Edukace, kultivace a socializace osobnosti

5. listopadu 2009 v 16:00 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Moudře promluvil, kdo ke schválení škol řekl, že jsou ,,humanitas officinae" (dílny lidskosti), tím se zajistí školám pravý jejich cíl, pravá povinnost
(J.A. Komenský).

Edukace (vzdělávání a výchova),kultivace (zušlechťování, psychosomatické zdokonalování) a socializace(adekvátní přizpůsobení ve společnosti) i sebevýchova by měly mít za cíl rozvíjet normální, zdravou, humánní a dobře přizpůsobenou osobnost občana, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.



Osobnost je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně - společenských podmínkách a biodromálně procházející svou individuální životní vývojovou cestou.
Osobnost člověka je předmětem zájmu řady věd, a to především humanitních mezi něž patří např. vedle právních oborů a pedagogiky všech specializací i psychologie.
Zkoumání osobnosti člověka představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Duševní rozdíly mezi muži a ženami přitom studuje psychologie diferenciální.
Vznik osobnosti jedince se váže k věku kolem tří let, kdy se děti začínají označovat první osobou čísla jednotného, tedy . Proto se budeme zabývat osobností člověka a jeho socializací již od dětství, nejen v dospělosti. Sama socializace dítěte začíná ovšem dokonce již dříve než kolem třetího roku.
Poznatky psychologie osobnosti a její socializace můžeme uplatnit např. při poznávání dětí i dospělých, při běžném jednání s nimi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při předcházení sociální izolaci, sociální exkluzi a řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců apod.
Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s dětmi i dospělými lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem.
Osobnost je jak produktem společensko - historického vývoje, tak současně i jeho spolutvůrcem.Lidská viabilita, tj.životaschopnost je ovšem závislá i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu.
Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin a efektu sociální žádoucnosti).
Vnitřní (endogenní, biologické ) determinanty i vnější (exogenní), socializační činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
Pro exaktní komplexní poznání osobnosti, které je nutné pro poradenskou, sociálně pedagogickou, psychoterapeutickou péči i pro intencionální výchovu a převýchovu je žádoucí týmově a interdisciplinárně kombinovat vertikální, tj. vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti. Je to přístup kasuistický. Je pro individuální odbornou práci s lidmi vhodnější než přístup psychometrický, který je však dobře využitelný jako průzkumná a výzkumná technika.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti. Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby, spící geny a vrozené vlastnosti temperamentu.
Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje a socializace člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem často více či méně závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
V současné době je v Evropě a v evropské společnosti preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidského duševna, psychiky a osobnosti mozek. Méně stoupenců, a to zpravidla z náboženských kruhů má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence.
Jak definujeme pojem osobnost člověka? Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti. Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý morálně hodnotící aspekt, kterého se psychologie zříká.
Pro psychologii je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými (zejména řeči), charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
- co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty)
- co člověk může (možnosti, schopnosti, vlohy, nadání)
- co člověk je (temperament, charakter)
- kam člověk směřuje (začlenění do určité společenské třídy, zvolená osobní životní cesta ).
Etymologicky pochází pojem osobnost asi z latinského persona, což původně znamenalo divadelní masku, již si v antických hrách herci nasazovali a měnili podle své role.
G. W. Allport (1897 - 1967) definuje osobnost jako dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v rámci individua, která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Pro H. Pierona (1881 - 1964) je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho jednání.
J. Sczepanski chápe osobnost jako celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já.
Přesněji můžeme osobnost definovat jako dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí (srv. V. Smékal).
Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost).
Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní a duchovní rovnováze však člověk nebývá příliš často. Opakem jednotnosti osobnosti je její dezintegrace a disharmoničnost.
Damián Kováč (1985) v souladu s bio - socio - edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti: rudimentární, adjustovanou a kultivovanou.
Rudimentární (,,zakrnělá") osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná (,,přizpůsobená") osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebedotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně příspívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná (,,zušlechtěná") osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebeutváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější spirituální (duchovně - etický) rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Problematika spirituálního rozměru lidské osobnosti se v současné době intenzivně rozpracovává. Existuje jednak spirituálno náboženské, ale i nenáboženské.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
1. struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy;
2. dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu;
3. vývoj, ontogeneze osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně.
Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto částí, skupin či subsystémů:
- tělesné (konstituční) vlastnosti,
- výrazové vlastnosti : řeč těla, mluva a jazyk,
- rysy temperamentu,
- rysy charakteru,
- osobní schopnosti,
- strukturální, kulturní a spirituální, dynamické (motivační) a vývojové vlastnosti.
Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovuutváření kultivovaného prostředí.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem (srv. Rogers, 1995).
Socializace osobnosti je proces pasivního i aktivního učení, v němž si člověk osvojuje (internalizuje) určitý kulturní systém poznatků, dovedností, zkušeností, výrazových projevů, norem a hodnot, jež mu umožňuje začlenit se do určité společnosti a aktivně se účastnit jejího života. Průběh socializace je podmíněn a determinován také biologickými faktory, a to zejména geneticky.
Morálními aspekty socializace se zabývá etika. Prostřednictvím vlivu společnosti se člověk stává společenským tvorem. Socializace probíhá nejen v dětství, ale i v dospělosti ( W. I. Thomas /1863 - 1947/). Všechny osobnosti však nejsou stejně sociabilní a formativní.
Socializace vede k postupné přeměně člověka z biologické bytosti v bytost humánní, lidskou, a to vlivem sociálního prostředí, rodiny, školy, neformálních organizací, vrstevnických skupin, formálních organizací a institucí, masmédií, hry, rekreačních aktivit ve volném času a práce. Jde o to, aby se jedinec naučil žít s druhými lidmi, efektivně s nimi kooperovat a komunikovat ( P. Ondrejkovič, 2004).
Socializací a vzděláním se utváří také sociální i profesní kompetence osobnosti, tedy schopnost jednotlivce úspěšně a efektivně řešit aktuální i standardní situace v životě i v pracovním procesu. To úzce souvisí s tzv. sociální zralostí osobnosti.
Na socializaci osobnosti působí i nezáměrné vlivy skupiny (spontánní osvojování návyků, zkušeností, společenských rolí, názorů, předsudků, zvyklostí, společenských norem, tradic životního a pracovního prostředí atp.).
Proces socializace je tedy vytváření orientace v oblasti společenských hodnot, v jejich složitém systému. Patří sem např. vytváření pojmu dobra a zla, pojetí slušného a neslušného, vytváření hygienických a pracovních návyků, zdokonalování pohybové a výrazové činnosti, zjemňování citových vztahů, příprava na manželství, rodičovství, stáří, vytváření světového názoru, algoritmů logického myšlení, správného zacházení s předměty, jednání s lidmi, osvojování řeči, pravidel společenského chování atd.
Cílem socializace je vytvoření osobnosti, která se bude samostatně chovat tak, jako by byla pod stálým sociálním dohledem, pod stálou kontrolou.
Souběžně s procesem socializace se rozvíjí i řada potřeb, např. potřeba autonomie (samostatnosti) a perspektivní orientace na krátkodobé i dlouhodobé cíle.
Patří sem také identifikace s určitou profesí. Její poruchy jsou často příčinou krizí, a to nejenom v období adolescence, ale i v dospělosti.
Vysoký stupeň přizpůsobivosti žádoucím normám a hodnotám vykazují často noví členové skupin, protože chtějí předejít konfliktům a záleží jim na kladném přijetí.
Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti. Individualita osobnosti člověka není jen předpokladem, nýbrž do značné míry i výsledkem procesu socializace.
Obsah, etapy a konkrétní mechanismy socializace mají historický charakter. Socializací se včleňujeme do konkrétně historických společenských vztahů a interiorizujeme (zvnitřňujeme) je. Socializací se vytváří modální osobnost. Pojem "modální" je přitom odvozen od statistického pojmu "modus", který vyjadřuje nejčastější výskyt určitého jevu. Modální osobnost je osobnost, která nejvýstižněji charakterizuje příslušníka dané kultury s jejími rysy a vlastnostmi. Je způsobena mj. i faktem, že společnost určité sociální hodnoty vnucuje a klade důraz na napodobování a vyhraněnou individuálnost příliš vysoko nehodnotí.
Při socializaci osobnosti může také docházet k deviacím, tj. odchylkám od limitů tolerance norem v určité společnosti. Deviace mohou mít směr společenského odmítnutí (např. chuligánské chování), nebo mohou mít směr společenské aprobace, souhlasu (např. "svatouškovské" chování). Vůči osobám, které se v obou směrech liší od průměru, existují sociální výhrady.
Jedinec postupně přechází z role objektu socializace do role subjektu socializace.
Proces učení ovlivňuje jeho motivaci osobnosti, její názory, hodnotový systém, postoje, emocionální stav, výrazové projevy (zejména mluvu) i výkony ve škole.
Sociální učení má např. tyto formy:
1. Přímé posilování učení odměnou a trestem (sankcemi). Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno.
2. Napodobování (imitace) jiného člověka, kterého si jedinec váží.
3. Identifikace, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování referenční osoby, kterou si jedinec zvolil jako model.
V průběhu socializace se postupně utváří a vyvíjí také sebepoznání, sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekoncepce. Sebeuvědomění znamená schopnost poznat a hodnotit vlastní znalosti, chování, zájmy, ideály a motivy. Je prvním předpokladem sebevýchovy, autoregulace. Restrukturace sebeobrazu a sociálních vztahů mezi já a vnějším světem znamená hlubokou změnu osobnosti.
Sebeuvědomění ovlivňuje chování a životní aspirace. Se vznikem sebeuvědomění se člověk vyděluje z okolního světa, uvědomuje si sebe jako osobnost, své místo ve světě. Vytváří si schopnost sebekontroly a odpovědnosti za vlastní činy. I když je sebeuvědomění jevem individuálním, zakládá se též na společenských vztazích i na genetických faktorech.
Bezprostřední vztah člověka k sobě samému, založený na sebeuvědomění, sebepoznání a sebehodnocení se nazývá sebekoncepce. Bez sebekoncepce a sebeobrazu nemůže existovat sebenáhled a účinné řízení sebe sama ani sebeakceptace (sebepřijetí).
Socializace tedy v podstatě zahrnuje:
Vývoj sociální empatie, adaptability a reaktivity, tj. citově více či méně podbarvených a diferencovaných vztahů k lidem i k sobě.
Vývoj sociální kontroly, tj. kontroly chování podle norem, příkazů, pravidel a zákonů dané společnosti a sebekontroly.
Učení se postojům a sociálním rolím a sebemonitorování, tj. osvojování si chování, které je od jedince očekáváno ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, vzdělání a dané situaci atd.

Léta porevolučního vývoje České republiky v evropské společnosti a v éře postmoderní informační exploze,
komputerizace, globalizace a planetarizace ovlivnila nejen rodinu a výchovně vzdělávací práci i psychosociální klima na současné škole, ale i vývoj psychiky a osobnosti a v neposlední řadě i jejich socializaci a úroveň vztahů dětí i dospělých v naší postmoderní společnosti.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivana Parikrupová Ivana Parikrupová | E-mail | 15. července 2012 v 13:35 | Reagovat

Vážený pane Kohoutku,

Vaše stránky se mi moc líbí. Připravuji se na státnice a Vaše materiály jsou pro mne přínosné.

Děkuji,

Ivana Parikrupová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama