - do kdy se co musíme naučit. K tomu nám dopomáhá studijní program příslušné školy, který je objektivně dán. Když máme termíny zkoušek, musíme si odhadnout celkovou dobu, kterou budeme moci věnovat studiu. Není to totéž co volný čas vůbec, to bychom neplánovali využití svého času přiměřeně. Poté si zjistíme rozsah látky a zkusmo si ověříme kvalitu a kvantitu svých výkonnostních norem v oblasti intelektuální, tedy co jsme schopni a za jakou dobu nastudovat.
Konkrétně to znamená zjistit si, kolik času nám trvá zvládnutí určité přednášky nebo lekce, za jak dlouho jsme schopni nastudovat určitý počet stránek odborné literatury, pochopit matematický příklad apod. Osobním propočtem si zjistíme, kolik příslušné látky v jednotlivých předmětech můžeme v průměru prostudovat za hodinu. Teprve podle těchto zjištění si vypracujeme vlastní časový plán pro přípravu na zkoušky.
Přednášky a konzultace je vhodné zaznamenávat do kroužkového bloku formátu A4 (velikost velkého sešitu). Často se doporučuje místo pera, resp. propisky používat středně měkkou tužku, která se nerozmazává. Vyjimatelnost listů umožňuje mít pohromadě vždy to, co potřebujeme ve škole, na přednášce, semináři, cvičení. Tento způsob nám umožňuje rovněž pozdější zařazení těchto materiálů do kartotéky nebo do zvláštních složek, rychlovazačů a pořadačů podle problému. Je vhodné psát po jedné straně listů a nechat velké okraje na poznámky, výpisky atd.
V poznámkových blocích bychom měli mít pořádek a přehled jak po obsahové, tak po formální stránce. Poznámky by měly být přehledně graficky členěné, např.
nový problém
důležité
zajímavé
nový úsek
= definitivní stanovisko
jádro problému
!! nauč se zpaměti
! výstižné
? pochybné
?! rozpor
x chyba
* chybějí důkazy
NB dobře si všimni (nota bene)
Také nadpisy různobarevnými tužkami a propiskami působí velmi přehledně. Informace na stejné úrovni důležitosti by měly zaujímat v grafické struktuře vždy stejné místo (příp. i s odrážkami).
Za kardinální informace považujeme ty, které jsou tak zásadní povahy, že jsou pro náš úspěch ve studiu naprosto nezbytné, axiomatické. Za centrální informace považujeme ty, které sice nepatří mezi nejdůležitější, ale patří mezi velmi důležité ("středové") a konečně za sekundární informace považujeme informace vedlejší, bez kterých se většinou můžeme obejít, které se učíme např. pouze ke zkoušce a pak je můžeme zapomenout.
Kardinálním informacím musíme při učení vyhradit nejvíce časového prostoru. Je chyba, když se studující zdržuje jen u otázek, které již zvládl. Nezbude mu pak dostatek času na nejobtížnější problematiku.
Není také účelné a efektivní, když se student učí na zkoušku tak, že vždy znovu a znovu čte úplně všechno od začátku do konce a memoruje pak všechno bez ohledu na stupeň důležitosti a dokonce bez ohledu na stupeň vlastního porozumění a pochopení a zapamatování. Prozrazuje tím nedostatek smyslu diferencovat problematiku podle důležitosti. Je žádoucí určit si v první etapě pořadí důležitosti jednotlivých problémů. Problémům kardinálním a centrálním je třeba věnovat mnohem více času než problémům, které mají povahu sekundárních informací.
Nesmíme zapomenout na důležitý poznatek: že si v našem osobním studijním plánu musíme vždy vyhradit určité časové rezervy - určitý počet hodin na opakování a pro neočekávané situace (studium nám někdy může jít pomaleji pro zhoršenou kondici našeho organismu, pro nečekaný konflikt s přáteli, resp. v rodině apod.).
Osobní časový plán je nejlépe vést si po týdnech. Zvlášť vhodný je roční diář s rozdělením na dny a hodiny. Do příslušných hodinových rubrik si zapisujeme plánované úkoly. Vedle tohoto plánu si denně značíme jeho skutečné plnění. Můžeme to provádět např. systémem křížků ke každému splněnému úkolu, případně přeškrtnutím splněného úkolu. Odškrtnutí splněného úkolu patří k nejpříjemnějším emočním prožitkům a pocitům, které je člověk schopen mít.
Do týdenního plánu si zaznamenáváme i nestudijní akce (sport, schůze, kulturu, návštěvu lékaře, cesty atp.). Nesmíme zapomínat, že i při pobytu na škole nejen studujeme, ale také normálně žijeme. Můžeme si proto plánovat i procházky, odpočinek, televizi, film, divadlo, koncert, posezení s přáteli atp.
V sobotu nebo v neděli bychom se neměli učit (vhodnější pro toto úplné volno je sobota). Druhý volný den však začneme s učením co nejčasněji, nejlépe už v 8.00 hodin. Do 12.00 hodin učiníte mnoho práce.
Nejde nám pouze o memorování, o mechanické biflování nazpaměť, ale také o logické promýšlení studovaného, uvědomění si souvislostí. Přesto se však musíme některé informace naučit a zapamatovat doslova. Zejména při studiu cizího jazyka.
Někdo má převážně paměť zrakovou, jiný sluchovou, další pohybovou (bývá to dobrý tělocvikář, tanečník) nebo kombinovanou. Podle toho také naplánujeme metodu učení. Někdy nám pomáhají tzv. mnemotechnické pomůcky. Jde o vytvoření formálně logických spojení při zapamatování (např. mezi výškou Sněžky (1603) a datem zavraždění českého krále Václava III (1306). Pro lidi sluchového typu a pro lidi nervově unavené se doporučuje učit se nahlas (zvláště večer). Rovněž pro osoby s těžkostmi ve vyjadřování lze hlasité učení doporučit. Cizí jazyky by se nahlas měli učit všichni. U vzorců a cizích slovíček nepodceňujeme paměťové učení.
Známý odborník na techniku duševní práce Jiří Toman (1980) doporučuje, abychom si čas od času dovolili určité "vybočení" ze "sevření" plánem - tím, že uděláme také něco mimořádného pro radost sobě či rodině (přátelům). Podstatně tím i sobě zlepšíme náladu, přeladíme se a upevníme si vědomí, že jsme pány svého času (viz "Jak zdokonalovat sám sebe").
Přísná kontrola plnění a dodržování našeho osobního studijního plánu je za všech okolností nezbytná. Musí být také systematická a pravidelná. A proto každý týden nebo ještě lépe každý den provádíme "účtování". Označíme si naší zavedenou značkou co jsme ze svého plánu splnili. Při velkých rozporech mezi plánem a jeho realizací plán raději přepracujeme (nejlépe po měsíci studia). Zjistíme si, kolik času ve skutečnosti průměrně věnujeme týdně studiu a dalším činnostem. Můžeme si udělat i časový "snímek" svého dne, týdne, měsíce. Zjistíme si i ztrátové časy. Musíme mít přesnou představu o své osobní pracovní "normě", chceme-li správně plánovat své studium. Zjistíme také, že čím náročnější a vzdálenější perspektivní cíl, tím lépe musíme plánovat dílčí cíle, abychom měli reálně a správně vyznačeny splněné etapy. Rozumně sestavené plány naší aktivity, rozumné autoprogramy nás vedou k sebekázni. Dobře vedené plánovací kalendáře a diáře nám uvolňují myšlenky, protože nemusíme svůj pracovní plán nosit stále v hlavě a spoléhat se pouze na paměť a odhad při sestavování pořadí úkolů podle důležitosti.
Nikdy však nezapomínejme ani na odpočinek. Sebevzdělání by mělo v optimálním případě začít až po přestávce po výuce. Přestávka mezi výukou (přednáškami, semináři či cvičeními) by měla být alespoň dvě hodiny. Respektujme také své osobní duševní tempo a svůj typ.
Typ "skřivánka" se může učit brzy ráno před výukou, i když je to z hlediska výdeje sil a energie značně vyčerpávající. Navíc se látka, kterou studujeme večer, spánkem lépe "konzervuje" a lépe se pamatuje. Uvádí se, že se sice mnohem rychleji vše naučíme ráno. Avšak vědomosti získané při večerním studiu nám patrně déle utkví v paměti.
Učit se pravidelně do noci bývá považováno za chybu. Zrovna tak bývá považováno za chybu, když se někdo začíná učit teprve v noci. Jsou však typy lidí, kteří se k delší práci dokáží soustředit až v určitý čas. Tento podvědomý biorytmus je žádoucí respektovat. Je vhodné vystihnout jej a podřídit se mu.
Učíme se tedy především v době, kdy nejlépe vnímáme a zapamatováváme si. Zapojujeme do učení více smyslů: zrak, sluch, hmat a také pohyb, gestikulaci, chůzi.
Náš osobní časový snímek nám ukáže, kdy, ve kterém denním úseku, jsme schopni nastudovat nejvíce. Doposud se považuje za optimální dobu dopoledne od 9 hodin do 11 hodin, odpoledne od 15 hodin do 17 hodin a večer od 20,30 hodin do 22,30 hodin.
Také během učení samozřejmě odpočíváme, děláme přestávky, kdykoliv pozorujeme útlum, únavu nebo dokonce vyčerpání. Útlum nastává zpravidla po hodině a půl učení. Nejprve si dopřejeme pouze mikropauzy (krátké, asi tři minuty trvající oddechové přestávky). Vstaneme od stolu, protáhneme se, jdeme se napít, zalijeme květiny, vyčistíme si boty atp. Cigaretu ani alkohol nedoporučujeme. Při větší únavě si uděláme přestávku o něco delší. Najíme se, uvaříme si čaj nebo kávu, omyjeme se studenou vodou, nahlédneme do večerního televizního nebo rozhlasového programu, provedeme drobný úklid, zařadíme si poznámky. Nikdy se však během další přestávky nemáme začíst do rozečtené dobrodružné knihy, nezačneme se zabývat svým koníčkem, nesedneme si na delší čas k televizi nebo k jakékoliv další práci. Nezapomeňme, že při pocitu vyčerpanosti nám nejlépe pomůže spánek. Měl by se stát uznávanou součástí našeho denního programu. Uvolnění před spánkem dosáhneme nejlépe procházkou nebo i relaxačním rozhovorem na lehčí témata. Zapamatování po spánku je větší než při učení se bez spánku.
Obtížně se učí po vydatném večerním jídle a po těžké tělesné námaze. Stravování ve vztahu k učení a pamatování nesmíme podceňovat, i když se patrně lépe myslí s nenaplněným žaludkem. Naše strava by měla být pestrá, neměla by se při duševní práci vyhýbat sacharidům a měla by obsahovat dostatek vitamínů a nerostných látek. Rovněž na dostatečný příjem tekutin (spíše teplých než chlazených) nesmíme zapomínat.
Jestliže se od studia více odpoutáme (např. díváním na televizní program nebo audiovizuální kazetu), ztrácíme původní studijní náladu, žádoucí psychosociální studijní atmosféru, soustředěnou pozornost a myšlení. Nové navozování studijní atmosféry bývá pro nás dost namáhavé a je proto škoda musit o nové studijní soustředění usilovat týž den vícekrát.
Studijní přestávky nás mají osvěžit a vytvořit předpoklady pro soustředění naší pozornosti a nikoliv působit pro další studium destruktivně.
Vhodný typ boje proti předčasné únavě je změnit včas téma (předmět) studia. Jde o tzv. odpočinek a stimulaci změnou činnosti.
Velmi důležitou technikou při zvyšování efektivnosti naší sebekontroly a našeho sebevzdělání a při navozování studijních návyků jsou různé formy tzv. autostimulace, sebeposilování, sebeposilňování. Když např. prostudujeme plánovaných 40 stran, aplikujeme si nějakou sebeodměnu (např. koupíme si zákusek, zatelefonujeme svému partnerovi). Když se nám nepodaří prostudovat plánovaných 40 stran, aplikujeme si nějakou autosankci (vrátíme např. lístek do biografu, zákusek dáme spolubydlícím).
Chraňme se chronického přetěžování vlastní psychonervové soustavy. Zajímejme se o zásady duševní hygieny, které nabývají na významu také s věkem každého z nás. Přetěžování vede k chronické únavě a k psychickým poruchám, zejména k neurózám (psychastenii, neurastenii a hysterii), zejména když utratíme peníze za stravu za pobyt v nočních podnicích a místo pravidelného spánku budeme marně spánkový deficit řadu dní překonávat a dohánět. Také podněcování našeho nervového systému farmaky dopingového charakteru je pro naše další psychické zdraví a normální mentální výkonnost nebezpečné.
Při přehnaných nárocích na vlastní intelektuální a pamětní výkonnost bychom si měli zapamatovat tuto myšlenku : "Požadovat, aby si někdo zapamatoval vše, co četl, je jako žádat, aby v sobě nosil to, co kdy snědl. Z toho žil tělesně a z onoho duševně. A stal se prostřednictvím toho tím, čím je" (Artur Schopenhauer).
"Člověk, který se neučí, zestárne tak, jako vůl: tělo se mu zvětšuje, ale vědomosti ne" ( sbírka Dhammapada).
Duševní hygiena sestavila již řadu doporučení a zásad k průběhu a vnějším i vnitřním podmínkám našeho učení. Uveďme si alespoň některé z nich.
Učíme se pokud možno stále ve stejných místnostech, a pokud možno i ve stejnou dobu. Využívání určitého místa a určité doby jen pro studium má svou stimulační hodnotu (podporuje intenzivní studium). Při tomto postupu frekvence určitého chování (jednání) vzrůstá v jednom prostředí a v určité denní době, stává se stimulem, zatímco klesá v jiném prostředí a v jinou dobu.
Pro učení jsou výhodné stolky s velkou plochou psací desky (150 x 70 cm). Výška stolu by měla být 74 cm. Poloha sedadla židle by měla být asi 40 cm nad úrovní podlahy. Tzv. "klekačky" pro sezení v sedě a v polokleče jsou také vhodné.
V místnosti má být vyvětráno, klid, přiměřená vlhkost vzduchu a teplota (18 - 20 °C) a dobré osvětlení zleva. Rodinu nebo spolubydlící před zahájením studia upozorníme, že v době od - do - se budeme učit, abychom nebyli vyrušováni. Někdy se doporučuje střídat pracovní polohy a učit se i vleže, na břiše s hlavou mírně skloněnou dolů.
Ten, kdo nesnáší naprostý klid při studiu, ten si může pustit ke studiu neutrální, nevtíravou, nepříliš hlasitou hudbu.
Nedoporučujeme učení při televizi. Je nekvalitní. Neměli bychom si studium naplánovat nárazově na jediný den v týdnu. Vhodnější je věnovat ve více dnech na studium menší časové úseky (nejméně 3 hodiny denně).
Při každém osvojování učiva si můžeme představit, že máme na dané téma jakoby desetiminutový referát (výklad). Správně provedený výklad je takový, kdy na prvním místě uvedete klíčové (kardinální) informace o podstatě a základních souvislostech věcí a teprve pak přecházíte k popisu, detailům a vymezení platnosti či funkce.
Máme-li svůj byt daleko od školy a denně dojíždíme, můžeme využít i možnosti opakovat si látku ještě týž den cestou ze školy. Je to v souladu se zákonitostmi optimálního zapamatování.
Naučit se dobře učit trvá vždy určitou dobu a nestačí si v tomto směru přečíst jenom příslušnou odbornou literaturu. Je dobře poradit se také s učiteli a kolegy. Sbírejme poznatky a postřehy jednotlivých specializovaných odborníků. Pro každého specialistu ani pro jednotlivce se nemusí vždy hodit ani to, co se hodí většině.
Existují některé obecně platné zásady studia. Např. se osvědčila zásada postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Současně však máme myslit na to, že nejnáročnější látku se musíme učit ještě v době, kdy jsme psychosomaticky svěží.
Vždy máme na mysli, že proces myšlení by měl probíhat v těchto fázích: získávání nových poznatků, usuzování (vlastní promýšlení a domýšlení poznatků), vytváření nových myšlenek, tvůrčích závěrů (ať již jen subjektivních - pro naši osobu nebo i objektivních pro ostatní lidi).
Někteří studenti jsou zvyklí pouze pamětně, verbálně a pasivně získávat poznatky odjinud, vlastní usuzování, kritické promýšlení a domýšlení problematiky opomíjejí a nové tvůrčí myšlenky se vůbec nesnaží vytvářet. Pokud alespoň uvažují aplikačně, je to ještě přijatelné.
Správný, aktivní student(ka) nejen přebírá hotové poznatky odjinud, promýšlí jejich aplikaci, ale také sám(a) deduktivně i induktivně usuzuje, snaží se ujasnit souvislosti, najít i nové vztahy, analogie, snaží si vytvářet nové myšlenky (např. zobecněním získaných poznatků).
Vždy je třeba nejprve si ujasnit co nejlépe podstatu studované látky a schematicky si znázornit její myšlenkovou strukturu. Tím si usnadníme její pochopení a zapamatování.
Další všeobecně platnou zásadou při učení je využívat tzv. přeučení, nadbytečného učení. I když jsme již látku jednou dokázali správně reprodukovat, je vhodné ještě jednou i dvakrát si ji zopakovat (s nejdůležitějšími poznatky i s podrobnostmi).
Je žádoucí využívat při učení také názorných pomůcek (modelů, grafů, obrázků, diagramů, tabulek), abychom kombinovali abstraktní myšlení, paměť a názorné myšlení.
Studium usnadňují také otázky. Opakovat lze s výhodou s kolegy, avšak vlastní učení je vhodnější o samotě.
Určitý problém se vždy učíme nejprve jako celek, abychom si učinili ucelený obraz o problému. Jde o tzv. totální metodu učení. Proto bychom měli číst odborný text nejprve jen bleskově, kurzoricky (jde o rychlé, spěšné čtení), abychom získali rámcový přehled o obsahu. Pak teprve při druhém tzv. statarickém či důkladném čtení si text podtrháváme a značkujeme. Poté si zopakujeme obsahovou náplň a zvlášť dobře si snažíme zapamatovat označené pasáže. Vždy si zaznamenáváme VLASTNÍ MYŠLENKY ke studovanému obsahu. Pro zapamatování i uvažování jsou také důležité tzv. marginálie, což jsou osobně formulované nadpisy na okraji textu. Jsou často zobecněním studovaného. Mohou je zastupovat i výstižná hesla.
K mozaice základních informací přidáváme další z předepsané nebo námi navíc zvolené či již ovládnuté studijní literatury. Jádrové, podstatné, kardinální a centrální informace jsou základní stavební části nové, budoucí mozaiky (sítě) vědomostí, názorů a poznatků. Nové uvědomované souvislosti a nové podrobnosti vhodně mozaiku dotvářejí. Studujeme vždy s tužkou, resp. s pastelkami v ruce. Již při prvním čtení si můžeme po straně textu svisle podtrhávat hlavní myšlenky. K důležitým poznatkům dáváme vykřičníky, ke sporným dáváme otazníky.
Při druhém čtení si neznámé pojmy vyhledáváme ve slovnících a encyklopediích, příp. v internetu.
Nejdůležitější poznatky podtrháváme ve vlastních knihách červeně, ostatní poznatky modře nebo zeleně.
Nebojme se poznačit si i polemickou poznámku, nebojme se objevovat tiskové chyby ani nelogické závěry. Nejdůležitější je naučit se sebevědomě a samostatně vyhledávat poznatky při použití nejmodernější techniky a hodnotit kriticky význam získaných informací, třídit je a hledat vztahy mezi nimi.
Odborné informační materiály, odbornou literaturu, internetové informace a všechny cizí odborné podklady musíme považovat pouze za diskutovatelné a oponovatelné pomůcky a prostředky k tomu, abychom pokud možno sami alespoň o něco posunuli stav znalostí a poznatků v dané oblasti dopředu. Vyžaduje to dosažení tvůrčího přístupu ke sledování dané problematiky. Nemůžeme studované informace přijímat jako již nikdy nezměnitelná a nedoplnitelná fakta.
Kardinální a centrální poznatky by se měly stát trvalou součástí našeho vědění. Sekundární informace, podrobnosti, je možno kdykoliv vyhledat v literatuře.
S tím souvisí podtrhávání ve studované literatuře. Stačí zcela jednoduché značky podle vlastního systému: např. silná svislá čára podle textového sloupce znamená "důležité, kardinální", vlnovka podél sloupce znamená "pozoruhodné", otazník "pochybné, sporné", křížek může znamenat "naučit se zpaměti" apod.
Podtrhávání, které postrádá logiku a střídmost, které nezhušťuje informace, které látku logicky netřídí, nemá ovšem hodnotu z hlediska učení se. Ve vlastních knihách bychom svými značkami a poznámkami neměli šetřit. Z vypůjčených knih si však pořizujeme delší výtahy.
Rozdělení látky podle mechanického klíče: počet stran lomený počtem dní jako denní dávka ke studiu je pouze orientační, protože nerespektuje rozdílnou obtížnost učební látky v jednotlivých úsecích.
Je třeba klást si optimální cíle, a to po stránce kvantitativní i kvalitativní. Často si lidé z množiny cílů vybírají pro sebe cíle příliš maximalisticky. Zvlášť mladí lidé v tomto směru bývají až příliš optimističtí. Jsou však i typy lidí orientovaných spíše pesimisticky, minimalisticky, redukující realizovatelné cíle na minimum. Nám vždy musí jít, tedy i v oblasti cílů, o optimum, které vychází z toho, že některé informace bývají redundantní.
Sestavování vlastních přehledů, tj. konspektování studované látky nám může pomoci k dokonalejšímu zapamatování, protože jsme nuceni látku aktivně zpracovat, nejenom pasivně číst. Předpokládá to však sestavit konspekt z jiného úhlu, z jiných hledisek, než jak byl původně zpracován.
Tzv. kombinovaná metoda studia znamená postihnout nejprve kostru studovaného celku, a pak studovat jednotlivé kapitoly, témata, problémy a podrobnosti.
Máme-li prostudovat celou tématiku (otázku), ihned si ji zopakujeme v hlavních rysech a pak podrobně.
Postup práce při studiu si tedy můžeme rozdělit na tyto etapy: příprava, orientace v látce, a prvé čtení, další čtení a zpracovávání látky a konečně opakování (sebepřezkušováním).
Navazuje-li partie studované látky na předchozí, zahájíme učení krátkým opakováním. Někdy stačí pouze prolistovat předchozí stránky. Začínáme-li studovat nějakou knihu, seznámíme se nejprve s předmluvou a obsahem a pak prolistujeme celou knihu.
Připravujeme-li si sami přednášku, referát do semináře atp., vypíšeme si přehledně hlavní body problému na zvláštní list papíru. Čím je člověk starší a méně ostře vidí, tím častěji volí větší formáty papíru a větší písmo na své zápisky. Doporučujeme proto rovnou používat formátu A4. Používáme-li zpětný projektor, přepíšeme ještě tyto teze (příp. grafy, digramy atd.) také na blánu používanou na promítání zpětným projektorem.
Nikdy nezapomínáme na přesnou citaci pramenů (jméno a příjmení autora, název práce, nakladatelství, místo vydání, rok vydání a stránky, ze kterých bylo čerpáno).
Při zpracovávání úkolu do semináře, resp. cvičení si opatřujeme pokud možno tu nejmodernější literaturu, a to nejen knižní, ale i časopiseckou. Z časopisů si ovšem musíme většinou udělat výpisky presenčně přímo v knihovně, protože časopisy se zpravidla do soukromí z knihoven nepůjčují.
Jestliže jsme dostali již předem typy vhodné literatury, vyhledáme si ji v abecedním autorském katalogu. Není-li tomu tak, hledáme v předmětném katalogu a podle názvu, roku vydání, počtu stránek a jiných údajů si odhadneme vhodnost toho či onoho jiného literárního pramene pro účel našeho studia. Vypůjčujeme si k dané problematice raději několik pramenů (knih, časopisů, výzkumných zpráv apod.).
Po orientačním seznámení se s odbornou a vědeckou literaturou je vhodné rozložit si celou plánovanou práci na etapy. Splnění každé jednotlivé etapy nás bude naplňovat sebedůvěrou, se kterou se nám budou snadněji plnit etapy další.
Předmětem sebevzdělávání může být ovšem nejenom prohlubování znalostí vlastního oboru studiem časopisecké a knižní literatury, ale i studiem cizích jazyků, získávání dovednosti psaní na stroji, práce s počítačem, internetem, četba krásné literatury, systematické získávání dovedností v oblasti rýsování, kresby, malby a tvorby vůbec.
Nezapomeňme, že je rozdíl o něčem vědět, něco poznat a něco umět. Umět znamená aktivní schopnost reprodukovat a využít určité poznatky, které jsme pochopili.
Na škole by sebevzdělání mělo činit pro každého studenta minimálně patnáct hodin týdně (tedy mimo přednášky, semináře a cvičení). Sebevzdělání, domácí příprava by měla začít týž den, kdy byla látka vyložena ve škole.
Úspěch na škole je podmíněn také pozorným sledováním výkladů učitelů ve škole. Zbytečné absence ve výuce jsou problematické "výhry". Nelze se omlouvat větou: "To nevím, na to jsem nebyl ve škole". Kdo má absenci ve škole, má více práce doma.
Jde-li vám některý předmět ve škole zvlášť obtížně, seznamte se orientačně s probíranou látkou ještě před výkladem ve škole, aby tento výklad "zapadl do dobře připravené půdy".
Vážnější problémy při studiu i problémy osobního rázu je možno konzultovat v příslušné pedagogicko-psychologické poradně. Odborní poradci vám mohou především pomoci posoudit vaše schopnosti a nadání i skryté rezervy a poradit vám při volbě vhodného způsobu studia.
Kognitivní vývoj dětí a mládeže současné doby může být kladně ovlivněn v dobře vedených
školách podporujících zdraví, které prosazují zásady zdravého učení, např. smysluplnost výuky (využitelnost toho, co se ve školách vyučuje), možnost výběru, přiměřenost výuky (vzhledem k inteligenci a typu osobnosti žáka), spoluúčast a spolupráci (dětí a mládeže na průběhu vyučování) a motivující hodnocení (zajišťující dostatek zpětné vazby a uznání všem dětem) přičemž se berou v úvahu především pokroky a možnosti dítěte a rozvíjí se samostatnost, iniciativa a zodpovědnost.