Vztahy mezi učitelem a žákem

4. listopadu 2009 v 18:45 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Učitel a žák jsou základními činiteli vyučovacího procesu, kteří jsou nositeli "vyučování", mimo ně není tento proces uskutečnitelný.
Edukace (vzdělávání a výchova) je vlastně činnost, která se uskutečňuje mezi učitelem a žákem, jejich isociální komunikací a nterakcí. Jde o vztah subjektu vzdělávání a výchovy (tj. učitele) a objektu vzdělávání a výchovy (tj. žáka, studenta).

Prvotní podoba vztahu učitele a žáka byla vlastně vztahem rodičů a dětí. Vždyť původně předávali vědomosti a dovednosti dětem jejich rodiče.
Teprve později došlo ve společnosti ke specializaci rolí a učitelem se stala cizí osoba. Vztah mezi učitelem a žákem se podílí na kvantitě i kvalitě celého výchovně vzdělávacího procesu a nemalou měrou spoluurčuje jeho výsledky. Je to vztah v podstatě asymetrický. Nevýhodný bývá spíše pro žáky než pro učitele (zejména při konfliktech).
Kvalita vztahu mezi učitelem a žákem hraje důležitou úlohu při zformování postoje žáka k učení. Záporný vztah k učiteli dovede žáka často vyladit negativně i vůči jeho předmětu; kladný vztah k učiteli naopak pozitivně ovlivňuje žákův přístup k učení. Kvalita vztahů mezi učitelem a žákem se samozřejmě odrazí i na duševní rovnováze obou.
Vztah učitele k žákům je spoluurčován celou řadou faktorů, jako je postoj učitele k vlastní roli, jeho přizpůsobení učitelskému povolání, jeho osobnostní vlastnosti, jeho osobní situace, vztah žáka k učiteli atd. Bez vlivu nejsou ani činitelé věku a pohlaví: vyučující má nezřídka lepší vztah k žákům či studentům opačného pohlaví.
U zkoušek můžeme často pozorovat tendenci některých učitelů klasifikovat výhodněji žákyně a studentky (zejména ty pěkné) než žáky a studenty.
Některé učitelky zase hodnotí výše než je spravedlivé výkony žáků a studentů (zejména těch urostlých a s výhodným vzhledem) než žákyň a studentek. Někdy ovlivňují vztah učitele k žákovi rovněž rodiče žáka. Mezi základní dovedností učitele by mělo patřit programování k rozvíjení harmonických vztahů učitele a žáků.
Na vztahy a chování učitelů vůči žákům má velký vliv subjektivní a individuální představa a názor učitele na optimální vlastnosti osobnosti žáka, na ideálního žáka a žákyně a jejich chování, jednání a prožívání. Patří sem např. představy a přesvědčení učitele o ideálním nadání žáka či žákyně, jejich tvořivosti, motivovanosti k učení a práci, výkonnosti mentální i manuální, ukázněnosti, sociální komunikativnosti a kultivovanosti.
Důležitější je ovšem snaha učitele dobře poznat subjekt možný (individuální potencionalitu psychiky a osobnosti žáka a žákyně) a přispět k rozvoji žádoucích a kladných znaků a vlastností subjektu možného do subjektu reálného.
Vztahy žáků k pedagogům ovlivňuje řada faktorů. Na začátku školní docházky mívá většina žáků nekriticky kladný vztah ke svým učitelům. Hovoří se zde o možnosti nezdůvodněné autority. S přibývajícím věkem přibývá kritických výhrad, takže koncem staršího školního věku se poměr kladných a záporných vztahů zhruba vyrovnává.
S postupujícím věkem se vztah jednotlivých žáků k vyučujícím více diferencuje, přibývá počet činitelů, kterými si žáci svůj vztah motivují, vztah se stává racionálnějším, žáci si více začínají vážit učitelových vlastností pracovních, životních zkušeností, jeho charakterových vlastností. Čím jsou žáci starší, tím více se domáhají, aby je učitel nejen učil, ale i vychovával. Doporučuje se tzv. zdůvodněná autorita. Mladší žáci si všeobecně dříve a rychleji vytvářejí kladný vztah k mladým, resp. docela mladým učitelům, zatímco starší žáci k vyučujícím střední a starší generace.
Žák si vytváří kladné či záporné postoje k učiteli také podle toho, zda u něho nachází vlastnosti, které kladně hodnotí, které mu "vyhovují". Rovněž sociální prostředí žáka, např. jeho rodina, kamarádi, třídní kolektiv, veřejné mínění třídy může ovlivnit žákův vztah k učiteli.
Pokud existuje mezi učitele a žákem chronický konfliktní vztah, může se žák (zejména poku patří k silnému typu osobnosti) stavět vůči učiteli do pozice, chovat se hostilně, odmítá jeho autoritu i způsob výuky nebo se mu (zvláště pokud jde o slabší typ osobnosti) naopak snaží všemožně zalíbit a být přehnaně submisivní. Takový žák je na učiteli příliš závislý, což škodí vývoji jeho samostatnosti a kreativity.
Vztah žáka k učiteli je, počínaje pubertou a zvláště v adolescenci, v přímé závislosti na žákově vztahu k příslušnému učebnímu předmětu.
Dívky mají všeobecně o něco lepší vztah k vyučujícím a ke škole než chlapci. U chlapců závažnější úlohu sehrávají didaktické vlastnosti vyučujících, u dívek naproti tomu spíše osobnostní a pedagogické vlastnosti, povaha, společenské vlastnosti, zevnějšek, porozumění pro žáky, ochota poradit, vztah vyučujícího k žákyni atd.. O povaze vztahu žáka k učiteli ve významné míře rozhodují individuální zvláštnosti učitelovy osobnosti a jeho přístup k žákům.
Nejvýznamnější úlohu zde mají učitelovy charakterové, volní, citové, temperamentové a pracovní vlastnosti. Rovněž úroveň jeho společenských vlastností, mravní a společenská pověst, estetická úprava zevnějšku, způsob jednání, vzdělanostní úroveň, bohatství jeho zájmů atd.. Také kvalita učitelovy práce, míra projeveného pochopení a starostlivost o žáky, využívání odměn a trestů; u mladších žáků i to, nakolik se jim věnuje po vyučování, pedagogický takt, uměřenost, ryzost, důvěryhodnost. Je optimální, když učitel plní funkci přesvědčivého vzoru a příkladu k napodobování a identifikaci.
Především by však měl být pedagog schopen umění adekvátně jednat se žáky. K tomto umění patří schopnost navázání kontaktu (záleží na vlastnostech jako je sociabilita, extraverse, na sociální zkušenosti a na interakčních dovednostech). Dále je to schopnost komunikace se žáky (vyvarovat se nesouladu mezi slovy a chováním učitele), schopnost poznat a respektovat individualitu žáka, sledovat a správně hodnotit situaci třídy a žáka, vyvozovat z toho adekvátní závěry pro řízení další činnosti a motivaci žáků (sledovat pochopení výkladu, stupeň únavy, reakce na trest a pochvalu apod.).
Zvláštní pozornost zasluhuje odolnost učitele vůči náročným životním situacím. Povolání učitele je často spojeno se vznikem konfliktních, frustrujících až stresových situací. Učitel je většinu pracovní doby ve styku s mnoha lidmi, je povinen je sledovat a kontrolovat, odpovídat na jejich dotazy, požadavky, reakce, regulovat je, řešit nesčetné množství dílčích úkolů, konfliktů a problémů, přecházet rychle od jednoho k druhému, a přitom neztrácet ze zřetele hlavní, podstatné úkoly. Je neustále sledován a kontrolován, zejména žáky ve škole, mimo školu pak navíc rodičovskou veřejností. Tato přemíra podnětů vyvolává napětí, může vést k předrážděnosti a narušení neuropsychické rovnováhy. Učitel jako každý jiný člověk prožívá náročné životní situace i ve svém osobním životě. To, jak se s nimi dovede vyrovnat, se projevuje na jeho náladě a může to ovlivnit jeho styk se žáky a celou jeho výchovně vzdělávací činnost.
Účinnost učitelova výchovného působení závisí také na jeho sebepoznání a sebekontrole, na jeho emocionální vyzrálosti. Příznivě působí na žáky - studenty učitel, který je zralou osobností. Nepříznivě působí učitel nezralý, např. egocentrický, agresivní, učitel, který nedovede spolupracovat s lidmi a vážit si jich, který je podezíravý, úsudky o lidech činí ukvapeně, neuvědomuje si své motivy a nedovede regulovat své afekty.
Struktura psychických vlastností vytváří pak osobnost učitele a determinuje styl jeho výchovného působení. Dominantní, autokratický styl výchovy a vztahů k žákům (studentům) je typický tím, že v jednání učitele převažují dominantní prvky, učitel mnoho rozkazuje, hrozí, trestá, málo respektuje přání a potřeby dětí, má pro ně málo porozumění, neumožňuje jim projevit samostatnost, tvořivost či iniciativu. Takto jedná buď učitel rozhodný, odvážný až hazardér, anebo učitel opatrnický, malicherný, neochotný snášet riziko. Skupina či třída vedená tímto stylem se vyznačuje vyšším napětím ve vztazích, vykazuje vysoký výkon, ale pouze za kontroly učitele.
Nezasahující, liberální styl vztahů k žákům (studentům): učitel řídí žáky málo nebo vůbec ne. Neklade přímo požadavky, ale spíše užívá neosobních výzev vůči celé skupině (je třeba, mělo by se). Takový učitel má často příliš až neoprávněnou důvěru v žáky. Bývá to typ učitelů vnitřně nejistých, pasivních, ale také takových, kteří se snaží vyhnout chybám autoritativního postupu a neměli dosud správně vyváženou koncepci výchovy. Ve složitých situacích bývá tento postup méně škodlivý než postup autokratický, nedává však žákům normy a požadavky nezbytné pro formování charakteru, nezajišťuje potřebnou organizaci společné činnosti, takže skupina obvykle nedosahuje výsledků, kterých by mohla a chtěla dosáhnout.
Integrační, sociálně integrační, demokratický styl vztahů k žákům (studentům): prvky vedení jsou vyváženy dostatkem kontroly a pevného výchovného působení, ale přitom je i prostor pro iniciativu, samostatnost a tvořivost v práci a interpersonálních vztazích. Sankce jsou uplatňovány vyváženě, spravedlivě. třída má jasný přehled o postupu k cíli. Uvolněné napětí ve třídě umožňuje navázání užší přirozené vazby, lepší spolupráce, práce je dostatečně tvořivá, avšak ne tolik, aby bylo rozptylováno úsilí a bržděn postup k cíli. Integrační styl je optimální nejen pro utváření kolektivu, ale i pro výchovnou práci vůbec, je však pro učitele značně obtížný. Málokterý učitel má tak ideální strukturu vlastností, která by vedla ke spontánnímu rozvoji integračního stylu. Zpravidla se tomuto stylu musí učit, upevňovat v sobě vlastnosti výhodné pro tento styl a potlačovat nevýhodné. S tím jsou spojeny i mravní a volní vlastnosti charakteru, které úsilí o ideální styl usnadňují.
Ani integrační postup se neobejde bez určité míry dominantních forem, jde však o to, aby tyto formy nepřevažovaly.
Lze zkoumal vztah dominantních (příkaz, kontrola, napomenutí, potrestání) a integrujících (povzbuzení, vyjádření důvěry, odměna, ponechání prostoru pro iniciativy) forem chování u učitelů. Chování učitele pal vyjadřuje IDQ = integračně´-dominantní kvocient.
počet integrujících forem chování za časovou jednotku
IDQ =
x 100 počet
dominantních forem chování za tutéž časovou jednotku
IDQ vyšší než 100 znamená převahu integračního chování
IDQ nižší než 100 převahu dominantního chování. U učitelů z nejlepšími výsledky byl zjištěn IDQ okolo hodnoty 190, tj. na jeden dominantní prvek připadají dva integrační.
S postupujícím školním věkem se intenzita vztahů žáků k vyučujícím, ať už kladných nebo záporných prohlubuje. Kladný vztah má rozpětí od mírné oblíbenosti vyučujících až po obdiv, zejména u dívek. Širší škálu má však intenzita záporného vztahu - od mírných výhrad až po odpor a nenávist.
Kladný vztah žáka k učiteli se vytváří obvykle pomaleji, postupně, záporný však může vzniknout rychleji.
Na vztah učitele a žáka má vliv i konkrétní prostředí školy, učebny, kabinetu, sborovny, laboratoře. Působí jak vybavení pomůckami, tak estetika prostředí. Tyto skutečnosti nejenom že přímo ovlivňují kvalitu vlastního výchovně vzdělávacího procesu, ale přispívají i k celkové pohodě a spokojenosti jak žáka (studenta), tak učitele a vychovatele.
Pohodové vztahy ve škole, a to mezi žáky a učiteli i mezi žáky navzájem a učiteli navzájem jsou důležitou podmínkou dobrého psychonervového zdraví žáků a studentů i učitelů.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 moc moc | Web | 1. března 2011 v 10:29 | Reagovat

s tím nelze jinak než souhlasit

2 Eliška.Hrubošová Eliška.Hrubošová | E-mail | 9. prosince 2013 v 23:36 | Reagovat

Zajímalo by mě jak této věci předejít

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama