Pozorování při nonverbální komunikaci

4. ledna 2009 v 11:44 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,Csc.
Pozorování při nonverbální komunikaci je zaměřeno na řadu neslovních, nonverbálních projevů, které doplňují nebo zdůrazňují obsah verbálního (slovního) sdělení člověka . Někdy člověk právě pohybem, gestikulací, mimikou rtů, výrazem obličeje, postojem těla, dotekem, úsměvem nebo kresbou apod. vyjadřuje a sděluje (uvědoměle či neuvědoměle) více a pravdivěji než pomocí řeči, kterou dovede své skutečné expresivní (ryzí) pocity, postoje, potřeby atp. adaptivně kamuflovat.

Nezřídka nedoceňujeme nonverbální komunikaci a přeceňujeme komunikaci verbální. Nonverbální projevy přitom bývají méně cenzurovány než projevy verbální. Nonverbálně člověk vyjadřuje nezřídka své duševní stavy, pocity, city, emoce, afekty, prožitky, myšlenky, vztahy expresivněji, ryzeji, pravdivěji než verbálně. Nonverbální komunikace je fylogeneticky i ontogeneticky starší než komunikace verbální. Můžeme ji pozorovat i u zvířat.
Způsob nonverbálního (i verbálního) chování je podmíněn např.:
temperamentem,
schopnostmi,
situačním duševním a zdravotním stavem,
věkem,
pohlavím,
rodinnou komunikační tradicí,
výchovou,
sebevýchovou,
úrovní socializace,
geografickou a etnickou kulturní oblastí,
sociální třídou, příp. společenskými skupinami členskými i referenčními, identifikačními vzory.
Nonverbální komunikace bývá dominantní v oblasti expresivního vyjadřování citů a nálad. Lidé se však expresivně stále nechovají, spíše bývají adaptivní. Dominantní bývá nonverbální komunikace v kontaktu s malými dětmi (nemluvňaty).
Komunikační význam má také uniformní oblečení, např. u řeholních řádů. Vytváří např. určitou komunikační bariéru. Z komunikace nonverbální se podle J. Jiráka někdy vyděluje jako specifický případ tzv. výkonové sdělení. Jde o nonverbální sdělení založené na akci. Kupř. skupinové srocení lidí na veřejném prostranství je "výmluvným výkonovým" sdělením (např. pochodující, hlučící nebo hrozící dav).
Za nejúčinnější neverbální formu komunikace bývá považován např. smích a údiv.
Při jakékoliv nonverbální komunikaci se uplatňuje i prostor a čas. Hovoří se dokonce o osobním prostoru. Je to zóna či pole kolem každého jednotlivce, které jsou určeny charakterem jeho osobnosti, kulturní výchovou, sociálním statusem, vykonávanou činností a dalšími činiteli. Např. i uspořádání židlí a stolů ve společnosti má vliv na sociální chování. Pro diskuzi je optimální kruhové uspořádání.
Přirozenou vlastností živočichů (včetně člověka) je, že se snaží získat, udržet si a uhájit určitý teritoriální osobní prostor. Teritorium je místo, které si živočich či člověk vyznačí, tj. obsazuje či personifikuje. Jde např. o výzdobu vlastního teritoriálního prostoru plakáty, obrazy, květinami, ale také o rozmístění osobních věcí. Tyto věci mají funkci znaku, informují okolí, že místo je obsazeno a může být potencionálně i hájeno. Na cizím teritoriu bývá člověk méně agresivní. Výtka v pracovně vedoucího pracovníka má např. větší váhu než výtka mezi čtyřma očima v pracovně podřízeného.
Otázkami životního prostoru se zabývá nová vědní disciplína - proxemika (E. T. Hall).
Termín pochází z latinského "proxe" = blízko.
Zabývá se např. typologií prostoru či typologií vzdálenosti:
intimní (15-45 cm),
osobní (od 45 do 125 cm),
společenskou (od 125-350 cm),
veřejnou (350 cm a více).
Typologie prostoru je důležitá např. pro projektanty při sestavování občanských a obytných staveb. Často se hovoří o prostorových bublinách, které se rozprostírají kolem každého člověka. Prostorové cítění je vázáno na danou kulturu (Arabové se např. liší od Evropanů tím, že jejich požadavek na prostorovou vzdálenost není tak veliký).
Vnikne-li do osobní zóny muže muž, bývá to chápáno jako napadení. Vnikne-li muž do osobní zóny ženy, bývá to chápáno jako dvoření, projev touhy po sblížení.
Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, dochází k proxemickému konfliktu, kterému se říká proxemický tanec. Bývá obvykle řešen kompromisem.
V poslední době bývá do forem nonverbální komunikace zařazeno také sdělování vnější úpravou, a to jak vlastní osoby (např. pomocí make-upu, úpravou vlasů apod.), tak úpravou šatů. Uvažuje se i o sdělování úpravou domu, chaty, chalupy, volbou auta, místa dovolené, cest atd. Podle J. Jiráka lze celou tzv. demonstrativní spotřebu považovat za výpověď o sociálním postavení formou nonverbální komunikace. Vypovídá to také hodně o osobnosti (o její simplexnosti či spirituálnosti) a o jejich změnách. Ovlivňování lidí sublimitním zvukem, krátkým zrakovým vjemem, sekvencí obrazů či jejich opakováním, vzbuzováním libých či nelibých pocitů (tepla, zimy apod.) se stalo součástí metod reklamy. Na neverbální komunikaci je založeno výtvarné, hudební a do jisté míry i dramatické umění. Speciální formou nonverbální komunikace je tanec, který u přírodních národů představuje významnou oblast komunikace s lidmi i nadpřirozenými silami. J. Jirák uvádí ve Velkém sociologickém slovníku z r. 1996 jako podobnou formu komunikace také rituální gesta i složitější úkony (např. příprava pokrmů, vykuřování apod.) v praktické magii a do jisté míry i v náboženství.
Chceme-li optimálně komunikovat s lidmi, musíme se naučit rozumět i somatickým sdělením. Jde o tzv. "řeč těla".
Do katalogu somatických sdělení (,,řeči těla") patří:
Celkový první dojem (bývá často rozhodující)
sympatický-nesympatický, lhostejný, odpuzující, nepříjemný, nápadný-skromný, výrazný-nevýrazný, ovládá-neovládá základní společenské návyky.
Dojem věku a stav výživy
odpovídá letům, předčasně zestárlý, mladistvý, senilní, dobře či špatně živený.
Vystupování
zdvořilé, korektní-nezdvořilé, klackovité, drzé, rozhodné-nerozhodné, bezvadné, ústupné, opatrné-sebejisté, arogantní, agresivní, strojené-přirozené, temperamentní-fádní, formální-neformální.
Pěstěnost, péče o vzhled:
tělesná: péče o tělo, vlasy, zuby a ruce, nehty-velmi dobrá, běžná, zanedbaná, pachy (např. potu, tabáku, rumu), vyrážky. Používání či nepoužívání kosmetických prostředků.
Oblékání: vkusné-nevkusné, staromódní-hypermoderní, seriózní-nedbalé, chudé, čisté-špinavé, šaty vyžehlené-pomuchlané.
Doplňky signalizují finanční možnosti, sociální prostředí, resp. i povahové vlastnosti: levné-drahé, vybrané-nápadné, nové-staré, vkusné-nevkusné, čisté-nečisté.
Oblečení a celková upravenost může prozrazovat příslušnost člověka k určité skupině (např. vojenská uniforma), případně zařazení do společenské vrstvy (např. oblek s kravatou, montérky). Neupravený a zašpiněný oblek může naznačovat duševní stav daného člověka (např. opilost).
Stavba těla:
štíhlá, plnoštíhlá, silná, houbovitá, svalovitá, jemná, robustní, velká, střední, malá.
Držení těla (posturologie):
rovné, vzpřímené, vojácké, ochablé, shrbené, sebejisté-nedbalé, stísněné. Přímé a pevné držení těla obvykle vyjadřuje sebeovládání, odhodlanost, rozhodnost. Skleslé držení těla bývá výrazem stísněnosti, deprese, nedostatku energie, ovlivnitelnosti, choroby.
Pohyby těla (kinezika, řeč pohybů):
plynulé-trhavé, harmonické-úsečné, pomalé-rychlé, vitální, plné síly-ochablé, uspěchané-lenivé, cílevědomé-neuvědomělé, kontrolované-nekontrolované.
Držení hlavy:
přirozené-hrdé, arogantní, příliš vztyčené-příliš skloněné, ztuhlé.
Stav chrupu:
udržovaný, zanedbaný, udržovaný nákladně-skromně.
Barva obličeje:
zdravá-nezdravá, žlutavá, zčervenalá, zmodralá, bledá.
Vrásky čela:
svislé: nelibost, strach, zlost, námaha (duševní);
vodorovné: usilovná pozornost, překvapení.
Výraz obličeje:
zajímavý-nudný, znuděný, uvolněný-napjatý, jasný-radostný-nevrlý, vážný, drsný.
Oči:
Široce otevřené oči:
vědomě zdůrazněný výraz zvýšené pozornosti, připravenost ke vnímání, úžas, sympatie, otevřenost vůči světu.
Přímý, otevřený pohled:
poctivost, důvěra, čisté svědomí, účastnost, otevřenost, cílevědomost, odhodlání, sebedůvěra.
Přivřené oči:
pokud nejde o oční chorobu, např. o ochrnutí svalů víček: rezignace, lhostejnost, tupost, lenivost, únava, ochablost, nelibost.
Zúžený pohled:
koncentrace, rozhodnost, tvrdohlavost, malichernost, příliš kritický postoj, zlost.
Těkající pohled:
roztržitost, rozpaky, únava, neupřímnost.
Cukání, chvění víček, pomrkávání:
(pokud nejde o nervovou chorobu, poruchu) konsternovanost, nejistota, rozčilení, vnitřní napětí, únava, vyčerpání, zvýšený neuroticismus.
Šikmý pohled (vyhýbavý, číhavý, kosý):
rezervovanost, nepřízeň a záludnost, neupřímnost, provinilost, plachost.
Horní část tváře (zejména čelo)
je z hlediska percepce lepším ukazatelem nepříjemných stavů psychiky, kdežto dolní část tváře (zejména ústa) je ukazatelem příjemných psychických stavů. V praxi se tato zjištění obtížně uplatňují, protože tvář je vnímána jako celek.
Dýchání:
Hloubku i frekvenci dýchání výrazně ovlivňují emoce a afekty, i když dýchání patří k automatickým funkcím těla, které probíhají i v bezvědomí. Na způsobu dýchání (vyloučíme-li choroby plic apod.) můžeme pozorovat např. sebedůvěru, rozhodnost, volní úsilí, rozčilení atp.
Chřípí otevřené:
příklon, příjemnost.
Chřípí stažené:
odklon, nepříjemnost.
Ústa:
Semknutá ústa:
citlivost, strach před kontaktem, odmítavý postoj, rozhodnost, málomluvnost, silná vůle, odhodlání, odvaha, sklon k voluntarismu, přemýšlení.
Pootevřená či otevřená ústa:
pokud nejde o organickou poruchu (zvětšené nosní mandle atp.) nebo snahu ukazovat krásné zuby: nedostatek sebeovládání, nedostatek sebekontroly, údiv, duševní tupost.
Koutky úst směřující dolů (reakce hořkosti):
měkkost, infantilita, slabost vůle, pesimismus, subdeprese, deprese.
Koutky úst směřující nahoru (kyselá reakce):
energický odpor, bolest, rozmrzelost, nespokojenost.
Ústa zavřená, koutky lehce zvednuté (sladká reakce):
naivní ješitnost (např. jako reakce na pochvalu), jsou-li koutky trvale zvednuté: nudnost, přesládlost, samolibost, pohoda, potěšení, radost.
Úsměv:
výrazný, srdečný: upřímnost, nenucenost, poctivost;
jemný, mírný: vytříbenost, nesmělost, zdrženlivost, nejistota.
Je pozoruhodné, že úsměv buď zvyšuje dojem inteligentnosti usmívající se osoby, nebo dojem znetvoření obličeje.
P. Lersch zkoumal, zda lze poznat duševní stav člověka snadněji podle fotografií očí nebo podle úst, a dospěl ke zjištění, že signifikantnější jsou ústa. Jako experimentální podněty použil obličeje sestavené z částí vyjadřujících různé duševní stavy (např. šlo o fotomontáž z očí plačícího člověka a z úst veselého člověka). Zkoumané osoby měly určit, co vyjadřuje výraz obličeje.
Mlčení:
Mlčení ve smyslu omezené komunikace může být formou agrese, ignorování někoho, uraženosti, ukřivděnosti, deprese.
Ruce:
Pohyby rukou (kinezika, gesta):
harmonické, ovládané, bezděčné, potrhlé, nervózní, velikášské, ješitné, vláčné, hranaté.
Suché ruce: klid.
Vlhké ruce: zvýšený neuroticismus.
Stisk ruky (haptika):
slabý, vlažný, prchavý, formální, silný, účastný. (Osoby senzoricky deprivované mají zvýšenou potřebu haptických podnětů.)
Pohyby rukou v obličeji:
hlazení čela: může vycházet z přání odstranit (setřít) nepříjemné představy;
doteky nosu: "póza" přemýšlení, při současně koncentrovaném pohledu nebo při výskytu "vrásek vůle" (vrásky u kořene nosu): kritické zpracování přijatého dojmu.
Prst v ústech (infantilní posunek): překvapení, výraz naivity.
Kousání se do prstu: údiv, rozpaky, těžkopádnost.
Jiné pohyby rukou na hlavě: rozpačitost, nelibost, nepříjemnost, zakrývání obličeje rukou: rozpaky, pocit studu.
Způsoby sezení:
Pokojný, klidný způsob sezení: sebejistota, bezstarostnost.
Neklidný způsob sezení: nedostatek sebedůvěry, nedůvěra, obavy, výraz vnitřního neklidu.
Zkřížení nohou: esteticky obměněné odpočívající sezení, výraz bezstarostné sebejistoty, přirozené sebevědomí, výraz pocitu společenské rovnocennosti.
Těsně vedle sebe postavené, dotýkající se nohy: příliš korektní základní postoj, bojácnost, strach před dotykem, samotářství.
Neformálně roztažené nohy při sezení: bezstarostnost, nevychovanost, bezohlednost, líně poživačný postoj, expanzivita.
Způsoby stoje:
pevné, jisté, neklidné, houpavé, nestálé, uvolněné, nedbalé, přepjaté, strnulé, do sebe pohroužené, připravené ke skoku, sesuté.
Způsoby chůze:
jistá-potácivá, rytmická-nerytmická, regulovaná-nervózní, graciézní (noblesní), odměřená, vojácká, uvolněná, křečovitá, pohodlná-těžká, lehká, hopsavá;
klidná: sebevědomí, vyrovnanost, síla vůle;
nejistá a trhavá: plachost, nervozita, tréma;
rázná: cílevědomost, sebezdůrazňování;
rychlá: spěch, neklid;
pomalá: pohodlnost, nemoc, únava.
Sigmund Freud (1856-1939) vyjádřil názor, "že ten, kdo má oči, aby viděl, a uši, aby slyšel, se může přesvědčit, že žádný smrtelník nedokáže nic utajit. Jestliže jeho rty mlčí, hovoří svými konečky prstů, jeho skryté myšlenky z něho prosakují ven každým pórem…"
Vedle slovní a paralingvální komunikace (např. odkašlávání) máme komunikaci vizuální (např. výraz tváře, výměna pohledů, gest atp.), komunikaci hmatovou (dotýkání se, strkání), komunikaci čichovou (vnímání vůně těla), teplotní komunikaci (pociťování tělesného tepla jiné osoby), chuťovou komunikaci (vnímání chuti). Můžeme proto komunikační proces označit za behaviorální tok, tj. nepřetržitý proud lidského chování, a to nejen slovního.
H. M. Luhan vypracoval podle převládajícího typu komunikace dokonce periodizaci dějin.
První je společnost bezprostřední komunikace, kde jako rozhodující vystupuje lidský hlas a sluch,
druhá je společnost písma
a třetí je společnost retribálního studia,
spjatého s elektronickou revolucí a rozvojem prostředků komunikace masové (televize, film, videa, výpočetní techniky). Podle amerického futurologa A. Tofflera bude masovost překonána tzv. novou individuálností.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anime-nikus anime-nikus | Web | 4. ledna 2009 v 11:49 | Reagovat

www.valenth.com/feed/98743

mohla by si ma nakrmit?pls nooo v pod.nie mna ale to vajicko v sklenicke ak by si nieco potrebovala ti stací napísat na blog rada pomozem!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama