Psychologie dospělosti a stáří

1. ledna 2009 v 18:23 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Mladí potřebují radost a lásku, dospělí práci a přátelství, staří mír a pokoj (Konfucius).

Období první dospělosti začíná 20. rokem a trvá přibližně do 30 let.
Hlavní činností zdravého dospělého člověka je práce. V období první dospělosti (mecítma) se na pracovní podmínky postupně adaptuje. Bývá překvapen, jak některé dobré cíle a nápady se obtížně, nesnadno prosazují do praxe. Na jeho sebedůvěru mají velký vliv jednání a komunikační kontakty s nadřízenými a s uznávanými odborníky oboru jeho profese. Stává se to na různých školeních a konferencích, na poradách, na úřadech. Váží si vzdělaných lidí a lidí s vysokou morální úrovní. Suverénní a výrazně asertivní až agresivní chování není v tomto údobí typické. Sebedůvěra však roste v souvislosti s ekonomickou nezávislostí a se získáváním profesních dovedností. Získává také komunikativní a sociální dovednosti při řešení náročných situací nebo dokonce konfliktů. Tím získává předpoklady pro úspěšné vystupování a řešení náročných i mezních situací v budoucnosti. Obtížně se smiřuje s nečekanými úmrtími v rodině. Původně expresivní tendence se mění na tendence adaptivní a diplomatické. Spíše se projevuje snaživost, houževnatost, důslednost, spolehlivost, iniciativnost, intenzivní pracovitost, skromnost, zdrženlivost, respekt k autoritám, nekonfliktnost. Je to také doba biologicky vhodná pro definitivní vyhledávání životního partnera a pro zakládání rodiny. Často přitom mají mladé rodiny potíže s vlastním bytem. Vrcholí tělesná výkonnost. Sociálně-profesní pozice není dosud ustálená. Určitá závislost na původní rodině ještě přetrvává. Výchovné zkušenosti se teprve získávají. Dospělý usiluje o nezávislost na prostředí, o autonomii své osobnosti. Myšlení je tzv. postformální. Dospělý bere v úvahu celý kontext problému. Řeší věci komplexněji než dříve. Jeho písemné projevy (ještě poněkud nevyrovnané) se ustalují na pro něho typické formě.
Sebeobraz a sebedůvěra člověka se vyvíjí buď pozitivním nebo negativním směrem podle úspěšnosti či neúspěšnosti životní a profesní praxe a míry autonomnosti osobnosti.
Sebevýchova a autoregulace by měla být zaměřena na asertivitu a na altruistické, etické a estetické partnerské a rodičovské vztahy, na občanské a profesní aktivity a na správné využití volného času.

Období zralé dospělosti začíná po 30. roce a trvá do 45 let.
Je charakterizováno celkovou stabilizací. Svalová soustava začíná slábnout a je třeba ji vhodným způsobem (pravidelnou chůzí, sportem, zahrádkařením) posilovat. Zvětšuje se sklon k ukládání podkožního tuku, takže se zvyšuje tělesná hmotnost. V psychické oblasti je to doba zrání, získávání životních zkušeností a vyhraňování vlastních názorů, ale také budování společenského postavení a celkové stabilizace. Úspěšní pracovníci své zkušenosti publikují v tisku, rozhlasu, televizi, na internetu, na tuzemských i zahraničních sympoziích, konferencích a seminářích. Někteří se hlásí do konkurzů na vysokoškolské učitele apod..Výkonnost člověka kulminuje. Klíčovými sociálními vztahy jsou domov a zaměstnání.
V první polovině tohoto stadia se rodiče intenzívně starají o své dětí, zejména pokud jde o jejich studijní a profesní orientaci.
Kolem 40. roku života dochází k tzv. kariérovému plató (dovršení vývoje v dané profesi). Lidé, kteří dosáhli kariérového plató, hledají někdy nová zaměstnání. Jde o jev tzv. druhé kariéry, běžný např. v USA. Člověk, kterého dosavadní povolání již přestalo plně uspokojovat, mění profesi, aby se pracovně i osobně obohatil. U některých profesí (zejména u těch , v nichž se hodně komunikuje s jinými lidmi) dochází někdy k tzv. burn- out efektu, tj. k vyhoření či vyhasnutí motivace k pokračování v této práci, k pocitům přepracování a vyčerpání fyzických i psychických sil.
V tomto obobí mnozí dospělí intenzivně pečují o své stárnoucí rodiče, zajišťují jim zdravotní a sociální péči, navštěvují je se svými dětmi a podílejí se na jejich rekreačních aktivitách.

Období středního věku trvá přibližně od 45 do 60 let.
V této době končí schopnost ženy rodit děti a nastává období přechodu, klimakteria, ve kterém končí pravidelné měsíční ovulační cykly (dochází k menopauze). U mužů tvorba spermií trvá prakticky až do konce života.
Děti opouštějí domácnost rodičů. Vzniká tzv. syndrom prázdného hnízda. S tím souvisí také tzv. krize středního věku.
Je to období bilancování a předávání získaných zkušeností. Vštípivost paměti se snižuje. Je třeba zajišťovat dobrou psychickou a fyzickou kondici a předcházet předčasným stařeckým změnám.
Zachování svěžesti mysli i těla je veliká hodnota v tomto údobí života, stejně jako základní optimistické ladění. Přesto se objevují první známky stagnace a regresu ve výkonnosti. Člověk si pokles sil začíná uvědomovat. Zejména se horší krátkodobá paměť. To také prohlubuje pocit krizovosti tohoto období.
Ke konci tohoto údobí je třeba dobře uvážit další pracovní, odbornou či vědeckou kariéru, odhadnout, kolik nám zbývá hodnotného, plodného života, čeho lze ještě dosáhnout. Není dobré klást si příliš vyčerpávající až nesplnitelné cíle, ale není ani žádoucí upadat do duševního živoření bez adekvátní profesní a sociální komunikace. Je rovněž třeba usilovat o optimální společenský život a o adekvátní rekreační složku existence.
Při řešení nečekaných problémů a úkolů je třeba v tomto věkovém údobí počítat s většími časovými i energetickými nároky a výdaji, než tomu bylo doposud. Při úsilí o seberealizaci v duševní i tělesné práci musíme brát v úvahu riziko snadného přetížení a vyčerpání.
Rodiče pomáhají budovat rodinné zázemí svým dětem a jejich rodinám.Využívají přitom svých zkušeností i ekonomického zabezpečení. Navíc pečují o své vlastní stárnoucí rodiče.

Období počínajícího stáří trvá od 60 do 75 let.
Základním rysem období stárnutí (senescence) je vedle životní zralosti také postupující involuce
jednotlivých orgánů i celé psychiky a osobnosti. Staří lidé hůře vidí a často i špatně slyší. Zmenšuje se odolnost vůči nepříznivým vlivům. Přibývá postupně narůstajících psychických i somatických dificilit (obtíží), dysfunkcí až poruch a chorobných stavů. Stárnoucí člověk se poměrně rychle unaví a vyčerpá. Sluch a zrak slábne. Chápavost se zpomaluje, paměť se horší, počet chyb narůstá jak v oblasti psychiky, tak motoriky. Objevují se kloubní potíže a bolesti.Je třeba výsledky pracovní aktivity po sobě kontrolovat vícekrát než pouze jedenkrát. Involuční změny jsou však zpomalovány zákonem biologické setrvačnosti. I při značných morfologických změnách pokračují základní funkce organismu jakoby zvykově, automaticky. Někdy je toto období nazýváno pozdní dospělost.
Významným českým odborníkem na problematiku ontogeneze psychiky a osobnosti byl Václav Příhoda (1889-1979).
Odchod do důchodu v tomto období vede často k nižšímu sociálnímu a ekonomickému statusu, a proto často i k poruchám sebevědomí, sebehodnocení, k pocitům nedostačivosti, nedoceněnosti , a proto i ke zvýšené urážlivosti. Pokud si starý člověk uvědomuje hodnotu svých životních a pracovních zkušeností a životní moudrosti, nepodléhá tak snadno zoufalství z projevů stárnutí organismu. Jeho osobnost je integrovaná.
Někteří lidé v tomto období mají tendenci minimalizovat své potíže, popírají např. příznaky dušnosti, stenokardie, synkopy. Snaží se na své potíže co nejvíce adaptovat, považují je za pouhé projevy stáří, takže jejich závady a poruchy zdraví zůzanou nerozpoznány a dostávají seněkdy i do inoperabilního stadia (např. v případě aortální stenózy).

Období vlastního stáří (senia) trvá od 75 do 89 roků.
Osoby devadesátileté a starší jsou dlouhověké. Otázkami stárnutí a prodlužování kvalitního lidského života se zabývá gerontologie. Jde např. o předcházení depresím a pocitům inferiority. Doba a intenzita stárnutí je u různých lidí odlišná a závisí např. na genetických vlivech, na způsobu života, na včasném předcházení (prevenci) stárnutí, na předchozích podmínkách, ve kterých lidé žili, a na činorodosti jejich dosavadního života i na úrovni jejich soustavy hodnot a cílů do budoucna.
Ve stáří je třeba počítat s s výraznou redukcí a kolísáním somatické i psychické výkonnosti, s častými projevy únavy až vyčerpání, s redukcí rychlosti reakcí ,s obtížným vybavováním slov (zejména jmen a čísel) s psychosomatickými dysfunkcemi, potížemi při zvládání nových činností (zejména těch, které vyžadují rychlé rozhodování), s tendencí opakovat svá sdělení, se zaměřením do minulosti, s prohlubující se introvertizací, s opakovaným bilancováním dosavadního života, s rizikem ne zcela přiměřených reakcí a postojů na objektivní realitu. Hybnost se postupně redukuje (časté jsou bolesti kloubů, zejména klobů kolenních a kýčelních), psychosomatická výkonnost a výdrž také, imunita se snižuje, často klesá frustrační tolerance, zhoršuje se výkonnost smyslových orgánů, paměť a úroveň kognitivity vůbec.
Psychosomatická reaktivita se zpomaluje. S věkem související úbytek kognitivních funkcí se týká nejen paměti, ale i pozornosti, myšlení a reakčních časů. Paměť podle pravidla, které stanovil francouzský psycholog a filozof Theodule Armand Ribot (1839-1916) a popsal vesvé knize Nemoci paměti z roku 1871, vykazuje větší postižení, úbytek pro nedávné události a informace, zatímco vzpomínky na starší, minulé události bývají uchovávány. V nepatologických případech pozorujeme pouze mírnou kognitivní závadu, poruchu či dysfunkci.
Mnoho potíží zaviňuje arterioskleróza cerebri, spojená s oběhovými poruchami mozkových cév a s výpadovými projevy v oblasti psychických funkcí (např. snížení rozumové výkonnosti, odtlumenost nebo utlumenost, labilita, fluktuace volního úsilí). Také smysly (zejména sluch a zrak ) bývají více či méně závadové, stejně jako motorika. Staří lidé si poměrně často rovněž stěžují na tzv. mozkovou mlhu, což je laický metaforický výraz pro lehčí situační závady a poruchy poznávacích funkcí (např. zpomalení mentálních procesů, potíže s výbavností jmen a cizích termínů, zapomnětlivost, závady v koncentraci pozornosti, zkreslené vnímání a porozumění) a chaotické jednání.
Ztratí-li starý člověk
(zejména osamělý) motivaci k adekvátnímu udržování pořádku, čistoty a osobní hygieny vůbec a je-li znatelně po této stránce zanedbaný, páchnoucí atp., hovoříme o Diogenově syndromu, který bývá často spojen s tendencí nadměrně hromadit i neužitečné a nepotřebné věci (jde o tzv. syllogomanii).
Někdy se mění i způsob vyjadřování starých lidí (např. směrem k větší vulgárnosti), a to zejména v situacích, kdy se necítí psychosomaticky pohodově.
Avšak generalizující přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti všech starých lidí (ageismus) je nepravdivé a nežádoucí.
Muži se stále v České republice (i v řadě dalších států) dožívají nižšího průměrného věku než ženy.
Odchod do důchodu bývá často spojen s pocity či dokonce komplexy neužitečnosti, a to zejména u mužů. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen jsou i v tomto ohledu značné.
Psychické dění, i když je v interakci s děním tělesným, je značně autonomní. Tělesné deteriorace nemusí automaticky působit sníženou úroveň prožívání a chování. Vývoj fyziologický, psychický a sociální neprobíhá patrně v senescenci a v seniu vždy paralelně.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama