Psychologie puberty

14. dubna 2014 v 15:32 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

,,Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je soudí a odsuzují a jen zřídkakdy jim odpouštějí" (Oskar Wilde).

Období puberty trvá asi od 11 do 15 let a končí pohlavní dospělostí. Pro počátek puberty je charakteristické tzv. pubertální zrychlení (akcelerace) růstu.
Toto období bývá také nazýváno jako období středního nebo staršího školního věku a také jako raná adolescence.

Dvanáctiletý chlapec měří okolo 151cm , stejně stará dívka o něco více. Hmotnost těla stejně starých chlapců je okolo 42 kg , u dívek také o něco větší, což se vysvětluje větší akcelerací puberty u dívek. I zde se však objevují výrazné rozdíly mezi stejně starými jedinci téhož pohlaví. Příslušné auxologické (růstové a vývojové) tabulky hmotnosti a výšky se v čase mění.
Rozlišují se tři různé vývojové typy:
- akcelerovaný (zrychlený);
- průměrný (středně rychlý );
- retardovaný (zpomalený, opožděný).
S pubertálními změnami se musí dospívající jedinec vyrovnat i z hlediska svého sebeobrazu a sebepojetí. V době dospívání se sebeobraz a sebepojetí nejenom dobudovává, ale také přebudovává.
Dospívající velmi zajímá:
jaký vlastně je;
jaké má možnosti;
jaké má hranice;
jak se jeví svému okolí.
Dosavadní, již poměrně celistvý obraz o vlastním těle i o vlastní psychice se na začátku dospívání mění (zejména vlivem somatických změn ve spojitosti s vývojem pohlavních znaků). Ti dospívající, kteří dříve fyzicky vyzrají, jsou ve výhodě, neboť jejich prostředí, zejména vrstevníci, jim vyjadřují větší respekt, což posiluje jejich sebevědomí.
Kromě růstového zrychlení je výrazným projevem puberty rychlý rozvoj dosud pomalu rostoucích pohlavních žláz. Hypofýza (podvěsek mozkový) začíná na podkladě spouštěčů hypotalamu uvolňovat gonadotropní hormony, které zvyšují hladinu pohlavních hormonů. Zvýšené a nepravidelné vylučování adrenalinu dření nadledvinek v dospívání se patrně podílí na eruptivní, prudké a ještě neustálené povaze pubertálních citů (Václav Příhoda (1889 -1979)).
PříéhodaVáclav
Období puberty je charakteristické vytváření sekundárních pohlavních znaků, k nimž patří:
ochlupení v krajině podpažní, v krajině stydké;
vousy u chlapců;
morfologické změny prsních bradavek u hochů (někdy až gynekomastie);
vývoj mléčné žlázy u dívek.
U hochů je typický také rozvoj hrtanu, změna hlasu - mutace a první poluce, která nastává přibližně ve 14 - 15 letech.
U dívek ovulace s nástupem menarché, tj. první menstruace (kolem 12 a 1/2 roku).
V tomto období se navazují první heterosexuální vztahy. Mládež v pubertě a adolescenci má často sklon k idylizaci a idealizaci partnera či partnerky.
Dochází k odklonu od dosavadních autorit, je zde:
výrazná potřeba a tendence osamostatnit se (zejména od rodičů);
potřeba a snaha svobodně a nezávisle naplňovat a rozvíjet svá přání a zájmy;
zvýšená kritičnost a emoční a afektivní labilita;
introverze;
tendence k disharmonii;
schopnost abstraktního myšlení a myšlení na úrovni formálních operací;
potřeba rozvíjet své potenciální schopnosti a možnosti.
Osvědčuje se zdůvodněný výchovný přístup ze strany dospělých.
V tomto období je mimořádně důležitý
správný výběr povolání, respektive studia.
Děti se učí skupinové identitě.
Vztahy a komunikace s vrstevníky jsou pro ně klíčové.
Nedostatek zkušenosti bývá příčinou častých konfliktů, neúspěchů a zklamání v tomto vývojovém období.
S tím souvisejí emoční a adaptační poruchy.
Nápadná je zejména labilita, kolísavost sebecitu a sebevědomí.
Puberta je právem považována za nejbouřlivější životní etapu člověka, což jistě mohou potvrdit vychovatelé a učitelé. Od sedmé třídy je patrné zhoršování kázně žáků, které se stupňuje až do deváté třídy. Přitom však jsou v chování dětí rozdíly mezi děvčaty a chlapci ve prospěch chování děvčat.
Toto životní období se projevuje především rostoucím individualismem, introverzí (obrácením do nitra) a duševní rozháraností (vnitřním neklidem). V počátcích období je možno pozorovat fázi vzdorovitosti.
Životní filosofií v pubertě bývá kolísání od subjektivního idealismu a idealizování vzorů k nihilismu.
Dospívání, zabírající zhruba třetí pětiletí života, je proces, v němž se člověk přeměňuje z dítěte v mladého člověka, s výraznými ženskými nebo mužskými znaky, schopného plodivé činnosti. Jeho tělesný vývoj se dosažením pohlavní zralosti nezastavuje, ale pokračuje dál. Teprve ve čtvrtém pětiletí života - adolescenci (v mládí)- se vývoj započatý pubertou ustaluje, dotváří a dovršuje.
Nedostatky, které se v pubertě objevují, jsou těžko výchovně ovlivnitelné, protože koření v minulosti. V pubertě se nejvíce projevují následky defektů výchovy z dřívějších let. Mimoto se v tomto období snadněji budí z latentního stavu různé vrozené chorobné dispozice.
Základním znakem dospívání je především prudký růst těla. Tento složitý biologický děj je ovlivněn příčinami vnitřními i vnějšími.
K vnitřním příčinám patří:
postupné zrání nervové soustavy - zejména mozku;
změny v činnosti žláz s vnitřní sekrecí;
vzájemné působení jednotlivých funkcí organismu.
Z vnějších faktorů hrají důležitou roli např:
sociální, hospodářské a kulturní poměry společnosti, v níž dospívající žijí;
životní prostředí;
oblékání;
výživa.
Zrychlení růstu začíná u dívek přibližně o jeden a půl až dva roky dříve než u chlapců. Do 11. roku věku rostou děti v průměru rovnoměrně 4-6 cm na rok, v pubertě dorůstají o 7-9 cm za rok. Růst se zastavuje u dívek okolo 16 let a u hochů okolo v 18 let. Auxologické tabulky se stále upřesňují a mění v čase.
V tomto vývojovém stadiu pozorujeme také sklon k mnoha menším krátkodobým onemocněním.
Psychické dospívání se projevuje velmi výrazně především v oblasti rozumové.
Vnímání dospívajícího se postupně vyrovnává vnímání dospělého (a obdobně je to i s představami).
Pubescent poměrně přesně vnímá:
plochu;
prostor ;
čas;
umí odhadnout váhu předmětů;
rozlišuje jemné odstíny sluchových, zvukových a čichových vjemů.
Vnímání se spojuje s úmyslnou pozorností, a tím se odstraňuje jeho předcházející nesoustavnost.
V tomto období však není příliš optimální stav pozornosti, obtíže jsou zejména v koncentraci pozornosti. Optimální není ani stav paměti dětí a tím učenlivosti dětí vůbec, s čímž zatím škola příliš nepočítá. Tato labilita, nestálost pozornosti (zejména v počátečním období puberty), souvisí s denním sněním. Naproti tomu je v tomto období výrazný vývoj fantazie, ale v oblasti představivosti se již tak často nepozoruje eidetická vloha.
Rozumové schopnosti v pubertě rychle vyspívají, ale vyšší stupeň abstraktního myšlení se rozvíjí teprve po třináctém roce. Logické kauzální (teoretické) myšlení se odtrhuje od konkrétnosti a přechází do vnitřní činnosti, do formálních operací, které se stávají inverzní (zvratné) a začínají vytvářet celé systémy vazeb. Vrchol tohoto myšlení připadá na 14. až 15. rok života. Dokončuje se rozvoj inteligence (asi v 16 letech).
Myšlení dospívajících se stává samostatnějším. Rozumové schopnosti dospívajících dosahují téměř rozumových schopností dospělých, chybějí jim ovšem zkušenosti dospělých.
Dívky mají v tomto období jistý předstih v rozumovém vývoji před chlapci. Později se však tento rozdíl vyrovnává, pro obě pohlaví je však příznačné ukvapené generalizování a preciznost formulací stále pokulhává za myšlením. Také cit pro rozlišování jemných výrazových a významových
odstínů se teprve vyvíjí.
V souvislosti s rozvojem myšlení vznikají v pubertě také širší a hlubší zájmy.
Vyskytují se také často zájmy zaměřené nesprávným směrem (např. převážně na eroticko-sexuální oblast apod.). Sexuální poklesky tohoto období mohou být zapříčiněny také pocitem odcizení v rodině.
Typické je pro pubertu tzv. denní snění (zčásti sexuálního, zčásti idealizujícího obsahu). Významné místo v denním snění zaujímá také snění o budoucím povolání.
Pro vývoj osobnosti v pubertě je především příznačný vývoj sebepozorování a sebehodnocení. Dospívající intenzivně začínají pociťovat svoje Já a odlišují je od Já cizího. Často svá sebepozorování a sebehodnocení zachycují ve svých osobních denících.
Pro sebehodnocení v pubertě je příznačné, že se často navenek jeví jako zvýšené (zvýšená je však pouze potřeba sebeuplatnění), ale ve skutečnosti je snadno narušitelné, labilní
a kolísavé. Po neúspěchu obvykle výrazně poklesává tzv. aspirační úroveň.
Často se za okázale sebevědomým chováním skrývá překompenzovaný pocit méněcennosti. Mnoho zbytečných konfliktů mezi dospívajícími a dospělými je zaviněno nerespektováním zvýšeného sebecitu dětí a srážením jejich sebevědomí, sebedůvěry.
Musíme být opatrní v používání všech forem strefování se do sebecitu dětí, jako je výsměch, ironie atd. Ve vychovatelské a učitelské praxi narážíme bohužel stále na celou řadu podobných "výchovných zákroků".
V pubertě se část sebeobrazu, tvořeného doposud často iracionálními mechanismy, přeměňuje v racionálnější sebepojetí.
Dospívající je již schopen o sobě přemýšlet a dovede o sobě formulovat soudy, má stále diferencovanější pojem sebe. Přesto však v sebeobrazu a sebepojetí dospívajícího zůstává dosud mnoho iracionálních prvků.
Pokud jde o city zaměřené na druhé, je dítě v prvé řadě již schopno navázat hluboké přátelství a intenzivně prožít vědomí sounáležitosti k určité skupině. Přitom musíme bedlivě, ale nenápadně a taktně kontrolovat společnost, ve které se dítě pohybuje. Pokud si dítě vezme za vzor vedoucího nebo i jen členy závadové party, může to komplikovat jeho normální vývoj, jeho edukaci a socializaci.
Dítě v pubertě často někoho napodobuje, nezřídka někomu slouží. Buď je mu vzorem skutečné osoba - ať již společensky kladná či záporná, filmová anebo románová postava. To se ovšem odrazí v charakterových vlastnostech. Ty představují patrně přetrvávající pohotovost k duševním dějům a jevům určitého druhu. Tvoří je zobecniny z mnohých dílčích projevů chování v různých situacích (zejména mimořádných).
Dobré vzory jsou jednou z podmínek zdárně probíhající puberty. Především je to dobrý přítel a dobrý kolektiv vrstevníků, vlastní rodina s příznivou psychosociální atmosférou a se smyslem pro řád (,,ostrov bezpečíí") v níž je dítě plnoprávným členem. V rodině by měl být respektován princip paternality, respekt vůči otci i respekt vůči matce (jako k ,,hladině bezpečnosti"). Příliš zdůrazňované kamarádství mezi rodiči a dětmi se nemusí vždy setkat s úspěchem.
Se schopností hlubokého citu přátelství souvisejí také city pubertální zamilovanosti. Při zamilování hraje velkou roli faktor novosti a nevšednosti, snaha prožít něco dosud nepoznaného.
Erotické city jsou v této době velmi intenzivní, blouznivé, důležitou roli v nich hraje fantazie. V normálních případech jsou tyto city platonické, idealizující, nesexuální.
Pod vlivem zamilovanosti vidí dospívající objekt svých citů jako okouzlující bytost - vnímá pod vlivem tohoto kouzla každý pohyb, pohled, úsměv, každý projev této osoby a touží po sblížení, nejen tělesném, ale v prvé řadě duševním. Abstrahuje od všeho přízemního a všedního.
Tato touha je tím větší, čím méně je dotyčná osoba dosažitelná. Cit však je poněkud křečovitý, je sice intenzivní, ale málo ryzí. Předmět erotických citů nebývá obvykle u chlapců totožný s osobou, na kterou pubescent zaměřuje svoje emoce sexuální.
Vidíme tedy jakousi dvojkolejnost citového života erotického a života sexuálního, který se odráží často ve snech dospívajících, které jsou u chlapců často obsahují pudové impulzy a zážitky. Na jedné straně musíme být k projevům probouzející se erotiky šetrní, ale na druhé straně netolerujeme projevy nebržděné libidióznosti - ohmatávání dívek chlapci, nedostatečně uctivý vztah ke druhému pohlaví.
Pokud jde o poučení o eroticko-sexuálních záležitostech, přichází obvykle první informace od kamarádů - pubescenti ovšem hledají také sami v literatuře, a to nejenom vědecké, ale i umělecké - někdy ne příliš hodnotné.
Je třeba poskytnout poučení, ale poučení nejenom fyziologické a
biologizující. To je někdy horší než nepoučit dítě vůbec.
V pubertě se již setkáváme se sexuálními depravacemi, s mravní narušeností. V mladším školním věku je sexuální depravace výjimkou, ale v pubertě se s touto poruchou chování setkáváme poměrně často, zvláště u dívek. Jde většinou o předčasné pohlavní styky.
Předčasné pohlavní styky s různými osobami mají obvykle záporný vliv na vývoj osobnosti postižených dětí. Způsobují totiž nezdravé soustředění dítěte na oblast eroticko-sexuální, ochuzují zájmovou oblast dítěte, překážejí přiměřenému sociálnímu přizpůsobení.
Pro podobné případy platí pouze zásada prevence.
Zkušenosti, se kterými se dítě setká v rodině, často znemožňují nebo alespoň často ztěžují přimknutí k osobě druhého pohlaví. Konflikty v soužití rodičů dítě šokují a odchylují optimální vývoj eroticko-sexuálních vztahů v dospívání i později. Nezdravé zkušenosti z rodiny přitom těžko a dlouho doznívají - někdy v těchto zkušenostech koření i perverzity.
Jestliže se nám nepodařilo uchránit dítě před takovými zkušenostmi, tím méně se nám patrně podaří vymazat jejich stopy z rozvíjející se osobnosti dítěte. Ani ústavy pro mravně narušené děti bohužel neplní svou úlohu převýchovy tak, jak bychom si přáli. Často bývají jenom prostředky izolace mravně narušené mládeže od ostatních dětí.
Ve své snaze uchránit dítě před nežádoucími zkušenostmi musíme citlivě uvážit každý svůj zásah. Hodně tu může vykonat dobrý kolektiv, ale na druhé straně nesmíme vidět v každém dospívajícím, který se distancuje od kolektivu, člověka mravně narušeného. Jistý odklon dítěte od kolektivu často souvisí s pubertální introverzí, se zaměřením na osobní zájmy a s prohlubováním citu přátelství.
Pokud jde o vztahy dospívajících k dospělým osobám, dítě se stále více vymaňuje ze společenské závislosti na nejbližších příbuzných. Pubescent usiluje stále více o samostatnost, na rozdíl od prepubescenta již nevzhlíží ke všem dospělým zdola, ale začíná se na ně dívat jako na sobě rovné, ke konci období puberty a později má dokonce zhusta
sklon podceňovat je, kritizovat a odsuzovat je.
Hledá nedostatky v osobnostech těch, kteří jej vychovávají, a nekompromisně hodnotí všechny činy a vlastnosti dospělých. Je velmi citlivý zvlášť na vlastnosti svých rodičů a učitelů. V případě, že v rodině nejsou dobré vztahy, staví se k členům rodiny velmi kriticky.
Nesmíme se však domnívat, že v pubertě děti neuznávají vůbec žádnou autoritu. Ve skutečnosti dítě má potřebu autority, touží po vzoru, po přimknutí k silné osobnosti. Klade však na autoritu vysoké nároky, má-li se jí podřídit a citově se k ní přimknout. Pubescent se rád podřizuje pouze tomu, koho obdivuje (koho považuje za mocného, velkého, úctyhodného či krásného).
Ve škole imponují učitelé s dobrou společenskou pověstí, lidé s rozhledem, schopni sugestivně podat látku a schopni sebeovládání, učitelé spravedliví, velkorysí, schopní udržet si kázeň, se smyslem pro humor, milující děti a svou práci, a přitom lidé prostí.
Vliv příkladné osobnosti pedagoga nenahradí ani učebnice ani moralizování. To ovšem předpokládá, že bude dítěti imponovat vlastnostmi, které puberta obdivuje:
klidná odhodlanost;
spolehlivost;
stálá snaha o pokrok a zdokonalení;
duševní síla;
neúnavnost;
důkladnost;
příkladná životospráva;
odvaha;
sebedůvěra;
váha osobnosti;
vnitřní hodnotnost;
vytrvalost;
smělost;
snaha o rozvoj dispozic, svého subjektu možného.
S despektem se dívá mládež na:
zbabělost (lekání se překážek);
servilnost;
přehnanou submisivitu;
formalismus;
rutinérství;
prostřednost;
histrionství.
Učitel a vychovatel může mít na vývoj pubescenta nemalý vliv, stane-li se ovšem autoritou, kterou dítě dobrovolně uznává a které se dovede a může svěřit se svými konflikty. Na pedagogovi často záleží nejvíce, zda se v dítěti rozvinou kladné stránky osobnosti a jestli se dá cestou realizace svých pubertálních ideálů, cílů a snů, nebo zda právě vznikající ideály v dítěti rychle pohasnou. Vedení v pubertě vyžaduje velkého pedagogického taktu a mistrovství. Vždy je vhodnější příklad a náznak než napomínání a trestání.
Především by neměl učitel jednat s dospívajícím jako s malým dítětem a zbytečně jej ironizovat. Je sice nutné dát žákovi občas vhodně najevo svoji převahu, na druhé straně ovšem bychom měli respektovat jeho osobnost.
Od dítěte v pubertě nemáme nikdy požadovat otrockou poslušnost. Nechtějme, aby dospívající jako stroj nebo beránek vykonával všechny naše příkazy. Respektujme dospívající osobnost. Dospívající se již nepovažuje za dítě, na které si může každý kdykoliv a kdekoliv křiknout. Místo napomenutí před kolektivem, zvláště před druhým pohlavím, jsou vhodnější individuální domluvy mezi čtyřma očima s konkrétním vyměřením trestu.
Zmínili jsme se již o sebecitu pubescentů, o citech zaměřených na jiné lidi.
Na závěr nám zbývá všimnout si citů zaměřených na neosobní hodnoty. Pro vyučování je důležité stimulovat zájem o vyučovací předměty. Avšak právě tento zájem často v pubertě ochabuje, což se projevuje na výkonech žáků, i když jsou třeba nadprůměrně nadaní. Tento pokles výkonnosti souvisí s ponořením do vlastního nitra, se sněním, s problematikou eroticko-sexuální a s pubertální rozháraností (nevyrovnaností).
Zájmy dospívajících se často obracejí jinými směry, než je získávání školských vědomostí. Přitom však svou dychtivostí po vědění v určitém směru jsou již schopni nejenom zájmu o něco, ale i lásky k něčemu, která je silnou pohnutkou, silným motivem k určité činnosti, ke snaze rozšířit vlastní obzor ve formě vědění o něčem (např. o určitém povolání).
Záleží na učiteli, zda tuto rozdychtěnost po vědění u žáka udusí či rozvine. Je žádoucí zaměřit žáky na zájem o budoucí povolání, vést je od nesamostatnosti, od dezorientovanosti ke specializovaným zájmům.
Pokud jde o estetické city, zjišťujeme, že dospívající intenzivně vnímají umělecká díla, obrazy i hudební skladby.
Z literatury je oblíbená fantastika, u chlapců sci-fi literatura a literatura faktu. Dospívající uspokojují vyšší potřeby a transformují, sublimují, platonizují potřeby nižší. Děti často nadšeně horují pro některého spisovatele, pro některý literární žánr, pro slavného herce, státníka.
Chlapci obdivují zejména všechny projevy mužnosti a nezkrotnou sílu fyzickou i mravní. Intenzivní city prožívá mládež při sledování televize a videa. Mládež často touží po nekonvenčním, osobitém, líbivém, módním, ale přitom nekonvenčně sentimentálním.
Citové postoje zaujímá mládež již také k politice, ke společenskému zřízení, ke světově názorovým otázkám. Dovede být citlivá k různým okřídleným frázím a k zastírání chyb. Mládež má potřebu bouřit se proti konvencím, proti všemu zastíravě aranžovanému. Považuje za hrdinství, za uvolněnost, za odvahu a boj proti strnulosti také výstřední oblékání a chování.
Počínají se také krystalizovat samostatná a kritická přesvědčení o různých problémech.
Pubescent sní o ideálních poměrech světa:
má zvýšený zájem o vše, co souvisí s vývojem k dokonalému, dospělému vystupování, jednání a životu vůbec;
čte knihy o síle vůle, o sugesci, o společenském chování a úspěšnosti, o mravnosti;
má potřebu líbivosti;
obdivuje vše moderní, zejména dopravní prostředky;
rád cestuje v tuzemsku, ale hlavně do zahraničí;
vysoce hodnotí zjev a oblečení.
Známý francouzský psycholog René Zazzo (1910-1995) uvádí o dětech v pubertě:
Dítě dvanáctileté:
dovede ovládnout své city a afekty;
samo jezdí veřejnými dopravními prostředky;
vykonává drobné užitečné opravy;
samo se celé myje (bez kontroly);
organizuje si svůj ,,rozpočet" z kapesného;
samo si plánuje týdenní činnost;
stříhá si nehty;
vhodně si určuje množství jídla;
umí uvařit a připravit jednoduchá jídla a nápoje.
Dítě starší dvanácti let:
stříhá si nehty bez dohlížení;
projevuje zájem o časopisy čtené rodiči;
něco vytrvale sbírá;
jezdí dopravními prostředky po známých trasách i s přestupy;
ví co je vhodné říci a co ne;
má peníze se kterými volně nakládá;
čistí si nehty bez pokynu;
chodí do divadla;
myje se celé bez příkazu;
vodí si kamarády domů;
začíná rozlišovat společenské rozdíly;
mění si prádlo podle potřeby;
není již tělesně trestáno;
chce s kamarády i diskutovat, nejenom si hrát;
vypracovává si školní úkoly bez kontroly;
vybírá si televizní filmy (rodiče jeho výběr schvalují);
myje si bez pokynu ruce;
přišije si samo knoflík;
u stolu se samo obsluhuje;
vypracovává své školní i jiné úkoly celkem samo;
domáhá se větší nezávislosti a samostatnosti;
patří do mimoškolní skupiny mládeže;
jezdí samo veřejnými dopravními prostředky i po neznámé trase a s přestupy;
samo si balí zavazadla;
sbírá informace o politických aktualitách;
samo plánuje trasu jízdy veřejnými dopravními prostředky;
chodí za svými kamarády podle vlastního rozhodnutí;
zabývá se nějakým malým dítětem;
dostává pravidelné kapesné, které již nevyúčtovává;
běžně zná náplň pracovní činnosti svého otce (/matky);
vyřizuje pohledávky na poště (např. poplatky, balíček);
nemusí se přímo ze školy vracet domů a nemusí k tomu získávat svolení rodičů;
zůstane někdy celý den samo doma;
v případě nutnosti je zodpovědné za byt (resp. rodinný dům);
jezdí na víkendy s mimoškolní skupinou mládeže.
Dítě po dvanáctiltech se také již častěji zabývá myšlenkami a úvahami o svém budoucím povolání nebo studiu.
Volba studia a povolání patří k nejvýznamnějším životním rozhodnutím člověka, jelikož pracovní aktivita ho provází po většinu aktivního života. Osobní pohoda člověka závisí i na tom, jak je člověk spokojen ve svém povolání.
Nesprávná volba studia a povolání vede často k nespokojenosti, která se pak přenáší i do dalších oblastí života člověka. Volí-li si mladý člověk povolání, činí tím svůj definitivní krok do světa dospělých. Jak z hlediska společenského, tak i hlediska osobního je důležité, aby tento krok byl správný. Riziko nesprávné volby povolání nelze zcela vyloučit, ale lze je podstatně snížit odbornou poradou, hlavně psychologickou a lékařskou.
Jestliže je správná volba povolání významná u zdravých jedinců, kteří mají širší a všestrannější možnosti a podmínky, je tím důležitější u mladistvých, jejichž zdravotní stav je narušen.
Někdy se má za to, že by se dítě mělo již od malička zaměřit na povolání, o které projevilo zájem, nebo které považují jeho rodiče za výhodné. Příliš časná volba povolání však není žádoucí, znamená jistě omezení zájmů dítěte, jež se ostatně často mění. Čím je dítě mladší, tím nesnadněji lze také odhadnout, zda má skutečně předpoklady pro úspěch v určitém povolání.
Překážkou správné volby povolání mohou být i jiné okolnosti:
. atraktivnost toho, co je vzdálené, tajemné a neznámé;
· iluze o výhodnosti určité práce (např. duševní);
· touha po rychlém materiálním zabezpečení;
· přesvědčení, že lze dosáhnout všeho, jen když se těžce pracuje;
· tendence zvolit si co nejlehčí povolání vzhledem k případným tělesným nebo zdravotním nedostatkům;
· tendence kompenzovat svůj případný tělesný defekt volbou až příliš obtížného povolání;
· snaha co nejdříve získat ekonomickou nezávislost.
Někdy se při volbě povolání radí hůře lidem tělesně zdravým (zde jsou možnosti volby rozsáhlejší) než lidem s určitým tělesným (případně zdravotním) a třeba i duševním handicapem, který vlastně působí jako usměrňující faktor.
Riziko nesprávné volby povolání zvyšuje fakt, že většina lidí se začíná připravovat na budoucí povolání v počátcích dospívání, kdy je člověk zmítán množstvím duševních hnutí a citů, které jsou často v rozporu a o nichž mladistvý sám neví, jak dalece patří k jádru jeho osobnosti. Zde je také kořen časté zájmové inverze mladých lidí i častých inverzí jejich postojů k okolí.
S postupujícím věkem jsou změny v profesních zájmech i sociálních postojích méně časté a méně radikální.
Zájmová, respektive profesní stálost nemusí však být vždy ukazatelem zralosti osobnosti nebo vysoké inteligence.
Může se na ní podílet řada jiných faktorů, např.:
psychická inertnost;
společenské tlaky;
omezení daná vzděláním;
omezení
finančními podmínkami.
Mladiství by si měli volit povolání až v době, kdy je většina z nich pro volbu zralá.
Zralost je takový stupeň rozvoje osobnosti:
kdy je člověk schopen zvolit si povolání s ohledem na své osobní možnosti;
který zaručuje alespoň minimální úspěch v odborném výcviku;
kdy je ambice člověka přizpůsobit se svému povolání stálá.
Nezralost, respektive pouze částečná zralost pro volbu povolání je jednou z příčin lability směru i intenzity zájmu o určité povolání.
Avšak ani děti, které si zvolily povolání ze zájmu, nemají vždy odpovídající představy o svém budoucím povolání. Je to patrně důsledek toho, že je stále ještě malá informovanost veřejnosti o jednotlivých profesích. Chybí široký informační a dokumentační materiál, ať již jsou to profesiogramy nebo materiál propagační, včetně krátkých filmů atp.
U mládeže by bylo třeba zaměřit se na problém anticipace možných deziluzí a neúspěchů a včasný nácvik jejich překonávání. Již na základních školách by měly být mírněny naivní romantické naděje žáků, pokud jde o budoucí povolání. Žáci by měli být co nejvíce seznamováni s náplní pracovních činností také formou exkurzí.
Zralost sebehodnocení a sebevýchovy, schopnost racionální volby a přehled o daných možnostech a požadavcích jednotlivých oborů však nacházíme u mládeže až ke konci dospívání, kdy představy o povolání ztrácejí iluzionistické rysy a roste schopnost vyrovnat se realisticky se světem, kdy postoje vůči prostředí přestávají být extrémisticky a radikalisticky kritické, kdy je již možná objektivní diskuse, kdy se zájmy stabilizují (objevuje se již tzv. láska k věci) a kdy začíná být volní aktivita mladých lidí cílevědomá a důsledná a mladý člověk se nedá již tak snadno odradit překážkami a obtížemi.
Zkoumáme-li profesionální přání u 14 - 15letých, shledáme zde dvojí význačný rys:
1. První je, že jsou často tato přání a nereálná, fantazijní. Stává se, že mezi druhy povolání, jež si chlapci nejčastěji volí, není ani jedno běžné "obyčejné".
Děvčata jsou patrně realističtější.
2. Jiným nápadným rysem v profesních tužbách mládeže je, že bere v úvahu jen omezený počet povolání. Většina mladých lidí si vybírá z množství asi 10 - 15 druhů povolání, zatímco skutečný počet povolání je nepoměrně vyšší.
V různých společenských skupinách mohou být v současné době různá módní povolání. Čím je mládež lépe přizpůsobena, tím méně podléhá naivně fantazijnímu pohledu, tím je při volbě povolání realističtější. Nereálné profesní plány mají často formu kompenzace.
Mladistvý chce být někým, kdo je ve svém prostředí považován za důležitého a váženého. Význačnou úlohu zde hraje okolí, především sny rodičů o budoucnosti dítěte. Rodiče většinou touží po tom, aby dítě dosáhlo lepšího postavení, než měli oni.
V raném dospívání je silným motivem při volbě povolání také touha pomáhat jiným. Pomoc jiným zvyšuje či posiluje jejich pocit vlastní hodnoty. U děvčat je touha pomoci silnější a patrně se jí také děvčata při volbě povolání více řídí.
Při volbě povolání musí mládež zaujmout realistické stanovisko, má-li najít své pravé místo v profesním životě. Nesmí se dát vést nahodilostmi nebo povrchními sny a touhami. Z toho vyplývá mimořádná důležitost odborné porady při volbě povolání.
K nejdůležitějším vnějším činitelům ovlivňujícím volbu povolání patří:
rodiče;
kamarádi (zejména) starší;
škola;
odborné poradny.
Rodiče by měli znát své děti natolik, aby jim mohli dobře poradit. Oni sami nemají však dostatečné vědomosti o různých povoláních.
Téměř každý mladistvý je alespoň do jisté míry ve své volbě povolání rodinou nějak determinován. Zdá se, že vliv rodiny je větší u mladistvých z lépe ekonomicko - sociálně situovaných rodin.
Kromě přání rodičů hraje při volbě povolání roli i kulturní atmosféra rodiny, prostředí rodiny, příklad a vzdělání rodičů, sourozenců a příbuzných atd.
Také učitelé mohou významně pomoci při volbě povolání. Kdo sleduje po několik let vývoj mladého člověka ve škole, může mít pro posouzení jeho psychické kapacity, včetně sociálních vloh a schopností, větší předpoklady než mnozí rodiče.
Jenže i učitelé jsou handicapováni podobně jako rodiče. I když mívají obvykle větší přehled než rodiče, ani oni neznají všechny možnosti povolání, aby mohli vždy poskytnout diferencovanou a správnou radu.
V řadě vyspělých zemí jsou zřizovány specializované poradní orgány pro volbu povolání s ohledem na to, že je nejen v osobním, nýbrž i ve společenském zájmu, aby co nejvíce lidí našlo své pravé místo v povolání.

Literatura:
KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama