Staří římští filozofové, lékaři a psychologie

1. ledna 2009 v 17:12 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,Csc.
Římský politik, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero ( 106 př.n.l.- 43 př.n.l.)
představil ve svém spisu
O řečníkovi ideál řečníka jako všestranně vzdělané osoby,
spojující mravnost a široký rozhled literární a filozofický.
Popularizoval řeckou filozofii v Římě.
Zasloužil se o vytvoření latinské filozofické terminologie.
Jeho literární styl se stal vzorem pro pozdější latinské spisovatele.
Zastáncem Ciceronova pojetí rétoriky byl římský rétor a učitel řečnictví
Marcus Fabius Quintilianus (asi 35-95 n.l.), teoretik římského klasicismu.
Jeho základy rétoriky byly uznávány až do 19. století.
Jeho dílo je podnětné i pro výchovu (např. jeho názory na hru).
Římané navazovali i na řecké stoiky. Jde o tzv. pozdní stou. Patřil k ní např.
praktický etik, eklektický filozof, básník, prozaik a
římský politik Lucius Annaeus Seneca (4 - 65. n. l.), který působil jako advokát a poté senátor.
Zabýval se hlavně praktickými otázkami etiky a hájil myšlenku rovnosti lidí. Kladl důraz na na plnění povinností, které člověk má vůči sobě samému i ostatním lidem. Jeho myšlenky jsou podnětné zejména pro praktické psychology, pedagogy a sociální pedagogy.
Je údajně mj. autorem výroku : Senectus insanabilis morbus est (stáří je nevyléčitelná choroba).
Byl vychovatelem císaře Nerona, který však měl pravděpodobně vážnou poruchu osobnosti.
Seneca se ho snažil usměrnit, ale jeho vliv postupně slábl. Nero ho nakonec přinutil k sebevraždě.
Epiktétos (asi 55 - 135 n. l.) přizpůsoboval (podobně jako Seneca)učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby.
Doplňoval učení starých stoiků novými poznatky (zejména etickými).
Mnohé z nich jsou hodnotné i pro dnešní dobu.
Některé myšlenky stoiků mají blízko ke křesťanské morálce.
Za východisko poznání považovali stoikové percepci.
Vůdčí zásadou jim byl život ve shodě s přírodou a s rozumem vlastním i se světovým božským rozumem.
U zvířat je život ve shodě s přírodou zajišťován instinkty, zejména základním pudem sebezáchovy.
U člověka znamená sebezachování, zachování sebe jako rozumné bytosti, která si uvědomuje řád světa, jehož je částí a jemuž se svou vědomou vůlí podřizuje.
Hlavní ctnost je moudrost (vlastní dobro a záruka blaženosti) a boj s afekty (trpnými, bezmocnými stavy vzrušenosti).
Mravní cíl je být rozumným, "apatickým", tzn. bděle kontrolujícím sám sebe.
Pokud jde o typy afektů, rozeznávali stoikové čtyři: rozkoš a zármutek (ty mají vztah k přítomnosti) a žádostivost a strach (ty mají vztah k budoucnosti).
Mezi zdravé city zařazovali radost (jako protějšek rozkoše) a rozumné chtění a opatrnost.
Vše, co závisí na vnějších okolnostech, by mělo být pokládáno za lhostejné.
Člověk by se tím neměl trápit.
Člověk má v určitém slova smyslu svobodnou vůli, a tím je také osobně zodpovědný za všechny své činy.
Může ovládat a usměrňovat vlastní představy v souladu s přírodou, s rozumem, s nutným během světa.
Ideál stoické moudrosti je vnitřní duševní klid (ataraxia), neotřesitelná vnitřní rovnováha, vnitřně nezávislá osobnost (osobní autarkie).
Ctnost společně s moudrostí podle stoiků spočívá v tom, že se člověk přizpůsobí tomu, co je nutné a zachovává ke všem vnějším okolnostem, které na něj doléhají, lhostejnost.
Z toho mimo jiné vyplývá, že v životě nezáleží na moci, urozenosti a bohatství, nýbrž jen na duchovní rovnováze.
Dokonce i otrok - stoik může být víc než král, který není stoikem.
Stoická etika zpočátku konkurovala křesťanství a později je významně ovlivnila.
Pro psychologii je významný Claudius Galenos (Galén) z Pergamu (129-200 n.l.) filozof a osobní
lékař císaře Marka Aurelia. posledního císaře před pádem západořímské říše. Galén byl také lékařem gladiátorů a byl znám svými pokusy na zvířatech.
Údajně se po něm zachovalo 100 jeho spisů. Člověka označoval za mikrokosmos, za obdobu makrokosmu.
Duševní onemocnění podle něho mohou být způsobena přímým onemocněním mozku nebo mohou být odpovědí mozku na nemoc jiné části těla. Byl to eklektik.
Napsal mimo jiné Redukční dietu, doporučoval se pravielně mýt a koupat, nepřejídat se a neopíjet se.
Mozek podládal za sídlo duše. Srdce za sídlo statečnosti. Játra za sídlo lásky. Životní sílu pojmenoval fysis.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova universita.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama