Tvořivost a její poznávání a výchova

4. listopadu 2009 v 17:38 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Tvořivost neboli kreativita je činnost člověka, vytvářející nové materiální, technické, umělecké, kulturní a duchovní hodnoty, jež mají nejen individuální, ale i společenský význam.
Poznávání tvořivého nadání a výchovu k tvořivosti můžeme a chceme chápat jako závažné psychologické a pedagogické činnosti identifikující a formující tvořivost pomocí speciálních metod a též vytvářením příznivých podmínek pro její uplatnění. Tvořivé momenty může obsahovat každý druh práce.


Každý, sebespecializovanější tvořivý talent stojí za rozpoznání a pěstování. Talentovaní lidé patří mezi nejvzácnější součásti národního pokladu. Všímejme si proto citlivě nejen svých podřízených, ale také svých dětí, zda neprojevují některé výrazné schopnosti. Rozlišujeme tři druhy lidské aktivity ve vztahu k tvořivosti, a to reproduktivní, produktivní a kreativní:
Reproduktivní aktivita většinou neobsahuje tvořivé prvky.
Produktivní aktivita již začíná být tvořivá (zlepšení, vylepšení, adaptérství, zlepšovatelství).
Kreativní aktivita je již výrazně originální, objevná, inovační, heuristická.
Tvořivosti jako multidimenzionálnímu jevu a jejímu rozvoji nestačí ovšem ojedinělá, nahodilá, nárazová, nesystematická pozornost, ale pozornost a péče plánovitá, systematická a dlouhodobá.
Jde o kreativizaci celého našeho životního stylu, nejen o tvořivé myšlení, ale o formování procesukultivovaného a tvořivého života. Tvořivost je patrně potenciál, který rozhodne o budoucnosti lidstva. Znalost zákonitostí tvořivosti by nám mohla uvolnit potřebný prostor pro tvořivost. Inteligentní a tvořiví lidé se optimálně vyrovnávají i se situacemi, pro něž nemají již hotové zkušenosti a programy činnosti.
Podle teorie levé a pravé hemisféry resp. konvergence - divergence platí, že pravá nedominantní hemisféra je typická pro divergentní neboli umělecký kognitivní styl a pro nonverbální myšlení, kdežto těžisková, levá dominantní hemisféra je typická pro vědecký kognitivní styl (tedy pro konvergentní aktivitu).
Dominantní hemisféra (u většiny lidí je to levá hemisféra) zajišťuje úkony spojené s řečí - a to nejen mluvenou, ale i porozuměním psané a mluvené řeči. Proto vede obvykle poškození levé (dominantní) hemisféry k mnohem těžším poruchám psychiky, než stejně rozsáhlé poškození pravé části mozku. Nedominantní hemisféra má také roli výběrového emocionální filtru všech podnětů (rozumových, citových i volních), které na člověka působí.
Při zjišťování vedoucí dominantní hemisféry se registrují pohyby očí. Jestliže je člověku položena otázka typu: Jaká je Vaše nejoblíbenější kniha" nebo "kolik je šestkrát dvacet", tak v 75 ze 100 případů se údajně v takové chvíli pohled dotazovaného vychýlí vlevo nebo vpravo, protože oční motorické zóny pravé hemisféry vychylují pohled vlevo a levé hemisféry vpravo.
Pro vědeckou tvořivost je tedy typická dominantní hemisféra, pro uměleckou činnost nedominantní hemisféra.
Mezi oběma styly - konvergentním (logickým) a rozbíhavým, náhodným, divergentním se zdůrazňuje komplementárnost. Divergentní myšlení však klade velký akcent na subjektivní činitele. Oba tyto typy myšlení jsou ustavičně propojené a proto se vždy hovoří o dvou typech inteligence (konvergentní a divergentní).
Příbuznost technické, vědecké a umělecké tvořivosti je především ve struktuře tvořivého procesu - na rozdíl od vnímaného výsledku.
Leonardo da Vinci (1452 - 1519) byl současně vědcem i umělcem.
da Vinci L.
Vědce a umělce spojuje východisková citlivost a vnímavost vůči problémům.
Při jakékoliv umělecké činnosti je prvořadý
emocionálně - hodnotící vztah k objektům okolního světa.
Velcí vědci kladou hlavní důraz na vytušení, vycítění a objevení problému.
Tvoření, pro něž je z hlediska metodologického charakteristický vědomý a zacílený postup, seoznačuje za diskursivní myšlení.
Tolstoj L.N.
Ruský spisovatel L. N. Tolstoj (1828-1910) přepracoval svou geniální Vojnu a mír 8x, takže jeho práce měla spíše charakter diskursivního, racionálního než intuitivního (iracionálního) myšlení. Nedosahoval poznatků rázem, ale postupným ujasňováním myšlenek a pojmů.
Tvořivý výstup, produkt však má u umělců a vědců rozdílný charakter. Umělecký výtvor je svou povahou divergentní (většinou nedává jednoznačnou odpověď nebo řešení). Umělec nemusí problém dotáhnout až do konce. Naproti tomu produkt vědce je konvergentní. Je poměrně jednoznačnou a objektivní odpovědí na nastolený problém, je jeho vyřešením.
Často se diskutuje o tom, za má tvořivá osobnost blíže k patologii než k duševnímu zdraví. Umělce i vědce spojuje podobná motivace, potřeba tvořit, tvořivé nadšení, emocionální angažovanost, "posedlost problémem".
Psychoanalytické koncepce dávají zejména uměleckou tvořivost do souvislosti s regresem, "sestupem", potlačenými konflikty z dětství, převahou nevědomí, ale i s neurózou, s duševní labilitou.
V oblasti umělecké tvorby, kde je tvořivá produkce výrazněji založená na subjektivním přístupu, našlo toto zdůrazňování podvědomí určité opodstatnění.
Naproti tomu vědcovy emocionální konflikty nebo výkyvy vědce vyplývají patrně především z množství objektivních překážek, na které naráží v tvořivém procesu při prosazování svých nápadů, ale ne primárně z duševní lability jako vlastnosti osobnosti.
Také porovnání zjištěných, poznatků o matematických, fyzikálních a uměleckých talentech ukazuje, že umělecké talenty jsou celkově anxioznější, nevyrovnanější a nejistější.
Umělecká tvorba pravděpodobně poskytuje velkou možnost tvořivé kompenzace subjektivních problémů, přeladění, katarze, abreakce, uvolnění napětí.
Současný výchovný ideál je tvůrčí osobnost, ale každý se jí patrně stát nemůže. Budoucího vědce nebo umělce ohlašuje jeho činnost ve volném čase už od dětství. Kreativní děti se svým jednáním velmi podobají kreativnímu dospělému. Pracují vytrvale a samostatně a jsou schopny ukončení své práce nebo učení daleko posunout. Jejich přání týkající se volby povolání se projevují častěji a odlišují se od přání průměrných žáků.
Činnost, zaměstnání ve volném čase, ke kterému je zapotřebí vlastní iniciativy jsou důležitým prediktorem kreativity. Kreativní jedinec může sice působit již v dětství kázeňské potíže, ale každé dítě, které tyto potíže působí, nemusí být proto bezpodmínečně kreativní (ale např. instabilní nebo encefalopatické). Současný výchovný ideál je tvůrčí osobnost, ale z každého se patrně učinit nedá.
Pedagogická tvořivost je svou podstatou tvořivostí sociální. Pedagog vlastně spoluvytváří životní styl vychovávaných dětí. Tvůrčím produktem je zde způsob chování, života a prožívání žáka.
Tvůrčí činnost není získaná akademická vědomost nebo dovednost, ale v užším slova smyslu vede k vytvoření nového, originálního původního produktu. Výsledkem tvůrčí činnosti jsou nové poznatky, nová umělecká, vědecká nebo technická díla. V širším slova smyslu do tvůrčí činnosti patří i utváření osobnosti žáka pedagogem. Bývá rozlišována rovněž tvořivost objektivní (primární), které přináší doposud neznámé výtvory a tvořivost subjektivní (sekundární) při které je poznatek nový pouze pro člověka, který k němu samostatně dospěl.
Pro obecnou nauku o tvořivosti byl navržen název ponématika, podle výrazu "ponéma", jímž se v řečtině označovalo dílo vzniklé namáhavým, složitým, nejčastěji tvůrčím způsobem.
Jde nám o přerod člověka z typu učeného a moudrého (tedy homo sapiens sapiens) na člověka tvůrčího, t.j. homo creans.
Varuje se před člověkem typu homo technologicus, který je považován za nekompletního.
Ve většině lidských činností se prolíná činnost aplikativní, interpretativní, reproduktivní a tvůrčí:
Aaplikativní činnosti jsou aktivity založené na schopnosti smysluplně použít vědomost, znalost, pravidlo, dovednost, znalost ve vhodné situaci: např. znalost pravidel společenského chování, psaní bez chyb, použít správný vzorec na daný příklad.
Interpretační činnosti probíhají všude tam, kde je třeba vysvětlovat nějakou ideu, záměr, plán nebo prakticky provádět to, co je jen rámcově naznačeno: (např. vysvětlování dopravního pravidla). Jsou důležité pro hudebníky, virtuózy, dirigenty, právníky, herce, operátory atd.
Reproduktivní činnosti jen opakují postup vypracovaný někým jiným a subjektem naučený jako vědomost nebo dovednost. Některé z těchto činností jsou stereotypní, repetiční, jednostranné, jiné jsou více variabilní. Jejich společným znakem je, že vyžadují nejméně vědomé záměrnosti ke svému průběhu, ba že nejlépe probíhají, jsou-li úplně zautomatizované.
Člověk s převahou reproduktivní činnosti je schopen např. přesně reprodukovat obraz nebo předávat obsah předmětu, který byl vnímán (kopírování, opakující se úkony). Reproduktivní nadání vede např. k úspěchům při reprodukci znalostí (v zeměpise, dějepise), ale i při reprodukci dovednosti: např. násobení, rýsování.
Předpokladem tvůrčí činnosti je talent. Je to tak příznivé spojení schopností, že umožňuje tvořivě vykonávat nějakou činnost. Je to systém předpokladů pro tvořivou činnost v jedné nebo více oblastech. Talent předpokládá poměrně vysokou psychomorfologicky podmíněnou úroveň nadání a umožňuje dosáhnout v určité oblasti vynikajících úspěchů. Zárodky talentu, např. hudebního, výtvarného, matematického, pohybového, technického, literárního apod. se mohou objevit již v dětství. Talent sám o sobě není však zárukou úspěchu v dané oblasti. Pro rozvoj talentu je nutný trénink, cvičení, učení, usilovná práce.
Brněnský klinický psycholog, filozof a vysokoškolský učitel Robert Konečný zavedl pojem subjekt potenciální, který znamená meze, možnosti člověka.
Konečný Robert
Hovoří proto někdy i o subjektu možném. Možnosti subjektu jsou dány jeho svérázným tvarem, jeho vlastní strukturou. Je jasné, že možnosti subjektu geniálního jsou jiné než meze subjektu normálního a ty zase jiné než meze subjektu nenormálního.
Naproti tomu subjekt reálný je v každém okamžiku výslednicí subjektu fyziopsychického a subjektu sociálního. Jde o to, aby byla probuzena a stimulována aktivita směřující k naplnění mezí (potencialit) člověka. Vyžaduje to vnitřní potřebu člověka realizovat své možnosti, vysokou zaměřenost a adekvátnost plánů činnosti.
Chápeme všichni, že "ten umí to, a ten zase tohle", ale v praktické výchově se často měří všem stejně. Budeme-li chtít, aby všichni byli vším, může se stát, že nikdo nebude ničím.
Zejména se nesmíme ukvapit se svým úsudkem při hodnocení osob, které se chovají navenek nešikovně, neobratně a které se nedovedou dobře vyjadřovat slovem. Vždyť verbální a nonverbální forma intelektu mohou být relativně autonomní, samostatné. Slibné vnější projevy člověka (pohotovost, slovní obratnost, dobré vysvědčení) nejsou ještě zárukou tvořivých produktů práce. Tvořivost dokonce není ani totéž co vysoká úroveň obecné inteligence.
Podobně jako nadání, může být talent obecný i speciální.
Obecný talent se projevuje u těch osob, které obyčejně rychleji a dokonaleji chápou nové situace a učí se nové poznatky, které dovedou nadprůměrně analyzovat, syntetizovat a abstrahovat i konkretizovat. Dovedou používat adekvátně dané situaci logické mechanismy a pracovat novým způsobem.
O speciálním talentu hovoříme tehdy, projevují-li se nadprůměrné schopnosti člověka jenom v určité speciální oblasti např. v matematice, jazycích, výtvarné oblasti, pohybové oblasti apod.. Také specifické tvořivé předpoklady pro vědu nebo pro umění lze nazvat speciálním talentem.
Žádný talent se nerozvíjí jen vlastní silou. I k pedagogickému mistrovství vede cvik a učení a i ten, kdo učí a vychovává, se musí učit celý život. Podstatou tvořivé činnosti je reorganizace minulé zkušenosti a utváření nových soustav, nových kombinací z jejich jednotlivých prvků.
Je třeba mít úctu ke všem i těm nejprostším projevům tvořivé činnosti a nadání. Je třeba také kalkulovat s faktem, že nadání, inteligence a kreativita má vliv na specifický vývoj osobnosti nadaných a tvořivých jedinců. Současně však platí, že zdokonalování a růst speciálních schopností nebo speciálního talentu téměř vždy rozšiřuje a prohlubuje i všeobecné schopnosti a obecný talent. Jde o tzv. pozitivní transfer.
Genialita je mimořádná schopnost ke skutečné tvůrčí činnosti a má navíc výrazný rys
Jung
univerzalismu.
"Genialita patří mezi nejkrásnější, ale často i nejnebezpečnější plody na stromě lidstva. Visí na nejtenších větvích, které se snadno ulamují. Mnohdy je vývoj geniality v nepoměru, disharmonii, se zralostí zbývající osobnosti a leckdy má člověk dojem, jakoby tvůrčí osobnost rostla na úkor osobnosti humánní. Někdy existuje dokonce taková diskrepance mezi geniem a jeho mravností, že se musíme ptát, zda by trochu méně nadání bývalo nebylo lepší. Co je koneckonců genialita při mravní méněcennosti (C.G. Jung)?"
Různí autoři (např. Ch. Bühlerová) si všímali také vrcholu tvůrčí činnosti u odborníků různých oborů i u umělců. Např. u filozofů byl označen za "zlatý věk" tvoření 35 - 39 let, u matematiků a hudebníků 30 - 34 roků atp.
Podle Lehmana vytváří tvůrčí osobnosti své hlavní dílo většinou mezi 25 - 35 léty, zřídka po 40. roku, zatímco období největší kvantitativní produkce je posunuto o 5 až 10 let dále.
Tvůrčí činnost člověka je podmíněna také biologicky a to tzv. funkční nadbytečností mozku, což je schopnost vykonávat složité činnosti, které nejsou nevyhnutelné pro biologické přežití v přirozených podmínkách. Na rozdíl od jiných vyšších živočichů mozek člověka disponuje funkční supernadbytečností. Je to pojem funkční, nikoliv anatomický. Proto může narůstat podle množství nashromážděných vědomostí a formováním informativně stále rozsáhlejších pojmů, přestože anatomická stavba mozku zůstává nezměněna. Rychlý pokrok lidstva je podmíněn odevzdáváním zkušeností předků potomkům ve slovně řečové formě, kterou se člověk oddělil od zvířat. Výdobytek jedné generace se stává díky jazyky východiskovou úrovní pro následující generaci.
Tvůrčí proces má svoje etapy. Nejčastěji se uvádí těchto pět etap:
1) Explorace, orientace a příprava, informatika. Patří sem školní vzdělání, speciální školení, vytýčení problému - znamená především zaměření pozornosti na nějaký problém, který vidíme jinak než ostatní, shromažďujeme informace, analyzujeme je. Tato fáze jeho řešení je spojena s vnitřním napětím.
2) Inkubace, tlení, "zrání" - odložení problému, přerušení řešení problému, "nevědomá mozková činnost". Zdánlivé odložení problému, přechod k jiné činnosti. Inkubace bývá různě dlouhá. Tato fáze je také provázena vnitřním napětím. Závěry a myšlenky se spojují, kombinují, člověk prožívá střídavě pocity úspěchu i neúspěchu. Je tu značná vnitřní aktivita, z velké části nařízená.
3) Vhled, iluminace, inspirace, krystalizace, intuice, "osvícení". Je to myšlenkový skok - v podstatě vyřešení problému, poznání podstaty věci, šťastný nápad, který bude patrně nosný a úspěšný. Až do konce této fáze prožíváme vnitřní napětí. Na konci fáze vhledu máme pocit uvolnění, uspokojení a vyřešení.
4) Specifikace a realizace zahrnuje dokončení detailů, praktické vyzkoušení nápadu, optimalizaci řešení, korekci nedostatků, propracování nápadu.
5) Evaluace, ověření, verifikace. Je to konečné vyhodnocení řešení, poslední korekce, dokončení realizace, interpretace řešení. Znamená také náměty pro další tvůrčí práci. Ověřuje význam a hodnotu tvůrčího produktu.
Často se také používá rozdělení etap tvůrčí činnosti podle G. Wallace na fáze:
přípravy (uvědomění a analýza),
inkubace,
osvícení ("insight"),
ověření, realizace (prověrka či završení).
U problémů s nedostatkem informací nebo u takových, které vyžadují nové, nezvyklé a neobvyklé řešení, nevystačíme s logickými postupy, ale využíváme i nevědomých myšlenkových procesů, které můžeme označit za intuitivní.
Rozlišujeme dva typy intuitivního myšlení. Prvním typem je intuitivní řešení neznámého problému na základě nevědomého přeskupení informací a dat, které může být vyvoláno náhodným podnětem - tzv. nápovědí. Tento typ intuice nazval ruský psycholog J. A. Ponomarev jako tvůrčí.
Druhým typem intuice je nalezení správného řešení nebo správná předpověď události na základě shrnutí dřívější široké zkušenosti, která však právě není uvědomována. Řešení se vtírá samo (např. průběžné řešení dopravní situace).
Jde vlastně o neverbální myšlení. Když se např. setkáme se svým přítelem z dětství, neuvažujeme o tom, jak tehdy vypadal, nesnažíme se ho popsat, ale prostě ho spatříme a poznáme. A právě toto poznání je velmi složitý úkon, který vyžaduje vybavení spousty paměťových stop a jejich porovnání s nynějším "vstupem", což potom vrcholí přijetím určitého "rozhodnutí". Zde nám pomáhá hlavně nedominantní - většinou pravá hemisféra, která je typická pro neslovní myšlení.
Kanadský endokrinolog, autor teorie stresu Hans Selye (1907 - 1982) rozdělil proces tvorby na sedm
Selye
etap, které jsou velmi podobné jednotlivým stadiím procesu rozmnožování:
1. Láska nebo touha (první podmínka tvoření je vášnivé zaujetí).
2. Oplodnění (poznání konkrétních fakt).
3. Těhotenství (gravidita), zrání myšlenky.
4. Bolestivé předporodní křeče (tvůrce se cítí nesvůj, má pocit "blízkosti řešení").
5. Porod (přináší však radost a uspokojení a nikoliv bolest).
6. Kontrola a vyšetření (novorozenec se prověřuje, zda je životaschopný a bez anomálií).
7. Život (po vyzkoušení získává nová idea samostatnou existenci).
Podmínky tvořivosti
Tvořivost je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Na tvůrčí činnosti se podílejí schopnosti a motivační faktory i vnější podmínky.
Podle amerického psychometricky zaměřeného psychologa Joy Paula Guilforda (1897-1987)
Guilford Joy Paul
jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti a dovednosti divergentního myšlení. Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje 18 faktorů. Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. tyto faktory:
flexibility,
senzitivity
redefinice.
Faktor flexibility, pružnosti, tj. schopnost měnit řešení, zbavení se konvenčních způsobů. Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací. Využíváním stále dokonalejších pojmů člověk nepřetržitě rozšiřuje svůj intelekt. Takovým mimořádně širokým pojmem je např. pojem podmíněného reflexu. Tento pojem syntetizuje obrovské množství jiných pojmů.
Dokonalejší symbolické označení umožňuje rychlé a ekonomické zpracování i objem smyslové informace, který zůstal stejný jako dříve, přičemž původně nedokonalou symbolikou byl řešen pomalu a neekonomicky. Původně se např. používala římská čísla, arabská byla používána později a byla mnohem dokonalejší.
Zavedení nového způsobu symbolizace, stručnějšího, ekonomičtějšího, lakoničtějšího - taková práce má také tvořivý, originální charakter a vyžaduje nestandardní myšlení. Velmi podstatná je také schopnost aplikovat dovednost získanou při řešení jedné úlohy na řešení druhé, tj. umění oddělit specifické "jádro" problému od nespecifického, což je možno přenést do jiných oblastí. Je to v podstatě schopnost elaborovat, rozpracovávat zevšeobecňující strategie. Jde o hledání analogií - např. bionika přenáší do techniky, čeho si technici všimli ve stavbě živých organismu.
Faktor citlivosti na problémy, senzitivita: schopnost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Z proudu vnějších podnětů vnímají lidé obyčejně jen to, co zapadá do "koordinativní sítě" jejich dosavadních vědomostí a představ, ostatní informace podvědomě zavrhují. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též věrnost všeobecně přijatým názorům a vnímání. Schopnost pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, to je cosi víc než jen pozorovací schopnosti. Tak svěžest pohledu a "citlivost" nejsou spojeny s bystrým zrakem nebo se zvláštnostmi sítnice, ale jsou kvalitou myšlení, protože člověk nevidí jen očima, ale především mozkem podobně jako nepíše jen rukou, ale především mozkem.
Faktor redefinice je schopnost změnit funkci, schopnost interpretovat problém nově.
Jako faktor tvořivé činnosti se uvádí také fluence, což je schopnost pohotově, lehce, v určitém časovém rozpětí vytvořit co nejvíce psychických produktů. Rozeznáváme fluenci slovní, figurální, číselnou, asociační, expresivní a myšlenkovou. Slovní fluence znamená lehké a pohotové tvoření slov, figurální fluence znamená pohotovost tvořit různé obrazce (např. z úseček a polokruhů), číselná fluence je pohotové tvoření čísel atd.
Umělec i vědec se potřebují odpoutat od každodenní reality, hýřit fantazií, poddat se emocím. "Jakmile chceš originálně tvořit, rozmýšlej o vedlejším". Tzv. boční (laterální) myšlení je jakási nápověď.
Pouhý myslitelský typ s převahou druhé signální soustavy patrně není ideálním tvořivým vědcem. Je však vhodným adeptem vysoké školy.
Brnněský psycholog Vilém Chmelař žádal pro vysokoškoláka alespoň IQ 110. Velmi záleží ovšem i na motivaci ke studiu.
Tvořivé myšlení je představováno specifickými schopnostmi, které jsou v různé míře závislé na výši inteligence. Při nízké inteligenci se vysoká úroveň tvořivosti těžko projeví, ale ani při vysoké inteligenci se automaticky nemusí projevit vysoká tvořivost.
Měli bychom respektovat a akceptovat častou tendenci tvořivých osob ke kritickému odstupu a nadhledu vůči realitě. Jsou často dominantní, nekonformní, nekonvenční, nezávislé, svérázné, nespokojené s tím, co je dané a zaběhnuté - jde o tzv. "konstruktivní opozici". Činí nezřídka potíže při řízení pro tendenci být neustále v opozici. Umělci bývají introvertovanější než vědci.
J. Hlavsa uvádí prahovou hranici inteligence tvořivých osob asi od IQ 100 nahoru.
A .H. Luk se přiklonil k názoru H. J. Eysencka, že prahová úroveň inteligence pro tvořivou aktivitu je IQ 120. Při menší úrovni považuje Luk tvořivé schopnosti za nerealizovatelné. Avšak ani IQ dosahující nadprahovou úroveň prý tvořivé možnosti člověka nezvyšuje. Zdá se, že prahová úroveň inteligence nutná pro tvořivost je teprve ve fázi diskuse.
Jeden z nejznámějších americkcýh psychologů Lewis Terman (1877-1956) longitudinálně sledoval vysoce nadané jedince s IQ 135 a výše a nazval je nadnormálními (nikoliv abnormálními).
D. W. Mac Kinnon zkoumal skupinu čtyřiceti architektů, kteří patřili mezi nejtvořivější. Tito architekti neměli vyšší obecnou inteligenci, nevykazovali ani horší duševní zdraví, měli široké zájmy. Na vysoké škole byli průměrní, ale nonkonformní, nechtěli nic přijímat bez odůvodnění.
Přiměřený stupeň inteligence je pouze jednou z většího množství podmínek tvořivosti, včetně její motivace. Celková inteligence by patrně musela klesnout pod úroveň průměru, aby se to projevilo na tvořivosti, která nemusí mít maximální frekvenci ani obrovskou všelidskou kvantitu. I drobná zlepšení v řídící či jiné pracovní činnosti mohou mít tvořivý charakter. Umělecký i vědecký talent a tvořivost předpokládají jistý práh konvergentní inteligence, ale v obou případech je významný i faktor divergentní inteligence. Bystrá úroveň konvergentní inteligence sama nezajišťuje utváření originálních výtvorů, ať již myšlenkových nebo materiálních.
Zdá se, že určitá horní a dolní hranice tvůrčích schopností je vrozená. Tvůrčí činnost na jedné straně nemůže být vyhlazena: ani těžkými překážkami, ale na druhé straně nedosahujeme tvůrčí činnosti ani vydatným tréninkem. Základní schopnosti k tvůrčímu myšlení nemohou být zprostředkovány. Platí přitom nežádoucí zákonitost, že kreativní žáci jsou u učitelů méně oblíbení, jestliže oni sami nejsou kreativní. Učitelé často odměňují spíše konformitu. Tvůrčí děti bývají nezávislé, což komplikuje výchovu. Obliba žáků se silně projevuje v jejich klasifikaci pedagogem. Dá se proto očekávat, že kreativní žáci pro některé své nonkonformní osobnostní rysy budou klasifikováni učiteli méně příznivě než žáci konformní, ale méně kreativní. Zatímco inteligence a školní výsledky mívají kladnou korelaci, souvislost, neprojevuje se statisticky významný vztah mezi kreativitou a školními výkony. Dokonce ani z průměrných a podprůměrných klasifikačních výsledků nemůžeme usuzovat na nízkou kreativitu žáků. Zajímavý je vztah kreativity a samostatnosti žáků ve školní práci.
Podle J. Velikaniče můžeme rozlišit tři vývojové stupně samostatné práce žáků:
1) samostatně reproduktivní (opírá se především o paměť);
2) kriticky reproduktivní;
3) kriticko - tvořivý (nejenom kriticky přistupuje k poznatkům, ale už i tvořivě myslí).
Tvůrčí proces je závislý na mnoha vnějších i vnitřních podmínkách. Je proto výhodné, můžeme-li využít kladných (prokreativních) podmínek a vyhnout se podmínkám záporným (antikreativním).

Odborná psychologická diagnostika tvořivosti
Mezi oblíbené výkonové diagnostické metody zkoumání tvořivosti patří různé testy vynalézavosti (resp. testy neobvyklého použití), kdy zkoumané osoby mají najít nové použití pro různé obvyklé předměty.
Např. během desíti minut má zkoumaná osoba vymyslet pro šest předmětů (např. pro tužku, prsten, kovovou korunu užívanou k placení, kapesník, hřeben a kapesní nůž) vždy šest jiných neobyklých, ale možných použití, lišících se od vlastního účelu předmětu. Totéž neobvyklé použití se nesmí uvádět vícekrát, pro více předmětů.
Často je zkoumána i rychlost tvoření výrazů.
V oblasti výtvarné tvořivosti jsou posuzovány a hodnoceny konkrétní výtvory na dané téma.
Zhusta je využíván od amerického psychologa Ellise Paula Torranceův (1915-2003)
Figurální test tvořivého myšlení.
Je to jedna z mála metod hodnocení divergentního myšlení.
Teoreticky vychází autor z Guilfordovy koncepce tvůrčího myšlení.
Pro dospívající od 11 let je možno aplikovat test Kreatos českého psychologa
Miroslava Schürera (1927-1980), který je konstruován podobně jako test Toranceův.
Zkoumají se i zájmy a koníčky, aby bylo možno zjistit i subjektivní preferenci určitých činností a okruhů povolání.
Patří sem např. Test profesního typu podle J. Hollanda.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 čtenář čtenář | 2. listopadu 2010 v 7:28 | Reagovat

nejste nemocen?

2 Rudolf Kohoutek Rudolf Kohoutek | E-mail | 2. září 2011 v 13:32 | Reagovat

[1]:Děkuji za optání, cítím se v dobré pohodě.

3 Jana Jana | 13. dubna 2016 v 17:17 | Reagovat

To je výborný článek o tvořivosti. Pomáhá mi se v daném tématu zorientovat. Knihy jsou k mé potřebě moc podrobné. Děkuji.

4 Blanka Blanka | E-mail | 25. října 2017 v 18:01 | Reagovat

Dobrý večer,
chci se zeptat, ve které vaší literatuře najdu tyto informace. Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama