Charakter a morální rozvoj osobnosti

12. dubna 2014 v 21:22 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Čím více je individuum demokraticky socializováno, tím méně pokládá za možné, aby hledalo své štěstí na úkor druhých (Gordon Willard Allport).

Charakter, považujeme za složku, součást, morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí (internalizované morální řízení individuálního chování).
Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému.
Vnější projevy vlastností osobnosti v chování a jednání (skutcích) lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, etickcých, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů, jako je pravdomluvnost, píle, poctivost, společenskost. Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha.

Někteří psychologové problematiku charakteru do psychologie nezařazují, protože v něm spatřují zavádění normativních etických hledisek, která údajně do empirických věd nepatří. Jiní psychologové chápou charakter hodně široce jako osobnost vůbec, což není náš případ.
Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti. Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s etickým hodnocením).
První zmínky o charakteru se objevují v Theofrastovi ve 3. stol. př. n. l. Charakter původně
znamenal pečeť, ražení mincí (charassein (řec.) = vyrýt, vytisknout), přeneseně výrazný znak, podle kterého lze něco rozeznat. V našem pojetí rozumíme charakterem povahové jádro osobnosti a soubor individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle. Když je dostatečně známe, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat chování člověka. Každá charakterová vlastnost je totiž vždy tendencí vykonat za určitých podmínek určitý čin, skutek. Hodnota člověka je určována tím, k jakým lidským vztahům tíhne, jaké vztahy k lidem si chce a je schopen osvojit.
Charakter (tj. především zaměřenost člověka) je do značné míry získaný, na jeho vytváření mají největší vliv procesy učení v širším slova smyslu, výchova, rodina, škola, společnost, později i sebevýchova a autoregulace. Charakter se projevuje a utváří ve způsobu života.
Charakter můžeme do jisté míry definovat také jako tendenci chovat se, reagovat určitým způsobem v dané situaci.
Charakter se projevuje a utváří v činnosti. Je to upevněná soustava motivů a hodnot. Člověk bývá takový, jaké jsou jeho vůdčí motivy, vůdčí linie a jeho hodnotový systém. Charakter úzce souvisí se světovým názorem člověka a podmiňuje jeho chování. Silný charakter má vyhraněný vztah k významným hodnotám osobním i morálním.
Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů.
V odborné psychologické a pedagogické literatuře se zdůrazňuje význam pozitivně proociálně orientované osobnosti. Pozitivně a prosociálně orientovaná komunikace je považována za cestu k úspěchu v pracovní činnosti a za základ duševní vyrovnanosti. Doporučuje se proto tolerovat odlišné povahové rysy a odlišný způsob myšlení a jednání ostatních osob i spolupracovníků. Klade se důraz na pěstování vlastní dobré sebedůvěry a posilování sebevědomí ostatních lidí.
K charakteru patří nejen volní a emocionální zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální (např. myšlenková důslednost, přesnost). Ve většině jazyků existuje mnoho synonymních výrazů pro charakterové vlastnosti. Zdrojových (základních) vlastností je však mnohem menší počet. Jsou předmětem výzkumu faktorových analytiků osobnosti.
Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem
O kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka a smysl pro dobro a zlo a spravedlnost).
Altruistický, nesobecký, přátelský a laskavý (afiliantní) člověk bere za své morální normy.
Egoista - sobec se nestará o mínění druhých, pokud je v rozporu s jeho sobeckými zájmy.
Důležité je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, sociálního taktu, resp. sociální hostility (nepřátelství).
Patří sem i ascendentní (dominantní) tendence osobnosti, tzn. trvalý sklon vést ostatní, nebo submisivní tendence osobnosti (trvalý sklon být veden) a míra sociální angažovanosti člověka. Hodně sociálně angažovaný člověk se rád ke všemu vyjadřuje, ke všemu zaujímá postoje, pohotově ke všemu mluví a vyjadřuje na vše své názory. Má často mocenské, autokratické až diktátorské sklony. Poněkud jiné vlastnosti mají lidé rezervovaní či podezíraví.
Ve vztahu k nadřízeným zaznamenáváme především míru disciplinovanosti či nedisciplinovanosti, míru agresivity, míru frustrační tolerance (snášenlivosti vůči zátěžovým situacím), taktnost, uctivost, odstup, míru otevřenosti či uzavřenosti, míru stylizace chování, míru potřeby komunikace s nadřízenými.
Posuzujeme zvlášť, jaké má člověk postoje k mužům, jaké k ženám, k jednotlivým spolupracovníkům, ke spolužákům apod. Sledujeme rovněž charakterové rysy typické jednak pro individuum, jednak pro skupinu, kterou zastupuje.
Popis charakterových vlastností člověka ve vztahu k ostatním lidem by měl postihnout především tzv. dominantní (vůdcovské) a submisivní (podřídivé) sklony vůči mužům, ženám, starším nebo vrstevníkům, méně ukázněným, ukázněnějším, než je sám, míru expanzivity (prosazování sebe sama, rozpínavosti), družnosti nebo samotářství, popularitu, míru snášenlivosti nebo konfliktogennosti ve skupině.
Zajímá nás také míra přetvářky. Přetvářka bývá typická pro dospělé osoby, děti bývají spontánní, bezprostřední. Některé osoby mají dokonce více masek.
Nositel Nobelovy ceny z roku 1934, italský dramatik, prozaik a literární kritik
Luigi Pirandello (1867 - 1936) hovoří o člověku jako o
bytosti dvou tváří:
jedna je určena jemu samotnému,
druhá ostatním.
Člověka do značné míry charakterizuje také úcta k životu, ke všem živým tvorům, a jeho sociabilita a úroveň jeho osobitosti, individuálnosti a kreativity.
Je pozoruhodné, že málo sociabilní osoby posuzují nesociabilitu shovívavěji než osoby sociabilní.
Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému
Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem. Člověk nemůže spokojeně žít bez jistoty, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, svoji důležitost, svoji hodnotu.
Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Bez určité minimální úrovně pocitu vlastní hodnoty nemůžeme žít. Člověk si proto tuto úroveň střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti; hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních úspěších; hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní.
Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já.
Celková sebekoncepce naší adolescentní mládeže dosahuje poměrně vysoké hodnoty;
fyzické já přitom v poměrně veliké míře ovlivňuje utváření celkové sebekoncepce (zejména u dívek).
V hodnocení morálního já dosahují děvčata vyšší hodnoty v porovnání s chlapci.
Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti. Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá. Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia vývoje
osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní.
První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem odlišen (např. účesem či oděvem).
Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání.
Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní.
Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Žádný jiný názor není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů.
Charakterové rysy ve vztahu člověka k práci a mimo práci, jejich závady a poruchy
Posouzení charakteru by bylo neúplné, kdybychom pominuli vztah člověka k pracovní činnosti. Patří sem: pracovitost, ale i způsob práce: důkladnost, přesnost, dochvilnost, rychlost, pečlivost, soustavnost, pořádkumilovnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, nebo opaky těchto vlastností: lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, nepořádek, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy, neschopnost organizovat práci. Důležité je i to, v jakém druhu práce nachází člověk zálibu, zda jde o práci fyzickou, duševní, o práci s lidmi, se zvířaty, s věcmi, o práci ve skupině nebo o samotě.
Zajímavou typologizaci vztahů člověka k práci vypracoval americký psycholog Douglas Murray Mc Gregor (1906-1964).
Rozeznává ve vztahu k práci lidi typu X (vnějškově direktivně motivovatelné) a typu Y (motivované zevnitř své osobnosti).
Člověk typu X práci v podstatě nemá v oblibě a snaží se, aby se jí vyhnul. Odmítá také převzít zodpovědnost.
Lidé typu Y mají pocit zodpovědnosti. Jsou rádi, když je vedení považuje za spolupracovníky. Jsou sami ze sebe motivováni, aby dobře pracovali. Jsou schopni sebekontroly. Je však žádoucí diskutovat s nimi před konečným rozhodnutím. Kladně reagují na indirektivní vedení participativního (partnerského) typu. Nesnášejí ze strany vedení manipulativní řídicí operace.
O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také různá míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti, která je individuální, závislá na věku, konstituci, neurotypu, zdravotním stavu i aktuální kondici.
Pro posouzení charakteru jsou důležité i aktivity mimopracovní, ve volném času a vztah člověka k dalším živým tvorům, penězům a věcem.
Volní rysy charakteru
Volní vlastnosti spoluvytvářejí jádro charakteru a jeho "akční sílu". Záleží na vůli, která je spolu s myšlením vyšší vrstvou osobnosti, do jaké míry člověka ovládají pudy, potřeby, nálady, afekty. Záleží také na vůli, na rozumových schopnostech a svědomí, jakým směrem člověk zaměří své jednání. Mezi základní vlastnosti vůle patří cílevědomost, zásadovost, rozhodnost, samostatnost a vytrvalost při realizaci rozhodnutí. Tyto vlastnosti se posilují nebo rozvolňují životní praxí, empirií. Pro silnou vůli jsou typické uvědomělé motivy chování.
Kvalita charakteru tkví v tom, jak je člověk schopen vůlí zorganizovat a zharmonizovat svůj vnitřní život a dovést svoje jednání k cíli.
Cílevědomost
Pod pojmem volní jednání rozumíme záměrnou činnost směřující k dosažení vědomě stanovených cílů. Pro volní jednání je charakteristická právě existence vědomého cíle a uvědomění prostředků, jejichž pomocí lze cíle dosáhnout. Nemá-li člověk přesně stanovené cíle, klesá jeho výkonnost.
Podle typu plánování hlavních, dílčích a vedlejších cílů můžeme rozlišit podle českého psychologa Vladimíra Tardyho (1906-1987)
tyto vlastnosti vůle:
lehkomyslnost, tj. neuvážení následků, důsledků jednání.
Ukvapenost, tj. impulzivní, zkratkovitý přechod od motivu k jednání.
Opatrnost, tj. plánování s ohledem na možné špatné, záporné následky.
Odvaha, tj. rozhodování přes vědomí nebezpečí.
Troufalost, jsou-li špatné následky pravděpodobné a jednání není nutné.
Organizovanost, tj. plánovitost, soustavnost, pořádnost v promýšlení postupu činnosti.
Všechny charakterové vlastnosti mohou mít vedle své kladné hodnoty také ve větší či menší míře hodnotu zápornou. Uveďme si příklad: velkorysost je kontrastní k malichernosti, ale velkorysý člověk se musí varovat tendence k povrchnosti. Důkladnost je kontrastní k povrchnosti, ale důkladný člověk se musí varovat tendence k malichernosti.
Charakter plní funkci sebeřízení, autoregulace. Řídí člověka a jeho činnost "zevnitř", což je vyšší typ regulace než řízení zvenčí, pod vnější kontrolou.
Přínosem ke studiu problematiky charakteru je R. J. Havighurstovo (1900 - 1991)
rozlišení pěti typů charakteru, které tvoří vzestupnou vývojovou škálu psychologické a morální zralosti:
amorální (bez svědomí);
účelově zaměřený(egocentrický);
konformní (socializovaný);
s iracionálním svědomím (Freudovo rigidní superego);
racionálně altruistický (přihlíží též k situaci).
Typy charakteru jsou často smíšené (např. konformně účelově amorální).
Bezcharakterní
osobě chybí expresivita, asertivita a vnitřní vyhraněnost. Každý čin vykonaný bezcharakterní osobou závisí spíše na vnějších okolnostech než na osobě samotné.
Charakterní osoba má vyhraněný vztah i způsob chování k okolí, je expresivní a asertivní.
Pro výchovu charakteru je je žádoucí opírat se o křesťanskou taxonomii základních nectností (hříchů) a ctností.
Mezi kardinální křesťanské nectnosti (hříchy) patří :
pýcha (superbia),
lakomství (avaritia),
závist (invidia),
zhýralost (luxuria).
nestřídmost (gula),
zlost, hněv (ira),
lenost (acedia).
Mezi hlavní křesťanské ctnosti patří:
skromnost (pokora),
štědrost,
přejícnost,
mírumilovnost,
cudnost,
střídmost,
činorodost.

Morální vývoj osobnosti podle Nancy Eisenbergové americké psycholožky z Univerzity v Arizoně má tato stadia:
1. Hédonická sebestředná orientace (předškoláci a někteří mladšího školního věku) - děti se řídí očekávanými následky pro sebe, nikoli morálními ohledy.
2. Na potřeby zaměřená orientace (někteří předškoláci a mladší školní věk) - mívají ohled na druhé děti,ale je málo dokladů o zvnitřněných hodnotách.
3. Na schválení a mezilidské vztahy zaměřená orientace nebo stereotypní orientace (některé děti 1. stupně ZŠ a některé starší) - děti pomohou druhým proto, že se to od nich očekává, protože je to společenské pravidlo, nebo aby tím získaly kladné hodnocení a oblibu.
4a. Sebereflektující empatická orientace (někteří žáci 2. stupně ZŠ a někteří žáci středních škol) - mají soucit a přijímají role toho, kdo se rozhodl pomoci.
4b. Přechodná úroveň(někteří žáci 2. st., středoškoláci, někteří dospělí) - pomoc druhému je založena na již nějakých zvnitřněných (interiorizovaných) normách (např. jak jedinec hodnotí sám sebe).
5. Silně zvnitřněné normy (zřídkakdy žáci 2. st. a středoškoláci, někteří dospělí) - pomoc druhým je založena na jasně zvnitřněných (interiorizovaných)normách a hodnotách (např. sebeúcta, odpovědnost, důstojnost).
(Eisenbergová N. Altruistic Emotion, Cognition and Behavior. Lawrence Erlbaum Associaties, 71, 259-268,1986)

Španělský profesor psychologie Roberto Roche Olivar vytvořil projekt či model, který zahrnuje 15 bodů.
10 bodů se týká žáků a žákyň (podmiňují prosociální chování, jde sociálně etické dovednosti, které Olivek zvlášť silně doporučuje) a 5 bodů se týká vychovatelů (rodičů, učitelů...) :
1. Komunikace - pozdrav, otázka, odpověď, poděkování, objasnění, omluva.
2. Důstojnost lidské osoby. Sebepoznání, sebepřijetí, pozitivní hodnocení sebe.
3. Pozitivní hodnocení druhých. Pochvala. Úcta k druhým, postoj k nemocným a starým lidem.
4. Kreativita a iniciativa (v prosociálnosti). Řešení problémů a úloh, hry a úlohy pro rozvoj prosociální tvořivosti. Hádanky, koláže, dokončení příběhů. Kresba, vnímání hudby. Přijetí rozhodnutí.
5. Vyjadřování vlastních citů a jejich usměrňování.
6. Intrapersonální a sociální empatie (vcítění se do myšlenek, stanovisek a pocitů druhých nebo jiných sociálních skupin). Roberto Roche Olivar dokonce uvažuje i o prosociální inteligenci.
7. Asertivita. Zvládnutí agresivity a soutěživosti. Sebeovládání. Řešení konfliktů.
8. Reálně zobrazené vzory (např. literární, mediální…).
9. Prosociální chování v osobních vztazích. Pomoc, darování, dělení se, spolupráce, přátelství.
10. Komplexní prosociálnost (solidarita, sociální, problémy, sociální kritika, násilí…).
Tyto body tvoří dílčí dovednosti, po kterých jsou žáci a žákyně vedeni k prosociálnímu chování.
Dalších 5 bodů odpovídá na otázku, jak se mají chovat sami vychovatelé, aby pozitivně působili na rozvoj prosociálního chování u dětí nebo obecně u druhých lidí.
1. Přijetí žáka takového, jaký je, vyjádření sympatie.
2. Přisuzování prosociálnosti (srv. Pygmalionský efekt pozitivní atribuce).
3. Induktivní disciplína.
Jde o poukazování na důsledky negativních jevů.
Tím, že pedagog dítěti vysvětlí následky jeho nesprávného chování, usměrní tak pozornost dítěte na důsledky jeho činnosti pro jiné dítě.
Induktivní disciplína podporuje empatii a prosociálnost a přispívá k osvojení interiorizované sebekontroly. Při jejím použití bychom se měli vyhnout globálním soudům. Měli bychom děti naučit řešit konflikty neagresivním způsobem.
Pro induktivní disciplinu je důležité tzv. observační (zástupné) učení při kterém se jedinec učí chovat žádoucím způsobem pozorováním a sledováním důsledků a následků nežádoucího chování jiných lidí (dětí i dospělých).
4 Nabádání k prosociálnosti.
5.Podporování prosociálnosti.
Zde mohou být užitečné i mediální prostředky: rozhlas, televize, počítače, literatura.

Nejdůležitější pozitivní mravní vlastnosti podle amerického vývojového psychologa a profesora edukace State University N.Y. Thomase Lickona jsou:
1. svědomí (smysl pro povinnost)
• konstruktivní - motivačně korektivní;
• (nikoliv destruktivní lpění na vlastních chybách,
a snížená sebeúcta);
2. sebeúcta
- pozitivní respektující vztah k sobě
i k druhým;
3. empatie
- schopnost a dovednost vcítit se
do druhých osob;
4. láska k dobru
- schopnost a dovednost rozlišovat
a konat dobro;
5. sebekontrola
- sebeovládání i v situacích rozporu
s našimi osobními přáními;
6. skromnost
- hnací motor potřeby být lepší.
Edukace etiky se týká nejen mravního cítění,
ale mravního poznání (rozumu), cítění (emotivity)
a jednání (konání, vůle).
Dobrý charakter, který tvoří základ pro mravní výchovu znamená poznání dobra, touhu po dobru a konání dobra.
Jde o pozitivní návyk rozumu, návyk srdce a návyk jednání.
Jde o americkou zásadu tří H :1.head -hlava, 2.hearth- srdce, 3.hands-ruce.
Podle Thomase Lickona se morální jádro současné civilizace zhoršuje.
(Lickon, T. Educating for Character,
How our Schools Teach Respect
and Responsibility. New York: Bentam Books, 1992).

Pozoruhodný program etické výchovy (rozvoje charakteru) byl vytvořený na základě výzkumu v San Francisku.
Systém rozvoje charakteru se zde opírá především o práci Reclaiming our schools: A handbook of teaching character psychologů Edwarda A. Wynnea a Kevina Ryana (1993). (Kevin Ryan je spolupracovník Thomase Lickoma).
Výzkumná skupina třiceti pracovníků vypracovala program výchovy k prosociálnímu chování, který má pět dílčích úkolů.
První tři úkoly byly zaměřeny na mladistvé:
1. jde o zapojení mladistvých do činností zaměřených na vzájemnou pomoc v rodině i ve škole;
2. dále jde o senzibilizaci empatie, tj. vnímání potřeb, pocitů a myšlení jiných. (V tomto směru podává podrobné informace i publikace A. Ellise: Trénink emocí, podtitul: Práce s emocemi na základě racionálně emoční terapie);
3. jde i o rozvíjení týmové spolupráce s vrstevníky a s členy rodiny.
Zbývající dva úkoly byly zaměřeny na dospělé:
1. jak poskytnout pozitivní modely prosociálního chování průběžně i prostřednictvím výchovných akcí;
2. jak podporovat pozitivní disciplinu, zejména prezentováním jednoznačných směrnic chování, využíváním metod discipliny, podporováním sebeúcty, udržováním pozitivního vztahu k mladistvým a vysokou úrovní očekávání (Pygmalionský efekt), redukcí Golemova efektu.
Zbývající dva úkoly byly zaměřeny na dospělé:
1. poskytovat pozitivní modely prosociálního chování průběžně i prostřednictvím výchovných akcí;
2. podporovat pozitivní disciplinu, zejména prezentováním jednoznačných směrnic chování, využíváním metod discipliny, podporováním sebeúcty, udržováním pozitivního vztahu k mladistvým a vysokou úrovní očekávání (Pygmalionský efekt)a redukcí Golemova efektu.
Za východisko rozvoje charakteru považují američtí výzkumní pracovníci morální kodex, který obsahuje 7 charakterových rysů.
Člověk má být veden k tomu, aby se stával:
1. čestným (spolehlivým, poctivým a pravdomluvným);
2. zodpovědným (svědomitým, rozvážným a důvěryhodným);
3. ohleduplným (respektujícím autoritu, korektním);
4. oddaným (věrným, odvážným);
5. vytrvalým (usilovným a přičinlivým);
6. expresivním (vstřícným, otevřeným, spolupracujícím);
7. zdravě sebevědomým (s úctou k sobě samému, ale i sebekritickým).
Tento morální kodex by bylo ovšem třeba upravit i na podmínky české společnosti. Chybí nám zde např. vlastenectví a zodpovědnost vůči vlastnímu zdraví.
Strategii rozvoje dobrého či morálního charakteru vytvářením příslušných podmínek pro interiorizaci (zvnitřnění) etických hodnot, zásad, postojů a norem shrnul americký psycholog a etik z University Boston Kevin Ryan do pěti bodů:
1. příklad (např. vzory a modely z rodiny a z okolí);
2. vysvětlování;
3. nabádání a povzbuzování;
4. prostředí;
5. zážitek a zkušenost .

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
OLIVAR ROCHE, R. Etická výchova. 1. vyd. Bratislava O orbis Pictus Istropolitana, 1992.
VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků. Praha: Portál, 2008.
VACEK, P. Psychologie morálky a výchova charakteru. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama