Výzkumy osobnosti dětí a mládeže

5. listopadu 2009 v 16:04 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Důležitými podklady pro zobecnění o osobnosti a socializaci dětí a mládeže jsou výzkumné výsledky Evropské longitudinální studie těhotenství a dětství (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Na této studii se podílí i Česká republika. Podnět pro vznik a realizaci tohoto projektu vyšel ze setkání odborníků pozvaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Moskvě v roce 1985. Koordinačním centrem projektu na kterém participuje šest zemí (Spojené království Velké Britanie a Severního Irska, ostrov Man, Česká republika, Slovensko, Ukrajina a Ruská federace) byl určen Institut dětského zdraví v Bristolu.

V České republice je psychologický výzkum na této studii realizován Centrem výzkumu vývoje osobnosti a etnicity na FSS MU v Brně vedený prof. Vlasimírem Smékalem. Jde primárně o tzv. epidemiologický výzkum, jehož cílem je identifikace rizik pro zdravý a optimální vývoj osobnosti a navržení způsobu prevence. Závěry pro osobnost jedenáctiletých dětí jsou čerpány z individuálního psychologického vyšetření (trvajícího pro každé dítě dvě a půl hodiny) realizovaného u 852 jedenáctiletých dětí (chlapců bylo 435 a dívek 417). Na psychologických vyšetřeních se podílelo celkem 21 studentů a absolventů psychologie.
Ve srovnání se žáky bývalé školy, je podle V. Smékalem řízeného výzkumu osobnost současného dítěte, jeho socializace, tedy proces během kterého se jedinec začleňuje do společnosti a jeho vnější chování komplikováno větší rozvodovostí a krizovými situacemi české rodiny, konzumním životním stylem rodin, negativním vlivem televize i nevhodných počítačových her, častějším setkáním a experimentováním z drogami a závadovými referenčními skupinami, které jsou zatím typičtější pro velká města a velkoměsta než pro venkov.
Za nejzávažnější psychické změny oproti psychickému profilu osobnosti dětí v minulosti lze podle Vladimíra Smékala (2003) považovat mírnou kognitivní akceleraci související s nebývalým pokrokem v telekomunikačních technologiích a s počítačovou gramotností dětí více než se
stimulací četbou, dále nevyrovnaný vývoj psychomotoriky, ochuzení či retardaci emočního a sociálního vývoje, zpomalení vývoje vůle, zeslabení dovednosti vyvíjet volní úsilí. To souvisí i s poměrně často se vyskytujícími se závadami (dificilitami) a poruchami chování a osobnosti dětí, mládeže i dospělých.
Také nástup dítěte do základní školy usilující o demokratizaci a humanizaci, činnostní a osobnostní přístup k žákům, znamená pro dítě a jeho socializaci důležitou změnu, vážný předěl v jeho životě. Současná společnost klade důraz na přizpůsobení výuky a školního života potřebám dětské osobnostní individuality, jejího fyzického i psychického zdraví a na výchovu k občanství v demokratické společnosti.
Současné pojetí vzdělávání lze označit za humanistické či antropogenetické, kultivující vnitřní i vnější svět člověka, preferující etické momenty, zejména solidaritu a život v souladu se zákony přírody.
Slibný pro charakteristiku osobnosti a socializace vyvíjející se osobnosti žáka současné základní školy je kvalitativní longitudinální výzkum Žák v měnících se podmínkách současné základní školy na který získala grant (grantový projekt GAČR 406/94/1417) pražská skupina školní etnografie (PSŠE), která působí na katedře pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výzkumná skupina intenzivně zkoumala základní soubor od roku 1997 ve čtyřech třídách pražských škol (počet zkoumaných žáků byl 110). Monitorovány byly děti od jejich vstupu do školy až do devátého ročníku. Další dvě třídy (pražská a jedna venkovská) tvořily doplňkový soubor (35 dětí). Výzkumný tým tvořilo sedm odborných pracovníků na plný úvazek pracujících ve školách a další tři pracovníci participující na analýzách dat.
Výzkumnou prací se zabývali např. psychologové Miroslav Rendl, Miloš Kučera, Miroslav Klusák, Vladimír Chrz, antropologové David Doubek, Markéta Levínská (roz. Rybová), etnografka Dana Bittnerová aj. Nešlo o intervenční studii, ale o monitorování, tj.o popis současného stavu bez intervence.
Jelikož však jde o kvalitativní výzkum, jsou dosažené poznatky obtížně zobecnitelné. Sdělení o výzkumu mají zhusta esejistický ráz.
Překvapivé jsou např. výsledky výzkumu v oblasti starosti současných dětí o zevnějšek. Markéta Levínská, jedna z výzkumných pracovnic zjistila, že děti odlišují tzv. sociální oblečení, které není podle poslední módy. Poplatnost sociálnímu oblečení vede k označování některých spolužáků za sociály. Sociálové zase označují moderně a draze oblečené děti za hloupé zbohatlíky apod. Jinak se podle zevnějšku, oblečení a stylu chování označují děti např. jako frajeři a frajerky ("dámy"), intelektuály ("vědce") a intelektuálky, sportovce a sportovkyně.
Vzhledem k výstřelkům dětské módy se začalo uvažovat i o školních uniformách pro české školy.
Dnešní škola je liberální a demokratická a usiluje o humanizaci, což sebou nese větší asertivnost, spokojenost se sebou samými a sebeprosazování dětí a mládeže. Výzkum českého psychologa a vysokoškolského učitele Stanislava Štecha z pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2005) na vzorku 150 velkoměstských (pražských) dětí ukázal např. na zvýšený individualismus, zvýšenou kritičnost (zejména vůči škole a učitelům) a slabší smysl pro dodržování norem a pravidel optimální sociální komunikace. Potřebovali bychom ještě seriozní výzkum prožívání a chování a socializace současných venkovských dětí. U městských dětí někdy pozorujeme také větší dávku především verbální agresivity a neomalenosti než to bylo ve škole minulosti.Městské děti v současnosti jsou pravděpodobně pragmatičtější, méně romanticky idealistické než tomu bylo v minulosti. Toto tvrzení by bylo třeba ještě výzkumně potvrdit.
Děti současné školy se jeví i jako vulgárnější než žáci školy v minulosti. Také tolerance učitelů a ostatních dospělých osob vůči vulgarizaci je zřejmě větší než dříve.Rovněž popová tvorba je v poslední době vulgárnější a méně melodická než tomu bylo v minulosti. Bylo by třeba slovníku dětí a mládeže věnovat větší výchovnou péči.
Pro sociální pedagogy a psychology jsou přínosné např. chronopsychologické výzkumy, které přinášejí pozoruhodné poznatky o rytmicitě v lidském chování a prožívání. Chronopsychologie se zabývá např. geneticky i sociálně podmíněnými rozdíly v chování a prožívání i socializaci dětí s ranní diurnální preferencí (tj. tzv. skřivánky) a dětmi s večerní diurnální preferencí (tzv. sovami). Výzkumně se touto problematikou zabývají Karel D. Skočovský a B. Šimečková (in Smékal a kol. 2004).
Zdá se, že večerní preference je spojena s poruchami socializace, nepřizpůsobivějším, rizikovějším a problémovějším chování než je ranní preference.
Na začátku dospívání se však bohužel posouvá diurnální preference směrem k "večernosti". Ranní typy se přitom jeví jako adaptivnější, klidnější až introvertovanější. Večerní typy mívají vyšší míru neuroticismu.
Důležitou podmínkou úspěšné socializace a úspěšného zvládnutí výuky je dobrá komunikativní znalost vyučovacího jazyka. Řeč lze definovat jako psychosociobiologickou vlastnost člověka, jako psychický a osobnostní systém, kterým lze formulovat a přenášet pomocí jazyka informace a působit výrazně i na emotivní stránku osobnosti. Jazyk je jev společenský, náleží určité etnické skupině a stále se vyvíjí.Je to mimořádně důležitý nástroj socializace, enkulturace a kultivace psychiky a osobnosti.
To si velmi dobře uvědomoval např.spisovatel a pedagog Jaroslav Foglar
při výchově dětí a mládeže, prostřednictvím časopisu Mladý hlasatel i Vpřed a svých klubů a táborů. Rodiny však často nechávají jazykově vyjadřování a komunikativnost svých dětí do značné míry příliš ovlivňovat televizními a počítačovými programy a mobily. To se negativně projevuje na některých složkách verbálního myšlení a mluvy, verbální řeči. Děti méně čtou, méně rozumí různým úslovím, metaforám, příslovím a méně frekventovaným slovům.Jejich osobnostní a psychická kultivace a socializace je pak obtížnější.
V mezinárodním výzkumu PISA (Program for International Student Assesment) v letech 2000 - 2003, který zjišťoval v 32 zemích, jak děti v 15 letech umějí porozumět tomu co čtou (nejen krátké povídce, ale i instrukcím, rozpisu služeb, reklamě, novinovému článku atd.) skončilo Česko jako 19. z 32 zemí, tedy kus pod průměrem.( Ve zkouškách matematických a přírodovědných znalostí a dovedností však byly české děti opakovaně lepší než průměrné). Od roku 2000 se výzkum P.I.S.A. opakuje vždy po třech letech.
Čtenářská gramotnost dětí ve věku základní školy zůstává stále ještě přijatelná. Děti ve věku 10 až 14 let v sociologickém průzkumu či výzkumu čtenářské gramotnosti nezávislou Agenturou Ivan Gabal Analysis and Consulting v roce 2002 byly ve velké většině schopny porozumět psanému a tištěnému textu, přemýšlet o něm a využívat takto získaných informací pro svůj rozvoj.Z 1092 dotazovaných dětí jich polovina četla pravidelně a čtení je bavilo. Čtvrtina dětí četla alespoň dvakrát týdně, naproti tomu zbývající čtvrtina nečetla téměř vůbec. Tři a více knih měsíčně údajně dočetlo 18% dívek a 9% chlapců. Oblíbenými žánry ke čtení byly dobrodružná literatura, kterou četlo 56% chlapců a 32% dívek. Příběhy o lásce se bavilo 37% dívek a 2% chlapců. Nejoblíbenější byl Harry Potter (zvolilo jej 27% dotázaných dětí). Následovaly díly trilogie Pán prstenů a Babička Boženy Němcové.
Vladimír Smetáček z Pedagogické fakulty UK v Praze usuzuje, že dívky jsou lepšími čtenářkami v údobí od 10 do 14 let než chlapci, a to proto, že se lépe soustředí, z hlediska socializace jsou vyrovnanější a celkově se v tomto věku rozvíjejí rychleji než chlapci. Rozdíl mezi chlapci a děvčaty ve čtení se srovnává kolem 15 let, kdy obliba čtení u dívek klesá na úroveň chlapců.
Rodina na většinu dětí zejména v období mladšího školního věku (věk od 6 do 8 let) působí jako hlavní zdroj citové jistoty, zázemí, nositel sociální opory a socializace. Děti vyjadřují potřebu většího podílu společně tráveného času se svými rodiči, dřívějšího příchodu rodičů domů ze zaměstnání či návrat rodiče po rozvodu a opětovného soužití rodiny jako celku. Dívky (častěji než chlapci) vyjadřovaly přání mít vlastní domácí zvířátko. Chlapci častěji zmiňovali přání mít vlastní počítač, mobilní telefon, kolo apod.
Většina našich šestiletých dětí (asi 80%) je každoročně na požadavky první třídy základní školy dostatečně připravená a vyspělá.
Americký psycholog L. Kohlberg (1976) označil tuto fázi jako stadium "hodného dítěte",
které chce vyhovět sociálnímu očekávání (sociální deziderabilitě),
aby bylo pozitivně hodnoceno.
Pobyt mimo rodinu většina dětí vnímá nelibě, zejména když jde o pobyt v nemocnici.
Rodiče však často povolují dětem pořídit si různé tretky, které mohou odvádět jejich pozornost jak při výuce ve škole, tak při vypracovávání školních úkolů doma. Jsou to např. různé ozdoby na propisky, které při psaní chrastí atp.
Někteří rodiče pořizují svým dětem různé, např. pepřové spreje, které však některé děti ve škole používají nepřiměřeně. Podobné platí i o různých nožích.
Období středního školního věku (od 8 -9 do 11 - 12 let) je považováno psychologem a vysokoškolským učitelem Zdeňkem. Matějčkem za období vyrovnané konsolidace, Rakouský psycholog a psychiatr Sigmund Freud hovoří o fázi latence, tedy době klidu a relativní pohody. Děti jsou v tomto období zaměřeny realisticky. Úroveň vlastního školního výkonu, vedoucí k prožitku úspěchu či neúspěchu se stává základem sebehodnocení a posléze součástí osobnostní integrity. Dítě si podle české psycholožky a vysokoškolské učitelky M. Vágnerové (2000) osvojuje svůj osobní styl zvládání překážek a neúspěchů, strategie jak se vyrovnávat s problémy.
Během školní docházky nás nejenom ze zdravotních a biologických důvodů, ale i z důvodů psychologických a pedagogických důvodů musí zajímat růst a růstová diagnóza dětí. Předpokládáme, že v dohledné době se pedagogové a psychologové budou ve větší míře než doposud zajímat o problémy auxologie, což je novodobý obor, který se komplexně zabývá růstem a vývojem člověka. (Auxó znamená řecky rostu). Nejenom pediatr, ale i pedagog, sociální pedagog a psycholog by měli alespoň orientačně ovládat diagnostiku somatické normality a abnormality podle výšky postavy a podle hmotnostně - výškového poměru, protože tyto údaje mají nejenom biologické a zdravotní, ale i psychologické a pedagogické dopady a důsledky.
Období staršího školního věku trvá asi od 11-12 ti do 15 ti let a končí pohlavní dospělostí. Pro počátek puberty je charakteristické tzv. pubertální zrychlení (akcelerace) růstu.
Podle J. Piageta jde o stadium formálních operací. Děti již dokáží vyjádřit vlastní názor a bývají často zvýšeně kritické. Počínají se také krystalizovat samostatná a kritická přesvědčení o různých problémech. Pubescent sní o ideálních poměrech světa. Vrstevníci se stávají mládeži v pubertě primárními neformálními autoritami.
Konkrétně a reálně si mají žáci v tomto stadiu vývoje na základní škole:
vytvořit pevnou soustavu klíčových poznatků významných pro poznávací a praktické činnosti, užitečných pro budoucí život, potřebných pro dorozumívání s lidmi a pro orientaci v kulturních a civilizačních výtvorech a hodnotách. Pokud jde o intelektovou úroveň žáků, ti by měli již na základní škole chápat význam získaných vědomostí ve vzájemných souvislostech a postupně si vytvářet ucelený obraz přírodní a společenské skutečnosti.
K tomu je zapotřebí jednak přiměřených intelektových schopností, jednak patřičná motivace, kladný vztah k učení a ke škole. Na vztah dětí ke škole má zásadní vliv pozitivní hodnocení ze strany učitelů a výborný prospěch. Děti s výborným prospěchem chodí raději do školy než jejich méně úspěšní spolužáci. To prokazují shodně pedagogicko-psychologické průzkumy a výzkumy (např. M. Tomiczewová, 2005). Dobrá známka, resp. dobré slovní hodnocení potvrzuje dětem jejich osobní hodnotu v mentální oblasti jejich já.
Pro vyučování je důležité stimulovat zájem dětí o klíčové poznatky. Avšak je třeba vzít v úvahu, že právě tento zájem často v dospívání v důsledku pubertální hypobulie ochabuje, což se projevuje na výkonech žáků, zejména chlapců i když jsou třeba nadprůměrně nadaní. Tento pokles výkonnosti souvisí s ponořením do vlastního nitra, se sněním, s problematikou eroticko-sexuální a s pubertální rozháraností (nevyrovnaností).
Všimněme si nyní některých rozdílů mezi chlapci a dívkami.
Dívky bývají školsky úspěšnější a sociabilnější než chlapci. Jsou také svými pedagogy více chváleny než chlapci. Dívky splňují lépe než chlapci představy pedagogů o tom, jak se má správný žák chovat a učit. Zato jsou i více pozitivně stimulovány.
Dívky ve věku od 10 do 14 let podle sociologického výzkumu nezávislé agentury Ivan Gabal Analysis and Consulting z prosince roku 2002 více času než chlapci věnují školní přípravě. V pubertálním období však není příliš optimální stav pozornosti, obtíže jsou zejména v koncentraci pozornosti. Optimální není ani stav paměti dětí a tím učenlivosti dětí vůbec, s čímž zatím škola příliš nepočítá. Tato labilita, nestálost pozornosti (zejména v počátečním období puberty), souvisí s denním fantazijním sněním.
Pro obě pohlaví je však příznačné ukvapené generalizování (hyperbolizování) a preciznost formulací stále pokulhává za myšlením. Také cit pro rozlišování jemných výrazových odstínů se teprve vyvíjí.
Úspěch ve škole a později v práci předpokládá emocionální stabilitu, značnou odolnost k frustracím a dovednost přijímat i případné dílčí neúspěchy. Přílišná citlivost, senzitivnost a hypersenzitivnost jedince snadno vyvede z míry. Strach, obavy, napětí a tréma svazují mentální výkonnost.
Z literatury je oblíbená fantastika, u chlapců sci-fi literatura a literatura faktu. Dospívající uspokojují vyšší potřeby a transformují, sublimují, platonizují potřeby nižší. Děti často nadšeně horují pro některého spisovatele, pro některý literární žánr, pro slavného herce, státníka, sportovce, závodníka atd.
Chlapci obdivují zejména všechny projevy mužnosti a nezkrotnou sílu fyzickou i mravní. Intenzivní city prožívá mládež při sledování televize a videa. Mládež často touží po nekonvenčním, osobitém, líbivém, módním, ale přitom nekonvenčně sentimentálním.
Považuje za hrdinství, za uvolněnost, za odvahu a boj proti strnulosti také výstřední oblékání a chování. Má zvýšený zájem o vše, co souvisí s vývojem k dokonalému, dospělému vystupování, jednání a životu vůbec čte knihy o síle vůle, o sugesci, o společenském chování, o mravnosti, má potřebu líbivosti, obdivuje vše moderní, vysoko hodnotí zjev a oblečení.
Pokud jde o hodnotové cíle, postoje a motivy jednání mají děti, mládež i dospělí postupně při socializaci získat:
orientaci v základních mravních hodnotách (úcta k životu a k člověku, k pravdě, spravedlnosti, altruismus, prosociálnost), rozpoznávat je v každodenním životě, ztotožňovat se s nimi, odmítat takové negativní jevy, jako je přílišný,egoistický a asociální individualismus,nespravedlnost, brutalita, násilí, lež a přetvářka,
V této oblasti je tč. ještě hodně nedostatků: úcta k člověku a jeho životu a zdraví má často trhliny.
Děti se postupně emancipují od rodiny a kolem jedenácti roků největší díl svého volného času tráví dítě mezi kamarády. Vzrůstající vliv vrstevnické skupiny je u jedenáctiletých evidentní ( L. Lacinová a R. Michalčáková in Smékal a kol. 2004). Spolužáci a vrstevníci a někdy i závadové vrstevnické skupiny a referenční skupiny mají často pro dítě a mladého jedince větší
subjektivní a socializační význam než jeho rodiče a učitelé. Proto je třeba včas poznat v jakých skupinách se dítě pohybuje a jaké vyznává referenční skupiny.
Nesmíme se však domnívat, že v pubertě děti neuznávají vůbec žádnou autoritu a řád. Ve skutečnosti dítě má potřebu autority, touží po vzoru, po přimknutí k silné osobnosti. Klade však na autoritu vysoké nároky, má-li se jí podřídit a citově se k ní přimknout. Pubescent se rád podřizuje pouze tomu, koho plně obdivuje (koho považuje za mocného, velkého, úctyhodného či krásného).Černobílé vnímání ostatních lidé přitom v této etapě vývoje ještě převládá.
Pokud jde o vztahy dospívajících k dospělým osobám, dítě se stále více vymaňuje ze společenské závislosti na nejbližších příbuzných. Hledá aktivně nedostatky v osobnostech těch, kteří jej vychovávají, a nekompromisně a často i nespravedlivě hodnotí všechny činy a vlastnosti dospělých. Dospívající mají často i neadekvátní pocity, že jsou dospělými dehonestováni.
Čeští žáci základních i středních škol jsou podle zkušeností učitelů volnější, svobodnější ve svých výrazových projevech, otevřenější, živější, více si během komunikace s dospělými dovolí, některé jsou dokonce až verbálně agresivní, ale brachiální agresivita bývá v České republice zatím naštěstí výjimečná. Současní žáci se jeví jako asertivnější a expresivnější než byli žáci základní školy v minulosti. Ti byli jako celek spíše adaptivnější, méně expresivní. Většina současných žáků základní školy autoritu svých učitelů respektuje. Ve srovnání se Spojenými státy americkými i ve srovnání s jinými evropskými zeměmi není agresivita českých dětí tak výrazná.
Faktem však zůstává, že někteří žáci si uvědomují, že do patnácti let nejsou trestně zodpovědní za své chování a zneužívají tohoto vědomí, např. tím, že své učitele provokují ke konfliktům.
Dítě v pubertě vždy někoho napodobuje, vždy někomu slouží. Buď je mu vzorem skutečné osoba - ať již společensky kladná či záporná, anebo románová postava. To se ovšem odrazí v charakterových vlastnostech.
Jde o to, pochopit význam života a zdraví, osvojit si zásady zdravého životního stylu, naučit se správně rozhodovat a jednat ve prospěch svého zdraví i zdraví jiných. To znamená získat tzv. zdravotnickou gramotnost.
Hodně tu může znamenat výchova ke zdraví ve škole a sebevýchova.
Dosavadní, již poměrně celistvý obraz o vlastním těle i o vlastní psychice se na začátku dospívání mění (zejména vlivem somatických změn ve spojitosti s vývojem pohlavních znaků). Ti dospívající, kteří dříve fyzicky vyzrají, jsou ve výhodě, neboť jejich prostředí, zejména vrstevníci, jim vyjadřují větší respekt, což posiluje jejich sebevědomí.
Osoby s dobrými schopnostmi autoregulace budou mít tendenci vyrovnávat se s náročnými situacemi a stresem konstruktivnějšími, flexibilnějšími, adaptivnějšími a trvalejšími způsoby. V USA se doporučuje pro zvládání zátěží vychovávat u dětí tzv. nezdolnost (hardness), jako opak psychické zranitelnosti (vulnerability).
Dospívající velmi zajímá:
jaký vlastně je, jaké má možnosti, jaké má hranice, jaké má hranice, jak se jeví svému okolí.
Podle Petra Macka (2003) jsou dnešní adolescenti pravděpodobně o něco spokojenější než předchozí generace.
Jsou ambicioznější než adolescenti v minulosti, chtějí v životě uspět,
přičemž životní úspěch pro ně znamená hlavně osobnostní rozvoj
včetně vzdělanosti a materiální zabezpečení.V
ětšinou mají mnohem větší kapesné než tomu bylo v minulosti.
Peníze a moderní oblečení jsou pro ně většinou velmi důležité.
Chtějí se mít dobře, nemuset se omezovat a šetřit.Chtějí být samostatní, informovaní, mít vlastní bohaté zkušenosti a cestovat do ciziny, získat vlastní byt. Nechtějí být nenápadní.
Pro sebehodnocení v pubertě je příznačné, že se často navenek jeví jako zvýšené (zvýšená je však pouze potřeba sebeuplatnění), ale ve skutečnosti je labilní a kolísavé. Po neúspěchu obvykle výrazně poklesává tzv. aspirační úroveň.
Často se za okázale sebevědomým chováním skrývá překompenzovaný pocit méněcennosti. Mnoho zbytečných konfliktů mezi dospívajícími a dospělými je zaviněno nerespektováním zvýšeného sebecitu dětí a srážením jejich sebevědomí. Současní adolescenti však podle Petra Macka (2003) častěji vypovídají, že si ze svými rodiči rozumí, než že se s nimi dostávají do konfliktů.
Ve vývojovém stadiu puberty se však již objevuje také šikana (peer victimization).Předpokládá se, že 20 - 30% dětí je šikanováno vrstevníky, přičemž chlapci bývají obětmi šikany častěji než dívky. Obětmi bývají submisivní, málo asertivní, často fyzicky slabší děti s nízkým sebehodnocením. Šikanující jedinci vykazují hostilní tendence vyvěrající v konflikt, nízkou kontrolu impulsivity a agresivních tendencí a pozitivní postoj k fyzickému násilí.
Pokud jde o problematiku sexuální, zdá se, že adolescenti více než v minulosti používají v současné době antikoncepci.
V dospívání je mimořádně důležitý správný výběr povolání, respektive studia. Je také žádoucí dotvořit u dětí pocit odpovědnosti za životní prostředí a projevovat úctu k výsledkům lidské práce minulosti i přítomnosti.
Z hlediska psychobiologie je možno žádat, abychom při výchovně vzdělávací činnosti působili nejen na levý, ale i na pravý mozek, tedy na levou i pravou hemisféru mozku. Nejprve je ovšem třeba stanovit cílový model zdravé osobnosti občana evropské společnosti 21. století a poté metodiku jeho socializace, výchovy, vzdělání, sebevýchovy a sebevzdělávání.
Jde o to naučit děti a dospělé prostřednictvím výchovy, vzdělávání a pozitivní socializace nejen osvojovat si duchovní statky jako jsou vědomosti, dovednosti a návyky, ale osvojovat si rovněž adekvátní komunikaci s nadřízenými i kolegy, optimální životní a profesní orientaci, vhodné psychosociální pozice a role, pečovat o jejich i optimální emoční vyladění a adekvátní základní životní náladu, optimální sebeobraz, důvěru v sebe a ve svět. Jde tedy i o úsilí o žádoucí, normální a zdravou adaptaci člověka na školu, rodinu i práci a o přiměřenou reaktivitu na školní i pracovní a životní úspěchy i neúspěchy. Jde i o to, naučit se různé způsoby zdravé komunikace, zvládání stresů, řešení konfliktů, odmítání drog, alkoholu, cigaret, naučit prevenci zdravotních potíží, úrazů a profesního vyhoření a metodám podpory zdraví.Zdá se však, že dospívající jedinci v České republice drží přední místo např. v kouření marihuany.Dospívání je jakoby typické určitým sklonem k riskantnímu chování. Projevuje se to např. i častými úrazy. Je třeba dosáhnout u adolescentů větší zodpovědnosti za vlastní kvalitní život a zdraví.
Zvláštní pozornost při socializaci dětí, mládeže i dospělých je třeba věnovat vývoji a rozvoji jejich viability (životaschopnosti), zdravé a normální osobnosti, její enkulturace, ale i personalizace a rozvoji osobní (personální) a sociální i morální identity. Každý člověk by měl být sám sebou, vědět kdo je, jaké má přednosti a nedostatky, jakých společenství je součástí, jaký má vliv na druhé lidi, jakou má hodnotu sám pro sebe a pro druhé lidi.
Měl by dosáhnout stavu, který je nazýván status naplněné identity. V tomto statusu je člověk především schopen zodpovědně přijímat závazky a povinnosti (Petr Macek, 2005).
Cílem socializace osobnosti v evropské společnosti je, aby se rozvíjel ve skrytém kurikulu každého člověka zdravý vztah k sobě samému, stav zdravé sebedůvěry a pohody, adekvátní spokojenosti se sebou samým a s kvalitou svého života, akceptace sebe sama, stav zdatnosti, úspěšnosti, resp. až kreativity, kompetentnosti až identifikačního vzoru ve vzdělávání, práci i osobním životě, přiměřené obliby a sociální opory v daném referenčním rámci, sociability, kultivovanosti, prosociálnosti, etičnosti a estetičnosti,užitečnosti a efektivnosti pro druhé lidi.
I když již mnohé o poznávání a utváření osobnosti víme, je stále v této oblasti mnoho nepoznaného a obestřeného tajemstvím. Např. problematika cílevědomého programování vlastní životní cesty do budoucnosti dílčími, středními i vzdálenými perspektivami, které pomáhají uvolňovat potenciality, rezervy psychiky a osobnosti člověka a přibližovat se integrativně k žádoucím cílům.
Na závěr bychom se měli nechat inspirovat slovy významného filozofa vědy 20. století
Karla Poppera (1902 -1994) v jeho knize Život je řešení problémů:
,,Zásada, že lidem, kteří nám byli svěřeni,
nesmíme především škodit,
by měla být ve výchově právě tak fundamentální jako v lékařství."
Poznávání osobnosti
Metody poznávání duševna a osobnosti si můžeme také rozdělit na obecně použitelné (např. pozorování, rozhovor, dotazník, životopis, íškolní vysvědčení, hodnocení ze školy či z pracoviště), které může s úspěchem využít i nepsycholog a na speciální psychologické odborné a vědecké metody, které jsou cenným nástrojem kompetentního poznávání psychiky a osobnosti pouze v rukou speciálně vyškoleného odborného psychologa.
Jde např. o diagnostikování metodou inkoustových skvrn H. Rorschacha, diagnostikování metodou Tématický apercepční test (TAT) Murraye atd.).
Speciální psychodiagnostické metody včetně psychometrických technik jsou v rukou oprávněného uživatele a odborníka cenným prostředkem k poznání psychiky a osobnosti člověka.
Používají-li jich však osoby, které k tomu nemají příslušnou kvalifikaci a nerespektují etický kodex příslušného povolání, vzniká vážné nebezpečí, že budou poškozeny buď šetřené osoby nebo instituce, v jejichž zájmu se vyšetřování koná. Proto jsou vědeckými společnostmi vytvářeny klasifikace psychodiagnostických metod podle požadavků na vzdělání jejich uživatelů (kategorie A např. předpokládá humanitní vysokoškolské vzdělání a zaškolení v dílčí psychodiagnostice, kategorie B už přímo psychologické vzdělání a kategorie C vzdělání na úrovni jednooborové odborné psychologie).
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama