K prehistorii filozofie, psychologie a pedagogiky

28. února 2010 v 14:11 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Prehistorie filozofie, psychologie a pedagogiky
je spojena s řadou prací a spekulativních úvah významných básníků, filozofů, pedagogů, lékařů, počínaje již staroindickými Védami (1500-1000 př.n.l) a Upanišádami.

Vlastní psychologické názory starých Indů však nelze přísně oddělit od jejich náboženských představ o duši, ani od filozofických (zejména etických) a pedagogických spekulací.
V Upanišádách (800-400 př.n.l.) se za základní zákon mravní energie považuje karma či karman. Je to univerzální zákon odplaty za minulé činy. Podle karmanského principu působí každý sebemenší čin na člověka a na jeho povahu. Vše, co člověk myslel, chtěl a udělal, zůstává uchováno. Dobrým se člověk stává dobrými skutky, zlým skutky špatnými. Indové se hodně zabývali cestami k duševní vyrovnanosti. V básni Bhagavadgíta se doporučuje: "Tvůj úkol nemá nic společného s ovocem tvých činů. Nechť odměna není podnětem tvých činů. Buď vytrvalý v oddanosti, ale konej činy bez myšlenky na odměnu a zůstaň nedotčen úspěchem i nezdarem!"
Vrcholem lidského usilování je Indům ztotožnění s nekonečnem, s duchovní prapodstatou všeho bytí. Bůh Višnu vtělený do podoby Krišny prohlásil: "Klidu a dokonalosti nedosahuje ani ten, kdo se činům vyhýbá, ani ten, kdo se světa jen zříká. Kdo nalézá klid uprostřed činnosti a činnost uprostřed klidu, dospěl cestou činů k mistrnému ztotožnění s bohem!" Vědění a činy jsou cesty, které by měly být uvedeny ve skutek.
Tyto staroindické verše jsou cennými radami i pro moderního člověka, který chce najít harmonii mezi životní aktivitou a moudrostí. Mnozí proto pěstují i jógu, která není pouhým tělesným cvičením, ale i zdrženlivostí v myšlenkách, slovech i činech, tréninkem správného dýchání, cvičením v obrácení pozornosti na vnitřní svět člověka atd.
Nemůžeme však přijmout tradiční konzervativní spokojenost Indů s příslušností k určité kastě, ze které údajně není úniku.
Pro psychologii a pedagogiku jsou významné i mnohé myšlenky starých čínských filozofů, zejména Kung-tse, latinsky Confucius, počeštěně Konfucius (551 - 479 př. n. l.), který byl zejména filozofem mravnosti a reformátorem.
Konfucius
Hlavní ctnosti, jež jsou základem řádu a blaha společnosti, rodiny i státu podle něho jsou: altruismus, dobrota, lidskost ( humanita), spravedlnost, slušnost, moudrost a věrnost. Vytkl si za cíl shrnout moudrost starých učenců (stáří měl ve veliké úctě) a dát ji k dispozici vladařům. Toužil po dokonalém míru (ta tchung). Duši považoval za nesmrtelnou. Konfucius měl na Číňany velký vliv.
Z jeho konkrétních myšlenek bývají často uváděny tyto:
,,Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastností povah vznešených."
,, Chyby každého člověka ukazují kam patří."
,, Kdo mnoho mluví, zřídka uskutečňuje svá slova."
,, Zbabělost je, když víme, co máme činit, ale neuděláme to."
,, Neustupuj všem, jinak nakonec ustoupíš sobě."
Za jeho hlavní myšlenku lze považovat:
"Člověk je po celý život povinen pracovat na svém zlepšení a zdokonalování."
Byl toho názoru, že starobylá knížata, která se snažila ve svých říších rozšířit a ustálit nebem udělený skvoucí základ rozumu, dbala především o to, aby své země dobře a spravedlivě spravovala. Kdo dbal o dobrou správu svých zemí, ten přihlížel nejprve k tomu, aby jeho vlastní rodina byla dobře spořádána. Ten, kdo přihlížel, aby jeho rodina byla dobře spořádána, ten hleděl nejprve polepšiti sama sebe. Ten, kdo chtěl polepšiti nejprve sám sebe, snažil se stát ryzím a upřímným. Ten, kdo se snažil naplnit svou duši upřímností, pečoval o to, aby jeho úmysly byly čisté a bezelstné. Kdo pečoval o čistotu a bezelstnost svých úmyslů, ten se staral především o zdokonalení svého mravního poznání. Avšak největšího zdokonalení mravního poznání lze podle Konfucia dosáhnout pochopením a odůvodněním pohnutky toho, co činíme.
Učil, že člověk dospívá k moudrosti trojí cestou: cestou vzoru, cestou životní zkušenosti a cestou přemýšlení. První cesta je nejjednodušší, druhá nejobtížnější a třetí nejvznešenější.
Ve své knize Veliké studium vyjádřil názor, že základem dobré politické správy země má být souhlas lidu. (,,Získej si přízeň lidu a vládu zachováš. Pakli ti, kdož vládnou zeměmi, pomýšlejí jen o tom, kterak by nashromáždili pokladů, není pochybnosti, že přivábí k sobě lidi zlé. Tito lidé budou se stavěti panovníkům dobrými a ctnostnými sluhy a vetřou se ve správu říše. Správa těch nevhodných sluhů přivolá na vládce trest a pomstu lidu. A když dojde až k tomu, kterak sluhové ctnostní a věrní dovedou odvrátit hrozící nebezpečí? Nechť tedy ti, kdož vládnou nepovažují jmění obecné za vlastní, nýbrž ať spravedlnost a život ctnostný je jediným jejich bohatstvím").
Spekulativní metafyzické úvahy, nacházíme již u starořeckých myslitelů, z jejichž díla máme bohužel jen zlomky. První antická řecká filozofie byvá označována za kosmologickou.Thales
Nejstarší představitel milétské školy, považovaný za prvního řeckého filozofa,
Thales Milétský (624 - 543 př.n.l.) např. tvrdil, že i magnetovec má duši,
neboť hýbe železem. Za počátek, praprincip, pralátku, základní prvek všeho
považoval vodu,
neboť vlhkost slouží ke klíčení i udržení života.
Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce.
V šestém století před naším letopočtem byl pozoruhodný kult orfiků (podle Orfea, básníka a zpěváka, jehož žena Euridika se poranila a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu). Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána řechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných lidských nebo zvířecích těl. Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od "kola zrodů" a vrací se do říše božské blaženosti, kam náleží svou podstatou.
Kult orfiků měl blízko k pythagorejcům.
Pythagorejci soudili, že poznat svět a jeho zákonitosti znamená poznat čísla, která všemu vládnou. Vyjadřovali i duševní vlastnosti pomocí čísel. Např. spravedlnost číslem devět, rozumnost číslem sedm, přátelství a lásku číslem sudým - osmičkou. Pythagorejci byli první ze známých filozofů, kteří zřetelně odlišili duši od těla. Považovali duši za zcela samostatnou substanci v člověku, která je odvozena od božské světové duše. S tělem se údajně duše spojuje jen z trestu. Tělo je vězením duše, ve kterém se má duše mravně očistit asketickým životem nebo mystérii. Posledním cílem lidského života je zdokonalení duše. Prostředkem k tomu je napodobení božského života. Po úmrtí člověka je duše souzena. Pokud člověk za života nejednal správně, musí jeho duše tři tisíce let procházet těly živočichů, aby se očistila a mohla znovu žít v lidském těle, a posléze, bude-li dobrá, dosáhla věčné blaženosti.
Zakladatel školy Pythagoras (asi 580 - 500 př. n. l.) sám pravděpodobně nic nenapsal.
Anaximandros z Milétu (610 - 546 př. n. l.)
naznačil už v šestém století před naším letopočtem vývojovou teorii.
Anaximandros
Domníval se, že člověk vznikl z ryby, která se dostala na souš.
Hlásal, že prapříčinou, pralátkou, praprincipem věcí je bezmezný, nekonečný a neurčitý prvek,
který nazval "apeiron".
Po kosmologické etapě řecké filozofie se hovoří o vrcholné klasické řecké filozofii. Patří sem hlavně Sókratés, Platón a Aristotelés. Lze ji charakterizovat jako systematickou a antropologickou.
Praktický řecký filozof aténského původu Sókratés (469 - 399 př. n. l.)
Sokrates
učil, že všechny činy založené na ctnosti jsou krásné a dobré. Proto lidé, kteří vědí, v čem takové činy spočívají, netouží konat žádné jiné, kromě takových. Učil také, že existuje jen jedno dobro, to je vědění, a jen jedno zlo, a to je nevědomost. Mravný člověk je ten, kdo poznal a pochopil morální a etické normy. Jde o etický racionalismus. Cesta ke správnému a ctnostnému jednání vede přes poznání a vědění. Jeho úsloví: ,,Vím, že nic nevím" mělo naznačovat východisko poznání zbaveného předsudků, začátek cesty vedoucí k pochopení a k definici např. mravních pojmů. Jistě nešlo o obhajobu nevědomosti a hlouposti. Je považován za objevitele definice. Připravil tím cestu logice a nauce o myšlení.
Další jeho známá výzva zní: "Poznej sám sebe!"
Sebepoznávání je velmi důležitou metodou i v současné době. Jde o poznání pravdy o sobě, pravdy o svých možnostech a svých mezích.
Odmítal pocty i majetek. Cenil si nezávislosti, svobody a přátelství. Byl kritikem špatných mravů. Byl a je vzorem člověka u kterého byly v jednotě mravní zásady a životní styl. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a odsouzen k trestu smrti.
Učil také o svědomí, daimoniu, vnitřním hlasu v člověku, o kterém uváděl, že je božského původu. Říká nám co je dobré a co dobré není. Rozhodnutí jak se chovat a jednat záleží na každém jednotlivci. Jeho hlavní myslitelský přínos je právě ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe i celé společnosti.
Sókratés za základní lidské ctnosti považoval střídmost, udatnost a spravedlnost.
W. Durant ve své knize "Od Platona k dnešku" uvádí, co říkal Sokrates Kritonovi: "Buď rozumný, nestarej se o to, jsou-li učitelé filozofie dobří či špatní, a mysli jenom na filozofii samu. Pokus se prozkoumat ji řádně a poctivě, je-li špatná, snaž se odvrátit od ní kdekoho. Je-li však tím, zač ji pokládám, následuj ji, služ jí a buď dobré mysli". Domnívám se, že to platí pro všechny vědy, včetně psychologie a pedagogiky.
Sókratés nezanechal žádné psané dílo.
Sókratovým žákem byl známý idealistický aténský filozof Platón (427 - 347 př. n. l.). Jeho filozofie
Platón
jako by se prolínala s poezií. Svět byl podle Platóna stvořen demiurgem (stvořitelem).
Učil o nesmrtelnosti duše, které se dostává pohybu zevnitř, samo od sebe. V těle člověka duše pouze přebývá, očišťuje se a zdokonalená se vrací na svou hvězdu, nebo není-li očištěná, vtěluje se do zvířete nebo rostliny. Člověk je spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty.
Domníval se, že o světě smyslově vnímatelném můžeme mít jen nejisté mínění (doxa).
Za prvotní považoval svět nehmotný, svět nadsmyslových idejí. Jen o tom je možné dokonalé poznání (epistémé). Vlastním základem poznání není smyslová zkušenost, ale ideje v duši samé - zůstaly v ní z doby, kdy je nazírala během své preexistence ve světě idejí. Všechno poznávání (epistéme) spočívá vlastně na rozpomínání duše (anamnésis). Ilustrativně nám to přibližuje Platonova metafora o jeskyni. Sedíme jakoby v jeskyni, zády ke vchodu a ohni. A jsme připoutáni. Pozorujeme stěnu před sebou, ale vidíme jen mihotavé stíny, neúplné odrazy dokonalých idejí, které existují mimo jeskyni. V říši idejí vládne řád, hierarchie. Vrcholem je idea dobra, ostatním je nadřazena, je příčinou i účelem ostatních idejí - jsoucen. Dobro je absolutnem a bohem, principem bytí. Touha po dobru je i Eros.
Duše je prostřednicí mezi světem idejí a časoprostorovým světem smyslových jevů, není ideou, ale jako jiné jevy má i ona svého reprezentanta v říši čistě ideových jsoucen. Duše má tři vrstvy: rozumovou (logistikon, nús), žádostivou (epithymétikon) a vznětlivou (citovou-thymoides). Jednotlivé vrstvy duše Platon také somaticky lokalizoval: sídlem rozumu (nesmrtelné části duše) je hlava, sídlem vznětlivé (citové) duše (lepší část smrtelné duše) je dutina hrudní ( srdce) a sídlem žádostivé duše (horší část smrtelné duše) je břišní dutina kolem jater, pod bránicí. Nejvyšší vrstvou duše je rozum, který před vtělením pobývá v transcendentální říši idejí. Jde vlastně o první pokus o rozlišení vrstev psychiky a jakousi anticipaci pozdějšího rozlišování poznávací, citové a snahové složky psychiky (rozumu, citu a vůle).
Ve své Ústavě učinil Platón také pokus o typologii (charakterologii) osobnosti. Rozeznával tři typy povah: typ člověka filozofického - moudrost milujícího, typ člověka vznětlivého - milujícího vítězství a čest a typ člověka žádostivého - milujícího např. hmotný zisk. Pro filozofy je nejvyšší morální kategorií moudrost, pro vojáky statečnost a pro pracující oddanost a trpělivost.
Pádem do zrození (prvním traumatem doprovázeným úlekem a děsem) se stává duše účastnou časoprostorového světa, a ač netělesná, podléhá působení těla, je znečištována tělesností. Přirovnával ji ke spřežení dvou koní (jeden je poslušný, ale druhý nikoliv) řízenému vozatajem (rozumem). Zaleží na vozataji, jak budou zvládnuty konflikty uvnitř spřežení a zda bude či nebude život člověka blažený a svorný. Podle Schopenhauera vyslovil Platón výrok: "žádná z lidských věcí nestojí za velkou námahu".
Platón byl na rozdíl od Aristotela zaměřen spíše sociocentricky, kladl důraz na společenský útvar, nikoliv na jednotlivce.
Aristotelés
Další starořecký filozof univerzalistického typu, empirik, systematik a polyhistor Aristotelés (384 - 322 př. n. l.), syn Nikomacha - osobního lékaře makedonského krále Filipa II, vytvořil mohutnou filozofickou a psychologickou soustavu, která byla uznávána až do středověku. Pokusil se ve filozofii o překonání Platóna, jehož byl po mnoho let žákem a přál si být jeho nástupcem ve vedení Platónovy Akadémie. Posléze si založil vlastní školu zvanou Lykeon. Byla též nazývána škola peripatetická, protože se v ní vyučovalo při procházkách ve stinných alejích. Byl vlastně zakladatelem první vysoké školy spojující přednášky s vědeckým výzkumem a zakladatelem vysokoškolské pedagogiky.
Rozlišuje látku a formu věcí. Forma je entelechie látky (účelný a jednotící princip). Každé stvoření má v sobě tvar, který je vlastní jen jemu. Život má směřovat k tomuto vlastnímu tvaru.
Jeho kniha "O duši"(Peri psychés, De anima) je označována za první psychologickou soustavu a počátek dějin psychologie. Položil v ní i metodologické základy vědeckého zkoumání. Pojem duše je u Aristotela vymezován široce. Duše je mu první entelechií (formou, činitelem) přírodního těla nadaného životaschopností. Duše není hmotná, nevzniká ani nezaniká, je mimo čas. Forma je oproti látce prvotní, je pojmem v každé věci, je účelem, ke kterému látka spěje. Duše je účelově působící a organizující činitel těla, který řídí jeho výživu, růst v určitý tvar, celek. Tělo je Aristotelovi nástrojem duše. Oblast duševních jevů se mu kryje s oblastí (vrstvou) jevů organických, životních, nejen s vrstvou duševních a duchovních jevů ve vyšším slova smyslu. Předmět jeho duševědy jako by se mu kryl i s předmětem dnešní obecné biologie, nejenom současné psychologie. Definoval člověka jako společenského živočicha (zoon politikon). Učil, že lidské štěstí spočívá v přiměřené činnosti.
Cílem každé lidské činnosti je blaho (pohoda). Etika vydává normativy, aby se člověk přiblížil co nejvyššímu blahu.
V novověku měla Aristotelova koncepce pokračovatele v psychovitalistických biologických teoriích (např. H. Driesche).
Aristotelés jako další předchůdce teorie vývojových stupňů duše (či vrstev duševna) učil o třech duších: rostlinné (vegetativní, vyživovací, trofické), živočišné (senzitivní, estetické) a rozumové (lidské). U rostlin se mohutnosti duše projevují výživou, růstem a rozmnožováním. Zvířata se liší pociťováním (mají duši senzitivní, pociťovací, smyslové vnímání a schopnosti pohybu). Jejich duše sídlí v srdci. U člověka prý přistupuje k předchozím vrcholná složka či vrstva: rozumová, myslící duše, rozum, nús. Tato vrstva není vázána na žádný tělesný orgán. Podle Juana Huarta však Aristoteles tvrdil, že lidé s jemnějším tělem mají lepší rozum.
Podle Aristotela psychologové později rozlišovali tři stránky psychických reakcí: poznávací, citovou a snahovou.
U živočichů a člověka má duše kromě mohutnosti senzitivní také mohutnost pohybu. Hybným činitelem je žádost, kterou Aristoteles vysvětluje teleologicky. Žádná bytost se nepohybuje, jestliže nežádá něco, co je jí libé nebo se nevyhýbá něčemu, co je jí nelibé.
Tehdejší badatelé rádi spekulovali o duši. K experimentům se však vyjadřovali s noetickou skepsí. Přesto se však u Aristotela připomíná jeho ojedinělý pokus se smyslovou iluzí.
Byl přesvědčen, že je nutno pozorovat a věci empiricky a od počátku sledovat, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Poznání podstatných vlastností umožňuje pochopit podstatu jevu. H. G. Wells ve své knize Dějiny světa uvádí, že jeden čas měl prý Aristotelés pro sebe tisíc mužů, rozptýlených po Asii a Řecku, kteří mu sbírali studijní materiál. Byli to asi lidé necvičení, spíše sběratelé všemožných věcí, než odborní badatelé - ale o nic takového, pokud víme, se před ním nikdo nepokusil, ba ani na to nepomyslil.
Na rozdíl od sociocentricky orientovaného Platóna, považoval za východisko sociálních jevů jednotlivce (zoon politikon).
Ve starém Řecku existovaly jak živelně idealistické, tak živelně materialistické spekulace o duši.
Demokritos
Demokritos
(460 - 370 př. n. l) další významný filozof antického Řecka např. učil, že vše na světě se skládá z prostoru a hmoty, čili z atomů a prázdna. Zavedl pojem atom jako základní, dále nedělitelnou částici látky. Soudil také, že duše, rovněž složená z atomů, zaniká zároveň s tělem. Je označován za největšího starověkého materialistického filozofa. Vyslovoval i názory etické, např. že stálý kontakt se špatným zvětšuje náš sklon ke špatnosti. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem, ale odpovědnost k sobě samému. Ženy považoval za zlomyslnější než muže. Být ovládán ženou označil za největší násilí na muži. Proces vnímání si představoval jako jakési odlučování obrázků od věcí, které pak "vtékají" do smyslových orgánů. Za nejlepší politické zřízení považoval demokracii.
Nejvýznamnějším filozofickým směrem je v této době stoicismus. Název vznikl podle athénské
Zenón
sloupové síně (stoa), v níž přednášel zakladatel stoicismu Zenón z Kitia.
Filozofii dělili stoikové na logiku, fyziku a etiku (tu pokládali za nejdůležitější). Za základní zdroj poznání považovali smyslové vjemy, z nichž se utváří zkušenost, a ta vede ke vzniku pojmů. Ve fyzice navázali na Herkleita a Aristotela a vytvořili vlastní učení o ohni jako podstatě světa. V ohni rozeznávali stránku činnou - životodárný dech (pneuma) totožný s duší (psyché) a s rozumem světa, a stránku trpnou v podobě čtyř hlavních živlů (oheň, vzduch, voda, země). Svět má tedy jednu společnou duši a rozum, takže je ve svém celku jednou bytostí. Duše jednotlivce je částicí světové duše. Světový rozum ztotožňovali s bohem, osudem a spravedlností. Tvrdili, že nic se neděje náhodně, ale nutně a rozumnbě. Z těchto postulátů fyziky vyvozovali etické závěry: protože všechny lidské bytosti jsou součástí téhož ohně, jsou si nutně od přírody rovny a jsou určeny k pospolitému životu. Člověk má žít ve shodě s přírodou a tak dosáhnout duševního klidu. To vyžaduje poznání světového řádu. Za důležité považovali pěstování ctnosti, zdůrazňovali pojem povinnosti.
Epikuros
Demokritovu teorii doplnil filozof života a jeho smyslu Epikuros (341 - 270 př. n. l.)
učením, že nejmenší částečky hmoty nekrouží v prostoru zcela nutně, nýbrž mají možnost se od daného směru libovolně odchýlit. Vnesl tedy do atomistické teorie prvek náhody. Za největší překážku duchovního klidu považoval strach (z bohů, ze smrti, z přírody atd.) a za největší zlo pokládal bolest. Za největší dobro hedonisticky pokládal rozkoš, ale ohrazoval se proti tomu, že vyznává pomíjivé požitky. Člověk touží po nejvyšší blaženosti: tu mu zajistí přiklonění se k dobru v boji se zlem.
Demosthénes
Pro pedagogy je důležitý osobní příklad, který poskytl Demosthénes (384 př.n.l. - 322 př.n.l.), řecký řečník a aténský politik. V mládí s velkým úsilím překonal své somatické nedostatky a vadu řeči, přičemž zvládl výtečně řečnické umění. Byl tvůrcem vrcholného řečnického stylu atticismu, v němž jsou forma, stylistika a rytmus v dokonalé shodě s obsahem a myšlenkovou silou. Atticismus se uvádí jako opak asianismu, asijského řečnického stylu, který využíval květnatých a nabubřelých způsobů vyjadřování.
Cicero
Řeckou filozofii přijali a z ní čerpali Římané.
Římský politik, eklektický filozof, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero ( 106 př.n.l.- 43 př.n.l.) představil ve svém spisu O řečníkovi ideál řečníka jako všestranně vzdělané osoby, spojující mravnost a široký rozhled literární a filozofický. Popularizoval řeckou filozofii v Římě. Zasloužil se o vytvoření latinské filozofické terminologie. Jeho literární styl se stal vzorem pro pozdější latinské spisovatele.
Zastáncem Ciceronova pojetí rétoriky byl římský rétor a učitel řečnictví Marcus Fabius Quintilianus (asi 35-95 n.l.), teoretik římského klasicismu. Jeho základy rétoriky byly uznávány až do 19. století. Jeho dílo je podnětné i pro výchovu (např. jeho názory na hru).
Seneca
Římané navazovali i na řecké stoiky. Jde o tzv. pozdní stou. Patřil k ní např.
praktický etik, eklektický filozof, básník, prozaik a římský politik Lucius Annaeus Seneca (4 - 65. n. l.), který působil jako advokát a poté senátor. Zabýval se hlavně praktickými otázkami etiky a hájil myšlenku rovnosti lidí. Kladl důraz na na plnění povinností, které člověk má vůči sobě samému i ostatním lidem. Jeho myšlenky jsou podnětné zejména pro praktické psychology, pedagogy a sociální pedagogy. Je údajně mj. autorem výroku : Senectus insanabilis morbus est (stáří je nevyléčitelná choroba). Byl vychovatelem císaře Nerona, který však měl pravděpodobně vážnou poruchu osobnosti. Seneca se ho snažil usměrnit, ale jeho vliv postupně slábl. Nero ho nakonec přinutil k sebevraždě.
Epiktétos
Epiktétos (asi 55 - 135 n. l.) i Seneca přizpůsobovali učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby a doplňovali je novými poznatky (zejména etickými), z nichž mnohé jsou hodnotné i pro dnešní dobu. Některé myšlenky stoiků mají blízko ke křesťanské morálce.
Za východisko poznání považovali stoikové percepci. Vůdčí zásadou jim byl život ve shodě s přírodou a s rozumem vlastním i se světovým božským rozumem. U zvířat je život ve shodě s přírodou zajišťován instinkty, zejména základním pudem sebezáchovy. U člověka znamená sebezachování, zachování sebe jako rozumné bytosti, která si uvědomuje řád světa, jehož je částí a jemuž se svou vědomou vůlí podřizuje. Hlavní ctnost je moudrost (vlastní dobro a záruka blaženosti), boj s afekty (trpnými, bezmocnými stavy vzrušenosti). Mravní cíl je být rozumným, "apatickým", tzn. bděle kontrolujícím sám sebe. Pokud jde o typy afektů, rozeznávali stoikové čtyři: rozkoš a zármutek (ty mají vztah k přítomnosti) a žádostivost a strach (ty mají vztah k budoucnosti). Mezi zdravé city zařazovali radost (jako protějšek rozkoše) a rozumné chtění a opatrnost. Vše, co závisí na vnějších okolnostech, by mělo být pokládáno za lhostejné. Člověk by se tím neměl trápit.
Člověk má v určitém slova smyslu svobodnou vůli, a tím je také osobně zodpovědný za všechny své činy. Může ovládat a usměrňovat vlastní představy v souladu s přírodou, s rozumem, s nutným během světa. Ideál stoické moudrosti je vnitřní duševní klid (ataraxia), neotřesitelná vnitřní rovnováha, vnitřně nezávislá osobnost (osobní autarkie). Ctnost společně s moudrostí podle stoiků spočívá v tom, že se člověk přizpůsobí tomu, co je nutné a zachovává ke všem vnějším okolnostem, které na něj doléhají, lhostejnost. Z toho mimo jiné vyplývá, že v životě nezáleží na moci, urozenosti a bohatství, nýbrž jen na duchovní rovnováze. Dokonce i otrok - stoik může být víc než král, který není stoikem.
Stoická etika zpočátku konkurovala křesťanství a později je významně ovlivnila.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama