Vrozené a získané závady a poruchy vývoje a zdraví

4. prosince 2009 v 14:53 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Vrozené závady a poruchy se mohou se vyskytovat u dětí již při narození a nelze o nich s určitostí říci, že by byly jen dědičné. Předcházení těmto poruchám zdraví je zejména otázkou vytvoření optimálních podmínek pro vývoj plodu v těhotenství. Nepříznivé účinky na nitroděložní vývoj mají také četné zevní faktory např. alkoholismus, nikotinismus, drogová závislost matky, nadměrná fyzická a psychická zátěž apod.

Je známo nepříznivé působení některých léků, umělých hnojiv, mořidel, organických rozpouštědel atd.
Látky, které vyvolávají malformace nebo zvyšují incidenci malformace v populaci, se nazývají teratogeny. Podle Thompsona a Thompsonové existuje řada léků s prokázaným teratogenním účinkem, např.: alkohol, antiepileptika, chemoterapeutika, antagonisté kyseliny listové, anorganické jodidy, litium, pohlavní hormony, streptomycin, tetracykliny, talidomid, sloučeniny tiourey, trimetadiom, warfaria (antagonisté vitaminu K). Mezi možné teratogeny se řadí izotretinoin.
Vědní obor zabývající se vývojovými odchylkami zárodku se nazývá teratologie. Zpočátku se teratologie zabývala jen nápadnými změnami vývoje, tzn. monstrozitami (zrůdami) a vrozenými vadami orgánů. Jejich příčinou byly např. různé infekce v průběhu nitroděložního života. Nyní teratologie studuje také změny metabolické a funkční. Schopnost látky vyvolat malformaci (vrozenou úchylku přesahující meze variability organismu vyvíjejícího se zárodku) se nazývá teratogenita.
Teratogenní látky jsou u člověka nejnebezpečnější v období vývoje zárodku.
Od teratogenity je nutno odlišovat schopnost látky vyvolat dědičnou změnu (tj. mutaci). Tato schopnost se nazývá mutagenita. Mutageny jsou faktory, činitelé, které působí mutace (tj. dědičné změny vlastnosti nebo znaku organismu, podmíněné změnami v genomu). Mezi mutageny patří např. ionizující záření, radiomutageny, chemomutageny (chemické látky působící změny v molekulách DNK), změny teploty atd.
Vrozené dispozice
Jsou syntézou dědičných dispozic a změn, jež nově vznikající organismus prodělal (během těhotenství matky, příp. v raném stádiu vývoje).
Na vývoj dítěte výrazně působí některé choroby matky v prvních třech měsících těhotenství (zarděnky, syfilis, hyperemesis gravidarum aj.), ionizační záření, nikotinismus, narkomanie, alkohol, špatná výživa, obtížný porod.
Předčasný nebo patologický porod dítěte může, ale nemusí znamenat, že se jedinec bude rozvíjet opožděně či odchylně, patologicky.
Komplikace může znamenat jak porod příliš prodloužený, tak porod překotný nebo klešťový, s Kristellerovou expresí apod.
Na další vývoj psychiky a osobnosti dítěte může mít nepříznivý vliv těžší novorozenecká žloutenka, resp. přidušení dítěte při porodu, jeho kříšení, asfyxie modrá či mramorově bílá.
Všechny tyto okolnosti mohou způsobit poškození mozku. Následky rozsáhlých defektů mozkové tkáně se označují jako dětská mozková obrna, která je provázena různými stupni postižení motoriky, hybnosti a pohybové koordinace.
V řeči se projevuje mozková obrna opožděným vývojem a dysartrií, t. j. křečovitým, namáhavým a těžkopádným způsobem vyjadřování.
Drobná funkční poškození se projevují jako lehké mozkové dysfunkce.
Rozvoj vrozených dispozic závisí na kvalitě životního prostředí (rodina, škola, přírodní a ekonomické podmínky). Mezi vrozené motivy se řadí tendence dosahovat libost a vyhýbat se nelibosti.
Preventivní možnosti lékařské genetiky jsou rozděleny podle toho, ve kterém období života jsou aplikovány, a to na:
prekoncepční, prenatální a postnatální. U téže rodiny nebo jedince se mohou různé metody kombinovat. Součástí těchto metod by měla být evidence rodin s výskytem geneticky podmíněných chorob a vad, jejich vyhledávání a cílená zdravotní výchova.
Mezi prekoncepční metody řadíme výběr partnera a plánované rodičovství. U výběru partnera platí genetické pravidlo, že partner nemá být příbuzný a nemá mít stejnou chorobu (rodinná zátěž). Křížení pokrevních příbuzných se nazývá inbríding (z angl. inbreeding). Inbred znamená vrozený. Vzniká konsanguinita (tj. pokrevní příbuznost, např. bratrance se sestřenicí atp.). Riziko, že se dítě prvostupňového bratrance a sestřenice narodí s těžkou vadou tělesného nebo duševního vývoje, je 1 : 20.
Ještě před uzavřením sňatku by měli oba partneři být seznámeni s prognózou svých event. nemocí, s rizikem vzniku onemocnění u jejich dětí a s možnostmi prevence nebo léčení.
Pokud jde o plánované rodičovství, platí, že jen na základě pravdivých, i když někdy nepříznivých informací může rodina reálně plánovat další život. Krajním opatřením je zábrana početí: dobrovolná bezdětnost nebo sterilizace. Sterilizace je nejzazší opatření, nenalezne-li se jiné východisko.
Mezi prenatální metody prevence patří volba pohlaví dítěte. Volba pohlaví dítěte umožňuje snížení počtu pohlavně vázaných chorob v populaci (dnes asi 0,25 %). Tato metoda se používá např. u hemofilie (chorobné krvácivosti) nebo u některých svalových a nervových chorob s dědičností vázanou na chromosom X.
Zde může rodina (s nemocným manželem) požádat o zjištění pohlaví embrya v 10. až 12. týdnu těhotenství, a jestliže je zjištěno ženské pohlaví, provede se interrupce. O zákroku vždy rozhodne rodina. Podobně lze tuto metodu použít u žen "nosiček", kde ovšem je situace obrácená a chorobou jsou ohroženi především potomci mužského pohlaví.
Chromosomální abnormity se zjišťují rozborem amniové tekutiny. Nabodnutí plodových blan a odebrání plodové vody se nazývá amniocentéza. Využívá se také vyšetření ultrazvukem a tzv. fetoskopií.
Mezi postnatální metody prevence se řadí rodinný ochranný režim. Je účelný u četných chorob, např.: u vysokého krevního tlaku, alergie (senná rýma, astma, atopický ekzém), vředové choroby (žaludeční a dvanáctníkové vředy), neurózy různého typu (koktavost, noční pomočování), cukrovky (diabetes mellitus).
Obecně lze o těchto chorobách a odchylkách říci, že se u nich spojuje dědičně podmíněná náchylnost a zevní vlivy, které způsobí, že náchylnost se vyvine v onemocnění.
Každý člověk má 50 000 až 100 000 stukturních genů. Existuje katalog MENDELIAN INHERITANCE IN MAN od V. A. McKusicka, ve kterém je zařazeno více než 3 000 fenotypů, ze kterých většina jsou abnormity a ne normální varianty. (Ze 3 000 fenotypů je 1 827 dědičných autosomálně dominantně, 1 298 autosomálně recesivně a 243 je vázaných na pohlavní chromosom).
Účinek mutagenu může být letální (způsobuje zánik organismu), subletální (tj. letální jen u některých postižených) a vitální (nebrání přežití a rozmnožování organismu). Mutace mohou být gametické (vznikající v zárodečných buňkách) nebo somatické (vznikající v pohlavních buňkách). Nejsou-li mutací postiženy gonády, na další generace se tato mutace nepřenáší.
Problematikou zdárného vývoje plodu v průběhu těhotenství matky se zabývá prenatální a perinatální medicína ve spolupráci s klinickou genetikou. Metody stanovování vývojových odchylek a postupů jejich nápravy jsou stále zdokonalovány.
Při poznávání příčin závadového a poruchového chování a prožívání uvažujeme o příčinách vrozených a dědičných poté co jsme vyloučili pravděpodobnost těchto příčin v oblasti sociální patologie prostředí a v oblasti výchovy a vzdělávání (edukace).


Získané závady a poruchy zdraví vznikly v době po narození. Nejvíce ohroženy jsou tímto druhem poruch mladší děti a starší lidé. Na vzniku získaných poruch se podílejí hlavně nepříznivé vlivy vnějšího prostředí.
Jde o vlivy:
fyzikální (světlo, hluk, elektromagnetické a silové pole aj.),
vlivy chemické (ve formě plynů, kapalných i pevných látek, např. toxický prach),
vlivy biologické (jsou vyvolány účinky živých organismů, viry, bakteriemi, některými houbami, parazitujícími červy, patologickým stravováním atd.),
vlivy klimatické a meteorologické (např. teplota a vlhkost vzduchu, záření, srážky, proudění vzduchu, atmosférický tlak apod.)
a vlivy psychologické, edukační a sociální (individuální stresy, konflikty, vnitřní tenze, nedostačivá (insuficientní ) či závadová výchova v rodině nebo ve škole, nežádoucí typy pracovních skupin, závadové osobnosti vedoucích, vadná psychosociální atmosféra atp.).
Důležitou roli u získaných poruch hraje také snížená adaptační schopnost organismu.
Předcházet získaným poruchám např. ve školách znamená důsledně kontrolovat parametry školního prostředí, zajišťovat dětem a mládeži bezpečné a zdraví nezávadné prostředí. Je třeba provádět prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při školní práci, ochrany zdraví při činnosti ve škole a určovat závazné postupy k odstranění nedostatků. Je nutno doceňovat také význam psychosociální atmosféry jednotlivých škol a tříd pro zdravotní stav žáků.
Je třeba mít stále na zřeteli, že organismus a jeho životní prostředí tvoří jednotu a vzájemně se ovlivňují.
Mimoto je nutno neustále brát v úvahu jednotu somatické komponenty člověka s jeho komponentou psychickou a sociální a také jednotu minulosti, přítomnosti a budoucnosti jedince.
Mimořádně důležité je poznání slabých míst v organismu, tzv. míst nejmenšího odporu, které se označují jako locus minoris resistentiae, což znamená tu část organismu, která po předchozím oslabení mohou být snadno místem dalšího poškození nebo mohou selhat při novém onemocnění.
Problematikou získaných poruch zdraví se zabývá většina lékařských věd (všeobecné lékařství, chirurgie, interní lékařství, pediatrie atd.), a to ve spolupráci s přírodními vědami (s biologií, klimatologií, bakteriologií atd.) i s vědami společenskými (s psychologií, pedagogikou, sociologií apod.). Mimořádná pozornost je přitom věnována vlivu stresových situací na získané poruchy zdraví.
Stres je termín, vyjadřující zátěž, břímě, tíseň nebo tlak. Je to soubor reakcí člověka na vnější a vnitřní změny narušující normální a harmonický chod organismu či dokonce ohrožující jeho existenci. Může vést k nemoci, poruše, či rychlejšímu stárnutí. Je jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují zdraví. Může být akutní nebo chronický.Je to soubor reakcí člověka na vnitřní a vnější změny narušující normální chod funkcí organismu či dokonce ohrožující jeho existenci. Vede často k nemoci , k rychlejšímu stárnutí a podle Míčka a Zemana (1992) i k vyšší úmrtnosti. Příčina, která stres vyvolala, se nazývá stresorem. Člověk může být ovšem i stresorem sám sobě (jde o tzv. egopatogenii). To, co u jednoho člověka vyvolá vysoký stres, hyperstres či distres, může být u druhého pozitivním stimulem (eustres).
Stresy způsobují náročné životní události, které ohrožují naši tělesnou, duševní a sociální pohodu. Stres je vlastně tělesná, duševní a konativní (behaviorální) odpověď na stresory.
Psychický stres se částo třídí na senzorický, mentální a emoční.
Senzorický stres je druh duševní zátěže vyplývající především z úrovně individuální smyslové kvality a odolnosti a z náročnosti deprivace (strádání) či zatěžování činnosti periferních smyslových orgánů (např. zraku, sluchu, čichu, hmatu, chuti) a jim odpovídajících streuktur centrálního nervového systému.
Mentální stres je druh duševní zátěže, vyplývající z kvality mentálních funkcí člověka a z náročnosti či nadměrnosti požadavků na zpracování informací, osobní duševní tempo a psychické procesy, zejména na pozornost, paměť, představivost, myšlení a rozhodování.
Emoční stres je druh duševní zátěže, který vyplývá z náročných situací, mimořádných událostí a nadměrných profesních požadavků, vyvolávajících
silnou afektivní a emoční odezvu (např. strach, úzkost, depresi, paniku), a to zejména u lidí senzitivních a hypersenzitivních.
Situace zátěže, kdy na člověka působí nadměrně silný podnět dlouhou dobu, nebo setrvá-li v nesnesitelné situaci, má za následek tři fáze stresu ( H. Selye):
1) Poplachová (alarmová), panická fáze - krevní tlak stoupá, srdce a dýchání se zrychlují. Krev je pumpována do svalů, aby připravila organismus na reakci útoku či útěku. Rychlá mobilizace zdrojů může způsobit dočasný pokles obranné, imunitní resistence organismu. Lidský organismus reaguje v této fázi na stres nespecifickými reakcemi. Sympatický nervový systém vyvolává zvýšené srdeční frekvence, zvýšení krevního tlaku, rozšíření zornic a odbourání zásoby cukru z jater. Adrenokortikální systém stimuluje vyloučení kortizolu do krve atp. Jde i o biochemické změny.
2) Resistenční (adaptační) fáze. Resistence vůči stresu se po alarmové fázi zvyšuje. Bývá na úrovni nad normálem. V této fázi stresu se člověk rozhoduje využít určitých přizpůsobovacích strategií (operací).
3) Exhaustivní fáze (vyčerpání). Jestliže stres trvá dlouho, zdroje organismu se vyčerpají, snižuje se imunita člověka, a ten je náchylný k chorobě.
Podle hypotézy a teorie H. Wolffa existuje u každého člověka specifický reakční vzorec na zátěž (někdo např. reaguje na stres alergiemi, jiný gastrointestinálně, někdo angínou pectoris, další cefalgiemi atp.).
Určitá (snesitelná) míra stresu je však nutná pro "životní otužování" (zocelování). Zvládnutý stres posiluje odolnost člověka.
Tvůrci modelu vulnerabilita - stres tvrdí, že zátěž může vést ke vzniku choroby pouze tehdy, když je jedinec duševně nebo fyzicky vulnerabilní (tj. zranitelný) vůči specifické poruše, resp. když je k poruše predisponován (jde o tzv. diatézu) či dokonce naprogramován (třeba spícími geny).
Pojem vulnerabilita nám pomáhá vysvětlit, proč někteří lidé onemocní duševní či jinou chorobou, i když jsou stresováni pouze minimálně, zatímco jiní zůstávají zdraví bez ohledu na to, jak je jejich život obtížný. Jde o schopnost a dovednost zvládat požadavky života všedního i v době mimořádných událostí (např. během povodní). Tato schopnost je zřejmě i geneticky podmíněna. Úzce přitom souvisí s atribučním stylem čili kauzálními explanacemi člověka, kterými lidé interpretují důležité události, které mohou být převážně pesimistické (např. "Na co sáhnu, to pokazím"), nebo spíše optimistické.
Již řecký lékař Hippokrates poukázal na fakt, že určité typy osobnosti a životního stylu souvisí s určitými chorobami.
Krátkodobý intenzivní nebo dlouhodobý mírný, ale vyčerpávající stres vyúsťuje do zvýšeného vnitřního psychického napětí, do stavu zvýšené úzkosti (anxiozity) a do změn neurovegetativních procesů. Může se z něj vyvinout neuróza nebo jiné onemocnění. Zvýšená vnitřní tenze bývá tedy počátkem různých získaných poruch i chorob. Často dochází i ke snížení imunokompetence člověka, tj. fungování našeho imunitního systému.
Signály stresování jsou např.: podrážděnost, pesimismus, impulzivita, zvýšená potřeba konzumace cigaret, alkoholu, drog, promiskuita, napětí kosterního svalstva, bolesti zad, bolesti hlavy, průjem, zácpa, alergie, astmatické potíže, zvýšená potivost .
V psychologii existuje řada metod ke zjišťování míry psychologického distresu i nežádoucích osobnostních vlastností a k jejich odstraňování, např. dobře vedená pohybová aktivita má prokazatelně účinky antidepresivní, antistresové, anxiolytické (euforizace endorfiny) a antiinvoluční ( V. Hošek).
Vedle stresu rozlišujeme i několik druhů frustrace:
nedostatek (např. potravy),
oddálení uspokojení nějaké potřeby,
zmaření očekávaného úspěchu,
konflikt (střetnutí protichůdných sil na cestě k dosažení cíle).
V souvislost se závadami a poruchami zdraví bývá zjišťována také spokojenost se životem.
Pro ilustraci uvádíme Škálu spokojenosti se životem (SWLS - Satisfaction with Life Scale) W. Pavota a E. Dienera).
Přečtěte si prosím níže uvedená tvrzení A až E. Na čáru vpravo napište číslo, které vystihuje Vášnázor na dané tvrzení.
1 = "Rozhodně nesouhlasím"
2 = "Nesouhlasím"
3 = "Spíše nesouhlasím"
4 = "Nemohu se rozhodnout"
5 = "Spíše souhlasím"
6 = "Souhlasím"
7 = "Rozhodně souhlasím"
A) Téměř zcela se můj způsob života shoduje s mým ideálem. . . . . . ________
B) Podmínky mého života jsou vynikající. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .________
C) Jsem se svým životem spokojený/á. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .________
D) Dostal/a jsem od života téměř vše, co jsem chtěl/a. . . . . . . . . . . . .________
E) Kdybych mohl/a žít svůj život znovu, téměř nic bych nezměnil/a. ________
Rozpětí bodů: 5-35

Specifickou skupinu tvoří závady a poruchy pohlavní preference a identity.
Mezi závady a poruchy sexuální preference patří např.:
fetišismus,
fetišistický transvesticismus,
exhibicionismus,
voyerství (skoptofilie),
pedofile
a sadomasochismus.

Fetišismus je porucha pohlavní preference projevující se tím, že jedinec zažívá opakovaně silné puzení a fantazie, týkající se neovyklých předmětů nebo činnosti (např. se šaty, obuví) a buď jedná podle tohoto puzení, nebo je jím výrazně stresován. Tato preference musí být přítomna nejméně 6 měsíců. Fetiš (nějaký neživý předmět) je nejdůležitějším zdrojem sexuální stimulace nebo je podstatný pro uspokojující sexuální odezvu.
Fetišistický transvesticismus jako porucha sexuální preference se projevuje tím, že jedinec nosí oblečení opačného pohlaví, aby vytvořil vzezření a pocit, že patří k opačnému pohlaví, avšak ve skutečnosti netouží stát se opačným pohlavím. Nošení šatů opačného pohlaví je těsně spojeno se sexuální vzrušením. Jakmile však dojde k orgasmu a sexuální vzrušení klesá, dochází k silnému přání si oblečení svléknout.
Exhibicionismus jako porucha sexuální preference se projevuje vracejícími se nebo přetrvávajícími tendencemi ukazovat své genitálie nic netušícím cizím lidem (obvykle opačného pohlaví), což je téměř vždyspojeno se sexuálním vzrušením a masturbací. Není zde úmysl ani nabídka sexuálního styku s osobou, před níž se exhibuje.
Voyerství je porucha sexuální preference projevující se vracející se nebo přetrvávající tendencí dívat se na osoby při sexuálním nebo intimním chováním, jakým je např. svlékání, což vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci. Jedinec při tomto slídičství nemá v úmyslu odhalit svou přítomnost a nemá ani v úmyslu zapojit pozorovanou osobu do sexuální aktivity.
Pedofilie jako porucha sexuální preference se projevuje tím, že jedinec má vytrvalou a převládající preferenci sexuální aktivity s prepubertálním dítětem nebo dětmi. Jedinci je přitom nejméně 16 let a je nejméně o 5 let starší, než dítě nebo děti.
Sadomasochismus je porucha sexuální preference projevující se tím, že jedinec upřednostňuje sexuální aktivitu, kterou buď přijímá (masochismus) nebo poskytuje (sadismus), nebo obojí, a to ve spojení alespoň s jedním z následujících projevů: bolest, pokořování, omezováí osobní svobody. Sadomasochistická aktivita je přitom nejdůležitějším zdrojem stimulace nebo je nutná pro sexuální uspokojení a musí být přítomn nejméně 6 měsíců.
Poruchy sexuální preference mohou být i mnohočetné a nespecifikované.
Zkoumají se také psychické a behaviorální závady a poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací, např. porucha sexuálního vyzrávání a egodystonická sexuální orientace.
Porucha sexuálního vyzrávání je psychická a behaviorální porucha spojená se sexuálním vývojem a orientací a projevuje se tím, že jedinec trpí nejistotou, pokud jde o jeho (její) pohlavní identitu, generovou totožnost a roli nebo sexuální orientaci, což u něho vyvolává úzkost nebo depresi.
Egodystonická sexuální orientace je psychická a behaviorální porucha spojená se sexuálním vývojem a orientací. Pohlavní totožnost (identita) je sice nepochybná, stejně jako sexuální preference, ale jedinec si přeje, aby byla jiná.

Porucha pohlavní identity (totožnosti) se projevuje nejméně šest měsíců v dětství u dívek, které ještě nedosáhly puberty, a to trvalou a intenzivní tísní z toho, že je dívka. Touží být chlapcem (důvodem není pouze to, že si uvědomuje výhody být v dané kultuře chlapcem) nebo trvá na tom že je chlapcem. Má výraznou a trvalou averzi k normálnímu ženskému oblečení a trvá na nošení obvyklého mužského oblečení, např. chlapeckého spodního prádla a jiných doplňků. Trvale odmítá ženskou anatomickou strukturu, což se projevuje alespoň jedním z následujících znků: tvrdí, že má penis nebo že jí naroste; odmítá močit vsedě; tvrdí, že nechce, aby jí narostlo poprsí nebo aby menstruovala.
Porucha pohlavní identity (totožnosti) u chlapce, který ještě nedosáhl puberty se projevuje nejméně šest měsíců stálou a intenzivní tísní z toho, že je chlapec a silně touží po tom, aby byl dívkou, nebo, méně často, trvá na tom, že je dívka. Zabývá se obvyklými ženskými aktivitami, což se projevuje zálibou oblékat se do šatů opačného pohlaví nebo napodobovat ženský oděv, nebo silnou touhou (přáním) zúčastňovat se dívčích her a zábav a odmítáním obvyklých chlapeckých hraček, her a činností; vytrvalé odmítání mužských anatomických struktur, což se projevuje alespoň jedním z následujících opakovaných tvrzení: že vyroste a stane se ženou (nejen v roli), že penis a testes jsou hnusné nebo že zmizí; že by bylo lepší nemít penis nebo testes.
Na spokojenost s vlastním pohlavím dívek i chlapců se ptáme např.: ,, Chtěl bys být děvčetem?", resp. ,,Chtěla bys být chlapcem? a vzápětí klademe otázku : ,,Proč?"
Vhodné jsou i projekční otázky typu: ,,Představ si, že jsi kouzelník (kouzelnice) a máš schopnost proměnit se, v co bys chtěl(a). Řekni mi, v co by ses chtěl(a) proměnit nejraději a proč?" ,, A teď mi řekni, v co by ses nechtěl (a) proměnit vůbec, ani zanic?"
Pomoci zjišťovat pravděpodobné maskulinní či feminní tendence nám mohou i otázky z testu zvířat: ,, Představ si, že by ses jako kouzelník mohl proměnit i v kterékoliv zvíře, třeba jen na chvilku:
Kterým zvířetem bys chtěl (a) být nejraději a proč?
A kterým zvířetem bys nechtěla (a) být ani zanic?
Jistě znáš hodně zvířat a zvířátek. Já ti řeknu vždycky jméno nějakého zvířete a ty mi řekneš, zda bys tím zvířetem chtěl(a) být nebo nechtěl(a) být a proč:
Jelen?
Jestřáb ?
Had?
Kočička?
Koloušek ?
Králík?
Kráva?
Kůň?
Lev?
Medvěd?
Myš?
Nosorožec?
Opice?
Orel?
Osel?
Pes?
Prase?
Ptáček?
Ovce ?
Slepice?
Slon?
Tygr?
Veverka?
Zajíc?
Žížala ?
Žába ?
Želva ?
Odpovědi mohou projikovat vlastnosti osobnosti a psychiky, které zkoumaná osoba uznává a které by proto chtěla mít a o které usiluje nebo které neuznává a nechtěla by je mít.
Transexualismus je porucha pohlavní identity (totožnosti), která se projevuje touhou jedince žít a být akceptován jako člen opačného pohlaví, jde tedy o inverzní sexuální identifikaci, o touhu po změně pohlaví, negativní vztah k vlastním genitáliím, což je obvykle doprovázeno přáním chirurgického zákroku a hormonálního léčení, aby tělo odpovídalo co možno nejvíce preferovanému pohlaví.
O diagnóze transexualismu se uvažuje, když transsexuální identita trvá alespoň dva roky a porucha není příznakem jiné duševní poruchy, jako např. schizofrenie, ani není sdružena s chromozomální abnormalitou.
Transvesticismus dvojí role částečná porucha sexuální identity (totožnosti), kdy jedinec občas nosí šaty opačného pohlaví, aby dočasně prožil příslušnost k opačnému pohlaví, ale nošení šatů opačného pohlaví není motivováno sexuálně, ale jde o převažující heterosexuální orientaci (častěji jde o muže) a jedinec nemá zájem o trvalou změnu pohlaví


Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama