Potřeby jako motivy chování a prožívání

3. prosince 2009 v 6:21 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Potřeba patří mezi důležité motivy chování, jednání a prožívání člověka.
Jde o pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho.
Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby.
Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Vzápětí se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím.
Neuspokojení potřeby způsobuje zklamání z překážek, pocity marnosti (frustrací) nebo strádání (deprivací).
Dlouhodobá frustrace a deprivace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj.

Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní a na potřeby biologické a sociálně psychologické.
Potřeby biologické (potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, pohybu, sexuální potřeba atd.) jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.
Všimněme si např. pohlavní potřeby. U duševně a morálně zdravých lidí není pohlavní potřeba zaměřená na pouhé tělesné potěšení a vybití. Jde jim o komplexní komunikaci, nejenom fyzickou, ale i psychickou, sociální a duchovní, tedy o prožitek bytostného společenství, jednoty, opaku pocitu osamělosti a disharmonie. Oddá-li se duševně normální člověk intimní komunikaci bez pocitu lásky a duševní účasti, cítí se dodatečně zklamaný, ponížený a smutný.
Potřeby sociálně - psychologické, které jsou do jisté míry získané. Např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání. Jde především o bazální sociální jistotu (Horneyová, K. - Sullivan, M. S.), kdy např. dítě usiluje nejen o uspokojení některých tělesných potřeb, ale i o laskavost rodičů (dospělých), o silné emocionální pouto s nimi, hravou komunikační aktivitu apod.
Potřeba citového vyžití (afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu přátelství, lásku, moci s někým spolupracovat. Pro malé dítě jsou to např. rodiče a prarodiče, pro dospělého manželský druh či družka. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy celé osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských i životních úspěchů, touhou po docílení uznání a obdivu druhých lidí např. v oblasti vědy, umění a sportu.
Podle A. Adlerovy (1870-1937) tzv. individuální psychologie patří touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci mezi nejhlubší pohnutky veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebeutváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu, pohody.
Na pracovišti může dojít někdy k špatnému uspokojování potřeby sebeuplatnění dehonestujícím, necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka. Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku je nejdůležitějším faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však není jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka. Vedoucí pracovník by měl znát aspirace jednotlivých pracovníků a měl by je umět citlivě používat např. při návrhu na služební postup.
Potřeba sociálního kontaktu (společenského styku) se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, někomu být nablízku. Patří sem i potřeba nechat se vést, řídit od osob s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám, někdy i včetně halucinací.
Mnoho lidí má navíc vedle potřeby sociálního kontaktu i zvýšenou potřebu záštity a ochrany.
Tato potřeba je označována rovněž jako potřeba agidy (z řec). Agida původně znamenala bájný ochranný štít bohyně Atény.
Pro některé psychosomaticky nemocné s redukovanou svéprávností je využíván právní institut opatrovníka. Ten však všemi nemocnými není přijímán jako pro ně účelný a prospěšný, protože omezuje jejich autonomní rozhodování o důležitých záležitostech jejich života.
Potřeba prožívat, resp. užívat je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Zúžené prožívání nebo neschopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků.
Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. Souvisí s ní potřeba zdokonalovat vlastní osobnost, sebevýchova. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry a experimentování.
Americký humanistický psycholog Abraham H. Maslow (1908-1970) rozlišuje potřeby vycházející z nedostatku a potřeby spojené s bytím člověka.
Potřeby, které vycházejí z nedostatku (deficitu) nazval D-potřeby (např. potřeba potravy, spánku, sexu, uplatnění; potřeba jistoty a bezpečí; potřeba příslušnosti ke skupině a lásky; potřeba úcty a uznání). Vyšší potřeby, které jsou spojeny s bytím člověka, nazval B-potřeby. Patří sem např. estetické potřeby ; potřeba poznávání, seberealizace a sebetranscendence. Některé potřeby mohou vyplývat jak z deficitu, tak z bytí. Např. láska může pramenit z nedostatku citových vztahů, které si chce člověk saturovat, nebo může vycházet z přání prokázat druhým lidem dobro.
A. H. Maslow sestavil již v roce 1943 pyramidu potřeb, kterou postupně upravoval:
vrchol pyramidy tvoří seberealizace, jakési naplnění vlastního potenciálu (subjektu možného); hned pod vrcholem pyramidy jsou uloženy estetické potřeby symetrie, řádu a krásy; pak potřeba sebeúcty, tj. potřeba být vážený; poté potřeba sounáležitosti a lásky; předposlední úroveň tvoří potřeba bezpečí a ochrany (život bez strachu) a základnu tvoří fyziologické potřeby potravy, obydlí, oblečení a další tělesné potřeby).
C. Alderfer dělí lidské potřeby na existenční (veškeré fyziologické a materiální potřeby), vztahové (kontaktu, odezvy, začlenění), růstu (seberealizace a tvořivého zasahování do světa). Během života mohou být jednotlivé potřeby buď maximalizovány, minimalizovány, frustrovány, deprivovány, preferovány nebo potlačovány. Záleží to např. na vzorech, které napodobujeme.
Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus atp. V potřebách není dobro a zlo. Dobro a zlo je jen ve způsobech uspokojování potřeb.
Faktorovou analýzou bývají zkoumány životní a pracovní orientace a životní sloh. Byla např. popsána strategie aktivního hledání příležitosti (podnikavost); orientace na rodinu a nenáročný život; strategie pohodlného přežívání; orientace na pracovní (odbornou) kariéru a strategie resignace na pracovní (odbornou) kariéru.

Preferované životní hodnoty v osobním systému hodnot a osobních cílů určují životní sloh člověka. Je třeba pečlivě zvažovat, zda člověk vyznává hodnoty reálné nebo jen iluzorní, neuskutečnitelné či pochybné.

Německý vývojový psycholog a charakterolog Hans Thomae (1915-2001)
užívá pro životní sloh označení "tematika života" či "vnitřní tematika"
a její význam vidí ve směřování ke komplexu hodnot.
Životní sloh může být vyjádřen buď hodnotami, k nimž člověk směřuje,
nebo metodami, jichž při dosahování svých cílů používá.
Někteří psychologové kladou důraz na cíle (hodnoty), jiní na metody dosahování těchto hodnot. Životní sloh zahrnuje vztahy člověka k lidem, zacházení s věcmi, cíle do budoucna.
Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání, která pomáhá odhalovat autotelické (osobní), heterotelické (zaměřené i na druhé lidi) a hypertelické (nadosobní) hodnotové zaměření.
Existuje ovšem množství mnohem složitějších a podrobnějších psychologických testů a dotazníků na zjišťování hodnotového systému, které používají odborně kompetentní a kvalifikovaní psychologové.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karfigolka Karfigolka | E-mail | Web | 6. srpna 2015 v 12:51 | Reagovat

Každý člověk má jiné potřeby. Já bych se neobešla bez sportu, sportovní potřeby jsou pro mě život http://www.centrum-aktivit.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama