Sociální skupiny a pozice a role člověka v nich

2. prosince 2009 v 19:12 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Sociální skupiny ani celá společnost nejsou pouhým součtem jednotlivců,
ale něčím kvalitativně a globálně novějším:
ve společenském uskupení a kontextu lidé myslí, cítí a konají jinak,
než by myslili, cítili a jednali jako jednotliví členové sociální skupiny,
pokud by byli vzájemně izolováni.

Člověk zpravidla není izolovanou bytostí, je v kontaktu s jinými lidmi a se skupinami lidí a jejich prostřednictvím je funkcionálně a intencionálně utvářen a měněn. Individuální osobnost sama většinou nepůsobí tak silně na své prostředí, jako toto působí svým sociálním tlakem na jedince. Názory člověka, jeho mínění, postoje, předsudky, ale i jeho nálady jsou ovlivňovány především v reálné skupině, méně při působení masovými sdělovacími prostředky (televizí, rozhlasem, tiskem).
Je zřejmé, že důležitou úlohu při utváření osobnosti vůbec mají vlivy sociálního prostředí. Každý člověk je do značné míry závislý na mikrostrukturách, na řadě menších prostředí, více či méně organizovaných a dynamických, ve kterých se právě pohybuje a kterým říkáme sociální (společenské) skupiny. Za skupinu se v sociální psychologii považují již dvě osoby, pokud mají určitý počet sounáležitostí. Např. manželé bez dětí už tvoří skupinu (tzv. manželskou dyádu). Každá skupina má svou charakteristickou, skupinovou dynamiku, která tvoří univerzální skupinový fenomén.
Každý z nás je tedy na jedné straně konkrétní a jedinečnou osobností určité konstituce, rasy a určitého pohlaví, ale na druhé straně je také "vizitkou" určitého sociálního prostředí, které ho dosud formovalo (tedy určité skupiny) a to rodiny, sousedství, vesnice resp. města, školy, pracoviště, státu .
Každý jedinec vnáší do života skupiny svou osobitost, ale současně je skupinou do značné míry utvářen, formován.
Klasifikace společenských skupin
Společenská skupina je celek dvou nebo více osob, které jsou ve vzájemných, více či méně vymezených a soudržných, formálních nebo neformálních vztazích a interakcích, má vlastní systém pojítek, hodnot, cílů a norem, regulujících chování jednotlivých členů. Příkladem skupiny je rodina, školní třída, zájmový kroužek, pracovní skupina, politická strana, národ. Vyšší úroveň skupiny tvoří tým. Charakterizuje ho: otevřená a kvalitní komunikace, akceptace rolí a pozic, týmové cíle a hodnoty, spokojenost s týmem, konformita, stabilita, skupinová koheze.
Každá skupina má své charakteristické sociálně psychologické klima a psychosociální atmosféru.
D. Linhartová (2008) z MZLU v Brně si všímala hlavně sociálního klima a psychosociální atmosféry ve školách. Ve shodě s ní pokládáme psychosociální atmosféru skupiny (např. školní třídy) za relativně krátkodobý jev, kdežto sociální klima skupiny
za jev dlouhodobý, který je charakteristický zejména pro pocity členů skupiny během sociálních interakcí v delším časovém horizontu.
Skupina, do které člověk již patří, se nazývá členská (vlastní) skupina. Opakem členské skupiny, kdy se člověk považuje za součást skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu MY, je tzv. nečlenská (cizí), skupina, kdy se člověk nepovažuje za součást skupiny, kdy necítí člověk s příslušnou skupinou nic společného, užívá v souvislosti s ní výrazu ONI. Tyto skupiny jsou považovány za "horší" a vlastní skupiny za "lepší". Favorizování, nadřazování vlastní skupiny o odmítání cizích skupin je označováno jako etnocentrismus. Další možné třídění skupin je podle exkluzivity (otevřené, uzavřené) i podle způsobu pozbývání členství (zrušitelné či nezrušitelné z obou stran či z jedné strany).
Formální skupiny jsou sestaveny za určitými cíly, jejich organizační struktura je dána (např. vojenský útvar, pracovní skupina). Osoby ve formálních skupinách jsou spjaty neosobním funkčním pojítkem (např. velitel a podřízený)
Nejdůležitější formální skupinou (t.j. skupinou s neosobním pojítkem) je politická strana. V každé politické straně můžeme rozlišit čtyři stupně účasti: voliči (nepodléhají její organizaci, ale hlasují pro ni), členové (přímo podléhají organizaci), aktivisté (zčásti jde o profesionální funkcionáře, zčásti o dobrovolné aktivisty) a vedoucí činitelé (rozhodují o nominaci stranických funkcionářů do státních úřadů, ministerstev atp.). Z hlediska struktury organizace je politická strana oligarchií, tedy vládou menšiny nad většinou. Politické strany dodávají státu vládnoucí elitu a formulují politické doktríny a programy. Představují mechanismy vytvářející veřejné mínění, spojují stát se společností.
Neformální skupiny vznikají spontánně a mezi členy těchto skupin jsou osobní funkční pojítka, poměrně pevné citové vztahy (např. parta kamarádů). Časté je rozdělení skupin podle velikosti, t.j. na malé skupiny (mikroskupiny) a velké skupiny (makroskupiny). Existuje zde určité kolektivní vědomí a veřejné mínění. Sociální život každého člověka probíhá především v malých společenských skupinách. Pro život v malých skupinách je charakteristický kontakt "tváří v tvář". Tyto skupiny jsou poměrně trvalé a mají značnou intenzitu vzájemných vztahů (např. rodina).
Malé skupiny patří do centra zájmu sociální psychologie.
Menší skupiny (20 - 40 lidí) jsou v průměru soudržnější než velké skupiny. Průvodním jevem malé soudržnosti skupiny bývá absentérství, které je možno hodnotit jako projev nespokojenosti. Spokojenost bývá větší v malých skupinách. Rovněž shoda v diskusi byla větší ve skupinách 5 členných než 12 členných. Neshoda vede často ke vzniku frakce, kliky, neformální skupiny.
Mezi malé skupiny patří i tzv. lokální skupiny (např. obyvatelé z jednoho domu) a sousedství. Mají např. nepřímou socializační a ochrannou funkci pro děti (sousedé je mohou chránit před nebezpečím) i ceremoniální funkce.
Členové velké skupiny (makroskupiny) už všichni spolu nemusí a ani nemohou být v kontaktu "tváří v tvář", ale jsou spjaté vzájemnými cíli, normami, zákony (např. stát).
Určitým mezistupněm mezi velkými a malými skupinami jsou střední skupiny, například: organizace, podniky, závody.
Časté je také rozdělení sociálních skupin podle vzniku na prvotní (primární) a druhotné (sekundární). Typickým příkladem primární skupiny je rodina, sekundární skupiny jsou např. školní třídy, dílny apod. V primární skupině se člověk ocitá bez svého vlastního rozhodnutí, členem sekundární skupiny se člověk zpravidla stává později, a to z vlastního rozhodnutí nebo rozhodnutím oprávněné osoby (anebo instituce). V obou typech skupin člověk někdy prožívá deindividuaci své osoby. Je to částečná nebo úplná ztráta pocitu vlastní individuality, sebeuvědomění. Bývá v souvislosti s pocitem anonymity ve skupině.
Jednotlivé skupiny se mohou lišit tzv. "hedonickým rysem", tedy mírou citového uspokojení, které členství ve skupině členům přináší. Některé skupiny jsou současně sociálními institucemi (např. rodina, škola). Členy skupin třídíme v pracovních skupinách např. na formální vedoucí (mistry, předáky), neformální vedoucí ("vůdce mínění"), konformisty (souhlasí s formálním vedoucím), kritiky a oponenty (bývají někdy relativně izolovaní i v neformální struktuře skupiny).
Z hlediska osobní moci lze rozlišit: vůdce (dominující osoba), pomocníka (aktivní osoba), souputníka (závislá osoba), pasivního jedince a člověka v periferní roli.
V současné době je rozpracovávána koncepce týmů, což
jsou specifické druhy pracovních a sportovních skupin. Je zkoumaná jejich optimální velikost, klima, mezilidské vztahy, týmové role a pozice, vedení, míra soudržnosti, míra týmové koheze a satisfakce, flexibility, participace, autonomie, míra kreativity a efektivnosti (výkonnosti).
Americký psycholog osobnosti Gordon W. Allport (1887 - 1967) formuloval tzv. nominalistickou tezi,
že skutečnou základnou pro sociologii
(a tím i sociální psychologii) může být jedině jednotlivec a jeho projevy.
Skupiny považuje za "umělé" jednotky společnosti.
Domníval se, že lze sloučit pouze jednotlivce,
skupinu lze pouze konstruovat a vyložit přes jednotlivce.
Sociální jevy jsou reálné jen přes řadu jednotlivců.
Podle vztahu ke společnosti, k jiným společenským skupinám a k práci rozlišujeme: občasná volná sdružení, party, týmy, kliky, závadové skupiny a referenční skupiny.
Občasná volná sdružení
Představují skupiny vázané na určitý prostor. Nemají pevnější strukturu, chybí organizace, obvykle i vůdce. Lidé jsou zde silně vázaní na určitý prostor, kde se náhodně scházejí.
Party
Parta má již pevnou strukturu i organizaci. Normy zde bývají někdy značně přísné a za nedodržení norem následují trest. V partě je osobnost člena podřízena obecnějším cílům a hodnotám, které na rozdíl od tlupy mají pozitivní obsah. Parta má tedy kladný vliv na osobnost jejího člena. Vztah k práci je v partách většinou dobrý, kladný.
V partách můžeme pozorovat i tzv. prosociální chování, které bere v úvahu situaci druhé osoby - její potřeby, zátěže, starosti, choroby atd., ale současně i její přání, očekávání, touhy a přitom usiluje situaci druhé osobě ulehčit, její potřeby uspokojit, bolest utišit, její nouzi odstranit. Parta již má relativně pevnou strukturu, organizaci i poměrně přísné normy.
Týmy
Jsou to např. sportovní, ale i pracovní a jiné skupiny, které mají zvýšenou vnitřní skupinovou soudržnost, sounáležitost, kohezi a adhezi. Jsou integrované a pevné, stabilizované, vztahy mezi členy jsou syceny důvěrou, porozuměním a respektem a projevuje se zde úsilí o optimální výkon.
Kliky
V klikách (podskupinách) jednotlivé členy spojuje většinou záporný postoj k jiným lidem, usilují o výhody jedině pro členy své podskupiny a často se snaží aktivně škodit vedoucímu formální skupiny k níž patří.
Tlupy (gangy)
Tlupa (banda, závadová skupina) má mnohé styčné body s partou. Podstatně se však liší v zaměření činnosti. Tlupa má negativní, asociální polarizaci. Členy tlupy bývají většinou osoby se špatnou či nedostatečnou rodinnou výchovou.
Členy tlupy spojuje hostilní chování: nepřátelské, agresivní, útočné, zaměřené na ublížení až zničení toho druhého. Tlupy soustavně překračují normy a zákony společnosti a ničí i soukromý majetek. Soudržnost v závadových skupinách je závislá na osobě vůdce. Při jeho nepřítomnosti směřuje tlupa k rozpadu.
Každé sociální prostředí, každá kultura je charakterizována určitými potřebami, produkty materiálními (bydlení, oblékání, technika) a duchovními (literatura, vkus, umění, morálka) svých příslušníků. Rozdělení, rozvrstvení - stratifikaci obyvatelstva můžeme provést např. podle biologického hlediska (na muže, ženy, starší osoby, nemocné, defektní atp.), podle územního hlediska (na domácí, zahraniční, venkovské, městské), podle reakcí v procesu nějaké činnosti (na rozhodné, nerozhodné, málomluvné, mnohomluvné, odborníky, laiky, důvěřivé, oponentské, podezíravé atd.) a podle povolání (učitele, dělníky, vojáky, umělce atd.).
Referenční (vztažná) skupina je každá skupina, se kterou se jednotlivec ztotožňuje (identifikuje) tak, že si navykne skupinu posuzovat jako míru hodnocení sebe a tato skupina se mu stává zdrojem osobních hodnot a cílů. Vztažná skupina poskytuje i normy chování ("tak se vysokoškolský posluchač nechová"). Patří sem i skupiny, u kterých ještě člověk členem není, ale chtěl by do nich patřit. Znaky referenčních skupin mají i kolektivy a skupiny vrstevníků. Optimální situace je taková, kdy členská a referenční skupina jsou totožné (identické), jde-li o tytéž skupiny.
Někdy se rozlišuje vedle referenční skupiny pozitivní, jejímž členem si jedinec přeje stát, referenční skupina negativní, jejímž členem jedinec být nechce.
Jako příklad pozitivní referenční skupiny můžeme uvést vysokoškolské studenty, kteří za svou referenční skupinu považují často duševní elitu, inteligenci. Sami studenti jsou obrozující činitel ve společnosti. Pro studenty jako skupinu je přitom typická jejich mobilizující sociální kritická funkce, radikální charakter jejich politické angažovanosti, relativní nezávislost, svěžest a aktivita až agresivita. Tím vším podle E. Fischera brání studenti jako dynamická skupina "kornatění společnosti". Vysokoškolští studenti tedy tvoří tu sociální skupinu, která je schopna protestovat a tak čelit depersonalizačním, dehumanizačním a deekologickým tlakům industriální společnosti a protestovat proti vnější manipulovanosti, skupinu, která slibuje renesanci tvořívého a kritického myšlení a tím i společenského pokroku v současném světě.
Čím kulturně a civilizačně je společnosti vyspělejší, tím silněji se v ní projevuje individualita a důraz na respektování práv jednotlivce a důstojnost jeho osobnosti. Čím jednodušší (simplexnější) osobnost, tím větší je kladen důraz na příslušnost k nějaké skupině, na její identitu, kolektivní právo atp.
O kontraaktivních skupinách je možno hovořit tehdy, když část členů zastává jedno hledisko a jiná část členů hledisko protichůdné nebo přinejmenším odlišné.

Skupinová role je určitý způsob chování a vystupování dané osobnosti očekávaný v určité sociální pozici.
Ve všech společenských vztazích, ve všech skupinách, ať již je rozlišujeme podle jakéhokoliv hlediska,
vystupují vždy lidé v určitých rolích.
Role mohou být např. dlouhodobé nebo krátkodobé, aktivní nebo pasivní, otevřené nebo skryté,
hlavní nebo vedlejší, uvědomované nebo neuvědomované, tradicionální nebo novátorské,
reálné nebo jen představované.

Chování, které je v souladu s očekáváním skupiny, se nazývá rolové chování.
Úroveň tohoto chování odvisí od empatie (tj. schopnosti pochopit druhé), od sociální inteligence a od úrovně schopnosti a dovednosti sebemonitorování. Přitom se stává, že člověk, který hraje v životě celý komplex rolí (studenta, manžela, rodiče, syna, hosta atd.), může z některé své role "vypadnout" (např. vedoucí pracovník se obvykle chová korektně, zdvořile a kultivovaně, ale může také ve zvlášť obtížné situaci začít naříkat a plakat, nebo vybuchnout a být vulgární). Mimoto ovšem lze lidi také z jejich role "vyhazovat", tzn. úmyslně je vyprovokovat k chování, které se s jejich rolí a pozicí (postavením) neslučuje. Realizace všech rolí není lehká. Někdy dochází k tzv. konfliktům rolí (např. role vedoucí pracovnice a matky nemocného dítěte). Role tedy mohou být funkční i dysfunkční.
Každý člověk hraje v podstatě tři druhy rolí:
základní,
profesní
a role ve volném čase.
Základní role jsou dány pohlavím a věkem.
Profesní role jsou spojeny s kvalifikací.
Role ve volném čase jsou rekreační a politické.
Kdykoliv "hrajeme" nějakou roli, nasazujeme si symbolicky jakousi "masku", "roušku" či "personu", která je podle našeho názoru vhodná a očekávaná pro příslušnou roli. Každý člověk více či méně mění své vzorce (standardy) chování podle toho, jak to vyžaduje realizace konkrétní role. Každá role je v jistém slova smyslu sociální (skupinovou) normou, ale ne každá norma je rolovou specifikací.
Aby se společenská role stala součástí strukturálního já, musí proběhnout proces jejího zvnitřňování (interiorizace), a to sociálním učením včetně procesu identifikace s rolí. Někteří lidé se do sociálních rolí stylizují dost násilně.
Pozice ve skupinách
Pozice je souhrn práv, prestiže a povinností, které skupina jednotlivci určila. Člen určité sociální skupiny postupně poznává a přijímá za svůj systém skupinových pravidel, norem a cílů ve vyjadřování, v oblékání, v celém hodnotovém systému, což vše má vliv na utváření a změny jeho vlastní osobnosti, na tzv. individuální vzorec chování ve společnosti. Z dané pozice se odvíjejí očekávání na chování člověka v této pozici. Např. od pozice otce se očekává, že bude zabezpečovat existenci rodiny, udržovat emocionální vztahy k manželce a dětem, vychovávat děti a chovat se jako dospělý člověk. Protože je člověk členem více skupin, zaujímá také více různých pozic, které se navzájem značně liší.
Na základě sociometrických testů zjišťujeme např. tato postavení (pozice) ve skupině:
Star (hvězda) je osoba populární. Získává ve skupině největší počet atrakcí (pozitivních voleb). Jde o tzv. postavení alfa.
Izolovaná (outsider) je "mimostojící" osoba, která nezískává žádnou volbu v sociometrickém testu. Ačkoliv je fyzickým členem skupiny, je psychologicky izolovan od ostatních členů skupiny (tvoří tzv. "sociální ostrov"). Izolovaný jedinec sám také nikoho nevolí.
Marginální (okrajová, ale akceptovaná) je osoba, která získává relativně málo pozitivních voleb (méně než lze očekávat při náhodném rozvržení voleb). Jde o osoby v tzv. hvězdném stínu.
Odmítaná osoba dostává v sociometrickém testu pouze negativní volby (repulse). Upoutává sice pozornost členů skupiny, ale tato pozornost má formu odmítání. Taková osoba je v situaci "černé ovce", resp. "obětního beránka". Jde o tzv. postavení omega.
Rovnocenná osoba s průměrnými volbami má postavení souřadné (gama).
Beta postavení zaujímá jedinec, který je uznáván jako expert či zkušenější starší bratr nebo sestra. Jeho postavení na rozdíl od postavení alfa však nepostrádá ze strany ostatních kritičnosti.
Bývají uváděny i jiné pozice, např. obětní beránek, fackovací panák, šašek (klaun), opozičník, svůdce, strážce demokracie, moralista, závislý souputník, aktivní pomocník, oponent, nezúčastněný.
Epigon je zastáncem neformálního vedoucího.
Konformista se nechává vést formálním vedoucím.
Trvalejší postavení, které má jedinec vzhledem ke svým vlastnostem v sociální skupině nebo v sociálním systému, se nazývá status. Vyjadřuje získanou pozici v hierarchii společenské prestiže. Status se často pojí s určitým symbolem (např. hodnost u vojáků, akademický a pedagogický titul u vysokoškolských učitelů). Symboly jsou oceňovány jako znaky úspěchu. Existuje také vrozený status (muž nebo žena) a věkový status.
Úspěšný člověk mívá často tzv. vysoký sociální kapitál. To znamená že ho zná více lidí (a ví o jeho úspěších), než jich zná on sám. Má také vyšší úroveň bydlení, zařízení bytu, příjmů apod.
I částečné zlepšení sociálního statusu je pokládáno za společenský vzestup.
Podle teorie "žebříku" nezačíná každý z nás kulturně na stejné příčce . Záleží na kulturním kapitálu typickém pro každou rodinu.
V oblasti vztahu vedoucího k podřízeným, hlavně pokud jde o definici funkcí, postavení, pozic, rolí jednotlivých podřízených, je třeba vzít rovněž v úvahu zjištění, že skupiny, ve kterých je hierarchie postavení stabilní, jsou efektivnější než skupiny, ve kterých vztahy mezi osobami jsou nestabilní. Rozdělí-li např. vedoucí pracoviště jednotlivé funkce na pracovišti zaměstnancům nejprve na zkoušku s tím, že jim funkci přidělí stabilně až po určité zkušební době, kterou projdou postupně ještě jiní pracovníci, riskuje vzplanutí boje o stabilní postavení ve skupině.
Je třeba co nejrychleji vytvořit stabilní hierarchii pozic ve skupině, aby nedocházelo ke konfliktům a bojům o postavení. Včasné ustavení stabilní hierarchie šetří čas a energii skupiny pro vlastní práci. To však neznamená, že bychom neměli ověřovat zdatnost kandidátů na vedoucí místa termínovanými úkoly. Je třeba vědět, že formální udělení stabilního postavení se nemusí shodovat s neformálním získáním tohoto postavení ve skupině. Každý, kdo zaujímá ve skupině určité místo, musí usilovat o shodu mezi formální a neformální složkou svého postavení. Vztahy mezi lidmi mohou být posuzovány jak v horizontálním, tak i ve vertikálním směru.
Člověk se pravděpodobně nepřímo "nakazí" i běžným chováním druhého člena skupiny, čím větší prestiž se tomuto členu skupiny připisuje ostatními členy skupiny. "Nakazí" se pravděpodobně i přímými sugestivními pokusy o ovlivňování, a to tím více, čím větší je předpokládaná moc toho člena skupiny, který ovlivňuje. Konformní průměrný člověk směřuje k tomu, aby dosáhl schválení svého chování těmi členy skupiny, u nichž předpokládá velkou moc. Čím více člověk předpokládá moc u sebe sama (podle svého vlastního mínění), tím pravděpodobněji působí přímými podněty na jiné. Osoby s velkou předpokládanou mocí činí více pokusů o ovlivňování jiných a jsou v těchto pokusech úspěšnější než osoby s malou mocí.
Formy závislosti na osobách a skupinách podle H. R. Lückerta dělíme na nelegitimní a legitimní.
Mezi nelegitimní formy závislosti patří sugesce, imponování, fascinace a násilí.
Mezi legitimní formy závislosti patří poznání, úcta, váženost, láska a důvěra.
Násilí (otevřený, brachiální nebo morální a skrytý tlak) vzbuzuje strach.
Sugesce jako podvědomé podřízení se cizímu vlivu vede k pocitu podřídivosti (submise).
Imponování jako nimbus síly vede k afektivnímu rozpoložení.
Fascinace jako blouznivá odevzdanost vede až k mysticko-magickým pocitům.
Tak jako je možno hovořit o referenčních skupinách na kterých jsou lidé závislí a se kterými se lidé často identifikují, je možno hovořit i o referenčních osobách, které jsou také zdrojem individuální závislosti a vzorem pro identifikaci a nápodobu, a to jak v žádoucím, tak nežádoucím směru.
Skupina hodnotí svoje členy i podle toho, jako se ztotožňují s jejím hodnotovým systémem, a to buď kladně (uznání, chvála, povýšení, obdiv) nebo záporně (ironie, výsměch, ponižování, vyloučení ze skupiny).

Literatura:

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2002. 546 s.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama