Září 2012

Předmět ontogenetické psychologie

10. září 2012 v 18:02 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Psychologie duševního vývoje resp. vývojová (ontogenetická) psychologie studuje vývoj jedince v průběhu celého života. Sleduje evoluci a involuci psychických procesů, stavů a vlastností osobnosti ve všech obdobích života, a to od početí až po smrt.

Vývoj je třeba považovat za jednotu geneticky podmíněného zrání a sociálně a kulturně podmíněného učení .
Pojem evoluce - "vývoj" se často používá pouze ve smyslu kvantitativního vzestupného progresivního pohybu, např. růstu.
Pod pojem duševní vývoj však musíme zahrnout nejenom kvantitativní, ale i kvalitativní změny a to nejen vzestupné, ale i sestupné (např. změny v důsledku stárnutí). Přitom involuce -regres nemusí vždy znamenat pouhý lineární, přímočarý sestup, nýbrž kvalitativně nový jev obohacený o dřívější vývojové kvality (vývoj totiž neprobíhá ve tvaru přímky, ale ve tvaru nepravidelné spirály).
Uveďme si příklad: čím je člověk starší, tím obtížněji se učí novým věcem, ale v důsledku dřívějšího učení a zkušeností často reaguje moudřeji než mladý člověk.
 Pojem růst je podřazen pojmu vývoj. Růst se týká pouze kvantitativní stránky vývoje.
Kvantitativní růstové změny se projevují růstem tkání, orgánů, jednotlivých částí těla, zvětšováním jejich objemu a hmotnosti. Biologie má již poměrně přesné poznatky o růstu kostry svalstva, endokrinních žláz, mozku i o faktorech regulujících růst (dědičné vlivy, výživa, psychologické vlivy, sociálně ekonomické vlivy, klima, roční období atd.).
Růst tvoří dialektickou jednotu s vývojem. Podle Houštěka, Kubáta a Hlouškové je růst založen z 50-60 % geneticky, tedy biologicky.
Vývoj se týká nejen kvantitativních změn, ale i změn kvalitativních, funkčních. Ve vývoji jedince jsou období, v nichž mají převahu děje kvantitativní, růstové. V jiných obdobích dochází k nápadnějším kvalitativním změnám. Tehdy hovoříme o vývojovém procesu zrání (maturace).Vývoj lze také charakterizovat vůdčí, převládající, či vedoucí činností jedince. Je to např. činnost hravá, učební a pracovní. Při přechodu z jednoho stadia vůdčí činnosti do dalšího stadia může dojít k projevům negativním až kritickým či krizovým..Takovou kritickou fází vývoje může být např. vstup do školy.
Ani růst, ani vývoj lidského jedince neprobíhá rovnoměrně.
Lze však pozorovat tzv. sekulární (akcelerační) trend vývoje člověka. Každých deset let organizují antropologové výzkum, při kterém učitelé a dětští lékaři změří zváží desítky tisíc českých dětí. První takové velké měření se konalo už v roce 1895.Tehdy vědci změřili 100 000 dětí. Při posledním výzkumu v roce 2001 získali antropologové data o 60 000 dětí. V roce 1895 byli muži o dvanáct a ženy o šest centimetrů menší. Mladí muži měří nyní průměrně 180,1 cm, mladé ženy 167,2 cm. Vzdělanější rodiče přitom mají vyšší děti.Lze předpokládat, že časem se růst průměrné výšky zastaví. Naše populace patrně brzy narazí na biologické hranice. Dívky přestávají růst v šestnácti letech a chlapci v osmnácti. Zvětšuje se také průměrná hmotnost
Průběh růstové a hmotnostní křivky v ontogenezi je charakteristický tím, že do konce prvého roku probíhají obě křivky velmi strmě (rychlý růst). Pak asi do 10. roku rychlost růstu klesá, poté se opět zvětší. Mezi 10. a 15. rokem přerostou dívky hochy, avšak po 15. roce zase hoši značně přerostou děvčata.
Ženy mají v průměru o 7 % nižší výšku a o 18 % menší hmotnost než muži. Ženy dosahují 50 - 60 % svalové výkonnosti mužů.
Normální růst a vývoj dítěte podmiňuje dobrý zdravotní stav rodičů (bez genetické zátěže fyzické či psychické), zdárný průběh těhotenství, porodu a novorozeneckého období (bez rizikových faktorů), úplná harmonická rodina, dobrá socioekonomická, psychosociální a kulturní úroveň (eufunkční rodina řádně plnící své základní funkce); výchovná připravenost rodičů a uvědomělé a láskyplné poskytování adekvátní péče.
Mezi základní a podstatné zákonitosti průběhu vývoje patří:
Ø zákonitosti týkající se struktury psychiky, např.: zákon diferenciace, integrace, centralizace
Ø zákonitosti týkající se dynamiky psychiky, např.: zákon nerovnoměrnosti vývoje, zákon vývojové retardace, zákon individuálního průběhu vývoje.
Podle účinku jednotlivých činitelů může být tempo vývoje psychiky a osobnosti nebo jejich jednotlivých složek přiměřené, zrychlené (akcelerované), nebo zpomalené (retardované), a to trvale nebo přechodně. Např.:
- nadměrné rozumové podněty
- četba
- studium mohou urychlit rozumový vývoj
- nedostatek těchto podnětů může rozumový vývoj dočasně či trvale zpomalit.
Posuzujeme-li způsob utváření osobnosti (kvalitativní stránku vývoje), můžeme rozlišit vývoj:
- harmonický
- disharmonický
- patologický.
Vývoj harmonický, při kterém se utváří rozvinutá osobnost po stránce rozumové, citové i volní, je cílem výchovy.
K vývoji disharmonickému dochází v důsledku nevhodných vnitřních a vnějších vývojových podmínek a stavů. Nemusí však být trvalého rázu (např.; neurotické stavy).
Vývoj patologický znamená často trvale nepříznivé procesy a stavy v utváření psychiky a osobnosti (např. poruchy osobnosti, psychózy, disocialita), vzniklé z hlubokých vnitřních příčin a pro normální vývoj nepříznivé situace. Patří sem i tzv. vývoj se zvratem (deteriorizovaný).

Vývoj osobnosti a její zrání (maturace) není samovolný proces, ale představuje výsledek interakce činitelů vnitřních (některé biologické formativní vlivy, dědičné, vrozené vlivy) i vnějších (sociální formativní vlivy, prostředí, výchova). Protože vzájemné působení a konvergence všech biologických a sociálních vlivů na utváření psychiky a osobnosti jsou u jednotlivých osob odlišné, je každá osobnost jedinečná.
Žádný z vnějších činitelů utváření psychiky a osobnosti (např. prostředí, výchova) nemá na vývoj duševna a osobnosti člověka ani lineární (jednoduchý), ani mechanický vliv. U každého člověka se totiž všechny tyto vlivy "lomí" přes jeho svérázné vnitřní, tj. duševní osobnostností podmínky. Navíc nesmíme zapomínat ani na význam náhodných a nepředpokládaných vlivů. Proto může být např. v rodině každé dítě jiné, i když jsou stejně vychovávány.
Moderní psychologie není ani biologizující, tedy čistě nativistická (přeceňující dědičnost) ani sociologizující ,čistě empiristická (přeceňující vliv prostředí a výchovy). Má blíže k teorii konvergence W. Sterna. Osobu však nechápe jen jako pasivní bytost.
Formativní vlivy prostředí na vývoj osobnosti
Fenomén archetypálního neverbálního imprintigu (,,vtištění´") vnímaného prostředí v útlém věku je dán geneticky. Dochází k němu v prostředí přírodním i civilizačním (kulturním), a to zejména v rodině. Na hluboký vliv přírody a domova na utváření osobnosti ukazují pevné emoční vazby většiny lidí k rodnému místu, dětství a dospívání.
Z didaktických důvodů lze rozdělit prostředí na:
přírodní,
architektonické a technické.
Přírodní prostředí a jeho formování vývoje osobnosti

Na vývoj osobnosti působí celá řada přírodních činitelů, např.:
podnebí,
kosmické vlivy,
meteorologické vlivy,
gravitační vlivy,
krajina
a roční období.
Podnebí
působí prostřednictvím potravy na hustotu obyvatelstva a na rozdělení bohatství.
Kosmické vlivy
Slunce působí v přiměřené kvantitě blahodárně na tělesné a duševní zdraví (vyjma astmatiků a alergiků), podporuje tvorbu vitamínu D v těle, povzbuzuje činnost nervové soustavy, zvyšuje celkový tonus (napětí) organismu, zlepšuje náladu, pomáhá léčit některé nemoci. Přehřátí, sluneční úžeh naopak škodí, způsobuje nervové podráždění apod.
Lidé v krajích s intenzivním slunečním zářením rychleji zrají a stárnou. Nadužívání slunečního záření vede často k rakovině kůže.
Měsíc: u citlivých osob vyvolává neklid a neklidný spánek až somnambulismus (náměsíčnictví, tj. pohybové reakce i chůzi ve spánku). Také epileptické záchvaty jsou rozloženy podle měsíčních fází, podobně pokusy o sebevraždu přibývají úměrně s růstem měsíce.
Kosmické záření: může být rovněž zatěžujícím činitelem V poslední době kosmické záření i zemská radioaktivita stoupají. Objektivně se místní záření projevuje zarudnutím kůže, později vypadáváním vlasů a vousů. Při velkých dávkách ozáření se objevují vředy. Dostavuje se nevolnost, nechutenství, zvracení, průjmy, celková únava, apatie střídaná neklidem, pocení a bolesti hlavy. Záření v organismu poškozuje pohlavní buňky a kostní dřeň. (Během svého života je za normálních podmínek člověk ozářen dávkou asi šesti rentgenů.) Uvádí se, že radioaktivní záření urychluje stárnutí .
Meteorologické vlivy
Teplota vzduchu působí v souvislosti s vlhkostí a prouděním vzduchu. V suchém nebo proudícím vzduchu člověk snese vyšší teplotu. Pro pracovní výkon člověka a dobrou náladu je optimální teplota 16 - 20o C. Člověk potřebuje nejenom optimální teplotu, ale i změnu teploty v jistém rozmezí, aby byl spokojený a výkonný. Neměnnost unavuje.
Přílišný chlad a přílišné teplo mají na člověka stresující zátěžové účinky. Při působení chladu se nejprve objevuje piloerekce ("husí kůže"), svalový třes, neuspořádané pohyby, únava a malátnost, pak apatie a lhostejnost podchlazených. Většina lidí zbloudilých v zimě ztrácí po nějaké době zájem na dalším hledání cesty: stulí se na sníh, usne a zmrzne. Hlavní je prodloužit cílevědomou aktivitu člověka vystaveného chladu. Schopnost vzdorovat chladu - otužilost - je výsledkem postupné adaptace organismu na chlad. Také silné sociální motivy (soutěž, exhibice) prodlužují schopnost odolávat chladu. Odborně kontrolované snížení teploty těla (hibernace) má značný význam při některých lékařských zákrocích.
Přehřátí vede k horečce, úžehu, úpalu. V suchém prostředí člověk snáší velmi vysoké teploty (sauna). Vlhké teplo se snáší hůře. Oděv má izolační funkci. Při svléknutí oděvu přijímá tělo o tolik více tepla, jako by se teplota vzduchu zvětšila asi o pět stupňů Celsia. Proto je oděv součástí prevence proti přehřátí. Bývá označován za jakousi "druhou kůži člověka".
Je třeba usilovat o optimální tepelnou pohodu pro člověka.
Pro přirozený a zdravý způsob života má velký význam infračervené tepelné záření, které proniká hluboko do pokožky člověka a podporuje krevní oběh, výměnu látkovou a hormonální regulaci.
Zejména z otevřeného plamene vycházejí (podobně jako ze slunce) nejen infračervené tepelné paprsky, ale i četné vlnové délky světelného a barevného spektra ultrafialového záření a také elektrony a ionty.
Světelné a barevné paprsky se úspěšně používají v tzv. barvové terapii. Účinné jsou hlavně teplé barvy plamene. Otevřený plamen navíc pomáhá sváteční, příjemné náladě, je nositelem optimismu a přispívá k relaxaci, uvolnění člověka a jeho abreakci.
Monotonní (vyrovnané) topné klima, se kterým se můžeme setkat v moderních domech, není optimální. Není zdravé, když např. všechny automaticky tepelně řízené místnosti mají přibližně stejnou teplotu.
Variacemi se lidský organismus otužuje a podněcuje se tepelná regulace těla. V opačném případě organismus zchoulostiví a stává se náchylným k nemocem.
Vlhkost vzduchu: optimální je 50 - 60 % relativní vlhkost. Méně než 40 % působí už nepříznivě na náladu a výkonnost. Způsobuje pocit napětí, žízně, stísněnost, únavu. Místnost s ústředním topením bez odpařovače vody má vlhkost často méně než 30 % !
Čistota vzduchu: má velký vliv na výkonnost a náladu. Je-li vzduch delší dobu nevětraný, vydýchaný, zakouřený, dochází k podráždění, neklidu a nakonec k únavě, zhoršení pozornosti a vybavování. Vzduch nasycený ozonem nebo CO2 vyvolává nesoustředěnost, otupělost. Větrat by se mělo průvanem (1 až 2 minuty každou hodinu).
Proudění vzduchu: vánek působí povzbudivě na duševní činnost i tělesnou výkonnost, není-li příliš suchý nebo horký. Vítr, zvláště na jaře, může u citlivých osob vyvolat rozechvění, neklid, nesoustředěnost. Žáci bývají nejméně ukáznění v březnu a dubnu. Italové omlouvají nedbalost v plnění povinností i výtržnosti v době vanutí jihoevropského větru cirocco. Rovněž amok (druh šílenství) se připisuje určitému proudění vzduchu (monsunům).
Změna počasí: citlivé osoby reagují na klimatické změny často už předem různými tělesnými bolestmi (bolesti v kloubech, píchání) i duševními příznaky (únava, nespavost aj.). Pro dobrou adaptaci člověka na meteorologické změny jsou důležité předpovědi biometeorologických rizikových stupňů.
Studená fronta, vzestup tlaku vzduchu a převaha záporných iontů v ovzduší navazují sympatikotonii a způsobují kromě řady tělesných příznaků zvýšenou dráždivost synapsí a nervových zakončení, zkrácení reakční doby, zvýšenou tělesnou dráždivost, dobrou pracovní výkonnost, dobrou náladu, zvýšenou vnímavost a lehkost asociací.
Teplá fronta, pokles tlaku a převaha kladných iontů v ovzduší navozují parasympatikotonii a projevují se mimo jiné útlumem nálady, depresemi, zhoršením výkonnosti, prodloužením reakční doby (zejm. na optické a akustické podněty), poklesem tělesné pohybové dráždivosti, sklonem k bolestem hlavy. Kladné ionty převažují v nevětraných, uzavřených místnostech. Dostatečně známý je vliv bouří a dešťů, kterým uvedené klimatické změny obvykle předcházejí.
Jestliže se mění atmosférický tlak a parciální tlaky jednotlivých plynů atmosféry, má to tedy pro člověka zátěžové důsledky. U změn tlaku mluvíme o jevech dysbarismu. Nedostatek kyslíku, hypoxii vyvolává např. pobyt člověka ve výškách.
Duševní stav člověka i jeho psychosomatické potíže jsou na změny atmosferického tlaku značně citlivé. Za určitých klimatických podmínek dochází ke změnám nálady, k neklidu a nejrůznějším psychosomatickým dysbalancím. Někdy se to děje již při běžném kolísání atmosferického tlaku způsobeném změnami počasí. Těmito jevy se komplexně zabývá bioklimatologie.
Podle vnímavosti vůči klimatickým poměrům se rozeznávají různé typy lidí:
teplomilní a indiferentní k chladnu;
chladna se bojící;
chladnomilní a lhostejní k teplu;
vyhýbající se teplu;
milující kontrast a lhostejní k vyrovnání;
lhostejní ke kontrastu, ale nepřející si změny;
vyrovnaní.
Každému typu se nejlépe daří v těch podmínkách, které mu odpovídají. Lidé, kteří reagují citlivěji na počasí než ostatní osoby, jsou tzv. meteorosenzitivní.
Gravitační vlivy
Člověk je trvale adaptován na zemskou přitažlivost, která je v praxi vyjádřená jeho tělesnou hmotností. V praxi jsou aktuální otázky přetížení. Stav beztíže se vyskytuje převážně jen v kosmonautice a jinde může být jen relativní. K přetížení dochází, když se mění rychlost nebo směr pohybu. Je to např. při intenzivní akceleraci nebo zastavování motorového vozidla, při dopadech po seskoku padákem, při skocích do vody atp. Přetížení se vyjadřuje v násobcích hmotnosti těla. Když např. 70-ti kilogramový člověk vyskočí z okna a na místo jeho dopadu umístíme váhu, potom výchylka této váhy v okamžiku dopadu měří přetížení; když např. zaznamenává 350 kg, pak šlo o přetížení 5 g.
Krátkodobé přetížení typu nárazu může člověka ohrozit tělesně i duševně. V duševnu se projevuje jako úlek. Dlouhotrvající přetížení má bohatší duševní symptomatologii. Často dochází ke kinetóze: závratím, nevolnosti, zvracení atp. Laboratorně i tréninkově se vyvolává přetížení centrifugováním, t.j. působením odstředivé síly na člověka (jako na kolotoči).
Krajina
Krajina je komplexem přírodních činitelů, z nichž nejmocněji působí její celkový ráz: horská, rozeklaná, jednotvárná, rovina, údolí; zalesněná, bezlesá; rybníkatá, jezernatá, s řekami, suchá atd., kolorit krajiny: zbarvení ploch, barva prostoru - oblohy, mraků, osvětlení atd.; vůně, rušnost nebo klid, ovlivněnost civilizací (stavby, sloupy elektrického vedení, lanovka apod.). Přežití celé naší civilizace závisí na tom, zda se nám podaří udržet přírodní poměry - žít s přírodou v harmonickém svazku .
Krajina působí na náladu a aktivitu. Trvalý pobyt v určité - značně osobité krajině prý určitým způsobem ovlivňuje povahu člověka: říká se, že jihočeská krajina podporuje hloubavost a vážnost; na Českomoravské vysočině jsou prý lidé skromní a přímí atd. Na psychiku působí nepříznivě i fakt, že z mnoha oblastí mizí původní příroda.
Roční období
Střídání ročních dob rovněž ovlivňuje tělesný a duševní vývoj. Výškové a váhové přírůstky jsou největší na podzim a v zimě, nejmenší na sklonku jara. Na jaře a na podzim se zhoršují neurotické a depresivní potíže i některá tělesná onemocnění (vředová nemoc).
Sociální determinace vývoje osobnosti
Člověk je nejen tvorem přírodním, biologickým, ale především společenským. Každý z nás je ve svém vývoji (evoluci) determinován biologicky (zejména dědičností a zráním) a sociálně (učením, výchovou a komunikací v určitém prostředí).
Sociálně je člověk determinován řadou společenských skupin, mezi nimiž mimořádně velkou roli hraje rodina, jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova potomstva.


Předmět pedagogické psychologie

10. září 2012 v 17:53 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Pedagogická psychologie zkoumá teoreticky i prakticky psychologické zákonitosti procesu permanentního, biodromálního vzdělávání a výchovy (edukace) dětí, mládeže a dospělých. Je to soustava poznatků o vnitřní zákonitosti změn navozených v chování a prožívání člověka během výchovně vzdělávacího procesu.

Pedagogická psychologie se zabývá také aplikací psychologických poznatků v pedagogické praxi, tj. ve vyučování a výchově dětí, mládeže i dospělých. Zkoumá změny v osobnosti jedince podmíněné a navozené výchovně vzdělávacím procesem. Zdá se, že poznatek, citový zážitek, každý zvyk, mění nějak osobnost. Právě těmito změnami vyvolanými sociálními a výchovnými stimuly se zabývá pedagogická psychologie, která usiluje o řešení např.:
- otázek poznávání a utváření psychiky a osobnosti žáků (dětí i dospělých),
- zvláštností jednotlivých vývojových etap osobnosti ve vztahu k vyučování a výchově,
- problémů psychologických základů vyučovacího procesu,
- otázek účinnosti didaktických postupů,
- předpokladů racionalizace vyučování a výchovné práce,
- motivace v pedagogickém procesu (význam potřeb, zájmů atd.),
- problémů poznávací činnosti a jejího rozvoje ve výchovně vzdělávacím procesu,
- zjišťování příčin špatného školního prospěchu žáků,
-problémů psychologických základů výchovy (tělesné, intelektuální, estetické, polytechnické, volní, charakterové, citové a mravní),
- problému kázně z hlediska psychologického,
- problémů psychologie žákovského kolektivu, jeho utváření a ovlivňování,
- vlivu základních činitelů vývoje na osobnost (dědičnost, prostředí, výchova, sebevýchova),
- problémů mechanismů utváření duševních zvláštností (socializace, nápodoba, identifikace atp.) během výchovné a vzdělávací činnosti,
- poznávání talentovaných žáků a péče o ně.
Vztah pedagogické psychologie k jiným vědám
Pedagogická psychologie a obecná psychologie: obě se zabývají mechanismy chování a prožívání, ale pedagogická psychologie je zaměřena speciálně á na formování lidské osobnosti v procesu vyučování a výchovy ve škole i v rodině. Z obecné psychologie čerpá pedagogická psychologie teoretická východiska.
Pedagogická psychologie a vývojová - ontogenetická psychologie: obě se zabývají psychologickými zvláštnostmi určitých věkových údobí, ale pedagogická psychologie si především všímá, jak jsou tyto zvláštnosti ovlivňovány vyučováním a výchovou.
Pedagogická psychologie a pedagogika: obě se zabývají výchovou a vzděláním, avšak pedagogická psychologie se primárně zabývá tím, jak vyučování a výchova působí na psychiku a osobnost člověka, kdežto pedagogika se zabývá primárně zkoumáním toho, jak optimálně vyučovat a vychovávat z hlediska cílů výchovy a vyučování (tedy z hlediska pedagogické axiologie). Zkoumá všechny formy intencionálního (záměrného) působení na rozvoj osobnosti. Zabývá se také didaktickými zásadami a principy, např. názornosti, přiměřenosti,vědeckosti, dále vyučovací mi metodami verbálními, názornými, pracovními apod., prověřováním, hodnocením a klasifikací žáků a studentů a formami výuky,tj. vyučovací hodinou, praktickým vyučováním, odborným výcvikem, odbornou praxí, cvičením, učební praxí, exkurzemi, konzultacemi, samostatnou prací, skupinovým vyučováním atp..
Pedagogická psychologie a sociologie: obě se zabývají žáky a výchovou, avšak sociologie je zaměřena na výchovu jako společenský jev a na školní třídu jako společenskou skupinu. Pedagogická psychologie je zaměřena na psychiku konkrétního žáka formovanou skupinami i jedinci ve výchovně - vzdělávacím procesu, zejména ve škole i v rodině.

LITERATURA

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.

Předmět a metody sociální psychologie

9. září 2012 v 12:02 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Nikdo není ostrov, nikdo není jen on sám, každý z nás je součástí celku, součástí lidstva
(Jonannes Mario Simmel).


Sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů. Studuje např. vrůstání jedince do společnosti, vztahy a interakce osobnosti a skupiny, utváření rolí a pozic jedince ve skupinách, psychologické aspekty mezilidských komunikací. Sociální psychologie zkoumá, jak se z biologického organismu stává člověk.
Zkoumá kognitivní, afektivní a konativní subsystém komunikující osobnosti, duševní procesy, chování a prožitky osob nacházejících se v sociálních situacích., v interakcích.

Pojem sociální je odvozen od latinského výrazu socius, což znamená druh, společník, někdo, kdo je s někým nějak v kontaktu. Bez sociálních vztahů a vlivů, které jedinci přinášejí i kulturní dědictví by se člověk nemohl zformovat a vyvinout v humánní bytost, ale zůstal by primárně ve zvířecím, živočišném stavu. Původně bylo do předmětu sociální psychologie zahrnováno i studium sociálního chování a prožívání zvířat, kterým se dnes zabývá etologie.
Sociální psychologie má velmi blízko ke kulturní a sociální antropologii a také k sociologii.
Na rozdíl od sociologie, tj. vědy o společnosti studující zákonitosti vývoje a fungování sociálních systémů, a to jak globálních (společnost jako celek), tak dílčích, nestuduje sociální psychologie především sociální systémy, jevy a skupiny, ale studuje jednotlivé osobnosti lidí situovaných v sociálních situacích a vztazích.
Předmětem zkoumání sociální psychologie je tedy konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin (např. rodiny, pracoviště). Sociální psychologie není tedy psychologií sociálních jevů, ale psychologií osob v sociálních situacích. Není tedy např. možná psychologie nezaměstnanosti, ale je možná psychologie nezaměstnaného. Existuje sociologie rodiny na jedné straně a sociální psychologie vztahů mezi rodiči a dětmi na straně druhé. Hranice mezi sociální psychologií a sociologií jsou však přesto dosti neurčité.
Výuka sociální psychologie by měla mít za cíl zprostředkovat odborné a vědecké poznatky o postupech, způsobech a situacích, ve kterých je poznávání, prožívání a jednání člověka determinované skupinami a podmínkami sociální interakce (tedy toho jak spolu lidé jednají, co si o sobě myslí a co vůči sobě pociťují).
Společenská povaha člověka je jeho esenciálním, bytostným rysem (podle Aristotela je člověk společenský živočich - antropos zoon politikon). Člověk je člověkem pouze ve vzájemném vztahu s druhým člověkem. Individuum je ve své podstatě sociální.
Pojem sociální psychologie použil poprvé americký filozof a psycholog James Mark Baldwin (1861-1934), avšak teprve roku 1908 vycházejí současně dvě první publikace o sociální psychologii od amerického psychologa britského původu Williama McDougalla (1879-1938) a amerického sociologa a psychologa E. A. Rosse (1866-1951).
Rok 1908 proto bývá často označován jako počátek sociální psychologie.
Ustálení pojmu sociální psychologie pomohl Charles Horton Cooley (1864-1929).
Avšak mnoho psychologů považuje za zakladatele sociální psychologie již Platona a Aristotela.
Sociální psychologie zkoumá průběh duševního života člověka a jeho sociální determinovanost v konkrétních společenských podmínkách. V úvahu přitom v současné době bere také vliv vrozených genotropismů, předprogramovaných, preformovaných mechanismů a tendencí, a to i v sociálním chování.
Zkoumá zkušenosti a chování jedinců v situacích, které na ně působí jako sociální podněty. Sociálními podněty mohou být jednak jiní lidé, jednak kulturní produkty hmotné i nehmotné.
Společnost chápeme jako organizované seskupení lidí, kteří jsou mezi sebou v určitém vztahu, jejichž činnosti se soustřeďují na soubor společných cílů a kteří mají tendenci sdílet společné náhledy, postoje a způsoby chování.
Sociologii na rozdíl od sociální psychologie primárně zajímá členění společností (sociální stratifikace, např. podle pohlaví, vlastnictví, příjmů, obydlí, věku, národnosti, povolání atd.), společenská činnost a společenské prostředí.
Společenská činnost směřuje k modifikaci, k vyvolání změn v postojích a vztazích, mínění a snahách jedinců nebo skupin, a to buď formou negativního přinucení nebo pozitivního získání.
Výsledkem společenské činnosti je adaptivní chování, kompromis nebo opozice, resp. hostilita, a to od formy neporozumění až po formu boje.
Každá společenská činnost je systémem, ve kterém lze odlišit: působící osobu (či skupinu), předmět činnosti (osoby či skupiny, na které se působí), prostředky a nástroje činnosti, metody činnosti a reakce osob, skupin, na které se působí (výsledky činností).
Společenské prostředí vykonává u člověka tyto funkce: restriktivní (omezení, zábrany určitých tendencí), direktivní (usměrnění určitými pokyny), protektivní (zájmy společnosti jsou určitým způsobem chráněny) a predikativní (schopnost předvídat, jak se člověk v určité situaci zachová pod vlivem kulturně - sociálních norem).
Cílem výchovy by mělo být dosáhnutí zodpovědného prosociálního chování a prožívání jednotlivých osob, tj. takového chování, které se vyznačuje skutky a činy vykonanými ku prospěchu jiného, a to bez očekávání vděčnosti a odměny.
Mezi metody sociální psychologie patří vedle pozorování, rozhovoru, analýzy osobní historie, přirozených i laboratorních experimentů, posuzovacích škál a dotazníků (a jejich statisticky zpracovaných výsledků) a metody obsahové analýzy především sociometrie.
Poznávání osobnosti patří mezi základní úkoly sociální psychologie a sociální pedagogiky. Poznávání osobnosti (i duševna vůbec) člověka je zprostředkované z chování, z vnějších projevů, z činnosti a ústních i písemných projevů člověka. Z jeho verbálního i nonverbálního chování usuzujeme na rysy jeho osobnosti, na jeho duševní vlastnosti. Metodou poznávání osobnosti rozumíme způsob, postup, kterým docházíme k více nebo méně přesným poznatkům o psychice a osobnosti. Pro správný přístup k poznávání osobnosti má velký význam teorie poznání (gnozeologie).
Když chceme něco zkoumat, musíme za prvé určit, co chceme poznat, za druhé, jak budeme postupovat. Metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto metod určuje metodologie.
V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů. Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů.
Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k objevování nových, originálních poznatků, a na praktické metody diagnostické, používané k poznání duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality.
Oba typy těchto metod využívají teoretických metod výzkumu, mezi něž se řadí: analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace (její podstatou je zobecňování formy procesů různých svým obsahem, od něhož abstrahujeme), srovnávání a vývojová (genetická, kazuální) metoda. Mezi metody zpracování faktů patří především statistika.
Nejdůležitějšími výzkumnými přístupy jsou longitudinální (podélný, průběžný, vertikální, dlouhodobý) způsob sledování vývojových změn psychiky a osobnosti a transverzální (příčný, průřezový, průsečíkový) způsob, který zachycuje současný vývojový stav psychiky jedinců, jež se od sebe liší např. věkem nebo úrovní normality či abnormality. Transverzální způsob výzkumu má blízko k diagnostickému způsobu šetření psychiky. Proto se také testování duševna považuje za tzv. malý výzkum, malý experiment.
Klasický experiment v sociální psychologii je badatelská metoda, záměrně navozený pokusný děj, záměrně vyvolané určité chování či prožívání v přesně stanovených podmínkách s cílem toto jednání, konání, chování či prožívání registrovat, lépe poznat, interpretovat a tím vysvětlit principy a zákonitosti kterými se řídí. Hlavními charakteristikami experimentu je cílevědomě navozený způsob zkoumání vyznačující se přesným pozorováním, opakovatelností pozorování, systematickým měněním a kontrolovatelností podmínek ve kterých se zkoumaný jev vyskytuje.
Pokud jde o vědecký výzkum, existují v sociální psychologii jeho tři druhy:
Deskriptivní, který se omezuje na popis určitého fenoménu: Patří sem i výzkum srovnávací (srovnávají se např. výsledky mužů a žen).
Korelační, který se zaměřuje na zjišťování hypotéz souvislostí, těsností vztahů a hypotéz .závislostí..
Experimentální je zaměřen na zjišťování příčin, na objevování kauzálních vztahů. Vyžaduje přísnou kontrolu podmínek a měřitelných proměnných.
Poznávání duševna, psychodiagnostika se zabývá čtyřmi kvadranty lidské psychiky: otevřeným, skrytým, slepým a neznámým. Jde o tzv. "okénko JOHARI" americkcýh psychologů Josepha Lufta a Harryho Inghama:
V "otevřeném" kvadrantu leží to, čeho si je vědom daný jedinec a co o něm vědí i druzí. Ve "skrytém" kvadrantu je ta část psychiky, kterou si uvědomuje subjekt sám, ale druzí lidé o něm nevědí. Třetí "slepý" kvadrant obsahuje to, co o subjektu vědí ostatní, ale on sám nikoliv. Do posledního čtvrtého kvadrantu - "neznámého" patří to, co o sobě neví subjekt a co o něm nevědí ani druzí lidé.
Prohlubování sebepoznání a adekvátní akceptování "zrcadla" z okolí vede ke zmenšení "slepého" i "neznámého" kvadrantu psychiky.
Mezi speciální odborné sociálně psychologické diagnostické metody zjišťující stav sociální motivovanosti patří testy hodnot, potřeb, zájmů a postojů.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné atp. Je využíván např. Rokeachův test hierarchie hodnot, který zjišťuje jednak cílové hodnoty (např. pohodlný život, prospěšný život, vzrušující (adrenalinový) život, zabezpečení rodiny, vnitřní harmonie, potěšení, společenské uznání, moudrost atp.), jednak instrumentální hodnoty (např. ctižádostivost, úsilí o úspěch, velkorysost, čestnost, nezávislost, zdvořilost, odpovědnost, rozumovost, sebeovládání atp.).
Slovenský psycholog Ján Vonkomer sestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (složka emotivní, kognitivní a konativní). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti, motivační prostředky jsou podněty v taktické rovině. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,,rozloučit"? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost atp.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové-Tramerové (1888 - 1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazníku zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům.
Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou:
studium na gymnáziu;
studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní;
hornictví a hutnictví;
zemědělství, lesnictví a rybářství;
stavebnictví a zeměměřičství;
dřevoobory;
kovoobory;
elektrotechnika a telekomunikace;
chemická výroba;
kožedělná a gumárenská výroba;
textilní výroba a oděvnictví;
potravinářství;
obchod, služby a doprava;
umělecko - řemeslná výroba a umění.
Po malých úpravách (např. o povolání související s počítači) by bylo možno tento dotazník používat i pro středoškoláky.
Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim (1893 - 1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky atp.).
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.
Širší využití než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20, Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost.
Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup.
Škálu k měření dominatních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.
Známý slovenský psycholog Tomáš Pardel (1918 - 1998), L. Maršalová a A. Hrabovská zkonstruovali Dotazník motivace výkonu (D - M - V) vhodný pro oblast psychologie práce, organizace a řízení a pro poradenské psychology.
Bohatě využívána sociálními psychology a sociology na celém světě je metoda sémantického diferenciálu. Jejím autorem je americký psycholog Charles Egerton Osgood (1916-1991). Jde o bipolární stupnici (se dvěma póly, které mají opačný význam) měřící intenzitu sociálních postojů. Každá položka (např. duševní vlastnost, jako je např. statečnost) je označována lichou, nejčastěji sedmibodovou mírou intenzity. Získané základní údaje jsou druhotně analyzovány matematicko- statisticky.
Zvláštní místo mezi speciálními sociálně psychologickými metodami zaujímá obsahová analýza.
Je to výzkumná technika objektivního, systematického a kvantitativního popisu manifestního obsahu sdělení, analýza obsahu masmedií, výzkumný kvantitativní měřící nástroj, který umožňuje převod jednotek komunikace do měřitelných proměnných a posléze kvantitativní statistickou analýzu. Obsahem je míněn soubor významů sdělených symboly (slovními, hudebními, obrazovými, plastickými, mimickými), které vytváří sdělení samo. Elementem obsahové analýzy je jednotka - obsahu nebo formy, nejmenší jednotkou je slovo (jednotkový symbol, termín) nebo slovní spojení, věta nebo celá část textu. Jsou-li texty příliš dlouhé nebo příliš početné, provádí se náhodný výběr a použije se statistická inference což znamená usuzování na parametry celého základního souboru pomocí transformace parametrů náhodného výběru. Autorem metody je americký sociální psycholog zabývající se výzkumy veřejného mínění a masovou komunikací Bernard Berelson, který uvádí dvě základní kategorie východisek obsahové analýzy: kategorie substanciální (co je řečeno) a kategorie způsobové (jak je to řečeno).
Poznávací (diagnostické) metody lze rozdělit do tří skupin, a to na metody objektivní, subjektivní a projekční. V podstatě se však vyskytují rysy objektivní, subjektivní i projekční v různé míře u každého z těchto tří typů metod.
Mezi subjektivní metody řadíme: introspekci (sebepozorování), jejímž výsledkem je výpověď o vlastním prožívání, rozhovor, dotazník aj. Slouží k poznání člověka na základě jeho výpovědi. Těmito metodami zjišťujeme hlavně názory zkoumané osoby. Výsledky zkoumání subjektivními metodami jsou značné závislé na upřímnosti zkoumané osoby.
Objektivní metody (pozorování druhých, extraspekce v drobných životních situacích, měření fyziologických funkcí, např. srdeční činnosti, dechu apod.) nepřihlížejí jen k výpovědím člověka, ale posuzují ho i po jiných stránkách a zkoumají přitom jeho reakce na nejrůznější podněty.
Projekční metody jsou novějšího data. Princip projekčních metod spočívá v tom, že člověk připisuje (často víceméně neuvědoměle, bezděčně) své zkušenosti, zážitky, potřeby, zájmy, schopnosti, touhy, postoje apod.) jiným osobám, vkládá je do věcí, promítá je do situací, v nichž se ocitá a o nichž hovoří. Promítnutí zkušeností a vlastností osobnosti, (které jsou "zakotveny" v mozkové kůře člověka) navenek je provokováno nejrůznějšími podněty.
Člověk promítá své "já" do všeho, co říká, co žije, co tvoří. Každý výtvor člověka je těsně spjat s vlastnostmi jeho osobnosti. Názorným příkladem může být umělecká tvorba. Umělec promítá do svých děl (např. literárních) své vlastnosti tak silně, že pozorný čtenář vyčte z díla velmi mnoho o autorově osobnosti.
Cílem diagnostické činnosti v psychologii a v pedagogice je stanovit především diagnózu duševního stavu osobnosti jedince, příp. jeho psychických zvláštností a abnormit.
Diagnóza je vlastně převod diagnostického údaje (získané informace) na znak osobnosti (resp. skupiny), který nejpravděpodobněji vyjadřuje. Každý diagnostický údaj totiž může znamenat několik znaků osobnosti, a to s různou pravděpodobností.
Všechny diagnostické metody jsou vlastně podněty, jimiž vyvoláváme ve zkoumané osobě určité verbální nebo neverbální reakce. Na základě těchto reakcí usuzujeme na zkoumané znaky osobnosti.
Mezi používanými metodami a diagnostickými údaji (tzn. reakcemi zkoumaných osob na podněty) probíhá proces pozorování a registrace. (Je to gnoseologický, noetický, kognitivní proces často zatížený chybami.)
Pro vyšší platnost diagnostických závěrů je nutno postupovat při diagnostice podle zásady víceúrovňového, multivariačního přístupu, používajícího na zjišťování téhož znaku osobnosti (resp. skupiny) více přístupů. V průsečíku výsledků těchto přístupů se určitá vlastnost osobnosti jeví ve větší úplnosti.
Metody poznávání duševna a osobnosti si můžeme také rozdělit na obecně použitelné (např. pozorování, rozhovor, dotazník) a na speciální metody, které jsou cenným nástrojem jen v rukou psychologa jako kompetentního odborníka na poznávání osobnosti.

LITERATURA
KOHOUTEK, R. Sociální psychologie: Brno: Akademické nakladatelství:CERM, 2004.