Psychologie, pedagogika a sociologie zdraví

9. prosince 2009 v 12:50 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Lékař léčí, příroda uzdravuje.
Věrný přítel je medicinou duše (Latinské přísloví).

Zdraví je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby nebo vady.
V současné době se preferuje multidimenzionální (vícerozměrná) holistická koncepce (teorie, paradigma) člověka jako bio - eko - psycho - sociální jednoty. Zdraví je celostní a systémová záležitost. Je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu, osobnosti člověka a jeho životního prostředí. Je mj. také výslednicí jeho dědičných dispozic, životního stylu, ekologických, sociálních, ekonomických a zejména pracovních podmínek.

Zdraví do značné míry ovlivňuje kvalitu života, protože ta je dána individuální úrovní tělesné a duševní činnosti i pracovní výkonnosti a úrovní tělesné, duševní a sociální pohody a spokojenosti. Uvažuje se o doplnění zdraví i o spirituální složku.
Péče o zdraví je široce pojatý soubor zdravotnických, organizačních, ekonomických, psychologických, sociologických, pedagogických, rodinně výchovných a dalších prostředků, opatření a aktivit, jejichž smyslem je chránit, upevňovat, rozvíjet a navracet lidem zdraví. Těžiště péče o zdraví spočívá v rodinách, školách a na pracovištích. Ty zdravotní problémy, jejichž řešení přesahuje možnosti běžné občanské veřejnosti, se stávají předmětem profesních zdravotnických aktivit. Je zřejmé, že medicinská péče o zdraví má svoje hranice uvádí brněnský specialista na problematiku veřejného zdravotnictví a sociálního lékařství vysokoškolský učitel Jan Holčík.
Stále větší význam má např. problematika pedagogiky, psychologie a sociologie zdraví.
Psychologie zdraví je jeden z nejmladších a v současnosti intenzívně rozpracovávaných vědních oborů. Zkoumá, jak psychologické (zejména osobnostní) proměnné spolupůsobí při vzniku nemocí i úrazů a jakým způsobem by se mělo ovlivňovat chování a jednání člověka a jeho prostředí, aby to prospělo jeho zdraví. Psychologie zdraví se především snaží identifikovat myšlení, chování a emocionální prožívání člověka, které zvyšuje nebo snižuje riziko vývoje poruch a chorob. Pozitivní myšlení, kladné citové zážitky a prožitky a socializované a morální jednání mají nejen kladný vliv na zdraví samotného jednotlivce, který takto myslí, cítí a jedná, ale i i na pohodu sociálního (pracovního i soukromého) okolí ve kterém se takový člověk pohybuje.
Psychologie zdraví je důležitá i pro pedagogy, protože je učí takové komunikaci se žáky a studenty, která jejich zdraví neškodí, ale naopak mu prospívá.
Pedagogika zdraví se zabývá výchovně vzdělávací péčí o zdraví žáků a studentů, vedením žáků a studentů k odpovědnosti za své zdraví, výchovným předcházením
nemocem a chorobným stavům (primární prevencí), péčí o zdravé životní prostředí na školách
(materiální, psychické a sociální). Je součástí odborné kvalifikace a kompetence pedagoga.
Současní pedagogové by měli ve své práci vycházet z mezinárodního programu Světové zdravotnické organizace ZDRAVÍ 21, který se týká zdraví pro všechny v 21. století ( J. Holčík, 2004). Tento program by měl přispět dalšímu zlepšení zdravotní politiky i sociální péče a zdravotní výchovy.
Zdravotní výchova , ať již je chápána šířeji jako výchova ke zdraví, ke zdravému životnímu stylu nebo úžeji jako pomoc při řešení individuálních zdravotních problémů je dosud nedoceněná. Slibné jsou v tomto směru programy Zdraví podporující škola apod. Zdravotnictví samo na trvalé zlepšování zdraví lidu samo nestačí. Je třeba usilovat o růst zdravotního vědomí jednotlivých občanů už od dětství. V této souvislosti se používá termín zdravotní gramotnost, která znamená kognitivní a sociální dovednost využít vzdělávacích a výchovných zdravotnických informací k rozvoji a udržení vlastního dobrého zdraví. Zvláštní pozornost musí školy věnovat pravidelné tělesné aktivitě, vhodné výživě, zvládání stresu, odstraňování návyků dětí a mládeže na drogy , alkohol a tabák a podpoře kladného zdravotního prožívání a chování, vedení žáků a studentů k přesvědčení, že jsou do značné míry spolutvůrci svého zdraví a svého zdravotního potenciálu.
Zdravotní potenciál je nejvyšší úroveň zdraví, kterou může konkrétní jedinec žijící v dané společnosti dosáhnout.
Kvalitu lidského zdraví a života určuje výkonnost, zdatnost, odolnost a pocit pohody konkrétního jedince.
Učitelská profese patří mezi povolání s poměrně vysokou pracovní zátěží. Subjektivní hodnocení zdraví je u učitelé na nižší úrovni než u běžné populace ekonomicky činného obyvatelstva ( B. Vašina a M. Valošková, 1998).
Podle ostravského vysokoškolského učitele psychologie Z. Mlčáka učitelé, kteří působí na velkoměstských školách, vykazují ve srovnání s učiteli, kteří vyučují na venkovských školách, statisticky průkazně vyšší úroveň celkové zátěže. Asi čtvrtina učitelů pociťuje při výkonu své profese výrazný stres. Jsou přitom zkoumány i genderové rozdíly mezi muži a ženami.
Již Evžen Řehulka a Oliva Řehulková (1998) zjistili, že cca 10 % učitelů (a učitelek) dosahuje takových hodnot zvýšeného neuroticismu, že by měli uvažovat o vyhledání odborné pomoci a neměli by v současné době pracovat s dětmi a mládeží. Jde u nich např.: o poruchy komunikace, konflikty rolí až neschopnost komunikace, informační přetížení, psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zvýšená potivost, zažívací potíže atd.). Důsledkem dlouhodobé zátěže učitelů je často se vyskytující fenomén burn out ("pracovní vyhoření"), který se projevuje např. citovou pohaslostí, emočním a afektivním vyčerpáním, pocity neúspěšnosti a pracovní nespokojenosti. Všem uvedeným potížím se snaží čelit evropský projekt Škola podporující zdraví (v rámci strategie Světové zdravotnické organizace (WHO) Zdraví pro všechny do roku 2000. Existuje již evropská síť zdravých škol, která je zřizována Světovou zdravotnickou organizací v Londýně (od r. 1992). Rozvíjí se také programy Zdravé město, Zdravá rodina, Zdravý podnik apod.
Sociologie zdraví se zabývá zkoumáním toho, jak sociální prostředí, sociální skupiny (zejména rodina a škola), sociální vztahy, sociální interakce, komunikace, konflikty a stresy, normy, rituály, zvyky a zlozvyky ovlivňují zdraví.
Cílem všech věd zabývajících se problematikou zdraví a nemoci je dosáhnout takové úrovně zdraví, která umožní vést kvalitní a produktivní sociálně ekonomický iindividuální život. Výchova ke zdraví, ke zdravému způsobu života (health promotion) a k tělesné, psychické , sociální a duchovní kultuře osobnosti nabývá v současnosti na významu. Dokonce dochází k integraci poznatků různých věd o zdravém způsobu života a k tendenci vytvořit novou vědu o zdravém způsobu života, tzv. valeologii.
NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada.Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel.
Spiuštěč nemoci může být jak soubor chronických a provleklých událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět, aˇjiž biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy.
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. cefalgie, bolest hlavy).
Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U manie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného , kauzálního etiologického ,,obrazu" odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza.
Léčba nemocí zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty)
2) psychologický (např. emoce)
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje:
1) percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus.
Postoje člověka k nemoci mohou být:
Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.
Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.
Repudiační: popírající nemoc, disimulující.
Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.
Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy).
Každý postoj má přitom svou složku racionální emoční a konativní.
TRAUMA
je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby).
V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivností. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
Poúrazové stavy i stavy po vážných chobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru-
DEFEKT
je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či psychopatii, tedy zejména o stavy po ŕazech, po operacích nebo o stavy vrozené (zděděné).
DYSBIÓZA
je umělé prodlužování nekvalitního života za podmínek pro pacienta trvale nepříjemných a somaticky bezvýchodných.
Jak pedagogové ve školách, tak vedoucí pracovníci na pracovištích by si měli všímat stavu výkonnosti (kvality života a zdraví) jednotlivců a identifikovat jeho stupeň.
Podle Indexu stavu výkonnosti člověka, který sestavili
americký lékař (onkolog), profesor Kolumbijské univerzity David A. Karnofský a Joseph H. Burchenal, rozlišujeme od roku 1947:
100 % kvalitu života = aktivní zdraví. Nadprůměrná výkonnost, žádné zdravotní potíže.
90 % kvalita života = praktické zdraví. Normální pracovní výkonnost, občas drobné zdravotní potíže (nepohoda, zvýšená potivost, snesitelné bolesti atp.).
80 % kvalita života = ještě praktické zdraví. Normální výkonnost, ale s vypětím. Příznaky nepohody (zvýšený krevní tlak, únava až vyčerpání, bušení srdce, bolesti, návaly na zvracení atp.).
70 % kvalita života = již onemocnění, právo na pracovní neschopnost, ale bez nutnosti hospitalizace, člověk se ještě doma obslouží sám, ale má potíže, bolesti, zvýšené teploty atp.
60 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, ještě bez nutnosti hospitalizace, ale občas již člověk potřebuje pomoc (na úklid, vaření). Má omezenou funkčnost orgánů (např. bolesti ledvin při ledvinových kamenech, zvracení, horečky).
50 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, člověk potřebuje pravidelnou ošetřovatelskou a lékařskou ambulantní péči. Není ještě trvale upoután na lůžko, ale je stále unaven až vyčerpán, má bolesti, subdeprese či deprese, je ospalý, není schopen uvařit si ani uklidit.
40 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, pacient je trvale upoután na lůžko, má potřebu stálé odborné péče lékařské i ošetřovatelské. Ještě nemusí být vždy hospitalizován.
30 % kvalita života = vážná nemoc, pracovní neschopnost, pacient musí být hospitalizován. Je nutná podpůrná léčba. Pacient má bolesti, horečky, záněty, zvracení, krvácení, je neklidný atp.
20 % kvalita života = velmi vážná nemoc, pracovní neschopnost, nutnost hospitalizace, nutná aktivní podpůrná léčba.
10 % kvalita života = člověk je moribundní (umírá). Nemoc rychle pokračuje.
0 % kvalita života = člověk zemřel (exitoval).

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 stran.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sxfff sxfff | Web | 16. července 2012 v 10:10 | Reagovat

supr.blog.cz ;)

2 A. Koutníková A. Koutníková | Web | 7. prosince 2013 v 20:07 | Reagovat

Procentuální kvalitu života přímo ovlivňuje emocionální nastavení člověka.
Čím myslíte pozitivněji, tím je vaše fyzické tělo spokojenější.
Nemoce vznikají z negativních myšlenek a emocí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama