Filozofie, psychologie a pedagogika od r. 1776

1. ledna 2009 v 17:29 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Pro psychologii, pedagogiku i filozofii byl významný Johann Heinrich Pestalozzi (1746 - 1827), švýcarský humanistický pedagog, filantrop, sociální reformátor i politik, který je považován za zakladatele humanismu.
Vycházel z osvícenců, např. z některých myšlenek J. J. Rousseaua.
Neodmítal však ani význam kladného vlivu kulturní společnosti na člověka.
Usiloval o výchovu dokonalého člověka, zdůrazňoval význam pracovní a tělesné výchovy a správné životosprávy.
Doporučoval výchovné vyučování formující i mravní prtofil jedince.
Je autorem myšlenky, že každý čin, který nevychází z lásky, nese v sobě zárodek smrti. Věřil, že abychom mohli změnit lidi, musíme je milovat. Náš vliv podle něho sahá jen tam, kam dosahuje naše láska. Člověk bez lásky je člověk bez Boha.
Bývá označován za zakladatele nebo spoluzakladatele praktické sociální pedagogiky.
Sociální pedagogika se mj. výrazně opírá o sociologii, jejíž zakladatelem nebo alespoň spoluzakladatelem je Auguste Comte (1798-1857) francouzský pozitivistický filozof vyznávající tezi, že poznání musí vycházet ze zkušeností.
V době osvícenství došlo k reformě péče o duševně nemocné. Např. filantrop z kliniky York Retreat William Tuke (1732-1822) založil útulek pro choromyslné pracující podle modelu humánní léčby.
Philipp Pinel (1745-1826), zakladatel psychiatrie dal 1793 duševně nemocným sejmout pouta, zaváděla se léčba prací. prvky psychodramatu, vznikal skutečně terapeutický režim. Docházelo k systematické klasifikaci duševních poruch.
Významný pedagog, pedagogický psycholog a sociální pedagog byl
Friedrich Adolph Wilhelm
Diesterweg (1790-1866), který byl označován za ,,německého Pestalozziho". Zasloužil se o vytvoření jednotné elementární školy, o vzdělání učitelů a pozvednutí jejich autority a sebevědomí. Jeho heslem bylo:,, být člověkem znamená být bojovníkem" Jeho teorie byla zakotvena v realitě. Za cíl výchovy považoval autoaktivitu, samočinnost (Selbstätigkeit) ve službě pravdy, krásy a dobra. Výchovu považoval jako příležitost a podnět k sebevýchově. Věřil v přirozenou stupňovitost vývoje.Za základní zásadu výchovy považoval shodu s přírodou. Uveďme některá jeho vyučovací pravidla: Vyučuj ve shodě s přírodou. Začínej vyučování na stanovisku žáka a veď jej odtud stále dál. Vyučuj názorně. Postupuj od lehčího k těžšímu. Vyučuj elementárně. Sleduj všude formální cíl nebo formální a materiální cíl
zároveň. Ber ohled na individualitu svých žáků.
Podnětný pro psychology byl např. romanopisec Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle (1783 -1842), představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Byl především znalcem života. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý. Byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po 50-100 letech.
Ve své eseji o lásce rozlišuje čtyři druhy: lásku marnivou, smyslnou, galantní a vášnivou. Popsal také proces zrození a rozvoje lásky. Začátek je v obdivu.
Dalším literátem podnětným pro psychologii je např. Honoré de Balzac (1799 - 1850).
Pro psychologii byly důležité také myšlenky největšího systematického filozofa začátku 19. století
Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770-1831), německého profesora na univerzitě v Jeně, Heidelbergu a Berlíně, hlavního představitele německé klasické filozofie.
Hegel usuzoval, že každý vývojový stupeň ruší, tedy neguje předchozí vývoj, ale i tuto negaci znovu neguje, a tak v sobě na vyšší úrovni uchovává i určité rysy předchozího vývoje.
Za prvotní považoval vědomí. Vyslovil teorii o významu činu pro poznání. Čin mu není pouhým znakem, ale je mu věcí samou. Učil také, že teprve průnikem k vlastní autenticitě lze dosáhnout hlubší roviny poznání.
Napsal např. Fenomenologii ducha.
Jeden z nejvlivnějších a psychologicky orientovaných pedagogů 19. století byl Johann Friedrich Herbart (1770-1841), který již jako třiatřicetiletý byl povolán na univerzitu do Královce (Königsberg), kde po úmrtí I. Kanta převzal katedru filozofie. Byl přesvědčen, že pedagogika je založena na praktické filozofii a psychologii. Prosazoval výchovné vyučování, které by budilo zájem žáků a usilovalo o jasnost, asociace, systém a metodu. Přispěl k vybudování pedagogiky jako ucelené teoretické soustavy a zvláště rozpracoval její didaktickou složku. Zdůraznil nutnost důkladného vzdělání učitelů a varoval před přetěžováním žactva.
Proces výchovy členil na vedení, vyučování a mravní výchovu.
Karl Wilhelm von Humboldt (1767-1835)
zakladatel univerzity v Berlíně (1810)
a zakladatel filozofie jazyka
se věnoval ze sociálně psychologického
hlediska řeči jako prvořadému socializačnímu činiteli.
Podnětný pro rozvoj psychologie byl také spekulativní,
iracionalistický, voluntaristický a pesimistický poklasický německý
filozof Artur Schopenhauer (1788 - 1860), který u člověka nepovažoval za hlavní poznání, nýbrž chtění, vůli k životu.
Za podstatu člověka považoval vůli, a proto cenil výše charakter člověka než jeho vědění.
Lidské činy jsou podle něho podřízeny kauzalitě (byl to determinista).
Napsal např. Eristická dialektika,
Životní moudrost,
Svět jako vůle a představa.
Britský filozof, sociolog, psycholog a pedagog, přitom samouk
a soukromý učenec Herbert Spencer (1820-1903)
patřil mezi stoupence tzv.,, organistického proudu" v sociologii.
Byl zastáncem evoluční teorie.
Kladl důraz na podobnost lidské společnosti a biologického organismu.
Zabýval se také didaktickými principy: od jednoduchého ke složitému,
od neurčitého k určitému, od konkrétního a abstraktnímu atd.
Napsal např. Sociální statika (1851),
Principy psychologie (1855),
Výchova rozumová, mravní a tělesná (1861),
Systém syntetické filozofie.
Schopenhauerem byl zpočátku ovlivněn Friedrich Nietzsche
(1844 - 1900) ,
další poklasický německý filozof 19. století, iracionalista a voluntarista,
který nevěřil v poznávací sílu rozumu.
Za základní princip života považoval vůli k moci.
Předhodnocoval a dehonestoval
hodnoty (zejména křesťanské), které vůli k moci snižovaly
a připravoval příchod nadčlověka.
Za pramen poznání považoval intuici.
Napsal např. Nečasové úvahy, Mimo dobro a zlo, Ecce homo aneb Jak se staneme čím jsme, Jak pravil Zarathustra.
Pozoruhodné pedagogické a psychologické názory zastával geniální ruský spisovatel
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910), který za jediné kriterium pedagogiky považoval volnost (hraničící až s nedostatkem kázně) a za jedinou metodu zkušenost. Vycházel z názorů
J. J. Rousseaua. Vydával v roce 1862 vlastní pedagogický časopis Jasnaja Poljana. Byl také tvůrcem čítanek, sestavil vlastní slabikář, rukověť pro učitele pod souhrnným názvem Azbuka a
v roce 1874 pedagogickou studii O vzdělání lidu. Hlásal zásadu neodporovat zlu násilím a návrat k prvokřesťanské prostotě.
Za zakladatele deskriptivní psychologie je považován rakouský filozof, psycholog a teolog
Franz Brentano (1838 - 1917). Byl profesorem na univerzitě ve Vídni. Kritizoval Kanta a novokantovce. Zdůrazňoval význam Aristotelův. Duši chápal jako spirituální substanci, zdroj všech psychických aktů. Rozlišoval tři skupiny psychických jevů: představu, soud a hnutí mysli (lásku a nenávist).
Napsal např.: Psychologie vom empirischem Standpunkt /(1874), EVon Ursprung Sittlicher Erkenntnis (1889) a Aristoteles und seine Weltanschauung (1911).
Jeho žákem byli např. E. Husserl, A. Meinong i T. G. Masaryk.
V USA byl významným průkopníkem psychologie (zejména dětské) psycholog, filozof a pedagog
Granville Stanley Hall (1846 - 1924), který bývá nazýván otcem americké dětské a adolescentní psychologie. V roce 1907 napsal dvousvazkové dílo o adolescenci. Zdůrazňoval potřebu rozvíjet spontánnost, aktivní tvořivost, zušlechťování citů a výchovu vůle. Jím organizované týmové hnutí pedopsychologů, sociologů dětí a mládeže, pediatrů, pedagogů a biologů dětí a mládeže bylo nazváno pedologií. Založil také laboratoř v Baltimore, Národní sdružení pro výzkum dítěte a Americkou psychologickou asociaci.
Důležitou roli v psychologii a pedagogice
sehrál i zakladatel či spoluzakladatel teoretické sociální pedagogiky, německý filozof a psycholog a etik Paul Natorp (1854-1924), klíčová osobnost novokantovské marburské školy. Zdůrazňoval že výchova probíhá ve společenských podmínkách a mé vést k osobnostní kultivaci jedince. Zabýval se i noetikou, Platonovou teorií ideí, napsal také učebnici obecné psychologie Allgemeine Psychologie nach kritischen Methode. Tübingen, 1912).
Edmund Husserl (1859 - 1938) německý filozof (narozený v Prostějově) je zakladatelem
fenomenologie významného filozofického směru, jehož východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět k
,, věcem samotným". Tvrdil, že psychologie není věda empirická, ale že se musí opírat o zření podstat. Zření podstat považoval za královskou cestu poznání. Za hlavní prostředek poznání nepovažoval analýzu faktů skutečnosti, nýbrž intuici. Fenomenologové byli často velmi pečlivými a soustavnými introspektivními pozorovateli a deskriptory duševních jevů.
Žákem Husserla byl další německý filozofující psycholog a sociolog Max Scheler
(1874 - 1958), autor vynikající fenomenologie studu, sympatie, lásky a resentimentu, nenávisti. Zajímaly ho zejména vyšší city. Zdůrazňoval, že člověk jako duchovní bytost již není vázán na prostředí, je od této vazby osvobozen a otevřen světu, což souvisí s jeho inteligencí a schopností volby.
Je považován za spoluzakladatele filozofie člověka, resp. filozofické antropologie (s německým filozofem a sociologem Helmuthem Plessnerem (1892 - 1985). Velmi významné je jeho pojednání o etice. Za rozhodující pro etické jednání považoval ty hodnoty, které se člověk snaží uskutečnit v praxi a které jsou nezávislé na čase, které jsou esenciální povahy. Hodnoty tvoří autonomní oblast bytí. Rozlišoval hodnoty pozitivní a negativní, nižší a vyšší, personální (osobnostní a věcné). Hierarchii hodnot sestavil takto: nejníže jsou hodnoty smyslového pociťování příjemného a nepříjemného, výše jsou hodnoty vitálního cítění, ještě výš duchovní hodnoty (např. krásna, spravedlnosti) a nejvýše jsou náboženské hodnoty (svatost).
Napsal např. Převrat hodnot (1919) a Co je v člověku věčné (1921), Postavení člověka v kosmu (1928).
Pokračovatel v budování Husserlovy fenomenologie byl i Martin Heidegger
(1889 - 1976).
Spekuloval o metafyzickém významu slov ,,bytí" (Sein) "způsob bytí lidské existence" (Dasein) vědomí, ,,nicota" apod. Bytí člověka (Dasein) je bytí k smrti. Existence člověka je proto existence tragická. Smrt však není ukončením bytí ve smyslu Sein. Napsal např. Sein und Zeit (1927), Wesen des Grundes (1929), Was ist Metaphysik (1929).
Fenomenologem lidského charakteru bývá nazýván německý filozof, grafolog a psycholog
Ludwig Klages (1872 - 1956). Jeho psychologické dílo je tvořeno dvěma spisy: Grundlegung der Wissenschaft vom Ausdruck (1913) a Die Grundlegung der Charakterkunde (1910). Jeho stěžejní grafologické dílo tvoří spis Handschrift und Charakter (1917).
Za fenomenologicky orientovaného a filozoficky založeného psychologa lze považovat také
Philipa Lersche (1898 - 1972).
Jeho hlavním dílem je spis Der Aufbau des Charakters (1938),
který později rozšířil na Aufbau der Person (1951).
Ve výstavbě charakteru rozlišuje dvě základní vrstvy:
endotymní základ, který je tvořen afekty, emocemi, náladami, city i snahami
a nástavbu, která má složku noetickou a volní.
Duševní život chápe jako strukturovaný celek.
Zejména pro pedagogy
je podnětné dílo Marie Montessori (1870-1952) italské lékařky a hlavně tvůrkyně
originálního alternativního pedagogického systému.
Byla také vysokoškolskou učitelkou pedagogické antropologie a vrchní školní inspektorkou.
Zdůrazňovala potřebu systematicky rozvíjet smyslové vnímání dětí (vytvořila k tomu speciální didaktický materiál) a jejich osobnost.
Pro děti chtěla větší svobodu a současně u nich vychovávala zodpovědnost, sebedůvěru a nezávislost.
Napsala mj. knihu Objevování dítěte.
Pozoruhodný názor vyslovil americký kulturní antropolog Robert Redfield (1897 - 1958), dyž k určitému národu přiřadil určité zvíře:
Rusům medvěda,
Francouzům žábu,
Irům psa,
Peršanům páva,
Turkům krocana,
Řekům ovci,
Španělům kohouta,
Italům koně,
Arabům velblouda
a Laponcům soba.
Podobné tendence se objevovaly v historii již dříve.
Za velmi významného pro rozvoj ruské pedagogiky a
psychologie (zejména pedagogické psychologie a dětské psychologie) lze považovat pedagoga
K. D. Ušinského (1824 - 1870).
Napsal např. Dětský svět (1861),
Rodné slovo (1864),
Člověk jako předmět výchovy.
V Kanadě působil výchovně na mládež Ernest Thompson Seton (1860-1946), přírodovědec, ilustrátor
a prozaik, lovec a zálesák, zakladatel výchovných knih o zvířatech z divočiny, které působily jako vzor i pro chování dětí, mládeže i dospělých.. Formoval hnutí woodcraft (zálesácké dovednosti či lesní moudrosti), které se lišilo od koncepce Roberta Badena Powella. Přesto byl od roku 1910 současně náčelníkem Boy Scout of America, i když nebyl občanem USA, ale Kanady, což mu bylo později vytýkáno. Chtěl však z chlapců vychovávat muže, ale nikoliv primárně vojáky.
Britský generál Robert Baden Powell (1857-1941),
v roce 1908 ve Velké Britanii založil skauting.
Již v roce 1906 vydal základní příručku skautů Scouting for Boys.
Ve své koncepci do určité míry čerpal i ze Setonova hnutí woodcraft,
i když to veřejně příliš nepřiznával.
Zvláštní pozornosti současné psychologie, pedagogiky
a sociální pedagogiky se
těší rakouský filozof a mystik Rudolf Steiner (1861 - 1925),
který usiloval ve své antropozofii,
která se vydělila z teozofie (v roce 1913)
o systémové spojení vědy, umění a náboženství.
Člověka považoval za bytost
v níž se skládají síly materiální, duševní a duchovní.
Zdůrazňoval nutnost probouzet v lidech skryté duchovní síly
např. cestou meditace, koncentrace,
naslouchání Kristu a praktikováním přirozeného života.
Za zakladatele zoopsychologie a konekcionismu je považován Edward Lee Thorndike (1874 -
1949), který se zabýval i pedagogickou psychologií, zejména teorií učení. Za vrcholné pro schopnost učit se považoval období mezi 22 až 25 lety, po němž údajně následuje asi jednoprocentní pokles ročně, přičemž půl procenta připisuje vlivu stárnutí a zbytek dalším vlivům. Postupně vypracoval tři zákony učení: zákon účinku ( učící si osvojí a zapamatuje odpovědi, které vedou k úspěšnému výsledku), dále zákon cviku (opakování a smysluplné spojování podporuje učení) a nakonec zákon pohotovosti (pokud je organismus připraven k učení, je učení podporováno, pokud ne, je tlumeno). Je autorem díla o inteligenci zvířat (1898). Jeho konekcionismus je založen na předpokladu, že základem veškerého chování je spojování podnětu a odpovědi (S - R). Učení znamená získávání a posilování těchto spojů. Byl žákem W.Jamese.
V USA se zasloužil o rozvoj deskriptivně normativní vývojové psychologie
Arnold Lucius Gesell
(1880-1961), který zkoumal zejména děti v útlém věku a dvojčata . Je autorem klasického vývojově psychologického testu, který se v praxi používá stále. Formuloval rovněž zákonitosti psychomotorického vývoje:
1. princip vývojového směru (kefalokaudální, proximodistální, ulnoradiální),
2. princip spirálového vývoje funkce flexorů a extenzorů,
3. princip funkční asymetrie, 4. princip individuálně řízené maturace a 5. princip autoregulace.
V Evropě zaujímal významné postavení Eduard Claparéde (1873 - 1940), švýcarský lékař a pedagog, zakladatel insitutu J. J. Rousseaua. Zabýval se hlavně experimentální psychologií a psychologií dítěte. Vydával také psychologický časopis. Pozoruhodný je např. jeho popis vývoje zájmů u dětí, který publikoval ve své knize Psychologie de l´enfant (1926). Od věku 0 do jednoho roku jde o zájmy perceptivní, od 1 do 3 let jde o zájmy řečové, od 3 do 7 let o zájmy obecné, od 7 do 12 let o zájmy speciální a objektivní a od 12 let výše o zájmy etické a sociální.
Nástupcem Claparéda na ženevské univerzitě byl švýcarský psycholog Jean Piaget
1896-1980), který se zabýval teorií kognitivního vývoje.
Vyvinul vlastní tzv. klinickou metodu, při které přecházel z experimentální situace do modelovaného hloubkového rozhovoru, v němž objevoval zákonitosti psychiky dítěte, a to zejména v oblasti rozumového vývoje.
Stanovil čtyři základní stadia kognitivního vývoje a inteligence dítěte, což je jeho největší přínos psychologii. Je to stadium senzomotorické, předoperační, konkrétních operací a formálních operací.
Velký vliv na psychologii a zejména psychologii sociální měl americký fyziolog Walter Bradford Cannon (1871-1945) svým objevem principu homeostázy (jde o všechny organické pochody chemického, fyziologického i morálního původu, jimiž je udržované vnitřní milieu organismu jako relativně konstantní a vyvážené). Z homeostatického modelu vycházejí některé teorie chování, např. psychoanalýza S. Freuda, neopsychoanalýza, teorie pole Kurta Lewina, Festingerova teorie kognitivní disonance, Rosenbergova teorie afektivně kognitivní konzistence, Weinerova teorie vlivu atribuce na výkonovou motivaci.
V současné době nejvíce ovlivnil vývojovou (ontogenetickou) psychologii Erik Homburger Erikson (1902-1994), neopsychoanalyticky orientovaný americký psychiatr německého původu, svým učením o osmi etapách (stadiích)
vývoje člověka. Každé vývojové stadium je Eriksonem charakterizováno nějakým typem konfliktu. Např. pro mladší dospělost (20 až 30 let) je příznačný konflikt intimity proti izolaci.
Významná pro psychologii je také americká psycholožka rakouského původu Charlotte Bühlerová (1893 - 1987), která se zasloužila o rozvoj vývojové psychologie. Byla biologicko psychologicky orientovaná. Pojmenovala rané fáze chování jako ,, šimpanzí věk". Mnoho poznatků čerpala ze studia a rozborů pubertálních a adolescentních dívčích deníků. Napsala např.: Dítě a mládež,
Životní dráha člověka jako psychologický problém,
Duševní vývoj mladistvých.
Experimentální přístup ke zkoumání psychiky se projevil v tzv. psychofyzice založené profesorem anatomie a fyziologie v Lipsku Ernestem Heinrichem Weberem (1797 - 1878) a zdokonalené filozofem, estetikem a psychologem Gustavem Theodorem Fechnerem (1801 - 1887). Profesor Ernst HenrichWeber kladl pokusným osobám na ruku závaží a zjišťoval, kolik je nutné přidat, aby člověk vnímal změnu váhy. Za necelých deset let opakoval jeho pokusy profesor Gustav Theodor Fechner, a to rovněž v Lipsku. Z výsledků jejich experimentů v oblasti smyslového vnímání je nejznámější vyjádření vztahu mezi intenzitou podnětu a intenzitou pocitu (vjemu), tzv. Weber-Fechnerův psychofyzický zákon. Podle tohoto zákona o rozdílovém prahu vnímání platí: aby rostla intenzita vjemu řadou aritmetickou, musí intenzita podnětů růst řadou geometrickou.
Pro sociální psychologii velmi důležitou sociální statistiku propracoval belgický matematik Lambert Adolphe Jacques Quetelet (1796-1874).
Kvantitativní znaky popisující lidského jedince jsou podle něho poplatné frekvenční křivce distribuce ve tvaru zvonu (tzv. Gaussova křivka normálního rozložení četnosti znaků) s tendencí k průměru.
Na Queteletovy myšlenky navázal sir Francis Galton (1822-1911), bratranec Charlese Darwina, který jako první aplikoval statistickou metodu při ověřování distribuce rozumového nadání.Je znám jako zakladatel eugeniky.
Francouzský psycholog a filozof Théodule Armand Ribot (1839-1916), který se zabýval experimentální a srovnávací psychologií, vyjádřil v roce 1870, že psychologie budoucnosti bude přísně experimentální, nebude se zabývat duší, protože tato otázka patří do metafyziky, neboť je mimo možnosti verifikace.. Od roku 1885 přednášel experimentální psychologii na Sorbonně.
Dalším, tentokrát německým průkopníkem experimentální psychologie byl
Hermann Ebbinghaus (1850-1909), který formuloval zákon,
že při mírném narůstání učiva vzrůstá silně doba učení.
Jeho hlavní dílo se jmenuje O paměti (Ueber das Gedächtnis),1885.
Popsal zde, že naučené se zapomíná zpočátku rychle, dále však stále pomaleji.
Experimentoval s učením se smysluprostých slabik.
Za oficiálního zakladatele vědecké a experimentální psychologie
se většinou považuje Wilhelm Wundt (1832-1920),

který v roce 1879 založil v Lipsku první psychologickou laboratoř

ze které se vyvinul experimentální psychologický ústav.

Pro rozvoj psychologie má značný význam zakladatel empiriokriticismu,
rakouský filozof a fyzik
Ernst Mach (1838-1916) pocházející z Moravy,
který experimentoval v oblasti smyslového vnímání.
Vytvořil např. buben pro vytváření pohybových klamů a kruh k demonstraci kontrastních jevů.
Ovlivnil celostní a tvarovou psychologii a funkcionalismus.
Problematikou přípravy na povolání, spojováním manuální a psychické práce se zabýval německý pedagog Georg Kerschensteiner (1854-1932). Založil nový typ školy: Berufschule (školy pro povolání). Dobrý pracovník byl pro něho současně i dobrý občan. Pracovní škola pro něho byla nejlepší formou státoobčanské výchovy.
Termín sociální psychologie jako název pro vědu poprvé použil v titulu své knihy americký filozof a psycholog James Mark Baldwin (1861-1934), a to již v roce 1897. Je to zakladatel americké sociální psychologie a tvůrce teorie vzniku sociálního já.
První učebnice sociální psychologie vyšly v roce1908. Psycholog William McDougall (1871-1938) napsal Introduction to Social Psychology kde vytvořil vlastní teorii instinktů a emocí a
sociolog Edward Alford Ross (1866-1951), jež publikoval ve stejném roce učebnici Social Psychology. Kladl zde důraz na sociálním kontrolu jako nástroj usměrňování jednotlivce společností.
Za zakladatele strukturální psychologie je označován žák W. Wundta
americký psycholog anglického původu a Edward Bradford Titchener (1867-1927). Za hlavní metodu strukturalismu považoval introspekci a experiment. Zabýval se vědomím, které zkoumal
redukcí jeho struktury na primární prvky či části (substruktury).
Zvláštní pozornost zasluhují názory ruského pedagoga
Antona Semjonoviče Makarenka
( 1888-1939), který se zabýval zejména otázkami kolektivní výchovy.
Kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků.
Organizoval pracovní kolonie pro mladistvé provinilce,
působil v dětských výchovných zařízeních
a později se věnoval literární a vzdělávací činnosti.
Jeho hlavní dílo je Pedagogická poema.
Jeho zkušenosti jsou stále podnětné jak pro praktickou psychologii, tak pro praktickou sociální pedagogiku.
Z ruských psychologů měl velký vliv na rozvoj obecné psychologie
Sergej Leonidovič Rubinštejn (1889-1960).
Jeho Základy obecné psychologie byly přeloženy i do češtiny a dlouho
ovlivňovaly výuku psychologie v Československu.
Vytýčil pro psychologii pět základních principů:
1. psychofyzické jednoty,
2. psychického vývoje,
3. historický (sociálně - kulturní),
4. jednoty teorie a praxe,
5. jednoty vědomí a činnosti.
Značný význam měly také psychologické práce
Borise Michajloviče Těplova (1896 -1965),
ruského psychologa, jehož učebnice byly překládány i do češtiny.
Zabýval se zejména psychologií obecnou a vývojovou.
Jeho publikace Schopnosti a nadání překonala jednostranné biologizující i sociologizující teorie schopností.
Důležité místo zaujímají názory francouzského myslitele Henri Bergsona (1859-1941),
označovaného za představitele filozofie života.
Vystupoval proti tradicím racionalistické a osvícenecké filozofie.
Za předpoklad poznání světa a lidské existence považoval intuici (intuitivní
introspekci), nikoliv teoretickou analýzu.
Obdržel Nobelovu cenu za literaturu, a to za rok 1927.

V USA ovlivnil edukaci velmi významně John Dewey (1859 - 1952),
americký liberální a pragmatický filozof, psycholog a pedagog.
Patřil mezi reformátory vzdělávání.
Dítě považoval za centrum všeho, za cíl edukace
považoval přípravu na život,
vyučování má rozvíjet zkušenosti dítěte,
učitel se má změnit v poradce předávajícího své zkušenosti.
Šlo tedy o pragmatismus.
Myšlení a vědu považoval za nástroje k řešení konkrétních problémů.
Jeho teorie se stala základem projektových a problémových vyučovacích metod.
Jeho filozofie výchovy se opírá o zásady demokracie.
Napsal např. spis Democracy and Education.
Je uváděn i jako zakladatel funkcionální psychologie.
Jedním z nejvlivnějších světových psychologů je americký psycholog, výzkumný pracovník a tvůrce testů Lewis Madison Terman (1877 - 1956),
průkopník obecné, vývojové, sociální a pedagogické psychologie,
který se výzkumně zabýval předpoklady a podmínkami spokojeného partnerství, manželství a rodiny. Zjistil důležitost mimořádné spokojenosti v původní rodině, šťastného dětství, bezkonfliktního vztahu k matce a otci, disciplinované
výchovy (ne však drsné), silného citového pouta k matce a otci, otevřeného vztahu k dětem v otázkách sexuality, ne častých a ne příliš tvrdých trestů v dětství, vyrovnaného předmanželského vztahu.
Zabýval se též nadprůměrně nadanými dětmi, které byly narozeny kolem roku 1910. Napsal spis: Genetic Studies of Genius" (1925). Šlo o osoby s IQ vyšším než 140. Měřeno Standford-Binetovým testem, který standardizoval na americkou populaci.
Mimo jiné výzkumem zjistil, že lidé s katastrofickým, pesimistickým myšlením umírají dříve než lidé, kteří jsou optimisty.
Na základě závěrů tohoto výzkumu vydala H. Klugeová knihu: "Optimisté žijí déle".
Byl prezidentem Americké psychologické asociace (APA).
Významným americkým kognitivně orientovaným pedagogickým psychologem byl Jerome Seymour Bruner (nar.1915), který je známý svou konstruktivistickou teorií vyučování a teorií učení a výuky ve spirále. Výuku je třeba organizovat do spirály tak, aby učící se mohl neustále stavět na tom, co se dosud naučil. Tvrdil, že každé vyučované téma má svou specifickou strukturu, která se skládá z dílčích faktů (jakoby listů stromu), dále z pojmů (jakoby z větví) a konečně ze zobecnění (jakoby z kmene stromu). Při nové expozici téže látky si žáci tuto látku zařazují do jiných struktur než při původní expozici.
Pro psychologii byl přínosný francouzský kněz (jezuita),
paleontolog a filozof Teilhard de Chardin (1881-1955).
Polidštění (hominizaci) chápal jako proces identifikace člověka
s Bohem (cesta ,,dovnitř" a ,,výše" je cesta vpřed).

Přispěl i k typologizaci člověka v závislosti na jeho chuti k životu
(rozlišoval např. unavené pesimisty, poživačné světáky a naivní nadšence).

Pro pedagogiku a pedagogickou psychologii byl podnětný francouzský učitel a reformátor školtsví Célestin Freinet (1896-1966). Rozpracoval např. principy spojení školy a života, tělesné a duševní práce, rozvíjení samostatnosti žáků, samosprávy žáků, svobody při vyjadřování myšlenek a citů, demokratického hledání rozhodnutí, podpory vzájemné spolupráce žáků a učitelů.
Mezi vlivné psychology a filozofy patří francouzské postmoderní autor Paul-Michel Foucault
(1926-1984).
Na psal a do češtiny bylo přeloženo např. Psychologie a duševní nemoc (1971),
Dějiny šílenství v době osvícenství (1994),
Myšlení zvnějšku (1996),
Archeologie vědění (2002)
Blízko k filozofii měl rakouský biolog a profesor srovnávací psychologie Konrád Lorenz
(1903 - 1989),
který vyjádřil názor, že lidstvo možná podlehne v nedaleké budoucnosti pomalému a bolestnému konci, jehož příčinou bude demoralizace. K zániku lidstva podle něho postačí, když se moderní člověk zbaví všech morálních hodnot. Proslavil se výzkumem problematiky učení vtiskováním (imprinting). Jde o zvýšenou schopnost učení a trvalého zapamatování určitých zkušeností v jistém senzitivním období života (zpravidla v raném věku). Probíhá v něm většina učení u zvířecích mláďat, nikoliv však u bezobratlých. Imprintace do jisté míry platí i pro lidi.
Za zakladatele kritického racionalismu je považován Karl Raimund Popper
(1902-1994),
filozof rakouského a židovského původu,
který od roku 1945 žil v Londýně jako univerzitní učitel.
Prosazoval obranu otevřeného myšlení a otevřené společnosti.
Teoretik vědy, který za základ vědeckého poznání nepovažoval verifikaci (potvrzení) ale falsifikaci kvůli níž dochází k evoluci vědy.
Byl odpůrcem totalitních ideologií.
Napsal např. Otevřená společnost a její nepřátelé, Logika vědeckého bádání, Bída historicismu, Věčné hledání. Intelektuální autobiografie.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 FLEMINGAnna28 FLEMINGAnna28 | E-mail | Web | 15. března 2012 v 18:45 | Reagovat

I received 1 st <a href="http://goodfinance-blog.com">loans</a> when I was very young and that helped me very much. But, I require the commercial loan once again.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama