Význam etiky pro společnost

24. ledna 2010 v 6:37 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Pravda je vždycky nejsilnější argument (Sofoklés).

Etiku chápeme jako filozofickou disciplinu zabývající se odpovědným jednáním uvnitř lidského spolubytí ( Velký sociologický slovník, 1996, 1. díl, s. 269). Základní etické kategorie jsou morální princip, norma, hodnota, ctnost, odpovědnost, povinnost, čest, svědomí, cíl a účel (tj. dobro, kterého má být jednáním dosaženo, resp. zlo, které má být jednáním odvráceno). Utváření humánních a skutečně etických vztahů mezi lidmi i v řídící práci patří k nejaktuálnějším výzvám posttotalitní společnosti.

Cesta k nápravě je podstatně obtížnější, než cesta k devastaci či dehonestaci morálních hodnot. Jde o to, aby co nejvíce lidí bylo ve svém chování a jednání determinováno především kulturními a morálními normami, nikoliv egoismy a biologickými vzorci chování. Zdůraznili bychom slova "co nejvíce". Nikdy to totiž nebudou všichni lidé, a dokonce patrně ani většina, kdo budou upřednostňovat morální hodnoty.
Z tohoto faktu patrně vycházel německý sociolog a teoretik vědy Niklas Luhmann (1927 - 1998),
který došel závěru, že je třeba delegitimizovat morálku jako nejvyššího soudce lidského jednání a "odmoralizovat společnost", protože většina lidí stejně morálně nejedná a morálka je akt společensky nefunkční, její závaznost a platnost stejně nikdo nebere vážně. S tímto názorem však nemůžeme souhlasit.
To, že morálku "nikdo nebere vážně", ještě nic nevypovídá o její nefunkčnosti. Absence morálky je totiž rovněž funkční - totiž destruktivně funkční. A destrukci civilizačních hodnot je třeba bránit, to je sebezáchovný akt.
Návrat mravnosti, morálky a rozvoj širší odpovědnosti (responzibility) ve společnosti 3. tisíciletí považujeme za nutnost. Společnost, ve které probíhá mravní devastace například v podobě zásadních kompromisů se zlem a jeho politické krytí, je totiž ohrožena ve své existenci. Nepovažujeme za správné zdůrazňovat, že současná doba je postetická, postmoralistní, i když připouštíme, že současná společnost je v morální krizi, které bývají typické pro převratové a popřevratové etapy vývoje společnosti. Z této krize je třeba hledat východisko novým důrazem na potřebu etických norem, etického sdělování, informování a rozhodování ve vztahu mezi lidmi i ve vztahu člověka k přírodě a programově rozšířit kompetence etiky, vztahovou odpovědnost a povinnosti člověka, má-li být dosaženo mravního pokroku v současnosti a budoucnosti. G. Lipovetski vyjádřil názor, že 21. století bude buď etické, nebo nebude vůbec. Etický přístup ke světu a životu je nezbytný, nemá-li se naplnit obava, kterou formuloval sociolog Max Weber (1864 - 1920), že se z moderního člověka stane "specialista bez ducha a konzument bez srdce", který bude nejen věci, ale i lidi považovat za zboží.
Někteří futurologové např. americký autor Alvin Toffler (nar. 1928)
hovoří o nutnosti globální revoluce duchovní srovnatelné svým významem
s revolucí průmyslovou.
Na ní závisí rozvoj společnosti (komunity) a i její přežití.
Nečekají nás krvavé revoluce, ale velké krize.
Krize je však současně šancí zbavit se starých metod řízení v ekonomice i v politice a přejít k informační společnosti.
Identifikujeme se s etikou odpovědnosti židovského filozofa německého původu Hanse Jonase (1903- 1993), který považuje
princip sociální odpovědnosti za základ nové etiky pro technologickou civilizaci,
a to pro jednotlivce i skupiny.
Do popředí se dostává ovšem i otázka odpovědnosti směrem k budoucnosti. Jonas rozlišuje smluvní zodpovědnost a přirozenou zodpovědnost.
Smluvní zodpovědnost vyplývá např. ze sňatku, přirozená zodpovědnost je kupříkladu odpovědnost rodičů vůči dětem.
Naše úsilí musí směřovat k propracovávání teorie i praxe etiky a etické komunikace a výchovy, a to i na vysokých školách.
Etika na vysokých školách České a Slovenské republiky (zejména na vysokých školách ekonomických) se vyučuje od roku 1992.
Program rozvoje vzdělávací soustavy České republiky (kap. I) správně ve svých hlavních zásadách transformace školství po listopadu 1989 uvádí: "Posláním vzdělávací soustavy je poskytnout každému jedinci vzdělání, které rozvine jeho schopnosti a kultivuje jeho charakter i jeho postoje. Vybaví jej znalostmi a dovednostmi tak, aby se v životě co nejdříve uplatnil a dokázal užívat svých práv a plnit povinnosti svobodného občana demokratické společnosti. Cílem vzdělávání je přispět k utváření osobnosti, spojující v sobě svobodu se zodpovědností".
Společenská zodpovědnost a spoluzodpovědnost v pracovních procesech je předpokladem ekonomicky a politicky stabilní demokratické prosperující společnosti. Společenská odpovědnost v ekonomice souvisí s teorií "podniku jako řádného občana", což znamená aktivní podíl podniku na procesu rozvíjení veřejného blaha (prospěchu).
Za základní složku výchovy na školách byla tradičně a právem považována mravní výchova, což je takové multikondicionální výchovné působení na rozum, city i vůli a jednání, názory, postoje a představivost, aby byly v souladu s uznávanými zásadami a normami práva, milosrdenství, dobra a etiky. Mravní výchova na vysokých školách by měla mít ráz výchovy k prosociálnímu a suportivnímu komunikačnímu klimatu (tj. k sociální vstřícnosti a sociálně podpoře), v němž se účastníci navzájem respektují, kde komunikují a vstřícně komentují své názory a pocity, kde jsou otevírána i eticky relevantní témata, která se svobodně prodiskutovávají a z nichž jsou pak vyvozována adekvátní etická pravidla.
Etická témata procházejí napříč různými předměty na vysoké škole a různými životními situacemi nejen ve škole, ale i mimo školu (zejména v rodině). Nositelem etické výchovy a stimulátorem etické sebevýchovy studentů by měl být každý učitel vysoké školy bez ohledu na jeho speciální odborné zaměření.
Pokud jde o mravní výchovu a sebevýchovu studentů na vysokých školách, vycházíme z teze předního českého pedagoga Jana Průchy (1997), že hlavním ukazatelem výchovné, ale i vzdělávací kvality školy je psychosociální klima ve škole, někdy nazývané "étos" školy, komunikační klima, atmosféra, mravní ovzduší. Tento požadavek je v souladu s moderními biopsychologickými teoriemi o funkcích mozku.
Jde vlastně o docenění významu funkcionální stimulace nejen levé, ale i pravé hemisféry našeho mozku.
Podle teorie levé a pravé hemisféry je pravá nedominantní hemisféra typická pro percepci, zpracování, apercepci emocionálních stimulů, kdežto těžisková, levá dominantní hemisféra je typická pro percepci zpracování a apercepci kognitivních stimulů.
Nedominantní pravá hemisféra má navíc roli výběrového a hodnotícího emocionálního filtru všech podnětů (rozumových, citových a volních), které na psychiku a osobnost člověka působí.
Každá správná výchova, zejména na vysoké škole, musí být stimulátorem či katalyzátorem k sebevýchově, musí respektovat svobodu a jedinečnost lidské osobnosti.
Mravní výchova je vlastně výchovou charakteru a v dospělosti by měla přejít v autoregulaci. V psychologii osobnosti se definuje morální charakter (ethos) jako stabilní pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů, tj. vyjadřuje takové vlastnosti, jako je disciplinovanost, odpovědnost, čestnost ( M. Nakonečný, 1993).
Jde o systémový psychický regulátor ( D. Kováč, 2002).
Již Herakleitos uvedl, že charakter je osudem člověka (ETHOS ANTHROPOI DAIMON).
Nedostatek morálních charakterů vede k ohrožení společnosti a civilizace v důsledku její mravní devastace. Hrozí pak návrat do "morální doby kamenné" ( J. Šolc, 2001).
Důležitou součástí charakteru je vůle, která souvisí s aktivním prosazováním individuálních životních cílů, které jsou založeny na dominanci určitých hodnot v osobní hodnotové orientaci, v individuálním hodnotovém systému člověka, jež jsou pokládány za žádoucí (např. zdravý životní styl, altruismus, ale i zisk, osobní vlastnictví atd.). V hodnotové struktuře jednotlivců jsou hodnoty zařazeny v určitém pyramidálním pořadí.
Přitom dominantní hodnoty v osobní hodnotové struktuře člověka mají ráz příčin lidského chování a jednání, tedy motivů a cílů člověka.
Individuální hodnotové struktury jsou patrně rozhodujícími faktory vývoje osobnosti. Jsou to hlavní intencionální dispozice a tendence člověka. U studentů stejně jako u všech mladých osob musíme předpokládat koexistenci různých hodnot a posuny v jejich individuálních hodnotových strukturách. Je to přirozený fenomén antropogeneze.
Proces etické evoluce osobnosti je procesem zrodu i ztrát různých etických hodnot. Je to proces stálých změn a zrání.
Pro jakoukoliv etickou teoretickou koncepci charakteru je právem považována problematika životních hodnot a hodnotové orientace za klíčovou. Osobní hierarchie hodnot však nemusí být vždy eticky pozitivně hodnotitelná. Může nabývat i eticky záporných hodnot.
Struktura základních osobních hodnot - ať již jsou společensky žádoucí či nežádoucí - je motivačním systémem každé osobnosti a usměrňuje její rozhodování a jednání. Osobní hodnoty jsou dynamické personální tendence, cíle člověka. Již významný americký psycholog osobnosti Gordon Willard Allport (1897 - 1967) zastával názor, že
dokonce i vjemy, úsudky a formy adaptace jsou ovlivněny
nebo dokonce i řízeny právě hodnotami ze struktury základní axiologické orientace osobnosti.
Osobní struktura hodnot je často určující pro veškeré jednání člověka. Systémy vyšší úrovně přitom určují chod systému nižších a speciálnějších. Výjimky jsou ovšem také možné a někdy i časté.
V souladu s vlastní strukturou osobních hodnot člověk sociálně percipuje, radí se se svým svědomím, respektive utlumuje pudové tendence chování. Ztráta nebo změna hodnot může být buď příčinou onemocnění, nebo alespoň činitelem, který ovlivňuje průběh choroby, projevem onemocnění, ale také projevem uzdravování.
Je třeba počítat také s faktem, že každá doba a každá společnost má svoji specifickou hodnotovou orientaci, stejně jako jednotlivé sociální skupiny včetně skupin studentských.
Miriam Martinkovičová z Univerzity Mateje Bela v Bánské Bystrici rozlišuje skupinové hodnoty operační (člověk si vybírá určité objekty a jiné odmítá), dále představované hodnoty (preferuje se nějaký symbolický objekt např. upřímnost) a konečně hodnoty objektivní (to jsou ty, které mají objektivně přednost např. vzdělání).
Osobní struktura hodnot dynamicky ovlivňuje každodenní chování člověka, jeho osobnost, jeho životní individuální sloh, tj. pevnou osobitou linii (scénář) jeho chování. Často se pro osobní strukturu hodnot používá termín hodnotová orientace. Vnitřní hodnotový systém člověka ovlivňuje jeho činy a chování. "Když hovoříme o hodnotách, máme na mysli nejen to, co je k životu nutné, potřebné a užitečné, ale i to, čeho si vážíme, co obdivujeme, co ctíme, i to, co milujeme, co je nám drahé, milé, co je blízké našemu srdci" (Kučerová, 1996). Hodnotová orientace je považována za nejdůležitější faktor ve výchově i v lidském životě (Blížkovský, 1997).
Významnou pomoc při utváření osobní struktury hodnot mohou na vysokých školách poskytnout učitelé humanitních předmětů a pracovníci vysokoškolského pedagogicko - psychologického poradenství. Rozhodující vliv však pravděpodobně má úroveň etické infrastruktury školy a tradice školy ( M. Šulek, 2002), která působí primárně, funkcionálně.
Povšimněme si základních vlastností, na jejichž rozvoj by se měla etická výchova zaměřovat.
Podle Ladislava Lencze (1993) je základní hodnotou, kterou etická výchova rozvíjí,
sebevědomá osobnost s prosociální orientací.
Přesnější by patrně bylo uvést prosociální orientaci na prvním místě,
i když úroveň sebevědomí člověka patří nesporně mezi centrální vlastnosti osobnosti,
které mají velký vliv na chování a prožívání člověka.
Prosociálnost jako ochota kooperativně udělat pro druhé něco bez očekávání protihodnoty nebo odměny je základní podmínkou stability společnosti, harmonických mezilidských vztahů, klíčovou otázkou hodnotové orientace a klíčovou kompetencí člověka. Je to základ mravnosti, a tím i nezbytná součást opravdu kompetentního profesionálního chování vysokoškolských odborníků . Motivem a předpokladem prosociálního chování je vnitřní potřeba dělat to, co prospěje druhému. Neschopnost spolupráce je jednou z příčin, ale i jedním z následků toho, že jsou rodiny nefunkční, ekonomické a politické systémy nefungují a dochází ke konfliktům. Hledání konsensu (shody a souladu) mezi názory má přitom přednost před hledáním kompromisů, tj. shody dosažené vzájemnými ústupky.
Prosociální chování jako morálně - sociální kompetence je atributem humanizace a demokratizace i v oblasti vzdělávání. Patří mezi znaky žádoucí kultury života vůbec. Prosociální chování by mělo jít ruku v ruce s adekvátní úrovní odborného vzdělání a odborné profesní kompetence.
Je povzbudivé, že sociologické výzkumy hodnot naší mládeže mezi 18 až 25 roky potvrzují preferenci hodnot zdraví, lásky a přátelství. Na prvním místě současná mládež neproklamuje majetek, i když oproti předcházejícím výzkumům se jeho význam zvýšil ( Martinkovičová, 2002). S věkem roste preference hodnoty rodiny. Arogantní, svévolný a egoistický narcismus tč. nepřevládá nebo alespoň není vysloveně proklamovaný, což znamená, že je vnímán jako negativní hodnota.
Prosociální chování předpokládá mít rozvinutou schopnost být sám sebou,
být cílevědomou osobností, mít svou vlastní identitu,
chovat se expresivně a mít soucit s jinými lidmi a motivaci pomáhat jim.
V tomto pojetí je vlastně prosociálnost podle slovenského psychologa
a vysokoškolského učitele Damiána Kováče (2002) systémovým psychickým regulátorem.
Vztahy člověka k druhým lidem jsou mimořádně důležité,
ale nesmíme zapomínat ani na vztahy člověka k přírodě a k budoucnosti.
Podle německého filozofa H. Jonase (1984) člověk a technika jsou schopni utvářet budoucnost, z níž jde strach. Tento strach se však může stát pozitivní etickou hodnotou, když probudí naši odpovědnost za budoucí generace. Hans Jonas formuluje kategorický etický imperativ takto: "Jednej tak, aby účinky tvého konání byly ve shodě s autentickým lidským životem, aby nebyly destruktivní pro život budoucí. Při svém současném rozhodování mysli na budoucí dobrý stav člověka."
Sociální chování člověka podléhá sociálním tlakům, sociální kontrole veřejnosti. Jeho porušování vyvolává sankce (např. ostrakismus, výsměch). Zároveň však sociální chování má i vnitřní regulátory (pocit studu, viny, nevole, vnitřního napětí, rozmrzelosti, nespokojenosti se sebou samým, pocit méněcennosti) při negativních aktivitách.
A naopak při správně vyvinutém a vytvořeném svědomí prožívají lidé při konání dobra komplexní pocity spokojenosti, blaženosti, pohody až štěstí a pocity zvýšení sebedůvěry. Tento systémový vnitřní regulátor označujeme jako svědomí.
Svědomí chápeme jako osobní systém, strukturu morálních hodnot, postoje a prožitky spojené s morálním hodnocením dobra a zla, jako jakýsi "vnitřní hlas", který hodnotí naše činy, myšlenky, emoce i volní rozhodování a jednání. Tvořil se po mnoho generací. (Náboženští myslitelé označují svědomí za hlas boží.) Svědomité dodržování zásad mravnosti se oprávněně považuje i za základ prevence a terapie některých onemocnění. V odborné literatuře probíhá rozsáhlá diskuse o tom, že zvlášť nepříznivě působí na zdravotní stav člověka jeho hostilita (výbuchy nálad, nutkání někomu ublížit, nepřátelské vztahy, nenávist), deprese, fobie, obsese, kompulzivita, nestřídmost, poživačnost, chamtivost, paranoidita atp.
Úsilí o životní styl respektující etiku a estetiku všedního dne má i pozitivní zdravotní konsekvence a účinky.
Jde především o pohodové a prosociální vztahy a o optimální komunikaci v rodině, ve škole a v zaměstnání.
Jde o životní styl bez nestřídmosti, poživačnosti, chamtivosti, nenávisti, agresivity, zaslepenosti, nepořádnosti, nezodpovědnosti.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karel Karel | 16. července 2012 v 9:44 | Reagovat

ghh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama