Uvedení do vývojové psychologie

12. února 2010 v 9:06 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Vývojová (ontogenetická) psychologie studuje vývoj jedince v průběhu celého života.
Sleduje evoluci a involuci psychických procesů, stavů a vlastností osobnosti ve všech obdobích života, a to od početí až po smrt.

Pojem evoluce - "vývoj" se často používá pouze ve smyslu vzestupného progresivního pohybu, např. růstu. Pod pojem duševní vývoj však musíme zahrnout nejenom vzestupné, ale i sestupné změny (např. změny v důsledku stárnutí). Přitom involuce - regres nemusí vždy znamenat pouhý lineární, přímočarý sestup, nýbrž kvalitativně nový jev obohacený o dřívější vývojové kvality (vývoj totiž neprobíhá ve tvaru přímky, ale ve tvaru nepravidelné spirály).
Uveďme si příklad: čím je člověk starší, tím obtížněji se učí novým věcem, ale v důsledku dřívějšího učení a zkušeností často reaguje moudřeji než mladý člověk.
Vývoj psychiky a osobnosti a její zrání (maturace) není samovolný proces, ale představuje výsledek interakce činitelů vnitřních (některé biologické formativní vlivy, dědičné, vrozené vlivy) i vnějších (sociální formativní vlivy, prostředí, výchova). Protože vzájemné působení všech biologických a sociálních vlivů na utváření psychiky a osobnosti je u jednotlivých osob odlišné, je každá osobnost jedinečná.
Žádný z vnějších činitelů utváření psychiky a osobnosti (např. prostředí, výchova) nemá na vývoj duševna a osobnosti člověka ani lineární (jednoduchý), ani mechanický vliv. U každého člověka se totiž všechny tyto vlivy "lomí" přes jeho svérázné vnitřní, tj. duševní osobnostností podmínky. Navíc nesmíme zapomínat ani na význam náhodných a nepředpokládaných vlivů. Proto může být např. v rodině každé dítě jiné, i když jsou stejně vychovávány.
1. Biologizující teorie chápou duševní vývoj jako rozvíjení předem daných dispozic. Jsou to teorie preformistické, považující např. vlastnosti psychiky za předem určené dědičností. Jde tedy o teorie přeceňující biologické faktory determinující vývoj.
Z hlediska biologického je možno periodizovat populaci takto:
předreproduční (0-14 let),
reprodukční (15-49 let),
poreprodukční (50 a více let).
2. Sociologizující teorie pokládají za rozhodujícího činitele duševního vývoje vliv sociálního prostředí. Člověk podle nich přichází na svět jako "tabula rasa", během svého vývoje vstřebává civilizační a kulturní prvky, a tím se socializuje. Jde tedy o teorie přeceňující sociální faktory determinující vývoj.
Z hlediska sociálně-ekonomického bývá uváděna tato peridizace vývojových etap života:
předproduktivní věk (0-14 let), též první věk;
produktivní věk (15 až 64 let), též druhý věk;
poproduktivní věk (nad 65 let), též třetí věk;
věk závislosti, též tzv. čtvrtý věk.
3. Interakční teorie ontogenetické psychologie se snaží vyvarovat jednostranného pohledu na vývoj osobnosti. Živelné zrání vrozených dispozic v určitém přírodním prostředí není postačující pro optimální vývoj osobnosti, protože bez socializačních vlivů nelze vytvářet příslušné vzorce a mechanismy psychického a sociálního přizpůsobení.Avšak ani socializační vlivy nejsou vždy rozhodující. Je třeba brát interakcionisticky v úvahu jak faktory biologické, tak faktory individuálně - osobní a sociální kulturní i situační a historické.
Považujeme pro současnou dobu za adekvátně nosnou tuto naši periodizaci stadií ontogenetického vývoje člověka:
1. Prenatální období (od početí do narození).
2. Perinatální období (kolem porodu).
3. Novorozenecké období ( do 6 týdnů ).
4. Období nemluvněte /kojenecké/ ( do 1 roku ).
5. Období batolete ( 1- 3 roky ).
6. Předškolní věk ( 3- 6 let ).
7. Mladší školní věk /prepubescence/ ( 6 - 11 let ).
8. Starší školní věk /pubescence/ ( 11 - 15 let ).
9. Adolescence ( 15 - 20 let ).
10. Mladší dospělost ( 20 - 35 let ).
11. Střední dospělost ( 35 - 50 let ).
12. Starší dospělost ( 50 - 65 let ).
13. Rané stáří ( 65 - 75 let ).
14. Stáří ( 75 - 85 let ).
15. Dlouhověkost ( 85let a výše ).

Vztah pojmů růst a vývoj
Pojem růst je podřazen pojmu vývoj. Růst se týká pouze kvantitativní stránky vývoje (zvětšování objemu a hmotnosti živých organismu). Uskutečňuje se zvětšováním a množením buněk.
Buňka je základní stavební a funkční jednotkou lidského organismu. Lidské tělo obsahuje asi 30 bilionů buněk. Každá lidská buňka má asi 50 000 genů.
Kvantitativní růstové změny se projevují růstem tkání, orgánů, jednotlivých částí těla, zvětšováním jejich objemu a hmotnosti. Biologie má již poměrně přesné poznatky o růstu kostry svalstva, endokrinních žláz, mozku i o faktorech regulujících růst (dědičné vlivy, výživa, psychologické vlivy, sociálně ekonomické vlivy, klima, roční období atd.).
Růst tvoří dialektickou jednotu s vývojem. Podle Houštěka, Kubáta a Hlouškové je růst založen z 50-60 % geneticky, tedy biologicky.
Vývoj se týká nejen kvantitativních změn, ale i změn kvalitativních, funkčních. Ve vývoji jedince jsou období, v nichž mají převahu děje kvantitativní, růstové. V jiných obdobích dochází k nápadnějším kvalitativním změnám. Tehdy hovoříme o vývojovém procesu zrání (maturace).
Ani růst, ani vývoj lidského jedince neprobíhá rovnoměrně.
Lze však pozorovat tzv. sekulární (akcelerační) trend vývoje člověka. Průměrná výška se u nás od počátku minulého století zvýšila u mužů asi o 4 cm a u žen o 3 cm. Zvětšuje se také průměrná hmotnost. Navíc se u člověka projevuje tendence ke zmenšování trupu a zkracování hlavy, tj. brachykefalizace.
Průběh růstové a hmotnostní křivky v ontogenezi je charakteristický tím, že do konce prvého roku probíhají obě křivky velmi strmě (rychlý růst). Pak asi do 10. roku rychlost růstu klesá, poté se opět zvětší. Mezi 10. a 15. rokem přerostou dívky hochy, avšak po 15. roce zase hoši značně přerostou děvčata.
Ženy mají v průměru o 7 % nižší výšku a o 18 % menší hmotnost než muži. Ženy dosahují 50 - 60 % svalové výkonnosti mužů.
Normální růst a vývoj dítěte podmiňuje dobrý zdravotní stav rodičů (bez genetické zátěže fyzické či psychické), zdárný průběh těhotenství, porodu a novorozeneckého období (bez rizikových faktorů), úplná harmonická rodina, dobrá socioekonomická, psychosociální a kulturní úroveň (eufunkční rodina řádně plnící své základní funkce); výchovná připravenost rodičů a uvědomělé a láskyplné poskytování adekvátní péče.
Mezi základní a podstatné zákonitosti průběhu vývoje patří zákony týkající se:
struktury psychiky, např zákon:
diferenciace,
integrace,
centralizace.
A dynamiky psychiky, např zákon.:
nerovnoměrnosti vývoje,
vývojové retardace,
individuálního průběhu vývoje.
ZÁKONITOSTI PSYCHICKÉHO VÝVOJE
Vývojová diferenciace (rozčleňování ) a integrace (sjednocování)
Vývoj znamená postupnou diferenciaci (rozlišení, rozčleňování, rozrůznění), která je však současně provázena stálým scelováním větších a větších celků, jejich sjednocováním čili integrací. Tyto vývojové zákonitosti platí nejen pro pochody biologické, nýbrž uplatňují se i v oblasti duševna. Proces diferenciace není ukončen dosažením dospělosti. Diferenciace osobnosti neznamená pouhý přírůstek, zvětšení množství (např. určitých způsobů chování, zážitkových možností nebo poznávacích procesů), nýbrž současně jejich proměnu ve smyslu zjemnění a nového formování. V průběhu dospělosti nastupují změny směru vývoje, zejména změny smýšlení (postojů). Tak vedou fázové a krizové věkové úseky k přebudování osobnosti jako celku.
Vývojové změny kvantity v kvalitu
Kvantitativní růst určité funkce nebo vlastnosti má jistou mez, za kterou se potom změní v něco nového, v novou kvalitu. Také psychické funkce narůstají ve svém vývoji s jistou pravidelností, až se náhle změní v něco kvalitativně odlišného. Stadium dovršení přechodu dosavadního růstu v novou kvalitu nazýváme skokem.
Směřování ke struktuře druhu
Zárodek ve svém nitroděložním vývoji probíhá sice zhruba vývojovými stadii od prvoka přes nižší savce až k člověku, každá vývojová fáze je však zaměřena k budoucí lidské podobě. Stejně tak každý úsek dětského vývoje a chování směřuje k formě dospělosti (zralosti) ve všech psychických projevech.
Vývojová nerovnoměrnost
Rozvoj jednotlivých tělesných orgánů je z hlediska tempa rovněž nerovnoměrný. Tato nerovnoměrnost je podmíněna důležitostí jednotlivých orgánů pro další vývoj organismu (nejrychlejší rozvoj zaznamenávají cévní a nervový systém). Není prozatím ještě dostatečně osvětleno, zda a jakým způsobem se zákon nerovnoměrnosti uplatňuje i v normálním vývoji psychiky jako celku.
Vývojová retardace (zpožďování)
Organismus roste v raném období svého vývoje velmi rychle, tempo růstu se však postupně zvolňuje, až dostoupí jisté vývojové roviny. Retardace (zpomalení) nezasahuje všechny orgány stejnoměrně.
Jednota lidského organismu a prostředí
Vrozená a dědičností daná výbava organismu a vnější prostředí, které formuje člověka zejména svými výchovnými vlivy, nestojí vůči sobě v ostrém protikladu. Genetická výbava organismu a prostředí se neustále vzájemně ve vývoji prolínají.
Individuální průběh fyzického a psychického vývoje
Vývojové zákonitosti platí pro všechny jedince stejně pouze v hrubých obrysech. Konkrétní individuální vývoj každého člověka je však jedinečný a neopakovatelný. Proto také neexistují na světě dva lidé zcela stejní, totožní ve svých biopsychosociálních vlastnostech. Člověk není určován prostředím mechanicky, není pasivním elementem, nýbrž aktivně do prostředí zasahuje.
Volí si (vědomě či nevědomě) z prostředí ty prvky, které optimálně vyhovují jeho vnitřnímu založení. Lidský vývoj v sobě zahrnuje tělesnou i duševní (psychickou) stránku; mezi somatickým a psychickým vývojem panuje zákonitý vztah. (Tyto zákonité vztahy, "těla a duševna" jsou zkoumány v nejrůznějších úrovních a v nejrozmanitějších psychických i somatických funkcích - např. vývoj mozku, jeho velikost a struktura vzhledem k rozvoji psychiky).
Podle účinku jednotlivých činitelů může být tempo vývoje psychiky a osobnosti nebo jejich jednotlivých složek přiměřené, zrychlené (akcelerované), nebo zpomalené (retardované), a to trvale nebo přechodně.
Např.:
- nadměrné rozumové podněty;
- četba;
- studium mohou urychlit rozumový vývoj;
- nedostatek těchto podnětů může rozumový vývoj dočasně či trvale zpomalit.
Posuzujeme-li způsob utváření osobnosti (kvalitativní stránku vývoje), můžeme rozlišit vývoj:
- harmonický;
- disharmonický;
- patologický.
Vývoj harmonický, při kterém se utváří rozvinutá osobnost po stránce rozumové, citové i volní, je cílem výchovy.
K vývoji disharmonickému dochází v důsledku nevhodných vnitřních a vnějších vývojových podmínek a stavů. Nemusí však být trvalého rázu (např.; neurotické stavy).
Vývoj patologický znamená často trvale nepříznivé procesy a stavy v utváření psychiky a osobnosti (např. poruchy osobnosti, psychózy, disocialita), vzniklé z hlubokých vnitřních příčin a pro normální vývoj nepříznivé situace. Patří sem i tzv. vývoj se zvratem (deteriorizovaný).
Mezi významné české a slovenské vývojové (ontogenetické) psychology patří např. :
František Čáda (1855-1918),
Václav Příhoda (1889-1979),
Mihajlo Rostohar (1878-1966),
Vilém Chmelař (1892-1988),
Miloslav Skořepa (1895 - 1942)
Ludmila Kolaříková (1919 - 1968),
Robert Konečný (1906 - 1981),
Jozef Kuric (nar. 1926),
Josef Langmeier (1921 - 2007),
Josef Švancara (nar. 1924),
Dana Krejčířová (nar. 1954),
Pavel Říčan (nar. 1933),
Marie Vágnerová (nar. 1956),
Petr Macek (nar. 1956),
Otto Čačka (nar. 1943).
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama