EFEKTIVNÍ SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

11. prosince 2010 v 5:53 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Je obtížné říci něco, co by bylo alespoň tak dobré, jako neříci nic

(Ludwig Wittgenstein).


EEFEKTIVNÍ SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE ve společnosti předpokládá respektování a zlepšování celé řady podmínek, a to nejenom slovních, ale i neslovních. Člověk působí na druhé i tím, co neříká.

Je to např.:

-adekvátní emoční komunikační ,,podtón" hlasu komunikátora v komunikaci,

-přiměřený nonverbální komunikační ,,podtext "tj. řeč těla,

-celkový dojem,

-osobnostní image,

-celkový výraz obličeje,

-krčení čela,

-pohyby hlavou,

-úsměv,

-oční kontakt a jeho délka,

-mimika, proxemika a proximita (oddalování se či přibližování se),

-motorika,

-gestikulace (pohyb rukou),

-podávání ruky s přiměřeným stiskem,

-pantomimika.


Mezi verbálním projevy (způsobem vyjadřování) a nonverbálními výrazovými projevy komunikátora musí být soulad, aby nechozelo ke komunikační disharmonii:

- hned úvodem a během komunikace je třeba vhodnými slovy redukovat případný strach a úzkosti druhé strany;

- působit komplexně a harmonicky na racionální, emotivní i konativní složku osobnosti;

-usilovat nejen kognitivní, ale i o psychoterapeutickou a psychorehabilitační funkci komunikace;

-v indikovaných případech využíváme metodu zrcadlení (souhlasného napodobení komunikanta);

-komunikátor nemá hovořit příliš mnoho o sobě;

-komunikátor se nemá vyhýbát přeformulování diskutované problematiky;

-ve stejných a obdobných situacích je nutno chovat se jednotně, konzistentně, kongruentně;

-vyhýbáme se nejen méně známým, ale i cizím a vulgárním termínům;

-vyhýbáme se dvojné vazbě (nelze např. s úsměvem a laskavým oslovením začít druhou stranu plísnit či trestat);

-počítat s obrannými reakcemi, sníženou sociabilitou a někdy i zvýšenou paranoiditou;

-tempo, rychlost komunikace přizpůsobujeme psychickému tempu druhé strany;

-hlasitost komunikace musí respektovat stav sluchového vnímání druhé strany;

-zbytečně nezvyšovat hlas během komunikace, varovat se zjevného rozčilení a podrážděnosti;

-je třeba respektovat právo na soukromí i intimní prostorovou zónu a nevstupovat do ní;

-umožňovat a tolerovat zejména u dětí upřímnost, bezprostřednost (spontaneitu), kompenzaci, potřebu relaxace i abreakce (třeba i pláč);

-přizpůsobit se pojmové a slovníkové zásobě jedince se kterým komunikujeme;

-vyvarovat se rozporu mezi slovy a činy;

-působit uměřeně a harmonicky na pravý i levý mozek druhé strany;

počítat s možnou iracionální desinterpretací stimulů a motivace komunikátora;

-vyhýbat se neproduktivním konfliktům;

-sdělení během komunikace nesmí být vědomě nepravdivá, neplatná, zkreslená, s přetvářkou, přehnaná, nepřívětivá, nevstřícná, neochotná, nevčasná;

-průběžně prezentovat nenásilně svůj kladný vztah k tomu s kým komunikujeme;

-komunikátor by měl mít smysl pro humor;

-respektovat právo na rozdílné soukromé názory, zejmé v méně podstatných záležitostech;

-respektovat právo na otevřenost, upřímnost, expresivnost, individualitu, autonomnost a autenticitu druhé strany;

-respektovat úŕověń věkových, vývojových a mentálních zvláštností a úroveň psychosociální zralosti osobnosti;

-respektovat stávající úroveň sociálních schopností a dovedností druhé strany;

-vyhýbat se komunikaci chladné a povýšená, tj.. z pozice silnějšího a mocnějšího, ale být stále ochoten přijímat podněty z druhé strany;

-předpokládat senzitivitu nebo i hypersenzitivitu těch s nimiž komunikujeme a zvýšenou citlivost až iracionální empatii na neverbální formy komunikace;

-na veřejnosti nekritizovat ani neopravovat používané řečové ani nonverbální projevy a nepoučovat;

-plnit vlastní osobností, osobním životem a jeho stylem funkce vzoru a modelu sociálního chování i prožívání;

- brát v úvahu, že typ a rozdíly konstituce osobnosti komunkátora i komunikanta rovněž sociální komunikaci ovlivňuje;

-nezanedbávat upravenost, čistotu a pečlivost komunikátorova vzhledu a zevnějšku:

--úpravu nehtů,

--účes,

--úpravu vousů,

--kvalitu oholení obličeje,

--oblečení a obutí,

-- vkusné módní doplňky.

To vše je také v centru pozornosti mnohých komunikantů, kteří si zařazují komunikátory do své individuální typologie.

Neméně důležitý je:

-včasný příchod na komunikační setkání;

-udržovat celkově pozitivní a optimistický přístup ke komunikantům;

-vyhýbat se destruktivním formám komunikace;

-komunikovat klidně a spíše pomaleji než moc rychle;

-brát v úvahu psychosociální situaci a prostředí a zázemí ve kterém druhá strana dlouhodobě žije.

To vše má prezentovat a zajišťovat akceptaci komunikanta a soustředěný zájem o jeho osobu a kladný postoj
komunikátora k němu, má-li být komunikace účinná a užitečná.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy sociální psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998.181 stran. ISBN 80-7204-064-2.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama