Rodina a saturace psychosociálních potřeb

5. listopadu 2009 v 14:17 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Není lepšího daru, než žije-li muž a žena jak jedno tělo a duše v rodinném kruhu (Homér).
Láska v rodině nanejvýš blahodárně působí na život každého z nás (N.G. Černyševskij).
Otcovo sebeovládání je pro děti nejlepším poučením (Demokritos).


Rodina většinou saturuje psychosociální potřeby, zejména potřebu citové jistoty a citového vyžití, které se u dítěte projevuje touhu po bezpečí, po zázemí, potřebou být chráněn, mít někoho, kdo je má rád, s kým se může polaskat, ke komu se může kdykoliv uchýlit, komu si může postěžovat.

Uspokojení potřeby citového vyžití dává pocit životní jistoty, a proto je základem životní harmonie a životní radosti. Některému dítěti stačí k jejímu uspokojení trocha mazlení, animální něhy, jiné vyžaduje víc, záleží to na emoční potencialitě dítěte, na citových schopnostech, na jeho vývojové úrovni, na komplexnosti a diferencovanosti jeho osobnosti i na míře strádání.
V současné době se hodně diskutuje o tzv. globální, celkové nebo parciální, dílčí psychosomatické, zejména emoční deprivaci a subdeprivaci, a to nejen ve výchovných zařízeních, ale také v rodinách. Termínem emoční deprivace i subdeprivace označujeme stav citového strádání, způsobený nedostatečnými citovými podněty, vztahy a vazbami k jiným lidem, hlavně k rodičům, sourozencům a přátelům nebo tím, že tyto vazby vůbec chybí. Jde tedy o více méně chronicky neuspokojenou potřebu citového vyžití.
K nežádoucímu citovému strádání vedou všechny typy výchovy emočně karenční, např. výchova represivní, výchova preferující jiné dítě, výchova hostilní (nepřátelská) atp.
Výchova převážně represivní, t.j. výchova tvrdými tresty vede často k ambivalentnímu postoji vůči rodičům a k pouhé vnější, adaptivní ukázněnosti. Při této výchově vlastně rodiče pouze děti instruují, co mají dělat, a udělují tresty, neřídí-li se dítě jejich pokyny.
Velmi často se setkáváme s jiným nesprávným typem výchovy, a to s výchovou preferující některé jiné děti. Preferování vyvolává žárlivost u sourozenců. Abychom tomu předešli, musíme dbát na rovnováhu v uspokojování citových potřeb v rodině, na rovnoprávnost mezi všemi členy rodiny v oblasti citových vztahů, zvláště mezi sourozenci.
Výchova hostilní bývá občas pozorována u rozvedených rodičů. Nepřátelské chování se objevuje vůči dítěti, které rodiči, jež dítě vychovává, připomíná druhého expartnera.
Aby výchova nevedla k emoční deprivaci, resp. subdeprivaci, je třeba rozvíjet v rodině láskyplnou atmosféru během společného prožívání volného času v přírodě, během společných kulturních zážitků. Vhodné jsou i různé rituály: emočně laděné rozhovory před spaním, mikulášské a vánoční nadílky, oslavy jmenin a narozenin atp. Výchova v rodině se nesmí omezovat na netrpělivé dohlížení a trestání dětí, resp. převážně negativní stimulace. Uspokojení potřeby citového vyžití předpokládá individuální a oboustranný i hluboký citový kontakt dítěte a rodičů. Je psychologickou zákonitostí, že navázání trvale intenzivního individuálního kontaktu dítěte a rodičů vyvolává u dětí snahu udržet si přízeň rodičů poslušností: citový kontakt navozuje u dítěte stav zvýšené sugestibility - ovlivnitelnosti rodiči. Dítě se snaží uplatnit způsobem, který takový rodič, se kterým má dítě hluboký a intenzivní emoční kontakt, toleruje.
Přitom je třeba vyhýbat se emočnímu přetěžování dětí zážitky, které jsou pro dítě nepřiměřené (např. při konfliktech s rodiči, rozvodovém řízení).
Další základní psychosociální potřebou je potřeba sebeuplatnění. Je úzce a integrativně spjata s ostatními vůdčími potřebami, např. s potřebou společenského kontaktu a citového vyžití.
K frustraci, blokádě potřeby sebeuplatnění a k poruchám sebedůvěry vede výchova autoritářská ("kaprálská"), při níž je dítě převážně a často netrpělivě drezurováno, ukázňováno nepřiměřenými tresty a kdy je potlačována jeho spontaneita, a tím i tvořivost. S autoritářskou výchovou se setkáváme v těch rodinách, kde bývá vnější ukázněnost dětí hlavním požadavkem a cílem rodičů, a u rodičů, kteří mají na dítě málo času. Nepříznivě působí na sebedůvěru dětí také posměch spolužáků.
Je třeba, aby rodiče poskytovali dětem kladný a názorný společenský vzor v uspokojování potřeby sebeuplatnění a probouzeli v nich snahu tomuto vzoru se přiblížit.
Každá snaha dítěte o přiměřené a žádoucí chování by měla být rodiči kladně ohodnocena, nepatrné závady v chování by měly být velkoryse přehlédnuty. Je vhodné, aby každé dítě mělo svůj koutek pro osobní věci, který by všichni sourozenci i dospělí respektovali. Občas by se měly dítěti darovat nějaké materiální hodnoty, které by se natrvalo staly jeho vlastnictvím (např. hračky, knížky atp.). Na osobní vlastnictví jsou citliví zvláště méně nadaní jedinci, kteří na něm do značné míry staví své sebevědomí.
Někteří velmi přísní rodiče mají na své děti příliš vysoké až neúnosné požadavky. Takové děti mají často neadekvátně malé sebevědomí a sebedůvěru. Pak se buď nesnaží na řadu věcí aspirovat, nebo se jim potřeba sebeuplatnění jakoby paradoxně zvýší.
Naproti tomu pozorujeme zvýšenou potřebu sebeuplatnění u dětí rodičů, kteří byli velmi málo přísní, kteří dětem takřka nic nezakazovali. Vše jim dovolili. Takové děti pak ve společnosti postrádají uměřenost ve svém sebehodnocení a ve své potřebě sebeuplatnění. Podle pozorování učitelů právě těch dětí, které se neadekvátně přeceňují, mezi mládeží přibývá. Záleží ovšem také na vlivu kamarádů a jejich příkladu a na výchovných manévrech (technikách) a přístupech učitelů ve škole.
Je třeba ovšem rozlišovat hranou, předstíraně dobrou či zvýšenou sebedůvěru od sebedůvěry skutečné.
S potřebou citového vyžití a s potřebou sebeuplatnění úzce souvisí potřeba společenského kontaktu. Někdy se hovoří také o potřebě emočně sociálních kontaktů. Projevuje se jistým hladem po společnosti, potřebou sdružovat se s jinými lidmi, potřebou společenské odezvy. Jak hluboko je tato potřeba zakořeněna v člověku, o tom svědčí fakt, že aktivní snahu po sociálně - emočním kontaktu pozorujeme zřetelně již u dětí v kojeneckém věku. Každé dítě má potřebu osobního kontaktu se svou matkou, otcem, prarodiči, sourozenci, později s kamarády a v dospělosti se svým životním druhem a s určitou společenskou skupinou. Potřeba společenského kontaktu je ovšem u jednotlivých dětí vyvinuta v různé míře. Rozlišování různých stupňů sociálního kontaktu má podstatný význam typologický.
Silná potřeba kontaktu s lidmi, potřeba integrace a komunikace s nimi patří k podstatným rysům typu cyklotýmního a extravertovaného. Lidé těchto typů mají smysl pro soužití, někdy však bývají družní až nevybíravě. Protože jsou společensky založení, bývají často oblíbení a dovedou se zpravidla dobře prosadit. Nezřídka mají dobrou vitalitu, živý temperament, bývají realističtí, mají dobrou schopnost sebevyjádření, bývají dominantní a do jisté míry sociálně expanzivní.
Osoby se zvýšenou potřebou sociálního kontaktu charakterizuje schopnost přimknout se k přátelům, dělit se s nimi o prožitky zklamání i radosti. Takové osoby nerady zůstávají delší dobu samy. Síla potřeby kontaktu s lidmi ovšem není mírou kvality těchto kontaktů. Tu měříme např. mírou sobectví či altruismu, extensivností sebecitu.
Při uspokojování potřeby sociálního kontaktu v rodině je důležité, aby život v rodině nebyl příliš izolován od ostatního světa, zejména o sobotách, nedělích a svátcích. Je třeba pořádat s dětmi turistické a vlastivědné výlety a zajišťovat dětem kontakt nejen s příbuznými, ale i s cizími dětmi, chodit s dětmi na filmy a divadelní hry i koncerty pro děti. Odmítat nemáme ani návštěvu lesa, kolotoče, koupaliště, tělocvičny a hřiště.
Malá potřeba kontaktu s ostatními bývá častá např. u předčasně a přespříliš osamostatněných dětí. Také děti se snadno narušitelným sebevědomím, slabou sebejistotou a sebedůvěrou mají někdy navenek malou potřebu sociálního kontaktu. Bývají pasivní a uzavřené, avšak jejich potřeba sociálního kontaktu není často primárně nízká, slabá, nýbrž spíše potlačená. To bývá typické rovněž pro děti introvertované a pro neurotické osobnosti.
Vědomí příslušnosti, sociálního místa v určitých společenských skupinách, může posilovat sebedůvěru, sebevědomí jedince.
Jsou ovšem také děti, u nichž je potřeba kontaktu s okolím primárně, vrozeně slabá, děti, které mají zvýšenou potřebu samoty. Takové děti bývají plaché, odcizené okolí, zdrženlivé a samotářské. Mívají malý smysl pro sociální kontakt, komunikaci a integraci s kolektivem, bývají málo sdílné, rozpačité, mají sklon udržovat sociální distanci. Tyto vlastnosti jsou příznačné pro introvertovaný a schizotýmní typ. Dětem, které mají konstitučně podmíněný sklon k samotářství, zásadně nevyčítáme nedružnost, ani je násilně nevřazujeme do skupin, pokud se o to samy spontánně nesnaží. "Ať vše plyne volně a bez násilnosti věcí", radí J. A. Komenský. Většina dětí však nedostatkem emočně-sociální komunikace trpí, strádá. Jde hlavně o děti, které rodina po stránce sociálních kontaktů dosud přiměřeně neuspokojovala.
Další vůdčí lidskou potřebou je potřeba poznávat. Někdy se hovoří dokonce o pudu zvídavosti, který je spojen s emocí údivu. Nejnižším vývojovým stupněm potřeby poznávat je orientační reflex, který můžeme pozorovat i u zvířat.
Míra potřeby a snahy poznávat závisí nejenom na schopnostech, ale také na rozvoji poznávacích citů dítěte. Mezi snahou a citem je takový vztah, že je-li snaha dítěte završena, odměněna úspěchem, např. ve formě pochvaly rodiče, učitele, prožívá dítě libý cit, a tento cit zpětně provokuje jeho snahu a stává se také jejím motivem, takže můžeme mluvit přímo o poznávacích citech.
Chtějí-li rodiče rozvíjet poznávací city dětí, musí dětem dopřát pocítit radost z pochvaly a úspěchu. Jinak se může stát, že dítě obrátí svou pozornost nežádoucím směrem a nezřídka může jeho potřebu poznávat vystřídat intelektuální pasivita. Potřeba poznávat úzce souvisí s potřebou výkonu a kreativity, uskutečňování vlastních cílů a s potřebou společenského uznání.
Z dětí, které k tomu mají předpoklady, by měly vyrůst lidé tvořiví. Je však nutno upozornit i na obavu některých futurologů, že příliš mnoho podnětů světa vede k povrchnosti v poznávání a přístupu k věcem i jevům života a stává se typickou vlastností nových generací.
V dětském věku má velký význam potřeba pohybu, činnosti a změny, zejména u dětí se živým temperamentem. Není to sice v pravém slova smyslu potřeba čistě psychická, řadíme ji spíše mezi potřeby biologické, ale má velký psychosociální dosah - zejména u dětí se živým temperamentem a u dětí instabilních. Je třeba především vědět, že kladení zábran přirozené potřebě pohybu vede k vytváření nežádoucího vnitřního napětí a k fixaci dítěte na neuspokojenou potřebu a negativní citovou odezvu, která se často přenáší i na vztah k dospělému. Potřeba pohybu a činnosti je často frustrována u dětí z velkoměst, pokud není adekvátně pamatováno na vytvoření podmínek pro volný pohyb, hry a sport.
Ani organizované hry dětskou potřebu pohybu zcela neuspokojí. Zvlášť chlapci mají potřebu uvolnit se, vyžít se ve volných hrách, které si sami navrhnou, a také spontánním dováděním a komunikací s ostatními dětmi.
Je nutno počítat s psychologickou zákonitostí, že pokud dítě nemůže uspokojovat své základní potřeby v souladu se svými biorytmy, přiměřeně, uspokojuje je náhražkově, třeba i sociálně nežádoucím způsobem.
Můžeme rozlišit několik typů rodiny podle plnění rodinných úkolů: rodina funkční (ta nemá zjevné problémy), problémová (má sice potíže, ale ty ještě zásadně neohrožují vývoj dětí) a dysfunkční (neplní ani základní úkoly).
Někdy se stává, že uspokojování potřeb dítěte blokuje - ať již vědomě či bezděky, sám rodič nebo pedagog, a tu pak dochází k řadě konfliktů mezi ním a dítětem. Jde vlastně o důsledek opomíjení pedagogické zásady individuálního přístupu k dětem.
Harmonicky probíhající socializace, soulad tělesného a duševního rozvoje, socializace, která není zbytečně urychlována a násilně vnucována, odstraňuje riziko ztráty zdravé individuality a originality. Jde nám o tvořivou syntézu obecného, zvláštního a jedinečného.
Socializace neznamená degradaci osobnosti dítěte na pouhý pasivní objekt výchovně vzdělávacího působení. Není to pouhý jednostranný proces, ale proces dvoustranný.
Dítě a rodiče se střídavě ocitají v pozici subjektu i objektu výchovy, protože i dítě samo zpětně působí na rodinu a další sociální skupiny, a to tím více, čím více je personalizováno. Personalizace je nadstavba nad socializací a výchovou v kolektivních výchovných zařízeních. Personalizace je sebeutváření a sebeřízení, které umožňuje zpětné působení jedince na společnost a kulturu. Optimální personalizace předpokládá adekvátní internalizaci norem, hodnot a kulturních vzorů.
Personalizační aspekty při výchově a také pochopení pro globální podstatu současného světa obsahuje teorie tzv. globální výchovy ( Pike, G. a Selby, D.). Tato teorie je zaměřena na budování lepší, ekologičtější budoucnosti. Usiluje o holistické, globální, systémové a dlouhodobé pojetí světa a o všestranné a dlouhodobé (celoživotní) učení se člověka, a to především učení se kreativitě, tvořivosti, vedení k vyváženosti citové a rozumové složky výuky, k sebedůvěře, sebeuvědomění, k míru atd.
Úlohou rodiny je tedy zajistit plynulý a bezporuchový přechod od socializace přes kulturní výchovu k personalizaci v oblasti intelektu, tvořivosti, temperamentu i charakteru.
Na základě výzkumu stanovil významný americký psycholog L. M. Terman (1877-1956) deset faktorů, které se podílejí na spokojenosti v manželství :
1. nadprůměrná spokojenost v manželství rodičů;
2. šťastné vlastní dětství;
3. žádné konflikty s matkou;
4. domácí disciplína důsledná, ale ne tvrdá;
5. silný citový vztah k matce;
6. silný citový vztah k otci;
7. žádné konflikty s otcem;
8. otevřenost rodičů v sexuálních otázkách;
9. řídké a mírné tresty v dětství;
10. předmanželský vztah k sexuálním otázkám bez averzí a hnusu.
Jednotlivé fáze rodinného vývoje jsou však ohraničeny mezníky, významnými životními událostmi, které jsou světovou zdravotnickou organizací (WHO) označeny jako zákonité, tranzitorní krize.
Etapy cyklu rodinného života se odehrávají v této posloupnosti:
1. Seznámení s partnerem.
2. Sňatek.
3. Narození prvního dítěte.
4. Narození posledního dítěte.
5. Odchod prvního dítěte z rodiny.
6. Odchod posledního dítěte z rodiny.
7. Odchod rodičů do důchodu.
8. Smrt prvního partnera.
9. Smrt druhého partnera.
Na vývoj a utváření osobnosti působí všechny stránky rodinného prostředí. Společenská a ekonomická pozice rodiny působí přímo i zprostředkovaně, např. tlakem na shodu s normami skupiny, srovnáváním vlastní rodiny s rodinami vrstevníků, sousedství, postoje rodičů k životu, zařízení bytu. Slabší společenská a ekonomická úroveň rodiny se může promítat do větší citlivosti, introvertních postojů, neuroticismu, agresivity, izolace, nedostatku společenské aktivity, obranných reakcí, pocitů nejistoty a komplexu méněcennosti. Patří sem často rodiny menšinových skupin.
Materiální podmínky života v rodině vytvářejí základní hmotné prostředí, (které umožňuje všem členům rodiny reprodukovat životní energii), interiér, který je chrání před nepřízní počasí, umožňuje jim společný rodinný život. Na kvalitě hmotného prostředí v rodině závisí ve značné míře možnost uspokojovat některé základní životní potřeby: obživy, bezpečí před vlivy nepohody, odpočinku aj. Je rozdíl, když někdo vyrůstá v chudobě, v materiálním optimu nebo v prostředí ekonomicky blahobytném. Význam má také umístění obydlí, fakt, zda rodina bydlí na samotě (ta prý často vede k filozofujícím osobnostem), na venkově, ve městě či ve velkoměstě.
Město poskytuje více rozmanitých podnětů než venkov, což má svou stránku světlou, pozitivní (okruh zkušeností bývá větší), ale má i stinnou, negativní stránku: je zde více "svodů" a patologických vlivů. Význam těchto podnětů se však stále mění s postupujícím odstraňováním rozdílů mezi městem a venkovem a se zlepšováním a zrychlováním komunikačních možností .
Ve městě nás zajímá, v jaké části města rodina bydlí: v tovární nebo vilové a zahradní, v hlučné nebo klidné, ve středu města nebo na periferii, zda je poblíž park, dostatek zeleně a volných ploch na hry nebo jen fádní ulice atd. Děti v hlučných čtvrtích bez zeleně a bez hřišť statisticky významně častěji bývají nervózní, předrážděné, unavené. Zvlášť významný pro člověka je jeho obytný okrsek (mikrorajón). Jde o seskupení obytných jednotek do urbanistických celků v optimální velikosti. Centrem okrsku bývá škola. Obytný okrsek se dále dělí na obytné skupiny (1000 - 2000 obyvatel i menší). Okrsek tvoří okruh asi 400 metrů od školy.
Na vlastním obydlí je důležité, zda jde o rodinný domek nebo nájemní byt či podnájem ve vícepatrovém domě. Záleží na tom, jak je byt vybavený: komfortní, ústřední topení nebo topení na tuhá paliva, koupelna se stále teplou vodou, úroveň zařízení. Upravenost a čistota bytu nám může mnoho napovědět o kulturní, estetické a hygienické úrovni rodiny. Významné je, kolik osob připadá na jednu obytnou místnost. Záleží na tom, s kým dítě spí v pokoji a zda má své lůžko. Je to důležité pro posouzení toho, jaký má dítě klid v době odpočinku: zda např. nemusí dlouho bdít, protože v místnosti je televizor.
Pokud jde o výdělečné poměry v rodině, je důležité, jaký finanční příjem má rodina v průměru na jednu osobu, jaký je poměr mezi příjmy a vydáním, jaké větší investice rodina plánuje, jak je zaměřena na konzum, jak je ekonomicky a společensky úspěšná. Tato poslední okolnost může někdy způsobovat, že rodina nepřiměřeně šetří na výživě nebo ošacení, a tak buď přímo (podvýživa) nebo nepřímo (pocit méněcennosti ohrožuje vývoj osobnosti dětí). Kvalita výživy a ošacení dětí signalizuje často i postoje rodičů k nim.
Na rodinném hospodaření by se měli podílet všichni členové rodiny. Měli by být hodně vzájemně solidární (nikoliv individualističtí), poctiví, starostliví a šetrní. Šetrnosti, odříkání a sebezáporu by se měly učit i děti v rodinách, kde je nadbytek. Rodiny, které mají nadprůměrné finanční možnosti, nemají děti zahrnovat zbytečnými předměty a neměli by u dětí pěstovat pseudopotřeby. Na vývoj a utváření osobnosti dítěte má velký vliv úplnost rodiny a osobnost členů rodiny, rodičů a nejbližších lidí, s nimiž dítě žije.
U studentů bylo zjištěno (J. Lukeš, V. Hrabal, st.), že jejich kritičnost při posuzování rodinného prostředí stoupá se zhoršováním zdravotního stavu rodičů. Dále byla u studentů nepřímá úměrnost mezi stářím rodičů a spokojeností studentů v rodině.
Specifický vliv na utváření osobnosti dítěte má např. výchova v neúplné rodině. Plnění funkcí rodiny v neúplných rodinách je vesměs chápáno jako vážný sociální problém. Nejzávažnější situace nastává, když v rodině chybí matka. (Ztráta matky do 11 let dítěte je uváděna mezi faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se rozvine duševní porucha
( C. Škoda a J. Riegrová).
Vztah mezi matkou a dítětem se vyvíjí zpravidla velmi intenzivně. Dítě lne k jedné osobě, která přednostně uspokojuje jeho psychické a somatické potřeby, je pro ně "přístavem jistoty" a základem důvěry k okolnímu světu. Když v rodině chybí otec, vede tato okolnost snáze k abnormálnímu vývoji osobnosti a nezřídka i k poruchám chování. Otec ztělesňuje pro dítě vzor síly, autority, disciplíny, dominantního chování. Suplování otcovského modelu chování matkou není z hlediska harmonického a adaptivního vývoje osobnosti dítěte optimální. Ale ani u dívek v rodině bez otce se nevyvíjí adekvátně pohlavní identita. Nejde totiž jenom o vědomí a pociťovaní, prožívání "já jsem děvče" nebo "já jsem chlapec", ale o celou řadu společenských rolí, kterou identifikační model ztělesňuje. V úplné rodině prezentují rodiče dětem roli partnerství a model partnerského života. V neúplné rodině tomu tak není. Dítě tak nezískává ani zpětnou vazbu k vlastnímu chování, které je nebo není vždy adekvátní ve vztahu k druhému pohlaví.
Neúplnost rodiny koreluje pozitivně např. se symptomy úzkosti.
Vážný a chronický konflikt mezi rodiči v rodině však může být škodlivější než fyzická nepřítomnost jednoho z rodičů.
Členové rodiny na děti významně působí svými temperamentovými vlastnostmi: vznětlivostí - klidem, rychlostí - pomalostí, vyrovnaností - nevyrovnaností, afektivní labilitou - stabilitou atd. Samozřejmě působí také svým charakterem, mravními zásadami, způsoby jednání, postoji k sobě, k druhým lidem, k věcem, k nadosobním hodnotám; svým světovým názorem; svou inteligencí; svými vědomostmi; rozhledem a názory na běžné věci. Lidé s vyšším vzděláním jsou patrně na úroveň života rodiny náročnější, a proto patrně častěji rodinu hodnotí jako disharmonickou. Lidé se základním vzděláním hodnotí své manželství a svou rodinu v 80 - 85 % jako harmonické. ( K. Vítek) Rodina zastupuje ve vztahu k dítěti lidskou společnost. V rodině člověk získává model svých budoucích vztahů k lidem, názorů, postojů, chování, návyků, dovedností atd. Podle zkušeností v rodině transformuje dítě své vztahy na ostatní lidi.
Zvlášť vliv dospělých osob a starších sourozenců na vyvíjející se osobnost je velký, protože v období vývoje se silně uplatňuje potřeba vzoru, příkladu, napodobivost, identifikace jako hlavní mechanismus osvojování povahových vlastností a názorů. Záleží přitom mimořádně na úrovni normality osob, které děti napodobují. Normalita je přitom definována přiměřeným vnímáním reality, dobrým sebepoznáním, sebeúctou a akceptací, se schopností vytvářet citové vazby a činorodostí. Nejvyšší výskyt vážných duševních chorob, např. schizofrenie, bývá uváděn v rodinách, ve kterých rodiče jednali s dospívajícími dětmi hyperkritickým a hostilním způsobem a jejich komunikace byla matoucí.
Matka by měla být např. modelem ženskosti, vzorem lásky, něžnosti. Emoční problémy dětí mohou často souviset s pocitem nejistoty, kterou trpí jejich matka. Tato její nejistota může vyplývat z nedostatečného přizpůsobení se mateřské roli a chyb ve výchově dětí. Emoční labilita dětí je často odrazem emoční nestálosti jejich rodičů.
Otec by měl být vzorem mužnosti, organizačních schopností a dovedností.
Způsoby osvojování vlastností nejsou jednoduché a neprobíhají podle schématu: určitá vlastnost rodičů - stejná vlastnost dítěte. Vznik vlastností se řídí daleko složitějšími, komplexnějšími zákonitostmi. Někdy se uplatňuje např. mechanismus paradoxní identifikace, který způsobuje, že si starší dítě vytváří záměrně právě opačné vlastnosti než vidí ve svém okolí, totéž může probíhat bezděčně, neuvědoměle i v mladších věkových obdobích.
Důležitý je také kontakt dítěte s prarodiči, vzdálenějšími příbuznými a známými rodiny. Tyto kontakty mohou pomoci k sociálnímu osamostatňování dítěte, zejména v případech příliš těsného a intenzivního, fixovaného až úzkostného vztahu dítěte k matce.
Sourozenci často soupeří o přízeň rodičů a o projevy lásky, péče a pozornosti, takže jsou mezi nimi více či méně neuvědomované vztahy rivality a žárlivosti. Toto napětí není vhodné zvyšovat ustavičným srovnáváním, kladením jednoho druhému za vzor, vynášením jednoho dítěte nad druhé. Sourozeneckou rivalitu bychom na druhé straně neměli příliš dramatizovat.
Při posuzování podnětnosti rodinného prostředí na rozvoj osobnosti dítěte je důležité znát rodiče a členy rodiny dítěte, jejich klady a zápory, ale tyto své poznatky nemůžeme mechanicky, aplikovat na vysvětlování zvláštností osobnosti dítěte a perspektiv jeho vývoje.
Zaměstnanost rodičů a přítomnost obou rodičů v domácnosti vytvářejí lepší podmínky pro zdravý vývoj osobnosti dětí než nezaměstnanost rodičů a neúplná rodina. Výsledná osobnost dítěte je dána charakteristickými vzorci myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedinců a ovlivňují jeho interakce s prostředím. Rodiče s nízkou kulturní a vzdělanostní úrovní neposkytují svým dětem optimální míru výchovné a poznávací (kognitivní) stimulace. Navíc takoví rodiče málokdy bývají kooperativními a efektivními partnery odborníků (např. psychologických poradců) usilujících o minimalizaci těžkostí jejich problémových dětí.

Na vývoj psychiky a osobnosti dítěte a na stav saturace biologických i psychososciálních potřeb v rodině dětí má vliv stáří jeho rodičů, úroveň vzdělání rodičů, jejich zaměstnání, postavení v povolání, ve společnosti, pověst rodiny v okolí a spolupráce rodiny se školou a s mimoškolními volnočasovými i odbornými zařízeními.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama