Duševní zdraví, normalita a abnormalita osobnosti

15. března 2010 v 13:09 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Zdraví-zdravý duch a zdravé tělo-to je nakonec cílem vší politiky a administrace (T.G.Masaryk).
Zdraví je nejdůležitější kvalita těla (Aristoteles).
Zdraví a rozum jsou dva životní statky (Menandros).

Duševní zdraví znamená nepřítomnost příznaků (symptomů) závad a poruch, které interferují s duševní výkonností a duševní pohodou, emoční stabilitou nebo klidem mysli.
Duševně zdravá osoba se navíc podílí na normálních, adekvátních sociálních komunikacích a interakcích a udržování kultivovaného prostředí.

Podle amerického humanistického psychologa, psychoterapeuta a vysokoškolského učitele
Carla Ransoma Rogerse (1902-1987) jde o to,
aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života"
a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem .
Za NORMÁLNÍ a DUŠEVNĚ ZDRAVOU obvykle považujeme osobnost přiměřeně věku:
1. autoregulovanou, která má adekvátní pocit identity, sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede řešit své problémy relativně nezávisle a většinou převážně sama;
2. s adekvátními mentálními reprezentacemi světa, dostatečně objektivně percipující realitu;
3. sociálně začleněnou, přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci;
4. individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování;
5. stabilizovaně integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují jednotně, celistvě a v koordinaci s jinými, její názory, postoje a způsoby chování jsou situačně i v čase adekvátně stabilní a která má adekvátní pocit životního smyslu.
Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy.
Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví).
Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.
Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).
Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.
Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.
Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit).
Dokáže přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.
Vedle běžné normality se často v psychologii a psychopatologii používá pojem ,,širší norma". Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické. Jde o tzv. DIFICILITY.

Jsou to drobné závady, lehké poruchy a potíže částečně nebo zcela zvratné, reverzibilní, přechodného rázu. Jsou to sice vývojově poněkud nepřiměřené (dysontogenetické), avšak nepatologické, nedefektní, dočasné a zcela nebo alespoń částečně napravitelné stavy psychosomatiky osobnosti, které se projevují společensky (případně i subjektivně) nepříznivě hodnocenými způsoby chování, jednání a prožívání.
ANORMATIVITA znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující rozpětí normy. Mezi anormality můžeme zařadit např. vážnější poruchy chování a osobnosti, neurózy, psychózy (duševní choroby), mentální retardace, demence apod..
Jestliže člověk trvale, průběžně přestává být schopen udržovat přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování a prožívání stává nevhodným či nemožným, anormativním vzhledem k převládajícím kulturním, morálním i právním normám v dané společnosti, pak ho můžeme považovat za ANORMÁLNÍ osobnost.
Učitel ve škole má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti, obtíže, závady a poruchy chování, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální a profesní začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž, intervence a prevenci dalšího narůstání těžkostí.
Od pedagoga takové děti se závadami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu problémových dětí v posledních letech.
Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů,
jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil E. Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří osobnostně a zdravotně problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.
ZDRAVÍ je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby.
(Healts is state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease and infirmity).
Tělesná, duševní a sociální pohoda i prožitek pozitivní kvality života předpokládá osobní kompetence k přiměřenému uspokojování bazálních, základních životních potřeb a činností v oblasti mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologických potřeb, péče o vlastní zdraví, osobních aktivit a péče o domácnost.
V současné době se preferuje multidimenzionální (vícerozměrná) holistická koncepce (teorie, paradigma) člověka jako bio - eko - psycho - sociální a spirituální jednoty.
Zdraví je celostní a systémová záležitost. Je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu, osobnosti člověka a jeho životního prostředí. Je mj. také výslednicí jeho dědičných dispozic, životního stylu a pracovních i ekologiických podmínek.
Psychologie zdraví je jeden z nejmladších a v současnosti intenzívně rozpracovávaných vědních oborů. Zkoumá, jak psychologické (zejména osobnostní) proměnné spolupůsobí při vzniku nemocí i úrazů a jakým způsobem by se mělo ovlivňovat chování člověka a jeho prostředí, aby to prospělo jeho zdraví. Psychologie zdraví se především snaží identifikovat chování a prožívání člověka, které zvyšuje nebo snižuje riziko vývoje poruch a chorob.
Psychologie zdraví je důležitá i pro pedagogy, protože je učí takové komunikaci se žáky a studenty, která jejich zdraví neškodí, ale naopak mu prospívá.
Péče o zdraví žáků a studentů, předcházení chorobným stavům, péče o zdravé životní prostředí (materiální, psychické a sociální) je součástí profilu učitele, součástí jeho odborné kvalifikace a kompetence. Učitelská profese patří mezi povolání s poměrně vysokou pracovní zátěží. Subjektivní hodnocení zdraví je u učitelé na nižší úrovni než u běžné populace ekonomicky činného obyvatelstva ( B. Vašina a M. Valošková, 1998). Podle Z. Mlčáka učitelé, kteří působí na velkoměstských školách, vykazují ve srovnání s učiteli, kteří vyučují na venkovských školách, statisticky průkazně vyšší úroveň celkové zátěže. Asi čtvrtina učitelů pociťuje při výkonu své profese výrazný stres. Evžen Řehulka a Oliva Řehulková (1998) zjistili, že cca 10 % učitelů (a učitelek) dosahuje takových hodnot zvýšeného neuroticismu, že by měli uvažovat o vyhledání odborné pomoci a neměli by v současné době pracovat s dětmi a mládeží. Jde u nich např.: o poruchy komunikace, konflikty rolí až neschopnost komunikace, informační přetížení, psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zvýšená potivost, zažívací potíže atd.).
Důsledkem dlouhodobé zátěže, stresu ( např. i z kyberšikany ze strany žáků) a psychotraumat učitelů je často se vyskytující fenomén burn out ("pracovní vyhoření"), který se projevuje např. citovou vyhořelostí, emočním a afektivním vyčerpáním, pocity neúspěšnosti a pracovní nespokojenosti.
Všem uvedeným potížím se snažil čelit evropský projekt Škola podporující zdraví (v rámci strategie Světové zdravotnické organizace (WHO) Zdraví pro všechny do roku 2000. Existuje již evropská síť zdravých škol, která je zřizována Světovou zdravotnickou organizací v Londýně (od r. 1992). Rozvíjí se také programy Zdravé město, Zdravá rodina, Zdravý podnik apod. Cílem je dosáhnout takové úrovně zdraví, která umožní vést produktivní sociálně ekonomický život. Výchova ke zdraví, ke zdravému způsobu života (health promotion) a k tělesné, psychické a duchovní kultuře osobnosti nabývá v současnosti na významu. Dokonce dochází k integraci poznatků různých věd o zdravém způsobu života a k tendenci vytvořit novou vědu o zdravém způsobu života, tzv. valeologii.
NEMOC (morbus) je proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví.
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Charakteristické seskupení příznaků pro danou nemoc nebo poruchu se nazývá syndrom. Přiřazení symptomatologického, syndromologického či příčinného (kauzálního, etiologického) obrazu zjištěného u pacienta pod určitou kognitivní jednotku se nazývá diagnóza.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje složku :
1) Percepční (senzitivní), kterou představuje lokální vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) ,např. strach, úzkost či naději, která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
Značná část nemocí začíná primárně poruchou duševní, zejména emoční rovnováhy.
Postoje člověka k nemoci mohou být:
1. Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.
2. Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.
3. Repudiační: popírající nemoc, disimulující, nevěřící, že je člověk vážně nemocný.
4. Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.
5. Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací.
Každý postoj má přitom vždy svou složku racionální, emoční a konativní.
Léčba nemocí zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty);
2) psychologický (např. emoce);
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
TRAUMA
je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby).
V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulsivností. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
DEFEKT
je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či poruchu osobnosti. Defekt, postižení, handicap je podle Světové zdravotnické organizace částečné nebo úplné omezení schopnosti a dovednosti vykonávat některou činnost nebo více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánů.
DYSBIÓZA
je umělé prodlužování nekvalitního života za podmínek pro pacienta trvale nepříjemných a somaticky bezvýchodných.
Jak pedagogové ve školách, tak vedoucí pracovníci na pracovištích by si měli všímat stavu výkonnosti (kvality života a zdraví) jednotlivců.
Podle Indexu stavu výkonnosti člověka z roku 1949 (podle amerického onkologa Davida A. Karnofského) rozlišujeme :
100 % kvalitu života = aktivní zdraví. Nadprůměrná výkonnost, žádné zdravotní potíže.
90 % kvalita života = praktické zdraví. Normální pracovní výkonnost, občas drobné zdravotní potíže (nepohoda, zvýšená potivost, snesitelné bolesti atp.).
80 % kvalita života = ještě praktické zdraví. Normální výkonnost, ale s vypětím. Příznaky nepohody (zvýšený krevní tlak, únava až vyčerpání, bušení srdce, bolesti, návaly na zvracení atp.).
70 % kvalita života = již onemocnění, právo na pracovní neschopnost, ale bez nutnosti hospitalizace, člověk se ještě doma obslouží sám, ale má potíže, bolesti, zvýšené teploty atp.
60 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, ještě bez nutnosti hospitalizace, ale občas již člověk potřebuje pomoc (na úklid, vaření). Má omezenou funkčnost orgánů (např. bolesti ledvin při ledvinových kamenech, zvracení, horečky).
50 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, člověk potřebuje pravidelnou ošetřovatelskou a lékařskou ambulantní péči. Není ještě trvale upoután na lůžko, ale je stále unaven až vyčerpán, má bolesti, subdeprese či deprese, je ospalý, není schopen uvařit si ani uklidit.
40 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, pacient je trvale upoután na lůžko, má potřebu stálé odborné péče lékařské i ošetřovatelské. Ještě nemusí být vždy hospitalizován.
30 % kvalita života = vážná nemoc, pracovní neschopnost, pacient musí být hospitalizován. Je nutná podpůrná léčba. Pacient má bolesti, horečky, záněty, zvracení, krvácení, je neklidný atp.
20 % kvalita života = velmi vážná nemoc, pracovní neschopnost, nutnost hospitalizace, nutná aktivní podpůrná léčba.
10 % kvalita života = člověk je moribundní (umírá). Nemoc rychle pokračuje.
0 % kvalita života = člověk zemřel (exitoval).

Diagnostika dificilit, závad a poruch psychiky, kognice, chování, osobnosti a duševního zdraví
Vedle metody pozorování a rozhovoru se využívá speciálních psychologických diagnostických metod, dotazníků (např. Symptom Checklist 90, zkratka SCL L.R. Derogatise, R.S. Lipmana a L. Covi zjišťující např. somatizaci, obsese a kompulze, interpersonální senzitivitu, subdeprese a deprese, anxiozitu, hostilitu, fobie, paranoiditu, psychoticismus) a testů (např. Mini Mental State Examination, zkratka MMSE Marshala F. Folsteina, Susan E. Folsteinové a P. Mc Hugha zjišťující např. orientaci v čase a místu, výbavnost paměti, stav pozornosti, stav psaní a obkreslování).
Rozhovor je metoda získávání dat a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem (verbální komunikací).
Rozhovor je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací, která umožňuje - je-li používána odborníky - hlubší zkoumání motivů odpovědí na otázky. Podléhá týmž kritériím reliability (spolehlivosti), validity (ta je do značné míry závislá na osobě tazatele) a objektivity jako kterákoliv jiná výzkumná a poznávací metoda. Na rozdíl od některých jiných metod je však značně časově náročná, zejména individuální forma rozhovoru. Za skupinový rozhovor přitom považujeme formu plánovité verbální (slovní) explorace celé skupiny osob, založené na využití situace skupinové interakce (vzájemného působení). Často se touto metodou zkoumá skupinová dynamika. Za optimální pro skupinový rozhovor se považuje 8 - 10 osob.
V praxi se nám často stává, že máme k dispozici neúplné životopisné údaje, proto někdy používáme metody rozhovoru k doplnění anamnézy. Mluvíme o tzv. subjektivní anamnéze (informace podává zkoumaný člověk sám) na rozdíl od objektivní anamnézy, kterou získáváme od druhých lidí.
Při rozhovoru zaměřeném na poznávání normálity a abnormality psychiky a osobnosti člověk vypovídá tazateli svou životní a zdravotní historii, své chápání nějaké problematiky. Odpovídá také na kladené otázky jakéhokoliv obsahu zvoleného tazatelem. I když poznávací rozhovor je pružnější metodikou než dotazník, jelikož se v něm nemusíme přísně přidržovat schématu, má také své typické nevýhody. Především je do značné míry závislý na duševním a zejména emočním rozpoložení zkoumané osoby a na navázání kladného kontaktu (tzv. raportu) mezi tazatelem a tázaným. Problémem je technické zaznamenávání v rozhovoru získaných dat, nemůžeme-li používat skrytého magnetofonu, který zachytí v úplnosti celý obsah výpovědi, ale i způsob řeči, jeho tón v různých okamžicích, pauzy, odmlky apod.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michaela Michaela | E-mail | 9. listopadu 2012 v 8:04 | Reagovat

prosim Vas co to znamena mit primerene dusevni kompetence? dekuji

2 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | 10. listopadu 2012 v 12:43 | Reagovat

Přiměřené duševní kompetence jsou předpoklady, schopnosti a dovednosti pro uplatnění člověka ve společnosti, v osobním životě,v  domácnosti,v práci, ve studiu, dovednost orientovat se v čase, v místě,prostoru, přiměřeně reagovat na podněty z prostředí, chovat se normálně, mít dobré vědomosti a návyky, odhadovat adekvátně  své možnosti a  důsledky svého jednání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama