Rodina - důležitá sociální determinace vývoje psychiky a osobnosti

5. listopadu 2009 v 14:11 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Už dávno bylo řečeno: cti otce svého i matku svou! A měj úctu k duši svého dítěte! Pamatuj na generace budoucí ! (T.G. Masaryk)
Jakmile se člověk začne tvořit, je třeba péče, aby se neznetvořil a nezvrhnul" ( Jan Ámos Komenský v Informatoriu školy mateřské).

Rodina je důležitá sociální skupina, kterou je člověk velmi výrazně a mimořádně intenzivně sociálně determinován (určen, ovlivněn).
Hlavními funkcemi rodiny je přitom reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova potomstva.
Člověk je nejen tvorem přírodním, biologickým, ale především společenským.
Každý z nás je ve svém vývoji (evoluci) determinován biologicky (zejména dědičností a zráním) a sociálně (učením, výchovou a komunikací v určitém prostředí, kulturou, politikou, vlivem medií ) a vlastní individuální osobou.

Rodinné prostředí je prvním a základním životním prostředím člověka, které zároveň odráží problémy doby. Organizace rodinného života je jakýmsi sociologickým modelem dané kultury a vztahy mezi manžely, mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci navzájem do značné míry vyjadřují zvláštnosti dané třídy, kultury, doby, tradice a rasy.
V současnosti bývá rodina často destabilizovaná, prochází krizí, která se projevuje např. vysokou rozvodovostí. Praktickým řešením specifických problémů a prevencí rozvodovosti rodiny se zabývá manželské a rodinné poradenství a pedagogicko-psychologické poradenství.
Z hlediska sociálně psychologického a sociologického je rodina tzv. malou a neformální skupinou, která je nejdůležitějším mediátorem kulturního vlivu. Současná rodina bývá často menší a demokratičtější, než bývala rodina v minulosti. Je zpravidla první referenční skupinou, k níž má jedinec kladný vztah.
V současné době se koncentrace pozornosti odborníků věd o výchově přenáší z dítěte také na jeho rodinné a širší společenské prostředí. Nemůžeme dobře znát dítě, aniž bychom poznali jeho rodinu a podnětnost rodinného prostředí pro rozvoj osobnosti dítěte. Je ovšem třeba nejen rodinu poznávat, ale také ovlivňovat její způsob výchovy dětí. Osobnost dítěte však není pasivním produktem výchovy v rodině, dědičnosti a prostředí jako sil na jednotlivci nezávislých. Také autoregulace jedince hraje značnou roli.
Význam rodiny tkví především v klíčové roli, kterou hraje v procesu zespolečenštění lidského individua, socializace jeho osobnosti. Klíčová úloha rodiny je spojena s její funkcí společenského dědění neboli předávání návyků, nutných pro orientaci v poznávacích stereotypech, důležitých pro regulaci zachování hodnot a norem, přičemž veškeré aspirace, hodnoty, návyky, symboly, stereotypy a normy jsou spojeny se sociální pozicí. Opětné obsazení této pozice v další generaci bývá považováno za hlavní funkci rodiny.
Základ osobnosti se přitom tvoří pravděpodobně už v předškolním věku (do šesti let). Do nástupu do základní školy prochází organismus dítěte obdobím nejintenzivnějšího vývoje a růstu.
K. D. Ušinskij vyjádřil názor, že to, co uložíme do povahy dítěte do pěti let, to zde zůstane natrvalo a stane se jeho druhou přirozeností. Co si člověk osvojuje později, nikdy už nemá tu hloubku.
Charakteristika současné typické rodiny jako vícefunkční sociální skupiny (podle J. Musila- viz foto):
1. Je zakládána dříve než v minulosti a trvá déle ve formě manželské dvojice.
2. Je vědomě plánována, pokud jde o počet dětí.
3. Je to malá nukleární rodina, v níž žijí manželé a jejich děti (zmenšil se počet vícegeneračních rodin)
4. Je soustředěna na plnění svých základních funkcí, t.j. na funkce biologické, psychické a socializační.
5. Je většinou neolokální, t.j. ubytovaná odděleně od rodičů muže i ženy.
6. Je ekonomicky soběstačná, za sebe odpovědná, a proto relativně nezávislá na širším příbuzenstvu.
7.Je utvářena dobrovolně partnery z okruhu stejného postavení.
8. Je demokraticky řízena a postupně směřuje k symetrii sociálních rolí manželů, umožňuje diferenciaci zájmů.
9. Je zaměřena na péči o výchovu dětí a na vztahy mezi manželskými partnery.
10. Její společenský význam je státem právně, ekonomicky i jinak uznáván a posilován.
Bydlení současné rodiny se vyvíjí v rámci těchto dlouhodobých tendencí:
- oddělení práce a bydlení
- přenesení některých činností mimo byty
- návrat některých činnosti zpět do bytů.
Život všedního dne je v rodině soustřeďován do obývacího pokoje a do kuchyně.
Obývací pokoj má reprezentativní funkci (přijímají se zde návštěvy, realizuje se zde sváteční stolování, poslouchá se zde televize; většinou je zde pořádek a doplňky. Sociologicky interpretováno jde tzv. o manifestaci sociálního postavení a sociálního stylu.
Objevuje se přání mít dva obývací pokoje (v jednom by byla televize a v druhém by se pracovalo bez televize), resp. obývací pokoj a o obývací ložnici.
Spaní rodičů a dětí by mělo být oddělené. Tradice postupovala často proti tomuto doporučení. V 60. letech u 1/4 bytů, kde byl dětský pokoj, přesto spaly děti s rodiči (nebo s jedním z nich) v jedné místnosti.
Samostatné ložnice.
V 10 % případů existují oddělené ložnice pro muže a ženu. Zájem o oddělené ložnice projevuje asi 20 % domácností v nových bytech (zejména lidé s vysokoškolským, příp. středoškolským vzděláním).
Z vysokoškoláků si přeje oddělené ložnice 31 % osob.
Dětské pokoje.
Význam dětských pokojů byl opakovaně prokázán jako žádoucí.
Kuchyně.
Podle průzkumů L. Mackové velké obytné kuchyně nejsou u nás oblíbené. Za nejvhodnější typ pro vaření a stolování považovalo 86 % uživatelů kuchyň s jídelním koutem, pouze malou pracovní kuchyň necelých 13 %. Ta vede totiž k prostorové izolaci žen v době, kdy se rodina jako celek soustřeďuje v bytech. Malé pracovní kuchyně se projektovaly od 30. let. Byly tendence přimět obyvatele, aby přenesli stolování z kuchyní jinam.
Rodina plní celou řadu funkcí, např.:
- v rodině dochází k biologické obnově obyvatelstva, rodina zajišťuje výživu (je jednotkou společného konzumu, někdy ne zrovna zdravého), oblečení, bydlení a péči o děti, funguje jako usměrňovatel tzv. "emocionální bilance" svých členů, zajišťuje uspokojení potřeb manželů, pečuje o nemocné a staré příbuzné, poskytuje sociální oporu,
- rodina předává kulturní dědictví a komunikační tradice,
- rodina působí na své členy podle potřeby:
restriktivně (omezuje určité tendence),
direktivně (usměrňuje své členy určitými pokyny),
protektivně (chrání zájmy a normy rodiny)
a predikativně (díky normám rodiny můžeme do jisté míry předvídat, jak se člověk v určité situaci zachová).
Základními dlouhodobými tendencemi, pokud jde o velikost a skladbu rodin, jsou: zmenšování její průměrné velikosti a vývoj směrem k tzv. nukleární (jaderné) rodině. Soužití s příbuznými se omezuje.

Životní cyklus běžné rodiny je např. brněnským psychologem
a vysokoškolským učitelem Ivo Plaňavou (nar. 1934) v knize Rodinné křižovatky (1982) členěn do pěti etap:
1. od svatby do narození dítěte (jde o etapu dyády),
2. rodiny s malými dětmi,
3. rodina se školáky,
4. rodina z níž děti "vylétají z hnízda",
5. poslední etapou je "znovu sami dva".
V současné době by bylo možno uvést pro mnoho rodin ještě etapu šestou: pomoc rodinám dětí a průběžná spolupráce při péči o vnuky a vnučky.
Kontinuita socializace je zajišťována komunikací dítěte se sociálními skupinami i jednotlivci v jeho životním prostředí.
Podle klasického výzkumu L. M. Termana (1877-1956) vedou k úspěchu v manželství a vlastní rodině např. tyto faktory:
mimořádná spokojenost v manželství rodičů;
šťastné vlastní dětství;
bezkonfliktní vztah k matce a otci;
disciplinovaná výchova v rodině (ne však tvrdá);
silné citové pouto k matce a otci;
otevřený vztah rodičů k dětem v otázkách sexuality;
ne časté a ne příliš tvrdé tresty v dětství,
vyrovnaný předmanželský vztah (bez averzí a hnusu) k otázkám sexuality.
Za základní podmínky pro úspěšnou socializaci dítěte v rodině jsou považovány přiměřené:
1. stimulující prostředí odpovídající individuálním potřebám dítěte.
2. interakce a komunikace v rodině. Rodiče jako vhodný model zralého sociálního chování. Přiměřená pozice mezi sourozenci.
3. opětování náklonnosti a lásky dítěte rodinou.
4. uznání dítěti, nejen jeho adaptivitě, (přizpůsobivosti), ale i jeho expresivitě, (spontánnosti).
5. respektování dítěte jako samostatné bytosti.
Zdravé a normální rodiny (podle Audrey Curranové, 1983):
1. Komunikují spolu, naslouchají jeden druhému.
2. Podporují jeden druhého.
3. Učí respektu k druhým osobám.
4. Vytváří smysl pro důvěru.
5. Mají smysl pro hru a humor.
6. Budují smysl pro zodpovědnost.
7. Učí se rozpoznávat dobré, správné a zlé, špatné.
8. Rozvíjejí smysl pro rodinné rituály a tradice.
9. Usilují o vyváženou interakci mezi členy rodiny.
10. Sdílí niterné spirituální hodnoty a náboženské vyznání.
11. Respektují soukromí druhých.
12. Cení si pomoci druhých.
13. Podporují čas strávený s rodinou a rodinnou konverzaci.
14. Sdílí svůj volný čas.
15. Neskrývají své problémy, ale hledají v rodině pomoc při svých problémech.
Rodina jako základní mikroprostředí zprostředkovává dítěti v průběhu sociálního učení hodnotové vzory a vzorce chování. Tato schémata a vzorce chování usnadňují dítěti sociální interakci a navazování pozitivních sociálních vztahů. Dítě pozoruje a napodobuje způsoby chování a jednání rodinných příslušníků, zejména pokud se s nimi identifikuje, ztotožní. Rodinné prostředí by mělo záměrně rozvíjet citovou sféru života dítěte a uspokojovat přiměřeně potřeby dítěte. Uspokojení primárních potřeb dítěte patří mezi základní úkoly rodiny. Vedle těchto úkolů však musí rodina plnit ještě úkoly vývojové a specifické.
Ty poslední jsou spojeny se zátěžovými situacemi. Jsou to např. kritická období života v rodině, kdy např. onemocní někdo z rodičů, nebo kdy je člen rodiny nějak ohrožen.
Z teorie o normálním rozložení jevů v přírodě a ve společnosti (Gauss) můžeme předpokládat, že většina rodin je přiměřeně kvalitních (50 %), optimálně kvalitních je asi 25 % rodin, dysfunkčních rodin je asi 20 % a zbytek (5 %) tvoří mezitypy a výrazně nefunkční rodiny.
Biologické a elementární potřeby, jako jsou např. potrava, oděv, přístřeší, ochrana před existenčním nebezpečím atd., bývají v rodinách většinou uspokojovány přiměřeně.
Horší to bývá s přiměřeným uspokojováním vyšších sociálně psychických potřeb, hlavně potřeby citového vyžití, sebeuplatnění, společenského kontaktu a potřeby poznávat.

Rodina jako jedna ze základních, primárních, malých sociálních skupin má významnou úlohu při socializaci osobnosti dítěte. Při socializaci je modifikovaná, kultivovaná a rozvíjená i "přírodní", biogenní podstata osobnosti dítěte.
Pohodové rodinné sociální klima a pohodová sociální atmosféra v rodině se řadí mezi podmínky a předpoklady psychosomatického zdraví.
.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama