Leden 2011

Opora psychicky traumatizovaným osobám a prevence syndromu vyhoření ve školství

15. ledna 2011 v 6:46 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Akutně psychicky traumatizované, duševně otřesené osobě je především třeba umožnit
spontánně se svěřit a uvolnit se v rozhovoru (alespoň částečně)
z nahromaděných a neodreagovaných explozivních emocí (jde o tzv. defusing).
Ze všeho nejvíce záleží na o sociální opoře vrstevníků, kolegů a kolegyň, přátel, spolupracovníků
či příbuzných a specializovaných odborníků, jako jsou psychiatři, psychologové, sociální pedagogové, sociologové atp..

Nejen děti, ale i dospělý člověk, který prošel akutní psychickou traumatizací by měl mít možnost vyplakat se, vykřičet se, postěžovat si, vynadávat si, odreagovat se, relaxovat se. Není vhodné přesvědčovat ho, že je statečný a že si proto pomůže i bez naříkání a pláče a i bez pomoci ostatních.
Další vhodný postup je zajistit postiženým osobám oficiální poradu (tz. debriefing)
(často skupinovou) na které bude provedena neodkladná odborná analýza traumatické události a navržena adekvátní antitraumatická intervence nebo nápravná odborná péče.
Někdy je třeba zajistit i odbornou a specializovanou individuální antitraumatickou intervenci.
Jde většinou o dlouhodobější odbornou poradenskou nebo psychoterapeutickou péči, kterou realizují psychologové nebo psychiatři a speciální i sociální pedagogové, příslušníci tzv. pomáhajících profesí ( helping professions).
Řešením bývá např. i změna školy.
Dlouhodobě působící neregulovaná zátěž např. u učitelů vede později k vyčerpání organismu uvádí Pavla Císařová (2002) v časopisu Psychologie dnes a pokračuje:
Nemalou roli v otázce zátěže u učitelů hraje fyzické prostředí, ve kterém se pohybují. Nedostatek času a prostoru na regeneraci v průběhu pracovního dne má na lidskou psychiku neblahé důsledky. To není nic nového. Učitelé, kteří většinou sdílejí kabinet s několika dalšími kolegy, pak mohou zatoužit po malé místnosti, ve které by mohli být alespoň chvíli sami.
Představa takové místnosti se většinou spojuje s kuřárnou, která například pro nekuřáky místem odpočinku není.
V práci se stresem se v některých zahraničních firmách osvědčuje vybudování antistresové místnosti," říká Hana Kasíková. Je to zvukově izolovaná místnost, kde se může člověk, který to potřebuje, vykřičet a vybít nahromaděný stres."
Otázka, nakolik je něco takového možné v podmínkách našich škol, může zůstat otevřená stejně jako otázka dlouhodobé účinnosti takové strategie vyrovnávání se stresem. Může však být lepší vykřičet se o samotě než před třídou.
Účinnější se zdá trend zaměřený na sebe-poznávání učitelů v rámci skupin, poznávání možností sociální opory a její využívání. Ukazuje se také potřeba systematičtějšího vzdělávání učitelů v prvních dvou letech, kdy nastoupí do praxe.
"Na rozdíl od některých dalších profesí, například lékařů, mohou učitelé jen omezeně využít specializovaný podpůrný personál, který by mu pomohl zvládat problémy," upozorňuje psycholog Václav Mertin. "Kdybychom odmítli před operací rentgen, biochemický rozbor, jiná potřebná vyšetření, lékař nás nepřevezme do péče. Učitel musí učit každé dítě přesto, že rodiče odmítnou navštívit s problémovým dítětem psychologa, logopeda či psychiatra."
"Kromě výpadků paměti, nechuti k práci dochází ke ztrátě originálních asociací," míní Hana Kasíková. "V kurzech osobnostní výchovy pro učitele se proto vracíme k základům tvořivosti jako občerstvujícímu zdroji energie."
V profesích, kde se pracuje primárně s lidmi se setkáváme se syndromem vyhoření (burnout syndrom).Poprve byl odborně popsán asi psychiatrem H. J. Freudenbergem v roce 1975, který byl inspirován knihouyGrahama Greena Případ vyhoření.
V roce 1976 popsala burnout americká psycholožka Christina Maslachová.
Syndrom vyhoření nyní již figuruje v Mezinárodní klasifikaci psychických poruch (MKN 10) pod číslem Z 73.0 ve skupině s názvem "Problémy spojené s obtížemi při zvládání životních situací".
Symptomatika burnout syndromu čili "vyhoření" (vyhaslosti, vyprahlosti) obsahuje např. tyto duševní a tělesné symptomy (příznaky):
Psychické :
Ztráta schopnosti se pro něco nadchnout, pokles pracovního nasazení, ztráta schopnosti vcítění se a pocitu zodpovědnosti.
Nechuť a lhostejnost, nezájem, redukovaná motivovanost ve vztahu k práci.
Pochybnosti o sobě, redukce sebedůvěry, pocity bezmocnosti, negativní postoj k sobě samému, práci, institucím, společnosti a životu.
Emocionální problémy: podrážděnost, útočnost, netrpělivost, nervozita, úzkosti, strachy, apatie, pocity beznaděje, emoční vyčerpanosti, zklamání.
Kognitivní problémy: pocity mentálního opotřebování, závady a poruchy pozornosti a paměti.
Únava až vyčerpání, chybění zájmů a zálib, projevy subdeprese až deprese.
Tělesné :
Závady a poruchy spánku, děsivé sny, ztráta chuti k jídlu, závady a poruchy motoriky, sklon k drobným i větším úrazům, celková psychosomatická nevolnost, zvýšená nemocnost, bolesti svalů a šíje, psychosomatické obtíže.
Fáze vyhoření:
a) Nadšení - idealismus a romantismus (často naivní), nerálné a nejasné představy o práci. Práce se stává nejdůležitější součástí života a naplňuje jeho smysl, ostatní se stává méně podstatné. Identifikace s klienty a často neefektivní výdej energie spojený s dobrovolným přepracováváním.
b) Stagnace - původní nadšení vyprchává, realita nutí slevit ze svých očekávání a začíná starost o věci mimopracovní spojené se zájmem o osobní vzestup (volný čas, peníze, partneři, hobby, vyhledávání známých, starost o sebe) .
c) Frustrace - kritické hodnocení dosavadní efektivity práce a jejího smyslu. Začínají se objevovat emocionální a fyzické obtíže.
d) Apatie - reakce na frustraci v situacích, které nelze ovlivnit, vyhýbání se mimořádnostem, novinkám a námaze, snaha udržet si však ještě pracovní místo kvůli živobytí.
e) Terminální burnout - úplné psychosomatické vyčerpání, pocit ztráty smyslu života, depersonalizace, intenzivní s chronický HH syndrom, proživání pocitu bezmocnosti (helplessness) a beznaděje (hopelessness)í.
Pro tento syndrom je typické, že při něm netrpí jen postižení, ale také kvalita jejich práce. Postižení vyhořením jsou častěji nemocní a za určitých okolností se stanou i trvale neschopní práce. Jako při mnoha duševních poruchách hlavní problém spočívá v tom, že ani postižení ani okolí, nerozpoznají za těmito obtížemi svébytnou poruchu nebo ji rozpoznají až příliš pozdě. Zvláště často jsou syndromem vyhoření postiženy zdravotní sestry, dále ošetřovatelé, sociální pracovníci, ale také lékaři, psychoterapeuti, učitelé a učitelky , právníci a policisté, uvádějí ve své velmi přehledné, stručné a instruktivní odborné publikaci pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu Syndrom vyhoření z roku 2003 psychologové Vladimír Kebza a Iva Šolcová.
Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci - samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě.
Určitě je to kvalitní sociální podpůrná síť, tedy existence vstřícných blízkých lidí, kteří člověku mohou poskytnout aktivní naslouchání, povzbuzení a pomoc v těžkých situacích.
Hlavními zdroji sociální opory jsou: rodina, příbuzní, kolegové v práci, přátelé, zájmové skupinyy a celkově kvalitní trávení volného času.
Podle psychologa Václava Mertina by měla jít prevence syndromu vyhoření u učitelů dvojím směrem. "Učitel se musí učit lépe zacházet se svým profesním životem - mít i neškolní zájmy, přátelské skupiny, jako vrcholový sportovec by měl víc dbát na regeneraci. Existuje však i cesta celospolečenské prevence. Každý učitel by se měl povinně celoživotně vzdělávat. Každým rokem alespoň 14 dní. Vzdělaný učitel se méně bojí jít do školy s tím, co si na něj připravili žáci, rodiče, vedení nebo inspekce, je sebevědomější, lépe obhájí svou práci, je méně závislý na jednom jediném povolání."
Psycholog Antonín Mezera se domnívá, že by učitelé měli po několika letech povinně změnit školní prostředí a populaci žáků, které učí. "Učitelé by měli mít možnost a i povinnost například po pěti až deseti letech učit nejen na základní škole, ale i na gymnáziu, střední odborné škole nebo ve speciální škole. Měli by mít možnost věnovat se například práci výchovného poradce, metodika či inspektora. V oblasti teorie managementu se této metodě říká job rotation, ale školství je bohužel vůči změnám tohoto typu dost rezistentní."
V podmínkách našich škol se kromě ,,křičící místnosti", uvádí Pavla Císařová , zdá prozatím fantaskní i alternativa, kterou představují C. Hennig a G. Keller ve svém Antistresovém programu pro učitele. Jedná se o zavedení sabatiklu, tzv. volného roku. "Podobně jako ve Švýcarsku (…) by měl mít každý učitel příležitost prožít po 7-8 letech vyučování tzv. volný rok. Může ho využít podle osobní potřeby k načerpání sil, k dalšímu vzdělávání atd. Finančně lze sabatikl zabezpečit tak, že se učiteli bude poskytovat plat snížený měsíčně o 1/7-1/8".
Psycholog Jaro Křivohlavý (2001) doporučuje interní a externí metody a postupy prevence vyhoření,
a to interní a externí.
Mezi interní postupy řadí: neklást
na sebe nesplnitelné nároky, aktivně rozvíjet pozitivní myšlení, stanovit si priority, hledat smysl života.
Mezi externí postupy řadí: sociální oporu, zlepšení klimatu organizace a úpravu pracovního prostředí.
Olomoucká psycholožka a vysokoškolská učitelka Eva Urbanovská (2009) se podrobněji zabývá copingovými strategiemi zvládání stresu (u středoškolské mládeže). Popsala např. strategie kontroly, strategii vyhýbání, strategii rezignace.
Blahutková Marie a Charvát Michal
(2009) zdůraznili
význam výrazného
podílu sportu a pohybových aktivit na odbourávání stresů.
Při léčbě vyhoření se využívají psychologické přístupy,
především poradenství pro oblast životního stylu,
existenciální psychoterapie (směr psychologické léčby
vycházející z filosofie existence a zabývající se např.
lidskou svobodou, stárnutím, smrtelností,
zodpovědností za své činy, existenciální izolací a deprivací),
logoterapie (psychoterapeutická metoda podle Viktora Emanuela Frankla (1905-1997),
spočívající v hledání smyslu života u osob,
kteří jsou existenciálně frustrovaní,
trpící noogenní neurózou) a daseinanalýza
( speciální psychoterapeutická škola vycházející
z existenciální filosofie M. Heideggera
a z fenomenologické metody E. Husserla a hledající a poznávající možnosti jak být sám sebou).

Diagnostika syndromu vyhoření
Provádí na základě rozhovoru s odborníkem nebo na základě aplikace dotazníku. Těchto dotazníků (např. Maslach Burnout Inventory /MBI/, Burnout Scale H. J. Freudenbergera, Burnout Measure A. Pinesové a kol., The Staff Burnout Scale for Health Professionals J.W. Jonese, Meier Burnout Assessment /MBA/ , Teacher Burnout Scale /TBS/ S. A. Seidmana a Joanne Zagerové, Teacher Stress Reactions /TSR/ N.K. Frenche, Heidelberger Burnout Test E. Meyera aj.) existuje již větší počet.
Uvádíme jeden z těch častěji aplikovaných:
Dotazník vyhoření Beverly A. Potterové - BPQ (Beverly A. Potter´s Burnout Questionnaire).
Označte stupeň daného pocitu na stupnici:
1 - nikdy, nebo jen velmi zřídka; 2.- zřídka; 3 - často; 4 - velmi často; 5 - vždy.

1. Cítím se unavený/á/, i když jsem měl/a/ dostatek spánku.
2. Má práce mne neuspokojuje, necítím se být v práci úspěšný /á/.
3. Cítím se smutný/á/, i když k tomu nemám jasný důvod.
4. Jsem zapomětlivý/á/.
5. Jsem podrážděný/á/, iritabilní a obořuji se na lidi.
6. Vyhýbám se lidem v práci i v soukromém životě.
7. Mám potíže se spánkem, protože mne trápí pracovní problémy.
8. Jsem nemocný/á/ častěji než jsem býval/a/.
9. Můj postoj k práci lze vyjádřit slovy " mám potíže".
10. Mívám časté konflikty v práci.
11. Můj pracovní výkon není stoprocentní.
12. Mám sklon užívat alkohol nebo léky k zlepšení nálady.
13. Namáhá mne komunikace s druhými lidmi.
14. Nemohu se soustředit na práci tak jako dříve.
15. Práce mne brzo znudí.
16. Pracuji těžce, ale nemám pocit uspokojivého výkonu.
17. Práce mne namáhá.
18. Nerad chodím do práce.
19. Sociální aktivity s druhými jsou pro mne vyčerpávající.
20. Sex mne nezajímá.
21. Když nepracuji, většinu času se dívám na televizi.
22. V práci nemám žádná očekávání, snahu něčeho dosáhnout.
23. Myšlenky na práci mne obtěžují i mimo pracovní dobu.
24. Pracovní problémy zasahují do mého osobního života.
25. Mám pocit, že moje práce nemá žádný smysl.
Vyhodnocení dotazníku BPQ:
Sečtěte všechna bodová hodnocení. Rozsah hodnot
je
0 - 125.
Na základě dosažené hodnoty se můžete zařadit do skupiny:

Počet bodů
Hodnocení
25- 50
Nemáte patrně s burnoutem vážnější problémy.
51 - 75
Trochu prevence proti možnosti vyhoření by neškodilo.
76 - 100
Pozor! Jste kandidátem (kandidátkou) vyhoření.
100- 125
Jste pravděpodobně vyhořelý/á/!

Exaktní diagnózu vyhoření lze učinit teprve na základě odborného vyštření kvalifikovaným psychologem nebo psychiatrem pro které je dotazník B.A. Potterové pouze jednou z diagnostických pomůcek.

.