Úvod k pozorování v psychologii

4. ledna 2009 v 11:37 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Pozorování je proces zkoumání jevů v té jejich formě, v jaké je v přírodě nebo společnosti nacházíme. Postihují stav nějakého zkoumání tak, jak se jeví smyslům pozorovatele. Je to patrně nejdůležitější metoda poznávání ve většině vědních oborů.

Na rozdíl od experimentu se snažíme neovlivnit průběh pozorovaných jevů.
Pozorování musí být plánovité, soustavné a přesné, věrné, má zjišťovat měřitelnou velikost podmínek jevů a má mít přesné záznamy.
Metody pozorování jsou základním způsobem zkoumání také v sociální psychologii.
Lze rozlišovat několik druhů pozorování: volné, neřízené - řízené, orientační - systematické, zaměřené na jednotlivce - zaměřené na skupinu, krátkodobé - dlouhodobé, pozorování při verbální komunikaci - nonverbální komunikaci, pozorování v běžných situacích- v mimořádně náročných situacích.
Pozorování může být krátkodobé, jednorázové nebo dlouhodobé. Pozorovatel může ovšem rušivě působit na sledované jevy. Proto se často využívá metody "nepozorovaného pozorování" pomocí speciálních technických zařízení, jako je např. jednostranně průhledné (transparentní) sklo (zrcadlo).
Pozorování, stejně jako jakékoliv měření musíme opakovat, protože výsledek jediného pozorování je z hlediska vědecké metodologie vždy náhodnou veličinou. Při pozorování si vždy musíme uvědomovat, že ani v běžném, ani ve vědeckém poznání se žádný jev neodrazí ve vědomí ve své originální "čistotě". Jde o důsledek tzv. sociální percepce. Když něco vnímáme nebo pozorujeme, děláme to na pozadí svých předešlých zkušeností a poznatků.
Extraspekce (pozorování druhých) zkoumá duševní jevy v jejich vnějších projevech. Introspekce (sebepozorování) zkoumá vlastní duševní procesy a zážitky, tedy vlastní duševní život.
Pozorování lidského chování vyžaduje přesnou operativní definici toho, co chceme pozorovat, znalost významu pozorovaného chování a schopnost být při pozorování nenápadný, aby náš vliv na situace, které pozorujeme, byl co nejmenší. Po stanovení definice pozorované oblasti je třeba stanovit hypotézu, kterou pozorováním doplňujeme a ověřujeme. Konkrétní pozorování chování může vést i k zavržení naší původní hypotézy.
Při pozorování a jakémkoliv jiném zkoumání a měření ve společenských (humanitních) vědách se často ocitáme před problémem molárního a molekulárního přístupu.
Molární přístup si bere za jednotky pozorování větší celky chování. Jako cíle pozorování se zde mohou specifikovat komplexní interakční jednotky (např. ochota ke spolupráci).
Molekulární přístup si bere za jednotky pozorování menší výseky chování. Pozorovatel se přitom snaží potlačit svou zkušenost a svůj sklon k interpretaci pozorovaného obrazu. Zaznamenává pouze to, co vidí, nic víc. Molekulární systémy vyžadují poměrně málo dedukce. Častější jsou ovšem systémy, které vyžadují od pozorovatele vyšší stupeň dedukce.
Můžeme rozličovat (podobně jako je tomu u rozhovoru) pozorování standardizované (strukturované), kdy pozorovatel zařazuje pozorované jevy do předem stanovených kategorií a inventářů (archů) a pozorování nestandardizované (nestrukturované), kdy předem nemá připravený pozorovací a hodnotící arch.
Cílem pozorování je pedagogická diagnostika, rozpoznání osobnosti žáka a podmínek, průběhu a výsledků výchovně vzdělávacího procesu.
Při sestavování plánu pozorování usilujeme o:
a) přesnou formulaci cíle pozorování,
b) stanovení harmonogramu pozorování,
c) stanovení způsobu registrace (záznamový arch, magnetofon, skrytá kamera apod.),
d) stanovení způsobu vyhodnocování a interpretace získaných faktů.
Poznání osobnosti je zprostředkované; z chování, z vnějších projevů, z činnosti člověka usuzujeme na duševno, na rysy osobnosti, na vlastnosti.
Lidská činnost je každá navenek projevená aktivita, úkon, jež člověk vykonává, aby uspokojil své potřeby, zájmy a cíle.
Podle obsahu činnosti (jejího účelu) ji dělíme na hru, učení a práci.
Chování člověka vzhledem k jeho regulaci dělíme na expresivní (výrazové, ryzí, bezprostřední, spontánní) a adaptivní (nespontánní, poplatné sociálnímu tréninku a zkušenosti). Mezi typické adaptivní a konvenční prvky chování patří simulace (předstírání), agravace (přehánění) a disimulace (zastírání něčeho, co v chování existuje).
Podle směru chování rozlišujeme reakce:
kladné (pozitivní);
záporné (negativní) či odmítající;
odložené (odkládaná odměna či trest);
potlačené (např. potlačení reakce hněvu vede ke kumulaci afektivní tenze);
ambivalentní (současně kladné i záporné reakce).
Z hlediska vývoje rozlišujeme tyto formy chování:
reakce,
reflexy,
instinkty,
pudové chování,
empirické chování (převážně naučené, získané zkušeností, zvyky)
a tvořivé chování.
Čím lépe člověka známe, tím přesněji dovedeme předvídat jeho chování a prožívání do budoucna. Jde o vyslovení prognózy což je zdůvodněná předpověď o dosud neznámých, ale pravděpodobných budoucích jevech, stavech a procesech (odvozených z logických a kvalifikovaných úsudků ze známých a do zákonitostí zformulovaných skutečností, případně z již se projevujících tendencí).
Na výkonnost, rysy, znaky osobnosti žáka usuzujeme podle jeho chování a výkonů. Podle vzdálenosti konkrétní formy chování dítěte od vlastní expresivní podstaty jeho osobnosti můžeme výkon a projevy chování dítěte seřadit v určitém odstupňování, kterého je možno využít v pedagogické diagnostice.
Jde vlastně o symptomy (příznaky), a to:
-nahodilé - zcela necharakteristické pro podstatu osobnosti
-vedlejší - častěji se vyskytující nepodstatné projevy, spíše druhové nebo věkově či obecně skupinové než individuální
-centrální - projevy, které již významně vyznačují individualitu osobnosti a které mají značný význam pro bližší určení případné poruchy (např. zvýšené sebevědomí);
-signifikantní - velmi významné a rozhodující pro poznání dominujících (kardinálních) vlastností dané osobnosti (např. projevy sobectví).
Vždy si musíme klást otázku, zda je pozorovaná činnost nahodilá, vedlejší, centrální nebo signifikantní.
Předpoklady úspěšného pozorování a hodnocení se podobají předpokladům úspěšné komunikace:
adekvátní úroveň intelektu,
zdravé smysly (zejména zrak a sluch),
adekvátní způsob vyjadřování se,
přiměřená volní snaha ( přiměřené úsilí),
žádná nebo malá tendence podléhat iracionálním emočním (afektivním) reakcím a stavům,
nepřítomnost velké únavy (nebo dokonce vyčerpání),
celkově dobrý zdravotní stav.

Literatura
Kohoutek, R.. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2002. 545 s.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama