Agrese a šikana

17. června 2012 v 14:41 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Teorie agrese

Svět nezničí Ti, co páchají zlo, ale ti, kdo k tomu nečinně přihlíží
(Albert Einstein).

Významná teorie agresivity pochází od rakouského zoologa a zakladatele moderní zoopsychologie a etologie Konrada Zachariase Lorenze (1903-1989), který svoji teorii agrese vyslovil poprvé v roce 1966 ve své knize Takzvané zlo .
Uvádí svoje experimenty a výsledky svého bádání v oblasti vnitrodruhové agresivity v říši zvířat, které prostřednictvím analogií aplikuje na lidskou společnost. Podle jeho názoru je lidská agresivita vrozeným pudem. Považuje agresivitu za geneticky zakomponovanou v animální složce lidské přirozenosti. Podle Lorenze je tento pud neustále sycen energií, která se postupně hromadí v nervových centrech, a pokud nedojde po určitou dobu k jejímu uvolnění nějakým vnějším podnětem a množství nahromaděné energie překročí určitou hranici, může dojít k jejímu uvolnění samovolně.

Lorenzova koncepce agresivity je nápadně podobná se spekulativní koncepcí Sigmunda Freuda .
V obou teoriích je agresivita záležitostí pudovou a obě teorie mají také společný "hydraulický" (podle analogie nahromaděného tlaku v uzavřené nádobě) model agresivity a jejích projevů, tedy že agrese je pod tlakem stále většího a většího množství energie, a zatímco na počátku je potřeba k jejímu vyvolání a uvolnění velice silného podnětu, s postupem času se tato hranice snižuje a k probuzení agresivní energie stačí stále slabší a méně výrazné podněty. Přesto je mezi těmito dvěma koncepcemi zásadní rozdíl - zatímco Freudův "pud smrti" a jím vyvolaná agresivita slouží k destrukci a je namířena proti existenci jako takové, Lorenzův "agresivní pud" slouží životu, má primárně obrannou funkci. Výzkumy biologické podmíněnosti agresivního chování u zvířat prokázaly existenci mozkových center, jejichž stimulace vyvolává agresivní chování. Tato centra jsou lokalizována v hypothalamu. V jedné studii laboratorní krysa, která nikdy nezabila myš a ani neviděla jinou krysu zabít myš, byla stimulována v určitých oblastech hypothalamu během toho, co byla umístěna ve společné kleci s myší. Tato krysa se před stimulací chovala k myši mírumilovně, avšak v okamžiku, kdy byla stimulována, se vrhla na myš a zabila ji přesně stejným způsobem jako divoká krysa. Tyto výzkumy prokázali dědičné dispozice k agresivitě, a také určité geneticky zakódované vzorce agresivního chování.
U vyšších živočichů jsou však tyto instinkty pod kontrolou korových mozkových center, které jsou značnou měrou formovány prostředím. U lidí byla zjištěna určitá souvislost mezi mírou agresivního chování a hladinou testosteronu v krvi.
To by mohlo vysvětlovat obecně vyšší výskyt agresivního chování u mužů. Agresivita mezi muži přitom má svoje specifika, stejně jako agresivita mezi ženami. Teorie sociálního učení vychází z behavioristického výzkumu učení u zvířat, ale zabývá se sociálními interakcemi lidí. Určité sociální chování může být odměněno a jiné naopak trestáno, lidé si nakonec vybírají úspěšnější vzorec chování. Na rozdíl od striktního behaviorismu se zde zdůrazňuje význam kognitivních procesů a zástupného učení. Lidé si jsou schopni, díky svým kognitivním procesům, představit případné důsledky svých činů, což ovlivňuje jejich rozhodování. Stejně tak mají lidé schopnost učit se pomocí sledování chování druhých lidí.
Stoupenci teorie sociálního učení odmítají koncepci agrese jako vrozeného pudu či geneticky zakotveného instinktu. A zastávají názor, že agrese je sociálně naučené chování, které, stejně jako každé jiné chování, se bude vyskytovat tím pravděpodobněji, čím častěji bude posilována. Podle této teorie je následkem frustrace nepříjemná, předem nedeterminovaná, emoce. Odpověď na tuto emoci může být agrese, ale i nějaké jiné chování (např. depresivní nálada). Frustrace bude vyvolávat agresi u jedinců, kteří se naučili, že agrese je nejúspěšnější odpověď na frustrující chování. Výzkumy vědců, zastávajících teorii sociálního učení, přinesly celou řadu zajímavých poznatků, osvětlujících povahu agresivního chování, jako například důkazy, že agresivní chování se lze naučit imitací, že agresivita je citlivá vůči pozitivnímu posilování. Mezi zajímavé objevy patří také vyvrácení pudové teorie agresivity, v rozsáhlé sérii 28 studií autorů, kteří se zabývali problematikou agrese a katarze. Tyto studie předpokládaly, že jestliže je agrese trvale přítomný pud, pak její intenzivní prožití by mělo mít za následek uvolnění tohoto pudu. Výzkumy však prokázaly, že intenzivní prožití agrese ji naopak spíše posiluje, než tlumí. Teorie sociálního učení nepřináší vysvětlení původu agresivního chování v lidské společnosti ani se nezabývá jejím významem pro jedince a společnost. Poskytuje však cenné poznatky o principech, jimiž se agresivní chování lidí řídí.
Agrese a agresivita
Podle I. Čermáka (1998 a 1999) ,,porozumět agresivnímu chování dítěte znamená trpělivě zkoumat agresi jako mnoho vrstevnatý komplexní jev zasazený do konkrétního sociálního kontextu".S touto tezí se identifikujeme. K. E. Moyer (1968) formuloval sedm různých druhů agrese živočichů na základě odlišností v podnětových a fyziologických zdrojích:
1. Predátorská agrese (dravá) je útočným chováním proti přirozené kořisti.
Ve většině případů jde o mezidruhový typ agrese, i když se vzácně vyskytne
i mezi příslušníky stejného druhu. Vyvolávajícím podnětem je zpravidla
pohybujicí se kořist.
2. Agrese mezi samci je vnitrodruhovou agresí sloužící k nastoleni hierarchie
dominantních a submisivních jedinců ve skupině. Mezi samicemi se vyskytuje
zřídka.
3. Agrese vyvolaná strachem se vyskytuje v situaci, která neumožňuje unik
a která ohrožuje jedince. Vždy ji předchází pokus o útěk.
4. Dráždivá (popudlivá) agrese je vyvolána různými živými nebo neživými objekty. Moyer
předpokládá, že ji předchází frustrace, bolest, hlad, únava, nedostatek
spánku a jiné stresory.
5. Rodičovská agrese je reakci matky nebo otce v situaci ohroženi jejich mláděte.
6. Sexuální agrese je vyvolána stejnými podněty, které jsou příčinou
sexuálních reakci. Vyskytuje se hlavně u samců, ale nikoliv výhradně.
7. Agrese jako obrana teritoria se objevuje jako reakce na narušeni již
vymezeného území.
Cenné je tříděni agrese podle amerického psychologa a vysokoškolského učitele
Arnolda H. Busse, který rozlišuje osm druhů agrese:
1. fyzická aktivní přímá (bití);
2. fyzická aktivní nepřímá (najmutí agresora);
3. fyzická pasivní přímá (fyzické bránění druhému v dosahování jeho cílů);
4. fyzická pasivní nepřímá (odmítnutí splnit požadavky);
5. verbální aktivní přímá (uražení někoho);
6. verbální aktivní nepřímá (rozšiřování pomluv, které druhému ubližuji);
7. verbální pasivní přímá (odmítnutí s někým jednat či mluvit);
8. verbální pasivní nepřímá (nezastat se někoho, je-li nespravedlivě
kritizován).
A.H. Buss (1961) zmiňuje rovněž čtyři determinanty agrese:
1. předchozí zkušenost s agresí - když byl subjekt vydáván situacím, ve kterých byl
vyvolán vztek, tím je pravděpodobnější, že bude agresivnější než člověk, který
vzteku zažil málo;
2. historie zpevnění - agrese se stává zvykem podle důsledku, které vyvolává, čili
odměna získaná za agresi vede ke zvyku útočit;
3. sociální facilitace - agresi mohou podporovat a provokovat postoje jedinců nebo skupin, lze dodat, že i televizní vysílání, videonahrávky, počítačové hry, styl života v rodině;
4. temperament - proměnná temperamentu, které determinují agresivitu jsou:
impulzivita, síla reakce, úroveň aktivity a nezávislosti.
Erich Fromm (1900-1980) popsal agresi benigní
(oprávněnou, obrannou, přiměřenou jako reakci na ohrožení životních zájmů a hodnot)
a agresi maligní (nepřiměřenou, destruktivní, zlou, škodlivou, zhoubnou).
Jak agrese benigní, tak agrese maligní může být indukovaná (vyvolaná)stresem, frustrací, strachem, úzkostí, alkoholem a í druhou osobou).
Setkáváme se i s popisem agrese užitkové, resp. lovecké a teritoriální, která má za cíl např. opatření si potravy nebo životního prostoru.
Agresivita je multifaktoriální, multidimenzionální jev. Není pouze jevem biologickým ani pouze sociálním , ale jevem biopsychosociálním .
Šikana (bullying)
Šikanování je (podle Metodického pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky a školských zařízení ze dne 29.11.2009 ) jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat žáka, případně skupinu žáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Nově se může realizovat i prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu (cyberbullying). Ta zahrnuje útoky pomocí mobilních telefonům, e-mailů, sms zpráv, vyvěšování urážlivých materiálů na internetové stránky apod. Jedním z druhů či odnoží kyberšikany je tzv. happy slapping (,,spokojené či ,,veselé"fackování"), kdy šikanér svou oběť náhle a nečekaně fyzicky napadne a jeho pomocník napadení natáčí na mobilní telefon nebo kameru, což šikanující považují za zábavné. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v následcích na duševní pohodě a rovnováze i na tělesném zdraví oběti. Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Pocit bezpečí každého jedince a jeho začlenění do třídního kolektivu je základní podmínkou vytváření produktivního prostředí a dobrého sociálního klimatu třídy a školy. Všechny školy a školská zařízení mají povinnost předcházet všem náznakům násilí a šikanování. Šikanování v jakékoli formě a podobě nesmí být pracovníky školy akceptováno.
Druhy šikany
Šikana má celou řadu variant, např. šikanování skrytém a zjevné.
Šikanování skryté má za následek sociální izolaci žáka nebo žákyně.
Ve výzkumu R. Kohoutka (2011) šlo o 73 (23%) ze zkoumaných žáků a žákyň.
Šikanování zjevné může mít podobu psychické šikany, fyzické šikany nebo kombinované šikany.
Můžeme také rozlišovat lehčí šikanu, střední šikanu a vážnou šikanu.
Psychická šikana projevovaná verbální agresivitou bývá často provázena šikanou fyzickou, která se projevuje brachiální agresivitou. Nezřídka je šikana kombinovaná. Jde o propojení hostinní agresivity verbální a brachiální, přímé i nepřímé.
Fyzická (brachiální) agrese - agresor používá k šikanování oběti fyzické násilí, popřípadě předměty, kterými učiní útok důraznějším. Slovní agrese a zastrašování - agresor oběti vyhrožuje fyzickým útokem, zastrašuje, nadává jí, vysmívá se nebo zesměšňuje. Krádeže, ničení a manipulace s věcmi - agresor oběti ničí a odcizuje věci nebo si věci půjčuje a vrací je znehodnocené. Násilné a manipulativní příkazy - agresor nutí oběť k různým nepříjemným činnostem a úkolům.
Pavel Říčan (1995) uvádí příklady přímých a nepřímých známek šikany.
Přímé známky šikany:
1. Kritika dítěte, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským
až nenávistným, případně pohrdavým tónem.
2. Honěni, strkání, šťouchání, rány, kopáni, které třeba nejsou zvlášť silné,
ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
3. Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.
Nepřímé známky šikany:
1. Ditě je o přestávkách často samo, ostatní o něj nejeví zájem, nemá
kamarády.
2. O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
3. Zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle.
4. Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
5. Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které dítě nedovede
uspokojivě vysvětlit.
Nyní se zaměříme na přehled konkrétních typů a forem agresi a manipulaci,
které popisuje ve svých publikacích český pedagog Michal Kolář (1997):
Fyzická agrese a používání zbraní:
Oběť je agresory věšena na lustr a na skobu a to až do ztráty vědomi, má
strangulační rýhy na krku,
je dušena polštářem a ručníkem a agresoři měří čas, jak dlouho vydrží
nedýchat.
Oběť bodnou agresoři nožem do hýždě, říznou nožem do nohy, naříznou ji
ušni boltec žiletkou.
Na oběť je položena deska lavice, na desku si stoupnou agresoři.
Oběti jsou stříhány, případně jsou jim opalovány vlasy.
Slovní agrese a zastrašování zbraněmi:
Obětem je vyhrožováno zabitím (zasřelením, oběšením, umlácením),
přehozením přes zábradlí, hozením do výtahové šachty.
Agresoři urážejí rodiče oběti.
Vysmívají se slabostem, handicapům oběti.
Vysmívají se neúspěchu, chybám a trápením oběti.
Vtipkuji na úkor oběti, mají ironické poznámky, zesměšňuji ji a posmívají se
ji.
Krádeže, ničeni a manipulace s věcmi:
Agresoři berou oběti peníze, zabavuji ji výplaty.
Trhají a ničí oblečeni oběti (např. propálení, rozříznuti drahá bundy).
Přivlastňuji si nejrůznější věci oběti (penály, kalkulačky, videokazety, radia,
hodinky).
Oběť je agresory donucena "půjčit" svačinu, agresoři ji oběti poplivaji.
Agresoři oběti pliji do bot, nalijí do nich vodu, moč, odpadky, trus.
Násilné a manipulativní příkazy:
Oběť je donucována pít moč, limonádu, do které bylo napliváno, jíst jídlo
z podlahy,
klečet před agresory a prosit je o milost,
mýt záchody, uklízet za agresory,
nosit ponižující ceduli s dehonestujícím nápisem (např. jsem ludra),
napovídat při písemných pracích, psát agresorům úkoly,
přepisovat agresorům sešity.
Zraňování izolací:
Spolužáci oběť ignoruji, neodpovídají na její pozdrav, na prosbu nereagují,
dělají, že neslyší.
Když si oběť přisedne ke stolu při obědě, všichni si štítivě odsednou jinam.

Tyto signály by se neměly podceňovat, ale v každém případě by měly být
prověřeny. Dospělí by si měli najít čas na rozhovor jak s oběti, tak s agresorem, potřebná je i odborná diagnostika a pomoc.
Stadia šikany
M. Kolář (2005) rozlišuje pět stadií šikany:
1. Ostrakismus (izolace oběti, verbální agresivita).
2. Fyzická (brachiální) agresivita.
3. Vytvoření jádra agresorů.
4. Většina skupiny (např. třídy) přijímá normy agresorů.
5. Celá skupina totálně přijala normy agresorů.
Šikana ze strany spolužáků bývá motivovaná často nějakou psychickou nebo fyzickou zvláštností oběti.
Agresoři (aktéři šikany) ve školách
Lze předpokládat, že jde o jedince motivované k šikaně mj. nadprůměrně vysokou úrovní vrozené i získané ( např. rodinné) agresivity, arogantní, se silnými prezentovanými nebo skrývanými agresivními impulzy a hostilními postoji, s narcistickými a panovačnými tendencemi, vykazující kompenzační maskulinitu (přehnaně maskulinní chování), kteří usilují o nadřazenou mocenskou a manipulativní pozici ve třídě nebo i v celé škole, o dominanci nad spolužáky. Agresoři útočí a činí agrese jako první, začínají projevy nepřátelství, hádky.
Vyskytuje se u nich často tzv. motiv Mengeleho, chtějí si vyzkoušet, jaké trýznění a traumatizování jeho oběť vydrží. Patologická, patická ničivá agrese a destruktivita se nevyskytuje u všech lidí, ale vyskytuje se u lidí ne zcela normálních, kteří např. mají poruchu osobnosti. Bývá spojena s krátkodobou poruchou vědomí. Aktéři šikany bývají často fyzicky mimořádně zdatní, mají zvýšenou potřebu se před ostatními spolužáky předvádět a dokazovat svou převahu. Edukace těchto jedinců musí být zaměřena na jejich regulovanou ventilaci agresivity ve sportu, deagresifikaci, tedy na redukování, utlumování a autoregulaci jejich agresivity a na sublimaci agresivních impulsů, např. v arteterapii.
Někteří agresoři, kteří mají např. dědičnou (genetickou) zatěž, jejichž agresivita je biogenně, organicky podmíněná, kteří nemají jen závadu (dificilitu) chování, ale vážnější poruchu osobnosti, budou značně odolní (rezistentní) vůči ovlivńování zvenčí včetně adekvátních vlivů edukace a socializace. V takových případech je žádoucí obrátit se i o spolupráci a o odbornou pomoc psychiatrů a psychologů.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 book review structure book review structure | Web | 9. srpna 2012 v 23:16 | Reagovat

In my opinion this is not a very reasonable theory!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama