Dotazník v humanitních vědách

4. ledna 2009 v 11:57 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Dotazník je způsob psaného řízeného rozhovoru. Na dotazy se vyžadují písemné odpovědi.
Dotazník je méně časově náročný než rozhovor. Při sestavování dotazníků je třeba promyslet a přesně určit hlavní cíl dotazníkového průzkumu, logicky a stylisticky správně připravit konkrétní otázky i jejich adekvátní počet a před definitivní aplikací dotazníku uskutečnit pilotáž na menším počtu zkoumaných osob, která nám pomůže provést poslední úpravy dotazníku.

Dotazník bývá řazen do tzv. metod subjektivních. Subjektivnost dotazníku je dána tím, že vyšetřovaný zde může různým způsobem ovlivňovat své výpovědi. Může se snažit jevit společensky lepší, nebo naopak horší; mohou se zde velmi nápadně ukazovat takové tendence, jako je simulace, disimulace, případně agravace apod.
Psychologie si zde pomáhá konstruováním lžiskóre, tj. řady otázek, týkajících se některých situací denního života, ve kterých je pravděpodobné, že se v nich vyšetřovaný chová určitým společensky méně vhodným způsobem. Každý průměrný člověk musí např. odpovědět kladně na otázku: "Zalhal jste již někdy v životě?" Podle odpovědí na tyto "lži otázky" lze usuzovat na spolehlivost či nespolehlivost vyplňování celého dotazníku.
Má-li být dotazníkem získaná výpověď směrodatná, je třeba dávat dotazník v písemné formě pouze dospělým osobám s přiměřenou inteligencí (u oligofrenních jedinců nastávají někdy v používání dotazníku komplikace) a dětem nad deset let, a mimo to musíme zkoumané osoby předem kladně motivovat k odpovědnému vyplňování dotazníku. Výsledky získané dotazníkem můžeme zpracovávat kvantitativně, statistickými metodami, ale důležité je také kvalitativní hodnocení výsledků.
Dotazník, podobně jako jiné vyšetřovací metody, je nutno kombinovat s ostatními metodami, aby naše závěry podaly co nejexaktnější globální obraz osobnosti.
Metody dotazníku jsou užívány ke zjišťování předběžných údajů o rodině, postojích k jednotlivým členům rodiny, ke škole, ke zjišťování zkušenosti, úspěchů i neúspěchů, sebehodnocení, konfliktů, perspektiv, hodnotového systému, zájmů, profesní orientace atd. a k ověření některých údajů (např. o úrazech, nemocích, prodělaném léčení, pobytu v ústavním prostředí apod.). Vedle vlastních životopisných údajů vyšetřovaného a informacích o jeho nejbližším sociálním okolí je možno získávat také orientační poznatky o jeho didaktické úrovni, o slohu, pravopisu i o smyslu pro formu, pořádek, pečlivost. Jde o dotazník idiografický (týkající se konkrétní osobnosti).
Některá data uvedená v dotazníku je nutno si ověřit nebo doplňovat rozhovorem.
Při sestavování dotazníku je nutno dbát na to, aby byl srozumitelný a neobsahoval sugestivní otázky.
Při rozesílání dotazníku při hromadném průzkumu počítáme s tím, že se nám všechny dotazníky nevrátí, a proto je rozesíláme ve dvojnásobném počtu, než je nutno k vlastnímu zkoumání.
Dotazník umožňuje zkoumat i velký počet osob současně, takže v krátké době je možno získat velké množství výpovědí. Odpovědi však bývají často subjektivně zkreslené (i nevědomě).
Zkoumané osoby mohou při vyplňování dotazníku pečlivě zvažovat své odpovědi; nejsou pod tlakem nutnosti okamžité odpovědi, jako je tomu při aplikaci metody rozhovoru.
Jak rozhovorem, tak i dotazníkem se zjišťují jak fakta tvrdá (např. nacionálie, pohlaví, věk, povolání), tak fakta měkká (např. názory, zkušenosti, zájmy, postoje, hodnotový systém, prožitky, představy, přání, potřeby).
Výsledky metody dotazníku jsou často značně zkresleny velkou vnitřní korekcí, autocenzurou některých zkoumaných osob, které usilují odpovídat ve shodě s tzv. sociální žádoucností (deziderabilitou), tedy adaptivně (jak patrně očekává okolí), nikoliv expresivně.
Otázky v dotazníku
Otázky v dotazníku mohou být:
uzavřené,
otevřené
a škálové.
Uzavřené otázky, položky nabízejí tázanému volbu mezi dvěma či více možnými odpověďmi, např.: ano-ne-nevím. Ačkoliv mají ustáleně alternativní položky výhodu v dosahování větší jednotnosti měření, a tím i možnosti statistických závěrů, mají také své nevýhody. Především je to povrchnost. Bez dalších sond (např. jak to myslíte) se nemohou dostat pod povrch odpovědi. Mohou také popouzet tázaného, který nemusí shledat žádnou z alternativ jako vhodnou. A navíc mohou odpověď vynucovat. Tázaný může zvolit nějakou alternativu, jen aby zakryl nevědomost, nebo může zvolit alternativu, která přesně nereprezentuje skutečná fakta a názory.
Otevřené otázky (resp. otázky s otevřeným zakončením) dávají odpovědím tázaného širší vztahový rámec. Kladou málo omezení na odpovědi, mohou ukázat na důležité vztahy a souvislosti. Otázky tohoto typu jsou pružné, mají možnost prohlubování. Umožňují sondováním objasnit nedorozumění, umožňují podnítit spolupráci a dosáhnout kontaktu (raportu) tazatele s tázaným, mohou ukázat na možnost vztahů a hypotéz. Dotazovaní dávají někdy na tyto otázky nečekané odpovědi, které mohou naznačit existenci původně nepředvídaných vztahů.
Odpovědi na otázky mohou mít různou míru volnosti nebo vázanosti.
Jde o otázky typu:
Jaký jsem?
Proč jsem takový?
Jsem se sebou spokojen?
Jaký bych chtěl být?
Co by mne mohlo vést k tomJu, abych se změnil?
Co nejraději dělám?
Řekni nám něco o svých sourozencích, srovnej se s nimi.
Škálové položky jsou typické pro posuzování škály. Posuzovací škálu (hodnotící stupnici, rating scale) můžeme definovat jako druh dotazníku sloužící k záznamu jednotlivých vlastností posuzované osoby nebo posuzovaného předmětu (např. dopisů, projekčních testových materiálů atp.) posuzovatelem, a to způsobem, který zajišťuje určitou objektivnost a zároveň umožňuje kvantitativní zachycení jevu.
Existuje jich několik druhů:
zaškrtávací seznamy,
škála nucené volby,
kategoriální posuzovací škála,
numerická posuzovací škála
a grafická posuzovací škála.
Mezi nejoblíbenější patří pětibodové intervalové škály míry souhlasu či nesouhlasu
konstruované podle amerického psychologa Rensise Likerta (1903- 1981),
např.: Žáci na venkovských školách jsou ukázněnější
(zcela souhlasím,
spíše souhlasím,
nevím /nemám názor/,
spíše nesouhlasím,
naprosto nesouhlasím).
Škálové otázky mají pevně stanovené možné odpovědi a umisťují reagujícího člověka na některý bod škály.
Např.: rozumové schopnosti (bez ohledu na prospěch ve škole):
1. je značně nadprůměrně bystrý, velmi snadno plní a chápe zadané úkoly;
2. je nadprůměrně bystrý, dobře chápe a plní zadané úkoly bez velkého úsilí;
3. je průměrně bystrý, průměrně chápe a plní zadané úkoly;
4. je podprůměrně nadaný, pouze s obtížemi chápe a plní zadané úkoly, a to s chybami;
5. je značně podprůměrně inteligentní, málo chápe, není schopen plnit mnoho ze zadaných úkolů.
Často je využívána Škála sociální distance podle Emory S. Bogarduse (1882-1973), ve které má zkoumaná osoba
hodnotit, zda by ochotně přijala určitou osobu:
1) do blízkého příbuzenstva skrze manželství
2) do svého klubu jako blízkého přítele;
3) za souseda v ulici;
4) do svého zaměstnání za spolupracovníka;
5) jako občana své země;
6) jen jako návštěvníka své země;
7) vyloučila by jej ze země.
Dotazovaní neodpovídají na všechny položky škály.
Označují vždy jen tu položku, která vyjadřuje jejich sociální distanci
vůči příslušníkovi dané skupiny. Není-li pro respondenta například přijatelný
blízký příbuzenský vztah, může to být přátelství v klubu, sousedství atd. Položky Bogardusovy škály
jsou totiž ordinálně seřazeny od první položky
identifikující nejnižší míru sociální distance, až k poslední položce, zachycující
opačný extrém.
Škálu Bogardus konstruoval tak, aby byly položky mezi extrémy rozloženy co
možná nejrovnoměrněji.
V posuzovacích škálách se setkáváme u některých posuzovatelů při hodnocení osob i věcí s dalšími zdroji konstantní chyby, a to s chybou z přísnosti, s chybou znehodnocování - deprecionizace, tj. s celkovou tendencí posuzovat všechny jedince ve všech vlastnostech příliš nízko. Opačným druhem konstantní chyby je chyba ze shovívavosti - favorizace. Je to tendence posuzovat všechny jedince příliš vysoko ve všech vlastnostech.
Chyby v hodnocení závislé na sklonu k nadhodnocování či přehnané přísnosti se eliminují příslušnou lineární transformací jejich distribuce.
Při konstruování posuzovacích škál je nutno snažit se používat především kategorií chování, tj. kategorií expresivní formy psychických jevů, nikoliv kategorií psychických procesů a stavů. Extrapolace z expresivní formy psychických jevů na úroveň psychických procesů a stavů je záležitostí kvalitativní psychologické interpretace získaných dat, přičemž musíme konfrontovat data získaná posuzovací škálou s daty získanými psychologickým vyšetřením dané osobnosti. Při sestavování dotazníku se doporučuje eliminovat odbornou terminologii a dvojznačnost. Jazyk dotazníku má být jednoduchý a přesný.
Dotazníkové průzkumy
Pomocí dotazníků se často provádějí průzkumy mínění, které zjišťují názor osob na konkrétní problematiku. Jde o tzv. dotazníky monotetické, zkoumající jev, nikoliv osobnost.
Zpětná vazba průzkumu mínění vzniká, když jsou výsledky analýzy shromážděných údajů oznámeny účastníkům průzkumu (např. žákům, zaměstnancům). Za tímto procesem pokračuje plánování činnosti, která určí a vyřeší konkrétní problémy zaměstnanců (žáků).
Při vyhodnocování dotazníků musíme vzít v úvahu, že výpověď zkoumané osoby o realitě se nemusí vždy shodovat se samostatnou realitou. Odpověď také nemusí být vždy symptomatická ani syndromologická (syndrom je charakteristická kombinace symptomů, tj. příznaků).
Jednou z hlavních starostí seriózních výzkumných pracovišť, která se zabývají např. průzkumy veřejného mínění, je zajištění reprezentativnosti výběru dotazovaných osob.
Jde především o to, aby mezi dotazovanými byly ve správném poměru zastoupeny všechny důležité složky (skupiny) obyvatelstva, ženy i muži, mladší i starší, z měst i vesnic, věřící i nevěřící, lidé nejrůznějších politických názorů a přesvědčení. Hraje zde ovšem roli i náhoda.
Dotazovaní jsou vybíráni buď na základě teorie pravděpodobnosti (např. náhodně počítačem z evidence trvale hlášených osob), nebo tzv. kvótním výběrem, přičemž tazatelé vyhledávají určité typy osob tak, aby všichni dotazovaní dohromady představovali co nejdokonalejší vzorek celé populace. (Bude-li tedy tazatel hledat např. muže ve věku 20-25 roků, který je středoškolákem a podnikatelem, jde o výběr kvótní.)
Na základě aplikace a interpretace výsledků dotazníkové metody (nebo jejich empirických metod) vytvářejí badatelé hypotézy (tj. domněnky, předpoklady), poznatky a teorie (tj. ověřené domněnky), doktríny (hypotézy vydávané za ověřené) a zákony (tj. útvary, které postihují objektivní závislost, vztahy mezi jevy). Pravdy jsou tvořeny ověřenými poznatky. Ověřování pravdivosti je verifikace.
Jedním z charakteristických znaků systematického výzkumu je, že vychází z určitého teoretického systému poznatků (P) a že se do něho zase vrací svými vlastními empirickými výsledky, čímž se daný teoretický systém více či méně pozměňuje (P´). Výzkum je buď teoretický (základní), užitý, aplikovaný, nebo metodologický.
Zodpoví-li výzkum jedny otázky, vyplývají z nich další, takže každý výzkum kromě zodpovězení nových otázek klade otázky nové.
Systematický humanitně orientovaný výzkum má čtyři hlavní fáze:
1. úvodní projekt, volba pozorovaných osob či skupin, příprava jádra celého poznávacího procesu (z literatury) a předvýzkum,
2. vlastní pozorování, objevení "prázdných míst", neuspokojivě řešených otázek (přímé pozorování, dotazník, rozhovor, test či různé prameny),
3. zpracování a analýza získaných informací, konstatování racionálních vztahů získaných výsledků (dokazování),
4. závěrečné (vysvětlovací) fáze, začlenění, zařazení nových poznatků do původního teoretického systému.
Podle časových dispozic rozlišujeme krátkodobý výzkum horizontální (transversální) a dlouhodobý výzkum (longitudinální), kdy sledujeme jevy opakovaně po určitých časových intervalech.
Předvýzkum je proveden buď formou survey, tj. systematického přehledu, sondáží, nebo pilotáží.
Výsledky pilotáže se zpracují a vyhodnotí, jako by šlo o samostatný výzkum. Po vyhodnocení pilotáže se sestavuje konečný projekt výzkumu.
Náhodně sebrané a neverifikované informace nejsou ještě výzkumem a nemají tedy pro vědu valný význam.
Při interpretaci získaných informací se zaměřujeme i na individuální rozdíly zkoumaných osob, na posouzení věkové přiměřenosti odpovědí a na případné odchylky odpovědí od normy.
Usilujeme nejenom o závěry kvalitativní, ale také kvantitativní. Kvantifikace je vlastně technika, která umožňuje rozlišování různých stupňů vlastností.
Data získaná průzkumnými a výzkumnými dotazníky je třeba analyzovat a metaanalyzovat také statistickými metodami.

Bibliografické údaje o odborné literatuře k uvedené problematice můžete získat např. v publikaci R. Kohoutka Poznávání a utváření osobnosti vydané Akademickým nakladatelstvím v Brně 2001. 275 stran. ISBN 80-7204-156-8.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama