Pozorování verbální sociální komunikace

4. ledna 2009 v 11:39 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Sociální komunikaci můžeme vymezit jako sdělování a přejímání významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí. Jejími druhy jsou komunikace verbální a nonverbální. Toto sdělování a výměna významů se může dít v přímém i nepřímém sociálním kontaktu.

Komunikace je složitý (komplexní) sociální jev, který je nutno vidět v širších souvislostech sociální interakce, nikoliv jen formálně jako výměnu určitých informací, sdělení, signálů.
Komunikaci můžeme pozorovat i u zvířat. Např. včely komunikují pomocí tance, mravenci pomocí dotyku kusadel, některé druhy hmyzu pomoci pachů, jiná zvířata pomocí jednoduchého systému zvuků. Vědomí sociální, kulturní, historické, ale i biologické podmíněnosti komunikace vedlo k postupnému ustavování sociální komunikace jako svébytného vědního oboru, který se zabývá různými typy a způsoby komunikování ve společnosti. Některé vysoké školy budují proto samostatné katedry (ústavy) komunikace.
Jedinec získává schopnost sociální komunikace (interakce) už v prenatálním období vývoje. Sám termín komunikace vznikl z latinského communis (společný). Jestliže komunikujeme, snažíme se navázat s někým "společenství", pokoušíme se mu sdělit informaci, myšlenku, mínění nebo postoj. Komunikaci přitom za určitých okolností a situací usnadňují ctnosti, jako je např. moudrost, spravedlnost, umírněnost, čestnost, láska k bližnímu.
Obsahová i formální stránka komunikace do značné míry závisí na schopnostech, vzdělání, socializaci, identifikačních vzorech, sebevýchově, temperamentu, momentálním duševním a zdravotním stavu, věku, pohlaví, geografické a etnické kulturní oblasti, příslušnosti k sociální třídě, členských a referenčních společenských skupinách a zejména na tradičních návycích, stereotypech a výchově v původní rodině. Existuje fenomén, který bychom mohli nazvat rodinná komunikační tradice.
Komunikace může být přímá nebo nepřímá, oboustranná nebo jednostranná, soukromá nebo veřejná či masová (s "disperzním" publikem). Komunikace se rovněž třídí na intrapersonální, interpersonální a veřejnou (masovou). Intrapersonální komunikace je ta, kterou "vede" jednotlivec sám se sebou (dekóduje sdělení zvenčí a enkóduje sdělení ven). Do této sféry komunikace se zpravidla zahrnuje i mluvení sama se sebou.
Interpersonální komunikace je ta, při níž je komunikující jedinec nějakým způsobem přímo spojen s dalším účastníkem nebo účastníky komunikačního aktu. Pod interpersonální komunikací se zpravidla rozumí dyadická komunikace, to je komunikace mezi dvěma osobami a skupinová komunikace v takových skupinách, kde na sebe účastníci komunikace nahlížejí ještě jako na individua.
Veřejná komunikace je ta, při které je sdělení předáváno veřejnosti (např. čtenářům, divákům či posluchačům). Při masové komunikaci, která je vlastně veřejnou komunikací v širším slova smyslu, je sdělení distribuováno ve vysokém počtu identických kopií příjemcům, kteří nejsou autorovi (mluvčímu, podavateli) osobně známi.
Nepřímá a masová komunikace předpokládá technické rozšiřování, sdělovací prostředky (média). Za hlavní média se považují tisk, rozhlas, televize, divadlo, film, video, CD, gramodesky, magnetofonové záznamy, ale např. i výkladní skříně a telefon. Pomocí komunikačních technik (např. pomocí propagandy a reklamy, která patří mezi sugestivní, informativní a persuasivní komunikaci) lze ovlivňovat, nebo dokonce ovládat vědomí lidí, a tím kontrolovat ekonomické jednání.
Vliv masové komunikace bývá často přeceňován. Zejména jsou přeceňovány její možnosti tvorby veřejného mínění, které je nezřídka více ovlivňováno komunikací v mikroskupinách (zejména v referenčních skupinách).
Přínosnou teorií komunikace je tzv. transakční analýza. Transakce je vlastně výměna sdělení mezi lidmi, které obsahuje i hodnotící aspekt (tzv. "pohlazení" či "pohlavek"). Transakční analýza vychází z předpokladu, že osobnost člověka, jeho já, má tři základní složky, jež se metaforicky označují rodič (vůle), dospělý (rozum) a dítě (cit). Každý člověk v sobě totiž má kus dítěte i dospělého a duchovní odkaz svých rodičů. Hlásí se proto k určitým názorům, příkazům a doporučením.
Teorie sémantiky, zabývající se vztahy mezi znaky a významy, uvádí tuto strukturu v kontextu komunikace:
Kdo sděluje? Komunikátor.
Co sděluje? Komuniké.
Jak uskutečňuje přenos? Kanálem.
komu je sdělení určeno? Auditoriu (posluchačstvu), komunikantům.
Kdy dochází ke sdělení? Aktuálně či v historii.
S jakým účinkem? Efektivita sdělení.
Pouze akceptování všech uvedených elementů struktury kontextu může zprostředkovat správné pochopení projevu.
Můžeme rozlišovat šest fází komunikace, přičemž v každé z nich může docházet k různým "šumům" či nedorozuměním, tj. k úbytku informací nebo k jejich deformaci:
- ideová geneze - tj. vznik, zrod nápadu, myšlenky, názorů, obsah mysli komunikátora (i ten bývá někdy mylný, pokud vychází ze špatných předpokladů). Lidi lze diferencovat podle stupně pocitu jistoty, evidentnosti, nepochybnosti, vlastních nápadů a názorů.
- Zakódování - vyjádření myšlenky v symbolech, slovech, znacích, pohybech (zde bývá častý špatně strukturovaný text, nevhodný žargon, nesrozumitelná, nepřesná slova, nevhodné je i použití příliš emotivních a sugestivních nebo vágních slov, která oslabují význam celého sdělení).
- Přenos - pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci, vedení vysílaného obsahu. (Zde dochází k šumu velmi často, např. k hluku. Během přenosu, v průběhu toku kanálem může dojít k posunu informací do jiné roviny, než bylo myšleno, a také k překroucení informace - zvláště je-li informace zprostředkována přes několik osob.) Přenášené myšlenky a názory bývají u sebevědomých a nezávislých osob často provázeny silným sugestivním a efektivním přesvědčením o jejich evidentnosti.
Příjem - okamžik, kdy symboly dojdou k příjemci. (Je důležité, aby příjemce byl málo sugestibilní, aby byl schopen racionálně naslouchat a aby byl dobře soustředěn. Příjemce rovněž nesmí dostat např. tak početné a velké množství informací, že je ani nestačí vnímat).
Dekódování - proces příjemcova výkladu, interpretace přijatých symbolů. (Často dojde k nepochopení informace, k jejímu unáhlenému hodnocení v důsledku sugestibility a zvýšené emotivity příjemce, resp. přehnaným soustředěním na detail. Omyly při dekódování jsou častější při použití cizích slov, odborných termínů, kdy je zpráva, myšlenka příliš složitá.)
Akce - adaptivní, expresivní či opoziční chování, činnost příjemce vyvolaná přijatou zprávou, využití informace. Cesta sloužící k předávání informací se nazývá komunikační kanál. Může být vertikální (pro řídící orgány) nebo horizontální (pro spojení na stejné úrovni). Nejzávažnější poruchy v komunikování vznikají patrně tím, že různí lidé spojují s týmiž pojmy různé významy.
Efektivní komunikace se přitom uskutečňuje v atmosféře důvěry. Důvěryhodnost (Credibility) patří mezi tzv. "sedm C" efektivní komunikace. Další je kontext (Context), obsah (Content), jasnost (Clarity), kontinuita a konzistence (Continuity and Consistency), kanály (Chunnels), kapacita veřejnosti (Capability).
Verbální i neverbální formy komunikace v jejich sociálních významech doplňují tzv. metakomunikační faktory, které spoluurčují skutečný význam informace. Je to např. ironické zabarvení hlasu, úsměšek, pohrdlivý úšklebek, posunek. Otázka: "Jak hodnotíte XY?", řečená podrážděným a uštěpačným tónem, působí sugestivně na hodnotitele a vede často k zápornému hodnocení. Ironicky řečená pochvala, např.: "to je borec", může znamenat pohanu. Nesprávná percepce metakomunikativních složek sdělování vede k nedorozuměním, která mohou mít podstatný vliv na utváření celé sociální interakce, jíž je komunikace podstatnou složkou.
Verbální komunikace je typ sociální komunikace reprezentované především řečí (a to mluvenou i psanou, např.: dopisy). Řeč je slovní myšlení a slovní sdělování myšlenek. Člověk má možnost sdělovat ve slovech, dohodnutých značkách a symbolech své myšlení druhému člověku. Tomuto sdělování říkáme interindividuální signalizace. Děje se většinou prostřednictvím slova. Vnější řeč vytváří pro myšlenku zvukovou, mluvenou nebo grafickou, psanou formu slova, jíž je myšlenka sdělována druhému člověku. Vnitřní řeč způsobuje sdělení myšlenky samotnému mluvčímu. To znamená, že mluvčí si uvědomuje výsledky svého myšlení - říkáme, že myslí ve slovech.
Velkou pozornost vzbudila v osmdesátých letech dvacátého století diskutabilní teorie britského sociolingvisty a profesora Pedagogického ústavu londýnské univerzity Basila Bernarda Bernsteina (1924-2000) týkající se tzv. jazykových kódů. B. Berstein popsal restringovaný a elaborovaný jazykový kód. Je přesvědčen, že řečové návyky (a tím i myšlenkové návyky) už od útlého věku odrážejí sociokulturní poměry, ze kterých člověk pochází.
Sociokulturní skupiny se neliší jen rozsahem slovní zásoby nebo jan vyjadřovacími schopnostmi dovednostmi, ale i způsoby myšlení a typy verbální i nonverbální komunikace.
Restringovaný jazykový kód znamená sníženou (redukovanou, omezenou) úroveň vyjadřování, myšlení a komunikace, přičemž je vhodnější k předávání praktických zkušeností a jednoznačných vyjádření než teoretických záležitosí, abstraktních pojmů, vztahů a procesů.
V anglickém jazyce se objevují v tomto kódu krátké, gramaticky jednoduché, často neukončené věty (může jít i o obrannou reakci žáků, jejich sníženou sebedůvěru, malou sociální expanzivitu a asertivitu), méně složité syntaktické struktury, dominují aktivní slovesné vazby, časté je užívání spojovacích výrazů (no tak, prostě, teda, víte). málo se objevují vedlejší věty rozvíjející podmětovou část vět hlavních a je omezené užívání adjektiv a adverbií.
Elaborovaný jazykový kód má rozvinutou úroveň, je kultivovaný, umožňuje snažší myšlenkové zobecňování, vyjadřování abstraktních představ. Údajně je charakteristický pro střední společenskou a vyšší sociokulturní vrstvy, ve kterých svým zájmem a radostnými reakcemi nad řečovými a jinými úspěchy kultivovaní rodiče a ostatní příbuzní stimulují svou rozvinutou řečovou a myšlenkovou aktivitou jazykovou a myšlenkovou aktivitu svých dětí.
Tento propracovaný, komplikovaný a rozvinutý kód (včetně související příslušné výhodné sebedůvěry) se projevuje v gramaticky správném a logickém uspořádání vyjádření (adekvátním pořádkem slov), složitými větnými konstrukcemi (četnými a rozvinutými vedlejšími větami), vysokou frekvencí předložek vyjadřujících logické, časové a prostorové vztahy, vysokou frekvencí osobního zájmena ,,JÁ" (viz souvislost se sebevědomím) a vysokou frekvencí užívání hodnotících a specifikujících adjektiv a adverbií.
Zdá se však, že tato koncepce kulturní reprodukce neplatí při nejmenším pro všechny jazyky a pro všechna etnika stejně a dokonce ani vždy obdobně. Je podrobena intenzivní kritice.
U řeči pozorujeme vedle obsahové stránky také její stránku formální.
Formální stránku řeči studuje paralingvistika (H. Raschke, 1969). Analyzuje např. vlastnosti hlasu, artikulace, tempa a melodie řeči apod. :
Hlas
Silný hlas:
výraz vrozeně výkonného hlasového fondu, výraz ochoty k navázání kontaktu, sebejistota, potřeba sebeuplatnění, pocit nadřazenosti (rozkazovací tón), malé sebeovládání, hrubost, kompenzace pocitů méněcennosti, projev profesní deformace učitelů.
Tichý hlas:
vrozeně málo výkonný hlasový fond, resp. choroba či porucha hlasivek, vyrovnanost, věcnost, schopnost jemné diferenciace, skromnost, distancovanost, introvertovanost, nedostatek sebevědomí, nejistota, únava.
Zdrženlivý hlas:
sebeovládání, rezervovanost v osobním kontaktu, schopnost jemné diferenciace, nadřazenost.
Rychlé tempo řeči:
projev vůle, temperamentu, pohyblivosti, vitality, ale i nezvládnutosti, vnitřní neukázněnosti, předstírané zaměstnanosti, "běhu naprázdno", impulzivity, emočního napětí, tlaku.
Pomalé tempo řeči:
rozvážnost, věcnost, strnulost, rigidita, výraz slabé vitality, pudovosti, "matnost", fádnost, únava, vyčerpání, pomalé myšlení, přílišná sebekontrola.
Měnící se, střídavé tempo řeči, frázování:
je často výrazem vnitřní nevyrovnanosti, emoční angažovanosti, kolísání v nabídce představ.
Vzrušená melodie (intonace) řeči:
psychická pohyblivost, dynamičnost, silné city, afekty a náladovost.
Přeřeknutí:
vzniká často interferencí, zásahem podvědomí.
Monotónní melodie řeči:
velká střízlivost skutečná nebo hraná, silné sebeovládání, lhostejnost, skleslost, únava, malá vitalita, slabá emocionalita, ploché city.
Výrazná artikulace:
disciplinovanost, dobré sociální přizpůsobení, citová bohatost, vitalita, racionální zaměření, nepřirozenost.
Nedbalá artikulace:
lhostejnost, nedostatečně kladný vztah k okolí, nepořádnost, duševní tupost, nedostatek vnitřní disciplíny.
Málo výrazná artikulace:
přirozenost.
Artikulace konsonantní (souhlásková):
zdůrazněná vůle, voluntarismus.
Artikulace vokální (samohlásková):
zdůrazněné city, emocionálnost.
Silné akcentování: duševní živost, bdělost.
Slabé akcentování:
nezájem, duševní lenivost.
Výrazné tvoření pauz:
silná vůle, disciplinovanost, únava, malá slovní zásoba, slabá výbavnost představ, afektovanost.
Uvedené interpretace nemají povahu lineární pravdy, ale jde o možné signály a projekce, které si musíme konfigurativní analýzou potvrdit nebo vyvrátit.
Naše verbální komunikace bývá někdy v rozporu s našimi nonverbálními komunikačními projevy. Jde o situaci, kterou popsal G. Bateson (1904-1980) termínem "double bind", dvojná či dvojitá vazba, kdy člověk dostává rozporné sdělení od druhé osoby, většinou klíčové, např. od rodiče, který dítě trestá a vzápětí utěšuje. Chronická aplikace dvojité vazby vede k emoční labilitě, zvyšuje neuroticismus a ambivalentní postoje, nebo dokonce vede až k autismu a schizofrenii (J. Carter). "Double bind" je typický psychologický ambivalentní manévr či trik tyranů, kteří své oběti dostávají do bezvýchodných situací, kdy podle tyranů vše dělají špatně, ať dělají věci pozitivně, či negativně, ať své úkoly plní, nebo neplní.
Ten, kdo nám něco verbálně sdělí, předává nám přitom "celý balík informací", tedy nejen určitou intelektuální zprávu, ale i informaci o svém situačním citovém rozpoložení a o svém momentálním volním zaměření. Termín "celý balík informací" popsal Friedemann Schulz von Thun (nar. 1944). Můžeme si ho analyzovat takto: Člověk nám svým verbálním sdělením prozrazuje i charakteristiku svého intelektu, emocí a vůle:
-co si myslí. Jsou to nejen fakta, ale i předsudky, domněnky, subjektivní názory, hodnotící soudy, někdy to nejdůležitější řekne jakoby mimochodem, na okraj, jako by šlo pouze o pouze periferní, a nikoliv centrální (esenciální) význam.
-Co cítí, jak mu je. Musíme se přitom učit odlišovat city zjevné a city skryté.
-Co chce, jaké jsou jeho záměry, přání, tužby, snahy a touhy, ke kterému cíli směřuje a čemu se chce vyhnout, a naopak čeho chce dosáhnout, oč mu vlastně jde.
-Kdo je, kým je, jakým je člověkem, resp. za jakého se považuje a za jakého chce být považován. Odpověď na otázku, kým je člověk, nám dává především poznání jeho hodnotového systému, žebříčku jeho hodnot.
Velmi důležitý poznatkový systém se týká otázky, kdo je (a kdo není) dobrým posluchačem a účastníkem verbální komunikace.
Dobrý partner v komunikaci je ten, kdo je osobnostně zralý, a to jak po stránce emocionální, tak sociální a morální. Je to člověk ryzí, bezprostřední, opravdový, nefalšovaný, sám svůj a kdo se plně zúčastní rozhovoru.
Je to ten, kdo se cele soustředí na hovořícího a dovolí, aby se ten stal středem pole jeho vlastní pozornosti, empatie, soucítění a pochopení.
Je to ten, kdo sám od sebe, od svých vlastních problémů (se kterými je navíc vyrovnán) dovede odhlédnout, na sebe pozapomenout a k druhému se přiklonit a akceptovat ho, přátelsky přijmout ( M. Kroeger a J. Křivohlavý).
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama