Požadavky na poznávací metody psychiky a osobnostii

4. ledna 2009 v 12:09 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Kořenem všeho zla je nedostatek poznání (Buddha).

Poznávací metody používané v teorii a praxi (a to nejen v psychologii) by měly být :
odborné (vědecké),
objektivní,
standardní,
spolehlivé,
platné (validní),
kvantitativně i kvalitativně interpretovatelné
a úsporné.
Jenom tak mohou přinášet důležité informace a verifikovat je (tj. ověřovat jejich pravdivost), čímž získáváme fakta (tj. ověřené poznatky).

Uvedené principy splňují psychologické diagnostické metody testové (psychometrické).

Objektivnost
Objektivnost metody či techniky je dána stupněm, mírou její nezávislosti na osobě uživatele. Přispívá k jednoznačnosti výsledků, protože omezuje nebezpečí, že by badatel bezděčně zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky - stává se to např. při rozhovoru, při sepisování anamnézy atd.
Předpoklady pro objektivní posuzování druhých osob jsou podmíněny osobností posuzovatele (např. jeho tendencemi ke vztahovačnosti).
Objektivita metody znamená, že zkoumaná osoba nemá nebo má pouze minimální možnost působit na výsledky ve výhodném nebo pro ni žádoucím směru. Objektivita metody je dána i nezávislostí výsledků na osobách, které je analyzují a vyhodnocují. Různí posuzovatelé tedy u objektivních testů docházejí ke stejným výsledkům.
Musíme si být vědomi toho, že v oblasti zkoumání duševna nedosáhneme nikdy objektivnosti typické pro oblast přírodních a technických věd.

Standardnost
Standardností rozumíme požadavek, aby byla identická metoda používána u různých osob za podmínek pro všechny osoby stejných. Předpokládá to unifikaci (sjednocení) a formalizaci všech důležitých podmínek vyšetření: stejné úkoly, stejnou případnou instrumentalizaci, dodržování jednotné instrukce a postupu, jakož i stejné vyhodnocování výsledků u všech zkoumaných osob podle stanovených norem. Normy chápeme jako typické reakce příslušného vzorku populace podle věku a pohlaví. Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby bylo možno srovnávat získané výsledky u různých zkoumaných osob. Dodržení těchto podmínek určuje také míru validity a spolehlivosti metody. Standardizace metody vyžaduje široký soubor pokusných osob (reprezentativní svazek). Nestandardní postupy při aplikaci poznávacích metod bývají provázeny nepřesnostmi ve výsledcích nestandardně použitých metod.
Spolehlivost
Spolehlivostí (reliabilitou) metody rozumíme, nakolik registruje konzistentně, stabilně. Spolehlivost tedy znamená např. stálost výsledku v čase. Jestliže metodu opakujeme po nějaké době a získáme úplně jiné výsledky, pak je metoda málo spolehlivá, pokud ovšem nedošlo ke změně zkoumané funkce samé. Délku odstupu šetření touž metodou musíme vždy uvádět. Liší-li se retestované výsledky jen nepatrně od původního testu, je jeho spolehlivost vysoká.
Spolehlivost lze zkoumat v podstatě třemi způsoby:
  • 1.srovnáním výsledků opakovaného užití metody u těchže osob, pokud lze předpokládat, že se mezitím nezměnila sledovaná vlastnost;
  • 2.srovnáním výsledků dvou ekvivalentních forem metody, např. dvou forem dotazníku nebo výsledků dvou pozorovatelů chování. Korelací získáváme tzv. koeficient ekvivalence;
  • 3.rozdělením metody na dvě poloviny a srovnáním separátních výsledků obou polovin, např. porovnáním odpovědí na liché a sudé otázky dotazníku. Vnitřní konzistence testu je dána mírou homogenity jednotlivých částí testu, která je zjišťována z jejich korelací.
    Spolehlivost zpravidla zjišťujeme korelačním koeficientem mezi dvěma řadami měření u skupiny zkoumaných osob. Koeficient spolehlivosti lze interpretovat jako procento. Tak při koeficientu spolehlivosti 0,7 lze přičíst na vrub náhodných chyb 30 procent variace výsledků a při koeficientu 0,5 dokonce padesát procent. Vzájemný vztah vyjádřený korelačním koeficientem mezi dvěma výsledky by po časovém odstupu u téhož testu neměl být menší než 0,8.
Odhlédneme-li od konkrétní metody zkoumání (nemusí jít vždy pouze o dotazník), můžeme podle V. Chmelaře (1892-1989) sestavit pořadí spolehlivosti zkoušek různých oblastí psychiky a osobnosti.
Nejspolehlivěji se zkoumají smyslové funkce a nejméně spolehlivě pudová stránka osobnosti (smyslové funkce (percepční reakce) :
manuální a motorické výkony (reakce);
inteligence (mentální zkoušky);
paměť;
zájmy;
pozornost;
charakterové (morální) vlastnosti;
citová oblast;
volní stránka;
pudová stránka.

Validita
Validitou (platností) metody rozumíme, nakolik měří to, co měřit má. Je dána stupněm nezávislosti měření na systematických i náhodných chybách, závisí tedy kromě jiného na objektivnosti a spolehlivosti metody. Přitom však platí, že poměrně validní, byť i méně objektivní metoda je lepší než zcela objektivní, ale málo validní metoda.
Většinou musíme ověřovat validitu empiricky. Lze tak učinit porovnáním výsledků měření s nějakým vnějším kritériem správnosti, o kterém nepochybujeme (např. s výkonem v práci). V podstatě korelujeme výsledky zkoušky s tím, co chceme zkouškou zjišťovat (tj. s objektivní realitou nebo s výsledkem jiného, již ověřeného testu). Někdy se takové empirické validitě říká také validita praktická a souběžná. Při použití testového souboru vzniká pojem souhrnné validity, která je definována jako pravděpodobnost shody výsledku testového souboru s tím, co má být zjištěno. Může být závislá na osobě vyšetřujícího.
Někdy se užívá pojmu predikční (prognostická) validita, čímž se myslí pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu (konstruktu) a chováním vyšetřovaného po určitém časovém odstupu.
Konstrukt je vlastně určitá (modelová) náhrada za skutečný výkon. Predikční validita udává, jak účinně je možno na základě výsledků metody předpovídat (prognózovat) budoucí stav.
Podstatným aspektem validity je relevantnost metody, její adekvátnost, např. stupeň zaměřenosti (reprezentativnosti) testu pro vystižení určitého znaku osobnosti. Testy s malou validitou a s malou spolehlivostí jsou prakticky bezcenné.

Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost
Kvalitativně lze analyzovat každou poznávací metodu. Možností kvantifikace rozumíme, že registrační technika dovoluje citlivé (senzibilní) rozlišování různých stupňů sledované vlastnosti, nejen pouhou klasifikaci na přítomnost nebo nepřítomnost jevu. Teprve tehdy je metoda testovou, psychometrickou, měřením. Měření dovoluje jemnější deskriptivní diferenci jevů než klasifikace a usnadňuje jejich srovnávání. Statistickými početními operacemi s čísly lze získat také další informace o pozorovaných jevech.

Úspornost a reprezentativnost
Úspornost, ekonomičnost zkoušky znamená, že metoda má být pokud možno časově nenáročná na administraci a na vyhodnocování.
Pro některé průzkumy stačí 20-40 zkoumaných osob. Pro průzkum veřejného mínění je to 1 000 -2 000 osob.
Test je ekonomický, když je lehce srozumitelný, spotřebuje málo materiálu, když je manipulačně jednoduchý, když je nahraditelný jako skupinový (hromadný) test a když jej lze rychle a pohodlně vyhodnotit.
Pokud jde o obtížnost položek, měl by dotazník jako celek mít přiměřenou obtížnost vzhledem ke skupině, ve které bude použit.

Jednotlivé metody poznávání osobnosti kombinují kvalifikovaní odborní psychologové lege artis s dalšími metodami,
aby jejich závěry podaly co nejefektnější globální a komplexní obraz zkoumané psychiky a osobnosti.

Literatura:
Kohoutek, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2002. 545 s. ISBN 80-214-2203-3
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama