Starořečtí filozofové, lékaři a psychologie

1. ledna 2009 v 9:49 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
U starořeckých myslitelů, z jejichž díla máme bohužel jen zlomky, nacházíme spekulativní metafyzické úvahy, typické pro první etapu dějin psychologie První antická řecká filozofie byvá označována za kosmologickou.
Nejstarší představitel milétské školy, považovaný za prvního řeckého filozofa, Thales Milétský
(624 - 543 př.n.l.)
např. tvrdil, že i magnetovec má duši, neboť hýbe železem.
Za počátek všeho považoval vodu, neboť vlhkost slouží ke klíčení i udržení života. Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce.
V šestém století před naším letopočtem byl pozoruhodný kult orfiků (podle Orfea, básníka a zpěváka, jehož žena Euridika se poranila a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu). Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána řechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných lidských nebo zvířecích těl. Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od "kola zrodů" a vrací se do říše božské blaženosti, kam náleží svou podstatou.
Kult orfiků měl blízko k pythagorejcům.
Pythagorejci soudili, že poznat svět a jeho zákonitosti znamená poznat čísla, která všemu vládnou. Vyjadřovali i duševní vlastnosti pomocí čísel. Např. spravedlnost číslem devět, rozumnost číslem sedm, přátelství a lásku číslem sudým - osmičkou. Pythagorejci byli první ze známých filozofů, kteří zřetelně odlišili duši od těla. Považovali duši za zcela samostatnou substanci v člověku, která je odvozena od božské světové duše. S tělem se údajně duše spojuje jen z trestu. Tělo je vězením duše, ve kterém se má duše mravně očistit asketickým životem nebo mystérii. Posledním cílem lidského života je zdokonalení duše. Prostředkem k tomu je napodobení božského života. Po úmrtí člověka je duše souzena. Pokud člověk za života nejednal správně, musí jeho duše tři tisíce let procházet těly živočichů, aby se očistila a mohla znovu žít v lidském těle, a posléze, bude-li dobrá, dosáhla věčné blaženosti. Zakladatel školy Pythagoras (asi 580 - 500 př. n. l.) sám pravděpodobně nic nenapsal.
Žákem Pythágora byl např.řecký filozof a lékař Alkmaion z Krotónu (570-500 př.n.l.), který učil o rovnováze prvků.
Tvrdil, že zdraví je výsledkem isonomie (rovnoprávnosti, rovnosti) protikladů.
Nemoc chápal jako poruchu rovnováhy prvků.
Sídlo duševní činnosti umístil do mozku.
Věřil v kosmickou harmonii, kterou aplikoval i na lidský organismus.
Anaximandros z Milétu (610 - 546 př. n. l.) naznačil už v šestém století před naším letopočtem vývojovou teorii. Domníval se, že člověk vznikl z ryby, která se dostala na souš. Hlásal, že prapříčinou věcí je nekonečný a neurčitý prvek, který nazval "apeiron".
Pravděpodobný autor termínu filosofia a výroku
"panta rei" (vše plyne) byl přírodní filozof Herakleitos z Efesu (540 - 480 př. n. l.), který učil, že vše, duše i tělo, právě tak jako země, voda i vzduch jsou jen zvláštními stupni a stavy věčného koloběhu změn pralátky a přírodního živlu - ohně, který je základem k pochopení podstaty světa i člověka. Byl přesvědčen, že čím více ohně je v duši, tím je sušší, lepší a moudřejší. Doporučoval, aby člověk svou duši nenavlhčoval. Opilec podle něho vlastně zasluhuje zavržení, neboť si sám způsobuje vlhkost, tedy nerozumnost, nízkost a nepružnost duše. Oheň považoval za nositele rozumu a duši za jakýsi "ohnivý výpar", tj. jednu z podob ohně. Ostře rozlišoval mezi moudrostí (poznání logu, který vše řídí) a mnohoučeností. Učil, že všechno plyne, nic není stálé. Dvakrát nelze vstoupit do téže řeky. Nedůvěřoval smyslům, ale
spíše poznání rozumovému. Protože jsou jeho výklady těžko srozumitelné, býval nazýván "temným".
Po kosmologické etapě
řecké filozofie se hovoří o vrcholné klasické řecké filozofii. Patří sem hlavně
Sókratés, Platón a Aristotelés. Lze ji charakterizovat jako systematickou a antropologickou.
Praktický řecký filozof aténského původu a učitel Platóna Sókratés
(469 - 399 př. n. l.)
byl také prvním filozofem morálky aténského původu. Učil, že všechny činy založené na ctnosti jsou krásné a dobré. Proto lidé, kteří vědí, v čem takové činy spočívají, netouží konat žádné jiné, kromě takových. Učil také, že existuje jen jedno dobro, to je vědění, a jen jedno zlo, a to je nevědomost. Mravný člověk je ten, kdo poznal a pochopil morální a etické normy. Jde o etický racionalismus. Cesta ke správnému a ctnostnému jednání vede přes poznání a vědění.
Jeho úsloví: ,,Vím, že nic nevím" mělo naznačovat východisko poznání zbaveného předsudků, začátek cesty vedoucí k pochopení a k definici např. mravních pojmů. Jistě nešlo o obhajobu nevědomosti a hlouposti. Je považován za objevitele definice. Připravil tím cestu logice a nauce o myšlení.
Další jeho známá výzva zní: "Poznej sám sebe!"
Sebepoznávání je velmi důležitou metodou i v současné době. Jde o poznání pravdy o sobě, pravdy o svých možnostech a svých mezích.
Odmítal pocty i majetek. Cenil si nezávislosti, svobody a přátelství. Byl kritikem špatných mravů. Byl a je vzorem člověka u kterého byly v jednotě
mravní zásady a životní styl. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a za kažerní mládeže a odsouzen k trestu smrti.
Učil také o svědomí, daimoniu, vnitřním hlasu v člověku, o kterém uváděl, že je božského původu. Říká nám co je dobré a co dobré není. Rozhodnutí jak se chovat a jednat záleží na každém jednotlivci. Jeho hlavní myslitelský přínos je právě ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe i celé společnosti.
Sókratés za základní lidské ctnosti považoval střídmost, udatnost a spravedlnost.
W. Durant ve své knize "Od Platona k dnešku" uvádí, co říkal Sokrates Kritonovi: "Buď rozumný, nestarej se o to, jsou-li učitelé filozofie dobří či špatní, a mysli jenom na filozofii samu. Pokus se prozkoumat ji řádně a poctivě, je-li špatná, snaž se odvrátit od ní kdekoho. Je-li však tím, zač ji pokládám, následuj ji, služ jí a buď dobré mysli". Domnívám se, že to platí pro všechny vědy, včetně psychologie a pedagogiky.
Ve starém Řecku existovaly jak idealistické, tak materialistické spekulace o duši.
Pozoruhodné jsou myšlenky řeckého lékaře a filozofa Hippokrata z Kosu (460- 370 př. n.l.), který je označován
za otce lékařství. Popsal některé duševní poruchy a choroby.
Duševní chorobu považoval za projev dysbalance základních tělesných šťáv v mozku. Rozlišoval paranoiu, melancholii, hysterii, manii, frenitis (akutní duševní onemocnění projevující se zmateností) a parafrenitis (pozvolna vznikající duševní onemocnění). Mezi léčbu řadil venepunkci, dávidla , projímadla, pocení. ,,Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda, " učil.
Známá je Hippokratova přísaha ze které uvádíme:
,,..Způsob svého života zsvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocným a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím.... Pomlčím o všem, co ze života člověka uvidím nebo uslyším při ošetřování nebo i nezávisle na léčbě aco by nemělo být zveřejněno, neboť jsem přesvědčen, že to je tajemství.."
Hippokrates je také označován za teoretika typů temperamentu.
Rozlišoval čtyři základní lidské tekutiny: sanguis (krev), cholé (žluč), melan cholé (černá žluč) a flegma (sliz), které označil za základní prvky typologie temperamentu (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik).
Aténský filozof a psycholog Platón (427 - 347 př. n. l.) byl žákem Sokrata. Jeho idealistická filozofie jako by se
prolínala s poezií. Založil Akademii (první vysokou filozofickou školu). zanechal řadu spisů. Jeho žákem byl např. Aristoteles.Svět byl podle Platóna stvořen demiurgem (stvořitelem).
Učil o nesmrtelnosti duše, které se dostává pohybu zevnitř, samo od sebe. V těle člověka duše pouze přebývá, očišťuje se a zdokonalená se vrací na svou hvězdu, nebo není-li očištěná, vtěluje se do zvířete nebo rostliny. Člověk je spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty.
Domníval se, že o světě smyslově vnímatelném můžeme mít jen nejisté mínění (doxa).
Za prvotní považoval svět nehmotný, svět nadsmyslových idejí. Jen o tom je možné dokonalé poznání (epistémé). Vlastním základem poznání není smyslová zkušenost, ale ideje v duši samé - zůstaly v ní z doby, kdy je nazírala během své preexistence ve světě idejí. Všechno poznávání (epistéme) spočívá vlastně na rozpomínání duše (anamnésis). Ilustrativně nám to přibližuje Platonova metafora o jeskyni. Sedíme jakoby v jeskyni, zády ke vchodu a ohni. A jsme připoutáni. Pozorujeme stěnu před sebou, ale vidíme jen mihotavé stíny, neúplné odrazy dokonalých idejí, které existují mimo jeskyni. V říši idejí vládne řád, hierarchie. Vrcholem je idea dobra, ostatním je nadřazena, je příčinou i účelem ostatních idejí - jsoucen. Dobro je absolutnem a bohem, principem bytí. Touha po dobru je i Eros.
Duše je nehmotnou a neviditelnou substanci, která je prostřednicí mezi světem idejí a časoprostorovým světem smyslových jevů, není ideou, ale jako jiné jevy má i ona svého reprezentanta v říši čistě ideových jsoucen.
Duše má tři vrstvy:
1. rozumovou (logistikon, nús),
2. žádostivou (epithymétikon),
3. vznětlivou (citovou-thymoides).
Jednotlivé vrstvy duše Platon také somaticky lokalizoval:
sídlem rozumu (nesmrtelné části duše) je hlava,
sídlem vznětlivé (citové) duše (lepší část smrtelné duše) je dutina hrudní ( srdce),
sídlem žádostivé duše (horší část smrtelné duše) je břišní dutina kolem jater, pod bránicí.
Nejvyšší vrstvou duše je rozum, který před vtělením pobývá v transcendentální říši idejí. Jde vlastně o první pokus o rozlišení vrstev psychiky a jakousi anticipaci pozdějšího rozlišování poznávací, citové a snahové složky psychiky (rozumu, citu a vůle).
Ve své Ústavě učinil Platón také pokus o typologii (charakterologii) osobnosti.
Rozeznával tři typy povah:
1. člověka filozofického - moudrost milujícího,
2. člověka vznětlivého - milujícího vítězství a čest,
3. člověka žádostivého - milujícího např. hmotný zisk.
Pro filozofy je nejvyšší morální kategorií moudrost, pro vojáky statečnost a pro pracující oddanost a trpělivost.
Pádem do zrození (prvním traumatem doprovázeným úlekem a děsem) se stává duše účastnou časoprostorového světa, a ač netělesná, podléhá působení těla, je znečištována tělesností. Přirovnával ji ke spřežení dvou koní (jeden je poslušný, ale druhý nikoliv) řízenému vozatajem (rozumem). Zaleží na vozataji, jak budou zvládnuty konflikty uvnitř spřežení a zda bude či nebude život člověka blažený a svorný. Podle Schopenhauera vyslovil Platón výrok: "žádná z lidských věcí nestojí za velkou námahu".
Platón byl na rozdíl od Aristotela zaměřen spíše sociocentricky, kladl důraz na společenský útvar, nikoliv na jednotlivce.
Demokritos
(460 - 370 př. n. l) významný filozof antického Řecka např.
učil, že vše na světě se skládá z prostoru a hmoty, čili z atomů a prázdna. Zavedl pojem atom jako základní, dále nedělitelnou částici látky. Soudil také, že duše, rovněž složená z atomů, zaniká zároveň s tělem. Je označován za největšího starověkého materialistického filozofa. Vyslovoval i názory etické, např. že stálý kontakt se špatným zvětšuje náš sklon ke špatnosti. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem, ale odpovědnost k sobě samému. Ženy považoval za zlomyslnější než muže. Být ovládán ženou označil za největší násilí na muži. Proces vnímání si představoval jako jakési odlučování obrázků od věcí, které pak "vtékají" do smyslových orgánů. Za nejlepší politické zřízení považoval demokracii.
Významným filozofickým směrem je v této době stoicismus. Název vznikl podle athénské sloupové síně (stoa), v níž přednášel zakladatel stoicismu Zenón z Kitia. Filozofii dělili stoikové na logiku, fyziku a etiku (tu pokládali za nejdůležitější). Za základní zdroj poznání považovali smyslové vjemy, z nichž se utváří zkušenost, a ta vede ke vzniku pojmů. Ve fyzice navázali na Herkleita a Aristotela a vytvořili vlastní učení o ohni jako podstatě světa. V ohni rozeznávali stránku činnou - životodárný dech (pneuma) totožný s duší (psyché) a s rozumem světa, a stránku trpnou
v podobě čtyř hlavních živlů (oheň, vzduch, voda, země). Svět má tedy jednu společnou duši a rozum, takže je ve svém celku jednou bytostí. Duše jednotlivce je částicí světové duše. Světový rozum ztotožňovali s bohem, osudem a spravedlností. Tvrdili, že nic se neděje náhodně, ale nutně a rozumnbě. Z těchto postulátů fyziky vyvozovali etické závěry: protože všechny lidské bytosti jsou součástí téhož ohně, jsou si nutně od přírody rovny a jsou určeny k pospolitému životu. Člověk má žít ve shodě s přírodou a tak dosáhnout duševního klidu. To vyžaduje poznání světového řádu. Za důležité považovali pěstování ctnosti, zdůrazňovali pojem povinnosti.
Demokritovu teorii doplnil filozof života a jeho smyslu Epikuros (341 - 270 př. n. l.)
učením, že nejmenší částečky hmoty nekrouží v prostoru zcela nutně, nýbrž mají možnost se od daného směru libovolně odchýlit. Vnesl tedy do atomistické teorie prvek náhody. Za největší překážku duchovního klidu považoval strach (z bohů, ze smrti, z přírody atd.) a za největší zlo pokládal bolest. Za největší dobro hedonisticky pokládal rozkoš, ale ohrazoval se proti tomu, že vyznává pomíjivé požitky. Člověk touží po nejvyšší blaženosti: tu mu zajistí přiklonění se k dobru v boji se zlem.
Pro pedagogy je důležitý osobní příklad, který poskytl Demosthénes (384 př.n.l. - 322 př.n.l.),
řecký řečník a aténský politik.
V mládí s velkým úsilím překonal své somatické nedostatky a vadu řeči, přičemž zvládl výtečně řečnické umění.
Byl tvůrcem vrcholného řečnického stylu atticismu, v němž jsou forma, stylistika a rytmus v dokonalé shodě s obsahem a myšlenkovou silou.
Atticismus se uvádí jako opak asianismu, asijského řečnického stylu, který využíval květnatých a nabubřelých způsobů vyjadřování.
Řecký filozof a psycholog Aristotelés (384 - 322 př. n. l.), syn Nikomacha - osobního lékaře makedonského krále Filipa II,
vytvořil mohutnou filozofickou a psychologickou soustavu, která byla uznávána až do středověku. Tento starořecký filozof univerzalistického typu, empirik, systematik a polyhistor se pokusil se ve filozofii o překonání Platóna, jehož byl po mnoho let žákem a přál si být jeho nástupcem ve vedení Platónovy Akadémie. Posléze si založil vlastní školu zvanou Lykeon. Byla též nazývána škola peripatetická, protože se v ní vyučovalo při procházkách ve stinných alejích. Byl vlastně zakladatelem první vysoké školy spojující přednášky s vědeckým výzkumem a zakladatelem vysokoškolské pedagogiky.
Rozlišuje látku a formu věcí. Forma je entelechie látky (účelný a jednotící princip). Každé stvoření má v sobě tvar, který je vlastní jen jemu. Život má směřovat k tomuto vlastnímu tvaru.
Jeho kniha "O duši"(Peri psychés, De anima) je označována za první psychologickou soustavu a počátek dějin psychologie. Položil v ní i metodologické základy vědeckého zkoumání. Pojem duše je u Aristotela vymezován široce. Duše je mu první entelechií (formou, činitelem) přírodního těla nadaného životaschopností. Duše není hmotná, nevzniká ani nezaniká, je mimo čas. Forma je oproti látce prvotní, je pojmem v každé věci, je účelem, ke kterému látka spěje. Duše je účelově působící a organizující činitel těla, který řídí jeho výživu, růst v určitý tvar, celek. Tělo je Aristotelovi nástrojem duše. Oblast duševních jevů se mu kryje s oblastí (vrstvou) jevů organických, životních, nejen s vrstvou duševních a duchovních jevů ve vyšším slova smyslu. Předmět jeho duševědy jako by se mu kryl i s předmětem dnešní obecné biologie, nejenom současné psychologie. Definoval člověka jako společenského živočicha (zoon politikon). Učil, že lidské štěstí spočívá v přiměřené činnosti.
Cílem každé lidské činnosti je blaho (pohoda). Etika vydává normativy, aby se člověk přiblížil co nejvyššímu blahu.
V novověku měla Aristotelova koncepce pokračovatele v psychovitalistických biologických teoriích (např. H. Driesche).
Aristotelés jako další předchůdce teorie vývojových stupňů duše (či vrstev duševna) učil o třech duších:
1. rostlinné (vegetativní, vyživovací, trofické),
2. živočišné (senzitivní, estetické) ,
3. rozumové (lidské).
U rostlin se mohutnosti duše projevují výživou, růstem a rozmnožováním. Zvířata se liší pociťováním (mají duši senzitivní, pociťovací, smyslové vnímání a schopnosti pohybu). Jejich duše sídlí v srdci. U člověka prý přistupuje k předchozím vrcholná složka či vrstva: rozumová, myslící duše, rozum, nús. Tato vrstva není vázána na žádný tělesný orgán. Podle Juana Huarta však Aristoteles tvrdil, že lidé s jemnějším tělem mají lepší rozum.
Podle Aristotela psychologové později rozlišovali tři stránky psychických reakcí: poznávací, citovou a snahovou.
U živočichů a člověka má duše kromě mohutnosti senzitivní také mohutnost pohybu. Hybným činitelem je žádost, kterou Aristoteles vysvětluje teleologicky. Žádná bytost se nepohybuje, jestliže nežádá něco, co je jí libé nebo se nevyhýbá něčemu, co je jí nelibé.
Tehdejší badatelé rádi spekulovali o duši. K experimentům se však vyjadřovali s noetickou skepsí. Přesto se však u Aristotela připomíná jeho ojedinělý pokus se smyslovou iluzí.
Byl přesvědčen, že je nutno pozorovat a věci empiricky a od počátku sledovat, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Poznání podstatných vlastností umožňuje pochopit podstatu jevu. H. G. Wells ve své knize Dějiny světa uvádí, že jeden čas měl prý Aristotelés pro sebe tisíc mužů, rozptýlených po Asii a Řecku, kteří mu sbírali studijní materiál. Byli to asi lidé necvičení, spíše sběratelé všemožných věcí, než odborní badatelé - ale o nic takového, pokud víme, se před ním nikdo nepokusil, ba ani na to nepomyslil.
Na rozdíl od sociocentricky orientovaného Platóna, považoval za východisko sociálních jevů jednotlivce (zoon politikon).
Pro dějiny psychologie má také velký význam nejvlivnější řecký filozofický směr období helenismu založeného kolem roku 300 př. n. l. Zénónem z Kitia - stoicismus. Především svým učením o pneumatu. Stoikové chápou pneuma jako životadárný dech, látku, sílu, dynamický princip, duši, rozum či dokonce božstvo. Pneuma je vlastní napětí jako základ pohybu, vnímání, vývoje.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova universita.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama