Dotazník jako průzkumná metoda

10. února 2010 v 8:06 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.

Dotazník je to vedle pozorování a rozhovoru jedna z nejčastěji používaných metod získávání dat (zejména v humanitních vědách). Je také velmi často používanou metodou při různých průzkumech a výzkumech studentů na středních a vysokých školách a jeho výsledky jsou uváděny v závěrečných, bakalářských, magisterských, doktoranských a jiných pracích. Nezřídka je využíván i v odborné poradenské praxi.


Dotazník je vlastně způsob psaného řízeného rozhovoru. Je přitom méně časově náročný než rozhovor. A lze ho zadávat i skupinově, nejen individuálně. Při sestavování dotazníků je třeba promyslet a přesně určit hlavní cíl dotazníkového průzkumu, logicky a stylisticky správně připravit konkrétní otázky a před definitivní aplikací dotazníku provést pilotáž na menším počtu zkoumaných osob, která nám pomůže provést poslední úpravy dotazníku. Otázky by měly být anonymní. Tím lze zvýšit upřímnost odpovědí.
Dotazník bývá řazen do tzv. metod subjektivních.
Subjektivnost dotazníku je dána tím, že vyšetřovaný zde může různým způsobem ovlivňovat své výpovědi. Může se snažit jevit společensky lepší nebo naopak horši; mohou se zde velmi nápadně ukazovat takové tendence, jako je simulace, disimulace, případně agravace apod.
Psychologie si zde pomáhá konstruováním skóre upřímnosti , tj. vyhodnocení řady otázek, týkajících se některých situací denního života, ve kterých je pravděpodobné, že vyšetřovaný se v nich chová určitým společensky méně vhodným způsobem. Každý průměrný člověk musí např. odpovědět kladně na otázku: "Zalhal jste již někdy v životě?" Podle odpovědí na tyto specifické otázky lze usuzovat na spolehlivost či nespolehlivost vyplňování celého dotazníku.
Má-li být dotazníkem získaná výpověď směrodatná, je třeba dávat dotazník v písemné formě pouze dospělým osobám s přiměřenou inteligencí (u mentálně retardovaných jedinců nastávají někdy v používání dotazníku komplikace) a dětem až nad deset let, a mimo to musíme zkoumané osoby předem kladně motivovat k odpovědnému vyplňování dotazníku. Výsledky získané dotazníkem můžeme zpracovávat kvantitativně, statistickými metodami, ale důležité je také kvalitativní hodnocení výsledků.
Dotazník, podobně jako jiné vyšetřovací metody, je nutno kombinovat s ostatními metodami, aby naše závěry podaly co nejexaktnější globální obraz osobnosti.
Metody dotazníku jsou použity ke zjišťování předběžných údajů o rodině, postojích k jednotlivým členům rodiny, ke škole, ke zjišťování zkušenosti, úspěchů i neúspěchů, sebehodnocení, konfliktů, perspektiv, hodnotového systému, zájmů, profesijní orientace atd. a k ověření některých údajů (např. o úrazech, nemocích, prodělaném léčení, pobytu v ústavním prostředí apod.). Vedle vlastních životopisných údajů vyšetřovaného a informacích o jeho nejbližším sociálním okolí je možno získávat také orientaci o jeho didaktické úrovni, o slohu, pravopisu i o smyslu pro formu, pořádek, pečlivost.
Některá data uvedená v dotazníku je nutno si ověřit, nebo doplňovat rozhovorem.
Při sestavování dotazníku je nutno dbát na to, aby byl srozumitelný a neobsahoval sugestivní otázky. Před definitivní formulací otázek je vhodné předběžné ověření dotazníku na menším počtu osob (asi 30).
Při rozesílání dotazníku při hromadném průzkumu počítáme s tím, že se nám všechny dotazníky nevrátí, a proto je rozesíláme ve dvojnásobném počtu, než je nutno k vlastnímu zkoumání.
Dotazník umožňuje zkoumat i velký počet osob současně, takže v krátké době je možno získat velké množství výpovědí. Odpovědi však bývají často subjektivně zkreslené (i nevědomě).
Zkoumané osoby mohou při vyplňování dotazníku více zvažovat své odpovědi; nejsou pod tlakem nutnosti okamžité odpovědi jako je tomu při aplikaci metody rozhovoru.
Jak při rozhovoru, tak i dotazníkem se zjišťují, jak fakta tvrdá (např. nacionálie, pohlaví, věk, povolání), tak fakta měkká (např. názory, zkušenosti, zájmy, postoje, hodnotový systém, prožitky,představy, přání, potřeby).
Výsledky metody dotazníku jsou často značně zkresleny velkou vnitřní korekcí, autocenzúrou některých zkoumaných osob, které usilují odpovídat ve shodě s tzv. sociální deziderability (sociální žádoucností), tedy adaptivně, nikoliv expresivně (upřímně, ryze, pravdivě).
Otázky v dotazníku mohou být:
uzavřené,
otevřené,
škálové.
Uzavřené otázky, položky nabízejí tázanému volbu mezi dvěma či více možnými odpověďmi, např. ano - ne - nevím. Ačkoliv mají ustáleně alternativní položky v dosahování větší jednotnosti měření a tím i možnosti statistických závěrů, mají také své nevýhody. Především je to povrchnost. Bez dalších sond (např. jak to myslíte) se nemohou dostat pod povrch odpovědi. Mohou také popouzet tázaného, který nemusí shledat žádnou z alternativ jako vhodnou. A navíc mohou odpověď vynucovat. Tázaný může zvolit nějakou alternativu, jen aby zakryl nevědomost, nebo může zvolit alternativu, která přesně nereprezentuje skutečná fakta a názory.
Otevřené otázky (resp. otázky s otevřeným zakončením) dávají odpovědím tázaného širší vztahový rámec. Kladou málo omezení na odpovědi, mohou ukázat na důležité vztahy a souvislosti. Otázky tohoto typu jsou pružné, mají možnost prohlubování. Dotazovaní dávají někdy nečekané odpovědi. Umožňují sondováním objasnit nedorozumění, umožňují podnítit spolupráci a dosáhnout kontaktu (raportu) tazatele s tázaným, mohou ukázat na možnost vztahů a hypotéz. Dotazovaní dávají někdy na tyto otázky nečekané odpovědi, které mohou naznačit existenci původně nepředvídaných problémů a vztahů.
Jde o otázky týkající se autopercepce a sebehodnocení:
Jaký jsem?
Proč jsem takový?
Jsem se sebou spokojen?
Jaký bych chtěl být?
Co by mne mohlo vést k tomu, abych se změnil?
Co nejraději dělám?
Řekni nám něco o svých sourozencích, srovnej se s nimi.
Škálové položky jsou typické prro posuzování škály. Posuzovací škálu (hodnotící stupnici, rating scale) můžeme definovat jako druh dotazníku sloužící k záznamu jednotlivých vlastností posuzované osoby nebo posuzovaného předmětu (např. dopisů, projekčních testových materiálů atp.) posuzovatelem, a to způsobem, který zajišťuje určitou objektivnost a zároveň umožňuje kvantitativní zachycení jevu.
Existuje jich několik druhů:
zaškrtávací seznamy,
škála nucené volby,
kategoriální posuzovací škála,
intervalová posuzovací škála,
numerická posuzovací škála,
grafická posuzovací škála.
Škálové otázky mají pevně stanovené možné odpovědi a umisťují reagujícího člověka na některý bod škály.
Např.: rozumové schopnosti (bez ohledu na prospěch ve škole) má :
1. značně nadprůměrné, velmi snadno plní a chápe zadané úkoly;
2. nadprůměrné, velmi dobře chápe a plní zadané úkoly bez velkého úsilí;
3. průměrné, chápe a plní zadané úkoly;
4. podprůměrné, pouze s obtížemi chápe a plní zadané úkoly, a to s chybami;
5. značně podprůměrné, málo chápe, není schopen plnit mnoho ze zadaných úkolů.
Mezi nejoblíbenější patří pětibodové intervalové škály
míry souhlasu či nesouhlasu konstruované
podle Rensise Likerta (1903- 1981),
např.: Žáci na venkovských školách jsou ukázněnější
(zcela souhlasím, spíše souhlasím, nevím /nemám názor/, spíše nesouhlasím, naprosto nesouhlasím).
Často je využívána Škála sociální distance
podle amerického sociologa Emory S. Bogarduse (1882-1973),
ve které má zkoumaná osoba hodnotit,
zda by ochotně přijala určitou osobu:
1) do blízkého příbuzenstva skrze sňatek;
2) do svého klubu jako blízkého přítele;
3) za souseda v ulici;
4) do svého zaměstnání za spolupracovníka
5) jako občana své země;
6) jen jako návštěvníka své země;
7) vyloučila by jej ze země.
Dotazovaní neodpovídají na všechny položky škály.
Označují vždy jen tu položku, která vyjadřuje jejich sociální distanci
vůči příslušníkovi dané skupiny. Není-li pro respondenta například přijatelný
blízký příbuzenský vztah, může to být přátelství v klubu, sousedství atd. Položky Bogardusovy škály
jsou totiž ordinálně seřazeny od první položky
identifikující nejnižší míru sociální distance, až k poslední položce, zachycující
opačný extrém.
Škálu Bogardus konstruoval tak, aby byly položky mezi extrémy rozloženy co
možná nejrovnoměrněji.
Dotazník Isabelly Pavelkové a Vladimíra Hrabala st. Školní výkonová motivace žáků je zaměřen na školní výkonovou motivaci žáků (studentů) v oblasti tendence (snahy) dosáhnout úspěšného výkonu a vyhnout se neúspěchu. Dotazník je použitelný pro pedagogicko-psychologickou diagnostiku jednotlivých tříd 2. stupně základních škol a všech typů středních škol. Jeho výsledky podávají např. ředitelům škol detailni informaci o výkonovém chování školních tříd a umožňují plánování nových výchovně vzdělávacích opatření ve škole. Dotazník je také využitelný jako zdroj významných informací při evaluaci účinnosti zaváděných inovací a napomáhá autoevaluaci škol. Předpokladem použitelnosti tohoto nástroje je, že jsou žáci ve škole známkováni.
V posuzovacích škálách se někdy setkáváme u některých posuzovatelů při hodnocení osob i věcí s dalšími zdroji konstantní chyby, a to s chybou z přísnosti, s chybou znehodnocování - deprecionizace, tj. s celkovou tendencí posuzovat všechny jedince ve všech vlastnostech příliš nízko.
Opačným druhem konstantní chyby je chyba ze shovívavosti - favorizace. Je to tendence posuzovat všechny jedince příliš vysoko ve všech vlastnostech.
Chyby v hodnocení závislé na sklonu k nadhodnocování či přehnané přísnosti se eliminují příslušnou lineární transformací jejich distribuce.
Při konstruování posuzovacích škál je nutno snažit se používat především kategorií chování, tj. kategorií expresivní formy psychických jevů, nikoliv kategorií psychických procesů a stavů. Extrapolace z expresivní formy psychických jevů na úroveň psychických procesů a stavů je záležitostí kvalitativní psychologické interpretace získaných dat, přičemž musíme konfrontovat data získaná posuzovací škálou s daty získanými psychologickým vyšetřením dané osobnosti. Při sestavování dotazníku se doporučuje eliminovat odbornou terminologii a dvojznačnost. Jazyk dotazníku má být jednoduchý a přesný.
Dotazníkové průzkumy a výzkumy
Pomocí dotazníků se často provádějí průzkumy mínění, které zjišťují názor osob na konkrétní problematiku.
Zpětná vazba průzkumu mínění vzniká, když jsou výsledky analýzy shromážděných údajů oznámeny účastníkům průzkumu (např. žákům, zaměstnancům). Za tímto procesem pokračuje plánování činnosti, která určí a vyřeší konkrétní problémy zaměstnanců (žáků).
Při vyhodnocování dotazníků musíme vzít v úvahu, že výpověď zkoumané osoby o realitě se nemusí vždy shodovat se samostatnou realitou. Odpověď také nemusí být vždy symptomatická ani syndromologická (syndrom je charakteristická kombinace symptomů, tj. příznaků).
Důležitým problémem jsou takové odpovědi na otázky, které prokazují tendenci odpovídat ve shodě se sociální deziderealitou, tedy tak, jak to patrně očekává okolí, daná sociální skupina.
Jednou z hlavních starostí seriózních výzkumných pracovišť, které se zabývají např. průzkumy veřejného mínění je zajištění reprezentativnosti výběru dotazovaných osob.
Jde především o to, aby mezi dotazovanými byly ve správném poměru rozstoupeny všechny důležité složky (skupiny) obyvatelstva; ženy i muži, mladší i starší, z měst i vesnic, věřící i nevěřící, lidé nejrůznějsích politických názorů a přesvědčení. Hraje zde ovšem roli i náhoda.
Dotazovaní jsou vybíráni buď na základě teorie pravděpodobnosti (např. náhodně počítačem z evidence trvale hlášených osob) nebo tzv. kvótním výběrem, přičemž tazatelé vyhledávají určité typy osob tak, aby všichni dotazovaní dohromady představovali co nejdokonalejší vzorek celé populace.
Bude-li tedy tazatel hledat např. muže ve věku 20 - 25 roků, který je středoškolákem a podnikatelem, jde o výběr kvótní.
Ve většině výzkumů veřejného mínění se počet dotazovaných osob pohybuje kolem jednoho až dvou tisíc osob.
Na základě aplikace a interpretace výsledků dotazníkové metody (nebo jejich empirických metod) vytvářejí badatelé hypotézy (tj. domněnky, předpoklady), poznatky a teorie (tj. ověřené domněnky), doktríny (hypotézy vydávané za ověřené) a zákony (tj. útvary, které postihují objektivní závislost, vztahy mezi jevy). Pravdy jsou tvořeny ověřenými poznatky. Ověřování pravdivosti je verifikace.
Jedním z charakteristických znaků výzkumu je, že vychází z určitého teoretického systému poznatků (P), a že se do něho zase vrací svými vlastními empirickými výsledky, čímž se daný teoretický systém více či méně pozměňuje (P´).
Výzkum je buď teoretický (základní),
nebo aplikovaný (užitý).
Zodpoví-li výzkum jedny otázky, vyplývají z nich další, takže každý výzkum kromě zodpovězení nových otázek, klade otázky nové.
Systematický orientovaný výzkum má čtyři hlavní fáze:
a) úvodní projekt, volba pozorovaných jevů, osob či skupin, příprava jádra celého poznávacího
procesu (z literatury) a předvýzkum.
b) vlastní pozorování, objevení "prázdných míst", neuspokojivě řešených otázek (přímé
pozorování, dotazník, rozhovor, test či různé prameny).
c) zpracování (kvantitativní i kvalitativní) , popis a analýza získaných informací,
konstatování racionálních vztahů získaných
výsledků (dokazování).
d) závěrečná, interpretační fáze. Vysvětlení a začlenění, zařazení nových poznatků do
teoretického systému.
Podle časových dispozic rozlišujeme krátkodobý výzkum (horizontální, transversální) a dlouhodobý výzkum (longitudiální), kdy sledujeme jevy opakovaně po určitých časových intervalech.
Předvýzkum je proveden buď formou survey, tj. systematického přehledu, sondáží (využitím sondování nějakou pomůckou) nebo pilotáží .
Pilotáž je součást předvýzkumu ve které se na malém vzorku zkoumaných osob např. ověřuje správnost, srozumitelnost a vhodnost formulace otázek v plánovaném dotazníku nebo rozhovoru.
Výsledky předvýzkumu se zpracují a vyhodnotí, jakoby šlo o samostatný výzkum. Po vyhodnocení předvýzkumu se sestavuje konečný projekt výzkumu.
Náhodně sebrané a neverifikované informace nejsou ještě výzkumem a nemají tedy pro vědu valný význam.
Při interpretaci získaných informací se zaměřujeme i na individuální rozdíly zkoumaných osob, na posouzení věkové přiměřenosti odpovědí a na případné odchylky odpovědí od normy.
Usilujeme nejenom o závěry kvalitativní, ale také kvantitativní. Kvantifikace je vlastně technika, která umožňuje rozlišování různých stupňů vlastností.
Požadavky na metodu dotazníku
Metody používané v teorii a praxi a tedy i dotazníky mají být :
objektivní,
standardní,
spolehlivé,
platné (validní),
kvantitativně i kvalitativně interpretovatelné,
úsporné,
s přiměřenou mírou návratnosti.
Jenom tak mohou přinášet nové poznatky a verifikovat je (tj. ověřovat jejich pravdivost, tj. otázku subjektu s objektivní realitou), čímž získáváme fakta (tj. ověřené poznatky).
Uvedené principy splňují častěji metody testové (psychometrické) oproti metodám klinickým, jež nejsou vždy vázány přísnými pravidly a jsou pružnější než testy. Umožňují lépe poznat konkrétní případ obměňováním postupů. Pouze orientační dotazníky všechny požadavky na metodu dotazníku obvykle nesplňují.
Objektivnost
Objektivnost metody či techniky je dána stupněm, mírou její nezávislosti na osobě uživatele. Přispívá k jednoznačnosti výsledků, protože omezuje nebezpečí, že by badatel bezděčně zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky - stává se to např. při rozhovoru, při sepisování anamnézy atd.
Předpoklady pro objektivní posuzování druhých osob jsou podmíněné osobností posuzovatele (např. jeho tendencemike vztahovačnosti.
Objektivita metody znamená, že zkoumaná osoba nemá nebo má pouze minimální možnost působit na výsledky ve výhodném nebo pro ni žádoucím směru. Objektivita metody je dána i nezávislostí výsledků na osobách, které je analyzují a vyhodnocují. Různí posuzovatelé tedy u objektivních testů docházejí ke stejným výsledkům.
Musíme si být vědomi toho, že v oblasti zkoumání duševna nedosáhneme nikdy objektivnosti typické pro oblast přírodních a technických věd.
Standardnost
Standardností rozumíme požadavek, aby byla identická metoda používána u různých osob za podmínek pro všechny osoby stejných. Předpokládá to unifikaci (sjednocení) a formalizaci všech důležitých podmínek vyšetření: stejné úkoly, stejnou případnou instrumentalizaci, dodržování jednotné instrukce a postupu, jakož i stejné vyhodnocování výsledků u všech zkoumaných osob podle stanovených norem. Normy chápeme jako typické reakce příslušného vzorku populace podle věku a pohlaví. Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby bylo možno srovnávat získané výsledky u různých zkoumaných osob. Dodržení těchto podmínek určuje také míru validity a spolehlivosti metody. Standardizace metody vyžaduje široký soubor pokusných osob (reprezentativní svazek).
Spolehlivost
Spolehlivostí (reliabilitou) metody rozumíme, nakolik registruje konzistentně, stabilně. Spolehlivost tedy znamená např. stálost výsledku v čase. Jestliže metodu opakujeme po nějaké době a získáme úplně jiné výsledky , pak je metoda málo spolehlivá, pokud ovšem nedošlo ke změně zkoumané funkce samé. Délku odstupu šetření touže metodou musíme vždy uvádět. Liší-li se retestované výsledky jen nepatrně od původního testu, je jeho spolehlivost vysoká.
Spolehlivost lze zkoumat v podstatě třemi způsoby:
1. Srovnáním výsledků opakovaného užití metody u těchže osob, pokud lze předpokládat, že se mezitím nezměnila sledovaná vlastnost.
2. Srovnáním výsledků dvou ekvivalentních forem metody, např. dvou forem dotazníku nebo výsledků dvou pozorovatelů chování. Korelací získáváme tzv. koeficient ekvivalence.
3. Rozdělením metody na dvě poloviny a srovnáním separátních výsledků obou polovin, např. porovnáním odpovědí na liché a sudé otázky dotazníku. Vnitřní konzistence testu je dána mírou homogenity jednotlivých částí testu, která je zjišťována z jejich korelací.
Spolehlivost zpravidla zjišťujeme korelačním koeficientem mezi dvěma řadami měření u skupiny zkoumaných osob. Koeficient spolehlivosti lze interpretovat jako procento. Tak při koeficientu spolehlivosti 0,7 lze přičíst na vrub náhodných chyb 30 procent variace výsledků a při koeficientu 0,5 dokonce padesát procent. Vzájemný vztah vyjádřený korelačním koeficientem mezi dvěma výsledky by po časovém odstupu u téhož testu neměl být menší než 0,8.
Odhlédneme-li od konkrétní metodu zkoumání (nemusí jít vždy pouze o dotazník), můžeme sestavit pořadí spolehlivosti zkoušek různých oblastí naší psychiky a osobnosti. Nejspolehlivěji se zkoumají smyslové funkce a nejméně spolehlivě pudová stránka osobnosti (podle brněnského psychologa a učitele Masarykovy univerzity Viléma Chmelaře):
1. ..................................................................................... smyslové funkce
2. .................................................................................. manuální a motorické výkony
3. ............................................................................... inteligence (mentální zkoušky)
4. ............................................................................ paměť, zájmy
5. ......................................................................... pozornost
6. ...................................................................... charakterové (morální) vlastnosti
7. ................................................................... citová oblast
8. ................................................................ volní stránka
9. ............................................................. pudová stránka
Validita
Validitou (platností) metody rozumíme, nakolik měří to, co měřit má. Je dána stupněm nezávislosti měření na systematických i náhodných chybách, závisí tedy kromě jiného na objektivnosti a spolehlivosti metody. Přitom však platí, že poměrně validní, byť i méně objektivní metoda je lepší než zcela objektivní, ale málo validní metoda.
Většinou musíme ověřovat validitu empiricky. Lze tak učinit porovnáním výsledků měření s nějakým vnějším kriteriem správnosti, o kterém nepochybujeme (např. s výkonem v práci). V podstatě korelujeme výsledky zkoušky s tím, co chceme zkouškou zjišťovat (tj. s objektivní realitou nebo s výsledkem jiného, již ověřeného testu). Někdy se takové empirické validitě říká také validita praktická a souběžná. Při použití testového souboru vzniká pojem souhrnné validity, která je definována jako pravděpodobnost shody výsledku testového souboru s tím, co má být zjištěno. Může být závislá na osobě vyšetřujícího.
Někdy se užívá pojmu predikční (prognostická) validita, čímž se myslí pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu (konstruktu) a chováním vyšetřovaného po určitém časovém odstupu.
Konstrukt je vlastně určitá (modelová) náhrada za skutečný výkon. Predikční validita udává, jak účinně je možno na základě výsledků metody předpovídat (prognózovat) budoucí stav.
Podstatným aspektem validity je relevantnost metody, její adekvátnost, např. stupeň zaměřenosti (reprezentativnosti) testu pro vystižení určitého znaku osobnosti. Testy s malou validitou a s malou spolehlivostí jsou prakticky bezcenné.
Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost
Kvalitativně lze analyzovat každou poznávací metodu. Možností kvantifikace rozumíme, že registrační technika dovoluje citlivé (senzibilní) rozlišování různých stupňů sledované vlastnosti, nejen pouhou klasifikaci na přítomnost nebo nepřítomnost jevu. Teprve tehdy je metoda testovou, psychometrickou, měřením. Měření dovoluje jemnější deskriptivní diferenci jevů než klasifikace a usnadňuje jejich srovnávání. Statistickými početními operacemi s čísly lze získat také další informace o pozorovaných jevech. Data získaná průzkumnými a výzkumnými dotazníky je proto třeba analyzovat a metaanalyzovat také statistickými metodami.
Úspornost
Úspornost, ekonomičnost zkoušky znamená, že metoda má být pokud možno časově nenáročná na administraci a na vyhodnocování
Pro některé průzkumy stačí 20 - 40 zkoumaných osob. Pro průzkum veřejného mínění je to 1 000 - 2 000 osob.
Test je ekonomický, když je lehce srozumitelný, spotřebuje málo materiálu, když je manipulačně jednoduchý, když je nahraditelný jako skupinový (hromadný) test, a když ho lze rychle a pohodlně vyhodnotit.
Pokud jde o obtížnost položek, měl by dotazník jako celek mít přiměřenou obtížnost vzhledem ke skupině, ve které bude použit.
Počet otázek by měl být přiměřený řešené problematice. Pro většinu dotazovaných je přijatelný počet do 50 otázek na které mohou v dotazníku odpovědět velmi stručně (např. jen ano-ne). Je-li třeba odpovědět podrobněji nemělo by být otázek více než 20.
Odpovídání na otázky by nemělo pro většinu dotazovaných trvat déle než jednu hodinu. Otázek by tedy mělo být tak málo, jak možno a tak mnoho jak nutno. U písemných zkoušek se osvědčuje 5-10 otázek.
Dotazník, podobně jako jiné metody poznávání osobnosti, kombinujeme s ostatními metodami, aby naše závěry podaly co nejefektnější globální obraz osobnosti.
Míra návratnosti dotazníků
Akceptovatelná a doporučovaná míra návratnosti (response rate) dotazníků od studentů
(podle prof. Jiřího Mareše z UK Hradec Králové )
Velikost vyučované skupiny studentůMinimální akceptovatelná návratnost v %Doporučovaná návratnost v %
5 - 20 osob
nejméně 80 %
více než 80 %
21 - 30 osob
nejméně 75 %
více než 75 %
31 - 50 osob
nejméně 66 %
75 % a více
51 - 100 osob
nejméně 60 %
75 % a více
100 a více osob
nejméně 50 %
75 % a více

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Poznávání a utváření osobnosti. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister a Principal, 2002, 2004.
SVOBODA, M., KREJČÍŘOVÁ, D., VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál 2001.

 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cipela - webmaster Cipela - webmaster | Web | 10. února 2010 v 8:16 | Reagovat

Ahoj - pls hlasneš mi.Je to velmi důležité a já rád oplatím ale piš jaké to byly hlasy! - jsou to ty odkazy)
http://cipela.blog.cz/1001/rozcestnik-hlasuj-pls

2 Miloš Čejka Miloš Čejka | 5. března 2011 v 10:02 | Reagovat

Dobrý den,
zprvu mi dovolte pochválit velmi pěkně a čtivě napsaný článek, který je zatím nejlepším souhrnným počinem o dotazníkovém průzkumu, jaký jsem četl.
Přesto mě mrzí, že zde chybí přehled použité a doporučené literatury, čímž článek neumožňuje žádné další navázání studia dané problematiky v jiných zdrojích.

3 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | 1. dubna 2011 v 6:19 | Reagovat

[2]:
Dobrý den,
děkuji za Váš názor. Protože články jsou z hlediska rozsahu limitované, dal jsem přednost  delšímu  odbornému textu před přehledem literatury.

4 Dušan Dušan | 7. května 2011 v 18:26 | Reagovat

článok o datazníkoch je vynikajúci . Toto som hľadal.ďakujem[3]:

5 Jana Jana | E-mail | 16. ledna 2012 v 20:14 | Reagovat

Dobrý den,

článek je poutavý. Snažím se v něm najít jen informaci, kterou se mi zatím nepodařilo najít nikde, kolik otázek by měl dotazník v průměru obsahovat, abychom dotazované neodradili jeho délkou a přesto měl dotazník dost otázek pro vypovídací hodnotu.

Případně děkuji za vaši odpověď

Jana

6 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | E-mail | 18. ledna 2012 v 3:40 | Reagovat

[5]: Dobrý den,

děkuji za důležitou připomínku.Doplnil jsem informaci o dotazníku o tuto svoji zkušenost:
Počet otázek by měl být přiměřený řešené problematice. Pro většinu dotazovaných je přijatelný počet do 50 otázek na které mohou v dotazníku odpovědět velmi stručně (např. jen ano-ne). Je-li třeba odpovědět podrobněji nemělo by být otázek více než 20.
Odpovídání na otázky by nemělo pro většinu dotazovaných trvat déle než jednu hodinu. Otázek by tedy mělo být tak málo, jak možno a tak mnoho jak nutno.
U písemných zkoušek se osvědčuje 5-10 otázek.

Rudolf Kohoutek

7 Radim Říman Radim Říman | 27. března 2012 v 17:42 | Reagovat

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda by nebylo možné uvést použitou literaturu aspoň v diskuzi.
Děkuji.

8 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | 28. března 2012 v 6:51 | Reagovat

[7]: Uvádím alespoň základní použitou literaturu:

Smékal, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister a Principal, 2002, 2004.
Svoboda, M. Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál, 1999.
Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál 2001.
Mareš, j. Dotazník sociální opory u dětí a dospívajících. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 2005.
Kohoutek, R. Poznávání a utváření osobnosti. Brno: Akademické  nakladatelství CERM, 2001.

S pozdravem R.Kohoutek

9 ema ema | 6. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

Dobrý deň, tiež sa mi článok veľmi páčil je prehľadný ale hľadám informáciu ktorú nemôžem nikde nájsť ani v literatúre ani na internete...Ak si zvolím v dotazníku intervalovú škálu ako ju potom vyhodnotím? kedže obsahuje iba dve informácie na začiatku a konci intervalu su označené odpovede...ak mám napríklad na škále najviac označenú 8 ako uvediem výsledky? ak by ste mi vedeli odpovedať hrozne by ste mi pomohli nakoľko riešim dotazník na diplomovú prácu :)

10 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | 7. dubna 2012 v 14:13 | Reagovat

[9]: Intervalová škála by měla mít stejné, konstantní hodnoty mezi jednotlivými intervaly(např. minuta, hodina, den). Lze vypočítat frekvenci jednotlivých pozic (intervalů) u zkoumaných osob a skupin, srovnávat shody a rozdíly výsledků u osob a skupin a stanovit i pořadí. Výsledky je možno vyjadřovat v absolutních číslech i v procentech a zjišťovat také korelace a testy významosti rozdílů mezi zkoumanými skupinami.

11 gabi gabi | E-mail | 10. dubna 2013 v 0:51 | Reagovat

Moc pěkný článek. Prosím o radu.Píšu bakalářskou práci a měla jsem výčtové otázky v dotazníku...nemám žádné hypotézy je hl.výzkumný cíl a dílčí cíle a hl.ýzkumnou otázku a dílčí otázky...jakým způsobem tohle můžu metodicky vyhodnotit?Docela mi hoří termín a jsem na mrtvém bodě...grafy vše mám, interpreaci grafu taky..co je třeba podatou interpretace grafů?je to někde dané? Děkuji předem za pomoc

12 AlexXxDC AlexXxDC | 3. června 2014 v 16:28 | Reagovat

Děkuji

13 Jimmynus Jimmynus | E-mail | 11. října 2017 v 13:59 | Reagovat

test soft

14 Kevindah Kevindah | E-mail | 12. října 2017 v 10:46 | Reagovat

Viogvvgtl
Хочу купить http://www.1prikid.ru/koshelki-portmone/ - кошельки женские с отделaми для кaрточек, Купить купить <a href=http://www.1prikid.ru/koshelki-portmone/>женские кошельки</a> petek

15 JamesMaync JamesMaync | E-mail | Pátek v 13:37 | Reagovat

Gaqycmqfn
Цена крaсивые <a href=http://www.1prikid.ru/koshelki-portmone/>кошельки женские</a> фото, Хочу купить в интернет магазине <a href=http://www.1prikid.ru/koshelki-portmone/>кошельки женские</a> gillian

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama