Vztah pojmů vývoj, výchova a učení

4. listopadu 2009 v 14:52 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Vývoj v širším smyslu je změna, pohyb, který může mít nejen vzestupný, ale i sestupný směr. V běžném hovoru se často používá pojmu "vývoj" v užším slova smyslu, a to pouze ve směru vzestupného pohybu (např. růst). Pod pojem vývoj však musíme zahrnout nejenom progresivní, vzestupné, ale i sestupné změny (např. v důsledku stárnutí). Přitom však regres (sestup) nemusí vždy znamenat pouhý lineární návrat k něčemu dřívějšímu, nýbrž kvalitativně nový jev, obohacený o všechny dřívější vývojové vlivy (vývoj totiž neprobíhá ve tvaru přímky, ale ve tvaru nepravidelné spirály).
Uveďme si příklad: Čím je člověk starší, tím obtížněji se učí novým věcem, ale v důsledku dřívějšího učení a zkušeností často moudřeji reaguje než nedospělý a nezralý mladý člověk.
Každý z nás je jiný, protože vzájemné působení všech vlivů utvářejících osobnost je u jednotlivých lidí odlišné. Prostředí a výchova nemají na vývoj osobnosti člověka ani jednoduchý, ani mechanický vliv. U každého člověka se totiž všechny tyto vlivy prostředí a výchovy "lomí" přes jeho svérázné vnitřní, duševní podmínky. Nesmíme zapomínat ani na význam náhodných a někdy i nepředpokládaných vlivů.
V průběhu duševního zrání má ustupovat egocentrické zaměření člověka a místo něj se má rozvíjet tzv. nostrické zaměření (ego = já, nos = my). Od závislosti na okolí přes osamostatňování se a měření vlastních sil s okolím má člověk dosáhnout stadia spolupráce s okolím. Pak přispívá vlastní činností do společenských zdrojů a také čerpá ze širších než jen vlastních zdrojů.
Činitelé vývoje (dědičnost, prostředí, výchova) působí na rychlost vývoje a na způsoby utváření osobnosti. Ovlivňují tedy kvantitativní i kvalitativní stránku vývoje. Význam jednotlivých činitelů vývoje na utváření schopností, temperamentu a charakteru člověka je rozdílný. Podle účinků jednotlivých činitelů vývoje může být tempo vývoje celé osobnosti nebo jednotlivých složek buď přiměřené, zrychlené nebo zpomalené (trvale nebo přechodně). Např. bohaté rozumové podněty, duševní práce, četba, cílená činnost, studium mohou urychlit rozumový a osobnostní vývoj a rozvoj, nedostatek těchto podnětů a desaktivace může rozumový a osobnostní vývoj zpomalit, vést ke stagnaci až devalvaci psychiky a osobnosti.
Výchova je široce založený komplexní a celoživotní společenský proces ovlivňování osobnosti, bohatě strukturovaný nejen v mimoškolní oblasti, ale i v samotné škole. Žádoucím výsledkem výchovy je rozvinutá harmonická osobnost. Tohoto optimálního výsledku však dosud ve výchovně vzdělávacím procesu nedosahuje poměrně velké množství dětí. U významného procenta dětí a mládeže dochází k disharmonickému vývoji osobnosti pod vlivem mnoha různých faktorů. Výchova není možná bez požadavků.
Správná výchova akceptuje osobnost vychovávaného, saturuje jeho potřeby, vede ho k harmonii a k všestrannosti. Je přiměřeně autoritativní (řídící), cílevědomá, jednotná a vedoucí k sebevýchově.
Osobnost je formována i jinými faktory než výchovou. To znamená, že psychologická problematika přesahuje problematiku výchovy. Pilířem vědecky podložené výchovy jsou pedagogika a psychologie, i když v poznání a řízení výchovného procesu se uplatňují ještě další vědy.
Teorií výchovy se zabývali např. J. Čáp, V. Jůva, L. Hřebíček, J. Maňák, L. Višňovský, B. Kosová, J. Ďurič, V. Kačáni,
M. Valihorová, M. Flešková, V. Salbot, L. Bakoš aj.
Pedagogika zkoumá především finální vztahy, což znamená, že např. podstatou pedagogické diagnózy, resp. pedagogického hodnocení je chování žáků, hodnocené a klasifikované z hlediska cíle výchovy.
Psychologie zkoumá především kauzální vztahy. To znamená, že např. ve srovnání s pedagogickou diagnózou (hodnocením) je obsahem psychologické diagnózy interpretace daného chování žáka z hlediska podmínek a příčin, které je způsobují. Příčiny hledá psychologie především v dědičnosti, zdravotním stavu člověka, prostředí a výchově. Základní činitelé vývoje působí na rychlost vývoje a způsoby utváření psychiky a osobnosti.
Psychologie zkoumá člověka jako výsledek multikauzálních procesů, tj. jako výsledek výchovy. To znamená, že psychologická problematika osobnosti přesahuje rámec školy, a výchovy vůbec, a tím i pedagogiky. Nejobecnějším pojmem pedagogiky je výchova, nejobecnějším pojmem psychologie je učení - soubor specifických psychických procesů, nikoliv např. vyučování nebo jen učení se nové látce.
Učení je širším pojmem než výchova. I z tohoto hlediska přesahuje psychologický přístup k dětem, mladistvým a člověku vůbec rámec výchovně vzdělávacího procesu a výchovy v jejím celku.
Spoluzakladatelem psychologie učení byl E. L. Thorndike (1874 - 1949).
Za vrcholná léta pro schopnost učit se považoval údobí mezi 22 až 25 lety,
po nichž následuje asi jednoprocentní pokles ročně,
přičemž půl procenta připisoval vlivu stárnutí a zbytek dalším vlivům.
Tyto výsledky publikoval v roce 1928.(Podle Hartla, 1999).
Stadia kognitivního vývoje jedince studoval J. Piaget (1896- 1980).
Navrhl rozlišovat stadium senzomotorické (O až 2 roky),
stadium předoperační ( 2 až 7-8 let).
Stadium konkrétních operací
( 7-8 až 11-12 let)
a stadium formálních operací (11-12 a více let).
Učení patří k nejdůležitějším teoretickým i praktickým problémům pedagogické psychologie. Je přitom chápáno v širokém slova smyslu jako opak zděděného, vrozeného, instinktivního. Nejde tedy pouze o učení ve škole, učíme se také chodit, mluvit, dodržovat společenské normy chování, získáváme různé zkušenosti. Člověk se vlastně učí značné části svých duševních reakcí (nejenom poznávacích, ale i citových atp.). Učení je vlastně utváření psychiky a osobnosti v průběhu vývoje jedince nejenom v mládí, ale během celého života. Učení je podmíněno vnějšími změnami prostředí a je provázeno vnitřními změnami v psychice lidí, což se jeví i ve změnách jejich chování. Výkon v učení v užším slova smyslu bývá znázorňován jednoduchým vzorcem v = s . m (v = výkon; s = schopnosti; m = motivace). Existují ovšem i další vlivy ovlivňující výkon (např. podmínky prostředí).
Bylo by tedy nesprávné pokládat učení za děj omezený pouze na školu. Člověk se učí také tím, že si hraje, že pracuje, že koná rozmanité činnosti. Učení také není záležitost jedné izolované duševní funkce nebo vlastnosti, paměti. Na učení se spolupodílí vedle paměti i vnímání, myšlení, vůle, city, motivy, charakter, celá psychika, celá osobnost člověka, a ta se také učením rozvíjí. Lidské učení je velmi složité a mnohotvárné. Někdy se setkáváme s formulací, že učení záleží v osvojování vědomostí, dovedností a návyků. To však je zjednodušená formulace, jde pouze o učení v užším slova smyslu. Ve skutečnosti se při učení vedle získávání vědomostí, dovedností a návyků mění také naše zájmy.
Zájem o osvojovanou látku se může prohlubovat, ale může také slábnout, zejména když se učíme nevhodným způsobem. Učením se mění také schopnosti člověka, i když změna ve schopnostech bývá patrná až po delší době. Učením se také utvářejí rysy osobnosti člověka, jeho povahové vlastnosti. Učení např. formuje vůli žáka, protože žák musí překonávat různé překážky. Učením si také člověk navyká na různé způsoby trávení volného času atp.. Jde o tzv. sociální učení.
Druhem sociálního učení je učení observační při kterém se člověk učí také pouhým odpozorováním, nápodobou (imitací) nějaké akce (např. laskavé či agresivní) druhých lidí a z důsledků sociální komunikace, chování a jednání jiných lidí.
V různých případech učení vystupuje do popředí vždy jiná složka, je však mezi nimi těsná souvislost. Určité zákony učení jsou společné pro všechny formy a složky od získávání vědomostí až po utváření rysů osobnosti. Je známou zkušeností, že různí lidé se učí nestejně rychle a nestejně kvalitně. Je to tím, že každá osobnost je jiná, každá má jiné schopnosti, jiné povahové a volní vlastnosti atd.. Proto také způsob učení, by měl být individualizovaný.
Učení může být bezděčné ( nepřímé, indirektivní, fakultativní) nebo úmyslné (přímé, direktivní, intencionální). U úmyslného učení je cílem naučit se něco. Oba zmíněné druhy učení se doplňují.Bezděčné učení je však příliš výběrové. Styly učení žáků a studentů se u nás zabývá např. J. Mareš (1998). Rozlišují se např. styl povrchový, který se opírá především o pamětní učení, memorování a styl hloubkový, rozumějící vycházející ze snahy postihnout smysl učiva, porozumět mu. Je-li cílem strategie učení porozumět slovům a větám ve studovaném textu, hovoří se o mikrostrategii učení. Je-li cílem porozumět textu jako celku, najít jeho hlavní myšlenku, jádro sdělení, jde o makrostrategii učení.
Na závěr ještě k rozdílu mezi učením a vyučováním. Při učení působí člověk sám na sebe, kdežto vyučování je vždy interakce mezi učitelem a žákem.
Samostatné studium, četba, poslech rozhlasu a televize, cestování, návštěva kulturních institucí a samostatné činnosti patří k tzv. autodidaktickým formám vzdělávání.
Vyučování, výuka, konzultace, praktický výcvik, řízená praktická činnost patří k tzv. heterodidaktickým formám vyučování ve kterých je žák, student, posluchač řízen pedagogem. Bylo by přitom žádoucí, aby se kurikulum vyučovacích předmětů obohatilo o nácvik dovednosti učit se jak se učit daný předmět a jeho části a aby se tato technika učení a studia stala organickou součástí vyučovaných předmětů ( Čáp Jan a Mareš Jiří, 2001). Přitom by se mělo vždy působit nejenom na levý mozek, ale i na pravý mozek každého žáka či studenta. Kurikulum vyučovacích předmětů by se tím změnilo na metakurikulum.
Aby učitel postupoval v souladu se zásadami individuálního přístupu k žákům, musí dobře znát žáka a jeho individuální osobnostní vlastnosti a tendence.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama