Prehistorie psychologie, pedagogiky a filozofie

1. ledna 2009 v 17:09 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Vědecká práce je naší jedinou cestou k poznání okolní reality (Sigmund Freud).


Každý odborný a vědecký problém můžeme skutečně důkladně poznat až poté, co známe jeho dějiny.
Vědění je dáno především pojmově zachycenou lidskou zkušeností.
Každý psychologický i výchovný jev by měl být chápán vývojově, historicky,
a to z úhlu působnosti přírodních i společenských (kulturních) faktorů na psychiku konkrétního jedince.
Zájem o psychiku jednotlivce i o vztahy individua a společnosti a výchovu se datuje od počátku historie kultury a civilizace.
Dějinami výchovy se zabýval např. Wolfang Brezinka ve své knize Filozofické základy výchovy, která vyšla v Praze l993. České dějiny filozofie výchovy nám přiblížil např. Radim Palouš např. v publikacích Čas výchovy (1991) a Česká zkušenost (1994).
Psychologie se obdobně jako jiné speciální vědy odloučila od filozofie, v níž měla své místo přibližně do poloviny devatenáctého století.
Dříve než se psychologie a sociální psychologie konstituovaly jako samostatné discipliny, byly pěstovány nejprve jako v podstatě metafyzický spekulativní subsystém filozofie, jehož podstatou byly úvahy o duši (psyché), jejím vzniku, struktuře, vlastnostech i vztazích k tělu, ke světu, ke společnosti, k Bohu atp. Měly velmi blízko k etice, estetice, logice, ontologii, pedagogice a sociologii.Goclenius
Sám název psychologie se objevil patrně až v roce 1590,
kdy ho poprvé použil marburgský vysokoškolský profesor filozofie,
logiky, metafyziky a etiky
Rudolf Goclenius (1547-1628).
Šlo o publikaci Psychologia: hoc est,
de homini perfectione.....Marburg ,1590.
První samostatné dějiny psychologie napsal pravděpodobně německý lékař,
Carus
psycholog, filozof, teoretik umění a romantický malíř (krajinář)
Carl Gustav Carus (1789-1869) v roce 1846.
Do té doby byly dějiny psychologie součástí dějin filozofie.
Jeho spis se jmenoval: Psyché. Zur Entwiclungsgeschichte der Seele, 1846.
Ještě před S. Freudem poukazoval na základní význam podvědomí a nevědomí v psychice. Napsal rovněž Vorlesungen über Psychologie (1831).
Byl profesorem porodnictví, současníkem J.E. Purkyně a přítelem J. W. Goetha.
Zabýval se také životním magnetismem.
Šlo o vynikající osobnost duchovního života Německa.
Prehistorie filozofie, psychologie a pedagogiky je spojena s řadou prací a spekulativních
významných básníků, filozofů, pedagogů, lékařů, počínaje již staroindickými Védami a Upanišádami. Vlastní psychologické názory starých Indů však nelze přísně oddělit od jejich náboženských představ o duši, ani od filozofických (zejména etických) a pedagogických spekulací.
V Upanišádách se za základní zákon mravní energie považuje karma či karman. Je to univerzální
Upanišády
zákon odplaty za minulé činy. Podle karmanského principu působí každý sebemenší čin na člověka a na jeho povahu. Vše, co člověk myslel, chtěl a udělal, zůstává uchováno. Dobrým se člověk stává dobrými skutky, zlým skutky špatnými. Indové se hodně zabývali cestami k duševní vyrovnanosti. V básni Bhagavadgíta se doporučuje: "Tvůj úkol nemá nic společného s ovocem tvých činů. Nechť odměna není podnětem tvých činů. Buď vytrvalý v oddanosti, ale konej činy bez myšlenky na odměnu a zůstaň nedotčen úspěchem i nezdarem!"
Višna
Vrcholem lidského usilování je Indům ztotožnění s nekonečnem, s duchovní prapodstatou všeho bytí. Bůh Višnu vtělený do podoby Krišny prohlásil: "Klidu a dokonalosti nedosahuje ani ten, kdo se činům vyhýbá, ani ten, kdo se světa jen zříká. Kdo nalézá klid uprostřed činnosti a činnost uprostřed klidu, dospěl cestou činů k mistrnému ztotožnění s bohem!" Vědění a činy jsou cesty, které by měly být uvedeny ve skutek.
Tyto staroindické verše jsou cennými radami i pro moderního člověka, který chce najít harmonii mezi životní aktivitou a moudrostí. Mnozí proto pěstují i jógu, která není pouhým tělesným cvičením, ale i zdrženlivostí v myšlenkách, slovech i činech, tréninkem správného dýchání, cvičením v obrácení pozornosti na vnitřní svět člověka atd.
Ebersův papyrus popisuje depresi (1900 před Kristem) a zaříkávání duchů.
Ebersův papyrus
V dávnověku se vyskytoval animismus (oduševňování přírody), totemismus (uctívání společného předka), fetišismus (uctívání předmětů) a vyskytovala se i magie (bílá pomáhající a černá škodící).
Duševním závadám a poruchám, které byly obestřeny velkým tajemstvím, byly přičítány magické příčiny: morální nečistota, hřích, působení zlého ducha.
Starý zákon (bible) popisuje některé duševní poruchy, např. ,,šílenství" (těžkou depresi) prvníh
Saul
krále Izraele Saula (hebrejsky Šaula), který kolem roku 1000 před naším letopočtem spáchal sebevraždu, aby nebyl zajat Filištíny.David král
Byl prosazen za krále prorokem Samuelem, protože se
jevil v boji s Filištíny původně jako statečný.

Saul byl také chorobně žárlivý na úspěchy svého charismatického
chráněnce Davida,
který se stal budoucím králem.
Vztah k psychologii mělo např. řecké chrámové lékařství.
Asklepios
Proslavil se jako věhlasný lékař Asklepios (lat. Aesculapus), který byl podle antických pověstí synem královny a boha slunce Apollóna.
Asklepios údajně léčil hypnotickým spánkem, bylinnými léky, koupelemi a masážemi. Údajně oživil i některé zemřelé. Byl zobrazován jako ,,hadonoš" s holí okolo níž se vine posvátný had (užovka stromová).
Podle pověstí měl Asklepios dcery Hygieu, bohyni zdraví a Panakeiu, bohyni osvobození od všech nemocí. Nakonec Asklepia údajně zahubil Zeus bleskem.
Pro psychologii a pedagogiku jsou významné i mnohé myšlenky
starých čínských filozofů, zejména Kung-tse, latinsky Confucius, počeštěně
Konfucius (551 - 479 př. n. l.), který byl zejména filozofem mravnosti a reformátorem. Hlavní
Konfucius
ctnosti, jež jsou základem řádu a blaha společnosti, rodiny i státu podle něho jsou: altruismus, dobrota, lidskost ( humanita), spravedlnost, slušnost, moudrost a věrnost. Vytkl si za cíl shrnout moudrost starých učenců (stáří měl ve veliké úctě) a dát ji k dispozici vladařům.
Toužil po dokonalém míru (ta tchung).
Duši považoval za nesmrtelnou. Konfucius měl na Číňany velký vliv. Z jeho konkrétních myšlenek bývají často uváděny tyto:,,Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastností povah vznešených." Radil však také: "Neustupuj všem, jinak nakonec ustoupíš sobě." Za jeho hlavní myšlenku lze považovat: "Člověk je po celý život povinen pracovat na svém zlepšení a zdokonalování."
Byl toho názoru, že starobylá knížata, která se snažila ve svých říších rozšířit a ustálit nebem udělený skvoucí základ rozumu, dbala především o to, aby své země dobře a spravedlivě
spravovala. Kdo dbal o dobrou správu svých zemí, ten přihlížel nejprve k tomu, aby jeho vlastní
rodina byla dobře spořádána. Ten, kdo přihlížel, aby jeho rodina byla dobře spořádána, ten hleděl nejprve polepšiti sama sebe. Ten, kdo chtěl polepšiti nejprve sám sebe, snažil se stát ryzím a upřímným. Ten, kdo se snažil naplnit svou duši upřímností, pečoval o to, aby jeho úmysly byly čisté a bezelstné. Kdo pečoval o čistotu a bezelstnost svých úmyslů, ten se staral především o zdokonalení svého mravního poznání. Avšak největšího zdokonalení mravního poznání lze podle Konfucia dosáhnout pochopením a odůvodněním pohnutky toho, co činíme. Učil, že člověk dospívá k moudrosti trojí cestou: cestou vzoru, cestou životní zkušenosti a cestou přemýšlení. První cesta je nejjednodušší, druhá nejobtížnější a třetí nejvznešenější.
Za počátek evropských duchovních dějin se uvádí dva eposy Ilias a Odyssea. Autorem je zde patrně nejstarší známý řecký básník (údajně slepý) Homér (žil kolem roku 1000-700 před n.l.).
Spekulativní metafyzické úvahy, typické pro první etapu dějin psychologie, nacházíme již u starořeckých myslitelů, z jejichž díla máme bohužel jen zlomky.
První antická řecká filozofThales Milétskýie byvá označována za kosmologickou.
Nejstarší představitel milétské školy, považovaný za prvního řeckého filozofa,
Thales Milétský (624 - 543 př.n.l.)
např. tvrdil, že i magnetovec má duši, neboť hýbe železem.
Za počátek všeho považoval vodu, neboť vlhkost slouží ke klíčení i udržení života.
Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce.
V šestém století před naším letopočtem byl pozoruhodný kult orfiků (podle
Orfeus
Orfea, básníka a zpěváka, jehož žena Euridika se poranila a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu). Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána přechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných lidských nebo zvířecích těl. Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od "kola zrodů" a vrací se do říše božské blaženosti, kam náleží svou podstatou.
Kult orfiků měl blízko k pythagorejcům.
 
Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova universita.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama