Sociální komunikace

2. prosince 2009 v 19:00 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Komunikační proces můžeme označit za behaviorální tok, tj. nepřetržitý proud lidského chování, a to nejen slovního, ale i neslovního.
Při jakékoliv komunikaci se uplatňuje i osobní prostor a čas.
Osobní prostor je zóna či pole kolem každého jednotlivce, které je určeno jednak charakterem jeho osobnosti, kulturní výchovou, sociálním statusem, vykonávanou činností a dalšími činiteli. Např. i uspořádání židlí a stolů ve společnosti má vliv na sociální chování. Pro diskusi je optimální kruhové uspořádání.
Přirozenou vlastností živočichů (včetně člověka) je, že se snaží získat, udržet si a uhájit určitý teritoriální osobní prostor. Teritorium je místo, které si živočich či člověk vyznačí, tj. obsazuje či personifikuje. Jde např. o výzdobu vlastního teritoriálního prostoru plakáty, obrazy, květinami, ale také o rozmístění osobních věcí. Tyto věci mají funkci znaku, informují okolí, že místo je obsazeno a může být potencionálně i hájeno. Na cizím teritoriu bývá člověk méně agresivní. Výtka v pracovně vedoucího pracovníka má např. větší váhu než výtka mezi čtyřma očima v pracovně podřízeného.

Otázkami životního prostoru se zabývá - proxemika (E. T. Hall).
Termín pochází z latinského "proxe" = blízko.
Zabývá se např. typologií prostoru či typologií vzdálenosti:
užší intimní prostor (0- 15 cm) pro partnery, milence, děti;
širší intimní prostor (15 - 45cm), pro nejbližší příbuzné a blízké přátele;
užší osobní prostor (45 - 90 cm) pro příbuzné a přátele (pozor na osobní pachy);
širší osobní prostor (od 75 do 125 cm), pro dobré známé;
užší společenský prostor
(od 125 - 210 cm), pro neosobní jednání ;
širší společenský prostor ( 210 - 360 cm) pro cizí lidi, pro výuku;
veřejnou (350 cm a více).
Uvádí se, že u městské populace jsou proxemické vzdálenosti kratší než u venkovské. Venkované prý podávají ruku ze vzdálenosti jednoho metru, městští lidé ze vzdálenosti 45 cm.
Typologie prostoru je důležitá např. pro projektanty při sestavování občanských a obytných staveb. Často se hovoří o prostorových bublinách, které se rozprostírají kolem každého člověka. Prostorové cítění je vázáno na danou kulturu (Arabové se např. liší od Evropanů tím, že jejich požadavek na prostorovou vzdálenost není tak veliký).
Vnikne-li do osobní zóny muže muž, bývá to chápáno jako napadení. Vnikne-li muž do osobní zóny ženy, bývá to chápáno jako dvoření, projev touhy po sblížení.
Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, dochází k proxemickému konfliktu, kterému se říká proxemický tanec. Bývá obvykle řešen kompromisem.
Sociální komunikaci můžeme vymezit jako interakční výměnu
- tj. sdělování a přejímání významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí,
přičemž sdělování významů se může dít v přímém i nepřímém sociálním kontaktu.
Komunikace může být přímá nebo nepřímá, oboustranná nebo jednostranná, soukromá nebo veřejná či masová (s "dispersním"tj. rozptýleným publikem). Nepřímá a masová komunikace předpokládá technické rozšiřování, sdělovací prostředky (média).
Media mají funkci informativní, inspirativní, zábavnou a často také manipulativní.
Vliv masové komunikace bývá často přeceňován. Zejména jsou přeceňovány její možnosti tvorby veřejného mínění, které je nezřídka více ovlivňováno komunikací v mikroskupinách (zejména v referenčních skupinách).
Základní prostředky masové komunikace: tisk, rozhlas, divadlo, internet a televize zajišťují jednotným, uniformovaným obsahům široký dosah, vytvářejí jednotně uniformní podmínky percepce, specifické pro současnou společnost.
Funkce tisku jako nástroje masové komunikace není spjata jen s knihami, nýbrž především s novinami (deníky) a časopisy. Periodické publikace všeobecného charakteru jsou určeny širším a různorodým skupinám veřejnosti, neboť apelují na univerzální zájem o aktuální události. Mnohamilionové soubory čtenářů jednoho tiskového orgánu nebo magazínu jsou nutně sociálně, intelektuálně a zájmově značně rozdílné, ale přesto jsou tiskem manipulovány, stimulovány a někdy i přesycovány, přetěžovány velkým množstvím informací, resp. jejich neadekvátností.
Dalším komunikačním prostředkem působícím na člověka je film. Podobně jako působí literární hrdinové, působí i někteří hrdinové filmů, divadelních a rozhlasových her. Předností knih však je, že se k nim může čtenář snadno vracet.
Veškeré umění může hrát roli silného výchovného a formativního osobnostního prostředku. Může ovšem působit i záporně, je-li mravně závadné. Univerzální povaha filmového umění, které zejména v epoše němého filmu působilo výlučně pomocí obrazu, stavěla je nad národní hranice. Ve filmu zvlášť vystupuje zřetelně vlastnost, charakteristická pro organizaci produkce.
Významný komunikační prostředek je rozhlas. Vnikl přímo do domu příjemce, čímž vzniklo rozptýlené publikum. Přes rozvoj televize zůstává rozhlas nenahraditelným prostředkem sdělování. Hlas vycházející z přijímače, který je pro izolovaného posluchače nebo skupinu posluchačů ohlasem vzdáleného světa, vytváří silnější pocit kontaktu s vysílajícím než tisk. Zvuková intonace přitom posiluje intenzitu příjemcových emocí. Přímá hlasová rozhlasová zpráva např. ze sportovního utkání má na člověka daleko větší vliv než sebelepší tištěná zpráva v novinách.
Rozhlasový svět zvuků obohatila televize obrazem. Tím, že televize působí obrazem i zvukem, intenzifikuje příjemcovy zážitky a má sugestivnější vliv než rozhlas.
Televize formuje i deformuje celé masy. Je mimořádně účinným prostředkem masové manipulace a často způsobuje desindividuaci a sklony k dehumanizaci.
Televizní pořady automaticky nerozvíjejí potřebu poznávat žádoucím směrem. Zvláště děti by se neměly dívat na všechny televizní pořady bez výběru. Je třeba vyhýbat se přetěžování dětí přemírou informací (často věku nepřiměřených) a rovněž přílišné organizovanosti aktivity dětí.
Prostřednictvím internetu lze komunikovat buď on-line nebo off-line. On-line komunikace umožňuje např. pomocí psaného textu ve stejnou dobu uživateli komunikovat s protějškem.
Off-line komunikace umožňuje např. prostřednictvím internetu komunikovat tak, že uživatel nechává protějšku zprávu, kterou si protějšek přečte a zareaguje na ni, jakmile se dostane k počítači.
Přínosnou teorií komunikace je tzv. transakční analýza, kterou vytvořil americký psycholog Eric Berne (1910-1970). Transakce je vlastně výměna sdělení mezi lidmi, které obsahuje i hodnotící aspekt (tzv. "pohlazení" či "pohlavek"). Transakční analýza vychází z předpokladu, že osobnost člověka, jeho já, má tři základní složky, které se metaforicky označují rodič (vůle), dospělý (rozum) a dítě (cit). Každý člověk v sobě totiž má kus dítěte i dospělého a duchovní odkaz svých rodičů. Hlásí se proto k určitým názorům, příkazům a doporučením svých rodičů.

Na Erica Berneho navázal a transakční analýzu zpopularizoval např. Thomas A. Harris (1910-1996) svou publikací Já jsem OK, ty jsi OK.



Můžeme rozlišovat šest fází komunikace, přičemž v každé z nich může docházet k různým "šumům" či nedorozuměním, tj. k úbytku informací nebo k jejich deformaci:
1. ideová geneze - tj. vznik, zrod nápadu, myšlenky, obsah mysli komunikátora;
2. zakódování - vyjádření myšlenky v symbolech, slovech, znacích, pohybech;
3. přenos - pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci, vedení vysílacího obsahu;
4. příjem - okamžik, kdy symboly dojdou k příjemci;
5. dekódování - proces příjemcova výkladu, interpretace přijatých symbolů;
6. akce - chování, činnost příjemce vyvolaná přijatou zprávou, využití informace.
Cesta sloužící k předávání informací se nazývá komunikační kanál. Může být vertikální (pro řídící orgány) nebo horizontální (pro spojení na stejné úrovni).
Při každé komunikaci dochází ke zpětné vazbě mezi komunikujícími. Sdělovatel i příjemce sledují, zda a jak jsou sdělované zprávy přijímány druhým a podle těchto reakcí pak další zprávy vhodným způsobem upravují.
Slova mohou mít ráz mentalistický nebo behaviorální. Mentalistické výrazy se opírají o subjektivní prožitky pozorovatele. Behaviorální termíny poskytují nejen kvalitativní, ale i kvantitativní empirická data.
Schopnost označovat předměty a osoby pomocí znaků, symbolů, signálů, je tzv. semiotická funkce.
Anglický sociolingvista Basil Bernstein (1924-2000) ukázal, že lidé diferencovaně zvládají jazyk jako základní předpoklad sociálního života. Zatímco děti z nižších sociálních vrstev si osvojují tzv. omezený jazykový kód, jímž jsou pak handicapovány (např. ve školním úsilí), děti ze středních a vyšších vrstev si osvojují jazykový kód rozvinutý, který je zvýhodňuje (např. studijně).
Verbální i neverbální formy komunikace v jejich sociálních významech doplňují tzv. metakomunikační faktory, které spoluurčují skutečný význam informace. Je to např. ironické zabarvení hlasu, úsměšek, pohrdlivý úšklebek, posunek. Otázka: "Jak hodnotíte XY?", řečená podrážděným a uštěpačným tónem, působí sugestivně na hodnotitele a vede často k zápornému hodnocení. Ironicky řečená pochvala, např. "To je ale borec", může znamenat pohanu. Jestliže se verbální nonverbální složka souhlasně doplňuje, hovoříme o kongruentním sdělení. Jestliže však jsou verbální a nonverbální signály o téže věci nesouhlasné, jde o sdělení inkongruentní.
Je nutno předcházet i tzv. informační a komunikační přesycenosti, ke které dochází, když lidé dostávají více informací, než mohou zpracovat nebo než potřebují.
Komunikační stresy a deprivace jako sociálně negativní jevy negativně ovlivňující kvalitu života nacházíme ve všech skupinách.
Komunikační stres vytváří vyčleňování, psychosociální exkluzi některých jedinců ze skupiny, jejich sociální izolaci.
Formální stránku řeči a verbální komunikace studuje sociální psychologie a paralingvistika, která vědecky analyzuje např. vlastnosti hlasu, artikulace, tempa a melodie řeči.
Hlas
Silný hlas:
výraz vrozeně výkonného hlasového fondu,
výraz ochoty k navázání kontaktu,
sebejistota,
potřeba sebeuplatnění,
pocit nadřazenosti (rozkazovací tón),
malé sebeovládání, hrubost,
kompenzace pocitů méněcennosti,
projev profesní deformace učitelů.
Tichý hlas:
vrozeně málo výkonný hlasový fond, resp. choroba či porucha hlasivek,
vyrovnanost,
věcnost,
schopnost jemné diferenciace,
skromnost,
distancovanost,
introvertovanost,
nedostatek sebevědomí,
nejistota,
únava.
Zdrženlivý hlas:
sebeovládání,
rezervovanost v osobním kontaktu,
schopnost jemné diferenciace,
nadřazenost.
Rychlé tempo řeči:
projev vůle,
temperamentu,
pohyblivosti,
vitality,
ale i nezvládnutosti,
vnitřní neukázněnosti,
předstírané zaměstnanosti,
"běhu naprázdno",
impulzivity,
emočního napětí,
tlaku.
Pomalé tempo řeči:
rozvážnost,
věcnost,
strnulost,
rigidita,
výraz slabé vitality,
pudovosti,
"matnost",
fádnost,
únava,
vyčerpání,
pomalé myšlení,
přílišná sebekontrola.
Měnící se, střídavé tempo řeči, frázování:
je často výrazem vnitřní nevyrovnanosti,
emoční angažovanosti,
kolísání v nabídce představ.
Vzrušená melodie (intonace) řeči:
psychická pohyblivost,
dynamičnost,
silné city,
afekty a náladovost.
Přeřeknutí:
vzniká často interferencí, zásahem podvědomí.
Monotónní melodie řeči:
velká střízlivost skutečná nebo hraná,
silné sebeovládání,
lhostejnost,
skleslost,
únava,
malá vitalita,
slabá emocionalita,
ploché city.
Výrazná artikulace:
disciplinovanost,
dobré sociální přizpůsobení,
citová bohatost,
vitalita,
racionální zaměření,
nepřirozenost.
Nedbalá artikulace:
lhostejnost,
nedostatečně kladný vztah k okolí,
nepořádnost,
duševní tupost,
nedostatek vnitřní disciplíny.
Málo výrazná artikulace:
přirozenost.
Artikulace konsonantní (souhlásková):
zdůrazněná vůle,
voluntarismus.
Artikulace vokální (samohlásková):
zdůrazněné city,
emocionálnost.
Silné akcentování: duševní živost, bdělost.
Slabé akcentování:
nezájem, duševní lenivost.
Výrazné tvoření pauz:
silná vůle,
disciplinovanost,
únava,
malá slovní zásoba,
slabá výbavnost představ,
afektovanost.
Uvedené interpretace nemají povahu lineární pravdy, ale jde o možné signály a projekce, které si musíme konfigurativní analýzou potvrdit nebo vyvrátit.
Existuje hypotéza, že cílená a odborně vedená a trénovaná změna formy a obsahu verbální komunikace mluvené (verboterapie) i psané (grafoterapie), může vést i k určitým žádoucím změnám v osobnosti, v chování a prožívání.

Chceme-li optimálně komunikovat s lidmi, musíme se naučit rozumět i somatickým sdělením. Jde o tzv. "řeč těla". V tomto směru se rozpracovávají metody neurolingvistického programování (NLP) jako je např. kalibrace, zrcadlení, vedení, přesahování, ukotvování, asociování a disociování, přerámcovávání a vciťování se do budoucnosti. Jde o psychologický program vyvinutý americkým lingvistou Johnem Grindlerem a Richardem Bandlerem založený na zkoumání a měnění nonverbálních psychosomatických projevů a symptomů i projevů a zvyklostí verbálních (jazykových a řečových).
Kalibrace je metoda pro rozpoznávání vnitřního duševního stavu člověka pozorováním
a analýzou jeho vnějších tělesných signálů a symptomů.
Zrcadlení je v praxi osvědčená metoda při níž jde alespoň o částečné převzetí verbálních i nonverbálních výrazových projevů partnera v komunikaci (či klienta) do vlastních výrazových projevů aplikovaných při komunikaci s cílem s daným partnerem optimalizovat kontakt (raport) nebo adekvátní kontakt udržet a posílit.
Při vedení jde o to, aby po navození raportu partner následoval vedoucího rozhovoru v jeho způsobu chování a prožívání, aby se s ním nevědomě identifikoval a napodoboval ho.
Přesahování znamená používat určitého reprezentačního systému, který umožní přístup do jiného systému.
Prožitkové kotvení může být výhodné nebo nevýhodné. Jde o to, aby si člověk dovedl před určitým výkonem autosugestivně ukotvit např. jistotu v sebe sama a ve svou úspěšnost, klid, energii. Nevýhodné kotvení (např. na místě, kde měl člověk opakovaný neúspěch spojený s nepříjemným zážitkem) je třeba eliminovat.
Asociování znamená prožít určitý vlastní zážitek alespoň přibližně tak, jak probíhal v minulosti, vidět situaci svýma vlastníma očima a prožít ji celým svým tělem. Takový zážitek může mít katarzní účinek a dopad, může však člověka i rozrušit.
Disociováni znamená prožít zážitek jen tak, jako by byl natočen na film (video) a člověk se na něj dívá s určitým odstupem (s distancí, bez velkých vnitřních tenzí).
Přerámcování znamená změnu rámce sdělení s cílem přiřadit sdělení nový význam.
Nejde o zcela novou metodu, ale primárně pouze o nový termín.
Vcítění se do budoucna znamená jakési zrcadlení budoucnosti, názorné představování si a částečně i prožívání dosaženého cíle i sociální reaktivity v budoucí situaci.
Jde o to nejen činnost člověka poznat a interpretovat, ale také ji usměrnit, zaměřit a vytvářet vzorce chování, resp. činnostní vzorce a rituály.
Erwing Goffman (1922 - 1982) považuje všechny mezilidské interakce za strukturované, i když si to jejich aktéři neuvědomují. V soukromí i na veřejnosti, v osobním i zprostředkovaném kontaktu ritualizují zúčastnění své projevy. Sledují přitom pravidla hry, kterou nevymysleli, ale proto, aby nebyli vyobcováni z daného společenského života. Přitom svoji totožnost (identitu) druhým často zakrývají ve snaze ukázat jim v dané společnosti přijatelný obraz sebe sama. Platí to např. v totalitních společnostech, kde lidé produkují chování a jednání o kterém předpokládají, že je od nich očekáváno a nechávají si pro sebe vše, co je odlišné od oficiálních postojů společnosti. Nabádají i své děti, aby své názory a postoje tajili, pokud se liší od názorů a postojů vládnoucí skupiny. Bojí se rituálů trestání, sociální izolace nebo dokonce uvěznění.
Při komunikaci se sleduje též kongruentnost a inkongruentnost sdělení.
Kongruentní sdělení je takové, kdy slovní i neslovní signály ukazují stejnou směrem, jsou souladné, a proto většinou i kladně přijímané pravou i levou hemisférou mozku člověka.
Inkongruentní sdělení znamená nesoulad verbálních a neverbálních signálů.
Americký psycholog rakouského původu Paul Watzlawick (1921- 2007) vyslovil pozoruhodnou hypotézu, že ,,člověk nemůže nekomunikovat".
Jsou rovně zkoumány faktory, které způsobují, zda jsou nám lidé během sociální komunikace sympatičtí nebo nesympatičtí.
Jde o faktory interpersonální přitažlivosti. Patří mezi ně:
- fyzická atraktivita,
- vzájemná obeznámenost,
- podobnost názorů,
- blízkost,
- častost sociálních kontaktů,
- reciproční sympatie.
Fyzické atraktivity si cení všechny kultury, avšak představy o kráse se v jednotlivých kulturách liší. Fyzicky atraktivní lidé bývají posuzování i jako úspěšní, zajímaví, spokojení, talentovaní (platí to i opačně).
Reciproční sympatie vzniká tehdy, když je nám sympatický ten, o které je nám známo, že jsme mu také sympatičtí.
Fyzickou atraktivitu si někteří lidé chtějí zvýšit mutilačním chováním (tj. záměrnou změnou velikosti, tvaru nebo barvy části těla), které vyjadřuje estetické cítění dané společnosti, kultury nebo daného jedince a má komunikační význam, protože poskytuje okolí určité informace o tomto jedinci ( např. o jeho specifickém estetickém cítění) a o jeho společnosti.
Tělesné mutilační změny přitom mohou být nezvratné (ireverzibilní) nebo zvratné (reverzibilní).
Nezvratné tělesné změny se dále dělí na tzv. ,,hard" mutilace a ,,soft" mutilace.
Hard mutilace jsou realizovány na kostech a zubech (např. pilování zubů, deformace chodidel, umělé deformace lebky).
Soft mutilace jsou prováděny na měkkých částech těla (např. tetování pokožky, perforace ušního boltce, vytahování ušních lalůčků, perforace nosní přepážky).
Zvratné změny se provádějí např. na rtech, vlasech, obočí, řasách, nehtech, kůži.
Důležitá je i tzv. chronemika chování, úroveň dodržování časových tradic a zvyklostí u různých kultur, etnik a národů. Jde také o druh nonverbální komunikace. Angloamerická kultura je založena na dochvilnosti, kdežto např. latinské národy jsou navyklé na časovou přibližnost.
Chronemika je úsek nonverbální komunikace zabývající se zacházením člověka s časem, jak s časem hospodaří, jak je dochvilný, kolik času věnuje jednotlivým problémům a osobám a zda má podle Halla (1984) monochronickou koncepci času (realizuje pouze jednu věc či aktivitu v jednom časovém úseku) nebo zda má polychronickou koncepci času (zda činí více věcí a aktivit v jednom časovém úseku).
Vedle slovní a paralingvální komunikace (např. odkašlávání) máme nonverbální komunikaci:
- vizuální (např. výraz tváře, výměna pohledů, gesta, pohyby atp.),
- hmatovou (dotýkání se, strkání),
- čichovou (vnímání vůně těla),
- teplotní (pociťování tělesného tepla jiné osoby),
- chuťovou (vnímání chuti).

Známý rakouský psycholog a psychiatr Sigmund Freud(1856-1939) vyjádřil názor, že ,,ten kdo má oči, aby viděl a uši, aby slyšel, se může přesvědčit, že žádný smrtelník nedokáže nic utajit. Jestliže jeho rty mlčí, hovoří svými konečky prstů, jeho skryté myšlenky z něho prosakují ven každým pórem..."

Herbert Marshall Mc Luhan (1911-1980) vypracoval podle převládajícího typu komunikace dokonce periodizaci dějin.
První je společnost bezprostřední komunikace, kde jako rozhodující vystupuje lidský hlas a sluch, druhá je společnost písma a třetí je společnost retribálního stadia, spjatého s elektronickou revolucí a rozvojem prostředků komunikace masové (televize, film, videa, výpočetní techniky).
Podle futurologa A. Tofflera bude masovost současnosti překonána v budoucnosti tzv. novou individuálností.

Nonverbální projevy a signály přitom bývají méně cenzurovány než projevy verbální (slovní). Nonverbálně člověk vyjadřuje nezřídka své duševní stavy, pocity, emoce, afekty, prožitky, myšlenky, vztahy expresivněji, ryzeji, pravdivěji než verbálně. Nonverbální komunikace je fylogeneticky i ontogeneticky starší než komunikace verbální. Můžeme ji pozorovat i u zvířat.
Každý člověk používá při kontaktu s jinými lidmi řadu druhů neslovních, nonverbálních komunikačních projevů, které doplňují nebo zdůrazňují, ale někdy i negují obsah jeho verbálního sdělení.
Mezi druhy neverbální komunikace zařazujeme:
mimiku (výraz obličeje);
gestiku (pohyby horních končetin);
haptiku (doteky, kontaktní chování);
posturologii (tonus a držení celého těla);
kinetiku (pohyby);
proxemiku (přibližování a odalování se);
teritorialitu (označování hranic vlastního prostoru);
pohledy;
tón, melodii a tempo řeči;
úpravu zevnějšku;
mutilace (změna velikosti, tvaru nebo barvy části těla).
Někdy člověk právě pohybem, gestikulací, mimikou rtů, výrazem obličeje, postojem těla, dotekem, úsměvem, úpravou zevnějšku apod. vyjadřuje a sděluje (uvědoměle či neuvědoměle) více a pravdivěji než pomocí řeči, kterou dovede své skutečné expresivní (ryzí) pocity, postoje, potřeby atp. adaptivně kamuflovat.
Nezřídka nedoceňujeme nonverbální komunikaci a přeceňujeme komunikaci verbální.
Chceme-li optimálně komunikovat s lidmi, musíme se naučit rozumět i somatickým sdělením. Jde o tzv. "řeč těla".
Dále uvádíme katalog možných somatických sdělení.
Celkový první dojem (bývá často rozhodující)
- sympatický-nesympatický,
- lhostejný,
- odpuzující, nepříjemný,
- nápadný-skromný,
- výrazný-nevýrazný,
- ovládá-neovládá základní společenské a kulturní návyky.
Dojem věku a stav výživy
- odpovídá letům,
- předčasně zestárlý (á),
- mladistvý (á),
- senilní,
- dobře živený (á),
- nadprůměrná výživa (á);
- obezita (á);
- špatně živený (á).
Vystupování
- zdvořilé- nezdvořilé,
- korektní,
- klackovité, drzé,
- rozhodné-nerozhodné,
- bezvadné,
- ústupné,
- opatrné-sebejisté,
- arogantní,
- agresivní,
- strojené-přirozené,
- temperamentní-fádní,
- formální-neformální.
Pěstěnost, péče o vzhled
Péče o tělo, vlasy, zuby a ruce, nehty
- velmi dobrá,
- běžná,
- zanedbaná,
- pachy (např. potu, tabáku, rumu),
- vyrážky,
- nečistota,
- používání či nepoužívání kosmetických prostředků.
Oblékání
- vkusné - nevkusné,
- staromódní - hypermoderní,
- seriózní - nedbalé,
- chudé,
- čisté - špinavé,
- šaty vyžehlené - pomuchlané.
Doplňky signalizují finanční možnosti, sociální prostředí, resp. i povahové vlastnosti
- levné - drahé,
- vybrané - nápadné,
- nové - staré,
- vkusné - nevkusné,
- čisté - nečisté.
Oblečení a celková upravenost
- může prozrazovat příslušnost člověka k určité skupině (např. vojenská uniforma),
- zařazení do společenské nebo profesní vrstvy (např. oblek s kravatou, montérky).
- neupravený a zašpiněný oblek může naznačovat duševní stav daného člověka (např. opilost).
Stavba těla
- štíhlá,
- plnoštíhlá,
- silná,
- houbovitá,
- svalovitá -jemná,
- robustní,
- velká,
- střední,
- malá.
Držení těla (posturologie)
rovné, vzpřímené,
vojácké,
ochablé,
shrbené,
sebejisté-nedbalé,
stísněné.
Přímé a pevné držení těla obvykle vyjadřuje sebeovládání, odhodlanost, rozhodnost.
Skleslé držení těla bývá výrazem stísněnosti, deprese, nedostatku energie, ovlivnitelnosti, choroby.
Pohyby těla (kinezika, řeč pohybů):
plynulé-trhavé,
harmonické-úsečné,
pomalé-rychlé,
vitální,
plné síly-ochablé,
uspěchané-lenivé,
cílevědomé-neuvědomělé,
kontrolované-nekontrolované.
Držení hlavy
- přirozené-hrdé,
- arogantní,
- příliš vztyčené,
- příliš skloněné,
- ztuhlé.
Hlava zakloněná, pohled shora
-neúcta,
-pohrdání.
Hlava zakloněná, pohled do stropu
- nezájem,
- lhostejnost,
- duševní nepřítomnost.
Hlava nakloněná ke straně
-zaujetí,
-lhostejnost,
-nezájem,
-duševni distance.
Stav chrupu
- udržovaný,
- zanedbaný,
- udržovaný nákladně,
- udržovaný skromně.
Barva obličeje
- zdravá-nezdravá,
- žlutavá,
- růžová,
- zčervenalá,
- zmodralá,
- bledá.
Vrásky čela
svislé:
- nelibost,
- strach,
- zlost,
- námaha (duševní);
- přemýšlení,
- rozhořčení.
vodorovné:
- usilovná pozornost,
- překvapení.
Výraz obličeje:
- zajímavý-nudný,
- znuděný,
- uvolněný-napjatý,
- jasný-radostný-nevrlý,
- vážný, drsný.
Odvrácený obličej:
- nezájem.
Oči
Široce otevřené oči:
vědomě zdůrazněný výraz zvýšené pozornosti, připravenost ke vnímání, úžas, sympatie, otevřenost vůči světu.
Přímý, otevřený pohled:
poctivost, důvěra, čisté svědomí, účastnost, otevřenost, cílevědomost, odhodlání, sebedůvěra.
Přivřené oči:
pokud nejde o oční chorobu, např. o ochrnutí svalů víček: rezignace, lhostejnost, tupost, lenivost, únava, ochablost, nelibost.
Zúžený pohled:
koncentrace, rozhodnost, tvrdohlavost, malichernost, příliš kritický postoj, zlost.
Těkající pohled:
roztržitost, rozpaky, únava, neupřímnost.
Pohled stranou:
ztráta koncentrace pozornosti, vnitřní nejistota.
Cukání, chvění víček, pomrkávání:
(pokud nejde o nervovou chorobu, poruchu) konsternovanost, nejistota, rozčilení, vnitřní napětí, únava, vyčerpání, zvýšený neuroticismus.
Šikmý pohled (vyhýbavý, číhavý, kosý):
rezervovanost, nepřízeň a záludnost, neupřímnost, provinilost, plachost.
Zvednuté obočí :
překvapení, nesouhlas.
Horní část tváře (zejména čelo)
je z hlediska percepce lepším ukazatelem nepříjemných stavů psychiky, kdežto dolní část tváře (zejména ústa) je ukazatelem příjemných psychických stavů. V praxi se tato zjištění obtížně uplatňují, protože tvář je vnímána jako celek.
Dýchání
Hloubku i frekvenci dýchání výrazně ovlivňují emoce a afekty, i když dýchání patří k automatickým funkcím těla, které probíhají i v bezvědomí. Na způsobu dýchání (vyloučíme-li choroby plic apod.) můžeme pozorovat např. sebedůvěru, rozhodnost, volní úsilí, rozčilení atp.
Chřípí otevřené:
- příklon,
- příjemnost.
Chřípí stažené:
- odklon,
- nepříjemnost.
Ústa
Semknutá ústa:
- citlivost,
- strach před kontaktem,
- odmítavý postoj,
- rozhodnost, odhodlání
- málomluvnost,
- silná vůle, odvaha, sklon k voluntarismu,
přemýšlení.
Pootevřená či otevřená ústa:
pokud nejde o organickou poruchu (zvětšené nosní mandle atp.) nebo snahu ukazovat krásné zuby: nedostatek sebeovládání, nedostatek sebekontroly, údiv, duševní tupost.
Koutky úst směřující dolů (reakce hořkosti):
měkkost, infantilita, slabost vůle, pesimismus, subdeprese, deprese.
Koutky úst směřující nahoru (kyselá reakce):
energický odpor, bolest, rozmrzelost, nespokojenost.
Ústa zavřená, koutky lehce zvednuté (sladká reakce):
naivní ješitnost (např. jako reakce na pochvalu), jsou-li koutky trvale zvednuté: nudnost, přesládlost, samolibost, pohoda, potěšení, radost.
Úsměv
výrazný, srdečný:
- upřímnost,
- nenucenost,
- expresivnost,
- poctivost;
jemný, mírný:
- vytříbenost,
- nesmělost,
- zdrženlivost,
- adaptivnost,
- nejistota.
Je pozoruhodné, že úsměv buď zvyšuje dojem inteligentnosti usmívající se osoby, nebo dojem znetvoření obličeje.
Philipp Lersch (1898-1972) zkoumal, zda lze poznat duševní stav člověka snadněji podle
fotografií očí nebo podle úst, a dospěl ke zjištění, že signifikantnější jsou ústa.
Jako experimentální podněty použil obličeje sestavené z částí vyjadřujících různé duševní stavy
(např. šlo o fotomontáž z očí plačícího člověka a z úst veselého člověka).
Zkoumané osoby měly určit, co vyjadřuje výraz obličeje.
Mlčení
Mlčení ve smyslu omezení komunikace může být formou:
- strachu,
- submisivity (podřídivosti),
- agrese,
- neúcty,
- ignorování někoho,
- uraženosti,
- ukřivděnosti,
- subdeprese či deprese.
Ruce
Pohyby rukou (kinezika, gesta):
harmonické, ovládané, bezděčné, potrhlé, nervózní, velikášské, ješitné, vláčné, hranaté.
Suché ruce: klid.
Vlhké ruce: zvýšený neuroticismus.
Stisk ruky (haptika):
slabý, vlažný, prchavý, formální, silný, účastný. (Osoby senzoricky deprivované mají zvýšenou potřebu haptických podnětů).
Křečovité sepnutí rukou:
nedůvěra, obavy až strach.
Pohyby rukou v obličeji:
hlazení čela: může vycházet z přání odstranit (setřít) nepříjemné představy;
doteky nosu: "póza" přemýšlení, při současně koncentrovaném pohledu nebo při výskytu "vrásek vůle" (vrásky u kořene nosu): kritické zpracování přijatého dojmu.
Prst v ústech (infantilní posunek): překvapení, výraz naivity.
Kousání se do prstu: údiv, rozpaky, těžkopádnost.
Jiné pohyby rukou na hlavě: rozpačitost, nelibost, nepříjemnost, zakrývání obličeje rukou: rozpaky, pocit studu.
Hraní si s prsty nebo s tužkou:
nervozita, tenze, obava.
Způsoby sezení
Sezení v předklonu:
vstřícnost, pohoda.
Pokojný, klidný způsob sezení:
sebejistota, bezstarostnost.
Neklidný způsob sezení: nedostatek sebedůvěry, nedůvěra, obavy, výraz vnitřního neklidu.
Zkřížení nohou: esteticky obměněné odpočívající sezení, výraz bezstarostné sebejistoty, pohody, přirozeného sebevědomí, výraz pocitu společenské rovnocennosti.
Těsně vedle sebe postavené, dotýkající se nohy: příliš korektní základní postoj, bojácnost, strach před dotykem, nejistota, samotářství.
Neformálně roztažené nohy při sezení: bezstarostnost, nevychovanost, bezohlednost, líně poživačný postoj, expanzivita.
Způsoby stoje
pevné, jisté, neklidné, houpavé, nestálé, uvolněné, nedbalé, přepjaté, strnulé, do sebe pohroužené, připravené ke skoku, sesuté.
Vzpřímený trup:
sebedůvěra, zvýšené sebevědomí.
Předklon:
zájem, ostražitost, zvýšení agresivity.
Záklon:
pauza na přemýšlení, vyčkávání, nezájem, odmítání.
Způsoby chůze
jistá-potácivá, rytmická-nerytmická, regulovaná-nervózní, graciézní (noblesní), odměřená, vojácká, uvolněná, křečovitá, pohodlná-těžká, lehká, hopsavá;
klidná: sebevědomí, vyrovnanost, síla vůle;
nejistá a trhavá: plachost, nervozita, tréma;
rázná: cílevědomost, sebezdůrazňování;
rychlá: spěch, neklid;
pomalá: pohodlnost, nemoc, únava.

Známý americký psycholog rakouského původu Paul Watzlawick (1921-2007) upozornil na určité nedostatky běžné a odborně nespecifikované nonverbální sociální komunikace, např. :
- bezeslovně nedovedeme snadno vyjádřit : ,,buď - anebo";
- mimoslovně se nedá snadno sdělit vztah : ,,když - pak";
- řada nonverbálních sdělení má dvouhodnotový význam, např. slzy radosti nebo slzy smutku.

Obraz nonverbálního chování je podmíněn např.:
- temperamentem,
- schopnostmi,
- situačním duševním stavem,
- zdravotním stavem,
- věkem,
- pohlavím,
- identifikačními vzory,
- úrovní socializace,
- geografickou oblastí
- etnickou kulturní oblastí,
- sociální třídou,
- společenskými skupinami,
- rodinnou komunikační tradicí,
- genetikou.

Doporučená literatura:
KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama