Rodinná konstelace a její vliv na vývoj psychiky a osobnosti

5. listopadu 2009 v 14:20 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Chovej se ke svým rodičů tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě (Sokratés).

Rodinná konstelace, tj. postavení dítěte uvnitř rodiny, jeho role a pozice mezi sourozenci a ostatními členy rodiny má mimořádný vliv na vývoj a rozvoj osobnosti dítěte.
I objektivně stejné rodinné prostředí znamená různé subjektivní podmínky pro různé příslušníky rodiny.
Nestejnost postavení jednotlivých sourozenců v rodině vyplývá např. z toho, že rodiče podléhají změnám, stárnou, mění své názory na výchovu pod vlivem zkušeností s předešlým dítětem,
mění své způsoby chování pod vlivem prožitých stresů, konfliktů, frustrací, nemocí, různě se na jednotlivé děti těší ; rovněž z toho, že i jednotlivé děti jsou různé: jedno je klidné, druhé plačtivé, jedno zdravé a zdatné, druhé často nemocné, jedno se s rodičem identifikuje, druhé je v opozici.

Postavení dítěte v rodině může být významně ovlivněno i tím, že je jiné, než rodiče předpokládali:
neřídí se např. vždy přesně až slepě podle instrukcí rodičů, má jiný temperament.
Rodinná konstelace má velký význam, protože rodina tvoří první vzorovou skupinu,
na níž se dítě učí vytvářet své vztahy ke společnosti, k lidem.
V rodině (zvláště početnější) se vyskytují základní typy vztahů, s nimiž se dítě v životě neustále setkává: vztahy rovnocennosti, podřízenosti a vedení, spolupráce a soutěžení, lásky a žárlivosti, rivality, altruismu i sobeckosti.
V závislosti na určitém typu rodinné konstelace vznikají různé druhy chování a povahové rysy.
Touto problematikou se intenzivně zabýval rakouský lékař a psycholog Alfred Adler (1870-1937) zakladatel tzv. individuální psychologie, jednoho ze směrů hlubinné psychologie.
(Lidská bytost je podle Alfreda Adlera individuální, nedělitelný celek se specifickým životním stylem, který má velký vliv na její společenské vztahy).
Každý rodinný konstelační typ úzce souvisí se způsobem výchovy v rodině a s vrozeně silným nebo slabým typem osobnostní konstituce dítěte:
Jedináček: podle rozšířeného názoru bývá obvykle rozmazlený, ctižádostivý, náročný, egocentrický, nepřizpůsobivý v kolektivu, neukázněný, resp. neurotický, úzkostlivý, zvýšeně nesamostatný. Záleží však vždy na výchovných postojích rodičů k dítěti a na geneticky podmíněné osobnostní konstituci dítěte. Výchova jediného dítěte je obtížnější než výchova více dětí. Rodiče jedináčků se často vzdávají při výchově své rodičovské převahy nad dítětem. Jedináček si velmi často zvykne na své výlučné centrální postavení, hýčkání a přepych. Pro rodiče bývá nesnadné adekvátně dávkovat svou lásku a péči o něho. A tak se z jedináčka často stává sobec.
Nejstarší, prvorozené dítě: na jeho vývoj může mít vliv to, že zprvu bylo dítě jediným, zvláště když je rodiče mimořádně hýčkali, zvýšeně ochraňovali. Narození dalšího sourozence může u prvorozeného dítěte vyvolat pocity žárlivosti, zklamání (frustrace), strádání (deprivace), odstrčenosti a regresivní chování. Nezabrání-li taktní výchova rodičů dalšímu vývoji těchto rysů, mohou vést až ke vzniku trvalejších nevhodných způsobů kompenzace, např. k častým projevům neposlušnosti, zlomyslnosti, opozice, tendencím k verbální i brachiální agresivitě ( zejména vůči sourozenci), okázale vulgárnímu vyjadřování a k rozvoji nejrůznějších závad (dificilit) a poruch chování.
Pocit prvorozeného dítěte, že je zanedbáváno ve srovnání s dítětem druhorozeným a dalšími,se nazývá Kainův komplex. Projevuje se např. zvýšeným vnitřním napětím (tenzí). zamlklostí, nechutenstvím, zlobením, výčitkami, neklidem, pomočováním.
Vhodná výchova a příprava na narození dalšího dítěte může naopak u nejstaršího sourozence navodit vědomí osobní důležitosti, odpovědnosti, povinnosti pečovat o mladšího sourozence, a tím vést k rozvoji samostatnosti, rozvážnosti, ochoty pracovat pro druhé.
Postavení druhého a dalšího dítěte v rodině: další dítě má výhodu v tom, že má od útlého dětství vzor ve hrách a chování staršího (což ovšem může být i nevýhoda, má-li starší sourozenec poruchy chování), které si mladší aktuálně či potenciálně mechanismem identifikace osvojuje. Také rodiče jsou výchovně zkušenější, a je-li dítě zdravé, nevěnují mu tolik pozornosti jako prvnímu. Je-li mezi druhorozeným a starším výrazný věkový rozdíl, může v mladším vzniknout pocit utlačenosti nebo apatie: vyrůstá "ve stínu", starší mu všechno bere, umí vše lépe. Rozhodující je opět způsob rodinné výchovy.
Pozice prostředního mezi sourozenci: může být nevýhodná, protože starší si zajišťuje své postavení svou přirozenou vyspělostí a nejmladší se těší plné ochraně a lásce rodičů. Za této situace může u prostředního dítěte vznikat pocit méněcennosti, dítě rezignuje, stahuje se ze svými zápornými pocity do ústraní a vznikají u něho různé zlozvyky a poruchy chování.
Nejmladší: soustřeďuje se na něho často pozornost všech členů rodiny. To může vést k rozvoji přecitlivělosti, nesamostatnosti, sklonu získávat si v životě všude výhody využíváním své roztomilosti nebo vyžadováním pomoci druhých. Někdy vzniká v nejmladším silná soutěživost a ctižádostivost.
Pořadí, které člověk zaujímá mezi sourozenci, může mít vliv na úspěšnost či neúspěšnost jeho vztahů v manželství. Je-li nejmladší bratr zvyklý poslouchat starší sestru, bude se ochotněji podřizovat dominantní manželce, která kdysi vychovávala malého bratra. Jiná situace nastane, když je manželka zvyklá na suverenního ochranitelského staršího bratra, kterého jí manžel ničím nepřipomíná.
Výjimečná bývá pozice jediného syna mezi dcerami nebo jediné dcery mezi syny. U takových jedinců, jsou-li nesprávně vychováváni, se mohou rozvíjet podobné rysy jako u neadaptovaných a problémových dětí.
Pro situaci v rodině může mít nesmírný význam postavení dítěte mezi nevlastními sourozenci nebo to, má-li jednoho nebo oba rodiče nevlastní. Rozhodující je zde zjevný i skrytý vztah rodičů k vlastnímu nebo nevlastnímu dítěti. Také problematika dětí v neúplné, adopční a pěstounské péči má speciální rysy. Role otce je důležitá, zejména ve výchově chlapců. Chlapci se nejčastěji identifikují právě se svými otci, jejichž životní normy interiorizují. Osobnostní poruchy a duševní choroby otců se více negativně odrážejí ve vývoji chlapců než dívek. Význam matky pro rozvoj osobnosti dítěte je všeobecně uznáván. Např. duševní poruchy matky mají nepříznivý vliv na poruchy chování malých dětí obou pohlaví. Každý z rodičů je pro optimální osobnostní vývoj nepostradatelný.
Na žádoucí rozvoj osobnosti dítěte má také vliv psychosociální atmosféra - klima v rodině. Každá rodina se vyznačuje určitým stupněm soudržnosti a pospolitosti, ovzduším, které charakterizujeme jako pohodu, chlad, napětí, nesoulad.
Pro emoční stabilitu a zakotvenost člověka má sociální rodinné ovzduší velký význam. Je-li kvalitní, zajišťuje uspokojení potřeby jistoty a bezpečí, potřeby někam patřit, mít někde domov, který je něčím víc než jenom střechou nad hlavou. Záleží ovšem i na délce času, který rodiče dětem věnují.
Mimořádný význam pro rozvoj osobnosti dítěte má výchova v dětství. Smysl výchovy dítěte je plnější zlidšťování člověka. Výchova neznamená nic jiného než člověka socializovat, solidarizovat jedince se společností. Rodina a zejména matka zastupuje ve vztahu k dítěti lidskou společnost. Klade požadavky, aby dítě dodržovalo určité sociální normy, kontroluje jejich dodržování, odměňuje dítě za dodržování norem a trestá, když je dítě nedodržuje. Časem si dítě vytváří vlastní vnitřní regulativy chování a jednání.
Výchovně působí každá složka rodinného i školního a jiného prostředí, způsob výchovy v rodině má však často na osobnost vliv nejzřetelnější. Způsobem výchovy rozumíme konkrétní výchovné postoje, které převažují v přístupu rodičů (a vychovatelské autority vůbec) k dítěti. V pojmu "způsob výchovy" tedy zobecňujeme jednotlivé konkrétní výchovné akty. Často se rozlišuje např. výchova direktivní (přímá) a indirektivní (nepřímá). Extrémní konflikty, extrémně náročné životní situace, hluboké zklamání mohou narušit duševní i tělesné zdraví dítěte.
Důležité diferencování typů rodičů je rozdělené na rodiče zaměřené na dítě a rodiče zaměřené na sebe , kteří se více zabývají svými vlastními zájmy a aktivitami.
Nejvýše bývá hodnocena výchova autoritativních rodičů, kteří jsou zaměření na děti a spojují kontrolu s akceptací. Tento typ autoritativních rodičů (nikoliv autoritářských) děti kontroluje a vyžaduje po nich, aby se chovaly na dobré intelektuální a sociální úrovni, která odpovídá jejich věku a možnostem. Tito rodiče spojují kontrolu s požadavky a s citovou vřelostí, péčí a obousměrnou komunikací. Takoví rodiče vysvětlují a zdůvodňují své tresty a omezující opatření. Když přijímají nějaké rodinné rozhodnutí, vyžadují od svých dětí, aby vyjádřily své pocity a názory. Děti takových rodičů směřují k nezávislosti, sebeprosazování, přátelství a spolupráci s partnery.
Správný a vhodný způsob výchovy bývá často charakterizován jako výchova s láskou, trpělivá, vytvářející vztahy vzájemné sympatie, porozumění, posilující sebedůvěru dítěte a akceptující (přijímající) dítě takové, jaké je.
Na základě znalosti způsobu výchovy určitého dítěte můžeme také s jistou pravděpodobností předvídat rozvoj některých vlastností jeho osobnosti.
V současné době dochází ke kritice příliš volné výchovy dětí. Upouští se postupně od orientace na prevenci poruch dětského vývoje spočívající na zásadě co největší výchovné permisivity /povolnosti/. Ukázalo se totiž, že zatímco příliš přísná (tvrdá) výchova vede ke konfliktům, jež mají za následek buď vzpouru nebo neurózu dítěte (podle typových a konstitučních zvláštností dítěte, robustnosti či křehkosti jeho osobnosti), přílišná permisivita, povolnost zase vede k povahové nezralosti - k tzv. infantilním, parvuloidním rysům osobnosti. Výchova by proto měla být diferencovaná (individualizovaná) jak podle vnitřních, tak podle vnějších podmínek. Příliš volná výchova způsobuje, že se dítě učí přehnaně podléhat svým vlastním impulsům. Frustrace, není-li přehnaná, není vždy škodlivá. Za optimální považujeme takovou výchovu, která vede k sebevýchově a sebeovládání.
Zralá osobnost je především charakterizována jako schopná sebeovládání.
Cílové vlastnosti výchovy a sebevýchovy stanovil např. americký humanistický psycholog Abraham Maslow:
1. Adekvátní vnímání reality a schopnost tolerovat nejistoty.
2. Akceptace sebe a druhých lidí takových, jací jsou.
3. Spontánnost v myšlení a v chování.
4. Zaměření spíše na problémy než na sebe.
5. Smysl pro humor.
6. Vysoká tvořivost (kreativnost).
7. Odolnost vůči vlivům masové kultury.
8. Starost o blaho lidstva.
9. Schopnost hlubokého uvědomění základních životních zkušeností.
10. Hluboké, uspokojující interpersonální vztahy (spíše s několika lidmi než s větším počtem lidí).
11. Schopnost pohlížet na život z objektivního hlediska.
Rodina působí na vývoj osobnosti dítěte v souvislosti s celou společností. Domov je jakési prizma propouštějící různé sociokulturní vlivy dalších sociálních skupin.
Na vývoj a utváření osobnosti člověka působí tedy všechny stránky rodinného prostředí:
- osobnost členů rodiny a příp. defekty či postižení některého z nich;
- postavení pozorovaného jedince uvnitř rodiny;
- psychosociální atmosféra rodiny;
- způsob výchovy;
- materiální stránka života rodiny;
- zaměstnání rodičů a jeho náročnost.
(U dětí zaměstnaných matek byl např. zjištěn statisticky významně horší prospěch, závady v chování i častější výskyt psychiatrického léčení. Záleží ovšem na kvalitě vztahu matky a dítěte. Optimální by zřejmě byla pouze částečná zaměstnanost matek a pouze jeden pracovní poměr otců /více pracovních poměrů u otců rodin se však v současnosti stává typickým/.)
Vážné problémy mohou znamenat tzv. dvoukariérové tendence rodičů, kdy oba rodiče chtějí realizovat svůj profesní rozvoj i péči o rodinu. Typy partnerů podle kariéry lze dělit na přizpůsobivé, soupeřící, spojenecké a balancující, kdy oba partneři chtějí uspět v profesní kariéře, a přitom kladou velký důraz na rodinný život ( I. Možný). Přizpůsobivý partner vlastně ustupuje pracovní kariéře druhého partnera (bývá to často žena).
Zvláštní pozornost psychologie zasluhují rodiny s problémovým, dificilním či psychickou či somatickou poruchou postiženým dítětem. Touto problematikou se zabývá např. Jana Veselá (2001) ve své disertační práci Rodina s postiženým dítětem.
Psychologickou problematikou těžce zdravotně postižených jedinců se zabývá také např. :
Marie Vágnerová (1995, 1997),
Zdeněk Matějček (1986, 1992, 1994)
a D. Krejčírová (1995, 1998).
Pro žádoucí rozvoj osobnosti dítěte je nutno zajistit optimální působení těchto příznivých faktorů:
- spokojenost rodičů v manželství a dětí v rodině;
- klima rodičovské soudržnosti, kritické opory;
- atmosféra radostnosti a lásky (náročné, důsledné a přísné);
- pocit bezpečí a zázemí, jistoty;
- potřeba společenského kontaktu;
- vzdělání, kulturní a morální i estetická úroveň rodičů;
- vhodné výchovné prostředky;
- adekvátní čas věnovaný výchově dětí, společnému prožívání přírody;
- sociální kontrola dětí, trénink smyslu pro "fair play";
- orientace rodičů na kulturní hodnoty a na uspokojování kulturních potřeb;
- sourozenecké vztahy;
- dobré mezigenerační vztahy;
- úsilí o denní režim dítěte v rodině: cílevědomé vytváření pracovních, kulturních a hygienických návyků, ale i dostatek volného času;
- adekvátní ekonomické, finanční zabezpečení rodiny, uspokojování hmotných potřeb;
- dostatek prostoru.
Rodina, zejména její dospělí členové, by měli neustále dávat dětem žádoucí vzor, příklad k nápodobě. Je velmi vhodné podchytit vlohy dítěte a vytvářet trvalé zájmy ve vztahu k těmto vlohám.
Je třeba výrazně kreativizovat rodinné, školní i pracovní prostředí, výchovně vzdělávací i pracovní proces.
Mimořádně důležitá je výchova dětí k povolání a rodičovství.
Je-li rodinná soustava narušená, je žádoucí aplikace rodinné psychoterapie. Jde o navození prospěšné změny v narušené rodinné soustavě. Podrobnosti o jednotlivých směrech rodinné psychoterapie (psychodynamickém, behaviorálním, komunikačním apod.) můžeme najít ve specializované odborné literatuře (např. Langmeier, J. - Balcar, K. - Špitz, J., 2000).
Při poradenské činnosti psychologové předem zjišťují úroveň spokojenosti jednotlivých členů rodiny v dané rodině,, zda dodržují ve vzájemném jednání pravidla slušnosti (etikety), jak končí jejich spory, zda mají obdobné názory na životní cíle a hodnoty apod.. Konkrétní porada pak vychází z anamnestických a diagnostických zjištění.

Odborná psychologická diagnostika rodiny
Vedle vlastního pozorování života v rodině a rozhovoru o rodině existuje řada projekčních (např.kresebných) testů rodiny a také škály rodinného prostředí.
Jednu z nich sestavila M. Hargašová a Teodor Kollárik (viz foto vpravo).
Zkoumá např. soudržnost, expresivnost, konfliktovost, nezávislost, orientaci na úspěch,
intelektuálně -kulturní orientaci,
aktivně rekreační orientaci,
morálně světonázorovou orientaci,
organizaci a kontrolu.
Test MARI zjišťuje postoje v manželství, např. laskavý, chápající, který bere partnera takového jaký je, snaží se mu porozumět, dále postoj kontrolující, úzkostlivý, prozrazující strach z možné ztráty partnera, dále postoj dominantní,nevrlý, diktátorský, žárlivý a zklamaný a postoj zanedbávání partnera či partnerky, zaujatý vlastními problémy.
Rodinné poradenství nezřídka pracuje se standardním záznamovým archem pro rodinné poradenství, který vytvořil D. H. Stott (jde o součást tzv. Bristolských ukazatelů společenského přizpůsobení).
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama