Směry hlubinné psychologie

13. května 2010 v 18:50 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Klasickými směry hlubinné psychologie jsou:
1. psychoanalýza rakouského psychologa a psychiatra Sigmunda Freuda (1856 - 1939),
2. individuální psychologie Alfreda Adlera (1870 - 1937),
3. analytická psychologie Carla Gustava Junga (1875 - 1961).

1. Sigmund Freud
S.Freud
zakladatel první vídeňské školy psychologie (psychoanalýzy) se narodil v roce 1856 e Freiburgu (dnešním Příboru) 6. května 1856 v rodině židovského obchodníka s vlnou a se suknem. Malý Sigi, jak Sigmunda jmenovali, však strávil na Moravě pouze tři roky. Jeho
matka ho velmi milovala a obdivovala. Mluvila o něm jako o,, svém zlatém Sigi". To mělo velký vliv na jeho celoživotní sebedůvěru. Značný vliv na něho měla i jeho česká chůva. Vytvářela jakési spoje mezi moravskou katolickou a židovskou rodinnou kulturou. Matka S. Freuda Amálie byla třetí ženou obchodníka Jakuba (resp. Jákoba) Freuda, který byl o dvacet let starší než ona. Freudova matka byla velmi životaschopná. Dožila se 95 let a Sigmunda měla ve svých 21 letech. Postupně se jí narodilo ještě sedm dětí. V roce 1859 se rodina přestěhovala do Vídně. Zde Freud prožil takřka celý svůj život. Vystudoval ve Vídni gymnázium. Byl primus třídy. Byl velmi talentovaný, pracovitý a navíc měl vynikající paměť. Měl značné znalosti němčiny, latiny, řečtiny a hebrejštiny. Učil se také francouzsky, anglicky, španělsky a italsky. Již v osmi letech začal číst W. Shakespearyho, který společně s J. W. Goethem zůstali jeho oblíbenými autory. V říjnu 1873 se přihlásil na lékařskou fakultu vídeňské univerzity. V březnu 1881 zde promoval. Roku 1885 byl jmenován soukromým docentem a zároveň dostal stipendium na studijní cestu do Paříže. Zde pracoval u slavného neurologa a psychiatra Jeana Martina Charcota (1825 - 1893), který se stal jeho vzorem. Ve své práci vycházel z francouzské psychiatrické školy. V roce 1886 si otevřel soukromou lékařskou ordinaci a oženil se se svou snoubenkou a přítelkyní jedné ze svých sester Martou Bernaysovou, které byl údajně celý život věrný. Původně se zaměřoval na léčbu některých neuróz, především hysterie. Používal i hypnózu. Snažil se vybavit u svých klientů co nejjasnější vzpomínku na děj, který byl podle jeho názoru příčinou onemocnění. Studie o hysterii, kterou napsal společně s Josefem Breuerem (1842-1925), vyšla roku 1895. V té době se tvořily začátky psychoanalýzy. Na sklonku roku 1902 se kolem něho vytvořil první diskusní psychoanalytický kroužek. Šlo mj. o vysvětlování některých duševních jevů a potíží z hlediska sexuálního. Psychoanalýza je jednak teorie osobnosti a jejího vývoje, jednak metoda poznávání a psychoterapie duševních poruch založená mj. na technice volných asociací a výkladu snů. Po krizi středního věku píše svá základní psychoanalytická díla: Psychopatologii každodenního života, Tři úvahy o sexuální teorii, Výklad snů, Psychoanalytické chorobopisy aj. . S. Freud byl patrně obsedantní osobností. Byl velmi puntičkářský, dobře se ovládal, byl čestný a intenzivně se snažil dopátrat pravdy. Měl sběratelské tendence. Sbíral hlavně starožitnosti. Občas trpíval úzkostmi a měl sklon k pověrčivosti (zejména ve vztahu k číslům). Projevoval zvláštní kolísání mezi skepticismem a důvěřivostí. Z jeho zlozvyků je nutno mínit vášnivé kuřáctví doutníků (na sklonku života měl 16 let velké potíže s rakovinou ústní dutiny) a sklon ke kokainismu (začalo to původně oficiálními experimenty s kokainem).
S. Freud měl tři syny (Martina, Olivera a Ernsta) a dvě dcery (Sophii a Annu). Sophie zemřela ve 26 letech a o 3 roky později i její syn. Dcera Anna byla jeho nejmladší dítě. Stala se zakladatelkou dětské psychoanalýzy. Jeho synové povolání svého otce nenásledovali. Asi proto ke svým žákům S. Freud přistupoval jako ke svým adoptivním dětem.
Další důležitou osobou v životě Freuda byla Marie Bonapartová, mecenáška psychoanalýzy. Díky ní mohl Freud emigrovat se svou dcerou Annou do Velké Britanie. V roce 1938 byl S. Freud za vlády nacistů totiž donucen k odchodu z Vídně a poslední zbytek života strávil v Anglii, kde 23. září 1939 v Londýně, krátce po začátku druhé světové válce, zemřel. Byl oproti židovské tradici zpopelněn a na jeho pohřbu měli proslov spisovatel Stefan Zweig a Ernest Jones (1879
-1958), anglický psychiatr, žák a životopisec S. Freuda, poradce a zakladatel psychoanalýzy v Anglii.
Celý život zůstal S. Freud deterministou a věřil, že všechny životní jevy, včetně duševních (např. myšlenky a pocity) jsou přísně determinovány příčinou a následkem.
V posledních letech života se věnoval úvahám o civilizaci, kultuře a náboženství. Pro pochopení jeho díla je důležitá jeho autobiografická kniha,, O sobě a psychoanalýze". Byl ateistou, ale ideu boha nikdy nepopíral.
Hlubinná psychologie chápe duševní život primárně jako výraz složitých nevědomých a podvědomých procesů, které jakoby tvořilo vlastní jádro osobnosti. Právě o nevědomí obohatila hlubinná psychologie zkoumání osobnosti. Psychoanalýza je termín S. Freuda, který popsal v roce 1906. Jako psychologický směr je psychoanalýza založena na předpokladu, že na vývoj jedince má rozhodující vliv sexuální pud a jeho zážitky z dětství. Dítě přitom označuje Freud za otce dospělého. Psychoanalýza jako metoda zkoumání psychiky - přitom rozlišuje předvědomí, vědomí a nevědomí. Freud na jedné ze svých přednášek uvedl: srovnejme soustavu nevědomí s velikou předsíní, ve které se psychická hnutí hemží jako jednotlivé bytosti. S touto předsíní - tedy s nevědomím - sousedí druhá užší místnost, jakýsi salon, kde se zdržuje vědomí. Ale na prahu mezi oběma místnostmi úřaduje, dejme tomu, strážce, který zkoumá, cenzuruje jednotlivá psychická hnutí a nevpouští je do salonu, když se mu to nelíbí. Různá hnutí v předsíni, tedy v nevědomí, nemůže vidět vědomí, neboť sídlí v jiné místnosti. Jestliže se některé hnutí protlačilo až k prahu a bylo strážcem zamítnuto jako nezpůsobilé, či nevhodné k uvědomění, říkáme, že bylo potlačeno. Ale tak hnutí, která správce - cenzor přece jen pustil přes práh, se ještě nestala nevyhnutelně vědomá. Mohou se stát vědomými až tehdy, jestliže se jim podaří upoutat na sebe zrak vědomí. Zatím zůstávají v předvědomí.
Psychoanalytici nechávají své klienty vypravovat sny, produkovat volné asociace a rané dětské zážitky, které postupně s klientem interpretují a nakonec provádějí analýzu odporu. Tím odhalují potlačovaná přání, podvědomé konflikty a komplexy.
Do zkoumání psychiky vnášejí všechny tři směry hlubinné psychologie do té doby opomíjené hledisko: dynamiku.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud rozděluje osobnost na tři vrstvy, které označuje jako id (ono), ego (já) a superego (nadjá). Id přitom představuje energii a pudy, které se snaží o uspokojení na základě principu slasti. Ego je vědomou složkou bdící nad impulsy z id, které buď propouští do vědomí nebo je vědomě či nevědomě potlačuje. Superego představuje svědomí, oblast mravního hodnocení, obecné společenské normy chování. Mezi superegem a id probíhají konflikty, při kterých je ego jakýmsi zprostředkovatelem. Podmínkou dobrého duševního zdraví je rovnováha, harmonie mezi všemi třemi vrstvami osobnosti. Jestliže je energie nevědomých pudových tendencí potlačena, může se za určitých okolností přeměnit na neurotický příznak (např. na bolesti hlavy, vnitřní neklid, úzkosti, deprese, strachy, obsese, kompulze apod.).
K pochopení neuróz nám může pomoci tzv. oidipovský komplex. Freud o něm napsal: "Prvním objektem lásky po období autoerotickém se stává pro obě pohlaví matka, jejíž živící ústrojí z počátku dítě nerozeznává od vlastního těla. Později, ale ještě v prvních letech dětství, vytváří se vztahy komplexu oidipovského, ve kterých chlapec soustřeďuje své sexuální tužby na osobu matčinu a při kterých se v něm rozvíjejí nepřátelská hnutí proti otci. Obdobně se chová malé děvče." Nepřátelská hnutí dcer vůči matkám se nazývá komplex Elektřin.
V roce 1897 vyslovil Freud hypotézu, že dítě si dokonce přeje být rodičem opačného pohlaví svedeno. Toto přání si dítě podle domněnky Freuda uspokojuje prostřednictvím fantazie v níž může dojít k incestním vztahům s rodičem opačného pohlaví nebo se sourozencem.
Freud se domníval, že každé dítě prochází oidipovskou situací a způsob, jakým ji řeší je významný pro celý jeho další život. Mnohé dívky si vybírají životního partnera, aniž si to uvědomují, podle toho, jak se vyrovnaly se svým vztahem k otci: buď chtějí, aby se mu v některých významných rysech podobal nebo chtějí, aby byl jiný.
Podle psychoanalýzy jsou určujícími hybnými silami pudy vycházející z id. Za hlavní pudy přitom Freud považoval Eros (pud lásky) a Thanatos (pud smrti). V pojetí Freuda je tedy Eros, sexuální pud, touha po slasti, chápán jako pud k životu, který je polární k Thanatovi, pudu ke smrti. Eros vede k intimnímu spojení, popřípadě ke zplození nového života. Tam, kde člověk nemůže uspokojit svůj pohlavní pud, může dojít k tzv. regresi libida neboli k návratu k dřívějším formám jeho uspokojování. Mocnou energii libida lze i sublimovat, dát do služeb umělecké tvorby nebo jiné angažovanosti. Primitivnější náhražkou je např. silné pokuřování cigaret.
Thanatos se vyznačuje destruktivitou a řídí se principem nirvány. Nirvána představuje neexistenci utrpení a naprostý pokoj, jež nakonec člověka nalezne ve smrti, kterou si mnozí staří a vážně nemocní lidé již přejí.
Psychoanalýza propracovala další součást osobnosti, a to nevědomí. Právě nevědomí přisuzuje mimořádný význam pro lidské prožívání a chování. Nevědomí je chápáno jako obecná základna duševního života. S. Freud srovnával vědomý obsah psychiky s viditelnou částí ledovce, zatímco nevědomá oblast představuje daleko větší část ledovce skrytou pod vodní hladinou. Nevědomí k nám promlouvá prostřednictvím snů. Proto má analýza a interpretace snů v psychoanalýze velmi důležitý význam. Sny mohou být pokusem o splnění skrytých přání. Sen je podle Freuda "via regia", tj. královská cesta do nevědomí.
Zajímavá je Freudova definice štěstí. Považuje za ně "splnění prehistorického přání", přičemž prehistorií se rozumí doba dětství. Freud k tomu poznamenává, že snaha hromadit majetek a pocty nečiní člověka šťastným právě proto, že dítě připisuje majetku a společenským privilegiím nepatrný význam.
Duševní zdraví (mental health) charakterizoval S. Freud jako schopnost milovat, pracovat a žít v souladu s danou kulturou, přičemž však soulad neznamená konformitu s většinou.
Freudovo pojetí osobnosti člověka je dynamické a deterministické, ale do jisté míry i pesimistické. Lidské chování a prožívání je totiž podle psychoanalýzy pod kontrolou vědomí a svobodné vůle jen z menší části. Podle psychoanalytiků je údajně vědomí z větší části ovládáno nevědomými pudy, potřebami a instinkty, zvláště sexualitou a agresivitou. Zdraví člověka a vývoj jeho duševních problémů a obtíží závisí na odhalení a uvědomění si průběhu a působení nevědomých hlubinných psychických procesů, stavů, problémů a nerozřešených konfliktů. Psychoanalýza chápaná jako metoda tkví v odhalování těchto nevědomých příčin obtíží.
Za spoluzakladatelku dětské psychoanalýzy je považována
Melanie Kleinová (1882 - 1960).
Byla to britská psychiatrička rakouského původu.
Vytvořila teorii o oidipovské nenávisti a vině již v počátcích mimoděložního života.
Její následovníci jsou označováni za "kleiniány".
Zakladatel individuální psychologie, která byla pojmenovaná také jako druhá vídeňská škola psychologie, byl rakouský lékař Alfred Adler, který závěr svého života prožil v USA. Kritizoval Freuda také za dogma oidipovského komplexu.

Adler
2. Alfred Adler (1870 - 1937) na rozdíl od S. Freuda (který považoval za rozhodující sexuální pud) považoval za hlavní motiv lidského jednání tzv. pud po sebeuplatnění, úsilí po moci, touhu po prosazení sebe sama. Adler v tomto bodě do jisté míry navazoval na myšlenky německého filozofa Friedricha Wilhelma Nietzscheho (1844 - 1900), který za podstatu bytí považoval vůli k moci. Sám invalidní Alfred Adler zdůraznil existenci pocitu méněcennosti, který si člověk v jistých situacích uvědomuje a jenž se může stát stimulem pro zvýšené úsilí. Každý z nás má některé orgány vybaveny lépe a jiné hůře. Odlišujeme se ve svých předpokladech ke speciálním a specifickým výkonům. Od silně biologizujícího pojetí orgánové méněcennosti však přešel po čase A. Adler ke koncepci subjektivního, někdy i nevědomého a objektivně nezdůvodnitelného pocitu méněcennosti.
V chorobné formě se ovšem může změnit pocit méněcennosti v komplex méněcennosti a stát se příčinou poruch osobnosti a chování.
Alfred Adler zdůrazňoval význam sociálních vlivů, zejména vlivu rodinného prostředí, a to zejména v útlém dětství. Sám vyrůstal ve veliké rodině. Měl čtyři bratry a dvě sestry. Narodil se jako druhý syn obchodníka obilím. Jeho otec byl maďarského původu. Záhy se rozhodl pro povolání lékaře. (Asi ho ovlivnil při jeho rozhodování i fakt, že jeho matka i on byli často nemocní a jeden z jeho bratrů brzy zemřel).
Jeho manželkou byla Ruska Raissa Epsteinová se kterou vychovali tři děti. Po své třicítce přestoupil žid Adler na protestantskou víru.
Ve své praxi formuloval "sociálně psychologický medicinský přístup". Založil Společnost pro individuální psychologii.
Domníval se, že osobnost lze pochopit z jejich cílů a ze životní linie, která se nevědomě formuje už v raném dětství. Jako důležitý cíl lidského vývoje považuje Adler úsilí o dokonalost v určité oblasti. Již ve věku čtyř a pěti let se tvoří životní styl člověka.
Adler popsal životní styl vládnoucího (mocenského) typu, chtivého (avidního) typu, vyhýbajícího se (distančního) typu a sociálně užitečného typu.
Životní styl mocenského typu charakterizuje nízké sociální (či prosociální) cítění, ale zároveň vysoká aktivita. Je zaměřen na manipulaci, ovládání a plánování života druhých. Může být nebezpečný pro svou egocentričnost a agresivitu.
Životní styl chtivého, avidního typu je typický pro konzumní osoby, které jsou závislé na ostatních. Čekají, že budou uspokojované jejich potřeby a často na druhých lidech parazitují. Z hlediska sociálního cítění je to typ nízký a navíc málo aktivní.
Životní styl distancujícího se, vyhýbajícího se typu je zase typický zavíráním očí před problémy, vyhýbáním se situacím, které by nějak mohly poškodit a tím i posilovat jejich komplex méněcennosti. Z hlediska sociálního cítění je to typ nízký, stejně jako z hlediska aktivity.
Konečně životní styl sociálně užitečného člověka se projevuje vysokou a aktivní orientací na druhé lidi. Je to tedy z hlediska sociálního cítění typ vysoký a velmi aktivní.
Adler tvrdil, že člověka lze pochopit z jeho životního stylu a plánu a ze způsobů, jak se snaží překonat či vyrovnat komplex méněcennosti.
A. Adler vytvořil koncepci psychického života jako dynamického systému, v němž i zdánlivě nevýznamné události mohou zapříčinit pozdější problémy nebo ovlivnit další vývoj osobnosti člověka. Na rozdíl od Freuda však Adler nepřikládá takový význam minulosti. Za významnější považuje budoucnost, její představování si a cíle do budoucnosti kladené.
Adler věřil ve schopnost člověka použít poznání k vlastní autoregulaci a tvořivosti. Adlerovo pojetí člověka je teleologické. Je přesvědčen o tom, že člověk je v podstatě sebeurčující a že si sám utváří svou osobnost a životní styl. Původem praktický lékař měl vždy na mysli aplikovatelnost svých názorů v praxi.
Uveďme si některé pedagogicko-psychologické zásady A. Adlera, které doporučoval vychovatelům a rodičům: naučte své dítě stát na vlastních nohou, aby si pomohlo z obtíží samo. Dodávejte mu odvahy a sebedůvěry, nebuďte příliš starostliví a nerozmazlujte je. Jestliže dítě dělá něco nesprávně, nechte je, ať pokud možno pocítí přirozené následky svého počínání. Dávejte mu takové úkoly na které stačí (ale nenastavujte mu ,,laťku" příliš nízko). Netrvejte na slepé poslušnosti. Buďte trpěliví, hovořte věcně a zbytečně nerozkazujte. Když dítě samo vidí chybu, je lépe neříkat nic. Je-li mezi dítětem a pedagogem napjatý vztah, je lépe se zdržet poznámek. Je lépe neříkat nic i v okamžiku, kdy vychovatel vycítí, že by dítě odmlouvalo. Vychovatel by se měl vystříhat jakýchkoliv poznámek, které dítě zahanbují.
Z jeho publikací uvádíme: Problém homosexuality (1917), Praxe a teorie individuální psychologie (1920), Problémy neuróz - kazuistiky (1929), Technika individuální psychologie (1930), Smysl života (1933).

Jung
3. Zakladatel tzv. analytické psychologie (curyšské školy) či komplexní psychologie je švýcarský psychiatr, psycholog a filozof kultury, profesor na univerzitě v Curychu a v Basileji Carl Gustav Jung, který nahradil freudovské libido životní silou, energií, která překračuje rámec sexuality. Jung se narodil 26. 7. 1875 a zemřel 6. 6. 1961.
Původně to byl Freudův oblíbenec. Stal se dokonce v roce 1910 prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti, avšak již v roce 1913 se rozešel s Freudem a odloučil se od jeho psychoanalýzy. Do oblasti nevědomí vkládá na rozdíl od Freuda nejen nevědomí individuální, ale také tzv. nevědomí kolektivní, které je dědictvím rodu. Součástí kolektivního nevědomí jsou jakési archetypy vytvořené tisíciletou zkušeností lidstva. Mezi nejvýznamnější patří archetypy Stínu, Animy (v mužích), Anima (v ženách), Velké Matky, Mudrce atp.
Podle názoru C.G. Junga může být lékař , resp. psycholog
či poradce nebo pedagog dětskými i dospělými klienty zveličen do nadlidských proporcí jakéhosi praotce (vědomě nebo alespoň ve snech).
Koncepce kolektivního nevědomí patří mezi hlavní objevy C. G. Junga. Duševní život je tak ovlivňován zkušenostmi nespočetných generací předků, které spoluurčují jeho vývoj mravní, náboženský i příp. odborný a vědecký. Nechápe nevědomí jako "odkladiště", ale jako plnohodnotnou a dokonce i kreativní součást struktury psychiky. Struktura psychiky se podle Junga skládá z osobního nevědomí, z kolektivního nevědomí, z vědomého já (ega) a bytostného já. Osobní nevědomí člověk nedědí, nýbrž je získává. Vynořuje se z citů, myšlenek a zážitků, které byly potlačeny, vytěsněny nebo zapomenuty.
Kolektivní nevědomí je zděděné. Obsahuje v sobě duševní život našich předků až k prvopočátkům. Jeho obsahy jsou tvořeny archetypy, praobrazy, které podvědomě určují lidské chování.
Ego a bytostné já by měly být navzájem v úzkém kontaktu. Ego je zodpovědné za za trvalou identitu osobnosti a za její chování. Samo o sobě však nemůže člověku nabídnout vrcholné příležitosti vývoje, kterých je jedinec schopen dosáhnout. Bytostné já je podle Junga nadřazeno vědomému egu, protože usnadňuje spojení psyché s vnějšími silami růstu, podporuje sebeuskutečnění a celistvost jedince. Člověk je bytost, která má naplňovat proces své individuace. Cílem individuace je, aby se člověka stal, kým vlastně a skutečně je. Především má přijmout sebe sama, včetně svých možností i obtíží. To je i prvním cílem jungovské psychoterapie. Má se stále vyvíjet k autonomii a autoregulaci, být stále méně určován neznámými silami (např. kolektivního nevědomí), sjednocovat se sám se sebou, ale současně i s lidstvem a prožívat jednotu s kosmem. Individuací se člověk stává bytostným Já. Inkarnování, uskutečnění bytostného já, celistvé a integrované propojení vědomí a nevědomí, tvořivý rozvoj osobnosti je ideálem celého procesu individuace. Může nás ovšem napadnout, že tyto cíle Junga jsou dost pozemské. Nebylo by adekvátnější vést člověka výchovou i sebevýchovou k tomu, aby směřoval k obrazu božímu?
Široké uplatnění v odborné psychologické, psychiatrické, pedagogické a sociologické praxi nalezla v celém světě Jungova typologie osobnosti dělící osoby na introverty zaměřené do vlastního nitra, distancované od vnějšího světa, do sebe uzavřené (dělil je dále na introverty myšlenkové, citové, percepční a intuitivní) a extraverty - osoby společenské, družné, obrácené spíše navenek (dělil je také na extraverty myšlenkové, citové, percepční a intuitivní). Sám svou školu nazýval "komplexní psychologie". Vědomí a nevědomí tvoří podle Junga heterogenní kontinuitu.
Ve snech neviděl jen regresi, ale především projev kolektivní psychiky, moudrosti rodu, hlas prastaré nadindividuální zkušenosti, která přesahuje zkušenost jedince. Věkovitá moudrost ve snech člověka někdy i varuje, prorocky orientuje, radí mu. Je to někdy jakoby Boží hlas.
Jung vyslovil rovněž názor, že psyché občas funguje mimo rámec časoprostorového zákona příčinnosti. Úplný obraz světa by si podle Junga vyžadoval přidání ještě dalšího rozměru.
Podporoval tzv. prospektivní tendenci oproti pouhé retrospektivě, zařazoval např. problematiku neuróz do kulturních, filozofických a náboženských konceptů, opouštěl postupně hledisko kauzality a předpokládal, že duševní dění je třeba radikálně oddělit od mozku a přírodovědných metod, přiznat mu plnou autonomii a možnost překračovat hranice prostoru, času a hmoty, do nichž zůstává uzavřen hmotný a tělesný svět.

V Americe se jako hlubinný psycholog proslavil Franz Gabriel Alexander (1891 - 1964), profesor psychiatrické kliniky v Chicagu. Jeho hlavní dílo má název Psychosomatická medicina.

Fromm
Mezi hlubinné psychology, psychoanalytiky a spoluzakladatele americké neopsychoanalýzy a kulturní psychoanalýzy lze zařadit i amerického psychologa a filozofa německého původu Ericha Fromma (1900 -1980), který byl současně představitelem západního marxismu. Jeho sociální filozofie je pokusem o humanistickou etiku. Doceňoval při rozvíjení osobnosti nejen vlivy a determinanty biologické, ale i sociální a kulturní.
Spojitost mezi psychikou jedince a sociální strukturou vyjádřil koncepcí sociálního charakteru, jehož podstatou jsou způsoby asimilace (získávání a osvojení věcí) a socializace (vytváření vztahů k lidem a k sobě samému), kterými se člověk vztahuje k okolnímu světu.
Poruchy asimilace se projevují neproduktivními orientacemi člověka jako jsou :
receptivní orientace: konzumní, zájmy a přání určováné zvnějšku;
vykořisťovatelská orientace: egoismus, ostatní lidi vnímá takový člověk jako prostředek dosáhnutí svého cíle;.
tržní orientace: rozvíjení vlastností, které jsou ekonomicky využitelné, své okolí i sám sebe posuzuje takový člověk jen z hlediska tržní hodnoty.
hromadivá orientace: takoví lidé se obklopuji se věcmi, aby se cítili bezpečně, hromadí majetek apod..
Naproti tomu produktivní orientace člověka umožňuje tvůrčí práci, zralou lásku a rozumné myšlení. Člověk produktivní orientace osobnosti (charakteru)je kreativní, harmonicky využívá své schopnosti a talent v interakci k okolí.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vladimír Vladimír | E-mail | Web | 20. září 2015 v 16:10 | Reagovat

Propojit psychologii s hypnoterapií a odstranit naše omezující bloky na trvalo. A přesto zachovat maximum možného soukromí klienta.  Vladimír Felkl - NGH (NATIONAL GUILD of HYPNOTISTS)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama